Morgue Son - Večernice Proplouváš

Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš

Morgue Son - Večernice ~ Proplouváš
Země: Česká republika
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 15.11.2014
Label: Epidemie Records

Tracklist:
01. With the Glass of Jack
02. Každý záblesk udusíš
03. Fireflies
04. Walk the Line
05. Sleepy Flower
06. Slowmotion Lashes
07. Citylights
08. Wondering No More

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Morgue Son

Uherskobrodští Morgue Son nám tu před dvěma lety pěkně zamotali hlavy svým druhým albem “Impure Speculum Replete with Eeriness”. Čtyři pánové a jedna dáma přišli takříkajíc odnikud a z recenze si odnesli hned devítku. Nebyli jsme však zdaleka jediní, koho zmíněná deska zaujala, a tak jsou dnes Morgue Son v úplně jiné pozici, než v jaké byli před jejím vydáním. Předně totiž nejde o “kapelu odnikud”, jelikož jim úspěšné album otevřelo kdejaké dveře. V jiné pozici jsou však Morgue Son i hudebně: skok mezi Impure Speculum Replete with Eeriness a “Večernice ~ Proplouváš” je ohromný.

Tématem alba je bloudění nočním městem. Nejsem si jistý, zda se tento námět projevil i v textech, ale přinejmenším v hudbě je znatelný výrazně. Nálada “Večernice ~ Proplouváš” je veskrze melancholická, a i když Morgue Son nikdy nebyli kapelou, která by hráčské výkony protlačovala na úkor budování atmosféry, tentokrát je atmosféra právě tím ústředním spojovacím prvkem celé desky. Hudební posun oproti Impure Speculum Replete with Eeriness je nesmírný. Tam, kde dříve dominovaly rychlé rytmy a tvrdé riffy, najdeme tentokrát spíše rozvážnější a hloubavý přístup. Morgue Son zaznamenali během dvou let podobný posuv, jakým například Heiden postupně procházejí již několik alb. Vzpomínka na brněnskou stálici není náhodná, neboť jsem si na jejich loňské “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” při poslechu “Večernice ~ Proplouváš” vzpomněl hned několikrát. Morgue Son jako by se inspirovali společným koncertováním a přátelskými vztahy a na svou novinku aplikovali přístup Heiden “v jednoduchosti je síla”.

Kdo slyšel “Každý záblesk udusíš”, první singl alba, jistě si všiml změny jazyka z angličtiny na češtinu. Tento sympatický nápad však kapela nepřenesla na zbytek desky, a tak je singl její jedinou českou skladbou. Právě angličtina byla slabší stránkou Impure Speculum Replete with Eeriness a po pročtení textů se nemohu zbavit dojmu, že novinka je na tom úplně stejně. Možná je to umělecký záměr, který jen nechápu, ale opravdu je tak těžké se vyvarovat alespoň těm nejzákladnějším nástrahám anglické gramatiky, jako jsou členy či správné použití třetí osoby? Na trhu práce je možná angličtina plná chyb lepší než angličtina žádná, ale zejména v situaci, kdy mají texty posluchačům přinášet vyšší než jen čistě informativní hodnotu, kazí každá chyba výsledný dojem.

“Každý záblesk udusíš” patří mezi nejpřístupnější písně kapely, refrén se okamžitě zaryje do paměti a zpomalení do akustických sekcí jí jednoznačně sluší. Tahounem jsou již tradičně kytary, ale možná zbytečně nenápadnou roli zde mají klávesy, které dávají skladbě sedmdesátkový psychedelický nádech. Ačkoli významnost kytarových sól se pocitově zmenšila, právě v “Každý záblesk udusíš” je jedno z nejhezčích.

Možná se ptáte, kde v sedmdesátkovém psychedelickém rocku má své místo Slavův growling, a odpověď se nabízí. Nikde. Přestože na Impure Speculum Replete with Eeriness byly čisté vokály ještě v minoritním postavení, na “Večernice ~ Proplouváš” již převážily kompletně, jiný než čistý zpěv na albu nenalezneme. Pokrok nezastavíš a v tomto případě by ho ani nemělo smysl zastavovat, neboť Slav opět pokročil a zatímco dříve nebyl problém najít v jeho přednesu pár nesrovnalostí, dnes je již suverénním zpěvákem.

Jestliže “Každý záblesk udusíš” byla “pouze” příjemnou melancholickou skladbou, která bavila na první poslech, naprostá většina písní ostatních si žádá více pozornosti a času. Úvodní a zároveň nejdelší píseň “With the Glass of Jack” může v rozjezdu vzbuzovat utahaný dojem. Po zlomu v polovině však hudbě ztvrdne, nálada zhoustne a kapela začne střídat zádumčivé vokální sekce s téměř až primitivním riffováním. Když navíc vše vyústí v táhle dojemné sólo, nemůžu si na ztrátu ostrosti ani stěžovat. Chtělo hodně poslechů, než jsem uznal, že novinka svého předchůdce v mnoha chvílích předčila, a druhá polovina úvodní písně je právě takovou chvílí.

To “Fireflies” volí úplně jiný přístup. Začne tvrdým riffem a postupně nechá na povrch vystoupit výrazné piano a s ním sentimentální náladu. “Walk the Line” vás pro změnu na počátku chytlavou melodií naláká na mírné pokyvování hlavou, a když po čtyřech minutách skončí, z pokyvování hlavy se již stane zuřivé vlnění do rytmu vším, co máte k dispozici, včetně věcí, kterými se v dobré společnosti nevlní. “Sleepy Flower” dostojí svému názvu, protože je ze všech písní nejjemnější a opravdu vyvolává dojem, že by při neopatrném dotyku mohla ztratit některý ze svých krásných kvítků. “Slowmotion Lashes” se vrátí ke kombinaci jednoduchých ale účinných riffů se zadumanějšími částmi, což je přístup, který funguje nejsilněji v nedlouhé instrumentální části skladby. Předposlední “Citylights” je jedním z nejsilnějších kousků alba a potěší zejména nezvyklou strukturou, kdy dva intenzivnější konce spojuje nesmírně tichý střední úsek. “Wondering No More” je již jen krátkým rozloučením s albem, a i když mi osobně přijde o stupínek slabší než skladby ostatní, nelze popřít, že toho na ploše dvou a půl minut s minimem použitých prostředků (ne náhodou se tato myšlenka opakuje již po několikáté) stihne opravdu hodně.

Přes počáteční nejistotu, kterou vyvolal ohromný žánrový skok, jsem tak z “Večernice ~ Proplouváš” vlastně nadšený. Malou výtku bych (vyjma textů pochopitelně) nalezl snad jen na zvuku. Album je zabaleno do vkusného dobového kabátku, kdy je vše lehce zastřeno a nic není zbytečně čisté a ostré. Proti tomu by nešlo nic namítat, pokud by nad hladinu tohoto audiojezírka občas nevystupoval zbytečně řezavý činel. (Nejvíce je to znát na konci “Fireflies”.) Chyba v tomto případě však vůbec nemusí být na straně kapely. Tak či tak mám dojem, že by album znělo nejlépe z takové té černé kulaté placky, kterých byly v sedmdesátých letech plné obchody.

Morgue Son ukázali podruhé v řadě, že s nimi musíme počítat. Je smutnou skutečností, že po vydání alba z kapely odešla Werlinga, jejíž klávesy se na zvuku výrazně podepsaly. Kapela zatím koncertuje jen ve čtyřčlenné sestavě a je otázkou, zda si časem najde náhradu, či zda projde na budoucích albech další výraznou změnou zvuku. Tak či tak ji velice doporučuji pozorně sledovat.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.