 |
| Země: Francie Žánr: death / black metal Datum vydání: 13.11.2015 Label: Kaotoxin Records Tracklist: Hrací doba: 33:31 Odkazy:
|
První pohled (H.):
Dalo by se říct, že minulá deska „Apex Terror“ byla pro francouzské Otargos svým způsobem přelomová. Ani ne tak v tom, že by se snad jednalo o vrchol jejich tvorby, jelikož pozice na trůně zatím pořád neochvějně náleží misantropickému opusu „No God, No Satan“ z roku 2010. Spíš „Apex Terror“ nasměrovalo tuhle smečku okolo holohlavého Dagotha do lehce odlišných vod a v neposlední řadě se také jednalo o první počin bez dlouholetého kytaristy Astarotha, jehož osmistrunka do zvuku Otargos svého času dost promluvila.
S nástupem „Apex Terror“ Francouzi jednak shodili black metalovou image (nechce se mi říkat, že typicky black metalovou, protože painty Otargos měly daleko do takového toho „panda stylu“) a přesedlali na poněkud civilnější vzhled, hlavně ale do svého soundu nechali výrazněji promluvit i death metal. Nicméně, v mezičase mezi „Apex Terror“ a aktuální novinkou „Xeno Kaos“ Otargos postihla ještě jedna citelná změna – sestavu totiž opustil další dlouholetý člen, zakládající baskytarista XXX. Díky tomu v kapele zůstává už jen jedna stálice, zpěvák a kytarista Dagoth, jenž se obklopil novými spoluhráči…
„Xeno Kaos“ co do hudebního vyznění rozhodně pokračuje v cestě, již nastolilo „Apex Terror“, čímž mám na mysli především to, že Otargos opětovně znějí hodně death metalově. Podle mě je na místě prohlásit, že právě tenhle styl už nyní v jejich tvorbě hraje prim, zatímco jeho black metalový bratříček ustupuje do pozadí a na novince se projevuje spíš co do atmosféry a pocitové stránky. Nicméně si hodně cením toho, že Otargos tuto změnu provedli velice přirozeně a nenásilně a nepřišli tím o svůj zvuk a čitelný rukopis, jenž zdobil starší alba.
Dagothova smečka si totiž i ve svém novém směřování dokázala zachovat jakousi chorobnou auru, která je vždycky provázela. A popravdě řečeno, ve světle onoho hrubšího vyznění, jež plyne z death metalové orientace „Xeon Kaos“, to téhle hnusné atmosféře velice sluší. Stejně tak Otargos i na novince disponují jakýmsi „industriálním“ feelingem… uvozovky jsou rozhodně na místě, jelikož jejich muzika není industriální v tom pravém slova smyslu, nicméně to dýchá jakousi strojovou odtažitostí a mechanickou misantropií. A přestože se výrazy jako „strojový“ v recenzích většinou používají v negativním kontextu, věřte, že tady to tímhle způsobem nemyslím, jelikož to perfektně sedí k oné misantropické atmosféře Otargos.
A aby toho nebylo málo, Otargos svoje desky netáhnou pouze na téhle náladové stránce, ale dokážou nabízet i množství výtečných nápadů. Popravdě řečeno, „Xeon Kaos“ je krásným příkladem toho, jak by se měla dělat agresivní metalová deska. I navzdory tomu, že se v podstatě po celou dobu trvání jede ve vysokém tempu, jež posluchači nedává vydechnout, to je brutálně zábavný poslech. Víte, jak se u těch agresivních alb dost často stává, že člověk tak trochu vypne a stává se z toho vesměs jen kulisa k zuřivému klepání nohou? Tak přesně takhle Otargos nefungují. Na něco takového je totiž Dagoth až moc dobrý skladatel a i přesto, že „Xeno Kaos“ vyznívá hodně homogenně a zdálky to může znít jednotvárně, Francouzi dokážou posluchače chytnout pod krkem a držet jej po celou dobu. Aby také ne, když vedle obrovského tlaku a sugestivní misantropické atmosféry dokážou přijít s tak bravurními momenty, jako je třeba vygradovaný závěr „Dark Mechanicus“.
Otargos je možná vcelku nenápadná skupina, jež nepatří k nějakým metalovým hvězdám, ale vždy ji provázela hodně vysoká kvalita. A to se nezměnilo ani po proházení sestavy a změně zvuku. Ta totiž byla provedena velice vkusně, aniž by Francouzi ztratili svůj ksicht, a zároveň je vyvedla ze slepé uličky stereotypu ještě dříve, než do ní vkročili. Je pravda, že osobně by se mi asi líbilo, kdyby před „Apex Terror“ vyšlo ještě jedno album ve stylu „No God, No Satan“ a „Fuck God-Disease Process“, ale když si člověk pustí „Xeno Kaos“, tak si není na co stěžovat, protože je to jednoduše šleha. Dokonce bych i řekl, že novinka svého přímého předchůdce vcelku jednoznačně překonává a se dvěma právě jmenovanými staršími nahrávkami patří k tomu nejlepšímu, co Otargos vydali. A to rozhodně není málo. Co si budeme dál povídat, „Xeno Kaos“ je nářez jako svině a rozhodně se jedná o počin, k němuž bude stát za to se vracet i s odstupem let.
Druhý pohled (Onotius):
Nová deska francouzských Otargos je solidní náklep. Zatímco minule na nás vyrukovali s neobvykle střízlivým a více promyšleným „Apex Terror“, které oproti předchůdcům namísto svojské black metalové černoty disponovalo čistším death metalovým zvukem, nyní to zní jako by chtěli skloubit oba přístupy dohromady. Zběsilou blasfemickou jízdu i melodičtější aspekty, propojit atmosferické s drtícím a technickým a to vše podávat v pěkném temném nazelenalém, lehce Gigera evokujícím obalu. Jenomže podařilo se jim to udělat tak, aby deska jako celek fungovala a nebyla jen nevyrovnanou jednouhubkou, po níž za týden pes neštěkne?
Stačí pohlédnout na půlhodinovou stopáž, aby bylo jasné, že deska se nenechá roztříštit nějakými koncept budujícími intry či mezihrami. Jde se rovnou na dřeň a to ilustruje hned úvodní „Dominatrix“, jež započne melodickým náběhem, aby nás pak rozsekala mohutností a přímočarostí. Je zde patrný instrumentální posun a pochopitelně čitelná, relativně vypiplaná produkce. Osobně mi však přijde až zbytečně zvuk zacílen na rytmiku (jakkoliv brilantní je). Ze skladeb na mě fungují spíše ty méně klasické polohy jako například melodičtější „Phase Shifters“, na kontrastech postavená „Xeno Kaos“ a až industrialně rytmická „Dark Mechanicus“ se solidním závěrem. Slabinou desky je možná zbytečná snaha ani jednou nezvolnit, nezpomalit, neužít si víc atmosféry jako takové. To nabourává různorodost materiálu. Zmiňované aspekty jsou sice do celku zabudovány relaitvně vyrovnaně, avšak když porovnám celkový dojem ze skvělé „No God, No Satan“, novinka je spíš planou drtičkou než celistvou vyrovnanou deskou s tváří.
Je to možná i tím, že black metalová forma mi k těmhle Francouzům sedla nějak víc, ale novinka je sice fajn, přeci jen jí však chybí jakási svěžest (jakkoliv tohle substantivum může znít u těchto metalových subžánrů komicky). „Xeno Kaos“ je formálně skvělé, po technické stránce asi není moc co vytknout, avšak pocitově zde chybí něco, co by člověka donutilo se do novinky pořádně ponořit. Nicméně celkový dojem je stále celkem pozitivní a fandové klasického blakcened death metalu myslím budou deskou nadšeni.
