Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 9.10.2020 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Aphelion
02. Darkness Be My Guide
03. Mirror Black
04. Tartarian Winds
05. The Infernal Depths of Eternity
06. Dawn of the Damned
07. The Shadows
08. As the Fire Burns
09. The Return of a Long Lost Soul
10. Devil’s Spawn Attack
V recenzi na minulé album „Mark of the Necrogram“ jsem psal o tom, jak na mě působilo ze strany kapely jako snaha dát všem vědět, že je všechno zase v pořádku a že staří dobří Necrophobic jsou zpět. Moje teorie zní asi tak, že takové otočení za starými dobrými časy bylo nezbytné kvůli slabé nahrávce „Womb of Lilithu“ a pochybnému odchodu zpěváka Tobiase Sidegårda (Necrophobic jej vyhodili kvůli domácímu násilí).
Aby si švédská parta okolo bubeníka Joakima Sternera vyspravila reputaci, vzala to od podlahy. Do sestavy se vrátilo kytarové duo Sebastian Ramstedt / Johan Bergebäck a mikrofonu se ujal rovněž staronový člen Anders Strokirk. Obal nenačmáral nikdo jiný než Necrolord a hudebně se – v neposlední řadě – jednalo o docela fajnovou staromilskou jízdu.
Loňská fošna „Dawn of the Damned“ pokračuje ve směru vytyčeném na „Mark of the Necrogram“. Začíná to už obalem, za nímž opět stojí Necrolord a který na svého předchůdce navazuje i barevně. Upřímně, kdybych Necrophobic vůbec neznal a někdo by mi dal vedle sebe artworky „Dawn of the Damned“, „Mark of the Necrogram“ a druhého alba „Darkside“ (1997), tak bych pravděpodobně nepoznal, jaký z nich jako jediný pochází z devadesátek.
V podobném duchu lze nakonec hovořit také o hudební náplni „Dawn of the Damned“. Album uhání kupředu a hoří láskou vůči metalu v kůži, s pyramidami, hřeby a celkově s čímkoliv, co člověka učiní prudce přitažlivým – pro magnety. Obecně vzato jde určitě říct, že muzika maká, jak se na legendu formátu Necrophobic sluší a patří. Sterner za bicími nezklame, Strokirkovi to taky řve obstojně a kytarová stránka tradičně parádní. Ramstedt s Bergebäckem hoblují kvalitní riffy a sypou severské melodické vyhrávky z rukávů i kožených nohavic. Formálně tomu nelze nic moc vytýkat, protože tohle prostě zní, jak by dnešní Necrophobic měli znít.
Skladatelsky už je „Dawn of the Damned“ trochu rozpačitější. Na desce se najdou povedené tracky. Typicky se mi líbí spíš ty kratší přímočařejší kusy, kde se nic moc neřeší a Necrophobic drhnou klasiku v plné palbě. „Mirror Black“ mě před vydáním celé kolekce bavila fakt mimořádně a na „Dawn of the Damned“ mě fest navnadila. A pořád se jedná o jeden z nejlepších tracků. „Tartarian Winds“ je hit jak zmrd, který se svou návykovostí může s klidem měřit i s „Tsar Bomba“ z minulé placky.
Ani další kratší věci nezklamou, i když ani vyloženě nenadchnou. „Darkness Be My Guide“ je obstojný otvírák. Titulní „Dawn of the Damned“, „The Shadows“ a „As the Fire Burns“ to valí taky uspokojivě, i když nenabídnou nic, díky čemu by vyloženě vyčnívaly a mohly se měřit s vrcholy alba, natožpak s prověřenými kulty typu „Blinded by Light, Enlightened by Darkness“. Konkurenceschopnější je spíš předposlední sedmiminutová „The Return of a Long Lost Soul“, jež na rozdíl od druhého delšího songu „The Infernal Depths of Eternity“ netrpí na roztahanost a dokáže využívat silných stránek Necrophobic.
Tím se pomalu dostáváme k těm rozpačitějším flákům. Jak už jsem zmínil, „The Infernal Depths of Eternity“ mi příliš nesedla. Intro „Aphelion“ mě spíš sere a rychle si začalo koledovat o přeskakování. Finální „Devil’s Spawn Attack“ s hostujícím Schmierem z Destruction papírově vypadá na vítané osvěžení, ale ve finále mi do alba moc nepasuje a Schmierův vokál mi u Necrophobic přijde nějak mimo, i když kytarově je skladba vesměs v pořádku.
Na první pohled to nevypadá zas tak zle, protože se tu zdánlivě nacházejí tři slabší věci, i když ani to není nezanedbatelné vzhledem k tracklistu o deseti položkách. Jednou z těch tří je nicméně intro. Zkusme se však na to podívat z druhé strany: kolik „Dawn of the Damned“ nabízí výrazných písní? No, tak dvě, s přivřenýma očima nanejvýš tři. Zbytek je ok, poslouchá se to fajn, ale ve finále to patří spíš k těm slabším titulům v dlouhohrající diskografii Necrophobic. Na druhou stranu, pořád je to v cajku, což svědčí o tom, že Necrophobic platí za dobrou kapelu.
H.:
1. Neon Scaffold / Gruzja – Konflikt
2. Necrophobic – Mirror Black
3. Shibalba – Nekrologie Sinistrae (Orchestral Noise Opus I)
Metacyclosynchrotron:
01. Malicious – Deranged Hexes
02. Prosternatur – Mortuus et sepultus
03. Dysylumn – Cosmogonie
Cnuk:
01. Undeath – Lesions of a Different Kind
02. Molassess – Through the Hollow
03. Armored Saint – Punching the Sky
Dantez:
01. Lamp of Murmuur – Heir of Ecliptical Romanticism
02. Offermose – Stilhedens tårn
03. clipping. – Visions of Bodies Being BurnedEye
H.:
Pro říjen nejvíc vyhlížím polské splitko „Konflikt“. Magory z Gruzja snad není třeba pravidelným čtenářům představovat. Oběma jejich deskám „I iść dalej“ a „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ jsme zde věnovali pochvalné recenze, za nimiž si mohu pořád stát. Obzvlášť druhé album furt maká jako čuně. Známé uličníky doplní debutující Neon Scaffold a můžu vám vyspoilerovat, že ani oni zrovna nepředstavují vrchol normálnosti a průměru. Nahrávku jsem začal zčerstva hustit z promo kopie a zatím mi přijde kurevsky zajímavá, takže si na ni určitě počíhejte!
Povinností samozřejmě bude také novinka švédských klasiků Necrophobic. Nepředpokládám, že by severští veteráni na „Dawn of the Damned“ vymýšleli něco neobvyklého, ale standardní nášup skvělých riffů, hřebů a kožených kaťat pod obalem od Necrolorda nemůže zklamat. Singlová „Mirror Black“ mě baví fakt popiči, takže se výsledné kvality nebojím.
Nakonec jsem si schoval řecké Shibalba, jejichž novinka „Nekrologie Sinistrae (Orchestral Noise Opus I)“ slibuje zajímavou proměnu zvuku. Hlavně druhý vypuštěný track „Δαήμων Tunnel Ζ“ se tváří dost nadějně, tak uvidíme, jaké to bude.
Metacyclosynchrotron:
Je sice pěkné, že Fenriz odkudsi vyhrabal staré songy Isengard a vůbec říjen působí nabitě, jenže největší povinností je bez debat debut Malicious„Deranged – kurva – Hexes“. Takřka výhradní inspirace Necrovore a „nultou“ deskou Morbid Angel potěší nejen radikální staromilce, ale všechny fanoušky pravého metalu smrti, protože Finové svůj debut nasázeli s ukrutným přehledem.
O druhé desce Prosternatur vím jen to, že vyjde hned ze startu měsíce. Z debutu a splitka s Ancient Moon si pamatuju hovno, ale mám je prostě zafixované jako vysoce slibnou kapelu, takže tomu dám šanci, vypuštěná skladba totiž zněla dobře. Podobným případem jsou i Dysylumn, i když tady přiznám, že mě s ukázkou navnadila i omáčka okolo. Konceptuální trojalbum o celkové délce hodiny a dvaceti minut, magnum opus a tyhle kecy, chce se mi však věřit, že si borci dali vážně záležet. Ani od jedné z kapel nečekám nic doopravdy prvotřídního, ale když při poslechu vstávají chlupy, lze prominout všelicos.
Cnuk:
Dvě loňská demíčka amerických Undeath byla slušnou variací na zvířecí death metal, ale nyní je před nimi důležitý krok v podobě první dlouhohrající nahrávky. Jak se s tím popasovali, zjistíme už brzy. Od „Lesions of a Different Kind“ si slibuji hodně. Demo s názvem „Demo ’19“ mě baví víc než o pár měsíců mladší „Sentient Autolysis“, ale obecně vzato, pokud se jim povede udržet formu z těchto dvou kazet, mělo by to stát za to. Čekám prostě kvalitně prohnilý death metal, nic víc, nic míň.
Singlová ukázka „Mourning Haze / Drops of Sunlight“ naznačila, že Molassess, tedy uskupení navazující na dílo zaniklých okultistů The Devil’s Blood, bude důstojným pokračováním dráhy Faridy a dalších. Hudba Molassess je odlehčenější, avšak nálady zůstávají obdobně opojné. Především vokál Faridy stále funguje. „Through the Hollow“ by mohlo být dost příjemné.
Do třetice něco klasičtějšího. Po pěti letech s novým albem přijdou také Armored Saint. To minulé, „Win Hands Down“, se mi líbí hodně a myslím, že není důvod, proč by to s „Punching the Sky“ mělo být jinak. Armored Saint vlastně nikdy slabou desku nevydali, takže nevěřím, že by si to teď pokazili.
Dantez:
Debut Lamp of Murmuur vychází 2. října, o kvalitách ale už není třeba spekulovat. Celé album totiž pár dní visí na YouTube kanálu Order ov the Black Arts a můžu říct, že jde o solidní šlehu. Po delší době lo-fi počin z Ameriky po vzoru starších Leviathan s menším důrazem na depku, který stojí fakt za to.
S očekáváním vyhlížím taky další dlouhohrající počin Offermose, který kombinuje ambient, dungeon synth a zvuk berlínské školy s esoterní atmosférou Popol Vuh. Na novinku mě navnadila skladba „Sjælens Ruin“, která sugestivní zvuk umocňuje syntetickýma bicíma.
Minulý říjen si do mého žebříčku našli cestu noise-rapoví clipping. a letos tomu není jinak. Loňská „There Existed an Addiction to Blood“ nabídla koncept, který pohromadě držela jak lyrika, tak zvukové spojení hluku s horrorcorem. „Visions of Bodies Being Burned“ coverem i singly napovídá, že na předchůdce tematicky i kvalitativně naváže, a já u toho určitě budu.
Švédští veteráni Necrophobic 9. října vydávají novou desku „Dawn of the Damned“ a nyní z ní na ochutnávku nabízejí další song. „The Infernal Depths of Eternity“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.
Švédští klasici Necrophobic vydají 10. října u Century Media další album s názvem „Dawn of the Damned“. Videoklip k prvnímu singlu „Mirror Black“ sledujte níže.
Země: Švédsko Žánr: black / death metal Datum vydání: 23.2.2018 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Mark of the Necrogram
02. Odium caecum
03. Tsar Bomba
04. Lamashtu
05. Sacrosanct
06. Pesta
07. Requiem for a Dying Sun
08. Crown of Horns
09. From the Great Above to the Great Below
10. Undergången
Někdy to bývá docela složité recenzi zažít. Když je těch témat pro úvod hodně, jde ještě o tu příjemnější variantu, ale častěji se stává, že člověka prostě nic nenapadá. Zrovna u Necrophobic se ovšem introdukce článku sama nabízí, poněvadž u téhle švédské kultovky se toho v posledních dělo poměrně dost.
Nejprve se ještě vraťme k minulému albu „Womb of Lilithu“ z roku 2013. To kapelu zachytilo ve fázi po odchodu dvojice dlouholetých sekerníků Sebastiana Ramstedta a Johana Bergebäcka. Na jejich místo přišel jiný ostřílený borec Fredrik Folkare z Unleashed (a také se mihnul Robert Sennebäck, který nicméně album nenatáčel), plus část kytar na „Womb of Lilithu“ nahrál i tehdejší vokalista Tobias Sidegård. Bohužel se tahle personální obměna na kvalitě nahrávky podepsala docela výrazně, protože z toho vylezla s dost velkou pravděpodobností ta nejslabší deska v historii Necrophobic. Aby toho nebylo málo, souběžně s jejím vydáním se provalilo, že Sidegård tak trochu holduje praktikování domácího násilí na manželce a dvou dcerách, na základě čehož se s ním zbytek Necrophobic rozloučil.
Následovaly další personální rošády. Na pozici zpěváka přišel – respektive se vrátil – Anders Strokirk, jenž u Necrophobic kdysi nařval debutovou fošnu „The Nocturnal Silence“ z roku 1993. To ale nebylo vše. Za čas ze sestavy odchází i Folkare a kytarové práce se opět ujímá duo Ramstedt–Bergebäck. A opět je tato změna silně cítit. Tentokrát v tom pozitivním slova smyslu.
Nezáživné „Womb of Lilithu“ budiž zapomenuto. Novinka „Mark of the Necrogram“ totiž jednoznačně ukazuje, že severská stálice ještě do starého železa nepatří a pořád dokáže nabídnout pořádný kus poctivého hoblovacího metalu, v němž vítězí smysl pro tradici nad progresí. O tom ostatně svědčí už obal – když o jeho nakreslení požádáte Necrolorda, je už dopředu jasné, jak bude vypadat a že bude vypadat kurva metalově. Taková je v jistém ohledu i hudební náplň.
Artwork mě nicméně nezasáhl. Už mě ty Necrolordovy malůvky trochu nudí, poněvadž je to furt na jedno brdo. Zato obsah „Mark of the Necrogram“ mi radost udělal. Prakticky se to nese duchu v typickém pro Necrophobic – jedná se o kapelu natolik zavedenou, že snad ani není nutné nějak zevrubněji popisovat, co si pod tím představit. Na rozdíl od „Womb of Lilithu“ ale novinka šlape zodpovědně jak bulharská kurva a může se pochlubit slušnou řádkou skvělých metalových fláků.
Kdybych měl vybrat jen dva vrcholy, asi bych nejprve ukázal na „Tsar Bomba“, což je prostě hymna jako prase, až z toho vždycky dostanu chuť nasadit křivák a provětrat mařenu. Hned následně bych pak zmínil šlapavou „Requiem for a Dying Sun“ s výborným jednoduchým riffem a chytlavým středním tempem.
„Tsar Bomba“ a „Requiem for a Dying Sun“ jsou ovšem jen špička ledovce. Ve skutečnosti na albu není track, co by mi vadil a nechtěl jsem jej poslouchat. A naopak těch povedených kusů se najde o poznání víc. Namátkou třeba „Lamashtu“, „Sacrosanct“, singlová „Pesta“ nebo titulní otvírák „Mark of the Necrogram“ jsou prostě dobré a ukazují, že Necrophobic ještě dech nedošel. Nejspíš i díky návratu prověřených kytarových borců.
Dovolil bych si prohlásit, že „Mark of the Necrogram“ je deskou, na niž skupina fungující nepřetržitě téměř tři dekády může být s klidem pyšná. Necrophobic na své novince nevymýšlejí nic nového, ale své pekelné řemeslo mají v malíku a nabízejí přesně takové album, jaké byste od skupiny jejich formátu, stylu a staří dnes chtěli slyšet. A to vůbec není málo.
Mythago:
1. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty
H.:
Únorová jednička je nad slunce jasná. Tenhle měsíc nevidím nic, co by mě mohlo nebo dokonce mělo zajímat víc než nová deska Gnaw Their Tongues. Nepředpokládám, že by snad na „Genocidal Majesty“ Mories jakkoliv uhýbal z dávno nastolené cesty nadstandardně ohavného black metalu potaženého hromadou hnusného noisu a dronu, ale to mi nevadí. Dokavaď tenhle nizozemský maniak dokáže sypat dostatečně zvrhlou muziku, budu spokojen. Minulé „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ bylo skvělé, tak snad se nyní laťka nebude snižovat.
Deströyer 666 mám dost rád a považuji je za elitu black / thrash metalu, takže dalším materiálem rozhodně nepohrdnu, byť se tentokrát bude jednat jen o EP se třemi novými songy a jedním starším v novém kabátku. I přesto věřím, že se mi „Call of the Wild“ v přehrávači několikrát otočí a že K. K. Warslut se svou družinou nezklame.
Docela zvědavý jsem i na „návrat“ Necrophobic. Tuhle švédskou bandu rovněž chovám docela v oblibě, ale minulá placka „Womb of Lilithu“ byla nudná až běda. Naděje na lepší záležitost ovšem vzbuzuje skutečnost, že se do sestavy vrátilo sehrané duo sekerníků Sebastian Ramstedt – Johan Bergebäck. Stejně tak půjde o první fošnu po návratu staronového zpěváka Anderse Strokirka. Cosi jako snahu o ohlédnutími za starými dobrými časy ostatně naznačuje i klasický obal od Necrolorda. Tak snad to tentokrát zase klapne…
Zajus:
Prohledal jsem asi už všechny seznamy a ne a ne najít nějakou vyloženou pecku. Lépe řečeno, zatím to vypadá, že v únoru na nás čeká jen jedno zajímavé album, a i to vyjde hned zkraje měsíce. Mluvím zde o druhém počinu amerického dua Rhye. Mike Milosh a Robert Hannibal hrají vlastně nesmírně příjemný a sofistikovaný pop. Proto je název jejich novinky – „Blood“ – dosti nečekanou volbou. Rhye z nahrávky uvolnili již řadu skladeb, které jsem zatím neslyšel, ovšem pokud mohu soudit podle obrázků tyto singly doprovázející, mohlo by zde dojít k jistému posunu. Tam kde bylo dnes již pětileté „Woman“ a jej doprovázející singly jemné a jen mírně naznačovalo, se „Blood“ zdá být mnohem otevřenější, byť stále vkusné. Uvidíme, zda se to na hudbě projeví. Osobně mi totiž jistá stydlivost, kterou Rhye vyjadřovali jak ve své hudební, tak ve své vizuální stránce, bylo docela sympatická.
Onotius:
Únorová nabídka je věru bídná. Bídná do té míry, že nakonec ani nevyužiji všech tří příček, jež formát redakčního eintofu nabízí. Vzhledem k tomu, že Chaos Echœs nakonec stihli vydat svou novinku už koncem ledna, favoritem měsíce se kontumačně stávají The Atlas Mouth. Jejich „The Old Believer“ mě svého času bylo schopno poměrně dobře zabavit povedeným post-metalem. Uvidíme tedy, jak si bude stát novinka, jejíž první singly zatím naznačují ještě větší příklon k sludgové syrovosti a přímočarosti. Další deskou, kterou ještě je třeba zmínit, je chystaná nahrávka od Gnaw Their Tongues. Jejich blackový noise dovede při správné náladě neskutečně pohltit a nevidím důvod, proč by tomu u novinky mělo být jinak.
Metacyclosynchrotron:
Debut „Throne of Demonic Proselytism“ italských Demonomancy a skladby ze splitka s Black Feast můj vkus rozhodně neurazily, a jelikož nevidím žádnou jinou pro mě zajímavou desku, která by vyšla v únoru, tak si poslechnu aspoň tohle. Novinka „Poisoned Atonement“ dle promokeůu opouští striktní axiom black/deathového primitivismu à la Von, Beherit, Profanatica ve prospěch „sirnaté metalové magie“. Heh, no… Snad to nebude pičovina. Tak jako tak, únor stejně asi strávím doháněním restů z loňska.
Cnuk:
František Štorm to tam od reinkarnace Master’s Hammer docela pálí a tak tu máme po dvou letech opět nové album – „Fascinator“. To je nahrané v současné koncertní sestavě, takže uvidíme, jaká změna to oproti „Vagus vetus“ a „Formulæ“ bude. Sám doufám, že bude veliká, protože tohle časté vydávání nového materiálu „Mistrovu kladivu“ prostě nesvědčí a jde to bohužel na úkor kvality. Spíš než natěšenost u mě převládají obavy, ale zvědavý jsem dost.
Asi určitě mě také nemine nové album Saxon pojmenované „Thunderbolt“. Nemá cenu se rozepisovat, co lze od takové desky čekat, protože to všichni moc dobře víme. Saxon málokdy podlezou svoji laťku a věřím, že si svůj kvalitní heavymetalový standard udrží i s nadcházející plackou.
Mythago:
Tenhle měsíc bude vážně slabota. Měl jsem opravdu problém si vzpomenout respektive najít něco, co bych si chtěl alespoň s minimální pravděpodobností poslechnout. Nakonec se však něco našlo.
Tím něčím je Mories a jeho nové album „Genocidal Majesty“ v rámci Gnaw Their Tongues. Nějakou dobu jsem se o něj nezajímal a poslední album mi třeba úplně uteklo, ale myslím, že ke „Genocidal Majesty“, když nic jiného, alespoň přičuchnu. „Eschatological Scatology“ se sice Moriesovi v mých očích už asi překonat nepodaří, ale zkusit to může.
Švédové Necrophobic vydají 11. srpna nové ípko „Pesta“, na němž se objeví dva songy. Sedmipalec bude k mání u Century Media v černé (600 ks), stříbrné (200 ks), bílé (100 ks; exkluzivně jen u CM) a čiré (100 ks; exkluzivně k dostání jen na festivalu Party.San) barvě. Zároveň půjde o první počin kapely po návratu zpěváka Anderse Strokirka a kytarového dua Sebastian Ramstedt – Johan Bergebäck.
Do řad švédských veteránů Necrophobic se vrací kytarové duo Sebastian Ramstedt – Johan Bergebäck, které kapelu opustilo v roce 2011. Naproti tomu dosavadní kytarista Fredrik Folkare (dále Unleashed, Firespawn) byl vyhozen.
Vedle toho také Necrophobic hlásí, že začali se skládáním materiálu pro další řadovou desku. Následovník „Womb of Lilithu“ (2013) by mohl vyjít už koncem letošního roku.
Říká se, že nový rok by se měl začít pozitivně, že by se do něj mělo vykročit pravou nohou a s úsměvem, my si ovšem v první letošní recenzi povíme příběh, který je spíše smutný. Tím však nemám na mysli záležitost ohledně dnes už bývalého vokalisty Necrophobic, Morgana Tobiase Sidegårda, který byl za domácí násilí odsouzen na šest měsíců do chládku, ačkoliv ani tohle není zrovna veselé povídání. Mám tím na mysli to, jak dopadla nejnovější deska této kultovní švédské formace, “Womb of Lilithu”. Ta totiž dopadla… no, ne zrovna takovým způsobem, jaký bych od kapely jako Necrophobic očekával. Nepředbíhejme však zbytečně a pojďme se nejprve na chvíli zdržet u pár záležitostí okolo, především co se předcházející tvorby Necrophobic týká a co předcházelo vydání “Womb of Lilithu”…
Hned v prvním odstavci jsem tyto švédské veterány nazval kultovní formací. Ačkoliv je ona kultovnost do jisté míry hodně subjektivní záležitostí, podobně jako vnímání samotné hudby (a ono to možná spolu i docela souvisí), pro mě osobně Necrophobic kultovní kapelou rozhodně jsou. Stejně tak jsou Necrophobic i kapelou, jejíž dřívější tvorbu mám velice rád… ale jak již padlo, zcela jistě to souvisí, protože jen těžko může být pro člověka kultovní skupina, z jejíž muziky je mu na blití. Chtěl jsem ale říct jinou věc – až do letošního roku měli Necrophobic na kontě celkem šest dlouhohrajících placek, z nichž ta první “The Nocturnal Silence” vyšla už v roce 1993 a ta poslední “Death to All” v roce 2009, a všechny tyhle desky jsou podle mého skromného názoru skvělé, mám je upřímně rád a to, co na nich Necrophobic předvádějí, se mi jednoduše líbí. Ačkoliv tu poslední dobou dost často hovořím o tom, že poslouchám množství elektronické hudby nebo různých psychedelických zhuleností, mé úplné hudební začátky jsou a navždy budou spojeny se špinavým metalem staré školy, který mám a asi i navždy budu mít (byť i jen z nostalgie) rád. Necrophobic předvádějí (převáděli) přesně tohle a navíc v naprosto skvělé podobě. Jejich death/black metal je vyloženě skvělý a oldschool z něj doslova smrdí, tohle je přesně ta muzika, k níž patří všechno to klišé jako kožené hadry, nábojové pásy, hřeby, pyramidy, řetězy a zlo, ale nevyznívá to nějak nepatřičně. Zároveň s tím byla hudba Necrophobic vždy propracovanou záležitostí se spoustou excelentních nápadů – zkráceně řečeno, po všech stránkách výborná skupina pro všechny příznivce severské špíny.
Nejspíš vaší pozornosti neuniklo, že jsem v předchozím odstavci v jednom případě použil přítomný čas a promptně se v závorce opravil na minulý čas. Důvodem, proč jsem tak udělal, je právě nová deska “Womb of Lilithu”. Té předcházela již jednou zmiňovaná nemilá záležitost, kdy se vokalista Tobias Sidegård dostal před soud za domácí násilí, jehož se měl opakovaně dopouštět na své manželce a svých dvou dcerách, a nakonec byl odsouzen na šest měsíců (původně mu hrozilo až osmnáct). Novinku Tobias sice ještě stihl nazpívat, ale těsně před vydáním “Womb of Lilithu” zbytek Necrophobic ohlásil, že s ním s okamžitou platností končí spolupráci, a tak byl vokalista, jenž byl v té době druhým nejdéle působícím členem v sestavě a jenž nazpíval všechna řadová alba, vyhozen. Na jednu stranu hodně nepříjemná záležitost, zčásti i z toho důvodu, že právě jeho hlas se za ty roky stal jedním z poznávacích znamení Necrophobic, na druhou stranu šlo z pohledu zbylých členů docela pochopitelný krok. Tak či onak jsem doufal, že menší pachuť z celé záležitosti alespoň vyspraví právě “Womb of Lilithu”, jejíž vydání bylo v té době akorát na spadnutí.
Jak se však bohužel ukázalo, novinka tu pachuť ještě o něco prohloubila. Problém není v tom, že by šlo o vyloženě špatnou nahrávku, jež by se nedala poslouchat, protože taková “Womb of Lilithu” zase není – problém je v tom, že deska “jen” krutě nedosahuje laťky, kterou Necrophobic sami sobě nastolili svými staršími počiny. Sice je to svým způsobem trochu nespravedlivé, ale kdyby úplně to stejné album vydala nějaká začínající skupina, asi bych tu teď psal něco o tom, že je to na debut poměrně slušná práce, která si sice na mladou kapelu bere dost velkou inspiraci od starých pořádků, ale i tak je to solidní počin, jemuž nechybí pár solidních nápadů… jenže na Necrophobic je to prostě málo. Ano, pořád platí, že je to počin, jemuž pár solidních nápadů nechybí, ale já osobně jsem byl od těchto Švédů zvyklý na mnohem víc. Z tohoto pohledu “Womb of Lilithu” při vší úctě, jakou k téhle formaci chovám, prostě neobstála, jakkoliv formálně poslouchatelná bezesporu je.
“Womb of Lilithu” opravdu obrovskou měrou ubírá kontext předcházejících nahrávek. Věřím tomu, že kdybych je neznal, bral bych novinku mnohem smířlivěji a asi by mě i více bavila. A i když někoho může napadnout, že je to vůči tomu albu trochu blbé, jednoduše se nejde tvářit, že ta stará alba neznáte a že vás v tomto ohledu “Womb of Lilithu” nezklamalo, když to tak je. Nejde o to, že by se Necrophobic někam posunuli, jelikož já jsem schopen hudební progres nějaké kapely přijmout; Švédové jsou ovšem co do výraziva stále na svém, jenom snížili kvalitu, což už prostě vadí. A pokud “Womb of Lilithu” dáte do přímého srovnání s tím, co Necrophobic natočili v minulosti, je to o to znatelnější a také fatálnější. Ani nemusíme chodit k opusům jako “The Third Antichrist” nebo “Hrimthursum”, stačí si vzít jen minulé “Death to All”, vedle něhož novinka zní, jako kdyby ji nahrála úplně jiná kapela – ne jiná co do stylu nebo soundu, ale úplně jiná co do kvality.
“Womb of Lilithu” sice několik dost povedených pasáží obsahuje, například ve skladbách jako “The Necromancer”, “Marquis Phenex” nebo “Marchosias”, ale citelně tomu albu chybí nějaký vyloženě fenomenální moment, jako bylo minule třeba geniální sólo v “Revelation 666”, které považuji za jedno z nejlepších, jaké jsem za svůj život slyšel, a dodnes s ním argumentuji v každé diskuzi o kytarových sólech. Namísto toho jsem v “Astaroth” dostal jeden motiv, u něhož jsem si vzpomněl na Cradle of Filth… a to opravdu není myšleno jako pochvala. Jenže tou povedenou pasáží, kterou jsem měl na mysli třeba v “The Necromancer”, je sbor… a přitom Necrophobic vždy vynikali skvostnou prací na kytarových riffech a v té “hoblovací” složce muziky, jenže ta je nyní až na výjimky, jakou je třeba “Furfur”, na “Womb of Lilithu” docela hluchá.
Tím ovšem výčet toho, co mi na “Womb of Lilithu” vadí, zdaleka nekončí a ještě před sebou máme dva citelné neduhy. Ten první… i když udělám všechno proto, abych zapomněl na to, že tohle natočili právě ti Necrophobic, kteří mají na kontě tolik výtečných nahrávek, a pokusím se album vzít jako zcela samostatné dílo bez kontextu, jako album, které možná není geniální, ale má několik dost slušných momentů, takže všem těm slušným momentům navzdory mě “Womb of Lilithu” nedokáže zabavit a upřímně jsem měl dost často problém to doposlouchat do konce, poněvadž už mě to jednoduše nudilo – a opět se budu opakovat, ale tohle na starších deskách prostě neexistovalo. Zpočátku jsem to přisuzoval tomu, že ještě nemám “Womb of Lilithu” dostatečně naposlouchané, ale nyní už jsou to více jak dva měsíce, co nahrávka vyšla, v mezičase jsem ji sjel mnohokrát tam i zpátky, ale myslím si pořád to samé. Ale to mi definitivně došlo v momentě, kdy jsem v diskuzi s jedním redakčním kolegou prohlásil, že “ta letošní Selena Gomez mě baví víc než nový Necrophobic“. A to už je hodně zlé, protože prostě… vždyť to jsou Necrophobic ty vole!
Posledním velkým neduhem, o němž jsem se zmiňoval v předešlém odstavci a který s tím, co právě v onom předešlém odstavci padlo, dost souvisí, je také strašně, ale strašně neúměrná délka. “Womb of Lilithu” se totiž vyšplhalo na vysokých 68 minut… to z novinky dělá album, které je v historii Necrophobic suverénně nejdelší a zároveň obsahuje nejméně dobrých nápadů. Tohle je deska, která měla mít tak 35 minut, aby to odpovídalo, a přitom má takřka dvojnásobnou stopáž… možná, že kdyby kapela svoje nápady výrazně zahustila a dodržela právě +/- 35 minut (nebo kdyby nebylo zbytí, tak aspoň těch 45 minut, což byl doposud průměr Necrophobic), tak by to podle mě vypadalo úplně, ale úplně jinak a bylo by dost dobře možné, že bych tu teď psal o další parádní fošně, která nakopává prdel přesně tak, jak je u téhle kapely zvykem.
Nabízí se vcelku logická otázka, čím je to vlastně způsobeno, že skupina, jež až doposud vydávala samé skvělé nahrávky, najednou zničehonic natočí album, které se horko těžko vyškrábe do lehounkého nadprůměru. Pro odpověď ovšem nemusíme chodit moc daleko, protože je docela na očích. V posledních letech totiž nejvíce materiálu pro Necrophobic složil kytarista Sebastian Ramstedt, minulou řadovku “Death to All” už napsal téměř celou sám, ale ten v roce 2011 skupinu opustil. A jak vidno, ztráta jeho skladatelského talentu je opravdu citelná. A aby bylo dílo zkázy dokonáno, můžeme jen dodat, že s odchodem Sidegårda nyní Necrophobic přišli i o svého výhradního textaře…
Přestože jsem až doposud na “Womb of Lilithu” téměř jen kydal špínu, ve výsledku to album pořád není neposlouchatelné, a jak již bylo nepřímo zmíněno, kdo starší počiny Necrophobic nezná, tomu se ta placka může hodně líbit. Celý ten negativní tón článku pramení především z toho, jak moc mě novinka zklamala. Uznávám, že objektivně by si ta deska zasloužila minimálně 6 bodů, možná i 6,5, ale právě to obrovské rozčarování, které si pro mě Necrophobic připravili, táhne výslednou známku dolů na hodnocení, o němž bych si dříve myslel, že jej zrovna téhle kapele nikdy neudělím. Obrovské zklamání.
