 |
|
Země: Španělsko Tracklist: Hrací doba: 34:24 Odkazy:
|
Kdekdo jistě narazil na španělské věrozvěsty nečistého rouhání Proclamation. Kapela nepatřila k těm nejlepším pokračovatelům soundu Blasphemy, ale na jejich zvráceném lomozu přeci jen něco bylo a tetralogie „A.M.E.N.“ se dle mého názoru dočkala zasloužené úcty. Na koncert Španělů navíc s radostí vzpomínám dodnes. Ona série čtyř alb byla již zpočátku plánována jako definitivní a skutečně, po čtvrtém záseku „Nether Tombs of Abaddon“ a několika nezbytných koncertech ku jeho podpoře kapela ukončila činnost, i když zasvěcení tušili, že dotyčná trojice nehodlá pověsit nástroje na hřebík. Posuňme se ale o něco dále. Píše se rok 2014 a z hlubin španělských katakomb se vyplazilo stejnojmenné demo Sacrificio.
Někdo propagační texty nových desek záměrně ignoruje a není se čemu divit, když se kolikrát jedná jen o snůšku hyperbol, které hudbu nevystihují, pouze prodávají. Ovšem oficiální popis Sacrificio uhodil hřebík na hlavičku a tudíž neuškodí, když jej budu mírně parafrázovat. Španělé se v rámci své nové inkarnace rozhodli evokovat autentického ducha raného black metalu, tak jak jej formovaly kapely z Kolumbie, Brazílie, Maďarska a Československa. Demo bylo dle mého názoru dobré a po všech směrech naprosto „archaické“. To až natolik, že ne každý překousnul dnes-již-atypický mix, kde nástroje byly nekompromisně umístěny do jednotlivých kanálů. Pokud vám třeba při poslechu vypadla bedna, slyšeli jste například pouze bicí, basu, tympány a možná občasné sólo nebo druhý vokál.
Končí rok 2016 a Sacrificio skrze Iron Bonehead a Nuclear War Now! vydávají první dlouhohrající album „Guerra eterna“. Srovnám-li je s demem, tak k posunu došlo po stránce zvukové, neboť Sacrificio již nenahrávali svépomocí a nezvolili extrémní mix. Produkce je pochopitelně stále oldschool, neučesaná ale hudba se tentokrát poslouchá lépe. Profesionálnější přístup byl zřejmě zvolen z důvodu, že „Guerra eterna“ má ve srovnání s demosnímkem bohatější aranže. Je tu více kytarových sól, kláves, chorálů a kdejakých různých atmosférických efektů.
Když začne první skladba „La sombra en la ciénaga“, mám pocit, že kapela i hudebně udělala opravdu výrazný rok kupředu, hloub. Překvapila mě například přítomnost dosti melodických sólových linek, což mi vzhledem k dávným ultra-ortodoxním prohlášením Proclamation vůbec nesedělo. Ale song samotný je výborný, neboť dokáže krásně zkombinovat vše, co dělá poctivý staroškolský metal tím, čím je. Záměrně vynechávám slova jako black či death, protože to, co šlo tušit už z dema, zde nabývá konkrétních rysů. Sacrificio jsou primárně o metalu a „black/deathové extrémy“ jsou pouze kořením navrch. Kdyby si i další skladby strany A podržely epiku a tah na branku té první, tak asi nešetřím superlativy, ale nakonec musím uvést, že laťka byla vytažena až příliš vysoko a dále již není překonána.
Podíváme-li se na druhou půlku alba, tedy stranu B, všimneme si, že s výjimkou závěrečné titulní kompozice, jež se svou silou skoro vyrovná té úvodní, ji vyplňují především nově nahrané, vybrané skladby z dema. Ano, jsou lépe zahrané, ale nemohu je prostě nazvat lepšími. Díky nim vysvitne, že kapele přeci jen více sluší primální surovost zkušebny. Ani vokál není tak jedovatý jako dříve a užitá španělština, kterou mám v metalu velice rád, nakonec vyznívá bezzubě.
Jak už jsem letmo předeslal, mám pocit, že se Sacrificio odcizili zběsilému aspektu vyznění takových Parabellum nebo Reencarnación a více evokují vznešeného ducha starých Master’s Hammer, Tormentor a Bathory. Feeling starého, divokého rocku, který jsem letmo cítil z dema, dále vystřídaly 80’s heavy/thrash odkazy. Zde už záleží na jedinci, co preferuje.
Na tohle album jsem se docela těšil, protože vím, že dotyčná trojice maniaků je schopná stvořit nahrávku, která sice není prvotřídní dle objektivních měřítek, ale jejich živočišný fanatismus subjektivní dopad hudby výrazně posiluje. Metaloví staromilci by Sacrificio jistě přehlížet neměli, ale dospěl jsem k názoru, že „Guerra eterna“ mohlo a mělo dopadnout o fous lépe.
