Archiv štítku: Cult of Fire

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2020: Cnuk

Komentáře: 5
Cnuk

Cnuk:

Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
2. Oily Boys – Cro Memory Grin
3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
4. Shezmu – À travers les lambeaux
5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog

CZ/SVK deska roku:
1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž
2. Malokarpatan – Krupinské ohne
3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Neřadový počin roku:
1. The Annihilated – Demo
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Artwork roku:
Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Objev roku:
Neptunian Maximalism

Archeologický objev roku:
Leeway – Desperate Measures (1991)

Shit roku:
Body Count – Carnivore

Koncert roku:
1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020
2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020

Videoklip roku:
Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road

Film roku:
1. Possessor
2. Druk
3. The Devil All the Time

Potěšení roku:
Kvelertak – Splid

Zklamání roku:
Sodom – Genesis XIX

Top5 2020:

1. Black Curse – Endless Wound

Absolutní oddanost extrémnímu metalu. Black/death/doomový triumvirát zvládnut na výbornou. Na „Endless Wound“ se neděje nic nečekaného, ale všechny ty ďábelské nápady a intenzita, s jakou jsou přehrávány, jsou prostě na té nejvyšší žánrové úrovni, což z této desky činí jedinečnou záležitost. Black Curse jenom potvrzují, že Eli Wendler a Morris Kolontyrsky jsou génii současného metalu a za posledních pět let se jejich tvorbě může rovnat máloco, pokud vůbec něco.

2. Oily Boys – Cro Memory Grin

Hlučná, neurvalá a hluboko se zařezávající hardcorepunková nahrávka, která je navíc napevno stísněna v industrialovém presu a nese se na podivném psychedelickém dojezdu. Oily Boys vykazují na „Cro Memory Grin“ mnoho podob a všechny do sebe pasují. Ať už hrnou zběsilý hardcore, bojují s nepříjemným noisem nebo sahají po post-punkových melodiích, vždy to funguje naprosto skvěle. Poslechy dokážou dobít energií stejně jako totálně zničit.

3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

Rituální obřad odehrávající se na „Through Doors of Moonlight“ je bez přehánění pohlcující. Magické zaříkávání projektu At the Altar of the Horned God působí opravdu silně a semlelo mě daleko více, než bych býval čekal. Dojde zde i na black metal, ale to hlavní se odehrává právě v ostatních, ambientně-folkových momentech. Stejně jako předchozím dvěma místům v žebříčku, ani tomuto albu nemám prakticky co vytknout.

4. Shezmu – À travers les lambeaux

Barbarsky násilná a řádně zatuchlá smrtící cesta do starověku. Na první poslechy se deska „À travers les lambeaux“ zdála jako tradiční death metal, avšak brzy začala vystupovat z řady a ukazovat, že pojetí Shezmu je přeci jenom docela jiné. Stylově se současnému deathmetalovému obrození vyhýbají, přesto zní zašle a archaicky. Ne tak snadno zařaditelný, ale hodně působivý materiál.

5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog

O pátou příčku se jako obvykle strhla vřava, nicméně nakonec dávám přednost „Eternity of Shaog“ od Esoctrilihum. Sice k tomu mám celkem dost výtek (zejména k přepálené délce a tudíž i počtu slabších pasáží), ale když se tady Esoctrilihum nachází na dobré vlně, tak je to jednoduše fantastické! Kvalita Asthâghulovy tvorby má vzestupnou tendenci, takže příště už to třeba bude bez chybičky.

CZ/SVK deska roku:

1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž

Povodí Ohře a jejich další sbírka svědectví z dění v pohraničním regionu. I nyní dokáží vytvořit atmosféru omšelého maloměsta, v němž se nachází celá řada zapomenutých existencí. Hudebně působí „Dva trámy na kříž“ trochu jinak než eponymní „Povodí Ohře“, avšak i na druhém albu se jim daří držet vysokou skladatelskou úroveň a charisma českých kovbojů.

2. Malokarpatan – Krupinské ohne

„Krupinské ohne“ jsem naplno docenil až poté, co jsem nové skladby slyšel naživo. Můj názor, že „Nordkarpatenland“ je lepší, přetrvává, stejně tak mi i nadále přijde, že některé přechody a pasáže na novince zní příliš šroubované, ale povšechně se stále jedná o povedenou nahrávku, jakých v naší zemi moc nevzniká.

Malokarpatan

3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta

Upřímně přiznávám, že jsem po tři roky starém singlu „Mirek“ novým Kurtizánám z 25. avenue moc nevěřil, ale o to větším překvapením pak „Honzíkova cesta“ je. Prvních pět skladeb představuje partu kolem Tomáše Varteckého v nebývalé formě a je jasné, že Kurtizány z 25. avenue mají i po nějakých třiceti letech existence stále co nabídnout.

Neřadový počin roku:

1. The Annihilated – Demo

The Annihilated to doufám jednou dotáhnou na regulérní dlouhohrající placku, protože tohle je jedno z nejlepších demíček za poslední dobu. Sice se tu neděje nic nového, ale koho to zajímá, když to tak šlape. Prostě hodně napřímo, hodně neurvale a hodně agresivně, tak jak by to mělo v čistokrevném hardcore punku býti.

2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Polská diskotéka s Wędrowcy~tułacze~zbiegi. Po poslední řadovce „Marynistyka suchego lądu“ je tohle EP už absolutním příklonem směrem k tanečnímu, studenému synthpopu. A kapele to sedí. Jsou tu hity jako blázen a zároveň to nezní vůbec hloupě nebo podbízivě. V současnosti moje nejoblíbenější nahrávka těchto katowických rodáků.

Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Člověk potřebuje v životě taky nějaké jistoty a Bastard Priest na „Vengeance… of the Damned“ ukazují, že oni dokážou být jednou z nich. Švédský death metal zní v jejich podání stále svěže a nechybí mu nápady. Předně je to ale totální pomatenost metalem smrti, čímž jenom získává takováto tvorba na sympatiích.

Artwork roku:

Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Výtvarná stránka prvotiny Gulch „Impenetrable Cerebral Fortress“ je stejně zdařilá jako deska samotná. Možná ještě víc. Styl kanadského tatéra Boone Naka je prudce originální. Můžeme zde sledovat výjev z lázeňského prostředí, kde sličná sanitářka právě dopřává pacientovi jeho nejoblíbenější proceduru – krvavou koupel v ozubené mikvi.

Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Objev roku:

Neptunian Maximalism

Spolek belgických avantgardistů Neptunian Maximalism patřil se svým „Éons“ k největším výzvám uplynulého roku. Po všech stánkách mohutné album dokáže i s velkým odstupem času stále odkrývat dosud neobjevené momenty, díky čemuž nepřestává bavit. Když to přepočtu na minuty, strávil jsem s „Éons“ ze všech novinek uplynulého roku určitě nejvíce času a tenhle čas hodnotím jako moc dobře investovaný. Podobná hudba se nedostává člověku na obdiv často, takže si je potřeba podobně pečlivě vystavěných a tajemných nahrávek cenit.

Archeologický objev roku:

Leeway – Desperate Measures (1991)

S kultovní nahrávkou „Born to Expire“ od newyorských hardcoristů Leeway jsem obeznámený už dlouhé roky. Letos jsem ale díky novince Cro-Mags s vervou oprašoval všemožné klasické crossover thrashe, přičemž mě napadlo, zkusit od Leeway také ostatní desky. A tak jsem zjistil, že „Desperate Measures“ z roku 1991 je snad ještě lepší než jejich prvotina. Jedná se o styl podobný „The Art of Rebellion“ od Suicidal Tendencies nebo „Un-Sentimental“ od Beowülf, takže už zde promlouvá devadesátková alternativa a výrazně melodický zpěv, přitom je to ale stále tvrdé a plné přísných riffů. Kromě přešlapu „2-Minute Warning“ poplatného době vzniku je tahle věc naprosto vynikající.

Neptunian Maximalism

Shit roku:

Body Count – Carnivore

Aw yeah, BC‘s in the house, right. Dobře, ale z toho mého domu se teda tihle BC hodně rychle pakovali. Bohužel, po návratovém „Manslaughter“ jdou Body Count jenom dolů a s „Carnivore“ už jsou teda hodně nízko. Z crossover thrashe nezbylo nic, namísto toho se nyní pohybují v nu/rap metalu s hodně groovy a úsměvnými pokusy o deathcore. Navíc se tu objevují také hrozné hostovačky, z nichž za něco stojí pouze ta ve skladbě „Point the Finger“. Nakonec je to jeden z posledních studiových záznamů Rileyho Galea.

Koncert roku:

1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020

Nejlepší koncert posledních let jsem zažil v jedné podkrkonošské vísce, která se rozkládá kolem Zábořského potoka. Přes tenhle potůček vede lávka, za níž se nachází roubenka, a v té roubence Pohostinství U Šulců, pravá vesnická hospoda s přísným, ale spravedlivým výčepním. Na programu byli Vole, Pacino a Esgmeq. Všechny tři kapely předvedly výborné, byť krátké výkony, a podle toho to tam také vypadalo. Skromný počet návštěvníků se brzy rozohnil. Lidé se polévali pivem, kořalkou, vzduchem létaly půllitry, židle i pankáči, a během toho všeho paní hostinská roznášela místním lovcům oblíbené smažáky a přesné hladinky Krakonošů. Výjev jako z pohádky.

Cult of Fire, Malokarpatan

2. Cult of Fire, Malokarpatan: Praha – Palác Akropolis, 5.9.2020

Daleko honosněji byl pojat koncert v pražském paláci Akropolis, kde se v září podařilo vystoupit Malokarpatan a Cult of Fire. Malokarpatan mě zde přesvědčili o síle svého nového materiálu a Cult of Fire zase dokázali ohromit prací se scénou. Je škoda, že se chystané evropské turné neuskutečnilo, protože těmhle dvěma kapelám by se rozhodně podařilo ty naše luhy a háje reprezentovat v zahraničí se vší parádou.

Videoklip roku:

Chubby & The Gang – All Along the Uxbridge Road

Videoklip ke skladbě „All Along the Uxbridge Road“ mi připomíná kultovní stolní hru Četníci a zloději. Mimoto je deska „Speed Kills“ skvělá a prostě jsem tu chtěl Chubby and The Gang v nějaké podobě mít.

Film roku:

1. Possessor

Sci-fi thriller „Possessor“ od Brandona Cronenberga mě docela mile překvapil. Z poměrně přímočarého námětu se zejména díky vizuální stránce podařilo vytřískat hodně. Zajímavá je hlavně snaha o ovládnutí cizího těla a následný souboj identit. Nebojí se být brutální, až bych řekl hnusný, a nechybí mu ani různé podivnosti. Také tu hraje Sean Bean, můžete třeba hádat, v jaké minutě bude rozsekaný na kousky…

2. Druk

Rčení chlastat jako Dán je asi všem známé. Thomas Vinterberg ve svém dramatu „Druk“ ukazuje, jak takovéhle chlastání může vypadat. Parta učitelů se rozhodne empiricky ověřit teorii, která tvrdí, že člověk se narodí s určitým deficitem alkoholu v krvi. Takže začnou vyvažovat hladinku. Přestože je to drama, dokáže být tento film daleko vtipnější než mnohé komedie. V hlavní roli je Mads Mikkelsen a opět tu řádí.

Possessor (2020)

3. The Devil All the Time

Snímek „The Devil All the Time“ od Antonia Campose sleduje příběhy několika lidí z amerického Středozápadu let minulých, které se pozvolna začnou v určitých bodech propojovat. Přestože je občas film příliš rozvláčný a trochu mu trvá, než se rozjede, nachází se tu několik opravdu silných scén, jež to celé drží pevně pohromadě. Dost se mi líbil také výběr mladých herců, z nichž mě tu bavil snad úplně každý.

Potěšení roku:

Kvelertak – Splid

Novým Kvelertak jsem nevěřil. Odchod zpěváka Erlenda Hjelvika se mi zdál býti fatálním a když se navíc odporoučel i bubeník Kjetil Gjermundrø, myslel jsem, že v kapele je něco v nepořádku. Namísto úpadku ale Kvelertak na „Splid“ znovu ožili. Po nudném „Nattesferd“ přišli s nahrávkou, jež svou dravostí a zdařilým materiálem připomíná dnes již jejich legendární prvotinu. „Splid“ je svěží, energické a hitové, tedy přesně takové, jaké by mělo album Kvelertak být.

Oily Boys

Zklamání roku:

Sodom – Genesis XIX

Na novou desku Sodom jsem se těšil hodně a o to je výsledek větším zklamáním. „Genesis XIX“ sice navrací Sodom do původních kolejí, ale že by tu působili nějak jistě, to se teda říci nedá. Pár skladeb mě potěšilo, avšak většina stopáže mě jednoduše nebaví, ba co víc, v určitých momentech mi přijde vyloženě špatná. Změna byla po nepovedené předchozí desce rozhodně vítána. Provedení se ale prostě nepovedlo tak jak mělo.

Zhodnocení roku:

Po čistě studiové stránce to byl klasický rok jako každý jiný. Po té koncertní to samozřejmě byla bída, ale jsem rád, že jsem viděl alespoň to málo, co jsem viděl. Jak se ukázalo, streamované koncerty mě nebaví, to si raději pustím nějaký starý záznam oblíbené kapely, kde to má tu správnou atmosféru a působí to opravdu živě. Můžeme jen doufat, že letošní rok bude v tomhle ohledu příznivější, i když spíš ne.

Black Curse

Reporty

Cult of Fire, Malokarpatan

Napsat komentář
Cult of Fire, Malokarpatan 2020

Datum: 5.9.2020
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Cult of Fire, Malokarpatan

Současné dění ve světě je asi každému moc dobře známé. Zapříčinilo to spoustu různých věcí a jednou z nich je také fakt, že my jakožto vášniví návštěvníci koncertů nemáme moc na co chodit. To je hlavním důvodem, proč jsem letos byl zatím jen na dvou akcích, přičemž ta poslední byla už v březnu. Teda nepočítám-li třeba situace, kdy v létě na náměstí přihlédnu vystoupení místní kapely. Kolikrát to navíc jsou fakt bizarnosti, třeba znojemský revival Katapultu je v tomto ranku asi nepřekonatelný strop – doporučuju.

Koncert Cult of Fire a Malokarpatan v rámci jejich společného evropského turné je jednoznačně největším letošním koncertem, který jsem navštívil, a nemyslím si, že to do konce roku něco změní. Atraktivní turné o devatenácti zastávkách bylo zrušeno, avšak zůstala alespoň Praha a štace Palác Akropolis. Vzhledem k poslednímu dění v Praze a tradičně nečekaným výpadům naší vlády jsem si ale do poslední chvíle nebyl úplně jistý, jestli nepadne i ta Praha. To se nakonec nestalo, a to zejména díky členům Cult of Fire, kteří se poté, co byl kytarista Opat uvalen hygienou do karantény, statečně rozhodli odehrát vystoupení jenom ve třech.

Cult of Fire a Malokarpatan pojí nejenom žánrová příbuznost a sklízení ohlasu v zahraničí, ale také to, že mají obě formace venku nové desky. „Moksha / Nirvana“ ani „Krupinské ohne“ nepatří k mým nejoblíbenějším nahrávkám obou kapel, ale to mi nikterak neubíralo na touze tenhle koncert vidět, a to zejména kvůli Cult of Fire, s nimiž jsem doposud neměl naživo tu čest. Navíc jak známo, i nový materiál může být naživo daleko zajímavější.

Malokarpatan začali podle očekávání otvírákem „V brezových hájech poblíž Babinej zjavoval sa nám podsvetný velmož“ a bylo to super. Bathoryovsky epický nádech seděl na úvod výborně a těch třináct minut na mě působilo daleko lépe než na desce. Progresivní ladění „Krupinských ohňov“ spolehlivě zapadlo, akustické vyhrávky nerušily, zkrátka takhle nějak jsem si představoval onu optimistickou variantu. Samozřejmě došlo i na již osvědčené hity z předchozího alba „Nordkarpatenland“. Právě u nich jsem si ale uvědomil, že mě tyhle pecky i tak baví více. Nové skladby možná mají lepší atmosféru a jsou propracovanější, ale ty riffy, jimiž je protkáno „Nordkarpatenland“, kurva nenahradíš! Hlavním poznatkem je ovšem to, že když se tyhle dvě podoby Malokarpatan promíchají a od každého máte trochu, tak je to dost fajn.

Malokarpatan

Bohužel došlo i na zklamání. Tím byl úplný závěr koncertu, kdy přišla řada na titulní opus „Krupinské ohne poštyrikráte teho roku vzplanuli“. Já se na to vyloženě těšil, ta grotesknost mohla v živém provedení vyniknout naplno, však tohle je koncertní tutovka, ale nestalo se. Malokraptan s sebou samozřejmě Paľo Drapáka nevozí, takže dnes snad už legendární halekání „Krupinské ohne, štyrikrát vzplanuli!“ bylo jenom pouštěno zezadu a upřímně to bylo dost o ničem. I publikum bylo překvapivě chladné, přitom v tento moment bych čekal spíše přesný opak. Necrocockovy líbezné zpěvy v „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“ byly také jenom pouštěné, ale tam to tolik nebilo do uší, když se nejedná o očekávaný vrchol skladby.

Povšechně mě však Malokarpatan bavili. Koncerty mají zmáknuté a hlavně jim nechybí charisma. Basák Peter připíjel číší vína, HV si kromě své špacírky uzmul rovnou celou flašku, Aldaron pevně držel svůj postoj někoho mezi Quorthonem a Zakkem Wyldem a nechyběla ani džíska s Titanicem na chrbátu druhého kytaristy Ase. Bubeníka Miroslava jsem si skoro nevšiml, ale to už je asi jejich úděl, ostatně o tom více u kapely následující. Rovněž krásný obal „Krupinských ohnov“ vypadal na zadní plachtě moc pěkně, stejně jako menší boční proprietky. Ale o této disciplíně se zaslouží zmínit také především až s druhým, hlavním chodem.

Cult of Fire mají koncerty propracované, to je známá věc. K příležitosti vydání novinky „Moksha / Nirvana“ si přichystali kompletně nový vizuál, který se nebáli už předem prostřednictvím videa představit. Na první pohled jsem si říkal, dobré, velkolepé, ale ti obrovští hadi vypadají docela levně. Co mě zaujalo nejvíc byla pozice, v níž hrají kytaristé, tedy v tureckém sedu. To je na metalovou kapelu vskutku originální. Očekával jsem, že na vlastní oči a se všemi dalšími efekty to bude ještě lepší, a taky že jo. Bylo to působivé. Díky práci světel a kouřů se podařilo vytvořit hned několik různých pohledů na celou scénu, což dokázalo vzbudit dojem, jako když se s každou skladbou kulisy trochu mění. Zprvu nenápadné himalájské modlitební praporky pověšené jakoby z vrcholu chrámu na zadní plachtě vedly světlo do prostoru k hadům, a díky různému nasvícení dokázaly dělat divy. Samotné zlatavé kobry pak díky horší viditelnosti a mlžení scény nepůsobily tak plasticky. Zkříženými kosami tvořený pěvecký pultík a zahalené kostýmy už jsou s Cult of Fire spjaty dlouhodobě. Dohromady to tedy celé vypadalo velice poutavě.

Zprvu jsem si ani neuvědomil, že pod sezením kytaristů je vlastně prázdný prostor. To byl také zajímavý prvek. Jak už jsem ale zmínil, kytarista byl bohužel jenom jeden – Infernal Vlad. Na Opatově místě seděl kdosi, a jeho úkolem bylo hodinu a půl porůznu měnit pozici svých rukou. Opatova kytara byla pouze pouštěna ze záznamu. To je prostě škoda, ale i tak jsem rád, že ze Cult of Fire rozhodli koncert odehrát. Rovněž jsem předeslal, že bubeníky jsem tento večer zrovna neviděl a u Toma Coronera to tuplem platilo. Nepomohla ani jeho mohutná čepice. Z mé pozice jsem ho měl po celou dobu schovaného za Devilishem, který se odhodlal maximálně ke dvěma úkrokům dozadu a pokynutím rukou, ovšem dané geometrické rozpoložení Kult Ohně prostě neporušil. Umění Corna jsem však měl možnost slyšet, a to mi ke spokojenosti stačilo.

Cult of Fire

Cult of Fire se logicky orientovali zejména na novou tvorbu, byť začali „Závětí světu“. Dalo by se říci, že já jsem měl po první skladbě splněno, ale byl jsem samozřejmě zvědav, jak se vyvrbí novinky, které mě studiově moc neoslovily. A podle očekávání to bylo lepší. Úvodní riff „(ne)Čistého“ nebo melodie v „Mokša“ měly dobrou atmosféru, a to samé se dá říci i o písních z „Nirvany“. Třeba závěrečné zaříkávání v „Buddha 1“ patřilo k vrcholům celého vystoupení. Hlavním plusem bylo, že jsem tu minimálně rozuměl textům, a tím pádem mě nerušily tak jako v případě obou studiových nahrávek. I když bych si rozhodně dokázal představit lepší složení skladeb, ani tenhle výběr s minimem mých oblíbených mě nakonec nenudil. Naopak mi to bylo i sympatické, a to od obou kapel. Prostě když máš turné k novému albu, tak to hraj.

Přestože obě vystoupení hodnotím kladně, v případě Malokarpatan to mělo navrch ještě ten efekt, že se mi znovu chce do poslechů „Krupinských ohňov“. O dvojdesce Cult of Fire tohle říci nemohu. Přitom paradoxně právě u nich jsem nezažil žádné zklamání na rozdíl od Malokarpatan. Výsledek je ale prostě takový. I když konkurence nebyla veliká, ani se nejedná o nejlepší z těch pouhých, teď už tří koncertů, které jsem si letos dal, protože ten punk, co jsem zažil v hostinci U Šulců v Záboří, jen tak něco nepřekoná hehe.

Koncert skončil zatáhnutím opony a z kadidlem provoněného sálu se mohlo konečně na čerstvý vzduch, což byla díky rouškovému nařízení lákavá změna. Fakt to nebylo nic příjemného a byl jsem rád, že to vlastně celé trvalo jenom nějaké tři hodiny, protože déle by to bylo už na hranici snesitelnosti. Všichni víme, jaký vzduch se dokáže v naplněném uzavřeném prostoru vytvořit, no a teď si k tomu přičtěte to, že máte ještě něco naraženého na rypáku. Odejít se vydýchat ven o přestávce po skončení Malokarpatan byla pro mnohé povinnost, po skončení Cult of Fire pak do jisté míry vysvobození. Jak ostatně vtipně poznamenali Cult of Fire na svém Facebooku, alespoň víme, jak se koncert co koncert cítí oni.

Tiskové zprávy

Představení vizuálu Cult of Fire pro nadcházející turné

Napsat komentář

Chybí vám v této zvláštní sezóně blackmetalové koncerty? CULT OF FIRE svůj koncert příští sobotu 5. září do kapacity 500 ks v pražské Akropolis sice vyprodali, ale po vstřícném přístupu klubu se podařil navýšit počet vstupenek o dalších 100 ks do speciálního sektoru na balkón!

Sektor bude mít vlastní vstup, záchody i bar a výhled z balkonu na epicky vystavenou stejdž s propracovanými světly a levitujícími muzikanty je dechberoucí. CULT OF FIRE po exkluzivních vystoupeních ve více než 30 zemích tuto show postavili výhradně pro evropské turné ke svému dvojalbu „Moksha/Nirvana“, z nějž pochází i přiložený záznam natočený právě v Paláci Akropolis pro mezinárodní EMFA festival, který se konal začátkem srpna.

Premiéry celé show se zúčastní speciální hosté MALOKARPATAN ze Slovenska a bude to jediná letošní příležitost vidět a slyšet CULT OF FIRE v novém koncertním vizuálu, takže s nákupem těchto posledních vstupenek na balkon neváhejte, neb se jedná ojedinělou příležitost jít v této době na podobný koncert.

Lístky zde: https://obscure.cz/sk/tickets/detail/id/385

CULT OF FIRE, MALOKARPATAN
5. 9. 2020 – Praha, Akropolis
FB event: https://www.facebook.com/events/417354842211786
e-TICKET balkón: https://obscure.cz/sk/tickets/detail/id/385

Předprodej viz výše e-TICKET, dále pak v síti Ticketmaster.

[tisková zpráva]

Cult of Fire

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – září 2020

Komentáře: 9
Cult of Fire

H.:
1. Cult of Fire, Malokarpatan – Praha, 5.9. (event)

Cnuk:
1. Cult of Fire, Malokarpatan – Praha, 5.9. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Vader, Mass Worship – Bratislava, 15.9. (event)
2. Mallephyr, Depths Above, Eternal Damnation – Brno, 27.9.
H.

H.:

Tak nějak z povinnosti – a aby tu chudák kolega Metacykloatd. nebyl sám (edit: kolega Cnuk svůj příspěvek poslal až později a mně se nechce tohle přepisovat) – sem mrdnu koncert Cult of Fire a Malokarpatan. Ten se měl původně konat už 21. března, ale tu pohádku o koronce a rušených koncertech už určitě znáte, tak to snad nemusíme rozebírat.

Nad letošním dvojalbem Cult of Fire jsem si sice zrovna nepohoňkal, ale minimálně vizuálně kapela na koncertech obvykle vypadá působivě a ani obměněná podoba na tom myslím nic nezmění. Staré pecky také zafungují spolehlivě. A i kdyby ne, tak po hudební stránce večer jistí Malokarpatan, jejichž aktuální placka „Krupinské ohne“ se naopak hodně povedla.

Cnuk

Cnuk:

Podle všeho to vypadá, že Cult of Fire spolu s Malokarpatan v sobotu 5. září v paláci Akropolis skutečně vystoupí. Což o to, na pořádný koncert po delší době se těším, navíc Cult of Fire jsem nikdy naživo neviděl, nepočítám-li těch pár vteřinek, co se mi podařilo spatřit cosi na pódiu během totálně narvaného vystoupení na Brutal Assaultu, kam už jsem se prostě nevešel. Taky Malokarpatan by mohli být s novým ambiciózním materiálem „Krupinských ohňov“ zajímaví, ale ta opatření, která budou koncert provázet v čele s povinnými rouškami, mi to těšení docela kazí. No uvidíme, jaké to nakonec bude.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

S koncerty to vypadá pořád všelijak, ale Vader to teda riskli a představí svou novou desku „Solitude in Madness“ v rámci turné, které se zastaví i v Praze, Brně, Bratislavě a Košicích. Upřímně, rutinérství Vader, i když na úrovni, sleduji jen zběžně a k životu ho již dávno nepotřebuji, ale výtečného materiálu za svou existenci nastřádali hodně, bude tedy z čeho vybírat. Navíc pokaždé, když jsem Poláky viděl, můj dojem osciloval mezi „dobré až vynikající“, takže věřím, že Vader své publikum stižené koncertním absťákem pěkně rozmrdají.

Koncerty malých kapel, kam přijde pár desítek lidí, by mohly být teoreticky imunní proti záchvatům mocipánů, kdy začnou chaoticky omezovat vše, co se dá, jen aby to vypadalo, že se něco dělá. Mallephyr společně s Depths Above patří k tomu nejlepšímu, co se u nás za poslední roky vylíhlo, takže pokud jste z Prahy (25. 9.), Mladé Boleslavi (26. 9.) nebo Brna (27. 9.), neměli byste váhat.

Recenze

Cult of Fire – Moksha / Nirvana

Komentáře: 17
Cult of Fire – Moksha / Nirvana

Země: Česká republika
Žánr: vedic metal
Datum vydání: 20.2.2020
Label: Beyond Eyes

Tracklist:
I. Moksha
01. Zrození výjimečného
02. Město mrtvých
03. (ne)Čistý
04. Har Har Mahadev
05. Mokša

II. Nirvana
01. Buddha 1
02. Buddha 2
03. Buddha 3
04. Buddha 4
05. Buddha 5

Hrací doba: 34:18 / 33:17

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Beyond Eyes

O věhlasu Cult of Fire nemá smysl dlouze psát, všichni víme, co pánové v poslední dekádě dokázali, a faktem jest, že bez kvalitních nahrávek by ten úspěch možný nebyl. „Triumvirát“ si v mých očích udržel pozici jedné z nejlepších blackmetalových nahrávek, co u nás kdy vyšly, a druhé „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ lze stále považovat za silné album. Čas se sice na něm dle mého názoru nehezky podepsal, ale chvíle, kdy se mi při poslechu vařila krev a vstávaly chlupy na těle, si pamatuji stále dobře. V následujících letech kvalita materiálu z pera Infernal Vlada poněkud kolísala, ale posluchač se i tak dočkal několika silných skladeb, a to jak v rámci Cult of Fire a Death Karma, tak i jinde. Namátkou bych třeba zmínil song „Sfúknutý plameň“ ze splitka „Grave of Fire, Seal of Stars“ nebo „Hřbitovní“ ze skvostné desky Černého kovu.

Doufal jsem, že Vlad pozvolna střádá to nejsilnější pro další dlouhou desku Kultu ohně a věřil, že ji prolne atmosféra navštívených Himálají či různé bláznivé zážitky z Indie. Vezmu-li recenzi dvojalba „Moksha / Nirvana“ za ten pozitivní konec, tak nelze nezmínit příjemný zvuk. Jak ze sluchátek, tak z beden různé kvality (od mrdek po fakt vymakanou sestavu) se muzika poslouchala příjemněji než kdy dřív. Natlakovaný zvuk dřívějších LP mě moc nevytáčel jako některé, ale ta změna k lepšímu je neoddiskutovatelná a zřejmá. Bicí i kytary hřejí, a když se k základu přidají parádní aranžmá (ať už klávesová, vokální nebo jiná), tak mám pocit, jako bych poslouchal nějakou vymazlenou progrockovou desku. To byl aspekt, který mě motivoval v posleších vytrvat, když jsem hledal, čím by si mě hudba mohla získat.

Jedním z problémů je ten, že když se Cult of Fire feelingem a „ideologicky“ odklonili od fundamentů blackmetalového žánru (na Bandcampu není tag vedic metal asi jen ze srandy), tak stále operují s těmi nejjednoduššími žánrovými prostředky, čímž jen vynikne impotence riffů a bicích. Na celkové ploše 70 minut je velmi málo motivů, které by ve mně dokázaly vyprovokovat nějakou niterní reakci. A když už se nějaký najde, tak skladba jako celek moc nefunguje, neboť ji dojebává nějaký kolotočářský riff o ničem. Škoda, „Buddha 4“ nebo „Har Har Mahadev“ by jinak mohly patřit k tomu nejlepšímu, co jsem od Cult of Fire slyšel. A když mám před očima názvy dalších skladeb, výrazné pasáže si vybavuji jen ztěžka. Což je dáno jejich absencí, nikoliv mou nepozorností. Některé songy jako „Zrození výjimečného“ nebo „(ne)Čistý“ určitě mají potenciál bodovat naživo, ale lidi stejně budou čekat, až kapela zahraje třeba „Závěť světu“.

Během těch desítek poslechů jsem občas dělal doslova psí kusy, abych dojem hudby co nejvíce umocnil. Já si totiž „Moksha / Nirvana“ užít chtěl. Jenže i sledování říčního toku pod vlivem látek, které obvykle hudební prožitek posilují, bylo záživnější než poslech samotný. No a nucené střízlivé poslechy s jakoukoliv mírou soustředění hudbě zlomily vaz úplně, protože to začaly vystupovat na povrch i další neduhy. Například texty. Ty sice v podání Cult of Fire nikdy nebyly žádná extratřída, ale nyní jsou bohužel degradovány někam na úroveň dětských říkanek. Devilish a jeho hnusný hlas to sice ještě jakžtakž zachraňuje, ale jinak bída. Určitě jsem nečekal sloh, jak z Minaříkovy „Besedy bohů“, ale texty mě nakonec začaly mrzet víc než fádní hudba.

Možná by se slušelo rozebrat, čím se obě alba od sebe liší, nějaké poznámky bych k tomu měl, jenže před dokončením recky, jsem si obě desky pustil zas a prostoupila mnou taková indiference, až mě přešla chuť. „Moksha / Nirvana“ není žádná katastrofa, vlastně se jedná o obyčejný tuzemský průměr se zajímavým zvukem, který by mohl něco nabídnout nenáročným fanouškům devadesátkového melodického black metalu, případně těm, kteří se pro žánr nadchli třeba díky Mgła, Sargeist nebo Uada. Jenže nebýt kapelního věhlasu, jenž byl nabyt právem, tak po tomhle vydání neštěkne ani pes ze skládky u Dillí.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – březen 2020

1 komentář
Mallephyr, Nektesm, Olovan

H.:
1. Taake, Kampfar, Necrowretch – Praha, 20.3. (event)
2. Panzer Storm Fest 12 – Plzeň, 14.3. (event)
3. Audiotrauma Fest 2k20 – Praha, 6.-8.3. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Inferno, Sator Marte, Dark Seal, Bohemyst – Brno, 21.3. (event)
2. Mallephyr, Nektesm, Olovan – Ostrava, 6.3. (event)
3. Panzer Storm Fest 12 – Plzeň, 14.3. (event)

Cnuk:
1. Cult of Fire, Malokarpatan – Praha, 21.3. (event)
2. Lidstvu smrt, koalám život IV – Praha, 7.3. (event)

Dantez:
1. Boy Harsher, Hide – Brno, 28.3. (event)
2. Chelsea Wolfe, Jonathan Hultén – Praha, 11.3. (event)
3. Mallephyr, Nektesm, Olovan – Ostrava, 6.3. (event)
H.

H.:

V březnu mi tedy z metalů přijde suverénně nejzajímavější norské kombo Taake a Kampfar. Obě formace se na českých pódiích daly zachytit už nevím kolikrát, takže určitě nejde o nic vyloženě exkluzivního nebo speciálního, ale obě kapely jsou pořád fajn (minimálně Kampfar už sice nemají takovou kvalitu jako kdysi, ale nebál bych se o to, že by snad vynechali nějaké starší fláky) a zahrát umí.

Na Sargeist v Plzni samozřejmě jebu, ale vy byste neměli, pokud bydlíte někde okolo nebo přímo tam. A to i navzdory zbytečně početnému a nepříliš vzrušujícímu supportu. Cože? Těch kapel tam je tolik, protože to má být něco jako festival…?

No a jestli máš chuť na nějakou elektroniku, tak festival Audiotrauma se zdá být jako sázka na jistotu. Letošní ročník bude úplně poslední, takže jestli jste někdy uvažovali o návštěvě, neměli byste to dál odkládat.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Lokální akce s domácími kapelami mě už pár let nebaví obcházet, ale Inferno a Mallephyr bych si vzhledem k vysoké úrovni jejich hudby a koncertů dal klidně zas. První jmenovaní zahrají v Brně na výročním koncertu Dark Seal, kde se taky objeví Sator Marte a Bohemyst, což by mohlo být fajn. Ostravský koncert Mallephyr je na tom se supportem trochu hůř, ale Nektesm s Olovan nezní úplně zoufale, takže to taky půjde. Tedy za předpokladu, že se ve Chlívu trochu vydaří zvuk, bo ten klub je strašná díra.

Jo a 14. je v Plzni Sargeist.

Cnuk

Cnuk:

V březnu se chystám na dvě akce. Ta první se bude konat v Underdogs’ hned první sobotu. Jmenuje se „Lidstvu smrt, koalám život“ a jedná se o čtvrté pokračování benefičního minifestivalu, tentokrát na podporu australské fauně. Sestava tam bude skutečně lákavá. Z kapel, co znám, se nejvíce těším na mnou dosud neviděné Lahar a The Tower. Zajímá mě ale i všechno ostatní, přestože jsem dobrou polovinu vystupujících nikdy neslyšel.

Třetí sobotu v měsíci vystoupí v paláci Akropolis Cult of Fire s Malokarpatan. Všichni dobře vědí, že obě kapely chystají vydat nové desky, takže předpokládám, že se bude dost hrát nová tvorba. V případě Malokarpatan jsem pro, u Cult of Fire už jsem trochu skeptičtější, protože narozdíl od „Krupinských ohňov“, mě „Moksha / Nirvana“ zatím moc nebere. Naživo však může být všechno jinak. Rozhodně se ale těším.

Dantez

Dantez:

Pražskou zastávku synthwavových Boy Harsher jsem loni v prosinci zadupal, a nakonec jsem za to rád. Duo se totiž vrací na konci března do brněnského Kabinetu Múz s lákavějším supportem, kterými jsou Hide. Ne, že bych si na hudbě doprovodu kdovíjak ujížděl, ale dosvědčit naživo zmítající se Heather Gabel do rytmu kovového lomozu oděnou ve skromných latexovo-nylonových svršcích a paprscích ze schizofrenického stroboskopu za to stát určitě bude. Od Boy Harsher pak čekám soundtrack k nejjasněji rozzářeným neonům amsterdamských bordelů. Co víc řešit.

Chelsea Wolfe se v Česku objevila naposledy před dvěma lety v Lucerně s plnohodnotnou kapelou za zády a zdrcujícím zvukem z aparatury. Nyní se chystá do prostor divadla Archa, kde svůj materiál nabídne v sólovém podání. Těm, kteří více hoví akustické poloze zpěvačky, a těm, kteří chtějí srovnat obě zvukové polohy, by neměla akce ujít.

No, a ze začátku prosince nahlédnu do ostravského Chlívu, který pohostí Mallephyr s pro mě neznámým doprovodem. Na Brutal Assaultu v poledních hodinách to rokycanským špatně nehrálo, takže si to v klubu dám rád.

Tiskové zprávy

Cult of Fire a Malokarpatan zahrají v Praze

1 komentář

CULT OF FIRE, MALOKARPATAN
21. 3. 2020 – Praha, Akropolis
FB event: https://www.facebook.com/events/417354842211786
e-TICKET: https://obscure.cz/cs/tickets/detail/id/294

Po exkluzivních vystoupeních ve více než 30 zemích se v dubnu/květnu 2020 uskuteční první evropské turné CULT OF FIRE. Formát komplexního turné a ne jednorázových koncertů byl k novému albu, setlistu i pódiovému vizuálu zvolen speciálně pro toto turné, neb některé ze součástí dekorací by nebylo možno přepravovat letecky.

Nové dvojalbum CULT OF FIRE dostalo jméno „Moksha/Nirvana“ a vychází pod křídly Beyond Eyes Productions. Jedná se o dvě neoddělitelně spojená alba jako jsou paže a údy smrtonosné bohyně Kálí neoddělitelně spojené s jejím tělem. Jak už název desky napovídá, jedna část dvojalba je tematicky orientována na hinduismus, druhá na budhismus. Dvě části, jedno tělo – dvě cesty, jeden cíl.

Cult of Fire

Dvojalbum digitálně vychází právě dnes 20. února 2020, fyzické nosiče (double LP / double CD) vychází o měsíc později 21. března v den jejich nultého vystoupení ke zmíněnému evropskému turné v pražské Akropoli. Zde bude nejen první příležitost nové skladby slyšet živě v novém koncertním vizuálu, ale zároveň první příležitost zakoupit nosiče a nový merch.

Turné vč. pražského koncertu se jako speciální host budou účastnit slovenští MALOKARPATAN. I ti budou propagovat nové album – vyjde 20. března u Invictus Prod.

Koncert 21. března v pražské Akropoli a samotné turné bude jedinou – a tedy exkluzivní – příležitostí vidět CULT OF FIRE na evropských pódiích – nebudou žádné festivaly ani jiná vystoupení!

Předprodej viz výše, dále pak v síti Ticketmaster a na předprodejní kase v Lucerna Music Baru.

[tisková zpráva]

Music News

Cult of Fire: nový song

Komentáře: 10

Nové dvojalbum Cult of Fire ponese název „Moksha / Nirvana“ a vyjde v březnu 2020 skrze Beyond Eyes Productions. Kapela nyní servíruje první singl „(Un)clean“, který je k dostání jako barevné 7” EP v limitaci 300 kusů anebo digitálně. Poslech níže.

Reporty

Cult of Fire, Lamia Vox

Napsat komentář
Cult of Fire, Lamia Vox

Datum: 5.4.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Cult of Fire, Lamia Vox

Koncert 5. dubna v pražském klubu Underdogs‘ byl jedinou příležitostí spatřit letos Cult of Fire živě na našem území. Přestože Kult ohně není kapelou, po jejímž koncertě bych nějak horlivě toužil, hozenou rukavici jsem přesto zvedl a lístek koupil prakticky hned po zahájení předprodeje. Kdo to neudělal stejně a nehejbnul sebou, měl smůlu, protože Cult of Fire smíchovský sklep vyprodali bez sebemenších problémů a hodně rychle.

Předskokan byl velmi zajímavý, minimálně stejně jako hlavní chod. Lamia Vox toho večera nicméně nepřesvědčila. Při domácím poslechu mi její hudba přijde výtečná, ale v Underdogs‘ to nějak nefungovalo. Těžko říct, jestli bylo něco špatně ve výkonu, protože Lamia jen stála schovaná za pultíkem a notebookem, a v tomto zákrytu čarovala svá atmo-kouzla. Projekce příhodná. Přesto jsem se po celou dobu jejího setu nedokázal naladit na správnou vlnu (a to bych předem řekl, že prostředí Underdogs‘ by její produkci mohlo sednout) a vlastně mě to moc nebavilo. Když pak někdo, kdo měl zřejmě už dost upito, začal dělat kdesi v prvních řadách bordel, šlo do kytek i to málo atmosféry, co se podařilo vykřesat.

Krátce nato následoval Kult ohně. Kdo už někdy tuhle smečku živě viděl, určitě věděl, co by měl od vystoupení očekávat – a také se toho dočkal, poněvadž žádná překvapení se nekonala. Cult of Fire předvedli svou klasiku. Pódium bylo bohatě zdobené, plné symbolů a obrazů souvisejících s hinduismem a védskou kulturou. Sama skupina byla tradičně navlečena do hábitů, které stoprocentně ladily s tematickým zaměřením textů. A jako vždy – vypadalo to cool.

Na druhou stranu, Cult of Fire jsem viděl již několikrát a zdaleka nejpůsobivější to bylo poprvé. S každým dalším koncertním setkáním mám silnější a silnější pocit, že znovu vidím prakticky to samé a že jakkoliv je kapela svým vizuálem svojská, chtělo by to už nějakou obměnu, aby měl člověk důvod navštěvovat vystoupení opakovaně. Obzvlášť když nejde pouze o záležitost vizuální, ale i hudební. Jednoduše mám dojem, že koncerty Cult of Fire jsou jako přes kopírák a že s každým dalším mě to baví méně a méně.

Cult of Fire

V Underdogs‘ jsem tedy zrovna nadšením neskákal. Bylo to fajn a všechno, to jo, ale něco velkého jsem tam tedy neviděl a nezažil. Někde v polovině setu jsem se trochu přistihl, že je to z mojí strany vlastně jen čekání na závěr, kdy nastoupí ty největší šlehy, což se také stalo. Finální trojice „Závěť světu“, „Vltava“ a „Satan mentor“ nakládala a suverénně se jednalo o vrcholný moment večera.

Nemůžu tvrdit, že by mě vyloženě sralo, že jsem za to ty prachy dal a šel. Kdybych ale vynechal, o nic bych nepřišel. Dejme tomu, že kdyby Cult of Fire zvolili podobný model i příští rok a hráli na našem území jeden exkluzivní koncert, tak už bych si jej nechal s klidným srdcem ujít.