Archiv štítku: Kampfar

Norští Borknagar představí v Brně a Bratislavě novou desku

Borknagar, Kampfar, DiabolicalBorknagar (NOR), Kampfar (NOR), Diabolical (SWE)
18. 4. 2016
Brno, Melodka 

Borknagar (NOR), Kampfar (NOR), Diabolical (SWE)
20. 4. 2016
Randal, Bratislava 

Do brněnské Melodky a bratislavského Randalu se chystají tři prověřená jména severského metalu. Progresivní viking/folk metal v podání Borknagar, pagan black metal Kampfar a death/thrash Diabolical. Právě Borknagar představí na turné zbrusu novou desku Winter Thrice (2016).

Borknagar založil v norském Bergenu v roce 1995 kytarista Øystein Garnes Brun s cílem tvořit melodičtější hudbu a posunout tak hranice black metalu. Debutová deska se ještě nesla v žánru viking black metalu, ale od druhého alba The Olden Domain do hudby Borknagar začaly pronikat progresivnější prvky.

Právě k období druhé desky se také vrací aktuální novinka Winter Thrice, jak potvrzuje kapela samotná. „Název Winter Thrice – Trojí zima může těm, kteří nás sledují už déle, připadat povědomý. Hudebně i textově album jasně odkazuje do časů alba The Olden Domain, zároveň je však obrovským skokem vpřed. Doslovně je ten název odkazem ke třem po sobě jdoucím zimám, které podle severské mytologie předznamenaly zánik světa. Zbytek je na vaší vlastní představivosti,“ prohlásila kapela.

Supportem na turné Borknagar jsou Kampfar, další stálice norského extrémního metalu, která propaguje stále aktuální desku   Profan (2015). V Česku se Kampfar objevili naposledy loni v prosinci, kdy doprovázeli na turné Gorgoroth. Třetí kapelou v sestavě jsou švédští Diabolical, kteří sázejí na death/thrash metal tradičního ražení.

Vstupenky na koncerty Borknagar a spol jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích. Bližší informace na webu www.obscure.cz.

Facebook, videa:

FB event – Brno: https://www.facebook.com/events/1657176241199144/
FB event – Bratislava: https://www.facebook.com/events/1010635949009753/

Borknagarhttps://www.youtube.com/watch?v=NDrrKv2wjvk
Kampfarhttps://www.youtube.com/watch?v=3deZDltV-Fc&nohtml5=False
Diabolicalhttps://www.youtube.com/watch?v=1cGOG_kPXZg

Související linky:

https://www.facebook.com/borknagarofficial/
https://www.facebook.com/kampfarofficial/
https://www.facebook.com/diabolicalofficial/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Gorgoroth, Kampfar, Gehenna

Gorgoroth, Kampfar, Gehenna
Datum: 18.12.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Cvinger, Gehenna, Gorgoroth, Kampfar, Selvans

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Přesně týden poté, co Novou Chmelnici ovládlo black metalové komando Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa, se na stejném místě konaly další černěkokové radovánky. Tentokrát byla v hlavní roli trojice norských veteránů, k nimž přibyly i dva supporty, z nichž přinejmenším jeden byl vysoce zajímavý. Nicméně, obeznámen jsem byl i s tvorbou toho druhého, takže tentokrát jsem na koncert nešel s tím, že mě někdo může překvapit, protože jsem u všech pěti účinkujících měl nějaká očekávání a představu, co to bude zač.

Jako první se slova ujímají slovinští Cvinger, což byla jediná formace, bez jejíž účasti bych se už předem obešel. Jejich loňský debut „The Enthronement ov Diabolical Souls“ je totiž šedivý a naprosto nudný průměr. A jak se občas stává, že je slabší studiová tvorba v živém podání zábavnější, tak tady to bylo pomalu naopak, protože i ten minimální náznak potenciálu, jaký byl na albu ke slyšení, Cvinger z pódia naprosto suverénně spláchli do hajzlu.

Především vizuální stránka byla naprosto směšná, na to se fakt nedalo koukat. Když už si ty painty patláte, tak ať to k něčemu vypadá, tohle bylo příšerné. Obzvláště baskytarista byl enormně vtipný, a když navíc přidával vedlejší vokál, tak se tvářil, jako kdyby zrovna tlačit ultimátně obrovské hovno a musel si u toho zařvat, jaký je to macek. Jenže i když pominu trapný vzhled (který samozřejmě ještě násobily tvrdě metalová gesta), tak mi přišlo, že Cvinger působili malinko nesehraně a zejména onen baskytarista se místy zjevně nechytal a koukal po ostatních, co se zrovna hraje. A aby toho nebylo málo, tak jim moc nepřidával ani trochu nečitelný zvuk. Ačkoliv zrovna v tomhle případě mám takový pocit, že ani křišťálový sound by to nevytáhl, protože kde nic není, tam ani čert nebere. Řekněme si to na rovinu – tohle byla fakt regulérní sračka.

Úplně jiná káva po všech směrem ovšem byli druzí Selvans z Itálie, na jejichž čerstvý debut „Lupercalia“ jsem byl hodně zvědavý, dokonce tak moc, že jsem si jej předobjednal po poslechu jediné skladby. Když jsem si jej ale těsně před pražským vystoupením konečně pustil, tak mě to ani zdaleka nesložilo tak moc, jak jsem očekával. Nicméně živě to bylo úplně o něčem jiném a všechno to makalo bez jediné chybičky. Skvělý zvuk, hudba fungovala bravurně, vysoce zajímavá vizuální stránka a především mocná atmosféra, jíž hodně pomohla i mlha.

Už nástup, kdy zpěvák Selvans Haruspex během intra napůl přišel, napůl se připlazil v masce, byl výtečný. Ostatně, právě Haruspex táhl vystoupení neskutečně kupředu a jeho vystupování a gestikulace byly hodně neotřelé, sršelo z něj charisma a naprostá suverenita, že bohatě vyvážil i statičtější přednes kytarové sekce. Jistě, do určité míry to bylo divadlo, ale naštěstí ne tak moc, aby to bylo kontraproduktivní. Jednoduše, Selvans to měli vybalancované a promyšlené po všech stránkách a předvedli předčasný, zato ovšem jednoznačný vrchol večera. Italská naděje vyškolila norské stálice. Jen škoda, že z desky to nemá takovou sílu, jako to mělo tenhle večer na koncertě.

Předskokani mají odehráno svoje a přichází čas na očekávaný norský trojboj. První nastupuje Sanrabb a jeho smečka Gehenna, která je živě taková… prapodivná. Já mám tuhle kapelu z desek strašně rád a jejich staré věci jsou pro mě kulty, ale když jsem Nory viděl na jaře v Modré Vopici, tak to bylo fakt moc špatné. V Nové Chmelnici se Gehenna naštěstí předvedla v o poznání lepší formě, takže tentokrát už jsem u toho neměl takový ten nepříjemný pocit, jaký člověk mívá, když se kouká na to, jak hraje jeho oblíbená kapela a vůbec jí to nejde. K působivosti studiových nahrávek to však stále mělo poměrně daleko.

Přesto jsem ale tentokrát neměl problém kouknout na celý set a místy to mělo relativně kule i trochu atmosféru. Paradoxně tomu možná pomohlo, že tentokrát jsem stál trochu opodál a neviděl kapelu se všemi detaily, protože třeba baskytarista Byting je kulaťoučký medvídek a v paintu vypadá dost směšně, takže by mi zas celou dobu cukaly koutky, kdybych to viděl zblízka. Takhle nebyl problém si úplně v pohodě poslechnout vypalovačky jako „Death to Them All“ nebo „Ad arma ad arma“, přičemž třeba u druhé jmenované se sluší zmínit, že ty starší věci Gehenna aktuálně živě prezentuje v syrovější formě bez kláves (nebo alespoň já jsem žádné samply prostě nezaznamenal – ani teď, ani na jaře). Jenom mi přišlo, že po dohrání „Abattoir“ Norové z pódia vypadli jak z hospody bez placení, člověk ani nemrknul a už byli v čudu.

Následují Kampfar, na něž jsem se z celého večera těšil snad nejvíc. A nutno říct, že smečka okolo Dolka hrála fakt skvěle, bylo znát, že téhle skupině to živě nehorázně šlape a čišela z toho naprostá suverenita. Bylo v tom obrovské nasazení, všichni jeli na plné obrátky, Dolk má charisma jak kráva a s naprostou přesvědčivostí jej lil do publika, Ask Ty za bicími to řezal bezvadně a ani strunné sekci nejde nic vytýkat. Setlist bych si sice čistě subjektivně představoval trochu jiný, ale chápu, že stará éra s Thomasem už je pryč a že Kampfar kladou důraz především na aktuální tvorbu v podobě „Profan“ a „Djevelmakt“, vedle níž nechybělo jen pár vybraných starších věcí jako „Troll, død og trolldom“, povinná hymna „Ravenheart“ a – a to mě fakt překvapilo, protože to jsem nečekal – také předělávka „Call Thy Eternal Winter“ od Mock, tedy nepřímého pravěkého předchůdce Kampfar. Ale jak říkám, chápu tu snahu nežít z vlastní minulosti, takže si nějak extrémně nestěžuju.

Přesto všechno jsem si ale vystoupení Kampfar skoro vůbec neužil. Stopku skvělému koncertu totiž vystavil naprosto příšerný zvuk. Fakt sorry, ale tohle prostě zvučilo absolutní prase (jen pro pořádek – jestli se nepletu, zvučil člověk od kapel), protože abych měl problém poznávat písničky od kapely, jejíž tvorbu mám proposlouchanou skrz naskrz, to je prostě na pěst. Například „Ravenheart“ byla úplně dojebaná a ten její majestát tam chyběl, přestože sama kapela se snažila, seč mohla. Všechno přehlučovaly bicí, zvlášť v sypacích momentech, pod tím byl slyšet Dolk a kytara s baskytarou byly prostě jen bordel, což je u skupiny, jež má naprosto lahůdkové kytarové melodie, naprostý průser. Támhle si zase člověk musel domýšlet samply, jindy nebyl vůbec slyšet Askův vedlejší vokál, jednoduše provar, a to jak z předních řad, tak i ze zadní části sálu. Do poslouchatelné podoby se to dostalo až někdy v druhé půli, spíš ale až těsně před koncem, což už bylo samozřejmě pozdě. Samotní Kampfar výborní, ale fakt brutálně je ztopil zvuk.

Od posledních Gorgoroth jsem toho tentokrát příliš nečekal, protože jejich prapodivně rotující sestava se mi moc nelíbí a letošní nudné album „Instinctus bestialis“ mě taky moc neoslovilo. Na druhou stranu, zvědavost trochu jitřil fakt, že tohle turné s Gorgoroth nejede nikdo menší než démonický HoestTaake. Nakonec ale musím uznat, že mě docela překvapilo, že to Norům poměrně šlapalo – dokonce tak moc, že si jejich syrová hoblovačka uzmula druhé místo v pomyslné tabulce večera. Byť nutno dodat, že žádný zázrak to pořád nebyl a že kdyby měli Kampfar poslouchatelný zvuk, asi by to dopadlo jinak.

Gorgoroth

Infernus (který, zdá se mi, poslední dobou dost ztloustnul), jediná stálice v sestavě, byl samozřejmě klasicky naprosto nehybný, na začátku se postavil na jedno místo, odkud se hnul až v momentě, kdy byl čas odejít do zákulisí, ale kytarista s baskytaristou (popravdě řečeno ani nevím, co to je za párky) hráli docela s nasazením. Hlavní postavou však byl – jakkoliv je to zvláštní, když je to v Gorgoroth vlastně jen host – Hoest, jenž na tom pódiu řádit fakt umí. Nicméně mi přišlo, že ne vždy jel vokálně na plný plyn. Třeba takovou „Katharinas bortgang“ vystřihnul úplně luxusně a surově, ale jindy si ty linky docela zjednodušoval (třeba „Incipit Satan“, kde se mi zdálo, že ve slokách vynechával slova a na refrén už radši půjčoval mikrofon publiku) a třeba s čistým vokálem v „Profetens åpenbaring“ se při vší úctě moc nesral. Paradoxně to ale pořád bylo dost na to, aby koncert utáhnul.

Ono vůbec setlist Gorgoroth byl takový zvláštní, protože jestli mě paměť nešálí (což neříkám, že není možné), tak z aktuálního alba padl jediný song „Kala Brahman“. Hlavně ale – za poslední roky jsem Gorgoroth viděl už několikrát a vždycky se jim tam točí tak dvě, tři písničky, jinak drhnou pořád ty samé věci dokola. Kromě již jmenovaných „Katharinas bortgang“, „Incipit Satan“ a „Profetens åpenbaring“ tak samozřejmě nechyběly ještě „Bergtrollets hevn“, „Possessed (by Satan)“, „Revelation of Doom“, „Krig“, „Ødeleggelse og undergang“, „Blood Stains the Circle“, „Destroyer“, „Forces of Satan Storms“, plus navrch něco málo z „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“… jednoduše to, co Norové hrajou pořád. Tak nějak si říkám, že už ten jejich setlist fakt začíná zapáchat a nebylo by na škodu jej trochu provětrat.

Jinak ale Gorgoroth hráli docela pohodově, a i když to tentokrát ve druhé půli setu vyznívalo trochu monotónně, poměrně jsem se bavil. Infernus a jeho kumpáni to nakonec drhnuli přibližně hodinku, a ač se je publikum po závěrečné skladbě „Unchain My Heart!!!“ snažilo přivolat zpátky, bylo to zbytečné, jelikož Gorgoroth jaksi nepřidávají.

Bilance celého večera je tedy asi následující: Jedno vystoupení bylo regulérně skvělé (Selvans), dvě byla oukej, ale nic zvláštního (Gehenna, Gorgoroth), jedno zničil zvuk (Kampfar) a jedno bylo regulérně špatné (Cvinger). Návštěvnost nakonec nebyla zlá, a i když jsem se po svém příchodu těsně před půl sedmou, kdy se začínalo hrát, trochu zděsil v podstatě prázdného klubu, nakonec se ty lidi sešli, Chmelnice byla příjemně zaplněná a pocitově byl největší nával během Kampfar. Organizačně všechno klapalo, hrálo se načas a nakonec se dokonce skončilo i o trochu dřív, protože Gorgoroth hráli minimálně o 15 minut kratší dobu oproti rozpisu. Celkově vzato byla akce v pohodě, ale musím říct, že jsem po hudební stránce čekal trochu víc než jen jeden skutečně parádní set, protože papírově ta sestava slabá rozhodně nebyla.


Koncertní eintopf #8 – prosinec 2015

Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming, Kringa
Nejočekávanější koncert:
Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.


H.:
1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.
2. Gorgoroth, Kampfar, Gehenna – Praha. 18.12.

Onotius:
1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.

Ne, že by se v prosinci nekonaly žádné zajímavé koncerty – naopak, jsou mezi námi i tací, pro něž se jich koná spíš až moc. Nicméně i přesto se nám udála taková nemilá věc, že jsme se v tomto vydání koncertního eintopfu sešli jen dva, protože ostatní vyřadily termínové nebo zdravotní záležitosti (když tedy rovnou nepočítám naši anti-koncertní redakční kliku, jež živé akce férově bojkotuje). Po redakčním brainstormingu, zdali to má v tomhle počtu vůbec cenu vydávat, se neobjevil pádný argument, proč by to smysl mít nemělo, tak je to tady. A ona dvojice redaktorů, která se skládá z H. a Onotiuse, se nejvíc těší na 11. prosince, kdy se v pražském klubu Nová Chmelnice sejde silná black metalová sestava ve složení Mgła, One Tail, One HeadMisþyrming a Kringa.

H.

H.:

Podobně jako je letošní prosinec nebývale silný co do vycházejících alb (ale o tom podrobněji až zítra v klasickém redakčním eintopfu), je silný i co do koncertního vyžití, jelikož mě tenhle měsíc čeká pěkná řádka akcí a některé koncerty bohužel zase budu muset vynechat jen z toho důvodu, že jich na jeden den vychází víc. Mám-li ale mluvit jen o tom, na co se těším skutečně nejvíc, pak mohu s klidným srdcem prohlásit, že prosinec se ponese ve znamení black metalu. 11. dne měsíce se v Praze objeví pekelně silná sestava v čele s Mgła, které doprovodí norští šílenci One Tail, One Head, vycházející islandská hvězda Misþyrming a taktéž velice zajímaví Rakušané Kringa. Přesně o týden později pak budou útočit zase staré páky, protože 18. prosinec nabídne norské blackové kombo Gorgoroth, Kampfar a Gehenna. Je sice pravda, že Gehenna mě při našem živém setkání spíše zklamala (byť z desek tuhle skupinu miluju) a že poslední deska Gorgoroth mi taky zrovna koule nerve, ale hlavním tahákem jsou pro mě Kampfar, u nichž se mi snad konečně podaří prolomit smůlu a vidět je poprvé živě. Tak či tak, u obou koncertů mohu bez obav říct, že se těším, byť o kousek víc tentokrát vede Mgła a spol. kvůli vyrovnanější sestavě.

Onotius

Onotius:

Koncertní závěr letošního roku bude u mě patřit black metalu v podání polských Mgła, jejich norských kolegů One Tail, One Head, islandských Misþyrming a rakouské kapely Kringa. I kdybych si před dvěma lety nenechal trestuhodně uniknout nadupaný Prague Death Mass II (za což si zpětně mohu pouze trhat vlasy), stejně bych se 11. prosince opět vydal do víru intenzivní temnoty. Letos totiž trojici kapel, jež bylo již možné před už dvěma roky vidět, doplní i nadějní Misþyrming. Ti se svým debutem „Söngvar elds og óreiðu“ zařadili do příznivého trendu, jenž nyní na islandské scéně od vydání první desky Svartidauði panuje, a já jsem velmi zvědav, jak jim to bude šlapat naživo.


Redakční eintopf #82 – listopad 2015

Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nejočekávanější album měsíce:
Heiden – Na svůj příběh jsme sami


H.:
1. Hocico – Ofensor
2. Furze – Baphomet Wade
3. Otargos – Xeno Kaos

Kaša:
1. Adele – 25
2. Autopsy – Skull Grinder

nK_!:
1. Celldweller – End of an Empire

Atreides:
1. Gnaw Their Tongues / Dragged into Sunlight – NV
2. The Body / Krieg – The Body & Krieg
3. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Skvrn:
1. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
2. Mamiffer / Daniel Menche – Crater
3. The Body / Krieg – The Body & Krieg

Onotius:
1. Intronaut – The Direction of Last Things
2. Otargos – Xeno Kaos
3. Kampfar – Profan

Od minulého redakčního eintopfu sice naše redakční řady opětovně prořídly o jednu položku, ale ani něco takového nemůže tuto rubriku, jež se skrze naše počínání valí v pravidelných měsíčních intervalech již nějaký ten rok, zastavit ani náhodou. Vydání na listopad léta Páně 2015 dopadlo následovně:

Souboj o nejočekávanější album měsíce byl lítý a těsný, protože žádná deska ty ostatní výrazně nepřebila, ale nakonec si nejvíc bodů odnesla nahrávka, jež pochází z domácích luhů a hájů a jejímiž autory jsou Heiden. Jinými slovy — nejočekávanějším počinem měsíce v naší redakci je „modré album“ s názvem „Na svůj příběh jsme sami“.

H.

H.:

Původně jsem myslel, že vzhledem k tomu, jak natřískané bylo září a říjen, budu nyní muset psát cosi o tom, že tento měsíc už zákonitě musí být slabší, ale listopadová realita vypadá takovým způsobem, že by bylo trochu zavádějící tomuhle měsíci říkat „slabší“. I tady na mě čeká několik hodně zajímavých alb, z nichž se — alespoň tedy doufám — vyklubou parádní záležitosti. První místo původně mělo být jasné, protože právě tenhle měsíc vydá svou další placku norský magor Woe J. Reaper v rámci svého projektu Furze. První ukázky z „Baphomet Wade“ však bohužel naznačující návrat k black metalové garáži, což mě po dvou naprosto odzbrojujících psychedelických opusech trochu mrzí, ale i tak to snad bude super, jelikož i black metalový Furze je po čertech dobré peklo. Nicméně právě tento fakt odsuzuje Furze „až“ na druhé místo, zatímco to první přebírá mexický aggrotechový kult Hocico se svou chystanou deskou „Ofensor“. Co si budeme povídat — jestli to bude podobný nářez jako minulé „El último minuto antes de que tu mundo caiga“, tak se moji sousedi mají rozhodně na co těšit. Poslední místo jsem se rozhodl přisoudit francouzským ďáblům Otargos, jejichž tvorba mě vždy bavila, a to i po stočení kormidla blíže k death metalu na poslední desce, takže od novinky „Xeno Kaos“ toho také budu čekat dost.

Kaša

Kaša:

Není každý měsíc posvícení a listopad je toho zářným příkladem, protože výběr alb, které si v průběhu následujících 30 dní budou brázdit svou cestu mezi posluchače, je opravdu tragický. Pokud zůstanu v ryze metalových vodách, tak jediná událost, která mě zaujala, je vydání EP „Skull Grinder“ amerických death metalistů Autopsy. Není to sice záležitost, která by mě zvedla ze židle, ale od těchto bouráků čekám slušně odvedenou řezničinu, ačkoli to nebude úplně regulérní porce muziky. Toť vše, ten zbytek mám těžce na háku, takže nakonec mi tak trochu vytrhla trn z paty Adele, která na poslední chvíli oznámila své třetí album „25“. Mám Adele rád a její předchozí placka „21“ je prostě super, takže ačkoli mě první klip vyloženě nenadchl, tak snad to na výsledném dojmu nebude znát, protože v opačném případě bude listopad hudebně stát za starou bačkoru.

nK_!

nK_!:

Bohaté předpodzimní období je definitivně pryč a teď budu několik měsíců zase sušit hubu. Ještěže jsem zatím nestihl vše nové pořádně naposlouchat. Z listopadové nabídky tak vyhlížím pouze nového Celldwellera. Tedy, nového… většina písní na „End of an Empire“ již dříve vyšla v „minibalíčcích“ (kapitolách, jak je u elektronické muziky v poslední době zvykem) „Time“, „Love“, „Dreams“ a „Death“. Celldweller však „End of an Empire“ považuje za ucelenou kolekci a páté řadové (třetí vokální) album. Tenhle pán mě zatím nikdy nezklamal a od novinky očekávám minimálně udržení stávající kvalitativní laťky.

Atreides

Atreides:

Listopadovému eintopfu vládnou kolaborace – ze tří počinů hned dvě spolupráce, a navrch ve velmi podobných vodách. Tou o něco očekávanější je deska „NV“, jež vzešla z rukou Gnaw Their Tongues a Dragged into Sunlight. Hluk a krutě nasraný black metal je přesně moje gusto a velmi podobně je na tom i druhá kolaboračka mých sludgových oblíbenců The Body s blackaři Krieg, nazvanou prostě „The Body & Krieg“, přičemž ne náhodou obě pekelná dítka spatří světlo světa shodně v pátek 13. listopadu. Od obou dvou neočekávám nic než kvalitní výplach mozku a drcení kostí na trochu jiný způsob, než je od samostatných projektů obvykle běžné, a nezbývá než doufat, že vzhledem k datu vydání z toho nebude průser. Třetím albem, na které se v listopadu těším, je další počin domácích Heiden. Zatím poslední deska „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ mě bavila velice a je otázkou, jak dopadne připravovaný počin „Na svůj příběh jsme sami“, dlouho dopředu prezentovaný coby #modrealbum. Před časem vypuštěný klip k písni „Dryáda“ dopadl nad očekávání dobře a hudba je opět zase docela jinde, takže jsem opravdu zvědavý.

Skvrn

Skvrn:

Na první pohled bída, na ten druhý hned několik skrytých nadějí. Už už to vypadalo na hlas pro norské Kampfar, na něž bych se pak nejspíš beztak nelítostně vykašlal. Nakonec však zabodoval podrobnější průzkum a prokázal, že kašlací manévry nebudou potřeba. Ve skutečnosti totiž vychází hned několik zajímavých věcí. Začněme v našich kotlinách, vychází Heiden. „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ je stále skvělá věc a jasný důkaz, že není třeba nostalgicky vzpomínat na black metal, tudíž jasně, těším se. A kromě toho budu ještě tuze neskromný, s „Na svůj příběh jsme sami“ se chci vidět i na začátku dalšího roku, to když tu vyhlašujeme mimo jiné i dvě nejlepší české desky uplynulých 365 dní. V dalších listopadových případech se bude kolaborovat. Mrknu hlavně na Mamiffer (ano, to jsou ti kolem Aaron TurneraIsis), kteří spolu s jistým Danielem Menchem připraví atmosférickou lahůdku „Crater“. Neméně atmosféry si pak slibuji i od spolupráce dvou zámořských (a mnou opomíjených) formací The Body a Krieg. A i když sem jdu vpravdě naslepo, do kolaboračního kroužku připočtěte i mě, díky.

Onotius

Onotius:

Zatímco v říjnu těch potenciálně zajímavých novinek bylo vskutku požehnaně, v listopadovém seznamu jsem musel vysloveně hledat. Naštěstí taková bída, abych alespoň trojici příček nezaplnil, to zas nebyla. V první řadě bych rozhodně nepodceňoval kalifornské progressive / post-metalové Intronaut, kteří po dvou letech vydávají novinku nesoucí název „The Direction of Last Things“. Vzhledem k tomu, že jsem je svého času choval ve velké oblibě především díky výborné „Valley of Smoke“, uvidíme, v jaké formě je zastihneme letos. Jste-li však více zapáleni do black metalu, myslím, že by vás mohl zajímat fakt, že francouzská smečka Otargos vydává svou novinku. Ačkoliv jejich poslední deska trochu upustila od syrovějšího zvuku a zněla více moderně, na jejich další vývoj jsem celkem zvědav. Podobně zvědav jsem i na novou desku norských Kampfar.


Gorgoroth, Kampfar a Gehenna v Praze

Gorgoroth (NOR), Kampfar (NOR), Gehenna (NOR)
+ support
18. 12. 2015
Nová Chmelnice, Praha 

V polovině prosince do Prahy zavítají tři prověřená jména norské black metalové scény. V žižkovském klubu Nová Chmelnice zahrají Gorgoroth, Kampfar a Gehenna.

Vstupenky na koncert Gorgoroth jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích, více informací najdete na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.

Další související linky:
https://www.facebook.com/gorgorothofficial
https://www.facebook.com/kampfarofficial
http://www.metal-archives.com/bands/Gehenna/2155
www.obscure.cz

[tisková zpráva]

Gorgoroth


Kampfar: info o novince

Přestože poslední album Kampfar vyšlo loni, už letos vydají Norové svou další řadovku. Novinka s názvem „Profan“ bude k mání od 13. listopadu u Indie Recordings jako CD, digipack CD, LP a oranžové LP. Obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Gloria Ablaze 02. Profanum 03. Icons 04. Skavank 05. Daimon 06. Pole in The Ground 07. Tornekratt


Kampfar, Hate, Velnias

Kampfar, Hate, Velnias
Datum: 12.4.2014
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Kampfar, Hate, Velnias, Iskald

Večer 12. dubna jitřil emoce zainteresovaných ještě dlouho předtím, než na něj došlo – a aby taky ne, když norští Kampfar nepatří zrovna k těm kapelám, které v naší zemičce hrají co rok nebo dokonce častěji. Krom toho si Kampfar na cestu přibrali ještě formace Hate, Velnias a Iskald, což jsou spolky přinejmenším zajímavé, takže o lákavosti této akce jaksi nebylo zapotřebí vůbec diskutovat. O čem se však diskutovalo velmi živě, to bylo místo konání. Modrá Vopice je sice fajn podnik, ale jak mnozí internetoví diskutéři neopomněli zdůraznit, pro kapely formátu Kampfar nebo Hate poněkud nedůstojný, takže vedle velkého těšení provázely koncert i určitě obavy, jak to celé dopadne…

Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo opakovat jednu nemilou zkušenost z loňského roku, na místo jsem dorazil už něco před sedmou večerní, což byl nejčasnější ze tří různých avizovaných časů začátku koncertu (!!!). Pochopitelně tedy nastalo to, co v podobných případech nastává, a tak mi z nedostatku jiné zábavy nezbylo než skoro hodinu pocucávat pivo a přemítat nad tím, jestli se čeští promotéři někdy naučí uvádět čas otevření klubu a čas začátku produkce. Musí se ale nechat, že když už se začalo hrát, bylo to na čas, a to přesně podle na místě vyvěšeného itineráře.

Údělu první kapely večera se ujali Norové Iskald, kteří do Prahy přivezli svou novou desku “Nedom og Nord”, a i když jsem je předem považoval za potenciálně nejslabší článek sestavy, stejně jsem byl relativně zvědavý, jak jejich muzika zafunguje naživo. A k žádnému velkému překvapení rozhodně nedošlo. Vzhledem k relativně nadprůměrné délce kompozic Iskald zaznělo pouhých pět skladeb, z nich první tři (dvě určitě, s tou třetí si úplně jistý nejsem) pocházejí z nové desky, a živě zafungovaly úplně stejně jako ve studiové podobě. Nebylo to vůbec špatné, ale tak nějak mě to vlastně vůbec nebavilo, i když v tom rozhodně byla slyšet kvalita. S předposlední skladbou se to ale začalo zlepšovat a samotný závěr už byl vážně super, takže si mě Iskald nakonec udobřili a jako příjemný rozjezd večera jejich vystoupení zafungovalo obstojně.

V pořadí druzí Velnias z USA možná v Evropě nejsou nijak zvlášť provaření, ale to jim nikterak nezabránilo v tom, aby přítomné (nebo aspoň mě) nechali zapomenout na Iskald a nasadili laťku podstatně výš. Jejich vystoupení se obešlo beze slov a skladby na sebe plynule navazovaly nenápadnými mezihrami, takže dojem z hudby nenarušovalo absolutně nic, a bylo to tak dobře. Samotnou muzikou totiž Velnias dokázali navodit divokou leč hutnou atmosféru, která si záhy podmanila nejen přední řady ale také stále houstnoucí dav lidí před pódiem. Agresivní a špinavá black metalová smršť protkaná parádními melodiemi zkrátka fungovala na jedničku a jediné, co tomu chybělo, byla větší tma (část klubu zůstala plně osvětlená) a umělá mlha. I bez nich ale šlo o výtečné vystoupení, které navíc zakončil perfektně vygradovaný závěr, při němž oba kytaristé padli na zem a mučili své nástroje až za hranice jakýchkoli melodií. Letmé “Thank you” ještě než se odebrali z pódia bylo jediným, co jsme se od Velnias doslechli, ale i tak mě jejich výkon nadchnul a nedlouho nato už jsem na merch stánku ochotně sázel stokoruny výměnou za jejich CD. Doufám, že to nebylo naposledy, co se u nás tahle kapela ukázala, protože jestli bude nadále pokračovat v trendu překonávání sebe sama (dva roky nazpět se Velnias představili jako support Agalloch), čekají nás velké věci…

Jestli první polovina večera patřila řekněme méně známým kapelám, s příchodem Hate už Modrá Vopice hostila jen ty áčkové. Poláci Hate sice možná stojí trochu ve stínu svých slavnějších souputníků Behemoth a Vader, ale kdo měl tu čest s nějakou jejich nahrávkou nebo živým vystoupením, ten ví, že i oni umí velice poctivě podrtit – a přesně to se také stalo ve Vopici. Sice jsem si během prvních dvou skladeb říkal, že je to trošku suché a bez energie, ale Hate mi zavčasu dovolili tento názor změnit, a pak už to byla opravdu smrtící death metalová řež. Jediní pomalovaní muzikanti večera pálili do lidí jednu drtivou pecku za druhou, v sále vůbec prvně za večer nebylo k hnutí a přední řady řádily a hulákaly jak se patří. Hate jsem měl tu čest vidět již dvakrát předtím a tohle byl jejich první klubový koncert, kterého jsem se zúčastnil, nicméně se mu podařilo oba festivalové sety překonat, protože atmosféra, jaká se v nevelkých prostorách Modré Vopice zhmotnila, byla prostě parádní a dokázala velice snadno strhnout. Hate přišli, odehráli svůj set, a když pódium zase opouštěli, měli publikum naprosto v hrsti – mě nevyjímaje. Nic jiného než upřímné a hluboké ocenění tohoto výkonu tedy prostě není na místě.

Hlavní hvězdu večera není třeba nikterak představovat. Diskografie Kampfar poskytuje celou řadu důvodů, proč se na jejich vystoupení zatraceně těšit, a aktuální novinka “Djevelmakt” se také vyvedla, takže asi není třeba dodávat, že se očekávání pohybovala hodně vysoko. A když už došlo na tolik očekávanou produkci, bylo jasné, že tohle bude nesmírně mazácká záležitost. Kampfar podle očekávání do setlistu zařadili hned několik skladeb z novinky, a ani naživo těmhle kouskům nebylo prakticky co vytknout. Osvědčené vály ze starších desek ovšem dominovaly, a to i co se odezvy fanoušků týče – a sledovat blažené dívčí úsměvy, které Kampfar vykouzlili prostřednictvím pecek “Ravenheart” nebo “Hymne”, byl jen takový příjemný bonus.

Démonický dlouhán Dolk mě velice příjemně překvapil výtečným zpěvem všech svých partů (zejména refrén “Mylder” byl velmi působivý) a dlužen nic nezůstal ani co se gest a vystupování týče. Stejně jako blahé paměti na Brutal Assaultu to působilo nesmírně sebejistě a důstojně, ale přitom velice pokorně, což u black metalových kapel není ani zdaleka samozřejmostí. V ohledu vystupování a pódiové prezentace vůbec však bohužel došly naplnění počáteční obavy a ukázalo se, že Vopice je pro Kampfar skutečně moc malá. Pěkným pódiovým proprietám, které zdobily pódium od samého začátku, to sice nijak zvlášť neubralo na přitažlivosti, automat na šipky někam zmizel a bicí postavené k pravé straně a čelem ke středu pódia také šly překousnout, ale na muzikantech zkrátka bylo znát, že by jistě využili podstatně větší prostor. Korunu pak všemu nasadila vcelku marná Dolkova snaha mávat nad hlavami předních řad jakýmsi praporem, který se sotva vešel pod strop…

Trochu nešťastný výběr klubu se ale ani na vystoupení Kampfar nakonec nijak zásadně nepodepsal. Kapela odvedla zcela profesionální a oddaný výkon, lidí byl plný dům, jejich odezva výborná a nakonec se z toho vyklubal opravdu podařený koncert, kterému z objektivního hlediska nejde vytknout prakticky nic. A i když finální část večera působila poněkud stísněným dojmem, než by se slušelo, Vopice si to zase vyžehlila velice zdařilým zvukem, který až na pár výjimek (zejména členitější pasáže u Iskald) neměl daleko k vzorové ukázce, jak to má znít. Celkově tedy šlo o vynikající hudební událost a ani náznakem nelituji vynaložených finančních prostředků. Za mě tedy velká spokojenost a až se někde poblíž Kampfar, Hate nebo Velnias ukážou, rozhodně budu mít o čem přemýšlet.