Na „withoutbreathing“ to není poprvé, co spolupracují český avantgardní umělec Willhelm Grasslich a italský muzikant Matteo Gruppi. Druhý jmenovaný má na kontě několik projektů, mezi nimiž vyjma dnes relevantního Il vuoto najdeme i jména jako Chiral nebo |||. Právě mezi ||| a Uncle Grasha’s Flying Circus, stěžejním projektem Willhelma, už v minulosti vyšlo bezejmenné splitko.
Zmiňovaná nahrávka se objevila v roce 2017 a dopadla tak nějak napůl. Strana Uncle Grasha’s Flying Circus byla výtečná, zatímco počínání ||| mi přišlo jako těžká nuda. Když jsem si ale nyní svou dobovou recenzi přečetl, nejvíc mě překvapila jedna věc – už tehdy jsem tvrdil, že se obě skupiny k sobě zas tolik nehodí, a jestli by dávalo smysl spárování Uncle Grasha’s Flying Circus s nějakým z Gruppiho projektů, je to jednoznačně Il vuoto…
A bum, letos vyšla kolaboračka mezi Uncle Grasha’s Flying Circus a Il vuoto. Kazeta „withoutbreathing“ nabízí dvě cca dvanáctiminutové písně, na nichž se instrumentálně podíleli oba hudebníci. Akorát aranžování a mix si pánové rozdělili po skladbách – první „glasSmother“ si vzal na paškál Gruppi, druhou „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ zase Grasslich. Asi tedy nebude náhoda, že se každý song víc blíží domovské tvorbě toho, kdo v něm měl hlavní slovo. I když ve druhém případě jen způlky.
„withoutbreathing“ jako celek zní podle mě vyrovnaněji než diskutovaný split s |||, avšak ne nutně lépe. Tou nejlepší pasáží počinu je ta, kdy se hudba nejvíc blíží standardní tvorbě Uncle Grasha’s Flying Circus, tedy první část druhé stopy. Jedná se o bzučivý industrial / drone, který sice nepředvede nic zásadního, ale kouzlo nepostrádá a oproti okolní muzice vyznívá dvojnásob dobře.
Zato melancholické pidlikání na akustickou kytarou, které se nese celou „glasSmother“ a druhou půlí „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“, mě nijak zvlášť nebere. Nejde sice o vyloženou tragédii a třeba poštovní black metálek ||| na starším splitu se mi zdál horší, ale pořád to není ono. Na můj vkus je to přílišný cajdák, moc ubrečené a tak dále, však si to asi dokážete představit. A jestli ne, tak se někde tady okolo válí přehrávač, kde si to můžete pustit.
Rozporuplnost „withoutbreathing“ podtrhuje skutečnost, že ta melancholie je snesitelnější v „glasSmother“, kde zabírá celou dobu. Druhá polovina „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ se ale moc nepovedla, což solidní první půli téže skladby ponižuje.
Shrnul bych to asi tak, že tvorba Mattea Gruppiho prostě není pro mě. Cokoliv, co jsem od něj slyšel, se mi nelíbilo, což platí i na „withoutbreathing“, kde lze dost jasně slyšet, jaké nápady budou z jeho hlavy. Uncle Grasha’s Flying Circus mám vcelku rád, ale radši si tenhle projekt dopřeju sólově než zde. „withoutbreathing“ tedy největší radost udělá jen svým fyzickým nosičem, protože jde o další hezkou kazetu z dílny Sky Burial Productions. Po hudební stránce mě to ovšem nijak zvlášť neoslovilo a těch ucházejících sedm minut na začátku „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ úplně nestojí za to, aby se posluchač s „withoutbreathing“ musel zabývat nějak hlouběji.
Země: USA Žánr: drone / post-rock / doom Datum vydání: 24.5.2019 Label: Sargent House
Tracklist:
01. Datura’s Crimson Veils
02. Exaltation of Larks
03. Cats on the Briar
04. The Colour of Poison
05. Descending Belladonna
06. She Rides an Air of Malevolence
07. Maiden’s Catafalque
08. An Unnatural Carousel
09. The Mandrake’s Hymn
10. A Wretched Country of Dusk
Od poslední desky Earth uplynulo pět let. Na „Primitive and Deadly“ se kapela představila v lehce poupraveném kabátě. Zvuk trochu přitvrdil a repertoár obohatily hostující vokály. Jednou ze zásadních otázek tedy může být, zda se i na „Full Upon Her Burning Lips“ pokračuje v mírném hudebním odklonu.
Hned spatra je nutné poznamenat, že nejsem kdovíjak velký znalec Earth. Nemám zdaleka najeto vše, co kapela za ty léta vytvořila. Jsem si nicméně vědom jejich relevance na poli hudební avantgardy, konkrétně pak v žánru drone. Uvědomuju si, že by bez desky „Earth 2: Special Low Frequency Version“ asi nikdy nebylo okolo hutných, rozvleklých a obecně opresivních kytarových ploch takové halo. Stejně tak vím, že se v roce 2005 udál v tvorbě Earth poměrně zásadní přerod. Od „Hex; or Printing in the Infernal Method“ má hudba o trochu více rigidnější formu a hlavně specifický styl, který se (možná vyjma zmíněného, více stonerrockově pojatého „Primitive and Deadly“) až doteď nese v duchu post-rocku s bluesovými aranžemi, který jako by vypadl z velmi pomalého a kontemplativního westernu.
„Full Upon Her Burning Lips“ v tomto soundu víceméně pokračuje. Nyní však v osekané sestavě, jak ostatně napovídá samotný cover. Stálý člen Dylan Carlson se zhostil kytary i basy a Adrianne Davies znovu usedla za bicí.
Obal desky je do jisté míry významný i z jiného úhlu. Zásadně totiž vybočuje z malovaných vizuálů, které kapela nastolila od „The Bees Made Honey in the Lion’s Skull“. Může se proto jevit, že „Full Upon Her Burning Lips“ úplně nezapadá do zajetého konceptu. Tomu napovídá i celková struktura alba. Earth na novince délkou přesahují všechny své předešlé dlouhohrající desky a nabízejí více jednotlivých kratších skladeb. Proto může „Full Upon Her Burning Lips“ od zbytku diskografie působit více „písničkověji“. Obávám se však, že právě forma je jediným novým aspektem, který deska může nabídnout.
I to má ale pozitivum. Kratší skladby jsou obecně stravitelnější, a tak si Earth mohou najít nové fandy, kteří si posléze dojedou zbytek katalogu. Hudebně totiž není „Full Upon Her Burning Lips“ v porovnání s předchozími deskami zase o tolik slabší. „Cats on the Briar“ a „The Colour of Poison“ si skvěle pohrávají s prvky raného doomu, a tak připomenou začátky Black Sabbath. Úvodní „Datura’s Crimson Veils“ naopak představuje Earth ve své tradiční kontemplativní formě a nenudí po celých 12 minut.
Problém se tak nachází zejména v délce. Chápu, že na hudbu Earth musí být specifická nálada. Přesto si ale myslím, že by i skalní raději sáhli po dřívějších, kratších a ucelenějších deskách. Z „Full Upon Her Burning Lips“ si pak spíše hodí pár kratších kousků do empétrojky. Samostatně totiž fungují možná i lépe.
Earth dělají to, co umí. „Full Upon Her Burning Lips“ dokazuje, že to umí i ve dvou. To je ale asi vše. Z hudebního hlediska totiž nic nového, co by někoho mohlo zvednout ze židle, nepřináší.
Země: USA Žánr: post-rock Datum vydání: 14.9.2018 Label: Sargent House
Tracklist:
01. Fever Dreams
02. Control
03. Darkhorse
04. Races
05. Dead Set Eyes
06. Light Song
07. Apathy on the Indiana Border
08. You Don’t Have to Cry
S americkou zpěvačkou a kytaristkou Emmou Ruth Rundle jsme se na našich stránkách potkali prozatím jen nepřímo, ale doposud jsme se jí nevěnovali prostřednictvím žádného většího článku. To dnes napravíme. Dovolím si každopádně začít s menším představením, přestože pro znalce může jít o zbytečné opakování.
Emma Ruth Rundle pochází z Los Angeles v Kalifornii, ale v současné době přebývá v Louisville v Kentucky. Na kontě má čtyři velké sólové desky, z nichž ta první se jmenuje „Electric Guitar One“ a vyšla v roce 2011, zatímco ta poslední pochází z loňska a nese název „On Dark Horses“. Právě ona nás v téhle recenzi bude zajímat. Než se ale letmo podíváme na její hudební náplň, určitě bude stát za to zmínit ještě další působiště téhle činorodé hudebnice.
V rámci své sólové tvorby totiž Emma Ruth Rundle netvoří muziku, která by měla být blízká většině posluchačů metalu (nějak mám pořád tendence pracovat s představou, že většina čtenářů poslouchá primárně metal, takže se doufám neurazíte, není-li to zrovna váš případ), přestože třeba minulé album „Marked for Death“ v sobě mělo trochu rockovější feeling. Formace jako Marriages (o desce „Salome“ se svého času docela mluvilo, hráli i v České republice po boku Wovenhand) nebo Red Sparowes, v nichž Emma působí, už by ale mohly něco říkat více lidem.
Což ale není všechno. Dále jste se s ní mohli setkat i díky četné spolupráci s Jaye Jayle, jejichž skvělou desku „No Trail and Other Unholy Paths“, na níž Emma vydatně hostovala skoro v každé skladbě, jsem zde osobně nedávno recenzoval. Evan Patterson z kapely hostovačku na „On Dark Horses“ jen tak mimochodem oplácí. Nehledě na to, že Emma Ruth Rundle a Jaye Jayle vydali také společný split „The Time Between Us“.
Pojďme ale konečně k samotnému „On Dark Horses“. Kdybych měl hudbu na tomhle albu popsat nějak rychle a jednoduše, byť třeba docela zkratkovitě, řekl bych vám, abyste si představili něco na půl cesty mezi jemnějšími polohami Chelsea Wolfe a Lanou Del Rey. Realita je samozřejmě trochu složitější a barvitější, to bychom Emmičce křivdili, kdybychom se spokojili jen s takovou definicí, nicméně jistou podobnost s oběma zpěvačkami na „On Dark Horses“ najít lze. Ať už je melancholie Lany anebo potemnělý feeling Chelsea. Například hned úvodní skladba „Fever Dreams“ jako by vypadla z tvorby Chelsea Wolfe, a to včetně podobného hlasového zabarvení.
Deska toho ovšem nabízí i víc, díky čemu Emma Ruth Rundle nezní jako nějaká napodobitelka. Vlastně je ta podobnost nejvíc hmatatelná ve zmiňované „Fever Dreams“, jinak zní „On Dark Horses“ víc jako svébytná deska. V některých písničkách, třeba „Darkhorse“, lze například postřehnout určité paralely i se spřízněnými Jaye Jayle. Asi nejpádnějším důkazem toho, že Emma není žádné béčko a že je naopak i velmi schopnou skladatelkou, bude šestá skladba „Light Song“. Ta je skutečně podmanivá, kouzelná a osobně ji bez váhání považuji za vrchol celé kolekce. Minimálně tenhle song vám důrazně doporučuji vyzkoušet. Netvrdím ale, že jde o to jediné, co na „On Dark Horses“ stojí za slyšení.
Obecně řečeno bych poslech „On Dark Horses“ doporučil těm z vás, kdo máte náladu na pomalejší melancholickou desku se zádumčivými podtóny, které se daří nezabředávat do kýče (snad jedině s výjimkou závěrečné „You Don‘t Have to Cry“, kde se už balancuje dost na hraně). Zároveň by vám nemělo vadit občasné rockovější vzedmutí, které ovšem celek neruší a zapadá do něj přirozeně. Na první poslech to celé může znít trochu utahaně, ale stačí tomu dát šanci, a zjistíte, že „On Dark Horses“ není uondané a jednotvárné, ale má svou vnitřní dynamiku a skrývá v sobě i jednu skvostnou píseň („Light Song“). Pokud vám to zní sympaticky, pak s poslechem nemusíte moc váhat.
Jsme a i navzdory jistým výstřelkům v jistých obdobích jsme vždy byli stránkou především o metalové muzice. Navzdory jednoznačnému hlavnímu směřování sem ovšem pevně patří i hudba mimo mantinely tvrdých kytarových riffů, protože poslouchat celý život pouze jeden žánr může jenom debil (sorry, jestli jsem teď někoho urazil, ale je to tak, rozšiřte si obzory).
Čím méně hudby mimo metalové hranice tu ovšem recenzujeme, tím větší je radost, když zde mohu představit něco trochu jiného a zároveň mimořádně zajímavého. Jako třeba právě H E X. Pokud se rádi necháváte překvapit a chcete toho o albu, na jehož poslech se právě chystáte, vědět v ideálním případě co nejméně, pak v tomto místě můžete přestat číst. Plně vám totiž bude stačit sdělení, že tohle za slyšení rozhodně stojí a že byste ochutnávku neměli příliš odkládat. Kdybyste si totiž bezejmenný debut H E X nechali uniknout, o dost byste přišli.
H E X pocházejí ze švýcarské Ženevy a jejich sestava čítá celkem pět lidí. Upřímně nemám tušení, zdali dotyční někde před H E X hráli a případně kde, ale tipnul bych si, že nejspíš ano, protože takhle silné věci začínající hudebníci většinou nevydávají. Nebojím se totiž prohlásit, že v případě tohoto selftitled debutu se bavíme o jedné z nejpůsobivějších nahrávek, na jaké jsem v letošním roce zatím narazil!
Vezměme to ale popořadě. Co že je tenhle švýcarský zázrak vůbec zač? H E X produkují krásně neuchopitelný žánrový mix, který zajisté potěší všechny eklektiky mezi vámi. Na desce, kterou jen tak mimochodem zdobí také jednoduchá, leč vysoce povedená grafika s „Metropolis“-feelingem, najdete rock, industrial, darkwave, post i prog. A klidně by se těch nálepek dalo vymyslet i vícero. Pokud by někdo hovořil o avantgardě nebo psychedelických náladách, rozhodně bych ho chápal, protože i takové momenty, na něž by se daly napasovat právě zmíněné pojmy, se na albu najdou.
Nejdůležitější ovšem je, že Švýcaři danou plejádu vlivů dokázali spojit jeden fungující, přirozený a organicky působící celek. Neřekl bych, že si H E X berou tohle a tamto a obracejí styly v každé další pasáži. Hranice mezi všemi jmenovanými žánry a přístupy se na jejich prvotině rozmazávají a vše se pojí do vyššího nadžánru, jenž zní nevšedně a neobyčejně, má obrovské charisma a vlastní unikum. Určitě by se daly nalézt formace, s nimiž má produkce H E X určité společné elementy nebo k nimž se blíží, o tom samozřejmě žádná, přesto výsledek působí dost osobitě.
Deska stojí na čtyřech skladbách delšího rázu, snad jedině s výjimkou druhé „Collider“, jejíchž šest minut lze ještě považovat za standardní hrací dobu. Nicméně i ona se stejně jako zbylé kompozice může pochlubit podmanivou atmosférou, která napříč písní postupně houstne a fantasticky graduje ke strhujícím závěrům. Což ale neznamená, že celé songy jsou jen čekáním na finále, protože v případě „H E X“ je cesta stejně okouzlující jako cíl, respektive cíl je zde třešničkou na dortu extra výživné cestě.
O moc víc snad není třeba říkat. Tohle je jednoduše excelentní záležitost, a pokud jsou vám hudební kvality milejší než žánrový purismus (ať už jakéhokoliv žánru), debut H E X byste minout rozhodně neměli. Veliké doporučení.
Země: Německo Žánr: dark rock / post-rock Datum vydání: 13.4.2018 Label: Prophecy Productions
Tracklist:
01. Lucifer Valentine
02. The Ptilonist
03. Mother Crone
04. The Perfect Army
05. Leviathan’s Lifework
06. H (She’s Not Dead, She Is a Ghost)
07. Demmin
08. Godspeed
Německá formace Crone toho po hudební stránce nemá příliš společného s metalem, přesto láká pozornost metalových posluchačů a médií. Prsty v tom má určitá návaznost na scénu, kde hrají prim tvrdé kytarové riffy. V čele Crone totiž stojí Philipp Jonas alias sG, lídr německých blackmetalistů Secrets of the Moon, a Markus Renzenbrink, bubeník deathmetalové kapely Embedded. Jim jsou k ruce další lidé, kteří hrají či hráli v metalových formacích. Jednou je to bývalý parťák ze Secrets of the Moon, jednou další člen Embedded. Ani v jednom případě ale tyto formace nehrají muziku, která by se Crone podobala.
Druhou návazností Crone na metal je pak vydavatelská firma. Ne snad, že by zrovna Prophecy Productions patřili ke striktně metalových labelům, ale jejich spojení s metalem je evidentní. Ostatně, vydávají u nich i Secrets of the Moon, čímž se kruh uzavírá.
Crone se poprvé studiově prezentovali už před čtyřmi lety, kdy vyšlo minialbum „Gehenna“. Které se mi popravdě řečeno vůbec nelíbilo. Sladký rádoby umělecký a inteligentní rock mě příšerně nudil. Zatímco určité zpřístupnění a větší stravitelnost na „Sun“, doposud poslední řadovce Secrets of the Moon, mi dost sedly, „Gehenna“ mě minula velkým obloukem a její poslech považuji za ztrátu času.
Přesto jsem dal „Godspeed“, prvnímu dlouhohrajícímu počinu Crone, šanci. A musím říct, že velký debut je o dost záživnější než jeho krátkohrající předchůdce, jakkoliv jeho základní zaměření zůstává prakticky totožné. I „Godspeed“ tedy nabízí lehce přístupný jemnější rock, který se ovšem navzdory své stravitelnosti stále snaží být alespoň trochu chytrý a nehraje na první signální prostřednictvím vlezlých melodií. I zde se bohužel najdou trochu „teplé“ momenty, ale jsou v únosné míře a Crone je zvládnou vyvážit pozitivy.
Hezkým příkladem může být první regulérní song „The Ptilonist“. Jeho rozjezd se mi příliš nelíbí, rádoby procítěné melodické pidlikání mě víc vysírá než baví. Po nudné úvodní minutě se ale písnička překlopí do mnohem zábavnější podoby, z níž nejvíce vyčnívá zpěvný refrén. Následná „Mother Crone“ album dobře reprezentuje v tom smyslu, že je na ní nejsnáze slyšet, jak Crone balancují na hraně cukrkandlu a kýče, ale daří se jim (většinou) nespadnout do sladkého bahna.
To (nej)zajímavější ale teprve následuje. Až ve středu desky se Crone konečně odváží trochu „zvýšit hlas“ a vytáhnout něco, co by se dalo nazvat riffem, aniž by vypadli z nastaveného konceptu a směřování. „The Perfect Army“ je každopádně díky tomu jedním z nejlepších dílků celé kolekce. „Leviathan‘s Lifework“ (tenhle titul se mi jen tak mezi námi moc líbí) se zase blýskne trochu temnějším a dekadentnějším feelingem, zatímco „H (She‘s Not Dead, She Is a Ghost)“ zaujme větší chytlavostí a (opět) zpěvným refrénem.
Předposlední „Demmin“ je nicméně bohužel tím nejhorším songem na albu, protože z ní nevyleze nic lepšího než post-rocková tuctovka. Situaci tedy musí zachránit závěrečná titulka „Godspeed“, která sice není dokonalá, má i pár méně záživných momentů a celkově není až tak strhující, jak bych od více jak dvanáctiminutové skladby očekával, ale rozhodně zanechá lepší dojem než „Demmin“.
Celkově vzato je ale „Godspeed“ docela fajn záležitost. Těch zbytečně sladkých motivů se tu naštěstí najde docela málo, vyloženě slabá písnička je jen jedna „Demmin“ a hlavně – nemám z „Godspeed“ takový pocit nudy a mlácení prázdné slámy jako u „Gehenna“. Takže z mého pohledu jde rozhodně o krok správným směrem. Nezapomenutelné album to rozhodně není, ale vzato kolem a kolem se to poslouchá dost příjemně.
Země: Velká Británie Žánr: art rock Datum vydání: 9.6.2017 Label: KScope Music
Tracklist:
01. 32.63N 117.14W
02. Leaving It Behind
03. Endless Ways
04. The Optimist
05. San Francisco
06. Springfield
07. Ghosts
08. Can’t Let Go
09. Close Your Eyes
10. Wildfires
11. Back to the Start
„The Optimist“ jsem původně vůbec neplánoval recenzovat. Recenze má totiž smysl, pouze pokud lze napsat něco nového, a Anathema se stala kapelou, o níž se vlastně nic nového napsat nedá. Její hudba procházela během posledních několika alb evolucí takřka v reálném čase, jinými slovy se tedy neděly žádné výrazné a snadno pozorovatelné změny, a to jak z pohledu kompozice, která se plynulým a hlemýždím tempem posouvala směrem k větší přístupnosti, a to ani z pohledu kvality, jež se držela na konstantní (ovšem nesmírně vysoké) úrovni. Pravda, prorokoval jsem naposledy, že stejný recept příště už fungovat nemůže, ale sám jsem tomu příliš nevěřil, neboť historie kapely naznačuje, že Anathema prostě zklamat nemůže. Jenže skutečnost, že jsem recenzi nakonec napsal naznačuje, že něco je tentokrát přeci jen jinak.
Poslední desky byly tématicky poněkud nesourodé, případně pokud se jistá spojitost našla (a mluvím zde konkrétně o „Weather Systems“), šlo o propojení dosti volné. „The Optimist“ je na tom úplně jinak, neboť jde o pokračování dnes již šestnáct let starého klasického alba „A Fine Day to Exit“. Anathema se tedy po delší době pustila do ambicióznějšího koncepčního počinu. Pojetí konceptu je na „The Optimist“ o něco propracovanější, než tomu bylo v případě jeho předchůdce, neboť „A Fine Day to Exit“ bylo koncepčním albem spíše na papíře než v realitě. Letošní příběh optimisty je tedy mnohem konkrétnější. Začíná na pláži, kde předchozí album skončilo, a provází hlavního hrdinu cestou na sever Spojených států, kde se marně pokusí nalézt mír v samotě, dokud ho noční můry nevyvedou zpět na cestu.
Rád bych řekl, že tímto jsem nastínil jen obecné rysy, jenže ve skutečnosti toho o moc více na „The Optimist“ k nalezení není. Vzhledem k tomu, jak puntičkářsky dokonalá poslední alba skupiny jsou, jsem čekal o něco propracovanější příběh, jenže ve skutečnosti jde jen o několik krátkých intermezz přilepených ke koncům skladeb a několik detailů ukrytých v textech či názvech.
Jelikož jsme však hudební zine a ne čtenářský kroužek, stojí příběh až v druhé řadě za hudbou, a právě ta je důvodem, proč o „The Optimist“ vůbec píši. Rád bych řekl, že Anathema předvedla svou klasickou vysokou úroveň a uzavřel vše opakovaným tvrzením, že tentokrát recept na úspěch ještě fungoval a příště už fungovat určitě nebude. Jenže recept na „The Optimist“ selhal a my tak máme co do činění s nejslabším počinem formace za dost dlouhou dobu.
„The Optimist“ je v mnohých ohledech stejné jako jeho předchůdci. Má úplně stejně nádherné melodie a skladby skončí v identicky monumentálních vyvrcholeních, kde post-rockové emoce podpořené dojemnými smyčci tryskají do všech stran. Jenže na rozdíl od předchozích počinů to vše prostě nefunguje. Anathema se opět snaží dřenit ty samé city, jenže zatímco minule, předminule i předpředminule jsem jí to sežral i s navijákem, tentokrát se v mých poznámkách nejčastěji nachází slovo „nuda“. Písně jako „Leaving It Behind“, „San Francisco“ či „Springfield“ opakují ten samý výše zmíněný vzorec stále dokola a bohužel ve všech třech případech vyzní snaha kapely do prázdna. Když se pak Anathema pokusí o drobné změny, ani v tom případě neuspěje pokaždé. „Ghost“ postrádá gradaci a staví spíše na klidných melodiích, zábavná ovšem není o nic víc než výše zmíněná trojice. Podobně „Can’t Let Go“ těží ze změny, tentokrát spíše v náladě, která je mnohem pozitivnější než v případě zbytku deky. Přesto posluchačsky selhává.
Jinde se Anathemě dařilo o něco víc. „Endless Ways“ je řemeslně perfektní, hlas Lee Douglas je jednoduše nádherný (ostatně je to poprvé, co mi její zpěv v průběhu celé desky přijde výrazně lepší než výkon Vincenta Cavanagha), jemné podmáznutí elektronikou funguje dokonale, a přestože jde o primitivní útok na city, útočí Anathema tak dobře, že jí to nelze mít za zlé. Titulní „The Optimist“ je také pouhým pokračováním toho, co kapela dělá již několik posledních alb, jenže díky krásné melodii, již piano v polovině písničky rozjede a smyčce dále rozvinou, patří mezi nejsilnější kousky na desce. Vrchol však nastává až v závěru alba. Devátá „Close Your Eyes“ představuje odvážný krok v evoluci skupiny, její jazzový feeling a zapracování dechových nástrojů funguje výborně s intimním zpěvem Lee Douglas. Předposlední „Wildfires“ působí éterickým dojmem, velká role elektroniky, absence výrazných melodií v kombinaci s agresivním výbuchem kytar v druhé polovině funguje opravdu dobře. Závěrečná „Back to the Start“ je pak poněkud neoriginální aplikací toho, co Anathema umí výborně, jenže díky překrásné melodii smyčců v jejím závěru jí to musím odpustit.
„The Optimist“ tak ve mně zanechává spíše rozpolcené dojmy. Pokud odhlédnu od nedotaženého konceptu a rozdělím skladby jednoduchým měřítkem líbí-nelíbí, rozdělím desku na dvě takřka stejné poloviny. Skutečnost, že v obou polovinách jsou jak písně, které zvuk kapely nikam neposouvají, tak i skladby, jež se pokouší o něco nového, naznačuje, že ve stagnaci samotné problém není. Jistě, byl bych rád, kdyby se Anathema posunula dál a rozvíjela třeba to, co nakousla v elektronickém závěru minulého alba, nebo naopak v nečekaně retrospektivní „Close Your Eyes“, jenže i její typický recept může fungovat dobře, jak ukazuje několik výše zmíněných skladeb. „The Optimist“ však působí nevýrazně, a možná právě proto si z něj odnáším spíše rozpačitý dojem. V žádném případě nad Anathemou nelámu hůl, jedno škobrtnutí v tak dlouhé diskografii není žádná ostuda. Doufám ale, že se z něj Anathema poučí, nerad bych totiž jednu ze svých nejoblíbenějších kapel zařadil do obsáhlé škatulky plné obstaróžních a přestárlých hudebníků, kteří nedokázali držet krok s dobou.
Pamatujete si na Zu? Tři Italové, zapeklitý rock s přívlastky math a noise, občas trochu jazz a hlavně hodně dobré desky. Hravé, energické, nápadité, instrumentálně vybroušené, přesto neexhibující a jdoucí po emocích. Vzpomínáte, poslouchali jste, posloucháte? Jestli ano, od letošního přírůstku „Jhator“ nechtějte to samé, z typického světa Zu totiž nenabízí prakticky nic. Novinka Italy zachycuje ve velmi odlišné podobě, charakteristické rysy povětšinou beze zbytku mizí a vzpomínky na tóny dříve složené se objevují jen ve formě nepatrných záchvěvů. Čím vůbec novinková deska je?
Na položenou otázku lze odpovědět všelijak, ze všeho nejvíce je ale „Jhator“ výzvou. Zu proměnili svou hudební tvář opravdu radikálně. Pryč jsou spletité polyrytmy a saxofonová volnost, naproti nim je třeba přivítat dvě táhlé skladby s meditativními parametry, skladby svou náladou a hudebním provedeným natolik vzdálené svým předchůdkyním. Před námi stojí ambientní plochy ovlivněné melodiemi východních kultur či tradicí tibetského pohřebního rituálu za účasti supů. Hravost byla vytlačena kontemplací, střípkovitost souvislým proudem, rychlost pomalostí. Energičnost zůstává, ale v naprosto odlišné podobě. Toť kapelní sebevýzva. Výzva je to ale i posluchačská. Jednak se k „Jhator“ musí přistupovat jinak než k jiným albům Zu, jednak jde o desku, která je náročná již sama o sobě, bez přihlédnutí ke kotrmelcům v diskografii.
Náznaky nelehké stravitelnosti přicházejí již s pohledem do tracklistu, který obsahuje dvě více než 20minutové kompozice. V obou celcích vévodí již výše naznačené: Ze světa hudebního vládne ambient, post-rockové záblesky a inspirace etnickou hudbou. Ze světa emočního klid a zastavení v čase. Ovšem jakkoli si Zu počínají monoliticky a rozvážně, neopomínají vývoj skladeb.
První ze dvou kompozic otevře tajemný gong, housle a doprovod zdivočelých přírodních nahrávek. Zanedlouho se pak přidává magický tribální ambient, jemuž nakonec přijdou naproti staří kapelní známí – bicí a elektrifikované struny –, nyní však proměnění k nepoznání, oddaní službě zahloubaného celku, v němž jakýkoli náhlý zvrat působí nepatřičně. Údery gongu první skladbu také zakončují a předávají slovo části druhé. Ta po stránce vývoje prochází ještě výraznějšími obměnami, ani ony ale nepatří ke zbrklým a poklidné tempo narušujícím. Třebaže jde o gradace hlučné. Nevinnost dálnovýchodních melodií se dostane do neokoukaného kontextu a potká se s – psychedelií a takřka noisovými tlaky. Ovšem Zu svůj pečlivě budovaný kolos neničí, hlasité prvky dokáží udržet v přijatelné rovnováze s folkovou malebností a zachovat meditativní ráz nahrávky. Vše navíc beztak končí u absolutního ticha.
„Jhator“ uchvacuje svou kompaktní atmosférou natolik, že pasáž, která by z nastolené linie vybočila, nenajdete. Je však třeba podotknout, že některé z momentů zaostávají v síle uhranout za ostatními. Slabší místa, kde lze snadněji ztratit pozornost a odvést své myšlenky jinam, nežli bylo míněno, nalézám zejména ve střední pasáži první skladby. Tendence k posluchačské netečnosti, která se objevuje již takto zkraje, pak bohužel oslabuje celkové vnímání následujících minut a brzdí touhy po absolutní odevzdanosti. A to i přesto, že „Jhator“ je daleko spíš než hudbou, jež by sváděla v počítání nápadů, pobídkou k zastavení.
Italy je každopádně třeba za svůj nový výtvor primárně chválit, a to nejen pro statečnost a touhu se i po dvacítce odehraných let vyvíjet. Minimálně dočasně jsou zapomenuta slova o precizním hráčství, krkolomných rytmech a počítání, ačkoli právě ona sama mohou být odpovědí na to, proč Zu předkládají právě „Jhator“. Desku budovanou na průsečíku motivů východní tradice a hudebního okraje soudobého, magii hodnou plnohodnotného prožití.
Island je v kontrastu ke své nepočetné populaci a izolovanosti nesmírně produktivní co do počtu celosvětově úspěšných umělců. Zatímco jiné mnohomilionové země nepřispěly do Světového fondu úspěšné hudby ™ nijak či téměř minimálně, třísettisícový Island zplodil hned několik velkých jmen. Mnohá z nich pak mají společný prvek v podobě hutné a mnohdy netradiční atmosféry. Stačí si vzpomenout na produkci Sigur Rós, mimozemšťanky Björk či na dnes recenzovaných Sólstafir. Jenže zjednodušovat si život tvrzením, že to vše je zásluhou krásné a unikátní islandské přírody, by nebylo fér. Ólafur Arnalds, islandský multiinstrumentalista, jehož na pianu založené kompozice svou jemností překonají i tvorbu výše zmíněných umělců, byl při jedné příležitosti tázán, na jaký překrásný div islandské přírody myslel, když skládal jednu ze svých skladeb. Odvětil, že skladba měla být původně použita v reklamě na sprchové kouty a inspirací mu tak nebyly fjordy, nýbrž jeho koupelna.
Vzpomněl jsem si na tuto historku při poslechu „Berdreyminn“ právě proto, že jeho nálada, jež bývá obvykle jedním z hlavních lákadel desek Sólstafir, na mě působí syntetickým a místy až „koupelnovým“ dojmem. Ne snad, že by „Berdreyminn“ nechtělo vzbuzovat emoce, naopak bych si jej troufl označit za nejvypjatější album kapely, jenže po dokonale vyváženém „Ótta“ to tentokrát místy trochu vázne.
Sólstafir pokračují v nastolené tendenci a doby, kdy jejich hudba šla označit za metal, jsou nyní již (dobrých pár let) pryč. Proto mě překvapilo, s jakým nástupem a s jakou vervou se do posluchače pustí rockový úvod první skladby alba „Silfur-Refur“. Podobných míst není na desce moc, ovšem i tak mám v jistém ohledu dojem, že si novinka více bere z předminulého „Svartir sandar“ než z pár let starého „Ótta“. Zároveň je však „Berdreyminn“ poměrně vrstevnaté a tak není problém zaslechnout lesní roh, trumpetu či tubu, nemluvě o nezbytné plejádě smyčcových nástrojů.
Po příjemně rozjeté „Silfur-Refur“ kapela naváže nejkratší skladbou alba „Ísafold“. Ta trpí, i přestože jde o jednoznačně nejkratší píseň alba, rozdvojenou osobností a její dvě poloviny nerozděluje jen nečekané a příjemné basové sólo, nýbrž i výrazná změna zvuku. Instrumentální a téměř epická druhá polovina však patří díky několika nádherným melodiím k nejlepším momentům nahrávky. Podobný přístup kapele vydrží i do následné „Hula“, která je sice oproti dvojici předchůdkyň mnohem pomalejší, jenže ruku v ruce s tím je i výrazně temnější a přes počáteční odpor se nakonec stala mou nejoblíbenější zastávkou v osmiskladbovém tracklistu. Podobně „Nárós“ nechybí množství emocí, doplněné tentokrát dlouhou gradací, a drobnou výtku bych měl snad jen k podivně useknutému závěru. Pochválit musím i nádhernou „Dýrafjörður“, v níž Sólstafir mistrně zapracovali ony výše zmíněné smyčce, či mírně monotónní, ovšem velice energickou „Ambátt“.
Při průletu tracklistem to tedy zní, jako bych pro Sólstafir neměl nic než chválu, proč tedy ony řeči o syntetičnosti? Protože ne vše je tak excelentní. V první řadě mám tentokrát velké potíže se zpěvem. Aðalbjörn Tryggvason bezpochyby stále umí, ovšem jeho zpěv tentokrát místy zdá se nekoresponduje s hudbou tak, jak se v dobrých kapelách sluší, a chvílemi mi tak přijde jednoduše mimo (jindy je zase bez pochyb excelentní a na to je třeba nezapomínat). A pak je zde ona emotivnost, již jeho hlas nese a jež občas přechází téměř v teatrálnost. Tryggvason skladby nejspíše nesmírně prožívá, jenže ve výsledku vše zní spíše hraně a nepřirozeně.
Na desce pak najdeme i písně, které prostě nefungují a narušují její plynulý tok. Jsou jimi pátá „Hvít sæng“, která se sice od svých kolegyň nijak výrazně neliší, avšak jak pomalý úvod, tak dlouhý post-rockový závěr ve mně nevyvolávají žádné nadšení ani dojetí a spíše mě nudí. Počin pak uzavírá „Bláfjall“, v níž mi překáží dosti neoriginální varhany. Na závěr se sice kapela pokusí připomenout perfektní „Djákninn“ ze „Svartir sandar“, jenže se jí to nedaří už jen proto, že energickou kytarovou dohru utne už po dobrých dvou minutách a písničku (a tedy i celé album) tím připraví o vyvrcholení.
Nebylo by však fér „Berdreyminn“ zbytečně dehonestovat, jen protože se mu nepodařilo udržet vysokou úroveň svého předchůdce. Dokonce i přes výše zmíněné dílčí nedostatky (a mohl bych jich ještě pár vyjmenovat) jde o povedenou desku, která si těch několik poslechů, než se posluchač dostane k jejímu jádru, určitě zaslouží. Její vrcholné momenty jsou skvělé a její nejslabší nejsou v žádném případě vyloženě špatné. Sólstafir tak potvrzují to, že mají nakročeno k bezchybnosti, jenže téměř vždy se zastaví jen pár kroků před cílem.
Datum: 14.5.2017 Místo: Praha, Cross Club Účinkující: 7/9, Diary of My Misanthropy, Iggy Mayerov, Kannout, Livelike, Postcards from Arkham, Robo, Tengri, The Red Paintings, Tides of Nebula
Je neděle čtrnáctého, svěží podvečer a já svižným krokem vcházím do útrob holešovického steampunkového labyrintu známého jako Cross Club. Ještě se mi v mysli převalují poměrně rozporuplné dojmy ze čtvrtečních Oranssi Pazuzu, nicméně nyní si jdu vychutnat atmosférickou muziku o špetku krotšího charakteru. Festival, jenž nalákal volným vstupem a příslibem post-rocku, shoegaze a dalších atmosférických žánrů, měl vypuknout co nevidět – s úderem šesté. Má priorita bylo splnit si dva resty z letošní Žižkovské noci a kolem toho si prostřednictvím dalších kapel trochu utužit povědomí o tuzemském a sousedním undergroundu. Headlinery pro mě tedy nebyli ani tolik polští Tides of Nebula, byť ty jsem také měl chuť okoštovat, ale Tengri a Kannout.
První tóny na horní stage pročísnou zvuk chvíli poté, co doklusám do sálu. Jedná se o post-rockový shoegazing s ženskými vokály a lehkým nádechem gotiky. Říkají si Iggy Mayerov a prý je tohle jejich vůbec první vystoupení. A jakkoliv jsem poslední dobou k podobným žánrům poněkud obezřetný, tohle působí nenuceně a uvěřitelně. V jejich podání je stylová kombinace taková intimní, písničková, nikoliv však prvoplánově vtíravá. Častá bolístka postihující kapely podobného ražení – veselé pseudo-snové infantilní melodie jsou zde naštěstí relativně eliminovány, takže zde prosákne na povrch uvěřitelná melancholie. Hlavní pozornost patří po právu zpěvačce Tereze Dusilové, jejíž sympatický hlas vystupuje z klasičtějších instrumentálních podkladů a koriguje zvuk kapely směrem k jedinečnosti. I některé kompozičně malinko hlušší pasáže v dané interpretaci působí dospěle. Občas problesknou na mysl i Marriages, byť tam je ta hudební složka přeci jen trochu jinde. První nesmělé krůčky Iggy Mayerov na pódiu tedy otevřely večer v příjemném komorním duchu.
Příklon k rockovosti v pravém slova smyslu tedy přichází až ve chvíli, kdy seběhnu na dolní stage, kde už hrají Robo. Doklopýtávám tam tak deset minut po začátku a skrze prales těl a končetin ke mně doléhá taktéž atmosférická, tentokrát ale o poznání hutnější muzika. A pokud jsem u náladotvorných horňáků poukazoval na to, jak výsledný dojem pozvedal zpěv, pak Robo nám přinesli přímo učebnicovou ukázku takového kontrastu založeného na binárním kódu je/není zpěvák. Po chvíli hraní z nich totiž vylezlo, že si sehnali zpěváka. Jenže naprosto za pět dvanáct, takže stihl sepsat texty zatím jen ke dvěma songům. A hned se nám také pochlubili onou dvojicí ukázek se zpěvem, až metalově řízným screamem. A že najedou hned ta muzika dostala patřičnou dynamiku, a to i když bylo slyšet, že ještě nejsou sehraní tak úplně na sto procent. Vystoupení tak působilo na jednu stranu příjemně spontánně, na druhou stranu tím trochu ztratilo celistvost a nějak se roztříštilo.
Když jsem před třemi lety viděl Tengri poprvé a na dlouhou dobu naposledy, předskakovali zrovna v Sedmičce blackgazovým Deafheaven. A ač jevili známky potenciálu, jejich vystoupení kolem mě tak nějak proplulo a dnes už si pamatuji jen na střípky. Když se naskytla možnost vidět je na Žižkovské noci, byla to pro mě zrovna jedna z těch zajížděk, na něž jsem nakonec rezignoval. A tak zvědavost, co s kapelou udělaly tři roky nějaké té dřiny, rostla – a možnost vidět je nyní v rámci Horizons Festu jsem přijal s povděkem.
Menší scéna jim svědčí, koneckonců kde jinde budovat pravý post-rock/metal než v podzemí. Naléhavá rytmika, elektrické housle občas evokující klávesy jejich vzorů Neurosis, pohltivé kytary si člověka omotávají kolem prstu citlivou přímočarostí. Všechno mi najednou nějak do sebe zapadá. Žádná snaha o samoúčelnou nápadnost a snaha vydobývat si respekt nějakými chvástavými pózami, ale parta introvertů s vizí. Takoví byli možná i minule, ale rozhodně ne takhle sehraní a uvolnění. Křeč patří těm tvrdším pasážím, ale ne interpretační, nýbrž zhudebněná. Především song „přijímaní“ vynikne naprosto bryskně. Na studiovou tvorbu navnadili – už mám za sebou tři poslechy poslední desky „Ekliptika“. Příjemně překvapili a ukázali, že dynamika a dobrá souhra je občas pro muziku důležitější než nějaká přehnaná technická zdatnost.
Livelike pro změnu slyším prvně, zvuková intenzita festivalu s nimi zase trochu vzrůstá. Precizní bubeník a skladby jako takové ucházející, zato nasazení naživo obdivuhodné. Přesto nesdílím nadšení těch, kdo se pak ptají na chystané nahrávky. Chyběla mi v tom vůdčí nápadová linie, bylo to spíš takové efektní, ale ne úplně hluboké.
Chuť vidět Postcards of Arkham potřetí mám pramalou, takže jdu vyčkávat Kannout. Druhá z kapel, již jsem si na Žižkovské noci nechal ujít, tuhle navíc naprosto zbytečně, jen kvůli vlastní lenosti. Možnost napravit to vítám, jejich EPčka jsem si celkem oblíbil. A z vystoupení rozhodně nejsem zklamán, jejich muzika krásně útočí na lidské podvědomí a nutí člověka zapojit fantazii a přemýšlet, ať už nad abstraktními obrazci vyvolanými onou jako zmije kroutící se stupňující instrumentální prací, tak nad texty které pod formou emocionálních výkřiků vrství od abstraktních poetických vizí až po konkrétní kritické pohledy na některé konkrétní dění ve světě. Za příklad lze uvést poslední skladbu, u níž prozrazují, že vyjadřuje solidaritu s indiány v Severní Dakotě, kteří nesouhlasí se stavbou ropovodu v blízkosti jejich území. Zpátky ale k muzice, kapela působí upřímně, na nic si nehraje, ale je vidět, že se na svou muziku soustředí a užívá si ji. Od zpěvačky jsem možná čekal ještě o špetku víc toho divadla, k expresivnějším pasážím textů by mi trocha přehrávání sedla. To jsou ale už naprosto jen mé rozmazlené výtky. Celkový dojem velmi dobrý.
A nezbývá než čekat na kapelu, která zde zřejmě pro hodně lidí platí za hlavní hvězdu večera – polští Tides of Nebula. Jejich „Safehaven“ jsem zběžně poslouchal, a ač mě to příjemně zabavilo, nějakou neutuchající chutí se k tomu vracet zrovna neprahnu. Po podobné trajektorii pak fungovalo mé vnímání koncertu. Na jednu stranu působili jako jednoznačně největší profesionálové, na celkové prezentaci si dali záležet, přivezli síť diod, jež utvořili hlavní vizuální dominantu, a jinak byla v sále tma. Sami muzikanti si svojí muziku užívali, synchronizovaně sebou švihali, jako by hráli ten nejtvrdší metal. A přitom samotná muzika byl takový post-rockový chill out s hutnějšími tempy. Místy se vylouplo pár trochu překvapivých okamžiků, ale převážnou většinu času jsem jen čekal na ono pomyslné „něco navíc“, které jsem si tam nějak nenašel. Byť zápal skupiny byl vskutku obdivuhodný, chvíli před koncem setu odcházím. Poté mají přijít ještě Australané z The Red Paintings, kteří byli přesunuti z dolní stage, ale já už nemám sílu ani chuť se zdržovat v klubu až do pondělka.
Horizons Fest byl tedy akcí, jejíž návštěvy jsem nelitoval. Pravda, ne každé vystoupení bylo silné tak, abych měl nutkání si ho příště zopakovat, ale občas je příjemné trochu vypadnout a rozšířit si obzory i o formace, jaké bych za jiných okolností třeba vynechal. Nejedna kapela pak ukázala porci potenciálu, který by do budoucna mohl vykvést v něco zajímavého. Nu, a skupiny, kvůli nimž jsem přišel, očekávání naplnily, jedna jej dokonce překonala. Zkrátka a dobře pohodový večer.
Nová alba můžeme v době současné nadprodukce hledat všelijak. Buď se člověk spolehne na své pádlovací schopnosti a skrz vlny vaty se dobere uspokojení, nebo vsadí na jistoty. Třeba já je při vyhledávání nových hudebních výzev využívám moc rád, nestávají žádné velké úsilí a zpravidla nezklamou. K jedné z takových jistot patří vydavatelství. Právě ona jsou jedním z maximálně vítaných filtrů a vztyčených ukazováků, že snad tohle by mohlo dobré a měl bys to přinejmenším zkusit.
Takovýmto způsobem bylo na můj hudební svět přivedeno třeba splitko polských kapel ARRM a Lonker See. Za matku má label Instant Classic, který je z oněch jistot jednou z úplně nejspolehlivějších a – jen abych naznačil – odhaluje klenoty polské alternativní scény. Nebojí se jazzu, dronu, ambientu a ani metal s rockem mu nejsou cizí, hlavně ať se hraje osobitě a bez přihlouplé pompy. V praxi si to můžeme ukázat již nyní.
První odstavec zběžně naznačil, oč dnes v recenzi půjde a se kterými hudebníky budeme mít tu čest. Teď už ale pryč od náznaků, za dvěma polskými jmény, která se podepsala pod finální podobu 37minutového splitu. S ARRM jsem se setkal už dříve, vloni, na druhé řadovce, jež vyrukovala s hypnotizujícími plochami na bázi psychedelického rocku. Nedopadlo to vůbec zle, ba naopak, budu vzpomínat jedině v dobrém. ,Mimochodem znáte-li Thaw, vězte, že kytarista Artur Rumiński, zabloudil krom bezpočtu dalších projektů i sem. Takže ano, můžete si být jisti, že to bude intenzivní. A nejen ze strany ARRM, Lonker See v tom kolegy jen tak nenechají. Teprve před dvěma roky založený projekt si pro svou první splitovou spolupráci nemohl vybrat lepšího partnera.
Dvacet minut dlouhý čistě instrumentální vál ARRM svou stopáží výrazně převyšuje poloviční skladby z loňské řadovky, přesto bez známek změn pokračuje v nastoleném vyznění. Hlavní slovo mají kytary. Nejsou ale osamoceny, po ruce mají až takřka rituální jistotu kláves a perkusí. Kouřový psychedelický rock Poláků zároveň staví na zatvrzelé repetitivnosti a pozvolných přesunech z místa. Zapomeňme na časté změny i na čitelná schémata, „Brightblack Journey“, jak se skladba Rumińského skvadry jmenuje, představuje rozmáchlou cestu s prakticky jediným motivem coby vytrvalým průvodcem. Ačkoli by k tomu zvolená forma mohla svádět, ARRM negradují do finálního bodu, spíše putují, však sám název písně je dostatečnou nápovědou. Vůbec nevadí, že na konci nečeká ani princezna, ani souboj s black metalem, samotné cestovatelské kroky jsou dostatečně nápadité, aby jim člověk s potěšením věnoval pozornost. Máte-li rádi monotematické skladby plné hypnotiky, o ARRM byste měli vědět.
Lonker See zahajují příběh „New Motive Power, parts 1-3“ obdobně jako právě se odmlčivší kolegové – rozvážně předoucími kytarami. Přechod na nové pole je ušetřen výmolů našich východoevropských silnic a já mám radost, že split projednou není dvěma ípky. Lonker See se navzdory prvotní podobnosti postupně vydávají trochu jinam. Přestože máme opět co do činění s hypnotizujícím rockem obdobných základů, kraluje saxofon. Takového individualistu ARRM neměli. Ani výstavba písně není natolik semknutá, ostatně název je znovu dokonale návodným. Přechody mezi třemi částmi jsou ale poměrně plynulé, nerušící, stále posloucháme jednu skladbu. Ta má sice na rozdíl od příspěvku krajanů slabší účinky – místy je to možná až příliš natažené, málo koncentrované –, ale ani zde není třeba odchylovat zrak od šuplete s nadprůměrem.
ARRM a Lonker See ukazují, že splitka skutečně nejsou jen odkladištěm nevhodného či jakýmkoli způsobem závadného materiálu. Občas se objeví kusy, které je třeba brát jako hráče rovné dlouhohrajícím pracím a které se musí poslouchat od začátku do konce, bez potřeby měnit náladu a přeskakovat písně uchu nevonící. Jsem rád, že jsem si vyposlechl další z ukázkových příkladů.
