Archiv štítku: Saxon

Redakční eintopf – únor 2018

Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty
Nejočekávanější deska měsíce:
Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty


H.:
1. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty
2. Deströyer 666 – Call of the Wild
3. Necrophobic – Mark of the Necrogram

Zajus:
1. Rhye – Blood

Onotius:
1. The Atlas Mouth – Coma Noir
2. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

Metacyclosynchrotron:
1. Demonomancy – Poisoned Atonement

Cnuk:
1. Master’s Hammer – Fascinator
2. Saxon – Thunderbolt

Mythago:
1. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

H.

H.:

Únorová jednička je nad slunce jasná. Tenhle měsíc nevidím nic, co by mě mohlo nebo dokonce mělo zajímat víc než nová deska Gnaw Their Tongues. Nepředpokládám, že by snad na „Genocidal Majesty“ Mories jakkoliv uhýbal z dávno nastolené cesty nadstandardně ohavného black metalu potaženého hromadou hnusného noisu a dronu, ale to mi nevadí. Dokavaď tenhle nizozemský maniak dokáže sypat dostatečně zvrhlou muziku, budu spokojen. Minulé „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ bylo skvělé, tak snad se nyní laťka nebude snižovat.

Deströyer 666 mám dost rád a považuji je za elitu black / thrash metalu, takže dalším materiálem rozhodně nepohrdnu, byť se tentokrát bude jednat jen o EP se třemi novými songy a jedním starším v novém kabátku. I přesto věřím, že se mi „Call of the Wild“ v přehrávači několikrát otočí a že K. K. Warslut se svou družinou nezklame.

Docela zvědavý jsem i na „návrat“ Necrophobic. Tuhle švédskou bandu rovněž chovám docela v oblibě, ale minulá placka „Womb of Lilithu“ byla nudná až běda. Naděje na lepší záležitost ovšem vzbuzuje skutečnost, že se do sestavy vrátilo sehrané duo sekerníků Sebastian RamstedtJohan Bergebäck. Stejně tak půjde o první fošnu po návratu staronového zpěváka Anderse Strokirka. Cosi jako snahu o ohlédnutími za starými dobrými časy ostatně naznačuje i klasický obal od Necrolorda. Tak snad to tentokrát zase klapne…

Zajus

Zajus:

Prohledal jsem asi už všechny seznamy a ne a ne najít nějakou vyloženou pecku. Lépe řečeno, zatím to vypadá, že v únoru na nás čeká jen jedno zajímavé album, a i to vyjde hned zkraje měsíce. Mluvím zde o druhém počinu amerického dua Rhye. Mike Milosh a Robert Hannibal hrají vlastně nesmírně příjemný a sofistikovaný pop. Proto je název jejich novinky – „Blood“ – dosti nečekanou volbou. Rhye z nahrávky uvolnili již řadu skladeb, které jsem zatím neslyšel, ovšem pokud mohu soudit podle obrázků tyto singly doprovázející, mohlo by zde dojít k jistému posunu. Tam kde bylo dnes již pětileté „Woman“ a jej doprovázející singly jemné a jen mírně naznačovalo, se „Blood“ zdá být mnohem otevřenější, byť stále vkusné. Uvidíme, zda se to na hudbě projeví. Osobně mi totiž jistá stydlivost, kterou Rhye vyjadřovali jak ve své hudební, tak ve své vizuální stránce, bylo docela sympatická.

Onotius

Onotius:

Únorová nabídka je věru bídná. Bídná do té míry, že nakonec ani nevyužiji všech tří příček, jež formát redakčního eintofu nabízí. Vzhledem k tomu, že Chaos Echœs nakonec stihli vydat svou novinku už koncem ledna, favoritem měsíce se kontumačně stávají The Atlas Mouth. Jejich „The Old Believer“ mě svého času bylo schopno poměrně dobře zabavit povedeným post-metalem. Uvidíme tedy, jak si bude stát novinka, jejíž první singly zatím naznačují ještě větší příklon k sludgové syrovosti a přímočarosti. Další deskou, kterou ještě je třeba zmínit, je chystaná nahrávka od Gnaw Their Tongues. Jejich blackový noise dovede při správné náladě neskutečně pohltit a nevidím důvod, proč by tomu u novinky mělo být jinak.

Gnaw Their Tongues

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Debut „Throne of Demonic Proselytism“ italských Demonomancy a skladby ze splitka s Black Feast můj vkus rozhodně neurazily, a jelikož nevidím žádnou jinou pro mě zajímavou desku, která by vyšla v únoru, tak si poslechnu aspoň tohle. Novinka „Poisoned Atonement“ dle promokeůu opouští striktní axiom black/deathového primitivismu à la Von, Beherit, Profanatica ve prospěch „sirnaté metalové magie“. Heh, no… Snad to nebude pičovina. Tak jako tak, únor stejně asi strávím doháněním restů z loňska.

Cnuk

Cnuk:

František Štorm to tam od reinkarnace Master’s Hammer docela pálí a tak tu máme po dvou letech opět nové album – „Fascinator“. To je nahrané v současné koncertní sestavě, takže uvidíme, jaká změna to oproti „Vagus vetus“ a „Formulæ“ bude. Sám doufám, že bude veliká, protože tohle časté vydávání nového materiálu „Mistrovu kladivu“ prostě nesvědčí a jde to bohužel na úkor kvality. Spíš než natěšenost u mě převládají obavy, ale zvědavý jsem dost.

Asi určitě mě také nemine nové album Saxon pojmenované „Thunderbolt“. Nemá cenu se rozepisovat, co lze od takové desky čekat, protože to všichni moc dobře víme. Saxon málokdy podlezou svoji laťku a věřím, že si svůj kvalitní heavymetalový standard udrží i s nadcházející plackou.

Demonomancy

Mythago

Mythago:

Tenhle měsíc bude vážně slabota. Měl jsem opravdu problém si vzpomenout respektive najít něco, co bych si chtěl alespoň s minimální pravděpodobností poslechnout. Nakonec se však něco našlo.

Tím něčím je Mories a jeho nové album „Genocidal Majesty“ v rámci Gnaw Their Tongues. Nějakou dobu jsem se o něj nezajímal a poslední album mi třeba úplně uteklo, ale myslím, že ke „Genocidal Majesty“, když nic jiného, alespoň přičuchnu. „Eschatological Scatology“ se sice Moriesovi v mých očích už asi překonat nepodaří, ale zkusit to může.


Saxon: obsáhlý vinylový set na cestě

Britští veteráni Saxon aktuálně chystají neskromný vinylový boxset. Ten vyjde 18. března pod názvem „Eagles and Dragons“ a jeho součástí bude následujících devět desek kapely (v závorce původní roky vydání):

• Solid Ball of Rock (1991)
• Forever Free (1992)
• Dogs of War (1995)
• Unleash the Beast (1997)
• Metalhead (1999)
• Killing Ground (2001)
• Lionheart (2004)
• The Inner Sanctum (2007)
• Into the Labyrinth (2009)


Saxon – Battering Ram

Saxon - Battering Ram
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 16.10.2015
Label: UDR Music

Hrací doba: 50:17

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když britští harcovníci Saxon oznámili vydání svého již 21. studiového počinu, který nese jméno „Battering Ram“, řekl bych, že to nebylo pro nikoho nikterak zásadní překvapení. Tato legenda NWOBHM se totiž stejně jako Motörhead nenechává mladšími spolky nijak zastrašit a ani ve svém pokročilém věku se nebojí sypat placky z rukávu se sympatickým dvouletým odstupem, a přitom si ponechává vysoký standard, který je pro Saxon v aktuálním tisíciletí zcela typický. „Battering Ram“ je snad ve všech ohledech tou úplně nejmíň překvapivou deskou, kterou si letošní podzim pro příznivce metalové hudby nachystal, a přesto nelze říct, že by to byla jen prachobyčejná rutina, kterou tato legenda nahrála jen proto, že se po ní očekává, a po níž za dva týdny neštěkne pes.

Saxon naplnili očekávání jak co do hudební náplně, která je oproti minulému „Sacrifice“ více kytarová a na poměry Saxon tvrdší, a stejně tak co do technického zpracování, protože Andy Sneap podepsaný pod finálním zvukem je zárukou dobré práce. „Sacrifice“ bylo méně ortodoxní heavy metalové a stáčelo se místy k poctivému rock’n’rollu, ovšem to je jen kosmetická poznámka, protože na výsledku se vlastně nic nemění. I přes zjevnou sázku na jistotu, pokud se tomu tak dá říct, si totiž nemohu pomoci, ale moderní podoba SaxonBiffem v čele mě pořád baví. Není to již taková pecka, jako bylo svého času „Lionheart“, s nímž Saxon nakopli můj zájem o jejich hudbu, ale přesto je radost „Battering Ram“ poslouchat.

„Battering Ram“ se skládá z desítky poctivých metalových hymen v rychlejším ražení, které si díky kytarovému rukopisu a zejména díky skvělému hlasu Biffa Byforda, jenž zní velmi vitálně, ponechávají svůj vlastní ksicht a je radost poslouchat bandu páprdů, kteří tu svoji káru táhnou již takřka čtyřicet let, jak dobře jim to šlape. Úvodní nářezová „Battering Ram“ by neměla nechat na pochybách nikoho, kdo již v Saxon nevěří, protože pánové stále umí. První polovina alba mi přijde malinko utahanější, nicméně proti epicky vyznívající „Queen of Hearts“ a rychlejší „Destroyer“ nelze nic namítat.

To v druhé polovině se Saxon občas zvednou i nad úroveň svých posledních počinů, za což vděčí svižné „Stand Your Ground“, která je pro mě top momentem celé desky, a „Top of the World”, jež klame ostrým rozjezdem a oproti zbytku je příjemně odlehčená a melodičtěji orientovaná. Případnou výtku bych směřoval směrem k méně výrazné „Hard and Fast“, klasické zatěžkanosti „The Devil’s Footprint“ a závěrečné „Kingdom of the Cross“, která se snažila navodit pocit velkolepého závěru, ovšem nedaří se jí vzbudit patřičné emoce. Takhle zůstává slabším finále po jinak zdařilé nahrávce, jež dostává velikosti jména, které ji zaštiťuje.

Nebudu to protahovat, protože je jasné, že Saxon pořád umí. Kdybychom neustoupili z číselné hodnotící stupnice, tak bych sáhl po slušné sedmičce, která tak akorát vystihuje to, kde aktuálně Saxon jsou. Na poměry žánru nadstandard, kterému se většina scény dívá na záda, ovšem taková pecka, která by se dokázala srovnat s klenoty diskografie těchto ostrovanů, to už není.


Redakční eintopf #81 – říjen 2015

Thy Catafalque - Sgùrr
Nejočekávanější album měsíce:
Thy Catafalque – Sgùrr


H.:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Hades Almighty – Pyre Era, Black!
3. Corrections House – Know How to Carry a Whip

Ježura:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Shining – International Blackjazz Society
3. Queensrÿche – Condition Hüman

Kaša:
1. Avatarium – The Girl with the Raven Mask
2. Saxon – Battering Ram
3. The Winery Dogs – Hot Streak

nK_!:
1. Children of Bodom – I Worship Chaos
2. Blue Stahli – The Devil

Atreides:
1. Corrections House – Know How to Carry a Whip
2. Thaw – St. Phenome Alley
3. Kauan – Sorni nai

Skvrn:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Kauan – Sorni nai
3. Shining – International Blackjazz Society

Onotius:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Deafheaven – New Bermuda
3. Abigail Williams – The Accuser

Příval nových nahrávek pokračuje a zajímavá alba se na posluchače sypou jedno za druhým. Suverénně největší očekávání v naší redakci však budí jen jedno. Hudebním králem v měsíci říjnu v naší redakci evidentně bude Tamás Kátai. Tvorbu tohoto maďarského chlapíka, jenž aktuálně žije ve Skotsku, opravdu milujeme, takže není divu, že když vychází novinka jeho projektu Thy Catafalque, tak nám z toho všem už teď vibrují chlupy v nose, jak čucháme další hudební závislost.

Avšak i bez „Sgùrr“, jak se ona novinka Thy Catafalque jmenuje, říjnový výběr rozhodně není chudý. Z toho, co naši redakci zjevně zajímá nejvíce (tedy získalo nejvyšší počet bodů v neveřejném eintopfovém sčítání hlasů), za zmínku určitě stojí ještě „Know How to Carry a Whip“ od zámořského experimentálního projektu Corrections House, v němž se potkávají členové kapel jako Neurosis, Eyehategod, Yakuza nebo Buried at Sea… a kromě něj samozřejmě i všech dalších 12 níže zmíněných věcí, protože už jen dostat se do vybrané společnosti našeho eintopfu je čest!

H.

H.:

Vzhledem k tomu, jak natřískané bylo září, by nebylo nijak překvapující, kdyby byl říjen co do počtu nahrávek, na něž se člověk těší, o něco chudší, nicméně i tenhle měsíc drží laťku vysoko. I tentokrát toho bude dost k poslouchání, zvlášť když vám právě v říjnu vychází jedna z nejočekávanějších desek roku. O volbě na tento měsíc jsem nemusel nijak přemýšlet, protože ta byla zcela zřejmá již od doby, kdy bylo ohlášeno, že 16. října vyjde nové album Thy Catafalque. Tamás Kátai, jenž za tímto projektem stojí, je pohříchu nedoceněný hudební génius. To, co předvedl na posledních třech deskách, je čistá a ničím neředěná dokonalost, což je přesně ten důvod, proč i na „Sgùrr“ budu mít ty úplně nejvyšší nároky. Přesto věřím, že zklamán nebudu. A těším se tak hodně, že toto album odsunulo na druhé místo i jednu z mých největších srdcovek, a to dokonce i přes fakt, že tato vydává první nový materiál po 14 letech. Sice je pravda, že jde jen o EP, ale i tak – po 14 letech! Hades Almighty bezvýhradně uctívám a jejich tvorbu považuji za naprostý klenot, tudíž i v případě „Pyre Era, Black!“ mám nejvyšší nároky a jsem natěšený jako ďas, přestože to bude bohužel poprvé bez Janto Garmanslunda. Hodně zvědavý jsem ovšem i na „Know How to Carry a Whip“ od experimentální superskupiny Corrections Hosue, jejíž debut „Last City Zero“ jsem svého času pomalu nedokázal vyndat z přehrávače, tak snad spolupráce členů kapel jako Neurosis, Eyehategod nebo Yakuza vyjde i tentokrát.

Ježura

Ježura:

Po nářezovém září by se mohlo zdát, že už to zase taková sláva nebude, ale říjen i tak nabízí celou řadu pěkně šťavnatých novinek, které by byla chyba přejít bez povšimnutí. Začněme u té, která to u mě vyhrála… Tamás Kátai respektive jeho avantgardní projekt Thy Catafalque mě před čtyřmi lety dostal(i) do kolen, takže není divu, že od nové desky „Sgùrr“ očekávám jen to nejlepší – cokoli slabšího by bylo zklamáním. Jen nedaleko za Thy Catafalque skončili norští Shining. S těmito jazzmany mám zkušeností sice zatím jen pomálu, každá z nich je ale v pozitivním smyslu intenzivní, takže jejich nový počin „International Blackjazz Society“ netrpělivě očekávám od momentu, kdy jsem se dozvěděl o tom, že se chystá, a mám takové tušení, že to bude pekelná jízda. No, a pak tu máme Queensrÿche, kteří před časem po právu získali nárok na vlastní jméno, a tuhle milou skutečnost by se zasloužilo oslavit pořádnou šlehou. Že na to Queensrÿche s novým zpěvákem mají, to dokázali už naposledy a podle obou zatím vypuštěných ukázek to vypadá, že „Condition Hüman“ by mohla mít ještě větší grády, takže mě prosím omluvte, já jdu doufat. Víte co, srdcová kapela…

Kaša

Kaša:

Říjen je oproti silným letním měsícům co do množství zajímavých alb sice menší propad, ale nějaká ta želízka v ohni se najít dají. Já sám se těším na druhé album superskupiny The Winery Dogs, v jejíchž řadách se spojili Billy Sheenan, Mike Portnoy a Richie Kotzen. Debut byl překvapivě silný a s příchodem „Hot Streak“ věřím v další porci svižného hard rocku s bluesovým feelingem. Ujít si nenechám ani britské rutinéry Saxon, kteří sice už léta hrají totéž a nemůžou mě snad už ničím překvapit, ale ten jejich klasický heavy metal mě v aktuálním miléniu pravidelně baví, takže jestli se na „Battering Ram“ něco nepodělá a staří bardi si udrží svůj letitý standard, tak budu spokojený. Pokud se o předchozích dvou počinech dá říct, že se na jejich příchod těším, tak z „The Girl with the Raven Mask“ od švédských doom metalistů Avatarium jsem už předem připosraný, protože tahle parta kolem Leifa Edlinga svým skvostným debutem „Avatarium“ a nadcházejícím EP „All I Want“ představila hudbu, jíž se dá vytknout jen opravdu málo. Jennie-Ann Smith zpívá jako bohyně, atmosféra je správně melancholická, přesto místy rockově odlehčená, a riffy se táhnou pěkně pomalu. Vzhledem k jejich dosavadní formě čichám horkého adepta na Top5 výročního eintopfu!

nK_!

nK_!:

Na skvělou muziku bohaté září pomalu končí a je tedy potřeba vyhlížet, co nám nabídne měsíc další. Opět vychází hromada očekávaných desek, mě však zaujaly především dvě – novinky Children of Bodom a Blue Stahli. Finská parta okolo Alexiho Laiha se po dvou nemastných albech před dvěma lety blýskla povedeným „Halo of Blood“ a v případě novinky „I Worship Chaos“ nečekám o nic horší materiál. Blue Stahli je elektronická sázka na jistotu. Ačkoliv písně z „The Devil“ vychází postupně na krátkých nahrávkách už dva roky, vyčkávám raději na kompletní album a dočkat bych se měl právě začátkem října.

Atreides

Atreides:

Pokud jsem v říjnu nezaznamenal až tolik akcí, které by stály vyloženě za řeč, s alby je to jiná. Po dlouhé době můžu říct, že vycházejících placek je po delší době tolik, že budu mít problém vybrat trojici, na kterou se těším nejvíce. Mít tu možnost, rozšířil bych trio alespoň na kvintet či spíš rovnou sextet. Ale dost řečí – říjnovým nahrávkám vládnou Corrections House. Scotta Kellyho (Neurosis) tu hádám nijak zvlášť představovat nemusím – dva roky zpátky s trojicí dalších hudebníků spáchal výborný debut „Last City Zero“ a já se popravdě nemůžu dočkat, až se dostanu k novince „Know How to Carry a Whip“ a s ní i k další porci experimentů na hranici několika žánrů. Experiment a vývoj trochu jiným směrem očekávám i od polských oblíbenců Thaw, kteří po loňské syrovosti „Earth Ground“ přichází s kazetovou limitkou „St. Phenome Alley“, jež má obsahovat všehovšudy dvě zhruba 20 minutové kompozice (na každé straně jednu), přičemž to vypadá, že by se noise / blackové komando mohlo tentokrát vydat spíše onou více industriální, hlukově ambientní cestou. A v neposlední řadě jsem do třetice zvolil svou další srdcovku, kterou si i přes kvality ostatních alb nemohu nechat ujít. Finsky pějící Rusové Kauan připravili po dvou letech další řadovou desku a popravdě jsem vážně zvědavý, co na „Sorni nai“ přinesou tentokrát.

Skvrn

Skvrn:

Tak tu zas pro jednou máme solidní albový nátřesk. Jestliže září vypadalo velmi nadějně a co do počtu očekávaných nahrávek hravě překročilo průměr, desátý měsíc kalendářního roku onu hranici průměru přeskakuje ještě ladněji. Vlastně si nevybavuji, kdy naposled jsem stál před tak silným hudebním obdobím. V říjnu totiž – při využití moc užitečné pomůcky slyšící na jméno aritmetický průměr – vychází každý třetí den deska, kterou si s jistotou a radostí pustím. Jenže eintopfových přihrádek není deset a nezbude mi nic jiného než z toho zajímavého vybrat to úplně nejzajímavější. Zvolit první místo je naproti tomu jednoduché. Na nové Thy Catafalque se čeká už čtyři roky a na rovinu říkám, že jestli se „Sgùrr“ nezařadí k letošní absolutní špičce, tak budu zklamán. Zato o další příčky se vedou ostřejší boje. Původně jsem měl v úmyslu přisoudit druhou pozici norské jazz metalové bláznivině Shining, ale vzhledem k ukázkám, které mě zatím příliš nepřesvědčily, dávám přednost ruským Kauan. Tuhle milou muziku na pomezí doomu, post-rocku a folku mám moc rád, a byť těleso kolem Antona Belova vydanými počiny nešetří, já už se opět těším. Navíc je podzim, tak co tu ještě řešíme?

Onotius

Onotius:

Při pohledu na říjnovou nadílku čerstvě vycházejících desek mé srdce plesá. Dlouho se mi nestalo, že bych měl na výběr z tolika zajímavých novinek, o to těžší bylo vybrat pouze onu trojici, na niž se těším nejvíce. První deskou z ní je určitě novinka maďarského avantgardně metalového projektu Thy Catafalque, který zrovna nedávno v mém přehrávači prožíval renesanci. První zveřejněná skladba i pěkný obal, ovšem především vysoká laťka nastavená skvělými předchůdci, slibují nemalý zážitek. Dále jsem pak zvědav na post-black metalové Deafheaven, jejichž poslední deska „Sunbather“ vzbudila zájem i mimo metalové kruhy, především však předváděla velmi kvalitní kombinaci zběsilého black metalu se shoegazovou zasněností. Začátkem měsíce vydávají desku „New Bermuda“ a já jsem zvědav, jak nakonec obstojí. A v black metalové škatulce zůstanu i s posledním favoritem –  tentokrát hudebníky koketujícími více s technikou, symfoničnem a občasnými core záchvěvy. Mám samozřejmě na mysli americké Abigail Williams, kteří svou novinku vydávají pro změnu koncem měsíce.


Novinky 30-5-15

Ahab - The Boats of the Glen Carrig

>>> Němci Ahab odtajnili konkrétní detaily o svém nadcházejícím čtvrtém albu, jež se bude jmenovat „The Boats of the Glen Carrig“ a vyjde 28. srpna u Napalm Records. Obálku prohlížejte tady, tracklist následuje:

01. The Isle 02. The Thing That Made Search 03. Like Red Foam (The Storm) 04. The Weedmen 05. To Mourn Job 06. The Light in The Weed (Mary Madison) [bonus]

>>> Populární Finové Children of Bodom hlásí změnu ve své sestavě. Kapelu po 12 letech opustil kytarista Roope Latvala. Vydání chystané desky, která by již měla být kompletně hotová, ani nadcházející koncerty by odchod neměl ohrozit.

>>> Švédové Ghost ukázali podobu své třetí desky „Meliora“, která vyjde 21. srpna. Obal se nachází na odkazu, tracklist vypadá takto:

01. Spirit 02. From the Pinnacle to the Pit 03. Cirice 04. Spöksonat 05. He Is 06. Mummy Dust 07. Majesty 08. Devil Church 09. Absolution 10. Deus in Absentia

>>> Norové Gorgoroth vypustili do světa song ze svého dlouho připravovaného alba, které pod názvem „Instinctus bestialis“ konečně vyjde 8. června. „Ad omnipotens aeterne diabolus“ poslouchejte na webu Terrorizer.

>>> Gorguts se nechali slyšet, že pracují na své další desce, která bude druhá po obnově činnosti v roce 2008. Více detailů prozatím není k dispozici.

>>> Hate Eternal pojmenovali svůj další řadový počin „Infernus“. Datum vydání bylo firmou Season of Mist stanoveno na 24. srpna.

>>> Projekt Lindemann, v němž spojili své síly Till Lindemann (Rammstein) a Peter Tägtgren (Hypocrisy, Pain), přichází s první plnohodnotnou ukázkou své tvorby. Videoklip „Praise Abort“ sledujte na YouTube. Album „Skills in Pills“ vyjde 23. června.

>>> Kanadský rapper Madchild vydá své další album 24. července. Jmenovat se bude „Silver Tongue Devil“.

>>> Britští veteráni Saxon ohlásili, že jejich další nahrávka ponese název „Battering Ram“. Počin by se podle všeho mohl objevit v říjnu.


Saxon, Skid Row, Halcyon Way

Saxon poster
Datum: 16.11.2014
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Halcyon Way, Saxon, Skid Row

Nikdy jsem nebyl fanouškem klasického heavy metalu a v tom smyslu, abych měl rád většinu žánrových kapel, jím stále nejsem. I přesto si ale v tomto dřevním leč stále populárním odvětví dovedu najít své favority. Od té doby, co mě na druhém Metalfestu totálně a hlavně zcela nečekaně odpálili, jsou to právě britští staříci Saxon, kteří se v mé skromné sbírce řadí k té nejužší heavy metalové špičce, a tak když vešlo ve všeobecnou známost, že zavítají do Prahy, nebylo moc o čem diskutovat – tím spíš, že jsem přesně takovou příležitost bedlivě vyhlížel celé tři roky, které uplynuly od našeho prvního setkání…

Evropské turné, jehož součástí pražská zastávka byla, Saxon pojali v retrospektivním stylu a při příležitosti 35. výročí vydání eponymního debutu se rozhodli hrát zejména ze svých třech nejproslulejších nahrávek, a sice “Wheels of Steel” (1980), “Strong Arm of the Law” (1980) a “Denim and Leather” (1981). Staromilce to zajisté naplnilo nadšením, já jsem však ve svém očekávání zůstal o poznání střízlivější, a to z jednoho prostého důvodu – zejména starší diskografii Saxon prakticky vůbec neznám a naopak mi velice zachutnala aktuální deska “Sacrifice”. To samozřejmě znamenalo, že jakkoli jsem se na klubový koncert Saxon těšil tři a půl roku, byla tu ne úplně opomenutelná možnost, že se mi staré fláky zkrátka nestrefí do vkusu a novější kusy, které by to případně mohly zachránit, zaniknou. Než se ale zbytečně trápit katastrofickými scénáři, raději jsem se upnul k přesvědčení, že takoví mazáci jako Saxon prostě nezklamou, a chutě vyrazil do Roxy.

Než ale mělo dojít k zatlučení zlatého hřebu večera, byla na plánu ještě dvojice vystoupení, z nichž mě ani jedno nijak nevzrušovalo. První z nich předvedli američtí Halcyon Way. Nemám vůbec představu, jak si pánové v zámoří stojí co do popularity, ale v Evropě, tím spíše pak u nás, to rozhodně žádná velká sláva není, a proto mi přišla poměrně komická už skutečnost, že kapelu pro poloprázdný sál uvedl jakýsi fousatý týpek, v němž by se člověk nějakého entusiasmu dořezával jen s obtížemi. A v nijak oslnivém stylu se i pokračovalo, byť dávat to za vinu kapele by nebylo fér. Ani jedna z kytar totiž nebyla prakticky vůbec slyšet a bicí se zpěvem toho pochopitelně moc neutáhly, takže dojem z prvního vystoupení večera byl většinu času nevalný, i když zle se to na druhou stranu netvářilo. Naštěstí se ale zvukař někdy za polovinou setu vzbudil, kytary začaly lézt i z reproduktorů a najednou to začalo fungovat. Samozřejmě se žádný extra zázrak nedostavil, ale jelikož se muzikanti snažili, předváděli sympatické nasazení a nakonec ani jejich mix toho nejklasičtějšího hard rocku/metalu a modernějších prvků nebyl úplně k zahození, na opatrný optimismus to nakonec stačilo a Halcyon Way si na závěr vysloužili v rámci možností i celkem přijatelnou odezvu.

Jestli ale Halcyon Way platili za takový ten neznámý support, v případě druhých Skid Row už šlo jednoznačně o první ligu a bylo to poznat okamžitě. Že tahle kapela táhne, bylo zřetelné už podle zčistajasna narvaného sálu, a že táhne právem, to jsem zjistil prakticky hned, co Skid Row hrábli do strun. Byla to totiž vážně pecka, a to od začátku do konce. Popravdě jsem docela zíral, když jsem se přistihl při tom, že mě to zatraceně baví navzdory tomu, že pro podobnou muziku vážně buňky nemám, jenže bylo to tak – parádní zvuk, skvělá atmosféra, kapela, kterou to evidentně bavilo, a odezva lidí, kteří nadšením vážně nešetřili… Skid Row předvedli naprostou profesionalitu, nasazení jako kráva a do publika pálili jeden hit za druhým s takovou nenuceností a elegancí, že by to s přehledem vystačilo na vlastní headline, a kdyby snad Saxon toho večera neměli zahrát, neodcházel bych nespokojený – a to je věc, o níž bych si nikdy nemyslel, že ji řeknu.

Skid Row byli vlastně tak dobří, že jsem se začal obávat, jestli nenasadili pro Saxon trochu moc vysokou laťku. Legendární heavy metaloví pionýři se však zahanbit nenechali a všechny pochyby rozmetali na prach už při nástupu. Koncert totiž odpálila pecka “Motorcycle Man” a bylo to, jako by na pódiu vybuchla bomba. Saxon do toho totiž vletěli jak zamlada a stačilo prvních pár taktů a mírně přeřvaný zvuk, aby si lidi přitáhli na svou stranu.

Setlist Saxon:
01. Motorcycle Man
02. Sacrifice
03. Power and the Glory
04. Heavy Metal Thunder
05. Lionheart
06. I’ve Got to Rock (to Stay Alive)
07. Suzie Hold On
08. Broken Heroes
09. To Hell and Back Again
10. And the Bands Played On
11. The Eagle Has Landed
12. 20,000 Ft
13. 747 (Strangers in the Night)
14. Forever Free
15. Strong Arm of the Law
16. Princess of the Night
– – – – –
17. Wheels of Steel
18. Crusader
19. Denim and Leather

V podobném tempu se samozřejmě pokračovalo dále a Saxon nohu z plynu rozhodně nesundavali. Ať už sálem zněly starší či novější skladby, pořád to mělo ohromnou sílu a fungovalo to lépe, než jsem si vůbec dovedl představit respektive přesně tak, jak jsem si v koutku duše přál. A i když se mi úplně nechce ukazovat na konkrétní členy a opomíjet další, velkou část zásluhy na tom musím přiznat především dvěma lidem. První je basák Nibbs Carter, který do toho šel jako by to mělo být naposled a jeho divoké nasazení vážně stálo za to. Tím druhým pak samozřejmě není nikdo jiný než zpěvák Biff Byford. Tomu chlapovi táhne na 70, ale léta na něm absolutně nejsou znát a ohromné charisma a pěvecké schopnosti mu může závidět opravdu kde ḱdo. Biff koncertu zkrátka neochvějně kraloval a vážně mě nenapadá moc frontmanů, kteří by byli schopni podat takhle suverénní a působivý výkon. Tohle zkombinujte s nářezovým NWOBHM staré školy a vyjde vám z toho vystoupení, kterému nelze vytknout vůbec nic.

Saxon se naštěstí nesnažili nadarmo – lidí bylo totiž v Roxy fakt hodně a kapele od samého začátku dávali jasně najevo, že to dělá dobře. To znamená jediné – všudypřítomné nadšení, které se projevovalo mohutnou odezvou, zpíváním, tleskáním, hrozením a především pařbou prakticky všech, na něž jsem dohlédl. Je sice pravda, že po explozivním začátku intenzita odezvy lehce poklesla, ale kdykoli si Biff zamanul, publikum se od něj nechalo ochotně dirigovat a byla to prostě pecka. V samotném závěru, kdy v přídavku zazněla trojice “Wheels of Steel”, “Crusader” a “Denim and Leather”, ale koncert opět vygradoval a bylo to finále, na které mohli být Saxon opravdu pyšní, protože minimálně zpod pódia to nemělo jedinou chybičku…

Saxon se to tedy podařilo. Navzdory mým obavám zcela suverénně potvrdili, že i po více jak 35 letech na scéně dovedou naplnit klub po strop a pak všem přítomným nakopat prdele, jako by se nechumelilo, a to s takovou grácií, že jeden nestačí zírat. Já jsem tedy zírat rozhodně nestačil. Až se k nám pánové zase někdy vrátí, dost určitě u toho nebudu chybět, a pokud heavy metal alespoň trochu snášíte, měli byste se také dostavit. Litovat rozhodně nebudete, protože jestli si Saxon udrží fenomenální formu, jakou v posledních letech mají, tak to bude zase ohromný zážitek.


Saxon, AC Angry

Saxon
Datum: 10.6.2013
Místo: Brno, Fléda
Účinkující: Saxon, AC Angry

Akreditaci poskytl:
Fléda

Jedna z anglických kapel, která se služebně dokáže rovnat takovým velikánům, jako jsou Iron Maiden nebo Judas Priest, to jsou Saxon. Skupina, jejíž věkový průměr se pohybuje kolem 60 let a její nejmladší člen má za chvíli padesátku na krku. Je obdivuhodné, že po takové době a v pokročilejším (takřka důchodovém věku) mají chuť a sílu táhnout káru dál, vydávat desky a dokonce je podporovat dlouhými turné. Jedinou českou zastávkou na turné k desce “Sacrifice” se stala brněnská Fléda. A já byl u toho a jsem za to rád…

Co mě dost pozitivně překvapilo, byl začátek. Začít se mělo v osm a taky prakticky krátce po osmé spustila předkapela s názvem AC Angry. Sice jsem měl ze začátku velký problém se zvukem, který byl namíchaný dost prapodivným způsobem. Bicí přeřvávaly vše a sólová kytara prakticky nebyla slyšet. To se ale naštěstí v průběhu prvních dvou skladeb pomalu ale jistě srovnalo. Muzika to nebyla sice nijak objevná, ale na rozehřátí to stačilo. Kapela do lidí hustila osmdesátkový heavy metal plný piva, sexu a rock and rollu. Vzhledem k tomu, že se během jejich setu teprve klub začal zaplňovat, měli AC Angry poněkud nevděčnou pozici, ale dokázali se s ní poprat celkem s grácií. Jednoduše standardní heavy rockový buchar, který se dal vydržet v pohodě, navíc docela ke kapele formátu Saxon docela slušně zapadl.

Ovšem to hlavní mělo teprve přijít, což byli angličtí heavy metaloví veteráni. Těm po krátké pauze spustilo na úvod intro z aktuální desky “Sacrifice”, na kterou navazoval ihned titulní flák. A kola z oceli se mohla rozjet naplno. Jak už jsem zmiňoval v úvodu, jedná se už o postarší pány, takže očekávat nějaké zběsilé řádění a běhání po pódiu by asi hraničilo s absurdní naivitou, přesto koncert energii nepostrádal. Za takové hlavní představitele Saxon se nejspíš dají považovat zpěvák Biff Byford se svou pověstnou platinovou hřívou a kytarista Paul Quinn, kterému pro změnu nechyběla nezbytná hučka na hlavě. Ovšem koncert si užívali všichni zúčastnění pánové. Bylo fajn, že Saxon řádně provětrali novinku a že to nesklouzlo ke kolikrát trapnému scénaři, kdy se zahrají dvě věci z aktuální desky, ke které se jede turné, a pak už se omílají dokola ty samé fláky. Tady ne, zaznělo věcí rovnou šest, a všechny fungovaly mezi starými hity jako “Heavy Metal Thunder” či “Strong Arm of the Law” naprosto výtečně.

Fléda byla relativně zaplněná, ale rozhodně ne nadoraz, což bylo docela příjemné, nevznikaly mačkanice a všichni měli svůj prostor, aby si mohli koncert náležitě vychutnat. Kapela postupně pookřávala díky velmi pozitivním reakcím publika, tudíž se ze začátku podmračeně vypadající Biff začal více usmívat a trochu blbnout. Že jsou rádi za každého fanouška, který na koncert přijde, krásně prezentovala následující příhoda. Během letitého fláku “Wheels of Steel” se v rukou jednoho z fanoušků objevil vinyl tohoto alba. Biff Byford si toho všiml a vinyl mu sebral, vyžádal si od jednoho z techniků fixu, přímo na pódiu jej podepsal a následně jej fanouškovi vrátil. To jsem na koncertě viděl poprvé, ale tímto činem u mě Byford a jeho kumpáni nevyčíslitelně stoupl v ceně.

Saxon předvedli srdcový výkon, který musel potěšit opravdu každého fanouška tvrdé rockové muziky. Tři generace fanoušků si užívali jak skladby z poslední doby, tak třepali makovicemi na letité fláky z hlubokých 80. let. Fungovaly i výlety do alb, které v rámci diskografie kapely nejsou tak provařené. Takovým příklad byl například “Conquistador” z desky “Metalhead”. U té bych si sice odpustil bicí sólo, ale naštěstí příliš nebrzdilo dramaturgii a spád vystoupení. Trochu mě zamrzelo, že prakticky nesáhli do skvělých alb “The Inner Sanctum” či “Into the Labyrinth”, člověk ale nemůže mít všechno. Tahle oslava rockové hudby byla naprosto precizní a po necelých dvou hodinách byl všemu konec, všichni byli zbrocení potem, ale přesto všem panoval spokojený úsměv ve tvářích, takový to byl skvělý koncert.


Saxon – Sacrifice

Saxon - Sacrifice
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 1.3.2013
Label: UDR Music

Tracklist:
01. Procession
02. Sacrifice
03. Made in Belfast
04. Warriors of the Road
05. Guardians of the Tomb
06. Stand Up and Fight
07. Walking the Steel
08. Night of the Wolf
09. Wheels of Terror
10. Standing in a Queue

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 6,5/10
Kaša – 7,5/10
Stick – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Víte, hodnotit desky jako “Sacrifice” je docela svérázná záležitost. Recenzent dopředu ví, jak to asi bude znít, a vědí to i posluchači, na které nahrávka míří. A ví to vlastně celý metalový svět, protože hudba, jakou produkují Saxon a další jim podobní, je zde déle než třicet let a po celou tu dobu si udržela v zasadě neměnný charakter. Právě proto je to ale vždycky tak trochu loterie, protože si člověk nikdy nemůže být jistý, jestli se zrovna tentokrát podařilo nahrát NWOBHM desku, která má i v 21. století co říct.

V případě Saxon je to maličko jinačí. I když bych s odstupem roka a půl jejich předchozí desce “Call to Arms” určitě nedal 9/10, jak jsem učinil v tehdejším vydání Na co se nedostalo, pořád platí, že mě toto album ujistilo v jedné věci – i po šestatřiceti letech kariéry a devatenácti (teď už vlastně dvaceti) albech na účtě jsou to právě Saxon, kteří se mohou bez ostychu řadit ke kapelám, jež dovedou oslovit i bez žánrových veletočů a snahy ten starý dobrý heváč posunout někam do neznáma. A proto jsem od “Sacrifice” očekával další nálož vesměs jednoduchého, ale vymakaného heavy metalu s tím nejlepším rodokmenem. A jak si většinou pointu nechávám ke konci recenze, snad se pro jednou nic nestane, když hned zkraje prohlásím, že jsem přesně takovou nahrávku dostal.

“Sacrifice” je deska, která sice ničím zásadním nepřekvapí, ale jak už jsem naznačil v úvodu, o tomhle to tentokrát není. Za jednoduchým obalem se skrývá ve své podstatě jen pár detaily ozvláštněná jednoduchá muzika, která však vyniká naprosto zřetelnou kvalitou prakticky každé jednotliviny, ze kterých je tvořen celek. Nejvíc na očích (nebo spíš uších) je tu pochopitelně kytarová sekce a ta asi nejlepším způsobem ilustruje, co se tu snažím vysvětlit. Z riffů vyloženě táhne stará britská škola a posluchač si asi nejednou řekne, že to tady bylo už tisíckrát, ale v ten moment na tím stejně mávne rukou, protože mu nezbude než uznat, že jsou to většinou opravdu poctivé, masité a správně heavy fláky, které fungují přesně tak, jak by heavy metalové riffy fungovat měly. Nejinak jsou na tom i velice vydařená sóla, která se sice opět drží žánrových hranic, ale v jejich rámci jsou napsána tak dobře, že to opět může posloužit jako učebnice skládání a použití heavy metalového sóla. Kritika nepřísluší ani na adresu skvěle úderných bicích partů Nigela Glocklera, baskytara Nibbse Cartera tvrdí muziku přesně tak, jak je třeba, a glorifikovat famózního pěvce Biffa Byforda by bylo snad opravdu pověstným nošením dřívím do lesa…

Důležitým faktorem je v případě “Sacrifice” rovněž výborná zvuková stránka věci. Produkce je sice veskrze moderní a čistá, nicméně se nějakým způsobem podařilo uchovat zdravou úroveň ostrosti a agresivity (která vynikne především ve srovnání s deskou předchozí), takže všechno zní mimořádně bezprostředně a v kombinaci s povedenou instrumentální a vokální stránkou se dostavují přesně ty správné vibrace, které dělají dobré album dobrým albem. No, a jak je z dosavadního textu asi všem zřejmé, “Sacrifice” je přesně takové dobré album. Ani v tomto případě se však nemohu vyhnout drobné kritice, protože bych nechtěl, aby někdo ze čtenářů pojal dojem, že je “Sacrifice” lepší, než ve skutečnosti je. Ne vždy se totiž všechno to, o čem jsem mluvil doposud, podařilo dotáhnout až tak daleko, aby se dalo hovořit o skvělém výsledku. Nejde tvrdit, že bych měl na mysli něco konkrétního, ale některé skladby jsou zkrátka slabší než ty ostatní.

Nejméně mě oslovila asi “Guardians of the Tomb”, která mi na poměry alba přijde moc předvídatelná a trochu o ničem. Na vrcholu blaha nejsem ani ze “Stand Up and Fight” nebo “Standing in a Queue”, ale v tomto případě už to opravdu není žádná tragédie, k oběma skladbám mám jen drobné výhrady a hlavně mají své světlé stránky, kterých není vůbec málo. Co se týče opačné části spektra, tady je výběr o mnoho širší a když nepočítám intro “Procession”, dá se říct, že co song, to větší nebo menší pecka. Namátkou mohu zmínit třeba “Made in Belfast” s perfektně zakomponovanou akustickou stopou, vypalovačku “Warriors of the Road”, kterou asi není dobrý nápad si pouště v autě, úderné pochoďáky “Walking the Steel” a “Wheels of Terror” nebo mimořádně zpěvnou a podkresem akustické kytary zpestřenou “Night of the Wolf”. Tady si vybere každý, komu není klasický heavy metal vyloženě proti srsti.

Saxon se to zkrátka opět podařilo a zase jednou potvrzují formu, která je v posledních letech provází a fanoušci z ní nemálo profitují. “Sacrifice” ctí žánr i albový rodokmen Saxon jak po hudební tak po textové stránce, ale i přes všechny objektivní výhrady, které by šly na adresu tohoto přístupu vznést (co si budeme povídat, obzvlášť ty texty občas zavání klišé na sto honů), to funguje. A funguje to skvěle, protože od chvíle, co jsem se na “Sacrifice” naladil, mě deska baví v podstatě nonstop. Je to album neuvěřitelně poctivé a zemité, ale přesto překvapivě svěží, a i přes některé dílčí výhrady není sporu o tom, že Saxon šlapou jako dobře namazaný stroj a o tři dekády mladší žánrové kolegy školí ve velkém stylu.

Saxon


Další názory:

Možná by se někomu mohlo zdát, že hodnocení 6,5/10 je pro takovou kapelu jako Saxon docela málo, ale já v žádném případě netvrdím, že je to špatné album, jen je až příliš předvídatelné a nepřekvapivé. Samozřejmě, starého psa novým kouskům nenaučíš a snad ani nejde očekávat, že by Saxon začali něco úplně jiného (a také to od nich neočekávám), nicméně je ta předvídatelnost v případě “Sacrifice” na můj vkus až moc velká. Ale jak říkám, stále to rozhodně není špatné a rozhodně je to kus poctivého heavy metalu, který své momenty nepochybně má. Osobně mě nejvíce zaujaly chytlavá “Made in Belfast”, šlapavá “Walking the Steel” a předposlední “Wheels of Terror”. Známka na pomezí 6,5 a 7 bodů.
H.

Saxon jsou jednou z mála heavy metalových kapel, která si napříč dekádami drží stabilní a hlavně dobrou formu. Pokud se zaměřím pouze na novodobá alba, tedy ta po roce 2000, je “Sacrifice” jedním z těch nejlepších. Ne tak silné jako “Lionheart”, ale pořád skvělá NWOBHM deska, která je vystavěna na třicet let starých základech. V té době ještě Saxon udávali směr a z tohoto období si vzali především ostré kytary, ke kterým přidaly košaté, melodické refrény, jež zdobí spíš jejich pozdější tvorbu. Nejlepším příkladem budiž hned úvodní titulka “Sacrifice”, ve které se skloubilo vše nejlepší z tvorby těchto anglických harcovníků, kteří ještě v důchodcovském věku dokazují, že na to stále mají a že jejich staromilský heavy metal má větší koule než výtvory některých mnohem mladších kolegů, nemám pravdu, pánové z HammerFall? Není jednoduché vybrat nejlepší skladbu, protože všech devět jsou velmi dobré, ale po dlouhém váhaní mě nejvíc baví “Warriors of the Road”, v jejímž refrénu jsem zaslechl slabé ozvěny Edguy, ale hezky se žene dopředu s melodickým větrem v zádech, a pokud tyhle skladby nedopadají pateticky, tak je můžu. “Sacrifice” je sice sázka na jistotu, která se ale opět vyplatila a která tyhle ostrovany drží před svými následovateli.
Kaša

Saxon v posledních letech moc dobře ví, co dělají. Sázejí na jistotu, přitom ale jejich heavy metal neztrácí šťávu, i když sem tam samozřejmě přijde mírné klopýtnutí. Po výborných počinech “Lionheart”, “Inner Sanctum” a “Into the Labyrinth” si vybrali slabší chvilku s poslední deskou “Call to Arms”, která prostě neměla dostatek silných skladeb. Od té doby ale nějaký čas uběhl a nyní se Saxon nadechli a přinesli další porci svěžího britského heavy metalu, který dovede nakopat prdel kdejaké mladší bandě. U Saxon mi vždy trochu vadilo, když trochu ubrali tempo, a začali drhnout zábavkový rock, což se někdy (byť v malé míře) stává i tady, a přestože má deska šťavnatý zvuk a všechno je přece jen na svém místě, tak se neubráním občas mírnému zívnutí. Ale když spustí riffopalby, jako je titulní skladba, či o kus melodičtější hymny “Warriors of the Road” a “Guardians of the Tomb”, tak jsem maximálně spokojen. Stejně tak fungují řezavé “Night of the Wolf” nebo “Wheels of Terror”. Z těch rockovějších bych pak ještě vypíchnul “Stand Up and Fight”. Prim pro desku hraje taky fakt, že tu není žádná vyloženě pomalá skladba, tou si totiž Saxon někdy umí pořádně zavařit. Tahle deska je potěchou pro heavy metalovou část mé duše, a tak můžu být s bodovým hodnocením vcelku štědrý.
Stick