Archiv štítku: Shining

The Dillinger Escape Plan se přesouvají do Lucerny

The Dillinger Escape Plan (USA), Shining (NOR)
15. 2. 2016, Lucerna Music Bar, Praha

Kvůli enormnímu zájmu se koncert mathcorových ikon přesouvá z vyprodaného Rock Café do větších prostor Lucerny. TDEP letos definitivně končí. V Lucerně se tak unikátní kapela rozloučí tím, co umí nejlépe – živelným koncertem! Očekávejte lavinu energie, která smete všechno a všechny! Nepropásněte poslední šanci naposledy slyšet novátory extremní hudby.

The Dillinger Escape Plan

Speciálními hosty budou i nadále norští jazz blackoví experimentátoři Shining. Zakoupené vstupenky zůstávají v platnosti.

Zakoupené vstupenky zůstávají v platnosti, nejlevnější vstupenky stále v prodeji na www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Tři výrazná jména progresivního metalu už příští týden ve Futuru! Intronaut, Shining a Obsidian Kingdom!

Intronaut (USA), Shining (NOR), Obsidian Kingdom (SPA)

13. 9. 2016 – Futurum Music Bar, Zborovská 7, Praha 5
Start: 19:00
520 Kč v předprodeji, 550 Kč na místě
520 CZK pre-sale, 550 CZK on the spot

Tři výrazná jména progresivního metalu se představí v úterý 13. září v pražském Futurum Music Baru. Intronaut s novým albem The Direction of Last Things – poslední velká Českem nepolíbená ikona post-metalu – přijede spolu s norskými blackjazzovými experimentátory Shining. Trojici doplňují Španělé Obsidian Kingdom.

Deset let uplynulo od chvíle, kdy čtveřice z Los Angeles říkající si Intronaut vydala své první dlouhohrající album Void. Známý metalový server Blabbermouth dal devastující a skvělé desce oscilující mezi Neurosis a Mastodon nejvyšší známku 10/10 a nazval Intronaut budoucností metalu. Masivní kytarové riffy, technická preciznost, která ale nikdy nejde na úkor apokalyptické atmosféry, to vše Intronaut vylepšovali na dalších čtyřech počinech včetně toho posledního z minulého roku – The Direction of Last Things.

Intronaut, Shining

Dítě multiinstrumentalisty, zpěváka a skladatele Jørgena Munkebyho – norský kolektiv Shining, už patnáct let boří hudební hranice, kdy mixuje progresivní, technický metal s jazzem, avant-gardou a experimentálními zvuky. Poslední deska International Blackjazz Society z loňského podzimu dokázala, že pětici vystudovaných hudebníků zdaleka nedošly nápady na taneční polyrytmy, chaoticky-precizní riffy nebo drásavé saxofonové sóla. Stejně jako Venom vynalezli Black Metal v osmdesátých letech, Shining se můžou podepsat pod Blackjazz – nový žánr i nahrávku z roku 2010, která zaslouženě bodovala v žánrových i mainstreamových hitparádách

Španělsko není nejznámější krajinou pro svůj metalový export, ale Obsidian Kingdom z Barcelony patří mezi jedno z těch nejprogresivnějších uskupení. Konceptuální, nadžánrová deska Mantiis z roku 2012 se okamžite dostala do povědomí metalového undergroundu a pro Obsidian Kingdom začaly časy předskakování post-metalovým hvězdám jako Cult of Luna a upsání se jednomu z nejelitnějších labelů Season of Mist, který je okamžitě poslal na tour s isladnskými kovboji Sólstafir.

Linky:
intronautofficial.com
facebook.com/Intronaut
Fast Worms: youtube.com/watch?v=MOxxAdRtU1w
live: youtube.com/watch?v=8md34ilCMnE

www.shining.no
facebook.com/shiningnorway
I Won’t Forget: youtube.com/watch?v=RpyrbD-jeFs
live: youtube.com/watch?v=jDQyAnsJuPw

obsidiankingdom.com
facebook.com/obsidiankingdom
Black Swan: youtube.com/watch?v=Gw0Z8p58z20
live: youtube.com/watch?v=_0xjKTULygY

PŘEDPRODEJ:
Obscure: http://obscure.cz/cs/events/
GoOut: https://goout.cz/cs/listky/intronaut+shining+obsidian-kingdom/peo/

www.obscure.cz
www.heartnoize-promotion.cz

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf #15 – září 2016

Ordo rosarius equilibrio, Der Blaue Reiter, The Devil and the Universe a Sophia
Nejočekávanější koncerty:
Ordo rosarius equilibrio, Sophia, Der blaue Reiter, The Devil & the Universe – Praha, 24.9.


H.:
Ordo rosarius equilibrio, Sophia, Der blaue Reiter, The Devil & the Universe – Praha, 24.9. (event)

Atreides:
Ordo rosarius equilibrio, Sophia, Der blaue Reiter, The Devil & the Universe – Praha, 24.9. (event)

Onotius:
Intronaut, Shining, Obsidian Kingdom – Praha, 13.9. (event)

Metacyclosynchrotron:
Prague Death Mass III – Praha, 15.-17.9. (event)

H.

H.:

Hned září, které již tradičně otvírá podzimní část klubové sezóny, nabízí přehršel akcí, na nichž by účast nemusela být úplně od věci. Bohužel jsou to všechno jen koncerty na úrovni, kde si člověk říká, že by možná mohl zajít, ale je pomálu záležitostí, kde bych vyloženě nesměl chybět, protože by mě to kurevsky mrzelo. Když nebudu počítat festivaly, které jsou už vyprodané a já nemám lístek, tak jedinou výjimkou budiž jen 24. den v měsíci, na nějž připadá ultimátní kombo martial industrialu a dalších příbuzných laskomin. Vystoupí zde čtyři skupiny, z nichž každá je vysoce zajímavá. Okultní kozly The Devil & the Universe jsme si zde již v několika článcích představili, ale vedle nich se dále objeví Ordo rosarius equilibrio (příznivci kultovního labelu Cold Meat Industry jistě znají) a dva projekty Sophia a Der blaue Reiter, v nichž jsou nějakým způsobem zainteresováni manželé Peter a Cecilia Bjärgö z fenomenálních Arcana. Jestli se v září odehraje nějaký koncert, na nějž bych byl ochoten si vsadit, je to právě tento.


Atreides

Atreides:

Když jsem na předloňských Hradbách samoty viděl The Devil & the Universe, jeden z projektů frontmana rakouských Whispers in the Shadow, bylo to neskutečně omamné a strhující zároveň… a vzhledem k tomu, že už jsem od té doby promeškal minimálně jednu pražskou zastávku těchto rituálních pekelníků, je nejvyšší čas to změnit… nemluvě o tom, že se představí po boku kultovních Ordo rosarius equilibrio, které snad příznivcům neofolku a martial industrialu ani netřeba představovat. Zajímavá kombinace perverze a tajemna rituálu je zkrátka přitažlivá. Možná je trochu ostuda, že zbylá dvě jména (Der blaue Reiter a Sophia) se mi doposud vyhýbala, nicméně pokud to nenapraví domácí příprava, tenhle koncert to napraví určitě. A jejich popisy z úst promotérů zní tuze lákavě. Netřeba tedy váhat, ke konci září se jde na neofolky a martialy, i kdyby měly padat trakaře!


Onotius

Onotius:

Těch zajímavých akcí je rozhodně víc. Tam, kde ovšem rozhodně nesmím chybět, to je pražský koncert Intronaut po boku norských Shining. Druhé jmenované jsem si zatím vždy nechal ujít, což tentokrát nehodlám, a pokud jde o Intronaut, tak na ty jsem zatraceně zvědav. Jejich loňská „The Direction of Last Things“ je naprosto vybroušeným kouskem progressive/post-metalu a už se těším, jak ta muzika na koncertě obživne.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Kam v září? No samozřejmě na Prague Death Mass. Dva předchozí ročníky mi poskytly některé z mých nejsilnějších koncertně-hudebních zážitků, takže není co řešit. Absu, Profanatica, Dark Sonority, Irkallian Oracle, Archgoat, Sinmara, Whoredom Rife jsou povinnosti, zbytek rovněž bude stát za zhlédnutí a také se těším na vynesení svého osobního verdiktu, zda je Batushka vážně taková plytká mrdka pro děcka a pitomce, co sežerou každé naleštěné hovno, anebo na těch pšoncích něco vážně je.


Brutal Assault 21 (středa)

Brutal Assault 21

Datum: 10.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abbath, Chelsea Wolfe, Dying Fetus, King Dude, Mastodon, Neurosis, Shining, Tábor radosti, Thaw, The Algorithm, Vektor

Skvrn: Na josefovské pivní slavnosti s obstojným doprovodným programem jsem zavítal již potřetí, vůbec poprvé však s vyhlídkami krutých zim, mlh a všemožných plískanic. I když, společný prvek s minulými lety by se přece jen našel – Celsiova stupnice byla opět dosyta proklínána. Dva poslední ročníky za čtyřicítky, letos za noční teploty i o třicet pět stupňů nižší. Tak příště poprosím nějaký kompromis. Cesta vlakem docela fajn, přestup na první dobrou sice kvůli zpoždění nevyšel, ale s nějakou hodinovou prodlevou jsem byl v Jaroměři a cílil k pevnosti. Lépe řečeno jsem se o to snažil, přívalový déšť si vybral pravou chvíli a zalil mě nadměrnou pohostinností. Stan jsem stavěl v konstantním lijavci a do fronty jsem se postavil s nezanedbatelným zpožděním oproti plánu. Deštivé odbavení nakonec trvalo nějakých 90 minut, což je oproti nešťastníky proklamovaným trojnásobkem vlastně moc pěkné číslo. Co si budeme, fronty byly průser a k pořadatelem vyřčené omluvě by to chtělo pro příště přidat velké, velké zlepšení.

Onotius: Po jubilejním dvacátém ročníku člověk ani nestíhá zamáčknout slzu dojetí a už je tady další Brutal Assault. A že by organizátoři slevili ze svých nároků neustále se vyvíjet a zlepšovat, o tom nemůže být řeč. Nejdiskutovanější letošní novinkou byl jednoznačně čipový systém na vstupy i platby (o němž ještě časem budu mluvit), dále pak zbrusu nová ambientní scéna či nová výstava výtvarného umění. To společně s počasím, jež zpočátku budilo dojem, že letošek bude co do teplot a přeháněk diametrálním opakem loňska, přidávalo festivalu zase trochu jiný nádech, než tomu bylo v letech minulých. Co se týče kapel, opět se jich zde objevilo nad stovku, co se týče návštěvnosti, prošlo festivalem kolem 18 tisíc návštěvníků (z nichž údajně 70 % byli cizinci); a kolik se vypilo piva, to by mě taky celkem zajímalo (hehe). Osobně mi sice loňský line-up přišel o špetku nadupanější (také trochu kvůli tomu, že se mi toho letos asi ještě víc krylo), nicméně jsem se opět těšil jak děcko.

Skvrn: Okolnosti mě připravily nejen o čas, ale rovněž o skupiny. Zvědavost na první vystoupení festivalu se v mém případě nikdy nekonala, tedy až na letošek… kdy jsem, ehm, úvodní koncert celého Brutalu vůbec prvně zmeškal. Utekla mi litevská Tesa, jejíž ač nikterak objevný post-metal mohl dění následujících dnů svou intenzitou sympaticky odstartovat. A ani Vektor celé nestíhám. Když konečně vcházím do areálu – onáramkován, očipován a frontou duševně poctěn –, Američané jsou za půlkou svého setu. Brzy přicházím na to, že je proč litovat. Nazvučení předčilo má očekávání a kapela sama samozřejmě nezklamala. Precizní technický thrash, který mě dokázal zaujmout a vzápětí i trochu naštvat. Čas se totiž naplnil a prostor dostali jiní.

Onotius: Pro mě též festival odstartovali až američtí Vektor svým inteligentním, zároveň však živočišným technickým thrashem. A jejich vystoupení se skutečně velmi vyvedlo. Na rozdíl od časté zvukové nemoci, jež se později na hlavních stagích začala hojněji objevovat, jejich sound nebyl zbytečně přebasovaný a ohoblovaný o ony zrovna pro hudbu Vektor podstatné výšky, takže jejich propracované kompozice byly celkem čitelné a zkrátka naživo patřičně bavily. Setlist se skládal nejvíc asi z nového alba „Terminal Redux“, které v živém provedení neztrácelo nic ze svého kouzla. Nejvíce pak nejspíš vynikla hitovka „Pillars of Sand“. Zaplaťpánbůh za dobrý zvuk, jaký jim mohli jejich vzorové z Voivod, kteří hráli v pátek, jen závidět. Atmosféra sice nebyla nějaká přehnaně divoká, festival koneckonců teprve začínal, ale přesto se dočkali Vektor slušného ohlasu. A na základě množství lidí, jež jsem pak v průběhu dalších dní potkával oblečené v zbrusu novém tričku s vzorem kapely, si říkám, že rozhodně nejsem sám, pro koho bylo vystoupení Vektor něčím víc než jen pohodovkou na začátek festivalu.

Vektor

Skvrn: Víc deště = víc lidí na střechou kryté Metalgate Stage, viz vystoupení francouzských The Algorithm. Djenty ani přímočarou elektroniku ze studiovek nevyhledávám, jenže koncert je kategorie sama pro sebe a tyhle blbinky typu The Algorithm mě naživo zpravidla chytí. Francouzi nebyli výjimkou, hodně rytmický set na rozmrznutí bodnul. Melodicky vévodila elektronika, rytmicky (nikterak náročné) party kytarové a bicí. Hlavní hesla? Přímočarost, výborná světla. Po čase i předvídatelnost, to když každá ze skladeb nabízela obdobný djentový groove, případně skočný rytmus jak z vesnické diskošky. Ale nakonec proč ne, občas není třeba jen zapeklitostí, bavil jsem se. Rémi Gallego navíc vypadal jako civilizovaná verze Blakea Judda, který opustil svět nadpřirozených schopností, takže i z estetického hlediska zážitek.

Onotius: Zatímco ze zamračené oblohy spustil déšť a na hlavním pódiu už nějakou chvilku hráli teatrální Tribulation, já se vydal pod střechu – na scénu klubovou, abych se mrknul, jak naživo vypadá, když se člověk, jehož srdce bije v rytmu elektronické hudby, pustí do něčeho na přelomu djentu, progressive metalu a právě elektronické muziky. Mám teď na mysli The Algorithm. Naživo jejich hudba působila mnohem více elektronicky, což vlastně pro vnímání muziky moc nevadilo, neboť kytary zde mají spíš rytmický charakter. Jistě, přeci jen z desky znějí ty elektronické serepetičky víc různorodě, nicméně už jen ona zajímavá rytmická hektičnost zde udělala hodně. Lidé si to užívali slušně. U sebe nemohu říct, že by panovalo nějaké závratné nadšení, ale i tak jsem rád, že jsem jejich vystoupení viděl.

Skvrn: Doba kolem osmé až desáté večerní znamenala docela nehezké kolize, stále jsem si však dokázal jasně zvolit priority. Neurosis versus Mortal Cabinet; King Dude versus Conan; Shining versus Mastodon. Tam všude zvítězili první jmenovaní. Protože jsem nechtěl slyšet zprzněné Master’s Hammer; protože King Dude je parádní festivalové zpestření; protože jsem byl lačný po krvi. Jak vše nakonec dopadlo? Po přečtení dalších odstavců budete moudřejší.

Skvrn: Některých formací je pro prostředí velkého festivalu škoda. Říkal jsem si to alespoň během koncertu Neurosis, kteří na jedno z hlavních pódií vkročili za doprovodu bubnujícího deště. Úplně bez okolků a naprosto elitářsky, největším nepřítelem téhle sludgové legendy byla záplava nevychovaných hlav pod pódiem. Jedinci nadržení na sebemenší tělesný kontakt spustili od prvního songu zuřivý moshing, který k Neurosis prostě nepatří. Tupé hlavy to naštěstí v polovině pochopily a odebraly se s hřejivým pocitem zřetelně vyslovené demence kamsi v dál. Nebylo to ale vše. Po celou dobu se kecalo do tichých pasáží, které v případě Neurosis vážně neznamenají povel k hulákání a rozebírání pitného režimu. Samotná kapela samozřejmě dělala, co mohla. I během stále přítomného světla krásně vynikala vytříbená skladatelská kvalita, nechybělo nasazení a i přes ne zrovna dokonalý zvuk byly dobře slyšitelné samply. Ty, které josefovský zvuk tak rád polyká. Příjemný koncert, ale příště raději v klubu.

Neurosis

Onotius: Namísto Sadist jsem si dával večeři a nabíral síly na vystoupení, na nějž jsem se v rámci festu těšil skoro nejvíc – a tím nemám na mysli nikoho jiného než americké Neurosis. Naživo jsem je sice už viděl, když hráli před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru, nicméně tam nás rozmetali na kousíčky takovým způsobem, že očekávání byla ohromná. I když také obavy, neboť velké festivalové pódium v porovnání s intimitou klubu přeci jen nemusí pohltit tolik. A jak že to tedy dopadlo? Nu, za slabinu bych jednoznačně označil dramaturgický přešlap, že kapela tohohle formátu začíná hrát za světla. Nicméně postupné setmění, navíc později korunováno lehkým deštíkem, který ve spojení s hypnotickými světly vytvářel pohlucující vizuální auru, to nakonec taky mělo něco do sebe. A hrálo se samozřejmě průřezově, takže zazněly věci jak z „Enemy of the Sun“ („Lost“), „A Sun That Never Sets“ („Stones from the Sky“), tak z posledního alba (konkrétně pak má oblíbená „At the Well“ s neskutečně vygradovaným závěrem). Navíc skupina přihodila i novou skladbu z plánovaného alba „Fires Within Fires“, jež vyjde v září. Bohužel na mě bylo vystoupení krátké, přesto si mě opět omotali kolem prstu. Snad zavítají zase někam do klubu, až budou mít venku novinku, na niž už se nemohu dočkat.

Onotius: Následující Dying Fetus byli ukázkou naprosté preciznosti a brilantního deathmetalového řemesla. Jejich technický styl naživo drtil s oslnivou přesností. Na druhou stranu jejich unifikovaný zvuk v živém provedení po čase začal působit trochu konstantně a show namísto nějakého stupňování napětí spíše tak nějak pořád stejně drtila. Což je však asi trochu o mých preferencích. Objektivně lze těžko něco kapele vytknout. Zvuk byl relativně v pořádku a ty rychlé prsty hudebníkům nejde nezávidět.

Skvrn: Žertík jménem Oriental Stage se loni vpravdě nepovedl. Na Cult of Fire a Phurpu se tehdy zastavili nejen příznivci, ale rovněž čumilové toužící po zkušenosti s dalším pódiem. Nic proti nim, zvědavost je vlastnost přirozená, jen nešlo mluvit o pořadatelském úspěchu. I proto překvapilo, že se východní pódium v programu objevilo i letos. Jenomže tentokrát se loňský průšvih s davy neopakoval. Kouzlo nového zřejmě dostatečně vyprchalo a dění na pódiu navíc odstartoval pro metalové masy neznámý King Dude. Bez odezvy přesto nezůstal…

King Dude

Skvrn: King Dude byl skutečně pravým Kingem i Dudem zároveň, přestože byl v porovnání s konkurencí za toho tichého a uklidňujícího (tedy pokud zrovna nevytáhl rock’n’rollovou pecku „Sex Dungeon (USA)“ z ještě nevydané desky… nazvané „Sex“). Jinak se většina setu opírala o loňské „Songs of Flesh & Blood – In The Key of Light“, v rámci něhož se King Dude nebál křehkosti a procítění. Zvuk nebyl proti. Zatímco z Chelsea Wolfe si zvukař udělal metalový dobrý den (viz níže), Královi nebyla metalová tvář násilně vnucena a zachoval si zvuk podobný tomu studiovému. King Dude dostál svého jména, plně opanoval pódium hudbou i sarkasmem a předvedl jeden z nejpříjemnějších setů dne.

Onotius: Po chvilce sledování Mastodon, kteří měli dost podivný zvuk – především ze zpěvu se nějak ozývaly jenom některé frekvence, jsem se vydal opět na Metalgate Stage – tentokrát na švédské blackmetalové Shining. Ti byli solidní, ale naživo působili o dost víc heavymetalově, zatímco v opravdu depresivní atmosféře měli své rezervy. Niklas Kvarforth do vystoupení dával mnoho, ovšem ve srovnání s minulostí působil nakonec ještě celkem krotce. Herec je ovšem obstojný, to zas jo. Popíjel nějakou whisky, oháněl se jezdeckým bičíkem a pochválil české prostitutky. Hudebně pak zazněl nejeden kultovní kousek napříč deskami. Nicméně stále mám dojem, že jsem čekal asi trochu víc.

Skvrn: Davy já nerad, a i když se na Shining nedal čekat stav vylidnění, zajisté šlo o přijatelnější klima než na Mastodon. Ovšem i tak jsem ve společnosti švédského maniaka strávil sotva pár minut. Důvody pro brzký odchod se na mě počaly sypat ze všech stran. Shining jako by nasákli nehodící se heavymetalové esence a naopak ztratili depkovitost, jíž jsem se šel občerstvit. Pryč z areálu mě hnaly i zástupy mobilofoťáků. A vidina dalšího náročného programu? Ta už jen vše stvrdila. Čau, třeba jindy.

Onotius: Letos přebíhání mezi hlavní a vedlejší scénou nebyl žádný med a pravidelně stávalo, že jsem přicházel na kapely a prošvihl jsem začátek (ba párkrát skoro i půlku) vystoupení. Tak se stalo například u Abbatha, který na Jägermeister Stage spustil svůj chladný blackmetalový rock’n’roll a já přiběhl až ve chvíli, kdy dohrávala druhá pecka – „Winterbane“. Přiznám se, že až na pár vybraných kousků mě nakonec tenhle metalový panda moc nepřesvědčil. Zatímco ze studiovky mě ještě celkem bavil, při tomhle vystoupení, z něhož nejlépe vyznívala především ona předvídatelná rytmika, mi to zkrátka moc nesedlo. Navíc v kombinaci s tím, že se na Abbatha přišly podívat davy lidí, a tak byl celkem oříšek vidět na pódium, nebyl celkový dojem zkrátka nejvalnější. Navzdory tomu si říkám, že za jiných okolností jsem mohl být klidě i velmi spokojen. Jenže nepoštěstilo se. Každopádně mě však potěšilo zařazení několika Immortalovských kousků korunovaných hitovkou „All Shall Fall“. Mimochodem, Abbathův herecký projev se zasloužil o to, že se stal takovým malým Brutalovým memem, neboť jeho štěkavá mluva měla za následek, že univerzální hláškou festivalu se stalo podobně intonované skandování „Abat!“.

Abbath

Skvrn: Když jsem na josefovský festival zamířil poprvé před dvěma lety, počet tří pódií vypadal jako strop. Jenže kdepak. Loni přibyla k třípódiovému standardu vůně orientu a také letošek zaznamenal další občerstvení, ambientní stage. Tam, kde během minulého ročníku probíhala výstava k festivalovým narozeninám, letos vládly ambientní plochy, absint a zelená světla. V méně atraktivní hodiny jely mrtvé ambientní smyčky, v čase pokročilejším se hrálo živě.

Skvrn: Zastavil se i Tábor radosti a já na něm. Počátek stanovený na třiadvacátou večerní se oddálil, ale dočkal jsem se, dvojice kouzelníků nasadila úchvatné masky a počala čarovat. Silně rytmizovaný dark ambient fungoval dokonale, okamžitě strhnul a pouze blížící se koncert Chelsea Wolfe musel mou návštěvu pár minut před koncem utnout. Těžké rozhodnutí, zvlášť když ve zpětném zrcátku vidím set Tábor radosti jako ten úplně nejlepší ambientní. Před odchodem ještě jedna zajímavost: Bylo to snad naposled, kdy na ambientním pódiu posluchačstvo stálo, s přibývajícími dny se totiž přítomní uchylovali k čím dál mrtvolnějším pozicím. Vlastně docela smutné. Hrály zde spolky vhodné i k soustředěnému poslechu, nikoli jen k vystřízlivění a nabírání sil.

Tábor radosti

Skvrn: Chelsea Wolfe na Brutalu, a to hned na velkém pódiu, toť kombinace před ohlašováním programu jen stěží předpovídatelná. Dramaturgie však stále nápadněji otevírá dveře jiným než metalovým žánrům a je fajn, že mediánový – nikoli průměrný, nač ta pejorativa – návštěvník si může rozšířit obzory. Z jasného rozhodnutí Brutal žánrově rozevírat ale zvukař udělal polovičatou únikovku. Chelsea Wolfe se proměnila z křehké divoženky v temnou doommetalovou dámu, kterou raději slyším někde jinde. Nezahodila sice své unikum, nicméně možnost výrazně se vymanit ze zbytku přítomné produkce, tu ano. Navzdory nevyužité šanci ale Chelsea Wolfe elektrizovala. Počínala si naprosto sebejistě, s nečekanou jistotou, grácií. Z již zmíněných důvodů cítím rozporuplnost a nevyužitou příležitost, nicméně samotný výkon lze považovat za jeden z nejlepších festivalových.

Onotius:Chelsea Wolfe jsem do té doby naživo neměl tu čest, avšak tušil jsem, že půjde o něco výjimečného, a také jsem se nemýlil. Pravda, v živé verzi působila Chelsea mnohem metalověji a intimnějších kousků moc nezaznělo, avšak mně to nějak ani nevadilo. Možná je to tím, že jsem právě ještě neměl šanci vidět její klubové vystoupení, a proto na mě tvrdší charakter muziky nepůsobil jako nepatřičné zkreslení jejího rukopisu. Vystoupení působilo hypnoticky a kombinace jejího melancholického zpěvu a nečekaně hutného zvuku na mě zkrátka zafungovala na výbornou. Zpětně když nad tím tak přemýšlím, možná za to mohl i fakt, že mi její projev trochu připomínal oblíbené post-rockové Marriages. Zkrátka povedené vystoupení.

Skvrn: Srovnávat s nedávným představením v klubu jsem mohl stejně jako v případě Chelsea Wolfe i na Thaw. Neprostupná mlha a ďábelská červeň zůstaly, bezprostřednost a osobní kontakt samozřejmě ne. Tahle změna se nakonec ukázala jako zásadní, div jsem nepovažoval dění přede mnou za dříve neviděné a neslyšené. Měrou vrchovatou za to může i zvuk kulovité konzistence, který z Poláků sice udělal monstrózní fabriku na zlo, avšak za cenu zbytečné nečitelnosti. Těžké vystoupení, z něhož jsem si příliš neodnesl, a rovněž raději vzpomínal na klub. Částečně však viním i únavu. Mlel jsem z posledního, následující Slagmaur padli. Já taktéž, ve stanu. Těch šest, sedm stupňů nad nulou prostě nešlo odmítnout.

Onotius: Nepočítáme-li jednu skladbu od Slagmaur, tak mým posledním středečním vystoupením byli Thaw, jejichž klubové zastávky (poslední například v rámci pražské Žižkovské noci) jsem zatím úspěšně míjel. Ti nyní okupovali Metalgate Stage a jejich dronem jako houba nasáklý black metal působil zkrátka mohutně. Možná na mě působil naživo ještě trochu minimalističtěji, než ze studiových desek, ale bavilo mě to – velmi.

Thaw


Co neminout na Brutal Assaultu 2016 (středa, čtvrtek)

Brutal Assault, který se tentokrát odehraje ve dnech 10.-13. srpna již tradičně v pevnosti Josefov, už nějaký ten rok patří k nejvýraznějším událostem letní festivalové sezóny. A to nejen v rámci České republiky; jen v naší zemi na poli ne-agro metalu v podstatě nemá konkurenci. Na Sicmaggot se reportáže z Brutal Assaultu každoročně objevují od 13. ročníku, který se odehrál v roce 2008, a ani letošek samozřejmě nebude výjimkou.

V současné sestavě Brutal Assaultu se nachází už nachází více jak stovka kapel rozprostřených na tři pódia a skrze čtyři dny. Těžko znát všechno, dá trochu práce se v tom zorientovat a rozhodně nelze vidět úplně každou kapelu. Ale jak to udělat, aby člověku neuteklo to nejzajímavější? Naše redakční výprava, která se na festivalu objeví, se rozhodla poskytnout pár koncertních tipů, co je na soupisce festivalu dle našeho názoru nejzajímavější. Role se ujali Skvrn a Onotius, z nichž každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí doporučí dvě skupiny na každý den. Dnes si posvítíme na úvodní dva dny, tedy středu a čtvrtek.

Brutal Assault


Středa:

Skvrn: Hned první den napoví, zda se pokračování orientálního pódia ponese ve znamení vychytávání loňských much, či naopak potvrzování nehezkých peripetií s davy. Písničkář King Dude přijíždí v roli věru nevděčné – jako pokusný králík, který se na tomto pódiu ukáže letos jako úplně první. Čert teď vem, že k orientálnosti má jeho hudba sakra daleko, jestli všechno klapne, názvy dokážu přežít. Pokud však zůstanu zklamán, slíznou to pořadatelé nejen za fail davový, ale taky názvový. Zlost si je totiž třeba kde vylít…

Skvrn: Dál bych mohl bych volit jiné, doposud neviděné, ale nějak se mi nechce. Na Chelsea Wolfe se totiž vážně těším. Pro metalové publikum bude křehké darkwavové vystoupení určitě výzva a tázavých očí, proč právě zde, bude s jistotou kupa. Já je však neuvidím, nepředpokládám totiž, že by se cpaly do předních řad.

King Dude

Onotius: Středeční program nabídne více slovutných jmen, avšak pro mě jsou jasným headlinerem kalifornští Neurosis. Tato post-metalová kapela od svých punkových začátků ušla dlouhou cestu a z kapely se stala stálice alternativní scény a uznávaná veličina. Jak by také ne – s tak silným charakteristickým zvukem, zároveň ale neustálou snahou posouvat své možnosti, zkrátka nic než obdiv nezaslouží. Jejich živá vystoupení jsou vskutku intenzivní (o čemž jsem již měl tu čest se přesvědčit před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru) a jsem skálopevně přesvědčen, že taková bude jejich show i na letošním ročníku Brutalu.

Onotius: Minout švédské Shining by byla taktéž chyba, a to dokonce i když na hlavní stagi budou zatím řádit Mastodon. Tahle kapela koketující s ponurými náladami formou depresivního black metalu (s rockovými, progresivními, ba s trochou rezervy i jazzovými prvky) disponuje skvělou atmosférou a tahem na branku. Navíc v živém provedení bude show korunována maniakálním chováním misantropického frontmana Niklase Kvarfortha, tudíž se můžeme těšit i na patřičně dekadentní divadlo.

Neurosis


Čtvrtek:

Skvrn: Čtvrtek je slabota a velkou záchranářskou ruku podává snad jen Ihsahn. Před třemi lety jsem v Josefově chyběl a brekot nad nevydařeným vystoupením ke mně došel pouze zprostředkovaně. Hrací čas po šesté večerní ze mě sice nedělá ryzího optimistu, ale přesto doufám ve výborný (byť festivalový) set. Ještě jedno přání by tu bylo – nepřehrávat jen songy z novinky, ale zaměřit se spíš na průřez. Rozhodně však nejsem z těch, kteří by žadonili o přehrání Emperorů, ti prostě nepřijeli a je třeba se s tím smířit.

Skvrn: Druhou volbu ovlivnil zásah ruky boží, pořadatelů, kteří nenechali progové zastánce trpět a odtrhli kryjící se výstupy Leprous a Gojiry. Zní to sice fajn, mnoho bolesti bylo zažehnáno, avšak já jsem nucen posteskávat si dál. Leprous kolize přitahují a tentokrát si vyčíhli elektronického maniaka Petrurbatora. Nicméně já ho jen tak nedám. V poslední době mi jeho vystoupení dvakrát uteklo a co si budeme, trojka není hezké číslo. Leprous se tu navíc staví v únoru před Devinem, takže nač ještě váhat…

Ihsahn

Onotius: Ačkoliv je konkurence velká, z čtvrtečních kapel na mě dost výrazně svítí technicky deathmetalová Obscura. Na kontě mají obstojnou novinku, především se však těším na kousky z klasické „Cosmogenesis“, což je deska, která je naprosto vybroušenou kombinací techniky, tvrdosti, progrese i melodiky. Upřímně řečeno jsem celkem zvědav, jak budou znít naživo. Zda budou precizní a skvěle nazvučení podobně jako třeba loni neméně techničtí blackeři Ne Obliviscaris, či zvuk splyne v nepřehledný chaotický rámus. Každopádně se těším.

Onotius: Francouzská Gojira se nyní s čerstvým a na poměry kapely relativně netradičním albem „Magma“ vrací na pódium Brutal Assaultu, aby nás nekompromisně zatloukla do země svým vizionářským pojetím muziky. Pulzující rytmika a osudové riffy a melodie – zvuk vstřebatelný jak pro fajnšmekry, tak pro širší posluchačské spektrum – to je Gojira. A já jsem přesvědčen, že tenhle groove/progressive-deathmetalový zážitek bude stát za to.

Obscura

Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 4. srpna!


Shining – International Blackjazz Society

Shining - International Blackjazz Society
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 23.10.2015
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Admittance
02. The Last Stand
03. Burn It All
04. Last Day
05. Thousand Eyes
06. House of Warship
07. House of Control
08. Church of Endurance
09. Need

Hrací doba: 66:66

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Shining a jejich historie představují takový typický scénář skupiny, jejíž zvuk je specifický, jasně rozpoznatelný a vlastně by šlo říct, že do jisté míry i originální. První roky se nesou ve znamení prudkého vývoje (ostatně, Shining přece začínali jako čistě jazzový kvartet, takže ti za svou kariéru vlastně stihli kompletně vyměnit žánr), který posléze vyvrcholí v jedné přelomové desce, na níž je styl vypilován k dokonalosti a která mnohdy i znamená proražení do širšího povědomí. A od tohoto alba dál už pak skupina rezignuje na další progres a spíše jen brousí ten svůj daný sound i svou prezentaci a jakékoliv další změny se odehrávají pouze na úrovni kosmetických úprav.

Onou přelomovou deskou v případě Shining byla nahrávka „Blackjazz“ z roku 2010. Na ní Norové seskupení okolo zpěváka, kytaristy a saxofonisty Jørgena Munkebyho dovršili svůj přerod do extrémního jazz metalu, zavedli chytlavou značku blackjazzu (asi ne nadarmo se toto slovo jako bumerang vrací v názvu aktuálního počinu „International Blackjazz Society“), v neposlední řadě dotáhli k dokonalosti i svou strohou, leč elegantní grafickou prezentaci a to vše navíc podtrhli excelentní skladatelskou formou. Řečeno jednoduše – konečně se našli (takto s odstupem to snad lze tvrdit) a od tohoto bodu již pokračují ve schématu definovaném právě na „Blackjazz“.

Samozřejmě netvrdím, že předchozí tvorba je úplně jinde a že po „Grindstone“ z roku 2007 Shining za svou minulostí udělali tlustou čáru – to jistě ne, naopak k tomu přelomu v podobě „Blackjazz“ směřovali postupně a plynule, vždyť ten příklon ke kytarovějšímu zvuku je cítit již od třetího alba „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“, což je také taková druhá zlomová nahrávka v historii kapely. Nicméně, právě na „Blackjazz“ Norové dosáhli toho svého stropu a od té doby se neposouvají kupředu, jen navazují. Přesně takhle totiž znělo následné „One One One“ (2013) a přesně takhle vlastně zní i novinka „International Blackjazz Society“

V tomto ohledu je „International Blackjazz Society“ vlastně dosti nepřekvapivou nahrávkou. Co si budeme nalhávat – jestli měl kdokoliv pochybnosti o tom, že to bude právě takhle, tak v momentě, kdy Shining zveřejnili název novinky a její obal, muselo být už snad každému jasné, že „International Blackjazz Society“ bude pokračovat ve stejném duchu jako „Blackjazz“ a „One One One“.

Skoro by se chtělo říct, že vyjma loga, k jehož obměně s letošním albem došlo, se nezměnilo takřka nic. Nicméně i navzdory tomu, že to je ve svém jádru vlastně pravda, je to takové prohlášení vůči Shining lehce nefér, jelikož působí až přespříliš pejorativně. Munkebyho partu totiž určitě šlechtí fakt, že si stále dokáže držet vysokou skladatelskou úroveň, a i když (já vím, už to začíná znít nudně) i v tomhle ohledu „Blackjazz“ stále představuje vrchol (v těsném závěsu pak je dle mého názoru „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“), i ty následné věci jsou vlastně pořád super. A dokonce bych řekl, že „International Blackjazz Society“ je ještě o chlup zábavnější než jeho přímý předchůdce „One One One“.

A kromě toho Shining šlechtí ještě jedna další věc – i navzdory tomu, co až doposud padlo, se jim musí nechat, že ta jejich výbušná směs ani potřetí za sebou nepůsobí ohraně nebo snad uměle natahovaně. Tedy alespoň pro mě ne, protože i s vědomím, že tahle parta natočila už i lepší desky, se mi ten jejich jazz metalový chaos líbí i na „International Blackjazz Society“. Mimo jiné mě hodně baví, že Shining dokážou být takoví nepřehlední, zašmodrchaní a netriviální, přitom ale pořád „hitoví“ – může to znít jako protimluv, ale tak to prostě je. To jejich podání kombinace avantgardních kytar, mnohdy splašené rytmiky, kláves, agresivního řevu a stále přítomného jazzové feelingu, do čehož navíc vstupuje kvílivý saxofon, prostě působí strašně natlakovaně a zběsile. Taková „Burn It All“ se přesto dokáže vrýt do hlavy a některé její momenty prostě jsou „chytlavé“.

A tohle by se vlastně dalo říct o většině songů na „International Blackjazz Society“. U „Burn It All“ mám sice subjektivně pocit největší „hitovosti“, ale to neznamená, že bych mohl podobnou vlastnost upírat i třeba „The Last Stand“, „Last Day“, „Thousand Eyes“ či „Need“ – ve své podstatě tedy většině desky. Zbytek pak tvoří jednak úvodní neuspořádaná etuda „Admittance“ s šíleným saxofonem a naopak minimalističtější intermezzo „Church of Endurance“, jednak zajímavá dvojice „House of Warship“ a „House of Control“. První jmenovaná se ještě víceméně nese v typickém duchu současných Shining, jak byl popsán výše, ale její pokračování „House of Control“ už je na poměry celého „International Blackjazz Society“ dost zvláštní. Je možná až nezvykle zpěvná, místy trochu rocková a místy se blýskne i nečekaně epickými klávesami. Tak jako tak, právě díky její výlučnosti bylo o vrcholu nahrávky rozhodnuto již s prvním poslechem.

Shining

Co se týče oněch kosmetických změn (tedy takových změn, které vlastně vyznění celku nijak nemění), o nichž jsem hovořil výše, pak mám u každého dalšího počinu Shining pocit, že Norové jsou čím dál tím víc metal. Kytara přebrala otěže už dávno (ano – definitivně na „Blackjazz“) a saxofon jako kdyby pocitově hrál menší a menší roli. Ten jazzový odér samozřejmě stále cítit je a je to tak dobře, protože právě to je jedním z poznávacích znamení Shining, nicméně i přesto – dnes už je legitimní Nory považovat za metalovou kapelu a „International Blackjazz Society“ to potvrzuje.

Budeme-li se bavit o těch +/- kytarovějších počinech, tedy dejme tomu od „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“ dál, pak bych „International Blackjazz Society“ zařadil až na předposlední pozici těsně před „One One One“. Není to ale tím, že by šlo o tak špatnou desku (a to platí jak o novince, tak i o jejím předchůdci), ale tím, že ty starší jsou tak dobré. Nicméně obecně vzato jsou Shining pořád vysoko a pořád zábavní, tudíž zatím stále vládne spokojenost.


Shining, Caligula’s Horse, Jack Dalton

Shining, Caligula's Horse, Jack Dalton
Datum: 4.11.2015
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Caligula’s Horse, Jack Dalton, Shining

Na norské Shining jsem svého času poprvé narazil nedlouho předtím, než vydali své (a jak se později ukázalo – co do věhlasu asi přelomové) album „Blackjazz“ a už od té doby jsem je chtěl vidět i živě. Tedy – ne snad, že by to byl můj celoživotní sen, to zase ne, ale i tak jsem si říkal, že až se tady někdy ukážou, rád se zajdu podívat. I přesto jsem však dva jejich nejbližší koncerty v České republice prošvihnul – na Brutal Assaultu 2014 jsem nebyl a vidět je v pozici pouhých půlhodinových přicmrndávačů před Devinem Townsendem (to by ještě šlo) a Periphery (to už nešlo, protože tahle kapela se podle mě nedá poslouchat) letos v březnu se mi moc nechtělo. Když ale tihle jazz metalisté okolo Jørgena Munkebyho vyjeli na vlastní headline turné se zastávkou v Praze, už jsem neváhal a do Lucerna Music Baru si to v příslušný den namířil…

Ještě než došlo na očekávanou saxofonovou večeři z Norska, objevily se nejprve dva předkrmy. Na rovinu říkám, že ani jednu z předkapel jsem předtím vůbec neznal a na nějakou předkoncertní přípravu jsem se tentokrát regulérně vysral, takže jsem jen čekal, co z toho vyleze na místě…

Jako první se představili Jack Dalton, krajané hlavního taháku. Z vystoupení téhle norské pětice jsem si ovšem odnesl mírně rozporuplné pocity. Na jednu stranu – ohledně vlastní koncertní prezentace toho lze Jack Dalton vytýkat jen málo, protože tomu nechybělo ukázkové nasazení a zejména zpěvák Jimmy Nymoen do toho šel naplno. Nechyběly ani výlety do publika (a to nejen v podání vokalisty, ale i od jednoho z kytaristů), čemuž nijak nevadil ani fakt, že si všichni posluchači stále ještě drželi takový ten střízlivý dvoumetrový odstup od pódia (což trvalo i na následující skupinu). Z tohohle ohledu tedy v pohodě, o tom se nehádám, nicméně hudebně mi ten jejich nijak zvlášť výjimečný post-hardcore moc nedával. Nepopírám ale, že to zdaleka nebylo tak špatné, aby ten koncert nešel dodívat bez újmy na zdraví. Dalo se to, ale na svojí stranu si mě kapela bohužel nezískala…

Nicméně, Jack Dalton byli ještě zlatí oproti tomu, co následovalo vzápětí. Hned během prvních minut vystoupení Caligula’s Horse, kteří hráli druzí, mi bylo jasné, že tohle fakt nebude pro mě. Australané totiž předváděli… no, prý to měl být prog metal, ale mně to připadalo jako ukázkově trendová post-metalová homosexualita… err, pardon, zasněnost, což fakt není můj šálek ani kávy, ani jakéhokoliv jiného pitiva. Sice musím férově uznat, že i Caligula’s Horse byli na pódiu suverénní, jen se oproti předcházejícím kolegům onen koncept přenesl z nasazení do procítěnosti. Když mám ale mluvit za sebe, tak já jsem to spíš pronudil, co pět minut jsem se koukal na hodinky a samozřejmě jsem nezapomněl kousek vystoupení zabít výletem pro pivo a na záchod. Ani epické kérky zpěváka a zodpovědně bezdomovecký plnovous jednoho z kytaristů to neměly šanci zachránit. Tomuhle se příště s radostí vyhnu.

Upřímně, v téhle chvíli to s večerem vypadalo lehce nahnutě. Předkapely mě nebavily, k hlavnímu taháku se hudebně vůbec nehodily a navíc i to pivo bylo hnusné a taky hnusně předražené (což je v Lucerně vlastně standard a sám sobě nerozumím, že to při každé další návštěvě pokouším). Už jsem si tak trochu začínal říkat, že jestli nebude vystoupení Shining fakt libové, tak se to rýsuje na vyhozené prachy…

Naštěstí to Shining a jejich jedovatě žlutá výzdoba jeviště přece jen zachránili. Sice je pravda, že ani jejich koncert nebyl strhující takovým způsobem, abych mohl mluvit o čistokrevné extázi, ale i tak to bylo fakt super a na rozdíl od předcházejících dvou skupin jsem se tentokrát skutečně bavil. Norové zpočátku nasadili pekelné tempo a jednotlivé songy na sebe navazovaly v podstatě bez přestávek. Světla blikala v epileptických záchvatech, které plně korespondovaly s takovou typickou „zašmodrchaností“ muziky ShiningMunkeby střídal saxofon s kytarou jak na běžícím páse, kapela se nijak nezdráhala jít až těsně k lidem na kraj pódia (a později i ještě blíž dolů z pódia). Postupem času ale i chladná severská hlava trochu roztála a zprvu seriózní Munkeby se už nejpozději od poloviny koncertu smál od ucha k uchu, vystoupení si vyloženě užíval a začaly se objevovat i nějaké ty delší proslovy.

Setlist Shining:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. Fisheye
04. My Dying Drive
05. House of Control
06. Helter Skelter
07. The Last Stand
08. Last Day
09. Burn It All
10. 21st Century Schizoid Man [King Crimson cover]
11. Need
– – – – –
12. The Madness and the Damage Done

Nicméně, koncert samozřejmě nebyl jenom o Munkebym, jelikož i zbytek Shining odváděl fakt skvělý výkon a instrumentálně to bylo skutečně luxusní, což se sice vzhledem ke složitosti muziky dalo očekávat, ale i tak to potěšilo. Snad jediné, co mě malinko dráždilo, byly klávesy, které byly z mojí pozice nepříliš slyšitelné. Zpočátku to platilo i o saxofonu, ale jeho hlasitost se naštěstí poměrně rychle vyspravila. Až na tenhle jeden nedostatek byl ale zvuk jinak čistý a zbylé nástroje byly vyrovnané a zněly parádně.

Dle očekávání se hrálo především z novějších desek. Z čerstvé novinky „International Blackjazz Society“ padla vydatná porce hned pěti ukázek a zbytek dvanáctipoložkového setlistu (viz box na straně) tvořily songy z předchozí dvou počinů „One One One“ a „Blackjazz“. Na jednu stranu to chápu a je to samozřejmě lepší, než když nějaká kapela přehrává furt dokola dvacet roků staré odrhovačky, ale i přesto mě trochu mrzí, že se nenašlo místo ani na jeden kousek z „Grindstone“ nebo „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“. Ale tak co se dá dělat, chápu, že nejde zahrát všechno, a zážitek z koncertu to přece jen nezkazilo.

Z akce jsem tedy nakonec odcházel spokojen, protože finále výborné a vystoupení Shining bylo skvělé. Avšak bez chyby ten večer nebyl. Předně mi fakt krutě nesedly předkapely, a i když v průběhu vystoupení jedné i druhé byli v sále lidi, kteří spokojeně pokyvovali hlavou, já osobně bych se obešel bez obou. Dalším zklamáním byl merchandise, který byl sice poměrně bohatý (ačkoliv – mít novou desku kompletně vyprodanou už ve třetině turné je docela nic moc), ale ty ceny byly fakt brutálně nechutné. Při vší úctě, s malou nášivkou za 250 korun se prostě někdo posral v kině.

Zajímavé bylo i místo konání, které bylo myslím zvoleno dost odvážně, a i když mi do toho nic moc není, docela by mě zajímalo, jestli pořadatel skončil alespoň na nule, protože si dokážu představit, že pronájem Lucerna Music Baru nepatří k nejlevnějším, a vzhledem k té návštěvnosti… I když byl pro jistotu zavřený balkón, asi aby ten dav nevypadal ještě víc naředěný, plocha pod pódiem nebyla ani zdaleka našlapána po okraj ani v průběhu Shining. Neříkám, že to bylo vyloženě prázdné (tipoval, že ty dvě stovky hlav tam asi byly), ale i během hlavního taháku nebyla žádná tlačenice, šlo se v pohodě hýbat a i uprostřed koncertu dojít až do první brázdy. Což o to, pro mě jako pro návštěvníka v pohodě, já se nerad mačkám, ale pro pořadatele to tak hezký pohled asi nebyl…

Nicméně i navzdory tomu, že mám k večeru dost výhrad, ve finále mám z celé akce přece jen pozitivní dojem. Hlavně z toho důvodu, že jsem přišel na koncert Shining a ten byl super, zatímco ty další věci jsem měl stejně buď na salámu (předkapely), anebo nešlo o nic tak zásadního, abych to nepřežil (předražený merch, hnusné pivo… alespoň jsem neutratil tolik).