 |
|
Země: Kanada / Německo Tracklist: Hrací doba: 34:45 Odkazy: – K recenzi poskytl:
|
Kanadský muzikant Kyle Alexander McDonald a německý muzikant Jörg Alexander Schneider mají na první pohled společnou jednu věc – prostřední jméno. Evidentně to jsou navíc bystří hoši, takže si téhle shody všimli také, a dokonce si Alexander zvolili i jako název svého společného projektu. Společnými silami pak na dálku dali dohromady desku s prostým názvem „I“, která vyšla loni v listopadu. Právě na ni se dnes podíváme.
Nejprve ale menší představení obou zúčastněných frajerů. Přece jenom, název alba sestává jen z jednoho písmenka, takže se mi budou těžko nahánět znaky do recenze. Člověk musí využít čehokoliv, co se nabízí!
Kanadského Alexandera pravděpodobně budete znát díky Zaum. Tahle banda si potrpí na fest dlouhé songy, fest psychedelický doom a fest barevné obálky. Třetí zmiňovaná disciplína sice nepatří k věcem, jimž bych zrovna dvakrát holdoval, ale první dvě činnosti jdou Zaum náramně od ruky a obecně mě tahle skupina baví.
S německým Alexanderem jsem se na svých hudebních toulkách doposud nepotkal, takže nemůžu moc sloužit, ale co jsem vyrozuměl, tak za jeho nejznámější štaci platí noiserocková formace Les Hommes Qui Wear Espandrillos. Kromě toho má ale na kontě i řádku dalších projektů od alt rocku až někam po jazzové experimenty. Evidentně se nenudí.
Oba Alexanderové dohromady pak dělají drone, přinejmenším tedy na „I“. Titul desky napovídá, že by spolupráce mohla pokračovat i dál a třeba to příště bude o něčem jiném. Na prvotině se nicméně bavíme o minimalistických monotónních zvukových plochách. Proč ne.
„I“ má ovšem jeden háček, jenž tak trochu plyne už z nástrojového rozdělení. Kanadský Alexander přispěl basou, synťáky a hlasem. Toho posledního se nelekejte, klasický zpěv očekávat fakt nemusíte. Německý Alexander pak do společného projektu přispěl bicími a perkusemi. Právě tohle formaci trochu odlišuje od jiných minimalistických šumivých dronů – rytmika zde hraje výraznou roli.
Bylo by nicméně naivní očekávat rytmiku v tom smyslu, že drží nějaký rytmus. To by s dronem nemuselo úplně ladit už tak nějak z podstaty, navíc standardní bum čvacht asi vzhledem k portfoliu Alexandera z Reichu očekávat nejde (pár těch jeho projektu jsem zlehka sjel a experimentální to tedy je). Spíš byste si měli představit dronový minimalismus zkombinovaný s předlouhým sólem na bicí, na něž hraje někdo, kdo se ani náznakem nesnaží o držení nějakého rytmu, spíš do toho jebe, jak se mu zlíbí. Tahle neuspořádanost je nicméně evidentní záměr a nemyslím si, že by Schneider nevěděl, co dělá. Spíš bych řekl, že se jedná o takovou volnomyšlenkářskou improvizaci.
Ono to vypadá docela zajímavě, ale realita až tak lákavá není. „I“ sice platí za relativně zajímavé album, ale nemůžu tvrdit, že bych jej potřeboval poslouchat. Hučení z Kanady a perkuse z Německa si tak porůznu předávají slovo, ale mě osobně nejvíc baví ty momenty, kdy rytmika ustupuje do pozadí a nechává větší prostor šumu. Pravděpodobně i proto se mi víc zamlouvá první stopa „Astral Descent“, kde je rozložení rovnoměrnější, protože ve druhé „Runes“ mi pocitově přijde, že většinu stopáže převažují bicí. Vrcholem celého „I“ je pak pro mě úvodních pět minut, kdy se dokola opakuje jeden nervózní zvuk a bicí nehrají vůbec.
Přístup a myšlenka „I“ jsou mi poměrně sympatické – album působí divně, čehož si budu vždycky cenit. Samotný poslech už mě ale nijak zvlášť nebavil. Několikrát jsem si prvotinu Alexander pustil a bylo to ok, ale nemám potřebu tomu věnovat čas.
