Archiv štítku: Gnaw Their Tongues

Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

Gnaw Their Tongues - Genocidal Majesty

Země: Nizozemsko
Žánr: noise / industrial / black metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: Consouling Sounds / Tartarus Records

Tracklist:
01. Death Leaves the World
02. Spirits Broken by Swords
03. Genocidal Majesty
04. Ten Bodies Hanging
05. The Doctrine of Paranoid Seraphims
06. Cold Oven
07. The Revival of Inherited Guilt
08. To Bear Witness to the Truth
09. Void Sickness

Hrací doba: 35:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues patří formacím, které jsou… zjednodušeně řečeno specifické. Cesta byla vytyčena již dávno a tenhle nizozemský projekt po té své kráčí neochvějně a bez jakýchkoliv ústupků či kompromisů. Možnost, že byste kapele nejprve nemohli přijít na chuť, ale s jejím následným vývojem změnili názory, prakticky neexistuje, protože Gnaw Their Tongues se takhle výrazně kupředu nehýbe. Prostě jste téhle ohavné sračce už v minulosti propadli, anebo jste i tentokrát bez šance.

Ani „Genocidal Majesty“ z dávno zavedeného receptu samozřejmě neustupuje ani o píď. Ostatně, když chce Maurice de Jong a.k.a. Mories nějakou změnu, má na to sto a jeden dalších projektů jako Cloak of Altering, De magia veterum, Aderlating nebo Pyriphlegethon, abychom jmenovali alespoň ty nejznámější. Víc snad není třeba zmiňovat, protože nepotřebuju komukoliv dokazovat, že umím opisovat z Metal-Archives, v případě zájmu si ten telefonní seznam jistě dokážete dohledat sami.

Gnaw Their Tongues ovšem i nadále zůstává Moriesovou nejznámější formací, jakkoliv takové sdělení může vyznít trochu zvláštně s ohledem na to, o jakou podzemní ohavnost se jedná. Nicméně je to tak. Sdělení, že se kapela hudebně moc kupředu nehýbe, asi nevyznívá dvakrát lákavě, ale dle mého skromného názoru jsou výjimky, u nichž něco takového nijak nevadí. Samozřejmě se to týká i Gnaw Their Tongues, jinak bych o tom nemluvil.

Povězme si upřímně – chce někdo z nás slyšet od Gnaw Their Tongues něco jiného než zvrhlý depresivní marast ze dna lidské spodiny? Misantropie, nihilismus, pohrdání životem, bahno a všudypřítomný humus – vždyť tohle všechno přece chceme slyšet, když do přehrávače dáváme skupiny typu Gnaw Their Tongues, tak proč by si měl kdokoliv stěžovat, že „Genocidal Majesty“ není jiné? Vymáchá vám držku v žumpě bez jakýchkoliv výčitek nebo náznaků empatie. Poslech Gnaw Their Tongues je jako vždy tíživý, má to v sobě kus čirého šílenství, vevnitř pulsuje hlukový hnis, atmosféra depresivní až do morku kostí. Přesně takhle to má u Gnaw Their Tongues být a přesně tak to také je. A jestli tě to sere, tak si otevři svý žíly.

Jedna věc se ovšem Moriesovi nechat musí. Navzdory své vysoké produktivitě, zdánlivě až nadprodukci, se mu daří držet nastavenou laťku kvality. Přinejmenším tedy v případě těch alb, která poslouchám, protože slyšet všechno, co tenhle blázen střílí do světa, to by člověk neměl v přehrávači nic jiného. Budeme-li se ale držet čistě Gnaw Their Tongues, té dané úrovni bez větších problémů dostává každá nově vydaná deska. Což nakonec do puntíku platí i o „Genocidal Majesty“.

Všehovšudy tedy nemohu vyhlásit nic jiného než spokojenost. Od „Genocidal Majesty“ jsem dostal přesně to, co jsem očekával – tedy ošklivý bordel na pomezí noisu, black metalu a industrialu (přičemž tentokrát je black metal spíš v defenzívě) s antihumánním vytím a deprimující atmosférou – a v kvalitě, jakou jsem očekával – tedy vysoké. Dokud to Mories bude solit tímhle způsobem, tak mě to snad ani nemůže omrzet, protože tenhle druh muziky je prostě moje krevní skupina. Skvěle.


Žižkovská noc 2018 (sobota)

 Žižkovská noc 2018

Datum: 23.3.2018
Místo: Praha – Bike Jesus, Cross club, Modrá Vopice, Vinohradský pivovar, Žižkostel
Účinkující (obsažení v reportu): ±0, Aso-Naga, Gnaw Their Tongues, Kittchen & Aid Kid

A je tu sobota a ve vzduchu visí otázka – nastane velkolepé finále festivalu, nebo nás už jen čeká taková dohra? Únava se dostavuje, ale program drží v rukou ještě pár es. Takže špendlík do klopy a hurá opět do Stínadel pod vysílací věží. Svůj program otvírám v Bike Jesus a se zpožděním. Když se v půl osmé bezradně snažím prodrat se návaly lidí, svůj set už rozbalují tuzemští post-punkoví ±0. Lidí je tu takový nával, že půlku setu trávím u vstupu do prostoru a marně kroutím krkem za roh, abych vůbec viděl něco z pódia. No jo,  ±0 jsou evidentně mezi pražskými alternativci populární – a navíc je víkend.

Postupně se naštěstí propracovávám dále, a tak mám šanci si užít alespoň část setu, byť nějaký komfort to i tak věru není. Navíc soustředění nenapomáhá ani ozvučení, v němž je zpěv místy utápěn basou. Ve chvíli, kdy songy „Letná“ či „Sami“ musím postupně rozeznávat, nehýřím úplně nadšením. Potěší umístění hitovky „Občas“ na závěr, byť i ta mohla za jiných okolností vyznět mnohem lépe. Když jsem je viděl minule ve studentském prostoru v Hybernské, bavili mne nějak víc.

Nu a nastává ústřední přesun večera – k dolní scéně Žižkostela, kde dohrávají hutní sludgoví Nikander a posléze se chystá onen projekt, v nějž vkládám největší naděje. Gnaw Their Tongues. Původně jednočlenný noise/blackmetalový projekt se v živé podobě transformoval v koedukované duo, které spustilo svůj set s úderem deváté večerní. Basa začíná bublat, samply začínají znepokojovat a kosti se lámou. Průmyslové rámusy z mašinek čeří vzduch a hrdelní vokál Maurice „Moriese“ de Jonga je jako chlístnutí bahna do obličeje. Na pódiu duo zkrátka rozjíždí patřičně sugestivní poctu estetice špíny. Neprostupná světla a mohutné pšouky umělého kouře obklopují člověka, zatímco hrubozrnná rámusivá muzika člověku prostupuje až do morku kostí. Disharmonie a místy záměrně nerytmické pasáže, s tím vším se počítá. Atmosféra neustále houstne – stejně jako cvičené blackmetalové mračení notorických hrozičů včetně mé maličkosti. Není to pro každého, i proto nám to tak chutná. Roste to, roste to, a pak bum… konec. Škoda, tohle bych si nechal líbit mnohem déle.

Bylo to mocné, opravdu mocné – ale krátké.

A protože na ambienty teď nálady nejsou, opět už se spěchá jinam – tentokrát zase za špetkou melancholie. Byť melancholie usměrněné beaty – na pódiu poprvé schází dva tuzemští „monarchové“, jak se metaforicky vyjadřuje anotace. Ve Vinohradském pivovaru se totiž chystá Kittchen po boku experimentálního elektronika Aid Kida. Co z toho vyleze? Inu, na mysl mi přichází slůvko nesehranost. Nemohu si pomoct, ale tohle dohromady moc nepasuje – co jednotlivě funguje skvěle, se při smíchání často pere. Když hrají dvě kytary, ani popel, ale když seká elektronika do ponuře zasněných Kittchenových nápadů a utápí kytaru, remcat je na místě. Na povrch tak vystupuje podivnost. Ale ne taková ta správná – spíš jako nedodělanost. Tenhle „kontakt“ se na rozdíl od toho albového nějak nepovedl.

Mohl by být konec, ale spontánnost mne táhne dál. Na tvorbu Jamese Colea vskutku nejsem žádný expert, nicméně pár kousků od něj rád poslechnu, a tak mířím směr Cross. Tedy, ono se záhy ukáže, že na víc ani nebudu mít. V Crossu se totiž dostavuje tentýž problém jako na začátku v Bike Jesus, jenom dovedený do extrému. Vykroutit hlavu tak, abych viděl na pódium je ještě větší práce než minule. A tak po vyslechnutí „Milá přívětivá píseň o sraní“ docházím k názoru, že tu nejlepší jsem stejně už slyšel, tak můžu jít zase o dům dál.

Svou pouť končím nad ránem v Modré Vopici. Hrají krupští Aso-Naga, což je patřičný energický od podlahy hardcore. V kapele mají početní převahu holky, takže zase pro jednou příjemná změna od většinou častěji patriarchálního pódia, hehe. Hudebně je to samozřejmě energická žánrová klasika. Úderné riffy, pořádnej řev a slušná show. Nic, co by člověk musel bezpodmínečně vidět, na druhou stranu příjemné zpestření.

A je to za námi. Závěrečný den byl mnohem více útržkovitý, mnohem více unavený, nicméně objevil se jasný a dlouho očekávaný vrchol v podobě Gnaw Their Tongues. To byla patřičně nihilistická pikantnost. Jediné, co lze vytknout, je délka, nicméně zážitek i tak dovedl být nehorázně mocný. Celkově vzato tedy letošní ročník Žižkovské noci splnil má očekávání co do zážitků na výbornou, byť co do samotného line-upu mi byl loňský výběr přeci jen šit na míru o poznání více. To nicméně zase pomohlo k motivaci toulat se více Žižkovem a objevovat, takže má letošní pouť byla na rozdíl od loňska vskutku multižánrová v pravém slova smyslu a jsem za to rád. S organizační stránkou festivalu jsem nenarazil na jediný problém. Pravda, ve čtvrtek ten odpad v Goose baru fakt smrděl, ale to těžko klást za vinu organizaci festivalu. Tak zase za rok na Žižkově.


Redakční eintopf – únor 2018

Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty
Nejočekávanější deska měsíce:
Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty


H.:
1. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty
2. Deströyer 666 – Call of the Wild
3. Necrophobic – Mark of the Necrogram

Zajus:
1. Rhye – Blood

Onotius:
1. The Atlas Mouth – Coma Noir
2. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

Metacyclosynchrotron:
1. Demonomancy – Poisoned Atonement

Cnuk:
1. Master’s Hammer – Fascinator
2. Saxon – Thunderbolt

Mythago:
1. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

H.

H.:

Únorová jednička je nad slunce jasná. Tenhle měsíc nevidím nic, co by mě mohlo nebo dokonce mělo zajímat víc než nová deska Gnaw Their Tongues. Nepředpokládám, že by snad na „Genocidal Majesty“ Mories jakkoliv uhýbal z dávno nastolené cesty nadstandardně ohavného black metalu potaženého hromadou hnusného noisu a dronu, ale to mi nevadí. Dokavaď tenhle nizozemský maniak dokáže sypat dostatečně zvrhlou muziku, budu spokojen. Minulé „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ bylo skvělé, tak snad se nyní laťka nebude snižovat.

Deströyer 666 mám dost rád a považuji je za elitu black / thrash metalu, takže dalším materiálem rozhodně nepohrdnu, byť se tentokrát bude jednat jen o EP se třemi novými songy a jedním starším v novém kabátku. I přesto věřím, že se mi „Call of the Wild“ v přehrávači několikrát otočí a že K. K. Warslut se svou družinou nezklame.

Docela zvědavý jsem i na „návrat“ Necrophobic. Tuhle švédskou bandu rovněž chovám docela v oblibě, ale minulá placka „Womb of Lilithu“ byla nudná až běda. Naděje na lepší záležitost ovšem vzbuzuje skutečnost, že se do sestavy vrátilo sehrané duo sekerníků Sebastian RamstedtJohan Bergebäck. Stejně tak půjde o první fošnu po návratu staronového zpěváka Anderse Strokirka. Cosi jako snahu o ohlédnutími za starými dobrými časy ostatně naznačuje i klasický obal od Necrolorda. Tak snad to tentokrát zase klapne…

Zajus

Zajus:

Prohledal jsem asi už všechny seznamy a ne a ne najít nějakou vyloženou pecku. Lépe řečeno, zatím to vypadá, že v únoru na nás čeká jen jedno zajímavé album, a i to vyjde hned zkraje měsíce. Mluvím zde o druhém počinu amerického dua Rhye. Mike Milosh a Robert Hannibal hrají vlastně nesmírně příjemný a sofistikovaný pop. Proto je název jejich novinky – „Blood“ – dosti nečekanou volbou. Rhye z nahrávky uvolnili již řadu skladeb, které jsem zatím neslyšel, ovšem pokud mohu soudit podle obrázků tyto singly doprovázející, mohlo by zde dojít k jistému posunu. Tam kde bylo dnes již pětileté „Woman“ a jej doprovázející singly jemné a jen mírně naznačovalo, se „Blood“ zdá být mnohem otevřenější, byť stále vkusné. Uvidíme, zda se to na hudbě projeví. Osobně mi totiž jistá stydlivost, kterou Rhye vyjadřovali jak ve své hudební, tak ve své vizuální stránce, bylo docela sympatická.

Onotius

Onotius:

Únorová nabídka je věru bídná. Bídná do té míry, že nakonec ani nevyužiji všech tří příček, jež formát redakčního eintofu nabízí. Vzhledem k tomu, že Chaos Echœs nakonec stihli vydat svou novinku už koncem ledna, favoritem měsíce se kontumačně stávají The Atlas Mouth. Jejich „The Old Believer“ mě svého času bylo schopno poměrně dobře zabavit povedeným post-metalem. Uvidíme tedy, jak si bude stát novinka, jejíž první singly zatím naznačují ještě větší příklon k sludgové syrovosti a přímočarosti. Další deskou, kterou ještě je třeba zmínit, je chystaná nahrávka od Gnaw Their Tongues. Jejich blackový noise dovede při správné náladě neskutečně pohltit a nevidím důvod, proč by tomu u novinky mělo být jinak.

Gnaw Their Tongues

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Debut „Throne of Demonic Proselytism“ italských Demonomancy a skladby ze splitka s Black Feast můj vkus rozhodně neurazily, a jelikož nevidím žádnou jinou pro mě zajímavou desku, která by vyšla v únoru, tak si poslechnu aspoň tohle. Novinka „Poisoned Atonement“ dle promokeůu opouští striktní axiom black/deathového primitivismu à la Von, Beherit, Profanatica ve prospěch „sirnaté metalové magie“. Heh, no… Snad to nebude pičovina. Tak jako tak, únor stejně asi strávím doháněním restů z loňska.

Cnuk

Cnuk:

František Štorm to tam od reinkarnace Master’s Hammer docela pálí a tak tu máme po dvou letech opět nové album – „Fascinator“. To je nahrané v současné koncertní sestavě, takže uvidíme, jaká změna to oproti „Vagus vetus“ a „Formulæ“ bude. Sám doufám, že bude veliká, protože tohle časté vydávání nového materiálu „Mistrovu kladivu“ prostě nesvědčí a jde to bohužel na úkor kvality. Spíš než natěšenost u mě převládají obavy, ale zvědavý jsem dost.

Asi určitě mě také nemine nové album Saxon pojmenované „Thunderbolt“. Nemá cenu se rozepisovat, co lze od takové desky čekat, protože to všichni moc dobře víme. Saxon málokdy podlezou svoji laťku a věřím, že si svůj kvalitní heavymetalový standard udrží i s nadcházející plackou.

Demonomancy

Mythago

Mythago:

Tenhle měsíc bude vážně slabota. Měl jsem opravdu problém si vzpomenout respektive najít něco, co bych si chtěl alespoň s minimální pravděpodobností poslechnout. Nakonec se však něco našlo.

Tím něčím je Mories a jeho nové album „Genocidal Majesty“ v rámci Gnaw Their Tongues. Nějakou dobu jsem se o něj nezajímal a poslední album mi třeba úplně uteklo, ale myslím, že ke „Genocidal Majesty“, když nic jiného, alespoň přičuchnu. „Eschatological Scatology“ se sice Moriesovi v mých očích už asi překonat nepodaří, ale zkusit to může.


Brutal Assault 22 (čtvrtek)

Brutal Assault 22

Datum: 10.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Avenger, Emperor, Fallujah, Gnaw Their Tongues, Hatebreed, Hluková sekce, Hour of Penance, Insania, KMFDM, Mourning Beloveth, Nile, Opeth, Rotting Christ, Six Degrees of Separation, Swans, Terror, The Great Old Ones

Onotius: Čtvrtek, den nejočekávanější, měl u mě začít už na energické, ryze ženské drtičce Nervosa. Fakt, že jsem za předchozí noc nahnal slušný spánkový deficit, způsobil, že jsem jí vyhrazený čas raději proválel v pohodlném kanapi v ambientní zóně. Do mohutného pařáku před velká pódia tedy dorážím až ve chvíli, kdy poprvé do nástrojů udeří tuzemská crossoverová Insania. Rouhačské texty plné ironie a uvolněný chytlavý zvuk, to je, oč tu běží. Během třičtvrtěhodinového setu zazní mimo starších věcí i trojice kousků z nové desky v čele s ultrachytlavou „Nebe a Nietzsche“, kvůli níž dokonce odkládám pozvolný přesun k vedlejšímu pódiu, kde se chystají techničtí Fallujah. Dále hrají například „Vražda ve staré hvězdárně“ či „Božská komedie“. Příjemná nenáročná, brzce odpolední hitová kolekce.

Skvrn: Kolega na Insanii, já u pevnostní stráže. „To je horší než do sněmovny, tady ty prohlídky.“ Souhlas. Ani Mirek 009 by placatku nepronesl. Fallujah ale stíhám, a to je pro teď a tady nejpodstatnější. Levá stage loni zvukově ušla a ani při letošní premiéře nebylo vyloženě zle. No a Fallujah? Spousta vyhrávek, spousta rytmických změn, spousta nápadů a taky spousta zbytečných keců s hecy navrch. Jestli intenzita a nátlak, tak především od energií seshora, které jsou v ty dvě v nejlepším. Jako výplň prázdného odpoledne ale Fallujah obstáli.

Onotius:Fallujah mám podobný problém jako včera u ostřílených přemýšlivých drtičů z Gorguts. Jejich muzika plná instrumentálních kejklí, stejně jako atmosférických prvků je sice výtečně odehraná, ale kontrast mezi pódiem a kotlem působí trochu rušivě. Ne snad, že bych očekával strnulé pokukování po hmatnících a tiché srkání latte, ale například blbinky typu rowing pit bych si s klidem ušetřil. Jedna z kytar se trochu ztrácí, ale základ songů jako „Cerebral Hybridization“ či „Abadon“ vyznívá solidně. Odcházím pozitivně naladěn, ale neutuchající chuť si na ně příště zajít do klubu se nějak nedostavuje.

Cnuk: Dnes jsem tím posledním já, do areálu se dostávám až po čtvrté hodině a opět si to šinu na zadní stage. Tam v době mého příchodu už burácejí Italové Hour of Penance. Mají atmosféru, malé pódium jim sluší, přesto tomu něco chybí. Kratší hrací doba možná nenabídla prostor pro nějaké vyvrcholení, a tak odcházím dopředu s docela vlažným pocitem. Tam už se mi dostává probrání, a to díky partě Terror. Vystoupení nechybí to správné hardcore nasazení, písně jsou úderné, rychlé, jenom zpěvák Scott Vogel by se mohl naučit také jiný způsob vyhecování než neustálé vyzívání k plavbě směrem k pódiu. Po pár písničkách už to začne být poněkud trapné, avšak krom této drobnosti skvělý set.

Onotius: Hour of Penance předvádějí o poznání hutnější vizi technického death metalu než Fallujah. Jejich muzika mě přesto nechává relativně chladným. Správný odpich a hromada dobře investované energie, ale chybí mi špetka atmosférického zvolnění, které by dalo dobře vyniknout agresi. Do správné nálady se tak dostávám až s příchodem volyňských blackových Avenger. Ti křtí svou novinku, přičemž při obřadu jim pomáhá jedna ze slečen, co pózovaly v satanských polohách na Master’s Hammer. Slušná atmosféra, podmanivé rytmy a ucelený projev dohromady zanechávají velmi pozitivní dojem. Na nic si nehrají, nepotřebují se patlat tunami corpsepaintů, ani vybavit scénu horami kulis, atmosféru diktuje jejich hudba. Přirozený, upřímný a zkrátka povedený set.

Skvrn: MashaАркона si lebedí v kožichu, z plastikových rohů se chlemtá dle platných žánrových stanov a já se během zírání na tuhle bizarní koláž pomalu chystám za The Great Old Ones. Zadní pódium mě vítá obligátně přehuleným zvukem. To, co doma nakopává, je naživo blacková huhla. Zachraňuje mě jen znalost studiovek a pocity, že poslední deska byla přece tákhle dobrá a že žádné živé příště už nemusí přijít. Dneska teda plavba s rukávky a kruhem kolem pasu, během případného příště to už musí jít bez nich a s ponorem v hloubce.

The Great Old Ones

Onotius: A to já se navzdory zvuku do The Great Old Ones nořím slušně. Záměrně jsem nasáčkován v prvních řadách, a tak mě chapadla bájného Cthulhu mají přímo na dosah a nejednou mě nahodí slizem. Mohutné post-blackové monolity tak vnímá každá buňka v mém těle a já zůstávám fascinován. Silné vystoupení. Ano, mohlo to být ještě o špetku intenzivnější, ale žádná ostuda se rozhodně nekoná. Škoda jen, že nehrají o den později, vůně bouřky by k nim sedla.

Cnuk: Po malém areálovém kolečku se vracím dopředu na přednášku egyptologů Nile. Koukat na umění kytarového mága Karla Sanderse je radost, stejně tak jako souhra celé kapely. Bez problémů splnili svůj vysoký standard, přesto z jejich výstupu odcházím o něco dříve, abych stihl začátek Swans. Ti pro mě představují asi největším překvapení letošního line-upu. Hádám, že většinu přihlížejících tvoří zvědavci, podobně jako v mém případě. Koncert je hypnotický, hlasitý, syrový a sklízí velké ovace. Swans jsou sympaťáci, druhá skladba „Screen Shot“ nabývá v živém podání nových rozměrů, přesto v polovině setu podle plánu odcházím. Nejsem si jist, zdali bych vydržel poslouchat tuto hudbu dvě hodiny v kuse.

Cnuk: Po příchodu do přední části areálu už mají za sebou jednu či dvě skladby Hatebreed. Zůstávám na zbytek koncertu a stejně jako naposledy se jim dokonale daří strhnout dav v rytmu hardcoru plného breakdownů a úderných refrénů. Nepochybně je to plné energie, avšak na mě trochu zabrzděné, bez častějšího sešlápnutí pedálu do těch správných otáček. Terror mi byli po chuti daleko víc. Nakonec si říkám, že jestli jsem neměl zůstat na Swans. Měl.

Skvrn: Měl, pane, měl. Ne Emperor ani kdokoli jiný, Swans mě sem dotáhli. Protože úplně naposled a pro mě aspoň takhle jednou ve festivalovém provizoriu, když jsem hňup a v klubu to vždycky bylo přece tak drahý. Ještě jednou si to musím zopakovat – Swans na Brutalu. Nastoupení na pódiu. SwansGirovým paroháčem. Nikdy předtím, nikdy potom. První košt. Zvuk skvělý, i tady to jde. Neskutečná intenzita, plochy hutné, hypnotické a jak s náma „Cloud of Unknowing“ kejve, tak i taneční. Publikum se dusí, nedutá, v pevnosti snad nikdy předtím, nikdy potom. Císař právě kontumačně prohrál.

Swans

Onotius: Swans? Naprostý vrchol festivalu! A to prosím říkám jako člověk, co v danou chvíli na hrudi nosí logo Emperor. Mistrovská hra s hudebními plochami a crescendy. Parta ostřílených introvertů, co se loučí s českými fandy jak jinak než ve velkém stylu. Trhám si vlasy, že jsem se na ně nikdy nevydal do klubu – což holt teď už nenapravím. Monumentální hypnotický rituál, který překračuje hranice čehokoliv, co jsem zatím na daném pódiu mohl kdy vidět. Nezasvěcení zvědavci zřejmě zírají jak vyjevení, já to čekal, ale i tak mám zprvu vytřeštěné oči. Zvuková intenzita nás zavrtává do země za krtky, krční páteř začíná bolet ze zuřivého přikyvování, ale nejde přestat. Tedy jde, ale s velkým přemáháním. Dopouštím se největšího hříchu a odcházím z poslední skladby hledat si místo v tlačenici na Emperor. Asi shořím v pekle.

Onotius: Kult tedy střídá kult a já si pár metrů před zvukařem připadám jak sardinka. Císař má dokonce uvaděče, po němž spouští ono dobře známé intro „Alsvartr (The Oath)“. Pak už se na pódiu zjeví ústřední trojice doprovozená EinaremLeprous a Secthdamonem. A spouští fenomenální „Ye Entrancemperium“. Zvuk je solidně čitelný včetně klávesových partů, což ve spojitosti s kousky ze stěžejního císařského alba navozuje pocit ryzího nadšení. Přesto je to v porovnání s předchozím hudebním tripem  o poznání chladnější a odosobněné. Těch lidí je příliš a zatímco u Swans by nebyl problém se prorvat do první řady, tady by byl problém se pohnout i o metr vpřed. Po odehrání kompletního „Anthems to the Welkin at Dusk“ přichází ještě „Curse You All Men!“ a dvě vzpomínky na debut ve formě „I Am the Black Wizards“ a „Inno a Satana“. Výborné, ale překvapivě ne nejlepší vystoupení.

Emperor

Cnuk: Přestože je na večerním programu vystoupení Emperor, což je samozřejmě nej tohle a nej támhleto, mě jako nefanouška to zas tak nevzrušuje. A jelikož mám z jejich tvorby nejraději rané „Wrath of the Tyrant“, tak ani skutečnost, že se dostane pocty albu „Anthems to the Welkin at Dusk“, moji nadšenost nijak nezvyšuje. I když zmiňované album neznám nazpaměť, vytyčená hrací hodinka nakonec utíká rychle a já se vlastně docela dobře bavím. Z mého pohledu asi není vystoupení co vytknout, dobře odvedená práce, hodná tak zvučného jména.

Skvrn: Císař mě praští přes ksicht a uši, ale já jsem tak nějak pořád na Swans. Náměstí pod náporem jak tehdy na Slayer a já vzadu klestím další uličky. Nikam se mi tlačit nechce, ani nevím, jestli bych to těm třem ještě vůbec věřil. Radši čekám na Opeth. Nakonec dávám ale jen dvě skladby, nepřijmu zvuk ani okolní zevlisty s až moc ukecanou pusou a radši zavzpomínám na parádní set v klubu. Ách. Skvrn odchází a jde si dát miloučký soundtrack ke svým sentimentům. Gnaw Their Tongues.

Opeth

Onotius: Mým dlouholetým oblíbencům Opeth se dostává syrového, ba až nathrashovatělého zvuku kytar, což k nim moc nepasuje. Například úvodní „Sorceress“ tím ztrácí na psychedelickém feelingu a ony přímočaré kytary ve sloce působí jako plané hoblování. Naštěstí je set průřezový – a u těch metalových kousků jako „Ghost of Perdiction“ či „Heir Apparent“ to zas tak nevadí. Dále zazní například „The Drapery Falls“ a na závěr „Deliverance“. Opeth byli příjemní, ale dojmy z předchozí dvojice byly natolik silné, že v porovnání s nimi Opeth tak nějak nenásilně prošuměli kolem.

Skvrn: KAL Stage a její tradičně ulehlé publikum čekají na minuty tiché relaxace s jogíny Gnaw Their Tongues. Muž, žena, kytara, čudle, civil, bordel. Zkažená hmota black metalu, noisu, dronu a industrialu nekompromisně diktuje, klubové prostředí svědčí, jen sedmispáči zabírají lepší místa k prohnitku. Píšu si, že i příště navštívím, k větší spokojenosti tentokrát scházel jen klid a snad i pár minut hnusu navíc.

Cnuk: Poslední čtvrteční kapelou jsou u mě KMFDM. Má účast zde je pouhým výstřelem do tmy, kdy nemám zájem o Opeth ani vysedávání v hospodě. Jak už to s těmito výstřely bývá, i z tohohle se nakonec vyklubalo příjemné překvapení. Německý electro-industrial mi sedí na výbornou, tvrdé riffy, úderné bicí a střídající se vokály zpěvačky Lucii Cifarelli a hlavního představitele Saschi Konietzka tvoří skutečně živelný mix. Podobně jako včera, i dnes odcházím po posledním vystoupení navýsost spokojený.

Onotius: Protože sil už se mi nedostává, místo Suffocation večeřím, a jakmile spouští mohutný liják jdu se schovat na Six Degrees of Separation. Přehulený zvuk, ale jinak slušný zápal mě však dlouho na místě neudrží. Jakmile alespoň trochu zregeneruji, jdu ještě zkontrolovat Rotting Christ, kteří disponují zdálky solidním zvukem a celkově baví o špetku víc než na Hellenic Darkness před pár měsíci. Bohužel mě tělo zrazuje a já po chvíli kulhám do kempu. Dešťová sprška ohlašuje konec první půlky festivalu. Dobrou.

Rotting Christ

Skvrn: Jestliže někteří už zalomili a přejí nám dobré noci, já z kempu naopak mizím zpátky do pevnosti. Řádně bouří, stromy přímo nad stanem pějí tu svou zlověstnou a noise s doomem jsou lepší varianta než drátem a větví do oka nebo kamkoli jinam. Na KAL nabízí Hluková sekce ostrý noisový potrat, který krom toho, že bolí, taky rozumně funguje. Ve společnosti Mourning Beloveth sice trávím víc času než u elektromontáží, ale spíš jen z přesvědčení, že mě to třeba začne bavit. Pomalý vlasatý oldschool je ale tak dřevní, že si o půl třetí vzpomenu na uklidněné listnáče a vyrazím za nimi do kempu nocovat.


Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Gnaw Their Tongues - Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / noise / industrial
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ConSouling Sounds / Tartarus Records / Crucial Blast

Tracklist:
01. Hold High the Banners of Truth Among the Swollen Dead
02. The Speared Promises
03. Frail as the Stalking Lions
04. Your Kingdom Shrouded in Blood
05. Silent Burned Atrocities
06. Hymn for the Broken, Swollen and Silent
07. I Have Clad the Pillar in the Flayed Skins
08. Our Mouths Ridden with Worms

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues už dnes asi není skupina, která by ještě dokázala překvapit. Po víc jak dekádě fungování, deseti deskách a bezpočtu neřadových počinů to je snad i pochopitelné. Ale to nemusí nutně znamenat degradaci kvalitativní úrovně. Poprvé to sice vždycky bývá nejsilnější, v tomto případě snad i nejhnusnější, ale to neznamená, že by snad hudba tohoto nizozemského projektu s postupem let ztrácela na síle či své odpornosti.

Moriesovi lze možná vyčítat nadprodukci – s Gnaw Their Tongues sype spoustu počinů a vedle toho má ještě kotel dalších projektů, mezi nimiž jsou nejznámější asi Cloak of Altering, De magia veterum (první album po pěti letech vyjde příští měsíc!) a v poslední době třeba Pyriphlegethon – ale rozhodně mu nelze vyčítat, že by snad postupem času měknul a mírnil se. Takové tvrzení aktuální deska „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ bezpečně potvrzuje. Gnaw Their Tongues ani na svém desátém řadovém počinu neztrácí nic ze své ohavné aury, stále je to zkurveně intenzivní a odporný marast, který vám vymáchá držku v těch nejhorších chorých sračkách, jaké si váš ubohý mozeček ani nedokáže představit. To zní lákavě, ne?

Recept je již dávno daný. Na druhou stranu, kdyby mě u všech kapel desátá studiová deska upoutala takovým způsobem, jakým se pod kůži dokázalo zarýt „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“, hned by se v tom hudebním světě žilo o poznání lépe. Očekávejte tedy obligátní dávku absolutní zlovolnosti, které je dosaženo kombinací black metalu a noisu, v níž se tu a tam zjeví i nějaký skřípot z industriálního hájemství. Anebo taky ne a já jen předstírám, že v tom brajglu něco slyším, abych vypadal víc elitářsky.

Ne, to byl vtip. I navzdory tomu, s jakou formou „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ (a produkce Gnaw Their Tongues obecně) pracuje, jsou jednotlivé kompozice mezi sebou povětšinou rozeznatelné a jsou tu momenty, které posluchači v hlavě utkví. Jedním z takových je kupříkladu trýznivá „Your Kingdom Shrouded in Blood“, jež právě patří k těm písním, v nichž je vliv industrialu jasně patrný. Podobně se vymyká třeba i pátá „Silent Burned Atrocities“, i když opačným způsobem. Jakkoliv je muzika Gnaw Their Tongues ošklivá a animální, její rychlost není nijak závratná. Výjimka však potvrzuje pravidlo a bestiálně rychlé momenty v „Silent Burned Atrocities“ jsou toho důkazem. A když pak dojde ke zvolnění, v pozadí se objeví temná klávesová melodie, aby song poté sklouzl k opilé zfetované pasáži, nelze pochybovat o tom, že Mories svou hudbu skutečně komponuje a přemýšlí nad ní – na rozdíl od mnoha jiných hlukařů, jejichž produkce je bohapustou improvizací na téma „co největší bordel“.

I navzdory právě řečenému je však „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ především masou zvuku, jejíž intenzita vás zatlačí do kouta. Atmosféra desky je strhující a hypnotická. Zlo při poslechu odkapává z reproduktorů a ortodoxní negativismus prostoupí vším, co se přiblíží na doslech, ale odtrhnout se od toho prostě nedá. A to je známka toho, že Gnaw Their Tongues stále hraje vysokou ligu.

Gnaw Their Tongues

Jak již padlo, „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ znalce tvorby Gnaw Their Tongues nijak zvlášť nepřekvapí. Pocuchat nervičky ovšem dokáže. A to je dle mého skromného stěžejní, protože přesně tohle je tím, kvůli čemu podobné počiny posloucháme. Misantropie budiž pochválena. A nyní zemři, červe!


De magia veterum: nová deska

Nizozemský muzikant Mories se nefláká – krátce po vydání „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ od Gnaw Their Tongues chystá album svého dalšího projektu De magia veterum. První počin po pěti letech se jmenuje „Naked Swords into the Wombs of the Enemy“ a vyjde 2. února. Info a song „And as Thou Didst Offer Thy Blood Upon It, So Also Will I Offer my Blood Upon an Altar on the Earth“ k poslechu najdete na Bandcampu.


Redakční eintopf #96 – prosinec 2016

Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent
Nejočekávanější alba měsíce:
Ash Borer – The Irrepassable Gate
Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent


H.:
1. Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent
2. Acrosome – Narrator and Remains
3. Sodoma Gomora – Multikill

Kaša:
1. Echelon – The Brimstone Aggrandizement

Atreides:
1. Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent
2. Tech N9ne – The Storm

Skvrn:
1. Ash Borer – The Irrepassable Gate

Onotius:
1. Ash Borer – The Irrepassable Gate
2. Bethlehem – Bethlehem

Metacyclosynchrotron:
1. Death Worship – Extermination Mass
2. Sacrificio – Guerra eterna

H.

H.:

Obvyklé tlachy o tom, jak je to v prosinci ohledně vydávaných desek absolutně na píču, letos nejsou úplně na místě. Jistě, byly už silnější měsíce, přesto není problém i v poslední dvanáctině roku lehce poskládat trojičku alb, u nichž mohu říct, že si je poslechnu rád.

První místo budiž rezervováno pro Gnaw Their Tongues. Nepředpokládám, že by „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ po hudební stránce nějak překvapilo, ale myslím, že v tomto případě to snad ani není nutné. Standardní dávka ultra-hnusu mi ke štěstí zcela postačí. Možná to zní trochu nenáročně, ale když si člověk uvědomí, v čem tkví síla Gnaw Their Tongues, tak pouhý požadavek na ohavnou desku začne dávat smysl.

Dost jsem zvědavý i na to, co na svém druhém albu „Narrator and Remains“ předvede turecký projekt Acrosome. Narůžovělý obal mě příliš neoslovil, ukázky jsem záměrně neposlouchal, protože si chci počkat až na kompletní nahrávku, ale debutový počin „Non-Pourable Lines“ mám v paměti uložen jako hodně povedenou záležitost, již si tu a tam s chutí připomenu. Bude-li novinka na stejné kvalitativní úrovni, pak myslím budu spokojen.

Ne, že by tu nebyli i další kandidáti pro zařazení do eintopfu, ale nakonec ten poslední flek přiklepnu domácí horrorcorové stálici Sodoma Gomora. Poslední sólovky ŘezníkaDeSada sice stály za vyližprdel, nicméně věřím tomu, že novinka jejich společného projektu bude někde jinde. Nechci slyšet nepřesvědčivé polovičaté sračky jako minule, ale agresivní rapy, v jejichž textech létají střeva vzduchem! Navíc mě zajímá i slibovaný příklon k ostřejšímu elektronickému soundu. První klipy „Chcípni!“ a „The Perfect Murder“ znějí slibně, tak snad už to tentokrát bude (zase) ono…


Kaša

Kaša:

Já vím, že bych na tomto místě měl vysypat z rukávu bez větších problémů alespoň jednu prosincovou desku, na niž se těším ze všech nejvíc, ale abych pravdu řekl, tak v prosinci se netěším vůbec na nic. Při pohledu na soupis plánovaných počinů mě všechna jména nechávají zcela chladným. Většinu z nich neznám vůbec a ty, která znám, tak nepříliš zevrubně. To znamená, že když už je mi jméno skupiny povědomé, tak o její tvorbě vím velké kulové.

A proto z čiré nouze za nejočekávanější album prosince vybírám druhou studiovku severských deathmetalistů Echelon. „The Brimstone Aggrandizement“ by mi jinak bylo zcela volné, protože nemusím za každou cenu slyšet další z mnoha projektů, v nichž se angažuje Rogga Johansson, ale udělám výjimku. Nebudu říkat, že se těším, protože se vážně netěším, ale přesto si druhou desku Echelon poslechnu a budu se těšit na další, snad už ne tak zoufale slabý měsíc.


Atreides

Atreides:

Pokud byl podzim nečekaně plodný, prosinec alespoň pro mě polevuje. Všeho všudy proto dvě jména. Prvním je tortura Gnaw Their Tongues. Už loni jsem pokukoval po novince a trestuhodně jsem ji opomněl v návratu k pár starším deskám. Není tedy lepší příležitosti, než si zpříjemnit letošní svátky komerce a ke stromečku vyšňořeném údy a orgány všeho druhu si pustit trochu poctivého sonického teroru z dílny páně Moriese.

Druhé jméno je pak z docela jiného soudku a na rovinu se přiznám, že pro jeho hyperaktivitu nestíhám sledovat vše, co chrlí do světa. Horrorcorový maniak Aaron Dontez Yates a.k.a. Tech N9ne vydává sedmnáctou (!) řadovku za pětadvacet let existence, a ač znám sotva čtvrtinu, jsem na „The Storm“ (snad odkazující na vlastní debut „The Calm Before the Storm“?) přinejmenším zvědavý – ačkoliv zázraky v jeho případě dávno neočekávám, podobně jako od většiny žánrových matadorů, kteří to nejlepší mají podle mě dávno za sebou.


Skvrn

Skvrn:

Po bohatém podzimu přichází klasický prosincový útlum. Vyloženě špatně nebude, ale to nedůležitější již bylo v letošním roce řečeno. Prosincový příspěvek tak spíše symbolicky doplní roční mozaiku, na jejíž výrazné přetváření bude nadílka dalšího měsíce krátká. Pro účely eintopfové tentokrát vybírám jediné jméno, blackmetalovou formaci Ash Borer. Až do posledního EP „Bloodlands“ (2013) Američané vydávali jednu nahrávku za druhou, jenže poté přišel útlum a věnování se jiným hudebním úchylkám. Po třech letech je kapela naštěstí zpět a já nečekám nic jiného než intenzivní blackmetalové skladby, které nebudou postrádat syrovost, agresivitu, občasné zvolnění ani potřebné minuty pro tyto účely tradičně vyhrazené. Zásadní otřesy v žebříčcích nečekám, nicméně Ash Borer jsem si vždycky rád poslechl, a když se podaří držet dosavadní laťku, budu hlásit spokojenost.


Onotius

Onotius:

Pokud byl listopad po stránce kvantity oproti svým dvěma nadupaným předchůdcům o špetku skromnější, ve srovnání s prosincem to byly stále žně. Tentokrát toho vychází opravdu poskrovnu, a výběr tak padá i na kapely, které bych v kontextu nabídky předchozích měsíců možná i přehlédl (samozřejmě ale neříkám, že právem). Například novou eponymní nahrávku německých Bethlehem si ujít nenechám. Ať už jejich doom/blackmetalová tvář či ta rockovější a experimentálnější, jejich desky byly vždy celkem schopny zabavit, tak doufám, že novinka nebude výjimkou. První ukázky působí místy jako návrat k trochu blasfemičtějšímu vyznění, tak jsem zvědav, jak nakonec deska obstojí jako celek.

Ještě o malinko více jsem zvědav na novou desku Ash Borer. S touhle kapelou jsem poprvé potkal v letech, kdy jsem ještě black metal poslouchal celkem okrajově, a nyní jsem zčistajasna narazil na jejich nový vypuštěný song z nadcházejícího „The Irrepassable Gate“ a musím říct, že se jedná o vskutku skvělý kus muziky. Pokud bude celé album takové, máme se na vskutku co těšit. Dlouhá čekání mě nicméně pronásledovat nebudou – obě zmiňované desky totiž spatří světlo světa již druhého prosince.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Netrápí mě, že nemám do eintopfu co psát, když jsem ještě nestačil pořádně naposlouchat polovinu krutých věcí, co vyšly během listopadu. Ale aby se neřeklo; Určitě budu vyhlížet oficiální stream debutového EP kanadské zběsilosti Death Worship (lidi z Blasphemy, Conqueror, Revenge). Limitovaný vinyl bez artworku se sice dal koupit už v listopadu na festivalu Nuclear War Now! v Berlíně, ale plebs si holt bude muset počkat až na 25. 12., kdy by se „Extermination Mass“ mělo objevit na Bandcampu. Plnohodnotné, fyzické vydání bude navíc k dispozici až příští rok. Debut španělských Sacrificio pár týdnů poslouchám z proma, a pokud vím, tak „Guerra eterna“ už nějaký vůl stejně leaknul, ale oficiálně deska vychází až v prosinci, tudíž není co řešit. Povinnost pro fandy první vlny black metalu! A to je tak všechno, co mě upřímně zajímá. Nutno ještě dodat, že by mě nepřekvapilo, kdyby Ajna Offensive „zničehonic“ do konce roku vydali i nové album „Intra Naos“ italských fanatiků Altar of Perversion. Ale to je pouze mé zbožné přání a nikoliv odhad založený na pevných faktech.