Archiv štítku: oldschool

Boia – Chivalry of Death

Boia - Chivalry of Death

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.12.2017
Label: Caligari Records

Hrací doba: 12:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

V dnešní malé (délkou, nikoliv významem) recenzi si představíme další nahrávku z produkce zámořského obskurního labelu Caligari Records. Tentokrát si posvítíme na italskou smečku Boia, která se v podzemí Apeninského poloostrova plazí už nějaký ten rok, ale svou prvotinu „Chivalry of Death“ vydala až na sklonku loňska právě pod Caligari. Dříve však borci fungovali pod jiným jménem Nevrotic Mass a dle dostupných informací produkovali death / grind. Aktuální podoba formace pod názvem Boia je ale trochu o něčem jiném.

Do poslechu „Chivalry of Death“ jsem se pustil mimo jiné z toho důvodu, že se mi líbí vizuální prezentace Boia. Logo je skvělé, stejně tak i přebal „Chivalry of Death“ a docela k tomu sedí i doposud jediná fotografie skupiny. Celé mi to evokuje atmosféru starých zašlých hororů, což je něco, co mám skutečně rád. Tak jsem to tam vrazil (žádné dvojsmysly), abych sám na sobě otestoval, jestli lze podobnou náladu cítit i ze samotné muziky…

…a odpověď zní, že spíš ne. Co se totiž hudební stránky týká, Boia hoblují špinavý death metal staré školy. Což je to nejdůležitější, co byste si z tohohle textu měli odnést. Label kapelu označil za necrometalové neandrtálce a není to vůbec od věci. „Chivalry of Death“ vážně trochu působí, jako kdyby sem přicestovalo z úplně jiného roku. Věřím, že spousta z vás má přesně tohle ráda, takže pokud po tomhle prohlášení vzrostl váš zájem, pak právě pro vás Boia svou muziku drhnou. Je to správně hnilobné a v dobrém slova smyslu zastaralé, ale zase ne přeexponovaným způsobem, který by z toho dělal nepřehledný bordel. Prostě od všeho tak akorát.

Ze songů mě osobně nejvíc baví „Rotten 666“ (už jen ty názvy, že jo), především díky povedené střední pasáže vrcholící se skvělou kytarovou melodií. Dobrá je i podobně vystavěná „From the Depths“, v jejímž prostředku lze poznat, že někteří členové Boia hrají doom metal ve formaci Gargoyle, jejíž doposud jediný demosnímek „Reborn in Blasphemy“ mohu s klidem doporučit (víc než „Chivalry of Death“).

Samotné „Chivalry of Death“ je jinak docela oukej fošna, ale nic zásadního se na ní neodehrává. Fandové hrubého death metalu staré školy do toho mohou s naprostým klidem jít a nejspíš odejdou uspokojeni, ale kdokoliv další to slyšet nemusí. Za mě pohodová věc, ale vracet se k tomu nebudu a na rovinu můžu říct, že zanedlouho už si na tuhle placku ani nevzpomenu.


Bathory – Bathory (1984)

Bathory - Bathory (1984)

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.10.1984
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A – Darkness:
01. Hades
02. Reaper
03. Necromansy
04. Sacrifice

Side B – Evil:
05. In Conspiracy with Satan
06. Armageddon
07. Raise the Dead
08. War

Hrací doba: 27:02

Odkazy:
web

Je mnoho kapel, které promluvily do vývoje metalu, je i mnoho skupin, jimž můžeme bez obav přiřknout tituly jako legendární – a ještě mnohem víc si jich tento titul uzurpuje, aniž by na něj reálně měly nárok. Existuje i množství kultovních formací, jejichž tvorbu uctívá relativně málo lidí, ale o to víc fanaticky. Je však jen hrstka skutečných metalových titánů, bez jejichž vlivu by celý žánr nemohl vypadat tak, jak dnes vypadá. K takovým „nadlegendám“ a metalovým bohům zcela nesporně patří i švédský projekt Bathory, jenž stál u zrodu pravého black metalu a později definoval i viking metal s nordickou atmosférou.

Jak už tomu tak mnohdy bývá, začátky Bathory v roce 1983 asi nenapovídaly tomu, že se právě rodí jedna z největších metalových legend historie. Založil ji tehdy 17letý Tomas Börje Forsberg alias Quorthon společně s dalšími dvěma členy, baskytaristou Frederickem Melanderem a bubeníkem Jonasem Åkerlundem (jenž je dnes známým videoklipovým režisérem). Nicméně jak už historicky víme, další členové Bathory nejsou důležití, byť se jich zde v rané éře objevilo několik, pod některými jmény se dokonce skrývá více hudebníků. Stěžejní postavou Bathory byl vždy Quorthon a nikdo jiný.

Navzdory některým tvrzením a zavádějícím informacím Bathory nikdy nevydali demosnímek. Jeden čtyřskladbový byl sice na jedné ze zkoušek natočen, ale nikdy nevyšel a dochovaly se z něj jen dvě písně „Die in Fire“ a „You Don’t Move Me (I Don’t Give a Fuck)“. První reálnou nahrávkou Bathory se tedy stal až příspěvek na kompilaci „Scandinavian Metal Attack“ z roku 1984, kde se objevily skladby „Sacrifice“ a „The Return of Darkness and Evil“ – v odlišných verzích, než v jakých se nacházejí na pozdějším prvním a druhém albu.

„Scandinavian Metal Attack“ připravila firmička Tyfon Grammofon, již vlastnil Börje Forsberg, Quorthonův otec. Sám Quorthon u labelu v té době pracoval na brigádě. Paradoxem zůstává, že Bathory se na „Scandinavian Metal Attack“ původně neměli objevit, dostali se sem až jako záskok za jinou skupinu, jež na poslední chvíli vypadla. Nakonec to však byli právě Bathory, kdo vzbudil suverénně největší ohlas, na základě čehož došlo k dohodě o vydání dlouhohrajícího debutu.

Dodnes se vedou spory o to, jaká je první skutečně blackmetalová nahrávka, přičemž ve hře většinou bývají tři jména – Venom, Hellhammer a právě Bathory. Ačkoliv letopočty hovoří pro Venom, jejichž druhá deska „Black Metal“ ostatně dala celému žánru jméno, osobně si myslím – aniž bych chtěl jakkoliv znevažovat význam či status Britů i Švýcarů – že oním prvním pravým black metalem je právě bezejmenný debut Bathory.

Bathory

Deska s dnes již ikonickým kozlem na obálce totiž jako první ztělesňuje niternou blackmetalovou esenci, na rozdíl třeba od Venom, jejichž raná alba jsou nesporně a právem legendární, ale technicky vzato jde jen o tvrdší a nasranější heavy metal. „Bathory“ ovšem definuje black metal v pravém slova smyslu a v jeho prapůvodní formě – počínaje hudbou, přes špatný zvuk až po textovou náplň. Jde o neurvalou agresivní špínu, která přímo ztělesňuje esenci metalu jakožto temné okrajové hudby, v níž hrají prim pudy a animální bestialita. Samozřejmě, že ani v případě „Bathory“ nelze tvrdit, že by ta muzika spadla jen tak ze vzduchoprázdna, album vychází z tradic kapel jako Motörhead či Black Sabbath, k čemuž navíc přidává punkovou neurvalost, přesto se tehdy ve studiu Heavenshore – což je ve skutečnosti jen honosné pojmenování pro garáž, kde byla deska v partyzánských podmínkách a za směšně krátkou dobu natočena – povedlo stvořit jeden ze základních stavebních kamenů black metalu.

27 minut nabízí jeden legendární song vedle druhého, až by se chtělo říct, že kdo nezná zpaměti riffy skladeb jako „Hades“, „Reaper“, „Sacrifice“ nebo „Armageddon“, měl by vážně zauvažovat nad tím, jestli má vůbec právo mluvit o sobě jako o fanouškovi metalu. Jedinými písněmi, v nichž polevuje zběsilé punkové tempo, jsou hymnická „Raise the Dead“ a „Necromansy“, jejíž notoricky známý ústřední motiv později vykradl Burzum v songu „War“.

Bathory

Namísto dalšího popisování zjevného radši připomenu několik notoricky známých historek. Důvod, proč se píseň jmenuje „Necromansy“ namísto „Necromancy“, je ten, že pro vytvoření zadní strany desky Quorthon koupil set nalepovacích písmen, ale scházelo mu jedno c, což progresivně vyřešil tím, že jej v názvu zmiňovaného songu nahradil písmenem s pro podobnou výslovnost. Na původním vydání v tracklistu jen tak mimochodem schází i intro „Storm of Damnation“.

Původní název alba měl znít „Pentagrammaton“ a na obálce se měl nacházet pentagram. Aby se ale předešlo nedorozuměním (někteří prý totiž jméno četli jako „Pentagon“), byl název změněn a pentagram se přesunul na zadní stranu obalu. Místo na přední obálce tak zaujal mírně upravený obraz kozla od Jose A. Smithe z knihy „Witches“ od Ericy Jong. Kozel měl být původně zlatý, ale protože zlatá barva byla příliš drahá, nakonec byla použita jedovatě žlutá (zadání pro tiskárnu údajně znělo: žlutá co nejvíc podobná zlaté). Sám Quorthon byl ovšem s výsledkem vysoce nespokojen, takže na dalších vydání se již nachází známější černobílá podoba. Originální edice se žlutým kozlem bylo vylisováno tisíc kusů a dnes jde o exkluzivní sběratelskou raritu. Má-li ji někdo z vás doma, pak mu my ostatní můžeme jen tiše závidět.

Bathory - Bathory

Je těžko lze nyní o „Bathory“ hovořit, aniž by se člověk obešel bez slov jako legenda nebo kult. Já se ovšem ptám – kde jinde takové výrazy používat, než právě tady, u desky, která stojí na samém počátku black metalu? Navíc je nutno zdůraznit, že chválíme-li debut Bathory, nejde jen o povinnost za historické zásluhy či za nostalgii. Ta nahrávka je autentická a jako taková funguje i dnes. A to o lecčems svědčí.


Infant Death – Violent Rites

Infant Death - Violent Rites

Země: Norsko
Žánr: thrash / black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Apocalyptic Empire Records

Tracklist:
01. Troops of Dead
02. Vomit Funeral
03. Burning Wild
04. Subhuman Elimination
05. Mutilation Hammer
06. Blasphemy Prevails
07. Purified Remains
08. Malicious Lust
09. Exploder
10. False Prophesies

Hrací doba: 30:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jelikož jsem se dlouho recenzentsky nevěnoval kapelám, které jsou dostatečně negativní, zlé a vzteklé, musím to napravit něčím doopravdy true. Infant Death jsou z Norska a podobně jako Aura Noir, Obliteration, Deathhammer, Nekromantheon nebo Condor se věnují našlapanému oldschool metalu, kde zkazky o perzekuci pozérů mají svou váhu. Kapela o třech lidech (kteří se objevují například v Gangrenator, Katechon ale i Thorns a mám důvodné podezření, že zdejší bubeník tříská do bicích také v Gjendød), rachotí už nějakých pět let a za tu dobu vydala celkem tři dlouhé desky, plus pár zářezů o kratší stopáži. Nepovím vám, jak starší věci znějí. Poslední, loňské elpíčko „Violent Rites“ jsem totiž objevil celkem nedávno a stále jsem se nestačil náležitě dovzdělat, ale dá se s jistotou tvrdit, že dřívější věci budou mít do popu také velice, velice daleko.

Pusť si „Troops of Death“ a zdechni, ty kurvo!!! Pardon, měl jsem na mysli, abyste se pokusili vcítit do intenzity, která z této úvodní skladby alba sálá. Hrne to slušně, ne? A bude hůř! Infant Death, věrni svému názvu, neznají míru slušnosti či přiměřenosti, a proto bych je v klidu označil za jednou z nejextrémnějších thrashmetalových kapel, jaké jsem měl tu čest poznat. Jak už historie ukázala, snaha posunout tento žánr do krajnosti obvykle skončí jako death nebo black, ale myslím, že Infant Death jsou užitou riffáží stále primárně thrashoví, na čemž nic nemění ani občasný černý riff a mnohé sypačky. Každopádně, když Infant Death roztočí svůj masomlejn na nejvyšší výkon, tak lítají třísky a nebohý metalista nestíhá mlátit hlavou a raději jde mlátit druhé. Samozřejmě ony nejvzteklejší pasáže jsou dávkovány pozvolna a celé album se rozhodně nenese v duchu neustálého, bestiálního ubíjení posluchače jak je tomu třeba u „War Cult Supremacy“. Solidně vyhrocené jsou rovněž vokály, které zřejmě nebudou po chuti úplně každému, ale ujetého jekotu až vřískotu, jak to předvádí třeba Deathhammer, se obávat nemusíte. Agrese a posedlost ovšem nejsou všechno. Na jednu stranu Infant Death umí, očima laika samozřejmě, s kompozicemi trochu pracovat a k dementním „chugga-chugga“ pasážím o ničem se neuchylují. Ale 100% „Violent Rites“ teda taky není.

Známkou opravdu kvalitní desky je, když vraždí celá. Jisté výkyvy v intenzitě či kvalitě lze samozřejmě odpustit i těm nejlepším, ale když poslouchám třeba „Pleasure to Kill“, „I.N.R.I.“, „Beneath the Remains“, „Spectrum of Death“, „The Awakening“ nebo „Nifelheim“, tak mám jistotu, že během následujících 30-40minut nic kloudného neudělám, protože ta neskutečně našlapaná alba to prostě nedovolí. „Violent Rites“ má pouhou půlhodinu a musím říct, že za druhou půlkou už mi skladby splývají, a zároveň strmě klesá i nadšení a posedlost, které během úvodu desky nabobtnají fest. Poslechů „Violent Rites“ mám za sebou opravdu dost, album, či spíše jeho část, mě nakopává prdel tak jako tak, ale rozhodně je otrava se po dvaceti minutách sápat po přehrávači a přepínat skladby, když původní záměr je pustit si nahrávku celou.

Určitě se v posledních letech objevily objektivně lepší thrashovky, ale od „Evil Power“ již zmíněných Deathhammer jsem tak parádní trve oldschool zlo neslyšel, takže si nedokáži představit, že by se skutečným metalovým maniakům mohlo „Violent Rites“ nelíbit. Metacyclosynchrotron se osobně zaručuje, že nespoutaná energie a námrd tady prostě jsou, dalšími ukazateli nechť jsou kapely a desky vyjmenované výše. Takže poslouchejte, hrozte, křivte hubu a obracejte kříže, já se prozatím porozhlédnu po dřívějších nahrávkách a kontaktu na chiropraktika.


Ritual Lair – Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Ritual Lair - Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Godz ov War Productions

Hrací doba: 16:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Dneska je v black metalu plná prdel všemožných okultních rituálů. Slovo rituál bylo brutálně zprofanováno a ohání se jím každá druhá pozérská píča. Neznalý člověk by si mohl myslet, že formace s názvem Ritual Lair by také mohla patřit k takovým, ale chyba lávky. Tihle polští výtečníci si nehrají na žádné spirituální metafyzické sračky, vyšší sféry bytí, esenci všehomíra nebo cokoliv dalšího, co vás napadne, žádné zasrané svícny ani vševidoucí oka. Ritual Lair totiž hoblují svinský blackmetalový vodvaz.

Ritual Lair jsou personálně spjati s polskou deathmetalovou hrubostí Kingdom – působí zde jeden současný a jeden bývalý člen této skupiny. A jako správný vedlejšák také Ritual Lair za sebou příliš činnosti nemají. Doposud jen neřadové počiny a poslední fošna, kteroužto bylo ípko „Morbid Ritual of the Insane“, vyšlo už před pěti lety u Under the Sign of Garazel. Právě na něj tak Poláci letos navazují s dalším minialbem „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“, které je k mání na audiokazetě (strana A i B obsahuje totožnou šestici songů) u Godz ov War Productions.

„Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ se skutečně s ničím nemaže a hobluje, jak oldschoolový zákon káže. Bezmála 17 minut, šest nedlouhých vypalovaček, které jsou plné archetypálních riffů nasáklých alkoholem a první vlnou black metalu. Ritual Lair jdou občas směrem dozadu takovým způsobem, až si člověk říká, že takhle nějak by kdysi mohli znít Motörhead, kdyby se dali na dráhu black metalu.

Přesto EP nepůsobí jako zastydlý výblitek někoho, kdo se v hudebním vývoji zasekl v první půli 80. let a odmítá se odsud hnout, navzdory nepokrytému uctívání staro-metalu pořád nemáte problém nahrávce věřit, že vyšla v roce 2017 a že patří do roku 2017. Takhle nějak by podle mě měli znít současní Venom, pokud by chtěli, aby je brali seriózně i soudní posluchači. Ritual Lair každopádně jejich současnou tvorbu strčí do kapsy, protože z té jejich hoblovačky čiší uvěřitelnost a láska ke starému metalu, ranému blacku, kultovním thrashovkám, odrbaným džískám s nášivkami a nábojovým pásům.

Samozřejmě, že se dnes nejedná o nic originálního nebo výjimečného. Podání Ritual Lair má ale koule a dávku autentičnosti, což u téhle muziky vlastně stačí. Pokud hledáte dobrou příležitost, jak si pořádně protřepat mařenu, „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ vám ji poskytne.


Dom Dracul – Cold Grave / Devil Dedication

Dom Dracul - Cold Grave

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Intro – The Birth of Evil
02. Mighty Winter
03. Heil the Apocalypse
04. Sons of the North United
05. Unleashed from the Abyss
06. Blackened Sight
07. Cold Grave

Hrací doba: 27:04

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records


Dom Dracul - Devil Dedication

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Devil Dedication
02. Hell Is Here
03. Beyond Order and Chains
04. Luciferian Light
05. True Spirit of Evil
06. All for Satan
07. Dead, Angry and Drunk

Hrací doba: 33:25

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Odkazy:

Dom Dracul je záležitost pro všechny z vás, komu se stýská po starých časech. Pokud hledáte kapely, které dokážou oživit ducha prastarého black metalu bez příkras, bez inovací, bez experimentů, bez kláves, čistých vokálů, ambientních meziher, bez všech těch věcí, jaké do sebe žánr nasál až v pozdějších letech. Dom Dracul je záležitost pro ty z vás, kdo prahnete po mrazivé špíně, po chrastění kostí a dřívějších pořádcích.

Jistě by se v takových případech uplatnil argument, že formace jako Dom Dracul zamrzly v čase, že zaspaly dobu a že je jejich hudba zastaralá. Máte pravdu. Pokud ale toužíte slyšet hudbu, jež svou inspiraci chlemtá ze studen první i druhé vlny black metalu, pak vám bude totálně u řitního věnce, že nedostáváte nic objevného. Je-li taková muzika zahrána s dostatečným zápalem a fanatismem, dokáže i dnes zapůsobit.

Věřte tomu nebo ne, ale Dom Dracul se tohle daří. Samozřejmě, že po formální stránce se nejedná o nic výjimečného, nedostanete zde nic, co by vás mělo hudebně překvapit. Jenže ten pravý přístup a feeling tam jsou, tudíž navzdory vší neobjevnosti tenhle švédský projekt servíruje výbornou desku. Tedy chtěl jsem říct: výborné desky. Dvě.

Je to trochu složitější, tak se vrhněme na vysvětlování, abychom neměli žádné nejasnosti. Explicitně to sice řečeno nebylo, nicméně ze slov vydavatelství Sun & Moon Records, pod jehož značkou se „Cold Grave“ a „Devil Dedication“ dostaly do světa, nepřímo vyplývá, že Dom Dracul je v podstatě již neaktivní projekt. Jediný člen Therramon prý totiž „zmizel ze scény“. Jak tedy může vydávat hned dvě nová alba? Docela jednoduše – „Cold Grave“ ani „Devil Dedication“ novými alby nejsou.

Therramon oba počiny natočil někdy v blíže nespecifikované minulosti, možná v čase po vydání první desky „Attack on the Crucified“ (2005), možná dříve. Jeden zdroj tvrdí, že „Cold Grave“ pochází z roku 2002 a „Devil Dedication“ z roku 2005, ale ověřit to nedokážu. Tak či onak, fošny byly jen nahrány, jinak zůstaly ležet v kobce, kde na ně usedal prach – až do nynějška. Počiny byly vzkříšeny výše zmiňovaným labelem, jenž jim loni v listopadu konečně poskytl důstojné oficiální vydání. A nechci znít přehnaně melodramaticky, ale je dobře, že se tak stalo a že se obě fošny dostaly na veřejnost.

Pokud se mi podařilo vás v předešlých odstavcích nějak odradit povídáním o neobjevnosti a neoriginalitě, pak se omlouvám, rozhodně nebylo účelem vás odehnat. Navzdory tomu, co bylo až doposud řečeno, se totiž jedná o velmi dobré počiny, které si vychutnají všichni, kdo se slzou v oku vzpomínají na časy dávno minulé. Pokud uctíváte ranou tvorbu Bathory (a tu byste jako uctívat měli, jinak si nemůžete říkat fanoušek metalu!) a severský black metal raných 90. let, pak by vás hudba Dom Dracul zajímat určitě mohla, možná i měla. Výše propírané atributy jako zápal či feeling zde totiž neschází.

Příjemné navíc je, že obě desky nejsou jedna jako druhá, a aniž by se kterákoliv z nich zpronevěřila žánru a jeho zvyklostem, je mezi nimi cítit jistý rozdíl. Osobně jsem si o kousek víc oblíbil „Cold Grave“, které je mrazivější a pravověrnější. Atmosférické intro „The Birth of Evil“ správně navnadí a hned s první skladbou „Mighty Winter“ začne syrová půlhodinka, jež navzdory datu svého vydání věrně oživuje ducha a esenci desek starých přibližně čtvrtstoletí, které všichni dodnes tak obdivujeme. Silná slova? Možná ano, ale nemohu si pomoct, už dlouho jsem neslyšel takhle zpátečnickou nahrávku, jež by mě bavila takovým způsobem jako právě „Cold Grave“.

Samozřejmě lze vystopovat mnohé vlivy. Někdy se ozve duch pravěké tvorby Kampfar, titulní věc jako by vypadla z „De mysteriis dom Sathanas“, ale hlavně – spoustu momentů zní, jako kdyby se Therramon koukal přes rameno Satyricon, když tvořili své vrcholné dílo „Nemesis Divina“. Právě raná éra Satyricon je z „Cold Grave“ cítit asi nejvíce, nebylo by však příliš obtížné přijít na a zmínit i další klasická jména severského black metalu, která doposud nezazněla. Paradoxně nic z toho „Cold Grave“ neškodí. Jakmile totiž Therramon rozehraje hymny jako „Heil the Apocalypse“, „Sons of the North United“, „Blackened Sight“ nebo už jmenovanou „Mighty Winter“, budete to žrát i s navijákem.

Oproti tomu „Devil Dedication“ je, řekl bych, méně mrazivé. Nabízí čitelnější a z určitého hlediska i chytlavější riffování. Leckdy jde nahrávka až někam na dohled black’n’rollu, ale pozor – když jsem výše tvrdil, že „Cold Grave“ připomíná starou tvorbu Satyricon, tak pod pojmem black’n’roll na „Devil Dedication“ byste si naopak ne(!)měli představovat něco na styl motorkářského blečku novějších Satyricon (nic proti němu). I druhé album totiž prováží syrový sound a tyhle chytlavější riffy tvoří jen určitou část stopáže, přičemž v tom zbytku se opětovně nachází chladný black metal.

Dom Dracul

Jestli ale v něčem „Devil Dedication“ svého bratříčka překonává, pak to jsou jednoznačně kytarová sóla. I na „Cold Grave“ jsou některá sóla skvělá, například v „Sons of the North United“, ale „Devil Dedication“ jde v tomhle ohledu ještě dál a parádní, leckdy možná až nečekaně melodické (není na škodu) sólování se objevuje mnohem častěji. Příkladem budiž hned úvodní titulní song, „Hell Is Here“, „Luciferian Light“ či „Dead, Angry and Drunk“.

Nemyslete si však, že je „Devil Dedication“ špatné a nad vodou jej drží jenom sóla. Naopak, jde o velmi dobrou nahrávku a i její poslech mě baví. Pouze jsem řekl, že temnější atmosféra „Cold Grave“ je mi o něco bližší. Za slyšení ovšem stojí oba počiny. Za slyšení a myslím, že i za koupi. Velice příjemné překvapení.


Sacrificio – Guerra eterna

Sacrificio - Guerra eterna

Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 9.12.2016
Label: Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. La sombra en la ciénaga
02. Razas del sepulcro
03. La marca del hereje
04. Depositio haereticorum
05. Ritos funerarios
06. Vástagos de la abominación
07. Centinela de los túmulos
08. Guerra eterna

Hrací doba: 34:24

Odkazy:
facebook

Kdekdo jistě narazil na španělské věrozvěsty nečistého rouhání Proclamation. Kapela nepatřila k těm nejlepším pokračovatelům soundu Blasphemy, ale na jejich zvráceném lomozu přeci jen něco bylo a tetralogie „A.M.E.N.“ se dle mého názoru dočkala zasloužené úcty. Na koncert Španělů navíc s radostí vzpomínám dodnes. Ona série čtyř alb byla již zpočátku plánována jako definitivní a skutečně, po čtvrtém záseku „Nether Tombs of Abaddon“ a několika nezbytných koncertech ku jeho podpoře kapela ukončila činnost, i když zasvěcení tušili, že dotyčná trojice nehodlá pověsit nástroje na hřebík. Posuňme se ale o něco dále. Píše se rok 2014 a z hlubin španělských katakomb se vyplazilo stejnojmenné demo Sacrificio.

Někdo propagační texty nových desek záměrně ignoruje a není se čemu divit, když se kolikrát jedná jen o snůšku hyperbol, které hudbu nevystihují, pouze prodávají. Ovšem oficiální popis Sacrificio uhodil hřebík na hlavičku a tudíž neuškodí, když jej budu mírně parafrázovat. Španělé se v rámci své nové inkarnace rozhodli evokovat autentického ducha raného black metalu, tak jak jej formovaly kapely z Kolumbie, Brazílie, Maďarska a Československa. Demo bylo dle mého názoru dobré a po všech směrech naprosto „archaické“. To až natolik, že ne každý překousnul dnes-již-atypický mix, kde nástroje byly nekompromisně umístěny do jednotlivých kanálů. Pokud vám třeba při poslechu vypadla bedna, slyšeli jste například pouze bicí, basu, tympány a možná občasné sólo nebo druhý vokál.

Končí rok 2016 a Sacrificio skrze Iron Bonehead a Nuclear War Now! vydávají první dlouhohrající album „Guerra eterna“. Srovnám-li je s demem, tak k posunu došlo po stránce zvukové, neboť Sacrificio již nenahrávali svépomocí a nezvolili extrémní mix. Produkce je pochopitelně stále oldschool, neučesaná ale hudba se tentokrát poslouchá lépe. Profesionálnější přístup byl zřejmě zvolen z důvodu, že „Guerra eterna“ má ve srovnání s demosnímkem bohatější aranže. Je tu více kytarových sól, kláves, chorálů a kdejakých různých atmosférických efektů.

Když začne první skladba „La sombra en la ciénaga“, mám pocit, že kapela i hudebně udělala opravdu výrazný rok kupředu, hloub. Překvapila mě například přítomnost dosti melodických sólových linek, což mi vzhledem k dávným ultra-ortodoxním prohlášením Proclamation vůbec nesedělo. Ale song samotný je výborný, neboť dokáže krásně zkombinovat vše, co dělá poctivý staroškolský metal tím, čím je. Záměrně vynechávám slova jako black či death, protože to, co šlo tušit už z dema, zde nabývá konkrétních rysů. Sacrificio jsou primárně o metalu a „black/deathové extrémy“ jsou pouze kořením navrch. Kdyby si i další skladby strany A podržely epiku a tah na branku té první, tak asi nešetřím superlativy, ale nakonec musím uvést, že laťka byla vytažena až příliš vysoko a dále již není překonána.

Sacrificio

Podíváme-li se na druhou půlku alba, tedy stranu B, všimneme si, že s výjimkou závěrečné titulní kompozice, jež se svou silou skoro vyrovná té úvodní, ji vyplňují především nově nahrané, vybrané skladby z dema. Ano, jsou lépe zahrané, ale nemohu je prostě nazvat lepšími. Díky nim vysvitne, že kapele přeci jen více sluší primální surovost zkušebny. Ani vokál není tak jedovatý jako dříve a užitá španělština, kterou mám v metalu velice rád, nakonec vyznívá bezzubě.

Jak už jsem letmo předeslal, mám pocit, že se Sacrificio odcizili zběsilému aspektu vyznění takových Parabellum nebo Reencarnación a více evokují vznešeného ducha starých Master’s Hammer, Tormentor a Bathory. Feeling starého, divokého rocku, který jsem letmo cítil z dema, dále vystřídaly 80’s heavy/thrash odkazy. Zde už záleží na jedinci, co preferuje.

Na tohle album jsem se docela těšil, protože vím, že dotyčná trojice maniaků je schopná stvořit nahrávku, která sice není prvotřídní dle objektivních měřítek, ale jejich živočišný fanatismus subjektivní dopad hudby výrazně posiluje. Metaloví staromilci by Sacrificio jistě přehlížet neměli, ale dospěl jsem k názoru, že „Guerra eterna“ mohlo a mělo dopadnout o fous lépe.


Reveal – Flystrips

Reveal - Flystrips

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal / punk
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. I Am Going to Eat You
02. Leopard Cunt
03. Heart
04. Cadmium
05. Comes Crashing Down
06. Stale Smoke
07. Old Speckled One
08. Tame Your Neighborhood (with Knives)

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jak jinak vykročit do nového roku než recenzí přehlížené perly? Reveal ze švédské Upsally nemohu vystavovat jako černý poklad nejhlubšího undergroundu, protože už první album „Nocturne of Eyes and Teeth“ nevyšlo na ultra-limitované DIY pásce, ale u renomovaných Invictus Productions a Higher Roller Records. O debutové desce se ve své době mluvilo, i když si nevybavuji, že by snad chytla nějakou výraznější vlnu „hypu“. Ale to bude možná tím, že jsem ji sám moc neposlouchal a tudíž situaci kolem kapely tolik nesledoval, což teď považuji za chybu. Reveal totiž prohnilý pitevně-morbidní sound oživili výlety do 70. a 80. let metalové historie a nyní s novou nahrávkou „Flystrips“ naložili s dary průkopníků zase trošku jinak. Možná neuctivě, podivně, ale rozhodně po svém.

Co hrají, to neví ani Reveal sami, ale jako pisálek bych se o nějakou kategorizaci pokusit měl. Jistá spojitost s raným, syrovým death metalem se zde nachází. Ale kdyby tohle album vyšlo pod jiným názvem, bez žánrového stigma předchozí desky, uvědomil by si to někdo? Nevím. Co je ale na „Flystrips“ doslova hmatatelné je mám-v-pičismus a přidrzlost skutečných rockových a punkových kultů. Snad by se dalo říct, že deska zní, jako by banda vyjetých maniaků obdržela inspiraci a esenci, které vedly ke stvoření „Divus de mortuus“ a „Abominations of Desolation“ už někdy v 70. letech, jakkoliv podivně to zní. Možná by i někteří z nebožtíků a nestorů skutečného rock’n’rollu vůči snaze Reveal souhlasně přikývli, než by po mladíčcích vrhli flašku vodky, ať neserou a přitáhnou radši ňáký baby. Švédi vlastně vykonali podobný krok jako Tribulation nebo Repugnant, kteří se po tradicionalistickém, respektovaném debutu metalu smrti oddálili a začali hrát… no prostě jinak. Ale ku cti kapely slouží, že pařáty ponechali obnažené, špinavé a připravené zabít.

Rychlosti Reveal zrovna neholdují, ale živelné energie tu je dost na to, aby posluchač, naladěný na podobnou vlnu s kapelou, dostal chuť někoho, třeba i sebe, pobodat nebo praštit. Je tu také spousta chytlavých riffů, jež jsou naštěstí prosté samoúčelné líbivosti. Náladotvorné, hravé, někdy i zajímavým způsobem „kýčovitě tupé“. Jsem třeba docela zvědavý, kdo si spolehlivě oblíbí retardovaný závěr první skladby, což klidně berte jako varování. Ale nejmarkantnější je zde přítomná duševní nevyrovnanost a pevné přesvědčení, že i zhýralost je umění. Vokalista toto s radostí podtrhuje a rozhodně nemám pocit, že by to mohl být můj kamarád. Pokud by se tak přece jen tvářil, rozhodně bych si v nonstopu dával sakra bacha, zda mě ten vůl nevezme po hlavě popelníkem, kdybych mu řekl, že jeho přednes bývá kapku monotónní.

„Flystrips“ má nápadů dost a uteče jak nic. Za sebe bych jako top songy jmenoval „Leopard Cunt“, „Heart“, „Stale Smoke“ a „Tame Your Neighborhood (with Knives)“, ale je možné, že za týden bych řekl zas něco jiného (poznámka dopsaná o dva týdny později: je to pravda). Dovedu si také představit, že by posluchače skrze možné počáteční rozpaky mohla provést vymazlená a svojská produkce. Rytmickou sekci je radost poslouchat a kytary dovedou hladit i drásat; někdy i oboje zároveň.

Reveal

Pravdou ale zůstává, že „Flystrips“ se ke mně dostalo pár týdnů před listopadovým náporem očekávaných desek (Void Meditation Cult, Deathspell Omega, Cultes des ghoules, Antaeus a další) a navzdory počátečnímu překvapení a nadšení jsem Reveal stejně odsunul někam až na třetí kolej. A co dělám teď? Chválím. Přeberte si sami, o čem to svědčí. Závěry, že redaktor je debil a „Flystrips“ pičovina, jsou možné, ale v tom případě bych vám tady s borcama doporučil myslet na rodinu.

Mimochodem, pokud jste si už pustili nějakou skladbu, nepřipadá vám, že tady proletělo Negativní letadlo?


Asphyx – Incoming Death

Asphyx - Incoming Death

Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Candiru
02. Division Brandenburg
03. Wardroid
04. The Feeder
05. It Came from the Skies
06. The Grand Denial
07. Incoming Death
08. Forerunners of the Apocalypse
09. Subterra Incognita
10. Wildland Fire
11. Death: The Only Immortal

Hrací doba: 47:42

Odkazy:
web / facebook

„This is true death metal, you bastards!“ Záměrně jsem si vybral na úvod recenze „Incoming Death“, nového alba Asphyx, první linku titulního válu z předchozí řadové desky „Deathhammer“. Má to pochopitelně svůj důvod a nemusíte být Sherlock Holmes, abyste na to přišli. Jestli něco aktuální formu holandských drtičů charakterizuje ze všeho nejlíp, tak je to dle mého skromného názoru právě tato věta. Hned po prvním poslechu „Incoming Death“ bylo zřejmé, že parta kolem Martina van Drunena je po svém návratu na scénu, k němuž došlo v roce 2007 a jenž byl plnohodnotně završen prostřednictvím „Death… the Brutal Way“ o dva roky později, stále v laufu a prodlužuje svoji sérii, v rámci níž sází mezi hladové posluchače jedno povedené album za druhým.

Přestože „Incoming Death“ pokračuje tam, kde se na „Deathhammer“ skončilo a přináší tak poctivou porci zabijáckého oldschool death metalu, tak oproti předchozím dvěma albům Asphyx upustili od bruskovitě průrazného zvuku a vrátili se k hutnějšímu nazvučení svých nástrojů, díky čemuž má devátá řadovka blíže ke starším albům. Hudebně je však všechno při starém, protože Asphyx nemají důvod nic měnit. Během své kariéry si vybrousili svůj styl k dokonalosti a všechny aspekty jejich tvorby představují v současné době celek, který zabíjí na všech frontách.

Připravte se tedy na chladné, záhrobní kytarové riffy Paula Baayense, smrtící salvu bicích, k nimž usedl novic Stefan Hüskens, dunící basu Alwina Zuura a samozřejmě na charakteristický growling Martina van Drunena, který je tou správnou deathmetalovou bestií, již si s nikým jiným nelze splést. Co do množství nápadů je „Incoming Death“ albem dostatečně zajímavým, aby se nezačalo po několika málo posleších zajídat a svádět posluchače k ubíjející monotónnosti. Naopak se mi zdá oproti posledním dvěma počinům tak nějak promyšlenější a atmosféričtější. Tam, kde „Deathhammer“ bodovalo s průbojným materiálem, je „Incoming Death“ do jisté míry zadumanějším albem a nezadírá se pod kůži tak rychle. Ale na tom koneckonců nezáleží. Hlavní je, že Asphyx naplňují očekávání spojená s velikostí jména, které se na přebalu honosí.

„Incoming Death“ by se, jako už je tomu v případě Asphyx zvykem, dalo rozdělit na dvě základní kategorie písní. Ta první přináší rychlejší, death metalem skrz naskrz prolezlý materiál, díky němuž považuji hudbu Asphyx za esenci toho nejryzejšího death metalu, s nímž lze u velkých kapel přijít do styku. Patří sem příkladně úvodní vál „Candiru“, rychlovka „Incoming Death“, jež svým nástupem a množstvím energie evokuje titulku předchozího alba, či klasickou chrastivou hymnu „It Came from the Skies“. Neuvedl jsem sice všechny, ale pro jako krátký výčet toho, že Asphyx umí složit perfektní deathmetalovou pecku, která má všechny parametry k tomu, aby se ihned po vydání stala na poměry jejich vlastní tvorby klasikou, by to mohlo stačit.

Možná vám přijde, že s tou chválou to přeháním, ale věřte, že v tomto případě si za svým názorem opravdu stojím. Asphyx v poslední dekádě tvoří materiál, který snese srovnání s tou největší klasikou žánru a minimálně na úrovni jejich vlastní tvorby si myslím, že lepší placky než aktuální ponávratovou trojici ve své diskografii nemá. Vůči klasikám „The Rack“ a „Last One on Earth“ je to sice dosti kacířská myšlenka, ale Martin van Drunen a jeho parta smrtonošů zrají jako víno.

Jestliže výše uvedené písně patří spolu s „The Feeder“ či „Forerunners of the Apocalypse“ do sorty písní rychlejších, tak je nutné zmínit další neméně důležitou složku „Incoming Death“. Ta je tvořena kompozicemi v pomalém tempu, které čerpají základ v doomové zatěžkanosti, ale ponechávají si deathmetalovou průraznost a agresi. Nedokážu říct, která z těchto skupin skladeb je lepší, protože takhle to brát nelze, ale dohromady je ten koktejl smrtících paleb a pomalejších tryzen namíchán tak dokonale, že není nutno dělat kvalitativní rozdíly. „Wardroid“, „Subterra Incognita“, „The Grand Denial“ i závěrečná „Death: The Only Immortal“ nejsou na první poslech takové tutovky, ale to se od nich ani nečeká. Jediná „Wardroid“ má v rámci možností hitový potenciál a díky přímočaré struktuře dokáže zaútočit na první poslech.

Asphyx

To „The Grand Denial“ a „Death: The Only Immortal“ se svou hrací dobou, jež pokořila sedmiminutovou hranici, pomalu budují nezaměnitelnou záhrobní atmosféru. Chrastivé kytary se nikam neženou, Van Drunen trápí své hlasivky a za pomalu doznívajících kytarových linek v závěrečné kompozici vás Asphyx nechají přemýšlet o životě a smrti. Z posledních dvou minut „Death: The Only Immortal“ mě mrazilo v zádech a po skončení jsem měl chuť album otočit ihned ještě jednou.

A to jsem taky dělal. Pravidelně. Není žádné tajemství, že mám chrastivý death metal rád a Asphyx zvláště, nicméně výše uvedené řádky nebyly myšleny jako uctívání oblíbené skupiny bez ohledu na kvalitu předkládané nahrávky, nýbrž jako radost z toho, že tahle holandská mlátička si své výsadní postavení na poli death metalu hrdě drží dál, a nemusí přitom dělat žádné kompromisy a někomu lézt do prdele. Stačí nahrát desku, již lze určitě chápat jako sázku na jistotu, a přesto mají v rukách silný produkt, jímž dokážou přesvědčit o tom, že pod drn tahle čtveřice v žádném případě nepatří a že její návrat měl smysl. „This is true death metal, you bastards!“


Centinex – Doomsday Rituals

Centinex – Doomsday Rituals

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Flesh Passion
02. From Intact to Broken
03. Dismemberment Supreme
04. Generation of Flies
05. The Shameful Few
06. Doomsday
07. Exist to Feed
08. Death Decay Murder
09. Sentenced to Suffer
10. Faceless

Hrací doba: 32:10

Odkazy:
facebook

Řekněme si to na rovinu… Centinex nikdy nepatřili mezi nejvěhlasnější představitele severské odnože death metalu. Jejich starší alba jsou sice považována jako kvalitní odpověď na snažení slavnějších kolegů Entombed, Dismember či Grave, ale přesto se jedná o jméno, jež si vybaví spíš jen stylový nadšenec než obecných poměrů znalý posluchač metalové hudby. Když tedy přišel v roce 2006 rozpad, nijak mě to nezasáhlo, protože jakkoli považuji starší počiny za dost slušný nářez (jmenovitě „Reflections“ a „Reborn Though Flames“), tak jsem vždy tíhnul spíše po chrastivějším pojetí z pera Grave či hymnicky šlapavějším death metalu ve stylu Unleashed.

A stejně jako mě nechával chladným rozklad této čtveřice ze Stockholmu, tak jsem přešel i znovuzrození o osm let později. Když se nad tím ale zamyslím, tak návrat Centinex na scénu chápu. S tím, jak se švédských chrastivý death metal dostává v posledních letech zpět do módy a kapely, které se zarputile drží osvědčených postupů, se těší vcelku pozitivních ohlasů z řad posluchačů tvrdého kovu, tak se tato švédská drtička rozhodla, že by nebylo špatné přihrát si na tomto ohni svou polívčičku a krátce po obnově činnosti vydali novinku „Redeeming Filth“, na niž letos navázali prostřednictvím deváté řadovky „Doomsday Rituals“.

Vždy když se kapela vrací na scénu, byť v případě Centinex v relativně překopané sestavě, tak se člověk automaticky zamýšlí nad tím, jestli to mělo smysl. A bohužel musím říct, že po poslechu „Doomsday Rituals“ se přikláním k názoru, že mrtvola Centinex měla zůstat zakopána hezky pod drnem, v klidu si tam hnít a rytmická sestava čítající Martina Schulmana na basu a Kenneta Englunda za bicími (ze současné sestavy se jedná o členy, kteří zažili i minulou kapitolu příběhu Centinex) se neměla snažit vykřesat z osvědčeného jména naději na další fungování.

Čistě hudebně je totiž „Doomsday Rituals“ počinem průměrným až podprůměrným a nebýt toho, že se na velmi vydařeném obalu honosí známým jménem, tak nemá příliš co nabídnout. Noví členové, kteří se k výše uvedené dvojici v roce 2014 přidali, se snaží co jim síly stačí, ale třeba kytary Sverkera Widgrena jsou si napříč skladbami velmi podobné a i přes krátkou hrací dobu, která se zastavila na úrovni 30 minut, se jimi člověk rychle přejí. Řvoun Alexander Högbom je bestie, která bez přestání hrozí na všechny strany, a musím říct, že mu to jde dobře, ale když si vzpomenu na pekelný vokál Johana Janssona, jenž s kapelou nazpíval poslední alba před rozpadem v roce 2006, tak to bylo jiné kafe. Alexander řve většinou v nižších polohách a stává se tak snadno zaměnitelným pěvcem.

A s onou zaměnitelností to platí vlastně na aktuální tvorbu Centinex jako takovou. Většina z desítky písní se odehrává ve středním tempu, občas se rychlostní pedál sešlápne víc, ovšem i když jednotlivým písním nechybí taková ta valivost, díky níž by placka měla jako celek slušně odsýpat, tak co do kvalitativní náplně je výsledek bohužel dost daleko za posledními alby stylových souputníků. Co mi na „Doomsday Rituals“ chybí nejvíc, je energie, kterou tam prostě a jednoduše necítím. Vály jako „From Intact to Broken“, „The Shameful Few“ či „Doomsday“ jsou poctivé deathmetalové nářezy staré školy, kterou mám obyčejně rád, ovšem v podání Centinex jsou tyto fláky podávány bez špetky přidané hodnoty, což je hrozně málo, protože poslouchat stále tytéž motivy a postupy není natolik vzrušující jízda, aby ji utáhli jen tak bez hnacího motoru.

Nechápejte to tak, že by „Doomsday Rituals“ byla neposlouchatelná sračka. Kdepak. Je to solidní album plné klasických odkazů a postupů, za než by se ani slavnější party nemusely občas stydět (skvělá „Sentenced to Suffer“), ale jako celek působí strašně ploše a jednotvárně. Pro mladého posluchače, jenž s death metalem teprve začíná, má současná podoba Centinex určitě nějaké kouzlo, protože je to hutně valivé, místy docela chytlavé a ošetřené kvalitním technickým zpracováním. Ale člověku, jenž podobných alb slyšel stovky, nemají Centinex v roce 2016 co nabídnout. Za mě v každém ohledu zbytečný návrat, který si pánové mohli odpustit.


Sixth Dimension – Trauma

Sixth Dimension - Trauma

Země: Česká republika
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 11.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Trauma
03. Otroci prohnilosti systému
04. Šest stop pod zem
05. Černá díra
06. Praporučík Kotrmeletz

Hrací doba: 23:58

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Sixth Dimension

Dovolte mi začít recenzi letošního krátkohrajícího počinu Sixth Dimension prostými fakty. Tito pánové fungují na severočeské scéně již takřka patnáct let a „Trauma“ je jejich čtvrtý výtvor. Pokud tedy budu počítat jedno demo z roku 2006. Na něj skupina navázala plnohodnotným debutem „Nikdy nevíš kdy…“ a následovalo EP „Přežít!“ z roku 2013. Novinka „Trauma“ je tak druhým EP této pětice, jejíž vznik se datuje k roku 2002, a protože je složena ze samých ostřílených mazáků, kteří již v době formování Sixth Dimension měli nějaké ty zkušenosti, tak bych vcelku logicky čekal, že to na jejich tvorbě bude patrné ze všech jejich aspektů, nemyslíte?

Záměrně jsem uvedl, že by tomu tak být mělo, protože „Trauma“ je dle mého prostého názoru naprosto zbytečný počin, bez jehož poslechu bych se s velkým přehledem obešel. Ona snaha hrát v dnešní době oldschool thrash metal není v žádném případě mimo a směr, jímž se Sixth Dimension vydali, chápu. Tenhle hudební styl v posledních letech docela dobře frčí, ovšem ne všechny pokusy o reminiscenci starých časů dopadají tak, jak by si daná kapela představovala. A tohle je bohužel jeden z těch příkladů, kdy se oldschool nevyplatil a místo aktuální formy dříve slyšeného je to nahrávka zbytečně archaická a na dnešní poměry značně zašlá.

Jestli mě s přibývajícími poslechy na „Trauma“ odrazovalo ze všeho nejvíc, tak to byl celkově amatérský dojem, jaký jsem z nového EP Sixth Dimension nabyl. Začíná to samozřejmě hned u zvuku, který člověka napadne jako první věc hned několik vteřin po začátku úvodní titulní skladby „Trauma“, jíž předchází jen krátké „Intro“. Zvuk je nepěkný a zní, jako kdyby pánové někde ve zkušebně zapnuli kazeťák a začali hrát. Konečný produkt zní i na dnešní undergroundové poměry dost špatně, a přestože se jistá snaha o zachování archaičnosti dá u oldschool thrashmetalové nahrávky pochopit, tak v tomto případě zvuk zabíjí dojem z hudby, která už tak sama o sobě není zrovna zářivou hvězdou českého metalového nebe.

Celkem pětice regulérních písní je natolik obyčejná, že je těžké v několika případech říct o nich něco vyloženě pozitivního. Jednotlivé prvky nejsou natolik špatné, což platí zejména pro hlavní motivy v „Šest stop pod zem“ a „Trauma“, ale jakmile se vše spojí dohromady v takovém tom amatérsky znějícím českém předrevolučním thrashovém mixéru, tak třeba v případě prvně uvedené veškerý můj zájem velmi rychle opadal. Jediné písně, jež se mi opravdu líbí v celé své délce, tak je již několikrát zmíněná titulní „Trauma“ a hned následující „Otroci prohnilosti systému“. Prvně jmenovaná alespoň dobře šlape, její text je v pohodě a refrén mám chuť si vždycky při poslechu prozpěvovat. Druhá naopak zaujme kytarovými linkami. Ty zdobí četné vyhrávky, které provzdušňují jinak tíživou atmosféru, již dokresluje zpěvák Wíďuzz. Ten zpívá úměrně ke kvalitě hudby, takže nic, o čem by člověk musel referovat svému okolí.

Sixth Dimension

Zbylé písně už mi nepřijdou natolik dobré, abych se jimi měl zabývat do větších podrobností. Vypíchnout si zaslouží snad jen poslední „Praporčík Kotrmeletz“, který mě negativně zaujal naprosto hloupým textem, jenž je oproti zbytku na úplně jiné úrovni, až jsem říkal, jestli se nejedná o nějakou vykopávku z vlastních šuplíků, kdy Sixth Dimension teprve začínali, protože mým uším to zní skoro jako výtvor puberťáka, který se sám teprve hledá a k spokojenosti mu stačí, že se náhodně volená slova alespoň trochu rýmují.

Asi nebude překvapení, když závěrečné hodnocení nevyzní ve prospěch Sixth Dimension příliš pozitivně. „Trauma“ je prostě špatná záležitost, již ani ta autenticita a evidentní snaha udělat si album tak trochu postaru nikam neposune, protože to hlavní, tedy hudba, je v tomto případě natolik obyčejné a nezajímavé, že nemám důvod se k tomuto počinu ještě někdy vracet. Oproti „Přežít!“, které jsem si jen tak pro informaci vyslechl taktéž, je toto hluboký propad dolů, protože zatímco písně z minulého EP se daly dobře poslouchat i opakovaně, tak „Trauma“ prostě nefunguje.