Archiv štítku: Mammoth Grinder

Mammoth Grinder – Cosmic Crypt

Mammoth Grinder - Cosmic Crypt

Země: USA
Žánr: death metal / d-beat
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Grimmenstein
02. Servant of the Most High
03. Blazing Burst
04. Divine Loss
05. Molotov
06. Superior Firepower
07. Human Is Obsolete
08. Locust’s Nest
09. Mysticism
10. Rotting Robes
11. Cosmic Crypt

Hrací doba: 28:10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Mammoth Grinder jsou další z několika dobrých kapel pocházejících ze státu Texas. Jejím zakladatelem je kytarista a zpěvák Chris Ulsh, který ale minulý rok přesedlal k baskytaře a mimochodem hraje také na buben u kolegů Power Trip, takže zde vlastně mluvíme o multiinstrumentalistovi. Právě kvůli aktivitám Power Trip v roce 2014 Mammoth Grinder přerušili svojí činnost a vrátili se až nyní, respektive minulý rok, kdy začali pracovat na albu nesoucí jméno posledního vydaného dema před pauzou – „Cosmic Crypt“.

Obměnou prošla celá sestava, kterou nyní tvoří ta, jež byla tou poslední koncertní. Ulshe doplnili kamarádi z Iron Reagan, bubeník Ryan Parrish a kytarista Mark Bronzino, což je vzhledem k žánrovým zájmům kapel celkem pochopitelné spojení. Bohužel, snad jako by se i zde projevila nedávná impotence Iron Reagan složit něco slušného, i když věřím, že o většinu materiálu „Cosmic Crypt“ se postaral především Ulsh.

Mammoth Grinder si před přestávkou stihli poměrně jasně vydobýt pevnou pozici na punk/metalovém poli, a to díky třema řadovkám. Z počátečního sludgového marastu se postupně začaly stále více uvolňovat hardcorové zvuky, k nimž byly dodány tuny divošského death metalu. Na letošním „Cosmic Crypt“ už death metal převzal hlavní slovo, avšak zezadu ho stále tlačí neurvalé d-beatové tempo. Takhle na papíře to pro mě zní hodně lákavě, realita ale není tak růžová.

Onen zmiňovaný žánrový koktejl dokáže být setsakra nakažlivou záležitostí, ale musí se to prostě umět namíchat. Na „Cosmic Crypt“ se vlastně už ani tak nemíchá, jelikož se jedná primárně o deathmetalovou nahrávku, ale hardcore tu můžete stále slyšet, především pak u bicích. Co se týče kytar, zpěvu i produkce, zní to, jako kdyby punková kapela klasického discore ražení zatoužila hrát death. Oproti např. minulé řadovce „Underworlds“ ubylo vlivu švédských legend, změnil se zvuk a trochu i hudební směřování, ale stále to pokračuje v té primitivní představě o metalu smrti.

Na celém „Cosmic Crypt“ se málokdy najde moment, že by se muzika nějak změnila či alespoň zpomalila. Stejně jako dřív, i zde se kapela drží pod třemi minutami na jednu skladbu, a když už se nahodí nějaké tempo, pohodlně se v něm dojede až do konce. Zatímco na minulých počinech se vždy našla pecka či moment, který jste si v paměti nesli a nesete až dodnes, na novince jsem nic takového nenašel. Tak jak rychle deska uteče, tak rychle se také vytratí z hlavy. Přitom ty písně nejsou vůbec blbé, jen se až moc jednoduše slijí do sebe.

Ze všech těch poslechů jsem si nejvíce užil ty, kdy jsem se primárně nesoustředil na hudbu, ale dělal u toho něco jiného. Když tomu nevěnujete plné pozornosti, zdá se vám, že to vlastně docela dobře šlape, a přestože se zde neděje nic převratného, jako kulisa je to v pohodě. To ale nelze brát jako vyložený klad, spíš jako záplatu na bolístku, protože starší tvorba Mammoth Grinder samozřejmě jako kulisa fungovala také, ale měla právě i to navíc. Naopak, „Cosmic Crypt“ je jen pouhou kulisou a při poslechu se netěšíte na žádné oblíbené pasáže, natož celé skladby. Jasně, je tu pár solidních partů, ale těch je i všude jinde plno.

Mammoth Grinder

Hlavním plusem je pro mě obálka, o kterou se postaral opět velezkušený Joe Petagno, dále dobře špinavá a nekompromisní produkce, ale také hluboký zpěv Ulshe. A především pak bubnování, to jistě potěší každého fanouška d-beatu. Kytary, tedy riffy, ale jako by tu vůbec nebyly. Skladatelsky, jak už jsem napsal, se jedná téměř pořád o to samé, takže mi věřte, že ani nemá smysl se nějak detailně rozepisovat o jednotlivých písních. Snad jen mohu napsat, že jsou to všechno klasické sypačky s občasnými přechody, intry a outry. Dobře, tak jednu dám – třetí „Blazing Burst“ mě baví asi ze všech nejvíc, ale jestli si chcete udělat obrázek o „Cosmic Crypt“, můžete si směle pustit kteroukoliv jinou.

Je asi jasné, že z „Cosmic Crypt“ nejsem nijak na větvi. Z počátku mě album nadchlo svou hrubostí a d-beatovým základem, ale velice rychle omrzelo. Vlastně mě to s každým poslechem bavilo méně a méně. Monotónnost se zde bohužel nepovedla přetavit v nějaký nekončící ušní průplach a tak novinka Mammoth Grinder působí poněkud stroze a bez nápadů. Abych ale skončil pozitivně, upřímně si myslím, že naživo to bude více než slušnej masomlejnek.


Redakční eintopf – leden 2018

Portal – Ion
Nejočekávanější deska měsíce:
Portal – Ion


H.:
1. Panphage – Jord
2. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
3. Abysmal Grief – Blasphema Secta

Zajus:
1. In Vain – Currents
2. Nils Frahm – All Melody
3. Machine Head – Catharsis

Onotius:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Shining – X – Varg utan flock
3. Portal – Ion

Metacyclosynchrotron:
1. Portal – Ion
2. Watain – Trident Wolf Eclipse
3. Eskhaton – Omegalitheos

Cnuk:
1. Corrosion of Conformity – No Cross No Crown
2. Mammoth Grinder – Cosmic Crypt
3. Portal – Ion

Mythago:
1. Shining – X – Varg utan flock
2. Portal – Ion

H.

H.:

Rok s pořadovým číslem 2018 se rozjede docela příjemně. V lednu vyjde hned několik alb, jejichž poslech rozhodně nevynechám, ale do eintopfu se mi prostě nevejdou. Eintopfová pravidla jsou však neúprosná a i já bych je měl dodržovat (kór když jsem je vymýšlel), takže se nemůžu ani zmínit. Pojďme radši na mou vítěznou trojici.

Navzdory slušnému výběru je první místo jasné jak facka. Švédský projekt Panphage mě s minulou deskou „Drengskapr“ odstřelil jako svině (vždyť z toho nakonec bylo čtvrté místo v ročním žebříčku), takže „Jord“ bude povinnost. Tím spíš, že půjde o finální album Panphage, protože kapela již svou činnost ukončila a novinka vychází až posmrtně.

Na druhé místo nakonec volím Abigor. Poslední dobou nejradši točím pravověrnou blackmetalovou špínu, tudíž mě příslib návratu do devadesátek od žánrové elity rozhodně láká. Samozřejmě, že bych novinku poslouchal, i kdyby Abigor pokračovali po avantgardní stezce, ale za dané konstelace musím „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ jebnout i do eintopfu. Pokud by Rakušané dokázali navázat (stylově i kvalitou) na své majstrštyky ze zlatých 90. let, tak bych se, přátelé, asi posral blahy.

Do třetice všeho eintopfového volím italské okultisty Abysmal Grief. K tomu mohu dodat jen to, že poslech „Blasphema Secta“ už má za sebou a že je to opět paráda jak svině. Jestli tuhle bandu žerete, rozhodně budete spokojeni.

Zajus

Zajus:

26. leden bude významným dnem v mém hudebním kalendáři pro rok 2018. Norští progresivci In Vain totiž plánují vydat svou teprve čtvrtou desku, a to po dlouhém pětiletém čekání. Jen o pár kapelách si troufnu prohlásit, že co album to skvost, In Vain však mezi ně bez debat patří. Jejich hudba navíc zraje, spíše než stárne, a tak se nebojím říci, že mě dnes baví více, než když jsem ji slyšel poprvé. „Currents“ by tedy rok mohlo nastartovat na opravdu vysoké úrovni.

Trochu jiný přístup volí Nils Frahm, který sice vydává jedno album za druhým, ovšem většinou jde o kolaborace či jiné ne zcela plnohodnotné počiny. Jeho „All Melody“ vychází také 26. ledna a půjde po dlouhé době o řádné dlouhohrající album. Uvidíme, jestli se německému kouzelníkovi u kláves podaří překonat úžasný živák „Spaces“.

U třetího místa jsem však na chvíli zaváhal. Machine Head jsou bezpochyby dobrou kapelou, jenže není lehké dobrovolně propagovat někoho tak nesympatického, jako je Rob Flynn. Zejména když dosud poslední „Bloodstone & Diamonds“ rozhodně bůhvíjak povedené nebylo (byť je třeba uznat, že navazovalo na tři bezvadné počiny). O „Catharsis“ zatím vím je to, že ve velice pochybné galerii obalů alb Machine Head bez problémů zaujme pozici toho nejnevkusnějšího a že kapela slibuje spíše měkčí a přístupnější materiál, což mi dává naději na jisté oživení skladatelské únavy předchozí desky. To vše se ovšem dozvíme až 26. ledna.

Abigor

Onotius

Onotius:

Nový rok začne pěkně mrazivě – v duchu minimalistických riffů a patřičně syrového zvuku. Alespoň tak to slibují rakouští Abigor, kapela dlouhodobě udržující zatraceně vysoko postavenou laťku. Pokud poslední desky nabízely poměrně spletité a propracované kompozice, pak „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má být údajně oslavou primordiálního zpátečnictví ve stylu „Natten’s Madrigal“ od Ulver. Neuběhne ani týden a svůj příspěvek do blackmetalové arény přihodí i švédští Shining. Ti taktéž baví s poměrně železnou pravidelností, takže podaří-li se jim přinejmenším udržet jejich standard, budu spokojen. O třetí příčku už se kandidátů přetahovalo více, nicméně nakonec nemohu jinak než sáhnout po nových Portal. Chapadla jejich drtivého pochmurného technického death metalu zkrátka chytí a nepustí, o tom jsem přesvědčen.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Na prvním místě Portal, jak jinak. Sice to vypadá na ústup od nezemské abstrakce vstříc klasičtějšímu metalu smrti, ale věřím, že mozkové závity budou poleptány tak jako tak. Docela se těším i na nové Watain, protože vypuštěná „Sacred Damnation“ mi přijde jako výborná skladba, takže pokud „Trident Wolf Eclipse“ nabídne pár dalších střel podobného kalibru, tak s ním určitě strávím nějaký čas. Pozornost budu věnovat i novému albu australských deathmetalistů Eskhaton, jelikož jsem zvědavý zda „Omegalitheos“ konečně naplní příslib vrcholně psychotického ultra-námrdu, který měly ztělesňovat už předchozí dvě desky, ale já z nich teda dvakrát odvařený nebyl.

Pokud se však zajímáte o progresivní death metal či inovativní temnou hudbu celkově tak MUSÍTE slyšet nové album Chaos Echœs, o kterém ale stále stoprocentně nevím, jestli vyjde v lednu nebo až v únoru. Recenze je každopádně v přípravě.

Portal

Cnuk

Cnuk:

Rok 2018 začíná docela silným lednem, kdy jsem musel nějakou dobu přebírat a měnit, jaká že alba se to nakonec do eintopfové trojky dostanou. O jednom místu jsem neměl pochyb. Tím je dlouho očekávaný, studiový návrat Corrosion of ConformityPepperem Keenanem v sestavě. Když se před třemi lety navrátil, nebylo vůbec jasné, co z toho nakonec bude. Dnes už víme, že se jedná o plnohodnotný comeback se vším všudy, tedy i deskou, která má název „No Cross No Crown“ a bude obsahovat 15 skladeb. Můžeme jen doufat, že si po těch letech nedali příliš velkou porci.

Další místo připadá novince pankáčů Mammoth Grinder. Ta nese jméno „Cosmic Crypt“ a lze očekávat, že opět dostaneme intenzivní porci deathmetalového crustu, který tito Američané dokážou podat ve velice zábavné formě. Od minulého alba „Underworlds“ už uplynulo dlouhých pět let, avšak rok na to vyšlo demíčko vizionářského názvu „Cosmic Crypt“. Z toho se na novince nakonec ukáže pouze titulka. Jako předkrm to poslouží dobře.

Poslední místo obsazují Australané Portal. Tahle nevšední parta si rovněž dala pět let pokoj s vydáváním nové hudby a vrací se právě v lednu s deskou „Ion“. Má natěšenost se zvyšuje s každým pohledem na onu skvostnou černobílou obálku. Venku už je také skladba „Phregs“, ta rovněž zní velice slibně. Jestli se podaří dosáhnout kvalitativní úrovně minulého „Vexovoid“, budu nadmíru spokojený.

Shining

Mythago

Mythago:

Protože je zima a při pohledu z okna na tu bahnitou břečku a nějaký zasraný ksichty se cítím jen málo zdeptán, zdají se ideální volbou pro leden být Shining a jejich nová, v pořadí, jak již název dostatečně výmluvně napovídá, desátá deska „X – Varg utan flock“, na níž se krom pěti nových kusů dočkáme také „Jag är din fiende“ z EP „Fiende“ z předminulého měsíce.

A aby má dobrá nálada byla dokonána, kromě nich po pěti letech pročísne vody také zlo jménem Portal se svým „Ion“, s nímž nám dají nahlédnout v pořadí již do pátého kruhu pekla, a podle vypuštěné „Phreqs“ nebude o nic méně malebný než ty předcházející. Za mě tedy spokojenost.