Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 2.2.2018 Label: Silver Lining Music Tracklist: 01. Olympus Rising 02. Thunderbolt 03. The Secret of Flight 04. Nosferatu (The Vampires Waltz) 05. They Played Rock and Roll 06. Predator 07. Sons of Odin 08. Sniper 09. A Wizard’s Tale 10. Speed Merchants 11. Roadies’ Song 12. Nosferatu (Raw Version) Hrací doba: 47:38 Odkazy: web / facebook / twitter

Britskou kapelu Saxon asi není třeba dlouze představovat. 41 let existence, 22 studiových alb, miliony prodaných nosičů – myslím, že tento rychlý výčet hovoří za vše. Pomohli formovat heavymetalový žánr a patří bezesporu k jeho legendám. Svůj vrchol si logicky odbyli v osmdesátkách, avšak ani později nestagnovali, ba naopak stále pravidelně přicházejí s novými kvalitními nahrávkami. Současná sestava spolu hraje už více jak deset let a ani novinka „Thunderbolt“ na tom nic nemění.

Asi nemusím dělat žádné cavyky a zbytečné divadýlko okolo a rovnou napíšu, že „Thunderbolt“ jsou samozřejmě klasičtí Saxon, tak jak je všichni dobře známe. Jak už jsem řekl, sestava se nijak nezměnila a nezměnil se ani tým okolo. Producentem je opět Andy Sneap, obálku opět namaloval Paul Raymond Gregory, zkrátka vše je tak, jak jsme už mnoho let zvyklí. Ono není ani důvod tyto zaběhnuté záležitosti nějak měnit, když tak dobře fungují.

Celou desku „Thunderbolt“ otevírá dramatické intro s názvem „Olympus Rising“, jež volně přejde v píseň titulní. Ta už je klasickou ukázkou Saxonovského metalu, kde kromě jisté rytmiky a souhry kytaristů Quinna a Scarratta září nesmrtelný hlas Biffa Byforda. Ačkoliv má sedmdesátku za rohem, jeho zpěv je stále skvělý a naprosto nezaměnitelný. Z úvodní dvojice skladeb je zřejmé, že na této placce budeme mít co do činění s řeckou mytologií, která se prolíná většinou písní.

Ruku v ruce s tím jde jistá dávka epičnosti, ať už v podobě mohutného refrénu nebo budování atmosféry k něčemu velikému. Hezkou ukázkou je třeba následující „The Secret of Flight“, má nejoblíbenější z „Thunderbolt“. Vlastně ukazuje Saxon v mé nejoblíbenější podobě. Dobré kytary a trochu upozaděný Byfordův vokál doplněný o lehké sbory, vytváří vhodné podhoubí pro budoucí výjezd, zde v podobě Byfordova plného nasazení vedoucího až do refrénu. Nejvíc mě na tom baví právě ty sloky, ale nesmím opomenout ani kytarové sólo (to mimochodem začíná jako “Woman” od Def Leppard, nemůžu si pomoci, haha), a to ne pouze tady, ale ve většině skladeb.

Ještě více hymnická je „Nosferatu (The Vampires Waltz)“, která jde s atmosférou asi nejdále. Jsou tu kostelní varhany, temné sborové motivy, gradace, orchestrace, přesto tomuto kusu něco chybí a nedokáže tak chytit jako třeba předchozí pecka. Trochu uvolnění do hry vnáší „They Played Rock and Roll“. Člověk hned zpozorní, jelikož tempo se posunuje do vyšších otáček a vůbec celé ladění skladby je jiné. Je to tím, že se jedná o poctu souputníkům Motörhead. Vznikala ještě před úmrtím Lemmyho, který zde měl původně i zpívat. Nakonec se zde objevuje pouze ze záznamu s jeho výrokem „We are Motörhead and we play rock and roll“. Saxon nic složitého nevymýšleli a složili rychlou chytlavou věc plnou odkazů na své kamarády. Povedené.

Dalším zpestřením je „Predator“, kde se, světe div se, objevuje growling. Ne tedy od Byforda, ale hosta, Johana Hegga z Amon Amarth. A pak že nejde po čtyřiceti letech přijít s něčím novým! (Nepočítáme-li teda za growling třeba opakování slova metalhead ze stejnojmenného fláku.) Příznačným nástupcem této jinak nepříliš zajímavé písně je epos „Sons of Odin“, který je naopak zase velice slušný a patří k tomu nejlepšímu z desky.

Bohužel po něm nastává období, řekněme, ne tolik povedených kusů, jež občas působí jen jako pouhá výplň. I když se mi i některé dosavadní skladby líbily o něco méně, stále bylo co poslouchat. V případě „Sniper“ (jednodušší, rychlejší), „A Wizard’s Tale“ (epičnost na hranici kýče, vtíravá kytara) i „Speed Merchants“ (prvoplánová závoďárna) tento element docela schází a spíše převládají negativní pocity. Poslední jmenovaná z nich ale vychází nejlépe. Závěrečná děkovačka všem bedňákům „Roadie’s Song“ už zase šlape bez problémů. Úplně poslední je však syrová verze „Nosferatu“, ta ale nic moc odlišného od konečné verze nepřináší.

Saxon si s „Thunderbolt“ ostudu rozhodně neuřízli, naopak ukázali, že svoji laťku si stále drží a s novým materiálem vhodně navazují na předchozí tvorbu. Vzhledem k tématu většiny textů a důrazu na tvorbu atmosféry přibylo trochu powermetalových vlivů, avšak aniž by to nějak uškodilo zavedenému stylu kapely. Přestože klasická díla Saxon zůstávají v nedohlednu, „Thunderbolt“ určitě potěší všechny fanoušky a příznivce klasického metalu.