Archiv štítku: post-rock

Anathema – The Optimist

Anathema - The Optimist

Země: Velká Británie
Žánr: art rock
Datum vydání: 9.6.2017
Label: KScope Music

Tracklist:
01. 32.63N 117.14W
02. Leaving It Behind
03. Endless Ways
04. The Optimist
05. San Francisco
06. Springfield
07. Ghosts
08. Can’t Let Go
09. Close Your Eyes
10. Wildfires
11. Back to the Start

Hrací doba: 58:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

„The Optimist“ jsem původně vůbec neplánoval recenzovat. Recenze má totiž smysl, pouze pokud lze napsat něco nového, a Anathema se stala kapelou, o níž se vlastně nic nového napsat nedá. Její hudba procházela během posledních několika alb evolucí takřka v reálném čase, jinými slovy se tedy neděly žádné výrazné a snadno pozorovatelné změny, a to jak z pohledu kompozice, která se plynulým a hlemýždím tempem posouvala směrem k větší přístupnosti, a to ani z pohledu kvality, jež se držela na konstantní (ovšem nesmírně vysoké) úrovni. Pravda, prorokoval jsem naposledy, že stejný recept příště už fungovat nemůže, ale sám jsem tomu příliš nevěřil, neboť historie kapely naznačuje, že Anathema prostě zklamat nemůže. Jenže skutečnost, že jsem recenzi nakonec napsal naznačuje, že něco je tentokrát přeci jen jinak.

Poslední desky byly tématicky poněkud nesourodé, případně pokud se jistá spojitost našla (a mluvím zde konkrétně o „Weather Systems“), šlo o propojení dosti volné. „The Optimist“ je na tom úplně jinak, neboť jde o pokračování dnes již šestnáct let starého klasického alba „A Fine Day to Exit“. Anathema se tedy po delší době pustila do ambicióznějšího koncepčního počinu. Pojetí konceptu je na „The Optimist“ o něco propracovanější, než tomu bylo v případě jeho předchůdce, neboť „A Fine Day to Exit“ bylo koncepčním albem spíše na papíře než v realitě. Letošní příběh optimisty je tedy mnohem konkrétnější. Začíná na pláži, kde předchozí album skončilo, a provází hlavního hrdinu cestou na sever Spojených států, kde se marně pokusí nalézt mír v samotě, dokud ho noční můry nevyvedou zpět na cestu.

Rád bych řekl, že tímto jsem nastínil jen obecné rysy, jenže ve skutečnosti toho o moc více na „The Optimist“ k nalezení není. Vzhledem k tomu, jak puntičkářsky dokonalá poslední alba skupiny jsou, jsem čekal o něco propracovanější příběh, jenže ve skutečnosti jde jen o několik krátkých intermezz přilepených ke koncům skladeb a několik detailů ukrytých v textech či názvech.

Jelikož jsme však hudební zine a ne čtenářský kroužek, stojí příběh až v druhé řadě za hudbou, a právě ta je důvodem, proč o „The Optimist“ vůbec píši. Rád bych řekl, že Anathema předvedla svou klasickou vysokou úroveň a uzavřel vše opakovaným tvrzením, že tentokrát recept na úspěch ještě fungoval a příště už fungovat určitě nebude. Jenže recept na „The Optimist“ selhal a my tak máme co do činění s nejslabším počinem formace za dost dlouhou dobu.

„The Optimist“ je v mnohých ohledech stejné jako jeho předchůdci. Má úplně stejně nádherné melodie a skladby skončí v identicky monumentálních vyvrcholeních, kde post-rockové emoce podpořené dojemnými smyčci tryskají do všech stran. Jenže na rozdíl od předchozích počinů to vše prostě nefunguje. Anathema se opět snaží dřenit ty samé city, jenže zatímco minule, předminule i předpředminule jsem jí to sežral i s navijákem, tentokrát se v mých poznámkách nejčastěji nachází slovo „nuda“. Písně jako „Leaving It Behind“, „San Francisco“ či „Springfield“ opakují ten samý výše zmíněný vzorec stále dokola a bohužel ve všech třech případech vyzní snaha kapely do prázdna. Když se pak Anathema pokusí o drobné změny, ani v tom případě neuspěje pokaždé. „Ghost“ postrádá gradaci a staví spíše na klidných melodiích, zábavná ovšem není o nic víc než výše zmíněná trojice. Podobně „Can’t Let Go“ těží ze změny, tentokrát spíše v náladě, která je mnohem pozitivnější než v případě zbytku deky. Přesto posluchačsky selhává.

Anathema

Jinde se Anathemě dařilo o něco víc. „Endless Ways“ je řemeslně perfektní, hlas Lee Douglas je jednoduše nádherný (ostatně je to poprvé, co mi její zpěv v průběhu celé desky přijde výrazně lepší než výkon Vincenta Cavanagha), jemné podmáznutí elektronikou funguje dokonale, a přestože jde o primitivní útok na city, útočí Anathema tak dobře, že jí to nelze mít za zlé. Titulní „The Optimist“ je také pouhým pokračováním toho, co kapela dělá již několik posledních alb, jenže díky krásné melodii, již piano v polovině písničky rozjede a smyčce dále rozvinou, patří mezi nejsilnější kousky na desce. Vrchol však nastává až v závěru alba. Devátá „Close Your Eyes“ představuje odvážný krok v evoluci skupiny, její jazzový feeling a zapracování dechových nástrojů funguje výborně s intimním zpěvem Lee Douglas. Předposlední „Wildfires“ působí éterickým dojmem, velká role elektroniky, absence výrazných melodií v kombinaci s agresivním výbuchem kytar v druhé polovině funguje opravdu dobře. Závěrečná „Back to the Start“ je pak poněkud neoriginální aplikací toho, co Anathema umí výborně, jenže díky překrásné melodii smyčců v jejím závěru jí to musím odpustit.

„The Optimist“ tak ve mně zanechává spíše rozpolcené dojmy. Pokud odhlédnu od nedotaženého konceptu a rozdělím skladby jednoduchým měřítkem líbí-nelíbí, rozdělím desku na dvě takřka stejné poloviny. Skutečnost, že v obou polovinách jsou jak písně, které zvuk kapely nikam neposouvají, tak i skladby, jež se pokouší o něco nového, naznačuje, že ve stagnaci samotné problém není. Jistě, byl bych rád, kdyby se Anathema posunula dál a rozvíjela třeba to, co nakousla v elektronickém závěru minulého alba, nebo naopak v nečekaně retrospektivní „Close Your Eyes“, jenže i její typický recept může fungovat dobře, jak ukazuje několik výše zmíněných skladeb. „The Optimist“ však působí nevýrazně, a možná právě proto si z něj odnáším spíše rozpačitý dojem. V žádném případě nad Anathemou nelámu hůl, jedno škobrtnutí v tak dlouhé diskografii není žádná ostuda. Doufám ale, že se z něj Anathema poučí, nerad bych totiž jednu ze svých nejoblíbenějších kapel zařadil do obsáhlé škatulky plné obstaróžních a přestárlých hudebníků, kteří nedokázali držet krok s dobou.


Zu – Jhator

Zu - Jhator

Země: Itálie
Žánr: ambient / post-rock / ethno / experimental
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Jhator: A Sky Burial
02. The Dawning Moon of the Mind

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp2

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pamatujete si na Zu? Tři Italové, zapeklitý rock s přívlastky math a noise, občas trochu jazz a hlavně hodně dobré desky. Hravé, energické, nápadité, instrumentálně vybroušené, přesto neexhibující a jdoucí po emocích. Vzpomínáte, poslouchali jste, posloucháte? Jestli ano, od letošního přírůstku „Jhator“ nechtějte to samé, z typického světa Zu totiž nenabízí prakticky nic. Novinka Italy zachycuje ve velmi odlišné podobě, charakteristické rysy povětšinou beze zbytku mizí a vzpomínky na tóny dříve složené se objevují jen ve formě nepatrných záchvěvů. Čím vůbec novinková deska je?

Na položenou otázku lze odpovědět všelijak, ze všeho nejvíce je ale „Jhator“ výzvou. Zu proměnili svou hudební tvář opravdu radikálně. Pryč jsou spletité polyrytmy a saxofonová volnost, naproti nim je třeba přivítat dvě táhlé skladby s meditativními parametry, skladby svou náladou a hudebním provedeným natolik vzdálené svým předchůdkyním. Před námi stojí ambientní plochy ovlivněné melodiemi východních kultur či tradicí tibetského pohřebního rituálu za účasti supů. Hravost byla vytlačena kontemplací, střípkovitost souvislým proudem, rychlost pomalostí. Energičnost zůstává, ale v naprosto odlišné podobě. Toť kapelní sebevýzva. Výzva je to ale i posluchačská. Jednak se k „Jhator“ musí přistupovat jinak než k jiným albům Zu, jednak jde o desku, která je náročná již sama o sobě, bez přihlédnutí ke kotrmelcům v diskografii.

Náznaky nelehké stravitelnosti přicházejí již s pohledem do tracklistu, který obsahuje dvě více než 20minutové kompozice. V obou celcích vévodí již výše naznačené: Ze světa hudebního vládne ambient, post-rockové záblesky a inspirace etnickou hudbou. Ze světa emočního klid a zastavení v čase. Ovšem jakkoli si Zu počínají monoliticky a rozvážně, neopomínají vývoj skladeb.

První ze dvou kompozic otevře tajemný gong, housle a doprovod zdivočelých přírodních nahrávek. Zanedlouho se pak přidává magický tribální ambient, jemuž nakonec přijdou naproti staří kapelní známí – bicí a elektrifikované struny –, nyní však proměnění k nepoznání, oddaní službě zahloubaného celku, v němž jakýkoli náhlý zvrat působí nepatřičně. Údery gongu první skladbu také zakončují a předávají slovo části druhé. Ta po stránce vývoje prochází ještě výraznějšími obměnami, ani ony ale nepatří ke zbrklým a poklidné tempo narušujícím. Třebaže jde o gradace hlučné. Nevinnost dálnovýchodních melodií se dostane do neokoukaného kontextu a potká se s – psychedelií a takřka noisovými tlaky. Ovšem Zu svůj pečlivě budovaný kolos neničí, hlasité prvky dokáží udržet v přijatelné rovnováze s folkovou malebností a zachovat meditativní ráz nahrávky. Vše navíc beztak končí u absolutního ticha.

Zu

„Jhator“ uchvacuje svou kompaktní atmosférou natolik, že pasáž, která by z nastolené linie vybočila, nenajdete. Je však třeba podotknout, že některé z momentů zaostávají v síle uhranout za ostatními. Slabší místa, kde lze snadněji ztratit pozornost a odvést své myšlenky jinam, nežli bylo míněno, nalézám zejména ve střední pasáži první skladby. Tendence k posluchačské netečnosti, která se objevuje již takto zkraje, pak bohužel oslabuje celkové vnímání následujících minut a brzdí touhy po absolutní odevzdanosti. A to i přesto, že „Jhator“ je daleko spíš než hudbou, jež by sváděla v počítání nápadů, pobídkou k zastavení.

Italy je každopádně třeba za svůj nový výtvor primárně chválit, a to nejen pro statečnost a touhu se i po dvacítce odehraných let vyvíjet. Minimálně dočasně jsou zapomenuta slova o precizním hráčství, krkolomných rytmech a počítání, ačkoli právě ona sama mohou být odpovědí na to, proč Zu předkládají právě „Jhator“. Desku budovanou na průsečíku motivů východní tradice a hudebního okraje soudobého, magii hodnou plnohodnotného prožití.


Sólstafir – Berdreyminn

Sólstafir - Berdreyminn

Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Silfur-Refur
02. Ísafold
03. Hula
04. Nárós
05. Hvít sæng
06. Dýrafjörður
07. Ambátt
08. Bláfjall

Hrací doba: 57:24

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Island je v kontrastu ke své nepočetné populaci a izolovanosti nesmírně produktivní co do počtu celosvětově úspěšných umělců. Zatímco jiné mnohomilionové země nepřispěly do Světového fondu úspěšné hudby ™ nijak či téměř minimálně, třísettisícový Island zplodil hned několik velkých jmen. Mnohá z nich pak mají společný prvek v podobě hutné a mnohdy netradiční atmosféry. Stačí si vzpomenout na produkci Sigur Rós, mimozemšťanky Björk či na dnes recenzovaných Sólstafir. Jenže zjednodušovat si život tvrzením, že to vše je zásluhou krásné a unikátní islandské přírody, by nebylo fér. Ólafur Arnalds, islandský multiinstrumentalista, jehož na pianu založené kompozice svou jemností překonají i tvorbu výše zmíněných umělců, byl při jedné příležitosti tázán, na jaký překrásný div islandské přírody myslel, když skládal jednu ze svých skladeb. Odvětil, že skladba měla být původně použita v reklamě na sprchové kouty a inspirací mu tak nebyly fjordy, nýbrž jeho koupelna.

Vzpomněl jsem si na tuto historku při poslechu „Berdreyminn“ právě proto, že jeho nálada, jež bývá obvykle jedním z hlavních lákadel desek Sólstafir, na mě působí syntetickým a místy až „koupelnovým“ dojmem. Ne snad, že by „Berdreyminn“ nechtělo vzbuzovat emoce, naopak bych si jej troufl označit za nejvypjatější album kapely, jenže po dokonale vyváženém „Ótta“ to tentokrát místy trochu vázne.

Sólstafir pokračují v nastolené tendenci a doby, kdy jejich hudba šla označit za metal, jsou nyní již (dobrých pár let) pryč. Proto mě překvapilo, s jakým nástupem a s jakou vervou se do posluchače pustí rockový úvod první skladby alba „Silfur-Refur“. Podobných míst není na desce moc, ovšem i tak mám v jistém ohledu dojem, že si novinka více bere z předminulého „Svartir sandar“ než z pár let starého „Ótta“. Zároveň je však „Berdreyminn“ poměrně vrstevnaté a tak není problém zaslechnout lesní roh, trumpetu či tubu, nemluvě o nezbytné plejádě smyčcových nástrojů.

Po příjemně rozjeté „Silfur-Refur“ kapela naváže nejkratší skladbou alba „Ísafold“. Ta trpí, i přestože jde o jednoznačně nejkratší píseň alba, rozdvojenou osobností a její dvě poloviny nerozděluje jen nečekané a příjemné basové sólo, nýbrž i výrazná změna zvuku. Instrumentální a téměř epická druhá polovina však patří díky několika nádherným melodiím k nejlepším momentům nahrávky. Podobný přístup kapele vydrží i do následné „Hula“, která je sice oproti dvojici předchůdkyň mnohem pomalejší, jenže ruku v ruce s tím je i výrazně temnější a přes počáteční odpor se nakonec stala mou nejoblíbenější zastávkou v osmiskladbovém tracklistu. Podobně „Nárós“ nechybí množství emocí, doplněné tentokrát dlouhou gradací, a drobnou výtku bych měl snad jen k podivně useknutému závěru. Pochválit musím i nádhernou „Dýrafjörður“, v níž Sólstafir mistrně zapracovali ony výše zmíněné smyčce, či mírně monotónní, ovšem velice energickou „Ambátt“.

Při průletu tracklistem to tedy zní, jako bych pro Sólstafir neměl nic než chválu, proč tedy ony řeči o syntetičnosti? Protože ne vše je tak excelentní. V první řadě mám tentokrát velké potíže se zpěvem. Aðalbjörn Tryggvason bezpochyby stále umí, ovšem jeho zpěv tentokrát místy zdá se nekoresponduje s hudbou tak, jak se v dobrých kapelách sluší, a chvílemi mi tak přijde jednoduše mimo (jindy je zase bez pochyb excelentní a na to je třeba nezapomínat). A pak je zde ona emotivnost, již jeho hlas nese a jež občas přechází téměř v teatrálnost. Tryggvason skladby nejspíše nesmírně prožívá, jenže ve výsledku vše zní spíše hraně a nepřirozeně.

Na desce pak najdeme i písně, které prostě nefungují a narušují její plynulý tok. Jsou jimi pátá „Hvít sæng“, která se sice od svých kolegyň nijak výrazně neliší, avšak jak pomalý úvod, tak dlouhý post-rockový závěr ve mně nevyvolávají žádné nadšení ani dojetí a spíše mě nudí. Počin pak uzavírá „Bláfjall“, v níž mi překáží dosti neoriginální varhany. Na závěr se sice kapela pokusí připomenout perfektní „Djákninn“ ze „Svartir sandar“, jenže se jí to nedaří už jen proto, že energickou kytarovou dohru utne už po dobrých dvou minutách a písničku (a tedy i celé album) tím připraví o vyvrcholení.

Sólstafir

Nebylo by však fér „Berdreyminn“ zbytečně dehonestovat, jen protože se mu nepodařilo udržet vysokou úroveň svého předchůdce. Dokonce i přes výše zmíněné dílčí nedostatky (a mohl bych jich ještě pár vyjmenovat) jde o povedenou desku, která si těch několik poslechů, než se posluchač dostane k jejímu jádru, určitě zaslouží. Její vrcholné momenty jsou skvělé a její nejslabší nejsou v žádném případě vyloženě špatné. Sólstafir tak potvrzují to, že mají nakročeno k bezchybnosti, jenže téměř vždy se zastaví jen pár kroků před cílem.


Horizons Fest 2017

 Horizons Fest 2017

Datum: 14.5.2017
Místo: Praha, Cross Club
Účinkující: 7/9, Diary of My Misanthropy, Iggy Mayerov, Kannout, Livelike, Postcards from Arkham, Robo, Tengri, The Red Paintings, Tides of Nebula

Je neděle čtrnáctého, svěží podvečer a já svižným krokem vcházím do útrob holešovického steampunkového labyrintu známého jako Cross Club. Ještě se mi v mysli převalují poměrně rozporuplné dojmy ze čtvrtečních Oranssi Pazuzu, nicméně nyní si jdu vychutnat atmosférickou muziku o špetku krotšího charakteru. Festival, jenž nalákal volným vstupem a příslibem post-rocku, shoegaze a dalších atmosférických žánrů, měl vypuknout co nevidět – s úderem šesté. Má priorita bylo splnit si dva resty z letošní Žižkovské noci a kolem toho si prostřednictvím dalších kapel trochu utužit povědomí o tuzemském a sousedním undergroundu. Headlinery pro mě tedy nebyli ani tolik polští Tides of Nebula, byť ty jsem také měl chuť okoštovat, ale Tengri a Kannout.

První tóny na horní stage pročísnou zvuk chvíli poté, co doklusám do sálu. Jedná se o post-rockový shoegazing s ženskými vokály a lehkým nádechem gotiky. Říkají si Iggy Mayerov a prý je tohle jejich vůbec první vystoupení. A jakkoliv jsem poslední dobou k podobným žánrům poněkud obezřetný, tohle působí nenuceně a uvěřitelně. V jejich podání je stylová kombinace taková intimní, písničková, nikoliv však prvoplánově vtíravá. Častá bolístka postihující kapely podobného ražení – veselé pseudo-snové infantilní melodie jsou zde naštěstí relativně eliminovány, takže zde prosákne na povrch uvěřitelná melancholie. Hlavní pozornost patří po právu zpěvačce Tereze Dusilové, jejíž sympatický hlas vystupuje z klasičtějších instrumentálních podkladů a koriguje zvuk kapely směrem k jedinečnosti. I některé kompozičně malinko hlušší pasáže v dané interpretaci působí dospěle. Občas problesknou na mysl i Marriages, byť tam je ta hudební složka přeci jen trochu jinde. První nesmělé krůčky Iggy Mayerov na pódiu tedy otevřely večer v příjemném komorním duchu.

Příklon k rockovosti v pravém slova smyslu tedy přichází až ve chvíli, kdy seběhnu na dolní stage, kde už hrají Robo. Doklopýtávám tam tak deset minut po začátku a skrze prales těl a končetin ke mně doléhá taktéž atmosférická, tentokrát ale o poznání hutnější muzika. A pokud jsem u náladotvorných horňáků poukazoval na to, jak výsledný dojem pozvedal zpěv, pak Robo nám přinesli přímo učebnicovou ukázku takového kontrastu založeného na binárním kódu je/není zpěvák. Po chvíli hraní z nich totiž vylezlo, že si sehnali zpěváka. Jenže naprosto za pět dvanáct, takže stihl sepsat texty zatím jen ke dvěma songům. A hned se nám také pochlubili onou dvojicí ukázek se zpěvem, až metalově řízným screamem. A že najedou hned ta muzika dostala patřičnou dynamiku, a to i když bylo slyšet, že ještě nejsou sehraní tak úplně na sto procent. Vystoupení tak působilo na jednu stranu příjemně spontánně, na druhou stranu tím trochu ztratilo celistvost a nějak se roztříštilo.

Když jsem před třemi lety viděl Tengri poprvé a na dlouhou dobu naposledy, předskakovali zrovna v Sedmičce blackgazovým Deafheaven. A ač jevili známky potenciálu, jejich vystoupení kolem mě tak nějak proplulo a dnes už si pamatuji jen na střípky. Když se naskytla možnost vidět je na Žižkovské noci, byla to pro mě zrovna jedna z těch zajížděk, na něž jsem nakonec rezignoval. A tak zvědavost, co s kapelou udělaly tři roky nějaké té dřiny, rostla – a možnost vidět je nyní v rámci Horizons Festu jsem přijal s povděkem.

Menší scéna jim svědčí, koneckonců kde jinde budovat pravý post-rock/metal než v podzemí. Naléhavá rytmika, elektrické housle občas evokující klávesy jejich vzorů Neurosis, pohltivé kytary si člověka omotávají kolem prstu citlivou přímočarostí. Všechno mi najednou nějak do sebe zapadá. Žádná snaha o samoúčelnou nápadnost a snaha vydobývat si respekt nějakými chvástavými pózami, ale parta introvertů s vizí. Takoví byli možná i minule, ale rozhodně ne takhle sehraní a uvolnění. Křeč patří těm tvrdším pasážím, ale ne interpretační, nýbrž zhudebněná. Především song „přijímaní“ vynikne naprosto bryskně. Na studiovou tvorbu navnadili – už mám za sebou tři poslechy poslední desky „Ekliptika“. Příjemně překvapili a ukázali, že dynamika a dobrá souhra je občas pro muziku důležitější než nějaká přehnaná technická zdatnost.

Livelike pro změnu slyším prvně, zvuková intenzita festivalu s nimi zase trochu vzrůstá. Precizní bubeník a skladby jako takové ucházející, zato nasazení naživo obdivuhodné. Přesto nesdílím nadšení těch, kdo se pak ptají na chystané nahrávky. Chyběla mi v tom vůdčí nápadová linie, bylo to spíš takové efektní, ale ne úplně hluboké.

Chuť vidět Postcards of Arkham potřetí mám pramalou, takže jdu vyčkávat Kannout. Druhá z kapel, již jsem si na Žižkovské noci nechal ujít, tuhle navíc naprosto zbytečně, jen kvůli vlastní lenosti. Možnost napravit to vítám, jejich EPčka jsem si celkem oblíbil. A z vystoupení rozhodně nejsem zklamán, jejich muzika krásně útočí na lidské podvědomí a nutí člověka zapojit fantazii a přemýšlet, ať už nad abstraktními obrazci vyvolanými onou jako zmije kroutící se stupňující instrumentální prací, tak nad texty které pod formou emocionálních výkřiků vrství od abstraktních poetických vizí až po konkrétní kritické pohledy na některé konkrétní dění ve světě. Za příklad lze uvést poslední skladbu, u níž prozrazují, že vyjadřuje solidaritu s indiány v Severní Dakotě, kteří nesouhlasí se stavbou ropovodu v blízkosti jejich území. Zpátky ale k muzice, kapela působí upřímně, na nic si nehraje, ale je vidět, že se na svou muziku soustředí a užívá si ji. Od zpěvačky jsem možná čekal ještě o špetku víc toho divadla, k expresivnějším pasážím textů by mi trocha přehrávání sedla. To jsou ale už naprosto jen mé rozmazlené výtky. Celkový dojem velmi dobrý.

A nezbývá než čekat na kapelu, která zde zřejmě pro hodně lidí platí za hlavní hvězdu večera – polští Tides of Nebula. Jejich „Safehaven“ jsem zběžně poslouchal, a ač mě to příjemně zabavilo, nějakou neutuchající chutí se k tomu vracet zrovna neprahnu. Po podobné trajektorii pak fungovalo mé vnímání koncertu. Na jednu stranu působili jako jednoznačně největší profesionálové, na celkové prezentaci si dali záležet, přivezli síť diod, jež utvořili hlavní vizuální dominantu, a jinak byla v sále tma. Sami muzikanti si svojí muziku užívali, synchronizovaně sebou švihali, jako by hráli ten nejtvrdší metal. A přitom samotná muzika byl takový post-rockový chill out s hutnějšími tempy. Místy se vylouplo pár trochu překvapivých okamžiků, ale převážnou většinu času jsem jen čekal na ono pomyslné „něco navíc“, které jsem si tam nějak nenašel. Byť zápal skupiny byl vskutku obdivuhodný, chvíli před koncem setu odcházím. Poté mají přijít ještě Australané z The Red Paintings, kteří byli přesunuti z dolní stage, ale já už nemám sílu ani chuť se zdržovat v klubu až do pondělka.

Horizons Fest byl tedy akcí, jejíž návštěvy jsem nelitoval. Pravda, ne každé vystoupení bylo silné tak, abych měl nutkání si ho příště zopakovat, ale občas je příjemné trochu vypadnout a rozšířit si obzory i o formace, jaké bych za jiných okolností třeba vynechal. Nejedna kapela pak ukázala porci potenciálu, který by do budoucna mohl vykvést v něco zajímavého. Nu, a skupiny, kvůli nimž jsem přišel, očekávání naplnily, jedna jej dokonce překonala. Zkrátka a dobře pohodový večer.


ARRM / Lonker See – split

ARRM / Lonker See - split

Země: Polsko
Žánr: psychedelic rock / post-rock / drone
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Instant Classic

Tracklist:

I. ARRM
01. Brightblack Journey

II. Lonker See
02. New Motive Power, parts 1-3

Hrací doba: 37:23 (20:08 / 17:15)

Odkazy ARRM:
facebook / bandcamp

Odkazy Lonker See:
facebook / bandcamp

Nová alba můžeme v době současné nadprodukce hledat všelijak. Buď se člověk spolehne na své pádlovací schopnosti a skrz vlny vaty se dobere uspokojení, nebo vsadí na jistoty. Třeba já je při vyhledávání nových hudebních výzev využívám moc rád, nestávají žádné velké úsilí a zpravidla nezklamou. K jedné z takových jistot patří vydavatelství. Právě ona jsou jedním z maximálně vítaných filtrů a vztyčených ukazováků, že snad tohle by mohlo dobré a měl bys to přinejmenším zkusit.

Takovýmto způsobem bylo na můj hudební svět přivedeno třeba splitko polských kapel ARRM a Lonker See. Za matku má label Instant Classic, který je z oněch jistot jednou z úplně nejspolehlivějších a – jen abych naznačil – odhaluje klenoty polské alternativní scény. Nebojí se jazzu, dronu, ambientu a ani metal s rockem mu nejsou cizí, hlavně ať se hraje osobitě a bez přihlouplé pompy. V praxi si to můžeme ukázat již nyní.

První odstavec zběžně naznačil, oč dnes v recenzi půjde a se kterými hudebníky budeme mít tu čest. Teď už ale pryč od náznaků, za dvěma polskými jmény, která se podepsala pod finální podobu 37minutového splitu. S ARRM jsem se setkal už dříve, vloni, na druhé řadovce, jež vyrukovala s hypnotizujícími plochami na bázi psychedelického rocku. Nedopadlo to vůbec zle, ba naopak, budu vzpomínat jedině v dobrém. ,Mimochodem znáte-li Thaw, vězte, že kytarista Artur Rumiński, zabloudil krom bezpočtu dalších projektů i sem. Takže ano, můžete si být jisti, že to bude intenzivní. A nejen ze strany ARRM, Lonker See v tom kolegy jen tak nenechají. Teprve před dvěma roky založený projekt si pro svou první splitovou spolupráci nemohl vybrat lepšího partnera.

Dvacet minut dlouhý čistě instrumentální vál ARRM svou stopáží výrazně převyšuje poloviční skladby z loňské řadovky, přesto bez známek změn pokračuje v nastoleném vyznění. Hlavní slovo mají kytary. Nejsou ale osamoceny, po ruce mají až takřka rituální jistotu kláves a perkusí. Kouřový psychedelický rock Poláků zároveň staví na zatvrzelé repetitivnosti a pozvolných přesunech z místa. Zapomeňme na časté změny i na čitelná schémata, „Brightblack Journey“, jak se skladba Rumińského skvadry jmenuje, představuje rozmáchlou cestu s prakticky jediným motivem coby vytrvalým průvodcem. Ačkoli by k tomu zvolená forma mohla svádět, ARRM negradují do finálního bodu, spíše putují, však sám název písně je dostatečnou nápovědou. Vůbec nevadí, že na konci nečeká ani princezna, ani souboj s black metalem, samotné cestovatelské kroky jsou dostatečně nápadité, aby jim člověk s potěšením věnoval pozornost. Máte-li rádi monotematické skladby plné hypnotiky, o ARRM byste měli vědět.

Lonker See zahajují příběh „New Motive Power, parts 1-3“ obdobně jako právě se odmlčivší kolegové – rozvážně předoucími kytarami. Přechod na nové pole je ušetřen výmolů našich východoevropských silnic a já mám radost, že split projednou není dvěma ípky. Lonker See se navzdory prvotní podobnosti postupně vydávají trochu jinam. Přestože máme opět co do činění s hypnotizujícím rockem obdobných základů, kraluje saxofon. Takového individualistu ARRM neměli. Ani výstavba písně není natolik semknutá, ostatně název je znovu dokonale návodným. Přechody mezi třemi částmi jsou ale poměrně plynulé, nerušící, stále posloucháme jednu skladbu. Ta má sice na rozdíl od příspěvku krajanů slabší účinky – místy je to možná až příliš natažené, málo koncentrované –, ale ani zde není třeba odchylovat zrak od šuplete s nadprůměrem.

ARRM a Lonker See ukazují, že splitka skutečně nejsou jen odkladištěm nevhodného či jakýmkoli způsobem závadného materiálu. Občas se objeví kusy, které je třeba brát jako hráče rovné dlouhohrajícím pracím a které se musí poslouchat od začátku do konce, bez potřeby měnit náladu a přeskakovat písně uchu nevonící. Jsem rád, že jsem si vyposlechl další z ukázkových příkladů.


Fen – Winter

Fen - Winter

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. I (Pathway)
02. II (Penance)
03. III (Fear)
04. IV (Interment)
05. V (Death)
06. VI (Sight)

Hrací doba: 75:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Nové desky v duchu atmosféricky blackmetalového krajinářství mě poslední měsíce nechávaly chladným. Přikráčeli Saor, přikráčeli Fuath a s nimi dvě zklamání, že to, Andy, není ono. Imperium Dekadenz si mě svou novinkovou prací rovněž nezískali a do Winterfylleth jsem se pro změnu ani nepustil. Nemilou žánrovou bilanci posledních měsíců přijeli zachraňovat Fen, jistota, kterou mám dlouhodobě rád, jistota, kterou bylo vždy radno sledovat.

Ačkoli stroze nazvaná „Winter“ vychází po třech letech od výtečné „Carrion Skies“, není potřeba tvrdit, že by si Fen dávali výjimečně načas. Vyhrabejte kalendáře, máme začátek roku a předchůdce, ten zase naopak vyšel až v listopadu, díra mezi dlouhohrajícími počiny tedy není výrazně vyšší než dříve. V táboře kapely navíc došlo k markantním mezičasovým událostem. Objevilo se malé splitko se zámořskou formací Sleepwalker i nový bubeník, který po pětiletém stavu neměnném udělal v sestavě vítr. Nicméně hudební přemety by mohl očekávat pouze bláhový, Britové za pomoci roky zavedeného výraziva kouzlí v mantinelech, které tu a tam rozšíří a jindy zase smrsknou. Někdy se objeví jiné emoční zabarvení nebo zvuková změna, vždy však před sebou máme jasně slyšitelné Fen. Situace se nezměnila ani nyní. Vše, na co jste si v minulosti zvykli, dostanete i teď, opět ale v mírně pozměněné podobě.

Fen nechávají znovu kralovat atmosférickou podobu black metalu, k níž přidávají typické post-rockové vyhrávky. Nejinak než v minulosti je album vystaveno na chytrých kytarových linkách, které dokáží ohýbat stromy, stejně jako je dávat znovu do pořádku. Dřevnost přirozeně koexistuje s jemností, řev s čistým vokálem. Tak tomu bylo u Fen ostatně vždy. Podívám-li se na servírované kontury pod drobnohledem, největší podobnost nalézám s minulým „Carrion Skies“. Britové na novince pokračují v silném užívání přímočařejších a intenzivnějších blackových sypanic, hutnost materiálu i přes stálou přítomnost post-rocku výrazně převyšuje éru „Dustwalker“ či „Epoch“.

Stejně jako na předchozí desce se kapela neuchyluje k náhlým změnám, zdá se být trpělivější, klidnější a veškeré dění tvoří na rozmáchlejších plochách. Zároveň nedochází k vyprázdněnému udržování, s pečlivostí se směřuje k hlavním trumfům. Fen je nedávají zběsile na odiv, jen ať to všichni vidí, teď koukej, teď. Sem tam se vrchol ukáže a pak zase zmizí, nenásilně, jakoby nic. Netradiční rytmus bicích se umě skrývá, zbytečně na sebe neupozorňuje. Vystupňování napětí do čistého vokálu tady bylo odjakživa. A basa vykoukne jako překvapení, které není jediným cílem, ale záchytným bodem při putování. „Winter“ působí velmi vyzrále.

Fen

V šestici skladeb, jež se délkou pohybují mezi deseti a sedmnácti minutami, jsem nenašel místo, kde by konání kapely nefungovalo, opravdu ne. Od zaznění prvních tónů až po utichnutí zimy hrají Fen nesmírně nápaditě, nenásilně, vyrovnaně, upřímně. Žádná z písní nevyčnívá, přesto je vždycky něco k mání, a málo to rozhodně není, přehrabování v jednotlivých stopách by proto bylo nadmíru zbytečné. Výše řečené poznatky navíc prověřil zásadní hráč čas, který s potěšením dodává, že síla „Winter“ s přibývajícími poslechy ani náznakem neklesá. Ke slovům o nápaditosti, nenásilnosti, vyrovnanosti a upřímnosti tudíž rád přidávám trvanlivost a závěrečné konstatování: 75minutová novinka plně stvrzuje kvality Fen a dává zřetelně najevo, že zastavení prvotního vývoje nebylo přehmatem. Před sebou máme dost možná nedostižitelný žánrový vrchol letošního roku.


Rigna Folk – Nova Void

Rigna Folk - Nova Void

Země: Německo
Žánr: indie post-rock
Datum vydání: 29.10.2015
Label: Dunstan Music

Tracklist:
01. Nova
02. Option One
03. Propaganda
04. Grow Beyond
05. Jura
06. Void
07. Kosmonavt
08. Jailbird
09. Altruism Overdose
10. Traditions

Hrací doba: 38:18

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Sæla Music

Nebudu vám to nijak zatajovat – „Nova Void“ je albem, s nímž mám docela problém a které se pro mě stalo poměrně slušným oříškem. Ne snad proto, že by šlo o nahrávku natolik složitou nebo neuchopitelnou, jako spíš kvůli tomu, že mě to dost festovně nudí a že jsem se tomu masochisticky pokoušel dát férově velkou dávku času a prostoru (alias časoprostoru, ha!), aby to mohlo vyrůst. Jenže ani hnojení a zalévání za pomoci poctivého poslechu nijak nepomohlo a deska mi nikam nevyrostla, spíš zvadla a chcípla…

A přitom zdálky nevypadají Němci Rigna Folk nezajímavě. Přelouská-li třeba člověk jejich (pouze německy psanou – hlavně, že zpívají anglicky) biografii a vezme-li samozřejmě s rezervou sebeoslavné kecy o tvorbě paralelních světů, neřkuli rovnou přirovnávání sebe sama ke kombinaci Sigur Rós, Pink Floyd a Radiohead (to chce fakt kule), lze najít i několik perliček třeba o hraní koncertů ve věznici a jeskyni nebo o tom, jak se tvorbou skupiny prolíná příběh smyšlené planety Astropolis ve vzdáleném vesmíru, kterou tvoří jedno obrovské město – „deštivé jako noirový film“.

Aniž bych ale chtěl být přehnaně ošklivý, po poslechu aktuálního alba „Nova Void“ (starší věci neznám a po téhle zkušenosti se po nich ani shánět nebudu), které je venku od podzimu, by se mi skoro i chtělo říct, že ta tematická stránka je asi tím nejzajímavějším, čím Rigna Folk disponují. Nemá cenu to dále zatajovat – Němci hrají ukrutánsky nudný indie post-rock pro homosexuální hipstery. Spousta jakoby emocí a citečků, zvonivé kytárečky, procítěný vokálek a všechny tyhlety věcičky, bez nichž se prý atmosféra neobejde. Na nějaký space rock nebo snad dokonce psychedelii, což jsou také pojmy, na něž jsem v souvislosti s Rigna Folk kdesi narazil, si radši nechte zajít chuť, protože nic takového na „Nova Void“ nenajdete ani náznakem.

Jednou z věcí, jež mi na „Nova Void“ vadí nejvíce, je naprostá nekonfliktnost a bezzubost. Jasně, chápu, že se Rigna Folk pohybují v nějakých žánrových mantinelech, to beru a samozřejmě nečekám, že to bude nakopávat jak poslech techna na LSD, ale – když svinsky použiju metriku formací, k nimž se Němci sami přirovnávají – třeba o takových Pink Floyd nebo Sigur Rós se rozhodně nedá tvrdit, že by to byla muzika bez koulí. Rigna Folk jsou oproti nim eunuši. Tohle mi, abych tak řekl, s prominutím připadá jako zženštilá muzika pro latentní metrosexuály.

Možná ještě větší problém ovšem tkví v jiné věci. To, jak se Rigna Folk obecně prezentují, na mě působí stylem, že chtějí vzbudit dojem, že to je vysoce artová kapela (alias uměníčko, haha!), leckdy mi ta snaha dokonce přijde přespříliš okatá, až kontraproduktivní. Jenže o to víc mě pak bije do uší, že navzdory snaze vypadat a znít chytře a intelektuálně z toho na mě čiší mnohdy regulérní naivita, skladatelská i textová. Původně jsem tu chtěl na podporu tohoto tvrzení uvést příklad alespoň jedné konkrétní písničky, ale jaksi jsem zjistil, že nevím, jakou vybrat dřív, protože mám takový dojem skoro ze všech. Ale kdybych to měl přece jenom rozstřelit, tak v tomhle ohledu vede asi „Propaganda“ a „Grow Beyond“, jakkoliv jim ten zbytek zodpovědně šlape na paty.

Nehodlám to dále prodlužovat, protože víc k tomu nemám moc co říct – „Nova Void“ mě dočista minulo, a to hodně velkým obloukem. Těm, kdo nosí tlusté obroučky u brýlí, flanelku, v jedné ruce iPhone a ve druhé Club-Mate, se to asi líbit bude, ale mě to tedy nechává zcela chladného – asi jsem na to moc redneck a přízemní křupan. Ale na Náplavce by z toho byl kult, za to ručím.