Archiv štítku: neofolk

Krrau / ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – αρχάος

Krrau / Qamat-is-sa'atu - Archaos

Země: Rusko
Žánr: experimental / industrial / neofolk / ethno / darkwave / neoclassical
Datum vydání: 22.9.2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Side A – Krrau
01. Триумф в Персеполе
02. Гедросия
03. Роушанак и тень Диониса

II. Side B – ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ
04. Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль
05. Триумф в Вавилоне

Hrací doba: 51:14

Odkazy Krrau:
bandcamp

Odkazy ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

O významu a možné podobě split alb jsem zde v recenzích spekuloval už nejednou, tudíž se nebudu opakovat, ačkoliv nemám iluze o tom, že byste si ty pindy v tom kvantu článků, co tu vychází, ještě mohli pamatovat. Omezím se pouze na konstatování, že počin s názvem „αρχάος“ bych neváhal zařadit do sorty těch zajímavých splitek, dokonce bych i řekl, že tahle nahrávka by mohla sloužit za názornou ukázku, jak by měla vypadat split alba, která mají smysl a stojí za to je poslouchat.

Vzhledem k tomu, že se na splitech potkává více rozdílných kapel, jež tvoří samostatně (což je základní rozdíl oproti kolaboračním nahrávkám, kde rozdílné skupiny tvoří dohromady), je důležité, aby zde byl nějaký jednotící prvek nebo koncept, aby výsledek mohl fungovat jako ucelené hudební dílo. Ruské formace Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa’atu] zde tento předpoklad rozhodně splňují.

„αρχάος“ se totiž zaobírá určitými epizodami ze života Alexandra Velikého, ale vybírá si události, které nejsou notoricky známé, dotýká se mytických a z hlediska historie objektivně nevyjasněných aspektů, a k tomu přimíchává dávku blízkovýchodního folklóru, děl antických historiků nebo náboženských odboček. Obě formace na tomto materiálu pracovaly dva roky a výsledek skutečně stojí za to, poněvadž „αρχάος“ nabízí 50 minut vysoce působivé experimentální hudby s hypnotickou atmosférou.

Strana Krrau nabízí celkem tři písně. „Триумф в Персеполе“ („Triumph in Persepolis“) popisuje Alexandrovo ovládnutí Persepole, metropole perské říše, respektive hostinu v místním paláci na oslavu vítězství a jeho následné vypálení. „Гедросия“ („Gedrosia“) se zaobírá částí cesty zpět z indického tažení. Zde se Alexandr rozhodl vést své lidi skrze Gedrósii, což je historická oblast rozkládající se na území dnešního Pákistánu, Íránu a zčásti Afghánistánu, protože se jednalo o nejkratší přímou trasu do Babylonu. Tato cesta se ovšem pro jeho armádu stala katastrofou – odhaduje se, že při bloudění v nehostinné poušti postupně zemřela polovina válečníků a většina doprovodu. „Роушанак и тень Диониса“ („Roshanak & the Shadow of Dionysus“) představuje legendu o tom, jak Alexandrova manželka Róxana a bůh Dionýsos spřádají plány na vojevůdcovu smrt – motivací manželky je pomsta za smrt jejího otce, motivací boha je vyplenění Théb. Dionýsos Róxaně poví o mytické oblasti na severu s otráveným říčním pramenem, jehož voda dokáže zabít i Alexandra považovaného za syna bohů.

„Триумф в Персеполе“ z této trojice vyznívá ještě „nejslaběji“, přestože je to z obecného hlediska stále skvělá skladba. Umně graduje, a i když nevyvrcholí do vyloženě extatických výšin, napětí v její druhé půli citelně zhoustne a orientální motivy v kombinaci s ženským vokálem fungují výtečně. „Гедросия“ je možná můj nejoblíbenější kus z celého „αρχάος“ – provází ji hustý psychedelický opar s odzbrojujícím výkonem zpěvačky Iriny. Nad základním temným rytmem probíhá elektronika, kytarový nárůst i dronové plochy. „Роушанак и тень Диониса“ jako by svým způsobem míchala přístupy obou předchozích písní, a přitom je opět svá a jiná, aniž by snad z celkového ladění „αρχάος“ vybočovala. Svým způsobem vyznívá o něco experimentálněji a díky rytmičtějšímu pojetí i rituálněji, rozhodně je ale taktéž bravurní, nabídne množství skvělých nápadů, opět nádherný vokál nebo didgeridoo finále. Zmiňované nástroje zde ovšem berte s rezervou, jelikož v sestavě Krrau uvedeny nejsou – přinejmenším je to něco, co je zvládne uvěřitelně imitovat.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

Oproti tomu ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ různých instrumentů využívají hodně – dechové, strunné i smyčcové nástroje, dva vokály, syntezátory, perkuse. Snad i proto jejich strana působí v dobrém slova smyslu chaotičtějším, experimentálnější a nervóznějším dojmem. Z obou jejich skladeb mě asi o něco víc zaujala „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“), již táhne kupředu neúprosný basový rytmus, do něhož se vpíjí další útržky a zpěvy, z nichž nejnápadněji působí dekadentní cellové tóny nebo trubky (?) cca ve třech čtvrtinách. Netvrdím však, že je „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & the Gelid Headwaters of Hurla Kel“) v porovnání se svou kolegyní špatná! „αρχάος“ je totiž strhující po celou dobu, což platí jak zde, tak i u „Триумф в Персеполе“. Zdánlivě i „méně dobré“ (záměrně neříkám „horší“ nebo „slabší“) je zde stále extrémně vysoko nad hranicí průměru.

Před koncem se asi sluší ještě dotáhnout povídání o konceptu na straně ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ vypráví o cestě Róxany do mytické oblasti Nonakreeds na severu, kde se setká s místním pohanským bohem, od něhož získá jed na otrávení Alexandra. „Триумф в Вавилоне“ má poněkud ironický název, protože na rozdíl od úvodní „Триумф в Персеполе“ se tentokrát nejedná o Alexandrův triumf, nýbrž o jeho skon – vojevůdce je otráven a jeho generálové si mezi sebou rozdělí dobytou říší. Možná stojí za zmínku, že otrava je výplodem konceptu „αρχάος“, neboť skutečná příčina Alexandrovy smrti známa není, byť jed se mezi teoriemi samozřejmě objevuje. Jisté je pouze to, že Alexandr Veliký v Babylonu v roce 323 př. n. l. onemocněl a krátce před svými 33. narozeninami vydechl naposledy.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

„αρχάος“ je ze všech možných úhlů pohledu ohromně zajímavý a sugestivní počin. K hudební a koncepční stránce je nutno přidat i grafické provedení. Album vyšlo ve dvou kazetových edicích, a sice u slovenských Sky Burial Productions (49 kusů; září 2016) a u ruských Oriental Prophecy ‎(50 kusů; duben 2017). Obě verze vypadají úplně jinak, ale obě nádherně – o trochu lépe asi ta starší slovenská už jen díky atypickému balení v ručně malovaném tvrdém papíru. Ať ale sáhnete po jakékoliv z nich, za koupi to podle mě jednoznačně stojí.

Zpětně mohu „αρχάος“ s klidným srdcem vyhlásit za jednu z nejzajímavějších desek, jaké se v loňském roce objevily, a kdybych nebyl kokot a naposlouchal to zavčasu, možná by to zamíchalo i s pořadím nejlepší pětky v tradičním ročním shrnutí. Ale to už je nyní jedno, stejně je stěžejní sdělení, že se jedná o bez přehánění fantastickou a působivou věc.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos


Апорєа – На рєкахъ Вавл҃нскыхъ

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Země: Jugoslávie (Makedonie)
Žánr: religious / ambient / neofolk / atmospheric / experimental
Datum vydání: 19.3.2017
Label: AnnapurnA
Původní vydání: 1988, selfrelease

Tracklist:
01. Ѕвѣздо, Ѩвлѩющаѩ солнцє
02. Бєсѣда при Въходє въ Їєрꙋсалимє: Лꙋка 19
03. Мѵръ прєждє рождєства
04. На рєкахъ Вавилонскыхъ: Пс. 137
05. Кондак на Св. Прохор Пчинс҃ки

Hrací doba: 20:03

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Ordo MCM

V dnešní recenzi si povíme o jednom velmi dobře skrytém, ale o to hodnotnějším klenotu. Nebudu tvrdit, že se jedná o záležitost, kterou byste měli všichni slyšet, to v žádném případě. Tím samozřejmě nenaznačuji, že by zde bylo něco špatně, pouze říkám, že ne všichni jsou schopni takovou hudbu pochopit a ocenit a že zdaleka ne všichni si něco takového zaslouží poslouchat.

„На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ toho v sobě skrývá o trochu víc než jen vlastní zvukovou stopu a Апорєа je vlastně o trochu víc než jen další obyčejná zapadlá hudební skupina. Abychom alespoň povrchně porozuměli (nebudu vás lakovat – sám tomu ani zdaleka nerozumím opravdu plně) všem aspektům počinu, bude nutno se trochu zavrtat v okolnostech a historii. Nicméně slibuji, že dnes to nebude klasická nudná omáčka a balast, ale docela zajímavé povídání.

Počátky Апорєа se táhnout až do hloubi 80. let a musíme se za nimi vydat na industriální / experimentální scénu někdejší Jugoslávie, konkrétně na území dnešního státu Makedonie. Апорєа – někdy též známá jako Апокрифна реалност, ale nedokážu odlišit, kdy a za jakých okolností byl ten který název používán – není ani tak skupina, jako spíš jakýsi volný kolektiv umělců. Ten se skládal z určitého hlavního jádra, jehož součástí a jakýmsi duchovním vůdcem byl i kněz makedonské pravoslavné církve, a dalších okolních lidí, mezi nimiž nebyli pouze hudebníci, ale také malíři či kaligrafové.

Činnost kolektivu zasahovala hned do několika kulturních odvětví a zahrnovala umělecké instalace a výstavy, vlastní fanzine, knihu a hudbu. Nicméně kvantita nebyla na prvním místě a ode všeho vzniklo vesměs jedno dílo, a to včetně té muzikální stránky. Tímto jediným počinem je právě „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“, kteréžto vyšlo v roce 1988 na audiokazetě v nevalné kvalitě a nevalném nákladu. Přesto se tato silně atmosférická dvacetiminutovka dochovala až do dnešních dnů, kdy byla konečně opětovně vynesena na světlo a vydána firmou AnnapurnA na CD i LP.

Stejně tak se dochovala i kniha, nicméně ke smůle nás všech, pro normálního smrtelníka není šance si ji přečíst. Veškeré materiály totiž byly vytvořeny v církevní slovanštině, ale do zápisu cyrilicí jsou dle všeho ještě nějak vmíchána pravidla řecké abecedy. To ovšem nedokážu nijak posoudit, protože takové vzdělání v oblasti jazyků vskutku nemám. Nicméně to vše jen přidává neopakovatelné auře, jaká se kolem Апорєа prostírá. A navíc i bez možnosti přečtení slov je ze samotné hudební produkce jasně cítit, že se kolektiv zabýval spirituální a duchovní stránkou slovanství.

Přesně tohle, co jsem řekl na konci předchozí věty, je z „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ cítit skutečně silně – a pochopili byste to, i kdybyste nic z výše napsaného nečetli. Už dlouho jsem nenarazil na nahrávku, z níž by tak sálala sakrální atmosféra jako odsud, ale to chápejte v tom nejlepším možném slova smyslu. Když to řeknu trochu hloupě a s jistou dávkou nadsázky, tak Апорєа je záležitost, vedle níž může jít Batushka akorát tak s hanbou do kouta. To ale berte jen jako takové nevinné odlehčení textu, poněvadž jinak na „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ nic humorného není. Jedná se o hluboce působivou akustickou seanci, jejíž síla je skutečně natolik velká, aby posluchače zasáhla.

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Hudebně jde o minimalističtější experimentální záležitost se spirituálním podtextem, který jen umocňují náboženské chóry. Skladby jako „Ѕвѣздо, Ѩвлѩющаѩ солнцє“, „На рєкахъ Вавилонскыхъ: Пс. 137“ nebo „Кондак на Св. Прохор Пчинс҃ки“ jsou skutečně působivé a mají hloubku, která prostě musí potěšit všechny, kdo v hudbě hledají něco víc než jen pouhou zábavu či rozptýlení. Zde je onen duchovní rozměr hmatatelný a uvěřitelný. Nenechte se ovšem zmýlit, i obě nejmenované stopy jsou víc než jen obyčejnými písničkami. Celá dvacetiminutovka je vysoce atmosférická, hypnotická a svým způsobem – už by to mělo zaznít – výjimečná.

„На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ je rozhodně neobyčejným počinem, a to nejen optikou doby, v níž vznikl. Před téměř třiceti lety byl v Makedonii jednoduše nahrán malý poklad a je moc dobře, že byl nyní vynesen na světlo reedičním vydáním, takže se k němu může dostat i obyčejný smrtelník. Věřte, že na nahrávky takového formátu se nenaráží každý den.

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Апорєа / Апокрифна реалност za sebou nezanechali mnoho materiálu a jejich činnost vlastně nebyla nijak rozsáhlá. Nikdy nevystoupili živě, a jak již padlo, „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ je jediným dokumentem jejich hudebního počínání. Přesto se jedná o dvacet minut, jejichž hodnota je vyšší než celá tvorba mnohých jiných a kvantitativně plodnějších skupin.

Seskupení dle dostupných pramenů zaniklo nejspíše v roce 1988. Dva členové tvůrčího jádra, Goran Trajkoski a Zoran Spasovski, o pár let později založili kapelu Anastasia (někdy též Анастасиїа či Анастасија), jejíž tvorba má se stylem Апорєа cosi společného a také si hraje s etnickými motivy. A přestože už se zdaleka nejedná o tak obskurní záležitost jako „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“, vaše další kroky by měly směřovat právě sem, bude-li vaše zaujetí Апорєа stejně velké jako moje.

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Nutno říct, že jsem povídání o historii a okolnostech audiokazety odvyprávěl velice stručně a vágně. Pokud máte zájem o podrobnější a zasvěcenější pohled, neváhejte následovat tento odkaz, na němž vedle rozsáhlého (a řekl bych, že jediného skutečně uceleného o tomto počinu) povídání najdete i odkaz ke stažení ripu původní kazety a naskenovanou knihu, jež také stojí za vidění, i když jí nebudete rozumět ani slovo.


Stormfågel – Arla gryning

Stormfågel - Arla gryning

Země: Švédsko
Žánr: neofolk / martial industrial
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Ironclad
02. I rörelse
03. Against It All
04. Vapenvakt
05. Parables for the Blind
06. Tomma ögon
07. Grafven utan namn
08. Vargarne tjuta
09. Risen from Ruins
10. Alas, for Woe!
11. Ve mig!

Hrací doba: 55:08

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Kultovní label Cold Meat Industry sice před čtyřmi lety zanikl, ale jeho útroby stále skýtají mnoho příležitostí k objevování skvělé hudby – tedy pokud už kompletní diskografii této švédské firmy nemáte v malíku. Pod jejími křídly vyšla mnohá alba zásadních formací žánrů jako martial industrial, industrial, neofolk, dark ambient či noise, ale najde se zde i množství skupin, jež na první pohled možná nejsou tak nápadné, přesto jejich produkce za pozornost stojí. Dnes se podíváme na záležitost, která spadá do druhé zmiňované množiny.

Stormfågel, kteří u Cold Meat Industry vydali první dvě desky „Den nalkande stormen‎“ (2005) a „Ett berg av fasa‎“ (2007), jsem až doposud pozornost nevěnoval. Loňské páté album „Arla gryning“ (to již vychází pod značkou převážně metalových Sun & Moon Records; jen pro pořádek – třetí a čtvrtá řadovka se objevila u rakouských Steinklang Industries, což je rovněž zajímavý label) mě ovšem přesvědčilo, že to byla chyba. Nyní jsme se tu sešli, abych se pokusil i vás přesvědčit, že by bylo chybou Stormfågel ignorovat.

Švédové stojí kdesi na pomezí mezi neofolkem a martial industrialem, přičemž o trochu více má na „Arla gryning“ navrch první jmenovaný žánr. Zde si ovšem pod pojmenováním neofolk nepředstavujte uondané táborákové drnkání na španělku, které nudu a nedostatek nápadů vydává za zasněnou atmosféru. Zvuk akustické kytary u Stormfågel má blíže spíš k takovým Death in June. K tomu přidejte výraznou rytmiku, která možná není ortodoxním martial-industriálním pochodovým maršem, přesto není sporu, k jakému stylu má nejblíže. Nechybí ani občasné klávesové linky a v neposlední řadě rovněž charismatický vokál Andrease Neidhardta.

A tohle je, jak vidno, plně dostačující, aby vznikla výborná a podmanivá nahrávka, jež servíruje jednu skvělou skladbu za druhou. Chcete-li se bavit o vrcholech, nemůžu vynechat osudovou „Against It All“ s temnějšími slokami a – myšleno v tom nejlepším slova smyslu – vzletným refrénem. Okamžitě jsem si zamiloval taktéž „Parables for the Blind“, již provází nervní rytmika, do níž posléze vstupuje nádherný kytarový motiv předznamenávající další povedený refrén. Baví mne „Grafven utan namn“, která se lehce vzdaluje neofolkovému vyznění a ve své druhé půli nabídne excelentní melodické linky. Desce však nedochází dech ani ke konci hrací doby, protože tomu zabraňuje příjemné osvěžení s „Alas, for Woe!“ s lehce elektroničtějším hávem a především působivé finále „Ve mig!“, kde se naopak dostává do popředí martial industrial.

I zbylé písně jsou skvělé, to zas nechápejte, že právě zmiňované by měly být tím jediným, co na „Arla gryning“ stojí za poslech. Hned úvodní „Ironclad“ zaujme především povedeným refrénem, jinde zase potěší využití švédštiny. Když už jsme u toho, tak z těch švédsky zpívaných věcí stojí vedle už jmenovaných za zmínku i „Tomma ögon“. No, abych to zkrátil, tak nějaké dílčí výhrady mám pouze k „Vargarne tjuta“, kde jsou klávesy především v začátku songu trochu moc sladké a vzdáleně mi připomínají vánoční koledy (naštěstí vše zachraňuje výtečný refrén), „I rörelse“, která se mi už dost ohrála. Ale problém s onou druhou písničkou ve velké míře plyne i z toho, že poslední dobou „Arla gryning“ hraju jak blázen, takže to vlastně bylo jen otázkou času, kdy se nějaký kousek trochu vyčerpá – holt to padlo na druhou položku tracklistu. Nicméně ten zbytek mě stále baví, přestože už znám album skoro zpaměti, to zase všechna čest!

Neřekl bych, že „Arla gryning“ je skutečně výjimečná deska, ani netvrdím, že zpětně zamíchala s vrcholy loňského roku. Ale něco takového není nutnou podmínkou, aby se jednalo o záživný poslech. Stormfågel totiž natočili počin, jemuž nechybí síla, atmosféra ani několik nádherných momentů. Je to málo? Myslím, že přinejmenším v tomto případě nikoliv!


Ols – Ols

Ols - Ols

Země: Polsko
Žánr: neofolk / ambient
Datum vydání: 6.9.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. O drzewach
02. Woda
03. Chmielna
04. Kołysanka
05. Krew na mchu
06. Pożegnalna
07. Unfurl [Katatonia cover]
08. Bloodbirds [Agalloch cover]

Hrací doba: 40:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ols

U hudební formace na prvním místě samozřejmě stojí (neboli erektuje, chcete-li to odborně) hudební stránka věci, to je snad povšechně jasné a není nutno o tom sáhodlouze vést diskuze a zasvěcené dišputace. Přesto potěší, když ten který projekt nabízí i cosi navíc. Takřka ideální kombinací je, když pěknou muziku tvoří pěkná lidská samička, aby i takový zhovadilý dobytek jako já mohl potěšit nikoliv jen ucho, ale i oko. Skuteční labužníci pak mohou potěšit i jiné části těla.

Nutno říct, že jednočlenný dámský projekt Ols z Polska onu poutavost co do vizuálu splňuje na jedničku s hvězdičkou. Na fotkách je sice slečna mocně vyleštěná počítačem, přesto není problém poznat, že co příroda ubrala na kráse mně, dostala do vínku tahle holka. Anebo si na ní rodiče prostě dali echt záležet. Což mě jen tak mimochodem napadá, že bych možná měl začít doufat, že téhle pasáži recenze holčina nebude rozumět, pokud se k ní dostane, haha.

No nic, dosti bylo vepřového humoru, přesuňme se konečně k muzice – ostatně jsem hned zpočátku prohlásil, že právě ta je nejdůležitější, tak asi bylo zřejmé, že tenhle text nebude pouze o literárním sebeukájení. Nutno hned zkraje zmínit, že Ols je jednočlenným projektem v tom pravém slova smyslu – slečna (nějak jsem si nevšiml, že by někde bylo její jméno… asi jí budeme říkat rovněž Ols) si zde dělá vše sama. Skládá hudbu i texty, hraje na veškeré nástroje a stará se i o všechny vokály. Když už sólo projekt, tak prostě sólo se vším všudy.

Ve výčtu toho, co všechno si Ols zařizuje sama, jsem možná mohl dvojnásob zdůraznit zpěv, jelikož právě na něm bezejmenná debutová deska ve velké míře stojí (erektuje, haha). S nadsázkou řečeno tvoří notnou část stopáže pouze prozpěvování na na na (Batman už ne). Vokálních linek je na albu mnoho, vzájemně se překrývají, často mají hlavní slovo a v některých momentech dokonce i jediné slovo. To ale ničemu nevadí, protože i tak je výsledek velice příjemný.

Z právě řečeného asi nepřímo vyplývá, že vlastní instrumentální stránka nebude nijak monumentální a ponese se spíše v minimalističtějších vodách. Jedná se o vcelku jemnou záležitost, již bychom formálně mohli střelit někam na pomezí neofolku a ambientu, byť to zní asi trošku jinak než standardní neofolkové formace. Což samozřejmě nemyslím jako výtku.

Hlavní ovšem je, že se nahrávka poslouchá skutečně skvěle a v některých momentech je opravdu hezká. I navzdory relativně jednoduchému výrazivu se daří držet dobrou atmosféru. Sice nepopírám, že po čase přijde stav, kdy už zábavnost opadne a počin poněkud zevšední, ale stane se tak až za překvapivě dlouhou dobou. Nejedná se o žádnou rychlokvašku, lze s tím strávit nadstandardní množství poslechů, aniž by se člověk začal nudit.

Ols

Navíc ačkoliv „Ols“ jako celek časem vybledne, stále jsou tu písně, které mě ještě neomrzely a netváří se, že by se tak mělo stát. Zde svá slova směřuji především ke třetí „Chmielna“, kde se jen tak mimochodem dostanou ke slovu třeba i brumle, a uhrančivá „Krew na mchu“, což je asi vrcholná skladba celé kolekce. Nicméně třeba „Woda“ je taktéž zajímavá, především ve své druhé klidnější půli, kde dojde i na jednu jednoduchou, leč výbornou melodii.

Dokud se budeme bavit o šesti autorských písních, lze hovořit o velkém překvapení. Ols stvořila vážně zajímavý kousek jak co do stylu (jsem zvědav na případnou další tvorbu, už zde je možno cítit náznaky vlastního rukopisu), tak i co do kvality. Pouze bych si odpustil závěr, kde se nacházejí dvě předělávky od Katatonia respektive Agalloch. Paradoxně se jedná o suverénně nejslabší kousky, které dojem z desky spíše srážejí. Osobně jsem tedy poslech končil po šesté „Pożegnalna“ a to samé doporučuji i vám. Sice si tím zkrátíte stopáž na pouhých 34 minut, ale je to výživná půlhodinka, jež za slyšení erektuje.


Havnatt – Heimferd

Havnatt - Heimferd

Země: Norsko
Žánr: neofolk
Datum vydání: 15.11.2016
Label: Secret Quarters Records

Tracklist:
01. Gån-lenkur driv i havet
02. Spor i snø
03. Heimferd
04. Dyr på sprang over fuktig skaugbunn
05. Søvn i september
06. Nattegjest
07. Utferd
08. Endestasjon

Hrací doba: 50:53

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

S norským duem Havnatt jsem se poprvé setkal v roce 2012, když vyšlo debutové EP „Havdøgn“. To jsem sice neslyšel už pěkně dlouho, v paměti mi ovšem zůstalo. Vzpomínám si na něj jako na dost příjemnou záležitost holdující jemnému a minimalistickému neofolku postavenému na akustické kytaře a ženském vokálu. V jeho útrobách však šlo nalézt kus poutavé atmosféry. Navzdory původu nešlo o žádné zpodobnění drsného severu a jeho hlubokých lesů, fjordů či zamlžených hor. Havnatt holdovali spíše melancholii. Mimochodem, tři přítomné skladby byly ve skutečnosti zhudebněnými básněmi a v té době již měly šest let na křížku, jen zbylé dvě byly čerstvé.

Jenže i navzdory tomu, že jsem si Havnatt díky „Havdøgn“ zapamatoval a uložil si je v paměti jako formaci, již se vyplatí poslouchat, postupem času se mi dočista ztratili z očí. Nezapomněl jsem na ně, ale nějak jsem jejich kroky přestal sledovat. Tím pádem mi úplně uniklo, že Norové v létě 2013 vydali svůj dlouhohrající debut „Etterlatte“. A musím se přiznat, že jsem jej dodnes neslyšel. K opětovnému shledání totiž došlo až v loňském roce, když jsem náhodou narazil na informaci, že Havnatt připravují svou druhou řadovou desku „Heimferd“. A právě ta mi nakonec posloužila jako důvod, proč Havnatt opětovně vytáhnout na světlo boží respektive do svého přehrávače (což je to v podstatě to samé). A s pozitivní vzpomínkou na „Havdøgn“ na mysli jsem se těšil na další krásnou porci mlhavých nálad.

Základní recept Havnatt zůstal vesměs nezměněn. V hlavní roli jsou opětovně akustická kytara Toma Simonsena a zpěv Cecilie Langlie. Vedle toho ovšem přibyly i další prvky, v písních se objevují i perkuse, smyčcové nebo dechové nástroje. Obecně vzato je „Heimferd“ samozřejmě stále minimalističtější záležitostí, oproti „Havdøgn“ je však novinka o něco rozmáchlejší… byť tohle vzhledem k povaze hudby Havnatt asi není to úplně nejpříhodnější pojmenování, ale snad si rozumíme.

Nicméně tenhle odklon trochu jinam „Heimferd“ nijak neškodí. No, popravdě řečeno, právě naopak, nahrávce jenom prospívá, protože právě v takových momentech je asi nejpoutavější. V oněch nejjemnějších momentech, kdy Havnatt operují jen se zpěvem a akustickou kytarou, mi totiž deska nepřipadá zdaleka tak poutavá, jak bych si býval představoval. Namísto podmanivé melancholické atmosféry mi to – řečeno s jistou mírou nadsázky – přijde jen jako prachobyčejné táborákové zpívánky. Jednoduše mě to neoslovuje.

Havnatt

„Heimferd“ tak drží nad vodou právě ty chvíle, kdy se Havnatt vydají nad rámec základní formy zpěv-kytara. V tom uspávacím brnkání tak potěší třeba i smyčcové finále druhé „Spor i snø“. Opravdu příjemná v celé délce je ale pouze šestá „Nattegjest“. Ve všech dalších písních se nacházejí pasáže, k nimž mám své výhrady a které mě spíš nebaví. V některých skladbách to lze bez problémů překousnout, protože to není tak hrozné a zbytek (pasáže s dalšími nástroji) má něco do sebe, v jiných nuda citelně převažuje, což se týká kupříkladu poslední zívačky „Endestasjon“.

Samozřejmě, i mě napadlo to, co nejspíš napadlo vás při čtení předchozích řádků. Nebyla má očekávání příliš vysoká? Nepamatuji si náhodou „Havdøgn“ lepší, než jaké ve skutečnosti je? Co když je „Heimferd“ vlastně stejně dobré, akorát to, co mě dokázalo oslovit před pěti lety, mě už dnes míjí, protože jsem se za tu dobu posunul jinam? To jsou všechno zcela legitimní otázky a odpovědět na ně mohla pouze jediná věc – oprášit „Havdøgn“ a poslechem experimentálně ověřit, kde je pravda.

Havnatt

Naneštěstí pro Havnatt se ukázalo, že debutové EP je i s odstupem času výborné a baví mě. A to z „Heimferd“ bohužel nutně činí zklamání. Alespoň tedy pro mě. Co si z toho vezmete vy, jestli si album pustíte a jak se vám zalíbí, to je všechno samozřejmě jenom na vás, vašem vkusu a chutích.


Ordo rosarius equilibrio, The Devil & the Universe, Sophia

Ordo rosarius equilibrio, The Devil & the Universe, Sophia, Der blaue Reiter

Datum: 24.9.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Der blaue Reiter, Ordo rosarius equilibrio, Sophia, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):

Sanctuary

H.: 24. říjen byl přinejmenším v mém případě docela vyhlíženým dnem, jelikož na tuto sobotu si na Nové Chmelnici v Praze daly sraz čtyři vysoce zajímavé formace. Trio Der blaue Reiter, Sophia a Ordo rosarius equilibrio pohybující se někde na pomezí mezi martial industrialem a neofolkem (příklon na tu kterou stranu se samozřejmě ve všech případech trochu liší) doplnili rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. A to byla prostě přespříliš zajímavá kombinace na to, aby člověk zůstal sedět doma. Ve finále to byl skutečně zajímavý večer, avšak bohužel ne dokonalý…

Atreides: Sobota čtyřiadvacátého skýtala solidní program za účasti jmen mému uchu vpravdě libozvučných – Ordo rosarius equilibrio je zkrátka kult, k The Devil & the Universe těžko něco dodávat, protože ódy na Ashley Dayoura a jeho suitu jsme tu pěli již několikrát, a ačkoliv jsem Der blaue Reiter ani Sophii neznal, rozhodně jsem se těšil. Prostor koncertu mě sice trochu odrazoval, neboť zvuk ve Chmelnici je prostě sázka do loterie a člověk do poslední chvíle netuší, zda se na něj z repráků vyvalí čistoskvoucí vlnění nebo kanální koncentrát, ale jediné, co mi skutečně chybělo, bylo zasazení téhle akce do německého příhraničí, protože ona sociální deprese a tíživost by sedla jako prdel na hrnec. Nicméně všichni víme, jak to chodí s kulturou v Sudetech (nebo spíš nechodí, protože její stav připomíná dětskou obrnu v pokročilém stadiu), takže nezbývalo než sednout na vlak směr Prag.

H.: Trochu nevděčnou pozici prvního vystupujícího dostali Der blaue Reiter. Ústřední dvojici Sathoryse Elenortha a Cecilii Bjärgö v Praze nedoplnil nikdo jiný než Peter Bjärgö – což ten večer bylo poprvé, ale ne naposledy, co se manželé Bjärgövi sešli na pódiu. Živě byly pouze perkuse (všichni tři) a zpěvy (stálé duo), zbytek jel ze samplu. Díky tomu – a také díky skutečnosti, že Der blaue Reiter na koncertě neprezentovali vlastně nic ze své jemnější tvorby – vyzněli jako čistokrevný martial marš, což ovšem není myšleno v negativním slova smyslu. Výjimkou byla pouze jediná skladba, v níž se Peter ujal akustické kytary, čímž vnesl trochu neofolkového závanu.

H.: Nicméně pochodový rytmus a deklamující vokály hrály hlavní roli. A vlastně to fungovalo parádně, hned na začátek šlo o povedené vystoupení, jemuž se dají vytknout snad jen dvě drobnosti, z nichž jednu ani nelze přičítat samotné skupině. Tím mám na mysli projekci, již nějaký koumák namířil nikoliv na zadní stěnu, nýbrž na podlahu pódia, tudíž z ní bylo vidět úplné hovno… alespoň že na další účinkující už byla sjednána náprava a projektor byl namířen správně. Druhým neduhem pak bylo, že ke konci již set Der blaue Reiter začal trochu zavánět jednotvárností. Naštěstí se ale nejednalo o nic natolik zásadního, aby to pokazilo pozitivní dojem.

Der blaue Reiter

Atreides: Jak jsem naznačil výše, španělský projekt Der blaue Reiter byl mým uším neznámý, nicméně pohled na trojici perkusí a dva vokály naznačovala, že nás čeká poctivý pochoďák. Nemůžu říct, že bych se mýlil, trio pod vedením principála Sathoryse Elenortha do publika valilo martial industrial hutný tak, že by se odér germánství přítomný v ovzduší dal krájet bodákem prvoválečné přilbice. Říkal tu snad někdo Triarii? Wappenbund? Pohlcující a vysilující zážitek, jehož jedinou výraznější slabinou byla přílišná délka – chápu, že velkorysá časová dotace jedné hodiny je více než férová vůči ostatním, na druhou stranu by mi 40, 45 minut šlapavého tempa a wagnerovské epiky vlastně docela stačilo k tomu, aby se končilo v nejlepším, neboť v posledních skladbách již nastupoval mírný pocit monotónnosti.

H.: Následoval rohatý okultismus. Seskupení okolo Ashleyho Dayoura (ten si jen tak mimochodem nechal narůst vousy a na pódiu nyní vypadá démonicky) svůj rituál začalo skladbou „Hail! Mary“ z posledního alba „Benedicere“, při níž došlo i na modlitbu směrem k Panně Marii. Poté už přišla na řadu očekávaná sprška kozlích pecek, mezi nimiž nechyběly ty největší šlehy jako „Danaus plexippus“, „Stygian“ s ikonickým „Someone you know might be using drugs and perhaps even practising witchcraft“, „Nod“ z debutu nebo naopak „Nikopoia“ z aktuální desky… a samozřejmě také mocný cover „What Time Is Love?“ (jen tak mimochodem jediná zpívaná věc na koncertech kapely).

The Devil & the Universe

H.: Nebudeme chodit kolem horké kaše, The Devil & the Universe živě setsakra umí. Je vidět, že pravidelné koncertování jim svědčí, protože jim to na pódiu ukázkově šlape, a také je na jejich suverénním vystupování znát, že se už vymanili z pozice pouhého vedlejšího projektu frontmana Whispers in the Shadow a jsou dnes regulérní nezávislou jednotkou. Živě kozlové fakt vraždí, obzvláště v těch hybnějších věcech, které na pódiích dávají na odiv svůj bez přehánění hitový potenciál. Ne nadarmo jsme jim s kolegou Atreidem vymysleli nový žánr: rituální disco. Sice byla malinko škoda, že The Devil & the Universe neukončili svůj set s „What Time Is Love?“, která byla jasným vyvrcholením a po níž finální pomalá píseň působila už trochu navíc. Ale i přes tohle rýpnutí to musím říct: nejlepší set večera!

Atreides: Když jsem viděl The Devil & the Universe prvně na předloňských Hradbách samoty, bylo to energické a rituální. Nicméně to, co ďábelští kozlové rozjeli na Chmelnici, působilo jako pozdravy z jiné dimenze. Bizarní směsice divoké elektroniky s rituálním nábojem byla skutečná šleha, která strčila do kapsy taneční kluby v Praze. Nespoutané proudy taneční energie podtrhla teatrálnost celého projevu a groteskní projekce, jež publikum častovala satanistickým Mickey Mousem, panoptickými výjevy okozlených tváří, kterak nahánějí svoji světici po všech koutech Rakous, či zakrvácenou pannou Marií, k níž se upínaly modlitby všech tří kozlů. Bylo to lepší než dobré, bylo to surrealistické a plné černého humoru, který mě nejednou málem dostal do kolen – aniž bych to jakkoliv očekával, protože jsem byl připraven na všechno, jen na tohle „rituální disco“ ne. Jak by řekl nejvyšší z nejvyšších: „Satan is happy with your progress“.

H.: The Devil & the Universe měli cestu za pomyslným vítězstvím lehčí i proto, že Ordo rosarius equilibrio to bohužel trochu odnesli zvukově. Nebyl to vyložený průser, ale znělo jim to prostě divně a zvukař to nedokázal až do konce vystoupení spravit do uspokojivé podoby. Baskytara takřka neslyšitelná (resp. slyšitelná byla, ale přišlo mi, že jen druhá linka jedoucí ze samplu, ta živá jen velmi letmo) a zpěvačka Rose-Marie úplně neslyšitelná. Až v závěru koncertu ji šlo místy tušit, ale slyšet fakt ne. Set tedy stál na akustické kytaře Ronnieho Bäcka (ta naopak zněla skvěle) a hlavním vokálu Tomase Petterssona. Navíc soudě dle neustálé gestikulace kapely to zvukově zjevně mělo k dokonalosti hodně daleko i v odposleších na pódiu. Když pominu některé už fakt hnidopišské detaily (baskytarista Fredrik měl úbor, jak kdyby šel hrát spíš kýčovitou gotiku, a Pettersson měl tak upnutá kaťata, že si všichni v sále mohli do sytosti užít obrysu jeho koulí), tak mi trochu vadila ještě jedna věc. V závěru už vystoupení působil lehce natahovaně, jako by se skupině nechtělo z pódia odejít.

H.: Na druhou stranu, i přes všechny zmiňované neduhy se Ordo rosarius equilibrio stále místy dařilo tvořit velmi silnou atmosférou a kouzlit působivé nálady. Však ještě aby se to nedařilo, když Švédové tahali tak skvělé písně jako „Hell Is Where the Heart Is – The Gospel of Tomas“ (obzvláště ta mě potěšila), „A Song 4 Hate & Devotion“ či – také nějaký příklad těch starých věcí ještě za původního názvu Ordo equilibrio„The Perplexity of Hybris. I Glorify Myself“. Kolem a kolem jsem rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl, protože až doposud se mi vyhýbali, a obecně vzato jsem se vlastně i docela bavil a neměl jsem problém tam vydržet celou dobu. Nemohu ovšem popřít, že jsem doufal v o něco větší uhranutí.

Ordo rosarius equilibrio

Atreides: The Devil & the Universe nasadili laťku zatraceně vysoko, nicméně jsem nepochyboval o tom, že Ordo rosarius equilibrio využijí energie doposud pulzující sálem k tomu, aby Chmelnici položili na lopatky… alespoň dokud nedozněla první skladba. Jinak výborný set, který by ze mě za běžných okolností udělal Alenku v říši divů prostě… ne, že by nefungoval na výběr skladeb nebo snahu hudebníků, ale totálně ochrnul vinou nijakého zvuku. Bicí souprava zněla, jako by ji snad někdo zapomněl nazvučit, živá baskytara byla oproti samplované lince silně upozaděná, o Rose-Marii a jejím naprostém utopení ve zvukové nicotě snad škoda mluvit. Ne, že by Tomase Petterssona a jeho uhrančivého vokálu bylo nějak málo, ale zkrátka pasáže, s nimiž mám v hlavě zafixován ženský vokál nebo snad duet obou hlavních protagonistů, zůstaly pokulhávat za horizontem. Tím nechci říct, že by to bylo neposlouchatelné a já měl nutkavou potřebu utéct ze sálu, nicméně vyblitý zvuk potopil upřímnou snahu hudebníků vložit do koncertu to nejlepší a pečlivě budovaná intimní atmosféra plná plíživé perverze a fetišismu utrpěla značné ztráty, nehledě na možnou hitovost jejich nejpopovějších skladeb. Takhle jsem „jen“ rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl živě (natož po šestileté pauze) a nezbývá než doufat, že příští setkání dopadne lépe.

H.: Večer už nabral znatelný skluz oproti ohlášenému programu (nakonec se začalo hrát o něco později a Ordo rosarius equilibrio dle mého vyhrazený čas přetáhli), díky čemuž se Sophia dostává ke slovu až nedlouho před jednou hodinou ranní. Na scénu se opět vrací Peter a Cecilia Bjärgö, aby Nové Chmelnici naložili další dávku martial industrialu. Ačkoliv mi sedělo, že Sophia měla z celého večera asi nejvíc nepřátelskou atmosféru a ačkoliv skupina sama hrála podmanivě, únava si již začala vybírat svou daň, takže jsem jejich vystoupení jen stěží vnímal a místy víc bojoval s nutkáním usnout na místě. Víc k tomu bohužel nemám co říct, jelikož evidentně výborný koncert jsem musel opustit někde (odhadem) po jeho půlce a zdekovat se předčasně.

Atreides: To já nabral směr domov rovnou po konci setu Ordo rosarius equilibrio – ze stejných důvodů jako o něco později H. Únava si spolu se zpožděním vybraly svou daň a vidina čtvrtého hodinového setu, který by se protáhl nejspíše až ke druhé hodině, mě vzhledem k pracovním povinnostem následujícího dne nelákala, jakkoliv jsem si zpětně říkal, že jsem na další martial industrialy zůstat mohl. Nezbývá než večer krátce shrnout – jakkoliv jsem byl ze zvuku, jaký Ordo rosarius equilibrio vyfasovali, mírně rozmrzelý, The Devil & the Universe byli jednoduše perfektní a i Der blaue Reiter byli skvělí, takže účasti těžko litovat. Snad jen příště začít dříve a vystříhat se zpoždění, protože končit ve dvě je fakt oser.

Sophia

H.: Na závěr ještě několik málo poznámek. Stejně jako kolegovi mi moc mi nesedlo rozhodnutí začít hrát až po osmé a skončit v jednu. Vzhledem k tomu, že se průběh večera protáhl, nebyl konec ani v půl druhé, kdy jsem to zabalil. Třeba to mělo nějaký smysl (přání kapel, logistické důvody… nevím), ale pro měkké sráče jako já, kteří chodí spát v deset večer, by bylo přívětivější při počtu čtyř skupin začínat nejpozději v sedm, víkend nevíkend.

H.: Na druhou stranu si velmi cením rozhodnutí, aby všechny čtyři formace dostaly stejnou časovou dotaci. Formálním headlinerem možná byli Ordo rosarius equilibrio (na plakátě byla použita jejich grafika a byli na něm nejvýše, pozici třetí kapely lze rovněž považovat za nejexkluzivnější), ale všichni na svou prezentaci dostali důstojnou hodinu. Za to rozhodně palec nahoru – stejně jako za vlastní uskutečnění samotné akce, jelikož sestava to byla kurevsky lákává, dobře poskládaná a papírově ohromně silná. Je pravda, že od Ordo rosarius equilibrio jsem čekal husí kůži a mrazení v zádech, zatímco jsem dostal „jen“ dobrý koncert, a Sophii mi zase pokazila má vlastní únava, ale v konečném součtu byly všechny čtyři sety i přes některé výhrady dobré až skvělé a vyplatilo se jít.


The Visit – Through Darkness into Light

The Visit - Through Darkness into Light

Země: Kanada
Žánr: neofolk
Datum vydání: 9.10.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Without This Flesh
02. Offering
03. Cast Off the Veil
04. Through Darkness
05. Into Light

Hrací doba: 55:04

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Visit

Dnešní recenzi nemohu začít jinak než dvěma slovy: Musk Ox. Jestliže tápete a nevíte, kam mířím, vězte, že jde – krom anglického výrazu pro pižmoně – o kanadskou kapelu vyjadřující se skrze tóny na pomezí neofolku a komorní hudby. Několik měsíců nazpět se na našich stránkách objevila recenze, poté i rozhovor, tudíž chcete-li, podívejte se, případně poslechněte, je to vážně fajn muzika. Ovšem zpět ke dnešnímu dni a tomuto textu. Ten patří debutové desce „Through Darkness into Light“ z pera kanadského dua The Visit, které s spojuje Musk Ox nejen země původu, ale spousta dalších atributů.

Hlavním propojovacím článkem obou kapel je osoba violoncellisty Raphaela Weinroth-Browneho. Zatímco v rámci Musk Ox má hlavní slovo především kytarista Nathanaël Larochette a náš milý cellista se ke kapele přidal až postupem času, The Visit jsou o něčem jiném. Jde totiž právě o projekt Browneho, s nímž v sestavě kapely figuruje ještě vokalistka Heather Sita Black. V takovémto složení Kanaďané fungují již od svých počátků v roce 2012, přičemž doposud vydaného materiálu není přespříliš. Ke dnešnímu datu jsou na světě dva singly a loňská dlouhohrající deska, jež si jednu ze singlových skladeb vypůjčila a přidala k ní další čtyři nové. I hudebně ona paralela s Musk Ox do jisté míry funguje. V základu se bavíme o neofolku založeném na energickém podání smyčců, v případě The Visit na již zmíněném violoncellu. Nicméně zatímco projekt kolem pižmoně Larochetta se spokojil s hlasy svých nástrojů, „Through Darkness into Light“ přichází ještě s ženským vokálem navíc. Jestliže jste tudíž chtěl někdo vědět, jak by Musk Ox zněli v jiné než ryze instrumentální podobě, kanadští krajané by mohli posloužit jako částečná odpověď.

Jak padlo výše, album sestává z pěti kompozic. Takřka všudypřítomným základem budiž energická hra na violoncello. Žádný minimalismus či dlouhé pasáže na vydechnutí, bavíme se primárně o ostrých dramatických přeletech smyčcem, o neskutečné intenzitě a bezpočtu dílčích harmonických vrcholů. I když dojde k výměně smyčce za prsty a Browne spustí jemné pizzicato, je záhodno se chystat na další dramatické záchvaty plné rytmicky rozdováděných pasáží, jež pokaždé vyústí v táhlé rozmáchlé výjezdy využívající celý hmatník. Přestože jako instrumentální základ slouží Kanaďanům jediný nástroj, díky všudypřítomné rozmáchlosti nepůsobí chudým dojmem. I tak by ale jedna výhrada byla. Vzhledem k tomu, že Browne sází jeden dramatický vrchol za druhým, člověk se ve druhé polovině alba cítí trochu přesycen, povedené gradace už zůstávají spíše bez povšimnutí a třeba závěrečnou „Into Light“ zanechávám napospas mé nepříliš vysoké koncentraci. Vyjma této výtky je to však instrumentálně paráda.

The Visit

Doposud jsem trochu nevděčně nechal stát opodál vokál The Visit, za kterým stojí jistá Heather Sita Black. Vězte však, že jeho opomenutí nebylo náhodné. Po celou stopáž dominuje smyčcová hra a zrovna v tomto případě lze vokál pokládat až za sekundární složku hudby. Jestliže Browne předvádí silně dynamický projev, přednes zpěvačky a její východ evokující, nepříliš náročné melodie působí jako zmírňující kontrast. Nálada zpěvu zůstává takřka neměnná, jemná jako nejtenčí struny violoncella. K technicky propracované hře Browneho zatraceně ostrý kontrast. V některých pasážích propojení hlasu a cella funguje, v mnoha bohužel ne. Na vině většinou není ani tak náladový protipól obou složek, ale samotný pěvecký výkon a až příliš jednoduchá, popěvková povaha jinak také nepříliš vynalézavých melodií. Nefunkčnost hlásí například (až otravná) druhá část „Through Darkness“, hapruje i jí předcházející „Cast Off the Veil“.

Pakliže The Visit chtějí vokál udržet ve hře a zároveň nepůsobit nejistě, jak se tomu na „Through Darkness into Light“ nejednou děje, mělo by se s ním šetřit. V současné době v něm totiž zoufale postrádám nápaditost i emoce. Ty naopak nechybí hravému violoncellu, jež je jasným vévodou celého dění na albu. Místy sice působí Browneho hra trochu zbrkle a každou chvíli se honí za vrcholem, aniž by si postupu k jeho nalezení stihl posluchač vůbec stihl vážit, nápadů je ale tolik, že musíte být za dobráka a dostat (respektive vrátit) se konečně k pochvalám.

Vnímejme „Through Darkness into Light“ především jako debutovou desku kapely, která je na světě pár let. V případě debutů jde v prvé řadě o hledání potenciálu a ten nemusíte z The Visit nikterak dolovat – k nalezení je hned po prvních minutách poslechu. Ačkoliv čas s deskou strávený ukáže nedostatky, Kanaďané začali rozhodně slibně a nadprůměrně. Album se příjemně poslouchá, nechybí mu atmosféra ani velký počet parádních momentů. Na personálně spřízněné a kompozice rozvážněji skládající Musk Ox to sice nestačí, ale není kam spěchat. Žánrovou deskou roku se přece kariéra otvírat nemusí.


Skuggsjá – Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror

Skuggsjá - Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror

Země: Norsko
Žánr: neofolk / folk metal
Datum vydání: 11.3.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Intro: Ull kjem
02. Skuggsjá
03. Makta og vanæra, for all tid
04. Tore Hund
05. Rop frå røynda – mælt frå minne
06. Skuggeslåtten
07. Kvervandi
08. Vitkispá
09. Bøn om ending, bøn om byrjing
10. Outro: Ull gjekk
11. Skaldens song til Tore Hund [bonus]
12. Quantum Pasts (Rop frå røynda – Bardspec ed) [bonus]

Hrací doba: 69:38

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Skuggsjá je projekt, o němž se v posledních měsících v jistých kruzích dost mluvilo a od nějž se toho hodně čekalo. Respektive tedy od jeho debutové desky „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ se hodně čekalo. Důvod je nasnadě a nepochybuji o tom, že to všichni víte, kdo za Skuggsjá stojí, ale z jistých formálních důvodů asi nejde napsat recenzi na takovouhle záležitost, aniž by padlo, kdo zde hraje. Důvod oněch vysokých očekávání pak z takového spojení vyplývají přímo automaticky.

Skuggsjá je norské duo, jehož jednu polovinu tvoří Einar Selvik alias Kvitrafn, což je člověk, jenž má za sebou poměrně pestrou (black)metalovou minulost. V jeho portfoliu najdeme formace jako Gorgoroth, Jotunspor, Dead to This World či Sahg. V jednu chvíli se ovšem od black metalu poněkud odstřihl a s trochu jinou vizáží začal tvořit folk/ambientní magii pod značkou Wardruna. K němu se pak připojil Ivar Bjørnson, který se rovněž mihl či hostoval v nejedné skupině, nicméně jeho jméno je pevně spjato především s (dnes) progresivními Enslaved, kde je jedním ze zakládajících členů a hlavním skladatelem.

Na „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ se sice podíleli i další hosté (mj. další dva členové Enslaved a dva členové Wardruna), ale v reálu je skupina především o výše jmenované dvojici. Základy projektu vznikly už v roce 2014, kdy Bjørnsona a Kvitrafna svedl dohromady požadavek, aby spolu složili hudbu ku příležitosti oslav 200. výročí norské ústavy. Tak se také stalo, ale nezůstalo jen u toho. Oběma protagonistům vzájemná spolupráce asi zachutnala, takže v ní pokračovali, následoval koncert na slovutném festivalu Roadburn a také příprava debutové desky, na jejíž zoubek se nyní pokusíme podívat.

„Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ zní ve své úplně základní podstatě vlastně nepřekvapivě. Člověk nemusí být zrovna génius a příliš si namáhat mozkové závity, aby ho napadlo, že to bude cosi jako srážka mezi Wardrunou a Enslaved. Světe div se, skutečně tomu tak je, abychom však byli korektní, je nutno zmínit, že půl na půl to rozhodně není. Navrch má totiž Wardruna a album je pocitově víc neofolk než (jakýkoliv) metal, byť kytary zde jistě jsou a není jich až zas tak málo. Zjednodušeně by se dalo říct, že Skuggsjá zní jako přitvrzená Wardruna s metalovými elementy.

Věřím tomu, že tohle někoho, kdo očekával organičtější propojení zvuku obou formací, může zklamat, mně osobně to však pranic nevadí. Enslaved se mi totiž svým vývojem v poslední dekádě značně vzdálili, a i když má jejich tvorba nepopiratelné a vysoké kvality, nemám moc potřebu to poslouchat. Naopak Wardruna mě baví hodně a severské hudební nálady mám tuze rád, takže mi nastolený výraz Skuggsjá plně vyhovuje. Tím pádem už k vítězství stačí jen povedené skladby. Jsou tam?

Odpověď nemůže být lehčí – zcela jistě ano. „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ je skvělé se silnou atmosférou a spoustou excelentních momentů. Snažil jsem se k tomu přistupovat střízlivě a s nadhledem, nenechat se strhnout vysokými očekáváními a nenadhodnocovat. Přesto nemůžu jinak – je to prostě skvělé. Místy je ta muzika vysloveně nádherná v tom pravém slova smyslu a některé skladby jsou vlastně úžasné.

Za všechny bych mohl jmenovat třebas „Tore Hund“, „Rop fra røynda – mælt fra minne“, „Kvervandi“ nebo „Vitkispá“ (můžete si povšimnout, že jsem vyzdvihl spíše folkověji laděné kusy), ale skvělé je to, že ta koncentrace nápadů je dostatečně hustá, aby deska fungovala a bavila i přes neskromnou hodinovou délku (v limitované edici dokonce 70 minut). Slabších míst je pomálu a úplně v pohodě funguje i spíše metalová desetiminutovka „Makta og vanæra, for all tid“ nebo (vlastně taktéž desetiminutová) „Bøn om ending, bøn om byrjing“, z níž jsou zase hodně cítit Enslaved.

Skuggsjá

Přesto se zde najde i něco, co bych si s naprostým klidem odpustil. Mám tím na mysli hlavně šestou instrumentálku „Skuggeslåtten“ a především její začátek, který mi naopak přijde strašný a nefalšovaně mě irituje. Ta úvodní kytárečka je pro mě skoro neposlouchatelná – nehledě na fakt, že mi ta melodie přijde trošku nepůvodní. Vyslovený odborník na nordické lidovky sice nejsem, ale řekl bych, že přesně tenhle motiv jsem ve „Skuggeslåtten“ neslyšel prvně. Škoda je to tím spíš, že druhá půle songu už je zase povedená a drží se na nastoleném standardu desky.

Naštěstí je však „Skuggeslåtten“ jen takovou malou kaňkou na celém počinu, protože jinak můžu hovořit o naprosté spokojenosti, v těch nejsilnějších chvílích až o nadšení. Albem roku se pro mě „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ nestane, to vím jistě už nyní, ale rozhodně si stojím za tím, že je to výrazná záležitost s nejedním krásným momentem, a dovolím si už nyní tvrdit, že zrovna k téhle desce se rád vrátím i v budoucnu. A pokud nezůstane jen u téhle jedné nahrávky a KvitrafnBjørnsonem spolu dají ještě něco dohromady, rozhodně se zlobit nebudu.


Druhý pohled (Kaša):

Abych pravdu řekl, tak jsem nikdy nebyl fanouškem severských (neo)folkových kapel. Důvod je prostý; ačkoli jsem se o to nejednou snažil, tak tahle hudba prostě vždycky stála naprosto stranou mého hudebního apetitu a nechávala mě chladným. Mám sice letmé povědomí o největších jménech scény, vyslechl jsem před lety se zájmem debut Wardruny, ale tím veškeré mé znalosti s tímto hudebním směřováním končí. A pokud se tedy ptáte, proč píši o debutu projektu Skuggsjá, v němž se sešly mozky z řad Wardruny a Enslaved, tak je to zvědavost. Zvědavost a touha nahlédnout za oponu spojení Ivara Bjørnsona a Einara Selvika, na jehož výsledek jsem se vcelku zdravě těšil.

Nebudu z toho dělat drama, ale aniž bych se chtěl plácat po ramenou, tak výsledek zní skoro totožně jako představa, již jsem o hudební náplni debutu Skuggsjá před jeho vydáním nabyl. Atmosférické momenty se s těmi metalovými střídají s jistotou, docela pravidelně a muzikantská šikovnost umožňuje ústřední dvojici Skuggsjá vystavět z minima ingrediencí docela velké věci, ovšem ponechat tomu stravitelnost pro posluchače neznalého. Právě díky té přímočaré hudební náplni je „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ albem, které se mi poslouchalo velmi dobře, a přestože jsem si užíval spíš kytarové momenty („Makta og vanæra, for all tid“), tak jsem neměl problém si jej poslechnout i dvakrát za sebou.

Skuggsjá

Myslím si, že právě tohle je album, jež by posluchačům, kteří této hudbě nedokázali přijít na chuť, mohlo pootevřít oči a rozšířit obzory. Ono právě díky tomu metalovému vkladu není „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ podle mě úplně klasickým neofolkovým dílem popisujícím norskou mytologii a to je to, co se mi na něm vlastně líbí. Má hezkou, místy velmi líbivou atmosféru, která si ponechává potřebnou dávku temnoty, která celou nahrávku protkává skrz naskrz.

Vrchol nahrávky? Kdybych musel, tak vyberu dva. Tím prvním je rozhodně již zmíněná „Makta og vanæra, for all tid“ díky vydatnému přísunu energie, který jsem při prvních posleších potřeboval k vstřebání vší té mystické atmosféry. Ta je mimochodem velmi silná, zní uvěřitelně a nemám z ní pocit nějakého prvoplánového kalkulu. No, a druhým pomyslným vrcholem budiž rozmáchlá „Bøn om ending, bøn om byrjing“, která mě i navzdory dlouhé stopáži baví od začátku do konce. Skoro až orientální motiv, který kompozici provází takřka po celou dobu jejího trvání, je magicky přitažlivý a po chvíli jsem této skladbě podlehl.

„Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ nějaké zápory? Z mého pohledu vlastně ani ne. Co jsem chtěl, to jsem dostal. Celé to dohromady funguje jako jeden celek a bez větších zaváhání. Přestože ve mně Skuggsjá nerozdmýchali oheň s touhou začít studovat význam run a všeho, co je s norskou mytologií a historií spojeno, tak uznávám, že co do množství hudebních nápadů je debutové album tohoto projektu uspokojujícím produktem.


Třetí pohled (Atreides):

Neprostupnou tmu prozařuje pár pochodní. Rozhazující mihotavé stíny dvou objektů, jež se v jejich blízkosti nacházejí. Jeden z nich jsem já; ten druhý pak černý monolit něčeho, co je zváno zrcadlem… které ale světlo z okolí bere, namísto aby je odráželo zpět. Ačkoliv v okolí nebylo ničeho dalšího, slyšel jsem hlasy. Tichý šepot, jenž mě ponoukal k činu. „Pohleď do zrcadla, v němž neuzříš svůj odraz. Pohleď na místa tak vzdálená, že není nikoho, kdo by jich dosáhl. Pohleď na události, jež si žádný smrtelník nemůže pamatovat. Pohleď!“ I zvedl jsem se strachem zrak od paty oné černočerné plochy, a utopil v ní své vědomí. A zažil věci, jaké ještě žádný člověk přede mnou.

Skuggsjá

Plachtil jsem s havrany kroužící bezbřehým nebem. Běžel s vlky, co lačně se ženou za lunou. Se strachem pozoroval vyhasínající slunce. Spolu s ostatními stavěl věže z mrtvých těl, abych byl blíž zraku bohů. Bojoval jsem bratrovražedné bitvy a vyprovázel padlé na jejich věčnou pouť. Pozoroval černající slunce i hvězdy dopadající na holou zem. Hleděl na celé ostrovy, jak planou věčným ohněm a propadají se do hlubin moře, jen aby z něj pak vstaly zpět netknuté, plné života. Prožil jsem každý vdech do plic, každý úder srdce, každý den i každou noc. Život povstávající z každé jedné smrti, i smrt vedoucí ke konci každého života.

Díky dílu, které Einar Selvik a Ivar Bjørnson společně vytvořili, jsem v představách během jeho poslechu a pročítání textů prožil mnohé. Upřímně jsem byl na pochybách, jestli tyhle vdavky éterické Wardruny s tvrdě kovovými Enslaved dopadnou, a během prvních poslechů jsem si říkal, že tomu snad vážně něco chybí. Pochybnosti se ale vloudily spíš proto, že dříve zveřejněné skladby „Kvervandi“ a „Vitkispá“ o albu jako celku nevypovídají takřka vůbec nic, nemluvě o tom, že v kontextu zbylých skladeb působí docela jiným dojmem než jako samostatně vypuštěné písně.

Vůbec nijak nereprezentují skutečnost, že v rámci Skuggsjá vznikl materiál takřka nesrovnatelný s ničím, co jsem doposud poznal. Nelze tvrdit, že to jsou Enslaved, ani Wardruna, ačkoliv rukopis obou autorů je jasně patrný. Rituální folk jde s avantgardními blackmetalovými postupy doslova ruku v ruce. Nelze vytrhnout jedno, aniž by druhé přestalo fungovat, čímž se jejich přístup tolik liší téměř všech folkmetalových kapel. Právě z onoho spojení tvoří úchvatné momenty a pasáže – od těch minimalistických, klidných a meditativních, až po ty výpravné a dechberoucí, z nichž v posvátné hrůze běhá mráz po zádech. Skuggsjá svojí komplexností a propracovaností překonala veškerá očekávání o několik délek, a doslova mě usadila na prdel, často v němém úžasu – nehledě na to, že hned několikrát. Jakýkoliv další kandidát na album roku to bude mít letos zatraceně těžké.


Brazen Serpent – Perditions Call to Prayer

Brazen Serpent - Perditions Call to Prayer

Země: Kanada
Žánr: neofolk / ritual / dark ambient
Datum vydání: 2014
Label: Bunkier Productions

Tracklist:
01. Perditions Call to Prayer
02. Sanctus sanguis sanctus
03. Vacuous Cyclone
04. The Luciform
05. Befallen
06. Silencing Aeons
07. Imperishable Emptiness

Hrací doba: 37:20

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Mara Records / Bunkier Productions

V dnešní recenzi se podíváme na jednu záležitost už trochu staršího data, ale věřte tomu, že v tomhle případě to za pozornost stojí. Můžu hned na začátek prozradit, že prahnete-li po silné sugestivní atmosféře, jste u Brazen Serpent na správné adrese.

Způsob, jakým jsem se k tomuhle albu dostal, je však vlastně docela zábavný. Nebudu vám věšet bulíky na nos – není to tak, že bych toto kdesi ve svém doupěti schraňoval jako zapadlou lahůdku, o níž moc lidí neví, a nyní jsem se rozhodl se s vámi milostivě o jeden z klenotů svých archívů podělit. Vůbec ne. Popravdě řečeno, CD „Perditions Call to Prayer“ jsem dostal, aniž bych o tom vůbec tušil a aniž bych o to vlastně stál. To se tak člověk domluví s někým, že přijme jedno album na recenzi, a oni mu toho bez ptaní naposílají mnohem víc, i když to jsou kolikrát úplně odlišné věci. Možnost, že ty další nahrávky recenzenta vůbec nemusejí zajímat a že se na to vydlabe a nezrecenzuje to, případně to zrecenzuje jako učiněné prase, jen aby nějaký článek vyšel, to zjevně nikoho netankuje.

Možná se budete divit, ale tohle se děje docela často a zas až tak výjimečná praxe to není. Osobně to přímo nesnáším, protože to jsou v podstatě vždycky sračky… člověku se to nechce poslouchat a psát o tom, ale zase nejsem až tak cynický parchant, abych se jim na to vysral, jelikož prozatím stále ještě uplatňujeme pravidlo, že fyzické nosiče zrecenzujeme všechny. Nicméně, Brazen Serpent jsou snad prvním případem, kdy jsem nakonec rád, že to dotyční poslali navíc, protože je to mnohonásobně lepší a zajímavější než to, na čem jsme byli původně domluvení (a to nás jen tak mimochodem taky v dohledné době bude čekat).

Nyní už ale konečně k samotné muzice, protože je na čase, abychom si řekli, co je tedy na Brazen Serpent tak zajímavého. Tento projekt pochází z kanadského Vancouveru a prezentuje se něčím, co by šlo nazvat rituálním neofolkem se znatelnými vlivy dark ambientu. Onen dark ambient se na některých místech projevuje skutečně znatelně, především v titulní „Perditions Call to Prayer“ a ve „Vacuous Cyclone“, které se nacházejí hned na začátku alba (první a třetí kus), což může zpočátku budit dojem, že oba žánry budou hrát rovnocennou partii. Z celkového hlediska má ovšem navrch jednoznačně neofolk a je to tak správně, jelikož právě v téhle poloze jsou (je?) Brazen Serpent nejvíc sugestivní.

Právě v neofolkových kompozicích se totiž daří tvořit nádhernou atmosféru, která dokáže skutečně pohltit. Je v tom cítit hloubka a jistý přesah, díky němuž to není jen další plochá hudba jako každá jiná, dýchá z toho osudovost ne nepodobná té, již lze nalézt na nahrávkách Death in June, byť obě formace znějí trochu jinak. Brazen Serpent navíc přidává jakýsi „duchovní rozměr“, sakrální náladu. Vedle nezbytné akustické kytary se ozývají i zastřené údery (zní to skoro jak nějaké kotle nebo tympány, ale nedokážu říct přesně, neboť booklet nástrojové obsazení neuvádí) a vokál je na způsob gregoriánských chorálů. S takovou atmosférou pak zcela věrně koresponduje i grafická stránka, při níž si člověk vzpomene na díla jako „Božská komedie“ (a především Peklo) nebo „Ztracený ráj“.

Ten neofolk je v podání Brazen Serpent natolik silný, že hravě zastiňuje i onu darkambientní polohu. Ta se tím pádem zdá slabší, i když špatná ve skutečnosti není. Avšak díky tomuhle pocitu je mnohem působivější druhá část „Perditions Call to Prayer“, jelikož ony darkambientní písně se nacházejí hned na začátku a mezi ně je vklíněna jen jedna neofolková věc „Sanctus sanguis sanctus“. Nechci říkat, že je ten začátek nějaký špatný, protože i tady se pořád bavíme o vysokém nadprůměru (ostatně, minimálně „Sanctus sanguis sanctus“ proti pozdějším skladbám nijak nezaostává), ale ta pravá pastva pro uši přichází od čtvrté „The Luciform“ a dál. Absolutní vrchol se pak nachází na páté pozici v podobě majestátního desetiminutového opusu „Befallen“, za nějž by se nemusel stydět takřka nikdo z první neofolkové ligy. Což se vlastně dá říct i o celém „Perditions Call to Prayer“.

Brazen Serpent - Perditions Call to Prayer

Nemůžu si pomoct, ale v tomhle případě bych se pomalu nebál mluvit i o nadšení, protože zde máme co do činění s vážně působivým dílem. Důkazem toho, o jak dobré album se jedná, vlastně může být i to, že jsem k poslechu – z důvodů popisovaných na začátku – přistupoval se značnou skepsí, ale i navzdory nevýhodné výchozí pozici si mě nahrávka dokázala získat. Nebudeme to dále prodlužovat – přestože se nejedná o aktuální kousek, „Perditions Call to Prayer“ za slyšení rozhodně stojí.


Forndom (part 2)

Forndom - Forndom - Flykt
Country: Sweden
Genre: neofolk / dark ambient

Questions: Skvrn, H.
Answers: H. L. H. Swärd
Number of questions: 12/30

ČESKÁ VERZE ZDE

THE FIRST PART OF THE INTERVIEW HERE

Links:
facebook

The promised second part of the interview with the Swedish act Forndom is here. While the first part (read it here in case you have not read it before) dealt mostly with music itself and subjects around music, the second one focuses on more general topics. Questions were of course again answered by H. L. H. Swärd, the solely member of Forndom.


Apart from Facebook, one can find Forndom also on Tumblr which is focused rather on photos than music which is slightly out of the common for a musical act. How did you get into photography? Do you consider yourself to be more a musician or a photographer?

As I partly mentioned I started to take pictures around the time where I also left my old band. I started to take pictures with my phone but then bought a digital camera for better quality and more editing options. I guess one can conclude that I’m a musician who uses photography as an atmospheric medium to bring the listener closer to the original environment.

Do you prefer a digital camera or photographic film? Can you tell us which camera do you use? Do you edit your photos in the Photoshop or any other graphic editor?

Actually I prefer photographic film as it gives a great lift to the atmosphere. But I have sadly never tested it. My mother’s father used to have a lot of old film-cameras, but after his death they were taken by my uncle, who later sold them. If my focus had lied in photography and not in music, I would certainly have gone over to photographic film instead. But as I don’t have time for this now, I continue to use my Canon EOS 60D and edit my pictures with Photoshop.

Without any ass kissing, your photos are beautiful and atmospheric, and what is more, they also fit nicely to the atmosphere of Forndom’s music. Do you plan to connect the shots and the music somehow more significantly? I know that a few photos were present on the cards of the A5 digipack edition of “Flykt” but I mean something, let’s say, more “epic”. Like doing a luxurious artbook or photobook edition with a lot of photos…

I wouldn’t call it “ass kissing” as long as you mean what you say. I’m glad you like what I do. Yes well, the plan for the time being is to sometime, by the autumn/winter of this year start to shoot short films and in that way connect my music with motion picture. I will ofcourse also use this for further music videos, but what I’m talking about here is something with a more artistic expression where I also have the chance to combine many expressions at once.

Forndom

Music influenced by Nordic folklore is very dark in most cases, Forndom included, but did it sound like that hundreds of years ago? How old are the oldest remarks (e.g. musical instruments) of Scandinavian music?

There are a lot of Scandinavian folk music, mainly written for dance, which is played in “Dur” – giving away a cheerful expression. But there are also a lot of songs with a melancholic mood. Much of the music that once was, has been lost, but parts of it survived for a very long time in the north of Scandinavia, in what we call “Fäbodkulturen” which simply can be understood as the areas in Sweden where women often were set out during different seasons to guard herds of cattle. The cattle walked free in the nature, but to call on them one used old singing techniques and horns, which also were used to communicate with other people in long distances. There is an old Swedish documentary from the 60’s about this theme that can be seen via this link:
https://youtu.be/Eqi_Pcs-PNo?t=25s

What would you say about the path of Norse folklore knowledge that you have been walking to the present? I have noticed that your interest in Scandinavian traditions is not just a hobby – you study it as well, namely Norse religion. What does this study involves and what is going to be your possible job after getting a degree? Anyway, how far are you from finishing the studies at the moment?

Yes and my studies go very well in hand with the music as it gives me further and further inspiration and deeper knowledge. History of religion is my main subject, but I started my studies reading Ethnology, then I’ve been reading the bachelor now for 1,5 years and currently I’m reading history until the summer. Then awaits 1,5 years for a bachelor in archaeology before I go further and study the masters course for History of religion for two more years. During this time I’m also reading various old-languages, which I will have use for in my studies. All in all I will study for 6 years and I’m currently reading my third year. My main goal is to become a scholar of Old Norse religion, but as there are not always a free spot for this, I will have the archaeology education on the side.

Besides the study, what do the mythology and folklore mean to you?

I wouldn’t call it “mythology” as this is merely a minor part of a whole religion. I would say that I am religious, but not in a way that many would expect. It is hard to worship the old gods today in the same way as one did a thousand years ago. For me the Old Norse religion is more a mental life view and has a very deep impact in all decisions I do in life.

Forndom

From time to time, I hear about subsidies for underground bands in Norway for an international promotion of the country. I do not know if there is something like that in Sweden as well but in general – do  you think that any sort of support for projects promoting traditional culture makes sense nowadays? Would it actually have any impact on modern society and especially young people?

Ahh I see, I didn’t know about that, but I certainly do know that the Norwegians are good in promoting their country in general. Well I think supporting traditional culture is of most importance nowadays, as everything is becoming lesser and lesser traditional. Ofcourse “traditions” are things that change over time, but it is a true loss if they are completely forgotten. In my opinion it feels like many young people are lost today, and I certainly think that a traditional culture then can help them find themselves.

Heathen mythology is connected with ancient, pre-Christian era. However,  what do you think about the newer monotheistic religions like Christianity, Judaism, and Islam?

I’m no big fan of any of them. First of all because of the many times where politics and religion have gone together and secondly as these religions tend to have a very low acceptance towards people of religions out of their own. But I think it is important to see everybody as people. There are people who do good things in the name of religion, just as there are people who make horrible things. I think one is far out when one is starting to judge people out of their religion.

It is common knowledge that there are many endangered languages around the world. It is not so ordinary in Europe but if I am correct, Sweden has one case at least – Elfdalian. How is it going with the language in these times? What is the main enemy of these languages and how to defend them?

I think the largest enemy is when we look away from the culture and only see the use of different things. Elfdalian is by all means no language that you have so very much use for in Sweden today, but yet it has a very important historical value as it is closely related to the old Norse language. Another great enemy when it comes to this is the many authorities, who don’t want to see this as a minority-language, but yet invite more and more new words, which changes the Swedish language constantly. With other words, it is a danger when one fails to have understanding for the historical values, and only have an interest for the new.

It is now more than 20 years since many ancient Christian churches were burnt down by several Norwegian black metallers. What is your comment on this? Do you think that this infamous act also contributed on people‘s interest in pre-Christian era in Scandinavia? Have you, for example, seen YouTube channel of Varg Vikernes? As a student of Norse religion, how do you view his thoughts?

I truly find it sad when they decided to burn down wooden churches that were based upon Old Norse architecture. I can understand the hatred towards a religion that ruined so much of the old culture, but in the same time these churches also carried a high historical value. So by all means I think it was wrong. Well, by the time of these actions I think most people falsely connected this more to Satanism than something that had to do with the pre-Christian era. But I certainly do think that it contributed to an interest of the Norwegian black metal scene.

Forndom - Dauðra dura

Yes I have seen his YouTube channel, but it is nothing I follow. I can agree with some minor things he says about living and survival, but else it is not that very much that I agree with him in, but nevertheless I let him stand for his thoughts. When it comes to his view upon old Norse religion he tends to have right in some cases but in others he tell about certain things as facts when they are actually completely baseless. As an academic person I know the importance of sources, which he never reveals. However, I do find Varg being a fantastic musician.

Some people believe that the European cultural heritage is now in danger because of the current immigration wave. Sweden is probably the second most frequent destination for refugees and immigrants after Germany. How do you see the situation as someone living in Sweden and also someone who is deeply interested in original European culture?

Original European culture? Culture is something that is changing constantly, even if it is by small means or larger, and I think it is rather hard to find something that is completely original when one is not talking about a specific subject. One can however speak about European cultures at a certain time, but also there one must be more specific, as the Scandinavian culture in the year of 800 was very different from the German in the same time. Then we also have cultural differences among different places and classes. However, I do understand your point. The truth is that I don’t understand how their culture can be a threat to my own. Every culture can learn something from another one. Just because it comes a new culture, doesn’t mean you have to surrender your old. Since the Viking age, Scandinavians have been able to take inspiration from other cultures and by time, making it to their own thing.

Forndom

I do however think the migration to Sweden has been overloaded during the past year. It has been far too many people coming in all too short time, which has led on to several problems. But once again, I think it is important to see the individuals behind actions, and not blame a whole group of people of various kinds.

We like to end our interviews in a lite spirit and this will not be an expection. So – when did you shave for the last time? Will you shave in the foreseeable future, or do you aim for an epic, wizard-like beard? Thanks a lot for your time and for your answers!

I have not shaved since January 2014, where I started my studies and in the same time also started to talk to my beloved. Since then I have made some trims and cuts from time to time, but only to keep it in the right shape. The aim is indeed a long beard, stretching to the belly. I will never shave it. Thank you for good questions, it was a pleasure!