Archiv štítku: The Atlas Moth

Redakční eintopf – únor 2018

Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty
Nejočekávanější deska měsíce:
Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty


H.:
1. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty
2. Deströyer 666 – Call of the Wild
3. Necrophobic – Mark of the Necrogram

Zajus:
1. Rhye – Blood

Onotius:
1. The Atlas Mouth – Coma Noir
2. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

Metacyclosynchrotron:
1. Demonomancy – Poisoned Atonement

Cnuk:
1. Master’s Hammer – Fascinator
2. Saxon – Thunderbolt

Mythago:
1. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

H.

H.:

Únorová jednička je nad slunce jasná. Tenhle měsíc nevidím nic, co by mě mohlo nebo dokonce mělo zajímat víc než nová deska Gnaw Their Tongues. Nepředpokládám, že by snad na „Genocidal Majesty“ Mories jakkoliv uhýbal z dávno nastolené cesty nadstandardně ohavného black metalu potaženého hromadou hnusného noisu a dronu, ale to mi nevadí. Dokavaď tenhle nizozemský maniak dokáže sypat dostatečně zvrhlou muziku, budu spokojen. Minulé „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ bylo skvělé, tak snad se nyní laťka nebude snižovat.

Deströyer 666 mám dost rád a považuji je za elitu black / thrash metalu, takže dalším materiálem rozhodně nepohrdnu, byť se tentokrát bude jednat jen o EP se třemi novými songy a jedním starším v novém kabátku. I přesto věřím, že se mi „Call of the Wild“ v přehrávači několikrát otočí a že K. K. Warslut se svou družinou nezklame.

Docela zvědavý jsem i na „návrat“ Necrophobic. Tuhle švédskou bandu rovněž chovám docela v oblibě, ale minulá placka „Womb of Lilithu“ byla nudná až běda. Naděje na lepší záležitost ovšem vzbuzuje skutečnost, že se do sestavy vrátilo sehrané duo sekerníků Sebastian RamstedtJohan Bergebäck. Stejně tak půjde o první fošnu po návratu staronového zpěváka Anderse Strokirka. Cosi jako snahu o ohlédnutími za starými dobrými časy ostatně naznačuje i klasický obal od Necrolorda. Tak snad to tentokrát zase klapne…

Zajus

Zajus:

Prohledal jsem asi už všechny seznamy a ne a ne najít nějakou vyloženou pecku. Lépe řečeno, zatím to vypadá, že v únoru na nás čeká jen jedno zajímavé album, a i to vyjde hned zkraje měsíce. Mluvím zde o druhém počinu amerického dua Rhye. Mike Milosh a Robert Hannibal hrají vlastně nesmírně příjemný a sofistikovaný pop. Proto je název jejich novinky – „Blood“ – dosti nečekanou volbou. Rhye z nahrávky uvolnili již řadu skladeb, které jsem zatím neslyšel, ovšem pokud mohu soudit podle obrázků tyto singly doprovázející, mohlo by zde dojít k jistému posunu. Tam kde bylo dnes již pětileté „Woman“ a jej doprovázející singly jemné a jen mírně naznačovalo, se „Blood“ zdá být mnohem otevřenější, byť stále vkusné. Uvidíme, zda se to na hudbě projeví. Osobně mi totiž jistá stydlivost, kterou Rhye vyjadřovali jak ve své hudební, tak ve své vizuální stránce, bylo docela sympatická.

Onotius

Onotius:

Únorová nabídka je věru bídná. Bídná do té míry, že nakonec ani nevyužiji všech tří příček, jež formát redakčního eintofu nabízí. Vzhledem k tomu, že Chaos Echœs nakonec stihli vydat svou novinku už koncem ledna, favoritem měsíce se kontumačně stávají The Atlas Mouth. Jejich „The Old Believer“ mě svého času bylo schopno poměrně dobře zabavit povedeným post-metalem. Uvidíme tedy, jak si bude stát novinka, jejíž první singly zatím naznačují ještě větší příklon k sludgové syrovosti a přímočarosti. Další deskou, kterou ještě je třeba zmínit, je chystaná nahrávka od Gnaw Their Tongues. Jejich blackový noise dovede při správné náladě neskutečně pohltit a nevidím důvod, proč by tomu u novinky mělo být jinak.

Gnaw Their Tongues

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Debut „Throne of Demonic Proselytism“ italských Demonomancy a skladby ze splitka s Black Feast můj vkus rozhodně neurazily, a jelikož nevidím žádnou jinou pro mě zajímavou desku, která by vyšla v únoru, tak si poslechnu aspoň tohle. Novinka „Poisoned Atonement“ dle promokeůu opouští striktní axiom black/deathového primitivismu à la Von, Beherit, Profanatica ve prospěch „sirnaté metalové magie“. Heh, no… Snad to nebude pičovina. Tak jako tak, únor stejně asi strávím doháněním restů z loňska.

Cnuk

Cnuk:

František Štorm to tam od reinkarnace Master’s Hammer docela pálí a tak tu máme po dvou letech opět nové album – „Fascinator“. To je nahrané v současné koncertní sestavě, takže uvidíme, jaká změna to oproti „Vagus vetus“ a „Formulæ“ bude. Sám doufám, že bude veliká, protože tohle časté vydávání nového materiálu „Mistrovu kladivu“ prostě nesvědčí a jde to bohužel na úkor kvality. Spíš než natěšenost u mě převládají obavy, ale zvědavý jsem dost.

Asi určitě mě také nemine nové album Saxon pojmenované „Thunderbolt“. Nemá cenu se rozepisovat, co lze od takové desky čekat, protože to všichni moc dobře víme. Saxon málokdy podlezou svoji laťku a věřím, že si svůj kvalitní heavymetalový standard udrží i s nadcházející plackou.

Demonomancy

Mythago

Mythago:

Tenhle měsíc bude vážně slabota. Měl jsem opravdu problém si vzpomenout respektive najít něco, co bych si chtěl alespoň s minimální pravděpodobností poslechnout. Nakonec se však něco našlo.

Tím něčím je Mories a jeho nové album „Genocidal Majesty“ v rámci Gnaw Their Tongues. Nějakou dobu jsem se o něj nezajímal a poslední album mi třeba úplně uteklo, ale myslím, že ke „Genocidal Majesty“, když nic jiného, alespoň přičuchnu. „Eschatological Scatology“ se sice Moriesovi v mých očích už asi překonat nepodaří, ale zkusit to může.


The Atlas Moth – The Old Believer

The Atlas Moth - The Old Believer
Země: USA
Žánr: atmospheric sludge metal
Datum vydání: 10.6.2014
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Jet Black Passenger
02. Collider
03. The Sea Beyond
04. Halcyon Blvd
05. Sacred Vine
06. The Old Believer
07. City of Light
08. Wynona
09. Hesperian
10. Blood Will Tell

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Osobně zastávám heslo, že dobrého sludge není nikdy dost, a z daného žánru, který je sám o sobě dost široký, se snažím vstřebávat co největší množství kvalitního materiálu, kterého je v poslední době čím dál víc. Když ale nepočítám sludge/drone/doomové existence, osobně jsem si největší zálibu našel v kapelách, které bahnitý sludge mísí se silnou, podmanivou atmosférou, přičemž takhle z hlavy mě napadají třeba Year of No Light nebo dosti specifická domácí scéna v čele s Drom. O Američanech The Atlas Moth jsem již v minulosti párkrát slyšel a víceméně jsem jen čekal na příležitost k prvnímu rande, kterým se nakonec stala, nepřekvapivě, letošní deska “The Old Believer”.

Nemusím asi připomínat, že jsem byl zvědavý, co na mě vykoukne s tím, že se nechám překvapit. Vzhledem k žánru člověk může člověk tak nějak očekávat, co by jej při poslechu zhruba mohlo potkat, na druhou stranu sludge a stoner jsou tak široké pojmy, které se navíc velmi dobře mísí s jinými (sub)žánry, že mít přehnaná očekávání není na místě. Na první poslech mě deska překvapila hned ve dvou věcech. Jednak proto, že se v zásadě poslouchá docela příjemně, mnohem víc ale proto, že mi přišla docela nevýrazná, na sludge docela průzračná a snad i mělká. Nicméně prvotní šok z případné absence základních kamenů žánru velmi rychle vytlačily další poslechy, které desku nakonec ukázaly v mnohem lepším světle.

Ne, vážně jsem začínal během prvních poslechů pochybovat o tom, jestli to nakonec vážně bude stát za to. Ale ono stojí, jen prostě musíte dát “The Old Believer” čas a tak trochu věřit, že vám svá tajemství odhalí dřív než později. Prvotní přístupnost rychle opadla zjištěním, že postup nahrávkou je nakonec dost pomalý a první dojem značně mylný. Abych se totiž dostal k tomu nejlepšímu, chtělo to s albem strávit opravdu hodně času, než jsem prokousal rukopisem k jeho samému nitru, které je vyšperkováno, na atmosférický sludge dost netypicky, četnými detaily. Jakmile se k němu však dostanete, “The Old Believer” vás už jednoduše nepustí. A složitě nejspíš taky ne.

The Atlas Moth do svojí hudby zakomponovali slušnou škálu nejrůznějších vlivů, přičemž víc než bahno připomíná novinka neprostupnou masu vody. Místy rozbouřenou, někdy klidnější, stejně jako oceán je neustále v pohybu a její hlubiny jsou takřka bezedné. Základem jsou hutné, táhlé kytarové riffy, zvuk někde na pomezí sabbathovského doom metalu a modernějších sludgových kapel, do kterého kapela přimíchává řádnou porci vlastní invence a v neposlední řadě vokál. Majestátní, čistý vokál Davida Kushe, dodávající skladbám chladný, trochu odtažitý nádech doplňuje místy až zoufalý řev Stavrose Giannopoulose. To vše je doplněno o chytře použité syntetizátory, které se sice objevují docela sporadicky, pokaždé ale vhodně dokreslují atmosféru písně.

Přiznám se, že po proniknutí do alba se mi občas až tajil dech, s jakou lehkostí The Atlas Moth sází jednu úchvatnou melodickou vyhrávku za druhou a totéž platí i o riffech a struktuře skladeb celkově. Sloka-refrén-sloka a podobně tupá uspořádání nehledejte, chicagská smečka hledá v tomto ohledu méně tradiční cesty, což rovněž přispívá dojmu, že celá deska spíš sama od sebe pomalu plyne. A nevím, jestli bych nějakou skladbu byl schopen vyzdvihnout, prostě by mi to nepřišlo fér. Utkvěly mi v hlavě nejvyraznější melodie z “Halcyon Blvd” a “Sacred Vine”, repetetivní plochy z “Wynona”, úvodní vyhrávka druhé “Collider”, úchvatný závěr samého alba v podobě “Blood Will Tell” a řada dalších. To, že jsem tu nejmenoval nic z druhé pětice skladeb, je ovšem nedělá kvalitativně horšími, jen prostě nemá cenu vypisovat ten seznam místy až geniálních momentů, které “The Old Believer” nabízí, protože v takovém případě bychom tu byli hodně dlouho.

Je jedno, jestli mezi nimi najdete vypjaté kytarové plochy, excelentní vyhrávky, silné riffy nebo minimalistické chvilky hraničící s ambientem, směsice ingrediencí si vás chtě nechtě získá a nepustí. Když přihlédnu k faktu, že všechno výše popsané stačila kapela narvat do rovných 50 minut (ne, vážně, 40 by na tohle bylo málo), nezbývá než smeknout. “The Old Believer” je zkrátka úctyhodné dílo, o jaké nezakopnete každý den – a když už se vám to povede, zraje líp než víno. Snad jediná škoda je, že se The Atlas Moth nepokouší o trochu rozmáchlejší kusy, kde by podle mě jejich specifická atmosféra mohla vyniknout ještě o něco víc.


Další názory:

Je zajímavé, že mám hodně rád vedlejší projekt Stavrose Giannopoulose, dnes již nefungující (převážně) black metalovou superkapelu Twilight, ale muziku jeho hlavní kapely jsem doposud neznal. A to i přesto, že mám The Atlas Moth v hledáčku už nějaký ten pátek a mám je zaškatulkované mezi skupinami, které by se mi určitě líbily. Premiéra tedy přišla s aktuálním počinem “The Old Believer”, jenž mou předtuchu potvrdil – opravdu se mi to líbí, a to dost hodně. Láska na první pohled to ovšem nebyla, protože jsem z nějakého důvodu (asi kvůli příslušnosti ke sludge) od The Atlas Moth očekával větší bahno. Jakmile jsem si však zvykl, dostal jsem excelentní záležitost – skupina je na svůj žánr progresivnější, stále hutná, ale mnohem melodičtější, proměnlivější, nebojí se ani čistých vokálů. A jak vidno, rozhodně pánové vědí, co dělají, protože výsledkem jsou výtečné skladby “Collider”, “Halcyon Blvd”, “Sacred Vine”, “Hesperian” nebo uhrančivá “Wynona” (to “vynoisované” finále je skoro dechberoucí!). Nicméně i když jsem jmenoval jen pár konkrétních kousků, album mě ohromně baví jako celek a nemůžu jej přestat poslouchat i po velkém množství společných seancí, díky čemuž se neváhám odvděčit vysokou známkou.
H.