 |
|
Datum: 13.9.2016
|
Neuběhl ani rok od jejich posledního pražského vystoupení a už zase nás přijeli oblažit svou přítomností. A vzhledem k tomu, že jsem si je minule nechal trestuhodně ujít, byl nejvyšší čas tuto chybu napravit. Mluvím samozřejmě o norských Shining, tedy těch borcích, kteří v čele s charismatickým Jørgenem Munkebym dávají na frak škatulkám, když plodí něco spontánně balancujícího mezi metalem, jazzem a elektronikou. Taková šílená, ale zároveň i nakažlivá muzka, která na základě jejich přelomové desky bývá často označována za „blackjazz“. Jenomže nad tím by se ještě dalo mávnout rukou – byli tu vloni hned dvakrát, proč si tedy zvolit zrovna úterní večer, když sem nejspíš brzy zase zavítají? Na to stačí jediné slovo: Intronaut. Ano, zatímco Shining v Praze přeci jen už jen těžko nazvat něčím jedinečným a neopakovatelným, mám pocit, že tihle talentovaní progressive post-metaloví Američané zatím u nás k vidění ještě nebyli dokonce vůbec. A to je vzhledem ke kvalitě jejich hudby chyba, kterou vskutku bylo třeba napravit. Sestavu doplnili jejich o něco měkčí žánroví souputníci Obsidian Kingdom ze Španělska.
Místem konání byl tentokrát zvolen Futurum Music Bar na pražském Smíchově, disponující relativně příjemným moderním interiérem, avšak nudným výběrem piv. Jenže kvůli tomu se stejně na koncerty nechodí, a tak plzeňský mainstream postačil a pelášilo se obsadit solidní pozici v prvních řadách. Zatím zde bylo pár srdcařů a několik fotografů. Jako vizuální doprovod pro Obsidian Kingdom byla na pódiu byla připravena speciální světla a po chvíli rozhlížení na scénu napochodovala pětice hudebníků. Prostor kolem mě se zatím postupně zaplňuje a spouští první tóny téhle progresivní smečky. Přiznám se, že jejich tvorba pro mě byla v podstatě velká neznámá. Ačkoliv jsem před koncertem pár skladeb vyposlechl, moc toho ve mně nezůstalo. A přeci jen si říkám, že když jejich poslední deska vyšla pod prestižním labelem Season of Mist, zasloužili by si přeci jen trochu více pozornosti. Nicméně můj dojem z jejich vystoupení je následovný – podivný zvuk, kterému by prospělo více výšek a vytáhnout relativně utopený vokál, hudba měla specifický feeling a nebylo to špatné, ba k závěru bylo i několik moc pěkně gradujících pasáží, avšak ve výsledku to na mě působilo trochu chladně. Přibližně třičtvrtěhodinka ale zase celkem příjemně odsýpala a čtyři chlápci a jedna sympatická slečna z pódia zkrátka příjemně zabavili, i když že by mě nějak okamžitě motivovali shánět jejich studiový materiál, to rozhodně ne.
Špetka neznáma je za mnou a má nedočkavost na ikony post-metalu se exponenciálně zvyšuje. To, že američtí Intronaut s každým albem zrají jako víno, brilantně reprezentuje perfektní loňský zářez „The Direction of Last Things“. Ten představoval velmi vyváženou kombinaci precizního instrumentálního inženýrství s atmosférickými náladami a nejedním až chytlavým momentem. Byl esencí postupně vstřebatelného hudebního receptu, který hned na první poslech odhaluje nejeden atraktivní moment, zároveň však postupně další poslechy odhaluje nové dimenze a posluchače k materiálu poutá. A přesně takoví byli i naživo – nejvíce se hrály právě kousky z téhle desky a vynikly na výbornou. Naživo je zvuk celkem slušně čitelný, jen vokály a kytaru Davea Timnicka by to chtělo trochu víc (především v klidných pasážích „The Unlikely Event of a Water Landing“ kytarové melodie trochu zanikají). Precizní rytmika Danny Walkera je živě velkou předností. Vizuálně se Intronaut oproti první kapele večera vzdali nějakých velkolepých světel a namísto toho za sebe promítali různé výtvarně zajímavé animace, do nichž se občas významně přenese něco z artworků (například pohyblivá variace na obal „Prehistoricisms“ se skutečně povedla). Že to muzikanti s komunikací s publikem nepřehánějí, nevadí, neboť za ně zkrátka promlouvá samotná hudba, která je dostatečně přesvědčivá a podmanivá. Čistě z hudebního hlediska mě Intronaut dostali v úterý asi nejvíc. Civilnější vystupování nebránilo tomu, že jejich set první předskonana hravě pokořil. Zkrátka a dobře – skvělé vystoupení. Pokud bude možnost někdy kapelu opět vidět, neváhám a kupuji lístek.
Teprve na hlavní hvězdu večera se sál skutečně poctivě naplní. Scéna se reorganizuje a namísto plátna na promítání už na nás kouká logo Shining. Při zvučení si můžeme prohlédnout hudebníky, kteří působí, že jsou v dobrém rozmaru. A když pak spustí, tato domněnka se potvrzuje. Natlakovaná láhev plná muziky explodovala. Než se člověk nadál „I Won’t Forget“ střídala „The One Inside“ a ta zase „Fisheye“. A kapela do toho dává vskutku všechno. Jørgen nám v prvních řadách skoro strká saxofon do obličeje a na různorodé rytmy Shining blbne jak utržený ze řetězu. A lidé kolem mě se také nenechají zahanbit. Pravda, zvuk už není tak dobře čitelný jako u Intronaut, zato po stránce energie má kapela nesrovnatelný náskok. Kombinace stravitelné hitovosti spojené s experimentálním eklekticismem zkrátka patřičně funguje. V průběhu vystoupení občas proběhne po pódiu a pod pódiem chlápek s kamerkou a ke konci Jørgen seskočí dolů a zapaří mezi fandy. Po poslední skladbě jen odnese nástroje do zákulisí, a pak už běží chlápkovi z první řady podepsat vinyl. Takhle si představuju frázi „vážit si svých fanoušků“.
Summa summarum, jednalo se o zatraceně vydařenou akci, jež krásně dramaturgicky fungovala. Zprvu neoposlouchaní Obsidian Kingdom působili ještě trochu rozpačitě, avšak jakmile spustili Intronaut, bylo jasné, že se nacházíme na prvotřídním hudebním večírku. Po hudební stránce na mě nejvíce zapůsobili oni, ovšem co se týče atmosféry, hlavní hvězda večera neměla konkurenci. Kontakt s publikem na jedničku a set odehraný s takovou porcí energie, že jsem v první řadě nemohl nic jiného než řádit. Přesto na mě působil zvuk trochu zahuhlaně a místy se výšky hůře chytaly. Tak či tak velká spokojenost – přidanou hodnotou rozhodně úterní večer rozhodně disponoval.
