Archiv štítku: DEU

Německo

The Breed (2006)

The Breed (2006)

Země: Jihoafrická republika / USA / Německo
Rok vydání: 2006
Žánr: natural horror

Originální název: The Breed
Český název: Krutá rasa

Režie: Nicholas Mastandrea
Hrají: Michelle Rodriguez, Oliver Hudson, Eric Lively

Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery.)

Subžánr zvířecího hororu rozhodně nepatří k těm okrajovým. Ne nutně co do masové popularity, byť nepochybně ukrývá i pár velmi úspěšných snímků, ale přinejmenším co do obliby v řadách hororových fandů i co do obliby u tvůrců. Většinou jde sice o totální braky, ale nemůžete popřít, že se těchto snímků točí mraky. Některá zvířátka jsou pro mordování využívána mnohem častěji než jiná – žraloků, pavouků, krys, hmyzáků a podobné havěti už se na plátnech a obrazovkách proháněly hromady.

Nepříliš využívaní jsou však podle mého psi. Vzhledem k tomu, jakou roli psi zastávají v západní společnosti (a čínském jídelníčku) – vždyť kolik lidí má doma nějaký běhající štěkanátek jako mazla – bych čekal, že jejich využití v hororech bude výrazně vyšší. Jasně, určitě se vám vybaví Kingův „Cujo“, někdo si možná vzpomene na „The Pack“Joe Donem Bakerem nebo na Draculova čokla Zoltana, jiný by mohl vytáhnout i čubu z Baskervillu. Nějaký srandista by mi třeba připomenul „Dog Soldiers“, ale s nimi už bychom se dostali na pole vlkodlačích bijáků, což já osobně považuji za samostatnou a nesouvisející kategorii.

Jak vidno, něco se určitě najde, ale zas taková hromada toho není. V roce 2006 svou troškou do mlýna přispěl z pozice producenta také známý hororový matador Wes Craven. Pro režii si vybral Nicholase Mastandreu (pracoval jako asistent u Cravenovy „New Nightmare“, tedy sedmičky „A Nightmare on Elm Street“), pro něhož nebylo „The Breed“ nejen režijním debutem, ale nakonec také jediným režijním počinem.

Tihle dva udělali to nejjednodušší, co při snaze o psí horor udělat mohli: vzali prakticky opuštěný ostrov, usadili na něj smečku nasraných agresivních a geneticky vylepšených čoklů a poslali jim tam na výlet partu mladých a hezkých lidí určených k bídné smrti. Partička výletníků dorazivší na víkendovou kalbu na chatu čítá typické osazenstvo bratrské dvojice – jeden průšvihář, druhý seká latinu –, akční roštěnky, blbé blondýny a hláškujícího černocha. Větší klišé už snad ani nešlo udělat.

Kdo čeká, že tam nezavře blbá blondýna a černoch, ten snad v životě neviděl jediný horor. Bohužel se ale společně s dvojicí z intra filmu (opět standardní sestava blbé blondýny a burana s jachtou), která u toho samého ostrova náhodou zakotvila, jedná o jediné oběti. Počítáte naprosto správně, počet mrtvol se zastavil na čísle 4, což je kurva slabota, a to nejen proto, že těch čoklů tam po ostrově běhá asi tak milion. Blbou blondýnu navíc ani nesežerou psi, prostě jenom kráva vypadne z okna a skončí napíchnutá na ostrém kůlu. Ostuda.

The Breed (2006)

Ale není se moc čemu divit, protože pejsci v „The Breed“ nepůsobí dvakrát nebezpečně. Vlastně spíš naopak, většinou vypadají spíš roztomile, že by je člověk šel hned podrbat za ušima. Že mají být geneticky upravení (na ostrově se odehrávaly pokusy, víš jak)? Poznat to na nich teda není, vypadají jak normální voříšci. Zato jsou ale zběsile inteligentní. Třeba dokážou přehryzat lano, aby pětici výletníků uplavalo letadlo, s nímž na ostrov přiletěli. Ale zase nejsou tak inteligentní, aby podobně uhryzali lano i u lodi, s níž připlavali dva joudové v intru, takže žádné strachy, hrdinové budou mít jak utéct. Ale i tak mi s trochou nadsázky přišlo, že se tu psi obecně chovají chytřeji než lidé. Když nic jiného, alespoň nevyštěkávají tak dementní repliky jako „Tady si někdo hrál na boha“.

The Breed (2006)

Jako jasně, od horůrku s vraždícíma čoklama samozřejmě nečeká nějaké zázraky. S tím, že to bude v jádru blbost, jsem počítal. Očekával jsem nicméně svižnou béčkovou podívanou a ideálně i trochu krvavou a napínavou. To myslím není nereálný požadavek. „The Breed“ jej každopádně nenaplnilo. Anebo maximálně jen v hodně omezené míře. Docela svižné to bylo, ale krvavé, napínavé nebo opravdu zábavné? To fakt ne. Film sice neurazí, ale to je asi tak všechno. Na cokoliv lepšího místní smečka vořechů štěká a kouše příliš obyčejně. Jednou se na to dá podívat, ale výsledek ničím nezaujme a za pár dnů se vypaří jak pára nad hrncem se psím vývarem.


Alexander – I

Alexander - I

Země: Kanada / Německo
Žánr: drone / experimental
Datum vydání: 31.10.2020
Label: Superbob Records

Tracklist:
1. Astral Descension
02. Runes

Hrací doba: 34:45

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Asher Media Relations

Kanadský muzikant Kyle Alexander McDonald a německý muzikant Jörg Alexander Schneider mají na první pohled společnou jednu věc – prostřední jméno. Evidentně to jsou navíc bystří hoši, takže si téhle shody všimli také, a dokonce si Alexander zvolili i jako název svého společného projektu. Společnými silami pak na dálku dali dohromady desku s prostým názvem „I“, která vyšla loni v listopadu. Právě na ni se dnes podíváme.

Nejprve ale menší představení obou zúčastněných frajerů. Přece jenom, název alba sestává jen z jednoho písmenka, takže se mi budou těžko nahánět znaky do recenze. Člověk musí využít čehokoliv, co se nabízí!

Kanadského Alexandera pravděpodobně budete znát díky Zaum. Tahle banda si potrpí na fest dlouhé songy, fest psychedelický doom a fest barevné obálky. Třetí zmiňovaná disciplína sice nepatří k věcem, jimž bych zrovna dvakrát holdoval, ale první dvě činnosti jdou Zaum náramně od ruky a obecně mě tahle skupina baví.

S německým Alexanderem jsem se na svých hudebních toulkách doposud nepotkal, takže nemůžu moc sloužit, ale co jsem vyrozuměl, tak za jeho nejznámější štaci platí noiserocková formace Les Hommes Qui Wear Espandrillos. Kromě toho má ale na kontě i řádku dalších projektů od alt rocku až někam po jazzové experimenty. Evidentně se nenudí.

Oba Alexanderové dohromady pak dělají drone, přinejmenším tedy na „I“. Titul desky napovídá, že by spolupráce mohla pokračovat i dál a třeba to příště bude o něčem jiném. Na prvotině se nicméně bavíme o minimalistických monotónních zvukových plochách. Proč ne.

„I“ má ovšem jeden háček, jenž tak trochu plyne už z nástrojového rozdělení. Kanadský Alexander přispěl basou, synťáky a hlasem. Toho posledního se nelekejte, klasický zpěv očekávat fakt nemusíte. Německý Alexander pak do společného projektu přispěl bicími a perkusemi. Právě tohle formaci trochu odlišuje od jiných minimalistických šumivých dronů – rytmika zde hraje výraznou roli.

Bylo by nicméně naivní očekávat rytmiku v tom smyslu, že drží nějaký rytmus. To by s dronem nemuselo úplně ladit už tak nějak z podstaty, navíc standardní bum čvacht asi vzhledem k portfoliu Alexandera z Reichu očekávat nejde (pár těch jeho projektu jsem zlehka sjel a experimentální to tedy je). Spíš byste si měli představit dronový minimalismus zkombinovaný s předlouhým sólem na bicí, na něž hraje někdo, kdo se ani náznakem nesnaží o držení nějakého rytmu, spíš do toho jebe, jak se mu zlíbí. Tahle neuspořádanost je nicméně evidentní záměr a nemyslím si, že by Schneider nevěděl, co dělá. Spíš bych řekl, že se jedná o takovou volnomyšlenkářskou improvizaci.

Ono to vypadá docela zajímavě, ale realita až tak lákavá není. „I“ sice platí za relativně zajímavé album, ale nemůžu tvrdit, že bych jej potřeboval poslouchat. Hučení z Kanady a perkuse z Německa si tak porůznu předávají slovo, ale mě osobně nejvíc baví ty momenty, kdy rytmika ustupuje do pozadí a nechává větší prostor šumu. Pravděpodobně i proto se mi víc zamlouvá první stopa „Astral Descent“, kde je rozložení rovnoměrnější, protože ve druhé „Runes“ mi pocitově přijde, že většinu stopáže převažují bicí. Vrcholem celého „I“ je pak pro mě úvodních pět minut, kdy se dokola opakuje jeden nervózní zvuk a bicí nehrají vůbec.

Přístup a myšlenka „I“ jsou mi poměrně sympatické – album působí divně, čehož si budu vždycky cenit. Samotný poslech už mě ale nijak zvlášť nebavil. Několikrát jsem si prvotinu Alexander pustil a bylo to ok, ale nemám potřebu tomu věnovat čas.


The Ruins of Beverast – The Thule Grimoires

The Ruins of Beverast - The Thule Grimoires

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 30.1.2021
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Ropes into Eden
02. The Tundra Shines
03. Kromlec’h Knell
04. Mammothpolis
05. Anchoress in Furs
06. Polar Hiss Hysteria
07. Deserts to Bind and Defeat

Hrací doba: 69:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Hudební směřování The Ruins of Beverast nabývá postupem času hladších kontur. Alexander von Meilenwald upouští od hnusné produkce a žánrové obskurnosti. Od „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ směřuje nejen k lepšímu zvuku, ale i k otevřenosti vůči žánrům. Kapela sice stále míchá zejména doom s černým kovem, black metal se ale stále více vytrácí, zatímco náklonnost vůči doom metalu roste. Vlivy již nekončí u ultrapomalých, pohřebních pasáží. Meilenwald jde více po stopách pomalé gotiky, sem tam i za progresí.

Otevřenější, více user-friendly tendence představilo „Exuvia“ – do té doby nejpřístupnější deska The Ruins of Beverast, jež navzdory přijatelnosti nesmrděla kýčem nebo zaprodaností. Hudba totiž rezonovala s tématikou šamanismu, kterou nesdělovaly pouze texty, ale i rituální bubny a další elementy ceremoniální muziky. Díky chytrému songwritingu se dá „Exuvia“ – minimálně z pohledu řemesla – považovat za nejlepší desku kapely.

„The Thule Grimoires“ jde ve zmíněných ohledech dále. Přebírá žezlo přístupnosti, black metal je takřka pryč, doom stále sílí. Mnozí posluchači na první poslech vycítí vliv Type O Negative, v určitých pasážích se deska dotkne třeba i Paradise Lost. Přijatelnější aspekty stále často balancují hudební prvky, s nimiž kapela pracuje odjakživa – nízko posazeným vokálem, hutným kytarovým tónem a zhoubnou atmosférou.

„The Thule Grimoires“ je dosud nejměkčí deskou The Ruins of Beverast, o totálním popíčku se ale hovořit nedá, protože z větší části zachovává dlouhé stopáže, na nichž se rozehrává komplexní songwriting. Skladby jsou sice místy libozvučné, strukturou a postupy ale často překvapivé. Sofistikovanost dosvědčí hned první „Ropes into Eden“ plná hudebních zvratů a prostá opakování jednotlivých partů.

První vypuštěná ukázka „Kromlec’h Knell“ naopak představuje The Ruins of Beverast ve vší přijatelnosti. Track si většinu času jede v opatrném středním tempu a staví na melodických vokálech, které se přednesem občas dotknou kultovního Petera Steela. Barytonové posazení Meilenwaldovi sedí, hůře vyzní ve vyšším registru, kdy hlasu chybí charakter i melodické cítění. Obdobné ladění lépe fungovalo na „Exuvia“ – zejména proto, že koketovalo se zmíněným šamanistickým výrazivem.

Dokážu si představit, že přístupnost novinky bude hodně lidí srát, jedním dechem si však troufám říct, že nejde o hlavní zub úrazu desky. The Ruins of Beverast totiž stále zachovávají svou hudební podstatu – z poslechu je hned jasné, o koho jde. Problém „The Thule Grimoires“ spíše vidím v nedostatečném tematickém ukotvení. Pojící prvek není tolik výrazný jako u předchůdců. Deska se tak ztrácí pod lepšími „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ a „Exuvia“, na kterých hudební kvality stvrzoval silný koncept, jenž nenudil ani navzdory dlouhým stopážím.

The Ruins of Beverast

Byť se „The Thule Grimoires“ dá považovat za slabší desku katalogu The Ruins of Beverast, nejde ji považovat za průser. Meilenwald holt nasadil v minulosti laťku vysoko. Příznivci se budou vracet spíše ke starším albům. Na „The Thule Grimoires“ se tak dá spíše pohlížet jako na solidní pokus o hru s přístupnějšími žánrovými postupy bez silnější koncepční linky a specifického zvuku.


Druhý pohled (H.):

Nemůžu si pomoct, ale mě „The Thule Grimoires“ prostě ne a ne chytit. Výše popisovaný příklon k větší stravitelnosti už se za mě dostal za hranu a v některých momentech se mi novinka vyloženě nelíbí. Typicky v těch, kdy jde muzika The Ruins of Beverast až na dohled gothic metalu.

Průser v tom smyslu, že by se album nedalo poslouchat, „The Thule Grimoires“ samozřejmě není. Rukopis The Ruins of Beverast se v tom pořád nachází a že by počin neměl žádnou atmosféru, to se také tvrdit nedá. Tím pádem se těch pár nepříliš povedených momentů v celku tak nějak rozpustí a to lepší výrazně převládá. Nicméně ani v téhle poloze to tentokrát není stoprocentně. Jednoduše mi přijde, jako kdyby „The Thule Grimoires“ nedokázalo přinést intenzitu a navodit trans, díky nimž jsem si dřívější tituly The Ruins of Beverast oblíbil. A to mi vadí ještě víc než těch pár slabých pasáží.

Jestli něco „The Thule Grimoires“ definitivně podrazí nohy, je to srovnání se staršími deskami. Ať vezmu jakoukoliv řadovku, novinka mi ze souboje vyjde jako to horší album. Nebál bych se tedy mluvit o nejslabším dlouhohrajícím počinu The Ruins of Beverast a vlastně prvním zklamání v diskografii. Což jsem nečekal, protože ještě loňská splitka s Almyrkvi a Mourning Beloveth mě fakt bavila.


Lethargie – Demo

Lethargie - Demo

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: duben 2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 44:16

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Lethargie

Lethargie je nový projekt, za nímž stojí Mahr ze Steingrab. Steingrab je jednou z mnoha kapel, které znějí poměrně oukej a jejich poslech vesměs neurazí, ale ve výsledku nedokážou nabídnout nic jiného než prachobyčejný průměr, s nímž nemá smysl se zabývat jakkoliv zevrubněji… anebo vlastně zabývat jakkoliv. A to hovořím o počinu, jenž mě z diskografie téhle německé skupiny zaujal nejvíce (čti: jako jediný alespoň trochu). Co jsem tak letmo zkoušel zbytek… no, řeknu to asi tak, že se mi do podrobnějšího poslechu vůbec, ale vůbec nechtělo.

Zásadní důvod k poslechu Lethargie jsem tedy neměl, ale ukázky z prvního demosnímku originálně pojmenovaného „Demo“ mi zněly použitelněji než muzika Steingrab. Snad proto jsem se rozhodl dát Mahrovi ještě jednu šanci s nadějí, že v jiné kapele a s jiným přístupem by to snad mohlo být lepší. Chlapec totiž ze sebe tu a tam slušnou pasáž vypotit umí, tak třeba… naděje umírá poslední…

No, nebudu to zbytečně prodlužovat, ani demo Lethargie není žádný zázrak. Hlavně si tedy nejsem jistý, co přesně chce projekt vlastně hrát za black metal. Na nahrávce se střídají přístupy jak na běžícím páse, jako kdyby si Mahr půjčoval od svých oblíbenců různé nápady a různá pojetí a následně to celé najebal na jednu nahrávku.

Hned úvodní skladba „Puppets“ nabízí kompilát provařených žánrových postupů. Druhá „Fever Dreams“ se snaží posluchače namotat na hypnotický „opilý“ riff. V dalších písních se ozvou klišé depressive black metalu i modernější závany, nechybí ani hymnus ve středním tempu „Rootless“, u nějž si snad ani nejde nevzpomenout na některé podobně laděné songy Gorgoroth. A na závěr to celé uzavře průměrný cover „Life Eternal“ od Mayhem.

Tohle „Demo“ mi určitě nepřijde neposlouchatelné a vlastně se mi zdá důstojnější než Steingrab. Přinejmenším se tu najde víc slušných pasáží. Najde se toho ale dost na to, aby dávalo smysl Lethargie poslouchat nebo byť i jen poslechnout…?

Odpověď je jednoduchá: nikoliv.


Larva (2005)

Larva (2005)

Země: USA / Německo
Rok vydání: 2005
Žánr: natural horror

Originální název: Larva
Český název: Larva

Režie: Abram Cox
Hrají: Vincent Ventresca, William Forsythe, Rachel Hunter

Hrací doba: 96 min

(Budou spoilery.)

Vždycky když koukám na nějakou exkluzivní filmovou sračku, ptám se, co se při natáčení honilo hlavou lidem na place. Jestli si fakt někdo myslel, že tam vzniká opravdu dobrý biják, anebo si všichni byli plně vědomi toho, že natáčejí echtovní mrdku, nad níž si pohoňkají leda tak milovníci toho nejblbějšího škváru. Co si myslel třeba takový William Forsythe, když kývnul na to, že bude hrát v kravině jako „Larva“ (i když je pravda, že zrovna jemu hraní v béčkové až céčkové produkci velké problémy nedělá, protože podobných perel má na triku víc)? A hlavně – co si kurva myslel člověk, jenž celou tuhle srandu zatáhnul? To je jedna z věcí, jaká mě na takových počinech skutečně fascinuje – že to prostě někdo zafinancuje. Tohle mi fakt vrtá hlavou.

Abych ale hrál fér, musím se přiznat, že jsem za svou diváckou kariéru zhlédl i mnohem tragičtější záležitosti než zrovna „Larva“. Nechápejte mě špatně, na tomhle bijáku není dobré vůbec, ale vůbec nic. Naopak je tu prakticky všechno špatně. Z nějakého důvodu se ovšem nejedná o až takové utrpení a za určité konstelace (chci vidět pekelnou sračku a zplna hrdla se jí vysmát do ksichtu) se nejenže dá sjet, ale dokonce se u toho dá i docela bavit. Některé věci tu totiž jsou dost směšné. Tohle zase musím „Larvě“ přičíst k dobru, poněvadž zetko toho nejtvrdšího kalibru přece jenom vypadá ještě jinak a jeho sledování je mnohem větším utrpením.

„Larva“ každopádně vymetá všechna myslitelná příběhová klišé. Máme tu nepovolený a ne úplně legální experiment, jejž ale tentokrát nemá na svědomí vláda, nýbrž chamtivá soukromá společnost. Hlavní hrdina (ideálně nějaký vědátor) hrozbu prohlédne jako první, ale nikdo mu samozřejmě nevěří, a když se na problém snaží upozornit, všichni se mu akorát vysmějí do ksichtu (nebo tak něco, tady si nejsem úplně jistý, protože cca v téhle době jsme s přítelkyní z nudy začali souložit). Jediný, kdo mu věří, je místní paranoický podivín s hromadným palebným arzenálem ve stodole. Všem ostatním závažnost situace dojde až v momentě, kdy je pozdě. Naštěstí ale za rohem na svou příležitost pořád čeká hlavní hrdina, jenž vymyslí geniální plán a nakonec všechno společně s podivínem zachrání. Hlavního šmejda, který stál za nepovolenými experimenty, sežere jeho vlastní výtvor. Na závěr už jen stačí dochutit náznakem otevřeného konce (hrozba nakonec přece jenom přežila) a voilà – sračková podívaná je na světě!

Všechno je to jasné jak facka. Zbývá objasnit jenom dvě věci – jaký přesně je hlavní hrdina vědátor a co přesně představuje tu hrozbu. Jak si tušíte dle názvu, onen experiment bude mít v tomhle případě nějakou spojitost s larvami. Celé městečko Host, kde se děj odehrává, se živí prodejem hovězího masa. Svoje krávy místní farmáři ládují žrádlem od výše zmiňované firmy. Ta se pokouší o lepší výnosy, takže si se žrádlem trochu pohraje. Výsledkem je nakažený dobytek s larvami, které chuděrku kravičku vždycky rozežerou zevnitř a vyskočí ven ve zmutované podobě a připravené vraždit cokoliv. Jo, a ten hlavní jouda je nečekaně veterinář.

Larva (2005)

Právě zmutované zabijácké cosi je zlatým hřebem „Larvy“. Design příšerek je hrozný. Vypadají jako kus černého hadru. Jejich animace už pak spadá do oblasti trikových katastrof. Pokud máte rádi špatně rozhýbané pixely, tak tady si určitě přijdete na své. Nic víc vás nemusí zajímat, protože jestli si něco z „Larvy“ budete pamatovat, budou to právě tyhle kusy anti-přirozeného hadru lezoucí po stěnách.

Naše hadry vraždí stylem, že obalí skoro celou oběť, která u toho patřičně ječí. Je tedy zjevné, že tím pádem tam reálně prakticky nic nebude vidět, tudíž se nemusíte těšit ani na žádné gore. V jedné scéně se objeví trochu cudné krve, ale jinak je to i z tohohle hlediska docela o hovně.

Larva (2005)

Jak už ale padlo dříve, z nějakého důvodu je zvrhle zábavné „Larvu“ sledovat, takže jednou se tomu dá úplně v klidu vysmát. Milovníci céčkových horůrků se zvířátky (ehm…) by to tedy do své sbírky viděných hovadin mohli přidat. Pokud k nim nepatříte, tak to asi za pozornost nestojí, protože až taková halda zase „Larva“ není. Osobně už to podruhé vidět nepotřebuju.


Sodom – Genesis XIX

Sodom - Genesis XIX

Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.11.2020
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Blind Superstition
02. Sodom & Gomorrah
03. Euthanasia
04. Genesis XIX
05. Nicht mehr mein Land
06. Glock ‘n’ Roll
07. The Harpooneer
08. Dehumanized
09. Occult Perpetrator
10. Waldo & Pigpen
11. Indoctrination
12. Friendly Fire

Hrací doba: 54:49

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Sodom a „Genesis XIX“. Dost možná jedno z nejočekávanějších metalových alb roku 2020. O nové sestavě se toho namluvilo a napsalo dost. Na velkou desku lákají už dva roky. Začalo to EP „Partisan“ a rok na to pokračovalo další krátkou vábničkou „Out of the Frontline Trench“, kterou otevírá právě titulní flák „Genesis XIX“. V sestavě jsou Frank Blackfire, druhý kytarista Yorck Segatz, bubeník Toni Merkel a samozřejmě Tom Angelripper. S nášivkami, nábojnicovými opasky a tričky Venom hlásí na své šestnácté studiové nahrávce návrat k původnímu zvuku.

Předně musím říci, že jsem rozhodně nečekal, že by se Sodom vytasili s plackou, která by se snad mohla rovnat „Persecution Mania“ nebo „Agent Orange“, tedy albům, k nimž cílí. Jak ale ukázala obě nedávná EPčka, Sodom si v tomto stylu stále dokáží uhrát svoje a nabídnout povedené skladby. Ona nějaká změna byla už potřeba. A proč nezkusit oprášit zlaté časy, když je dnes stará škola v metalu povšechně tak populárním tématem. Dosud poslední řadovka „Decision Day“ je pro mě jednoduše tím nejslabším z celé diskografie Sodom a velice podobně vnímám většinu jejich uplynulé etapy s Bernemannem u kytary a Bobbym, respektive Makkou za bicími.

O navrácení se Sodom nesnaží poprvé. Vzpomeňme na devadesátkové, hardcorem načichlé desky s Andym Bringsem a Strahlim. Mě tohle období docela baví, ale obecně vzato, Sodom už na tom byli i lépe. Poté co s novou sestavou BernemannBobby Tom Angelripper narychlo spíchl „’Til Death Do Us Unite“, vydal jasný rozkaz směrem k thrash metalu a v roce 1999 přišlo brutální „Code Red“. Teutonic thrash metal opět dostal u Sodom jasné kontury. Už na následujícím, stále zdařilém „M-16“ ale přilnuli k trochu modernějšímu pojetí a výraznějším melodiím, čehož se drželi až do „Decision Day“. Právě toto patnáct let trvající období považuji za studiově nejnudnější snad s jedinou výjimkou – „Epitome of Torture“, jež dokázalo tuto heavymetalovější stránku Sodom (navíc doplněnou o řež „Stigmatized“) předvést ve velice zdařilé podobě.

Změnu, kterou v posledních letech započali, tak rozhodně vítám. Novinka „Genesis XIX“ je jejím pomyslným vyvrcholením. Bohužel, musím psát pouze pomyslným.

Jak už jsem poznamenal, od „Genesis XIX“ jsem nečekal zázraky, ale přeci jenom jsem doufal, že to bude přinejmenším prostě dobré album. Album, které se mi bude líbit a bude mě bavit, to snad není tak moc. Jsou to kurva Sodom. „Genesis XIX“ se mi však do noty netrefilo. Nejprve ale pozitiva. Skladba „Euthanasia“ je pecka jako svině. Přesně takhle bych si představoval klidně celé „Genesis XIX“. Napřímo, tvrdě a s dobrými riffy. Zní, jako by se zapomněla v době nahrávání „Persecution Mania“. Stejně tak zemitá a německy zpívaná „Nicht mehr mein Land“ je silná. Ta kombinace pomalého tempa a blast beatů (ano, na „Genesis XIX“ jsou blast beaty) tu funguje, bohužel jenom tady. Dále pak mohu vyzdvihnout už z EP známou „Genesis XIX“, rozmáchlejší „Waldo & Pigpen“, pojednávající o dvou pilotech helikoptér z vietnamské války, a následující, punkovou „Indoctrination“, další variaci na „Ausgebombt“. V těchto pěti skladbách mi všechny ty personální obštrukce dávají smysl a „Genesis XIX“ se tváří slibně.

V ostatních případech mi ale vadí celá řada věcí, jejichž společným jmenovatelem je slabá skladatelská úroveň. „Genesis XIX“ je zejména naprosto bezzubé, co se kytarových riffů týče. Nejen že je dost z nich nevýrazných, avšak nacházejí se tu i takové, které působí naprosto jalovým dojmem. Jako třeba v „Glock ‘n’ Roll“ (složený Yorckem) a „Dehumanized“. Když se k nim přidá ono nuzné kvapíkové tempo, nuda je na světě. Ta přichází i v případě „Occult Perpetrator“, kde si Sodom neodpustili ani přešlap v podobě „hej!, hej!“ pasáže, což snad nemají za potřebí. Tyhle citoslovečné výlevy fungují opravdu jen ve vzácných případech a tohle není jeden z nich. Skladba má být asi něčím jako „Remember the Fallen“, ale selhává. Pak je tu sedmiminutová „The Harpooneer“, která ovšem nezvládá takovou stopáž uhájit něčím zajímavým, ostatně tenhle problém s nedostatkem kvalitních nápadů mají v dílčích momentech i zdařilejší, rovněž kolem sedmiminutové hranice tančící „Genesis XIX“ a „Waldo & Pigpen“.

Zbývají „Sodom & Gomorrah“ a „Friendly Fire“, dva singlové kousky. Ty patří k těm přímočařejším, s jasnou strukturou a hitovým potenciálem v podobě chytlavého refrénu, takže opodstatněné volby. „Sodom & Gomorrah“ působí ale brzy stejně ohraně, jako její samotný název. Celá navíc zní tak jednoduše, že by za ni mohly být snad rády kapely jako Deathhammer nebo Midnight, a ne Sodom. „Friendly Fire“ se nese v dost podobném duchu, navíc se nejspíš díky ještě údernějšímu refrénu stane i koncertní tutovkou. I tady Toni Morkel sází blast beaty, ale já nevím, nepřijde mi to úplně šťastné a stejně jako třeba v „Dehumanized“ spíše násilně šroubované. Tom Angelripper si tuhle invenci pochvaloval, Frank Blackfire se zase nechal slyšet, že mu to moc nevoní, a já se přidávám v případe Sodom a jejich „Genesis XIX“ na Frankovu stranu. Pro úplnost zmíním ještě intro „Blind Superstition“ nesoucí se v klasickém thrashmetalovém stylu. Jak by taky ne, když pochází z konce osmdesátých let a každý, kdo má živák „Mortal Way of Live“ z roku 1988, ho moc dobře zná.

Sodom

Jak z výčtu vidno, více jak polovina „Genesis XIX“ mi nesedí, což je poměrně dost. Připočteme-li k tomu, že ani zbytek alba není tak geniální, aby tento deficit přebyl, musím konstatovat, že novinka Sodom je zklamáním. To nejlepší noví Sodom představili už na „Partisan“. I „Out of the Frontline Trench“ ve mně zanechává lepší dojem než „Genesis XIX“. Na druhou stranu, kdybych posbíral to nejlepší z těchto tří nahrávek, vznikne mi vlastně dost dobrá deska o deseti skladbách. To je ale jenom kdyby, takhle je kolekce na „Genesis XIX“ dost vrtkavá a nepřesvědčivá.

Návrat Sodom je tak hořkosladkou záležitostí. Je příjemné vidět stát AngelripperaBlackfirem bok po boku, avšak výsledky této spolupráce na „Genesis XIX“ pokulhávají. Nové album Sodom je samozřejmě poslouchatelné, ale nejspíš budu jenom marně hledat v budoucnu důvody, proč si ho pouštět. Alespoň tedy co se jeho celé, hodinové (!) délky týče. Nicméně i přesto je mi současné směřování Sodom sympatičtější než to předešlé. „Decision Day“ bylo překonáno, „In War and Pieces“ a eponymní „Sodom“ také. Jen jsem myslel, že ten rozdíl bude markantnější. Testament, ale i Sepultura se s tím loni poprali lépe.


Omegavortex – Black Abomination Spawn

Omegavortex - Black Abomination Spawn

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.11.2020
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Netherworld Descendant
02. Cosmic Horror Maelstrom
03. Violent Transcendence
04. Void Possessor
05. Soul Harvest
06. Stellar Death
07. Gateways
08. From Obscurity
09. B.A.S.

Hrací doba: 45:28

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

První pohled (Cnuk):

Německá kapela Omegavortex si s první dlouhohrající nahrávkou dala docela načas. Sice takto existují teprve od roku 2017, ale je jim potřeba přičíst také roky z dob Ambevilence, což je jejich původní název. To nás hned zavede o dalších deset let dozadu. Ambevilence a Omegavortex je oficiálně jedna a ta samá kapela. Ke změně názvu došlo jednoduše proto, že to lépe zní a údajně přesněji popisuje podstatu jejich tvorby.

Pod tehdejším jménem vydali pouze dvoupísňové demo, z něhož později vzniklo EPčko „Ambevilence“. K něčemu většímu začali směřovat až jako Omegavortex. Nejprve se v roce 2018 představili prostřednictvím promo nahrávky, na jejímž základě je oslovili Invictus Productions. Ti tak letos v listopadu konečně vydali prvotinu Omegavortex, která dostala titul „Black Abomination Spawn“.

Omegavortex jsou prezentování jako paranormální nebo kosmický death metal. To může být zjevné už ze samotného obalu desky. Lovecraftovské téma není v metalu ničím novým, ale nutno uznat, že tenhle výtvor od Henryho Manna je prostě povedený. Není to ono typické klišé. Vesmír, chapadla a podivnosti se mu podařilo vykreslit skvěle. Líbí se mi taky ten šum a HALovsky červené oko na hlavě ústřední postavy. Tento výjev rovněž dost přesně vystihuje hudbu Omegavortex, takže výraz kosmický death metal je na místě.

Na „Black Abomination Spawn“ je ke slyšení fúzování death metalu a black metalu. Přestože je materiál dost násilný a intenzivní, nedá se mluvit hned o war metalu. Na to mu přeci jenom schází něco z potřebné zběsilosti a chaotičnosti. Omegavortex navíc disponují nespornou dávkou technického umu, takže se nejedná o žádný primitivní výplach. Naopak, snad na všech skladbách je znát nějaký vývoj. Jejich struktura vyžaduje k plnému docenění soustředěnost, protože málokterá se ve svých pasážích opakuje. To je povětšinou dobře, ale někdy i na škodu, protože tu jsou momenty, které bych si moc rád poslechnul v dané stopě častěji než pouze jednou na pár vteřin.

Styl Omegavortex by se dal přiřadit k několika jménům – na mysl vyvstanou zejména Necrovore nebo ranní Morbid Angel. Dá se říci, že inspirace dávným extrémním metalem tu je jasná. Omegavortex sázejí na různé kytarové motanice, kdy se snaží posluchače uzamknout do spirál riffů a následně ho sílícím tlakem rozdrtit. A to se jim daří, atmosféra dalekého vesmíru a neznámých tvorů číhajících v jeho tmě tu funguje parádně. Nijak zvlášť si k tomu nedopomáhají krkolomnými sóly, byť i ty se tu v krátkých podobách nacházejí. Zajímavá je bubenická práce. Zdejší bicí kolikrát opravdu zní, jako když do toho někdo barbarsky mlátí vší silou bez nějakého většího přemýšlení. Působí to velice dobře a vlastně i neotřele. Samozřejmě jsou tyto polohy střídány i s těmi všednějšími blast beaty, ale povšechně a hlavně to má tu správnou živočišnost.

„Black Abomination Spawn“ má sviňsky silný začátek. Úvodní trojice skladeb válcuje s naprostou jistotou. Prakticky není čas na oddych. „Netherworld Descendant“, „Cosmic Horror Maelstrom“ a „Violent Transcendence“ představí Omegavortex v tom nejlepším světle a dokonale načrtnou, o co že tu jde. Začátek té třetí navíc ukáže také další důležitý aspekt, který pro mě patří k tomu nejsilnějšímu na albu, totiž zakomponování thrashmetalových partů. Její první stať je absolutní smrt, a to po vzoru toho nejbrutálnějšího thrashe, tedy Demolition Hammer nebo Sadus. K podobně epesním útokům se deska dostane ještě několikrát, nejlépe ve „Stellar Death“ a „Gateways“. Právě tyto dva zářezy spolu s třemi dříve jmenovanými jsou tím nejzdařilejším na „Black Abomination Spawn“. Prostě výborně odehraný extrém, který mě křiví do všemožných poloh.

Omegavortex

Přestože jsem dosud bral onu zmiňovanou intenzitu Omegavrotex jako pozitivum, dochází zde v jejím důsledku i k mírné stagnaci materiálu. Onen začátek je opravdu napěchovaný, vlastně prvních pět skladeb mezi sebou snad ani nemá mezeru, prostě jedna nálož za druhou. Ve čtvrté stopě „Void Possessor“ už se to začíná trochu ohrávat, s pátou „Soul Harvest“ si pak „Black Abomination Spawn“ sáhne na svoje pomyslné dno. To dno je ale stále dost vysoko položené, abychom si rozuměli. Střed desky zkrátka postrádá ty výrazné momenty, o něž nemají okolní skladby nouzi. Zlepšení přijde právě až se „Stellar Death“, jejíž propracovaný úvod přestřihne tu dlouhou šňůru neustálé řeže a nabídne také nějakou obměnu. Kolem a kolem však ten výkyv v půlce stopáže nikterak výrazně „Black Abomination Spawn“ neponižuje, takže se stále bavíme o vysoce kvalitní nahrávce. Finále s instrumentálkou „From Obscurity“ a titulním kusem „B.A.S“ už zdárně dovedou „Black Abomination Spawn“ ke svému konci a obě svými nápady baví. Hlavně ten hulvátský výkřik názvu „Black Abomination Spawn“ mě vždycky vtáhne do závěrečného dění.

Omegavortex a jejich „Black Abomination Spawn“ tak musím jednoznačně doporučit. Tuhle desku by měl okusit každý, kdo si libuje v metalovém extrému. Povinnost, řekl bych. Omegavortex mají black metal a death metal zkušeně podchycený v minulosti a k obrazu svému ho opracovávají s obdivuhodným výsledkem. Výborná záležitost.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Na debut Omegavortex jsem se těšil jako malý. Dřívější proma se mi líbila, ale zejména mě k „Black Abomination Spawn“ lákal příslib, že se mi dostane nástupce velice solidní desky „Fatal Power of Death“ od spřízněných Beyond.

Přiznám, že z intenzity prvních dvou fláků „Netherworld Descendant“ a „Cosmic Horror Maelstrom“ se mi napoprvé doslova ježily chlupy, ale album mě příliš záhy začalo srát. Skutečně objektivních výhrad k popisu výše sice nemám a Omegavortex určitě nahráli počin, co za poslech stojí, ale po více jak deseti posleších musím napsat, že ve zdejším skladatelství nenacházím nic výjimečného. Jedná se totiž jen o chutný, avšak nepříliš výrazný salát z několika málo ingrediencí. Pokrm samozřejmě chutná a občas příjemně zaštípe, protože autorům ujížděla ruka s pepřem, ale pravidelně se to žrát nedá a lepší alternativy jsou na dosah.

Omegavortex

Věřím sice, že členové potili krev, aby zplodili nezapomenutelně zničující porci metalu smrti, ale dle mého názoru na to prostě nemají. Necrovore / Morbid Angel worship nám v posledních letech mnohem lépe namíchali MaliciousDegial. Snaha posunout hranice death metalu rovněž vyšla vniveč a Omegavortex mohou zvěrstvům jako Impetuous Ritual nebo Eskhaton pouze čumět na záda.

Němčouři mají samozřejmě kliku, že podobných desek nevychází každoročně dvacet, ale vzhledem k nátuře hudby, silným promo kecům a kapelní historii mělo být „Black Abomination Spawn“ výrazně lepší. Ten střed alba už například vnímám jako maximálně jalový, opětovně si dokážu pustit už jen první a poslední dva songy. No a deska, kde větší půlka skladeb je do počtu, si prostě vavříny nezaslouží.


The Last Seed – Revenant

The Last Seed - Revenant

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.5.2020
Label: Nihilistische KlangKunst

Hrací doba: 65:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

„Revenant“ patří k albům, u nichž ani nevím, proč se jejich poslechem zabývám. S Němci The Last Seed jsem se potkal už na jejich debutovém počinu „Hellboy“ z roku 2018. Ten mi přišel horko těžko a přinejlepším průměrný. Dneska už ani pořádně nevím, jak zněl; jen si matně vzpomínám na to, že to byla nijaká nuda. První ukázky z „Revenant“ mi rovněž nepřipadaly nijak slibné, tudíž neexistoval žádný objektivní důvod, proč bych se měl druhému albu The Last Seed věnovat. Přesto všechno jsem dal kapele druhou šanci, aby si napravila svou reputaci… a tato šance opět zůstala nevyužita.

Když jsem si nyní přečetl svou dobovou kritiku na „Hellboy“, zjistil jsem, že bych tu recenzi mohl s klidem zkopírovat a jen na pár místech vyměnit nějaké názvy – bez problémů by to všechno pasovalo i na „Revenant“. Protože jsem líná buzna a protože si tohle album nijakou zásadní péči nezaslouží, pár zásadních vět z recenze na „Hellboy“ si vypůjčím, protože kdybych to neudělal, stejně bych musel říkat prakticky to samé jen trochu jinými slovy:

„Skoro mám pocit, že těch několik posluchačsky lákavějších momentů vzniklo jakoby ‚náhodou‘, protože z ‚Revenant‘ jakožto celku jinak není cítit jakákoliv hlubší hudební vize, vlastní ksicht, charisma nebo výraznější skladatelský talent. Výsledkem je tedy obyčejný lehce zapomenutelný průměr, s nímž nemá smysl se příliš zabývat. Přesně ten druh desky, u níž už hodinu po dohrání zapomenete, jak vlastně zněla.“

Abych tuhle recenzi neojebal přespříliš, tak ještě zmíním, že podobně jako na „Hellboy“ se i na „Revenant“ pár ucházejících pasáží najde, zejména ve druhé polovině alba. I díky nim se nejedná o skutečný klystýr nebo neposlouchatelnou kopu hnoje, nýbrž jen o slabý a nevýrazný podprůměr. Jak jsem ale psal už v minulém článku: „vesměs se jedná jen o detaily, nepodstatné střípky, které se v nepříliš zajímavém celku rozpustí“.

Speciální zmínku si zaslouží snad jedině třetí skladba „Ghost“, která špinavě vykrádá riffy z „Mother North“ od Satyricon. Samozřejmě v o dost horším podání.

Jednu věc každopádně „Revenant“ dost rezolutně potvrdil – že příště už bych neměl být kokot a neztrácet s The Last Seed čas. Němci dostali šanci dvakrát a dvakrát mi z toho jednoznačně vyšlo, že tahle kapela za pozornost nestojí. Jediné, co vám tedy stran The Last Seed mohu doporučit, je – ignorace.


Всесожжение – Жатва

Vsesozhzheniye - Zhatva

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.8.2020
Label: Casus Belli Musica

Tracklist:
01. Всесожжение
02. Отравленный кубок
03. Аква тофана
04. Ночь жатвы
05. Что помнят курганы
06. Мокошь
07. В тумане у базальтовых колонн

Hrací doba: 44:39

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Casus Belli Musica

Německé kapele Burnt Offering neboli Всесожжение věnuji svou pozornost z velmi jednoduchého důvodu – působí zde Asbath a Cerritus / Blind Idiot God, tedy dva členové Darkestrah. Darkestrah mám fest rád a myslím si, že se jde o výtečnou muziku. Dovolím si tvrdit, že v jejich diskografii nenajdete špatné album; některé konkrétní počiny jsou pak skvost jak svině. Minimálně první tři řadovky jsou zkurveně fenomenální – kdo tvrdí něco jiného, ví akorát tak piču.

Dle řečeného je asi zřejmé, že nepohrdnu ani vedlejšími projekty jednotlivých členů, zvlášť když těch bokovek zas tolik není. Třeba bubeník a poslední zakládající člen Asbath sice mlátil do škopků ve slušné řádce formací (z těch nejznámějších můžeme zmínit Nargaroth, Woodtemple nebo Trimonium), ale povětšinou jen jako nájemná puška.

Z těch skutečných vedlejšáků stěžejních členů Darkestrah vlastně stojí za řeč snad jenom dvě věci. Asbath a Resurgemus mají bokem kapelu Faustus, již loni po mnoha letech vzkřísili a vydali první minialbum „Lipsia“. Tu druhou je pak právě Всесожжение. Všechny názvy i texty této formace jsou v ruštině, protože právě z Ruska pochází Cerritus, jenž má ostatně na starosti textovou stránku i v Darkestrah.

Всесожжение se poprvé prezentovali demosnímkem „Беснование“ z roku 2015. Ten jsem svého času poslouchal, ale dneska o něm nevím už prakticky nic s výjimkou matné vzpomínky, že to byla docela slabota a že po hudební stránce to za pozornost nestálo ani za mák. Z tohoto důvodu jsem se do poslechu první řadovky „Жатва“ nijak zvlášť nehrnul i navzdory napojení na Darkestrah, protože jsem se na tohle nechal nachytat už před pěti lety.

„Жатва“ jsem si vlastně pustil spíš náhodou a nakonec jsem došel k názoru, že deska přece jenom bude stát za podrobnější poslech. Novinka totiž Всесожжение představuje v mnohem příznivějším světle, než se to svého času dařilo „Беснование“.

Всесожжение o sobě tvrdí, že vznikli za účelem hraní archaického black metalu vycházejícího ze skandinávských klasiků raných devadesátých let a počátků ukrajinské školy. Proti tomu se toho asi nedá moc namítat, protože nastíněné vlivy na „Жатва“ určitě zaslechnout lze. Na druhou stranu, u jaké blackmetalové formace nejde alespoň vzdáleně slyšet vliv severských praotců, ať hodí kamenem. Tím chci říct, že to zas tak zásadně přesně určení vlastně není. Tak či onak, minimálně tohle prohlášení napovídá, že byste od Всесожжение neměli čekat vůbec nic originálního, což rozhodně sedí.

Nahrávku otevře skvělé (!) folklórní intro v rámci úvodní stopy „Всесожжение“. Skoro mi až přijde škoda, že se na „Жатва“ podobných hrátek neobjevuje víc, protože dál už se objeví jen nějaké náznaky v předposlední „Мокошь“.

Всесожжение

Vyloženě špatného se na „Жатва“ každopádně nenachází snad nic, ale určitě se najde dost pasáží, v nichž se neděje nic extra. Всесожжение zde praktikují vcelku obyčejný black metal, jehož provedení posluchačův jemnocit neurazí, ale určitě nejde o nic, z čeho by měl člověk být nadšený. Takových chvil se na „Жатва“ nenachází úplně málo, což ve výsledku znamená, že nahrávka do žádné vysoké ligy nepatří. K tomu je potřeba o dost méně vaty.

Obyčejné momenty však Всесожжение dokážou kompenzovat těmi lepšími, jichž se tu také nechá nalézt nezanedbatelné množství. Objevují se i dobrá střední tempa a v některých místech se kapela nezalekne ani epičtějšího nádechu, jejž podtrhuje střídmé použití kláves – o ty se jako host postaral Resurgemus, tedy další člen Darkestrah.

À propos Darkestrah – návaznosti na domovskou formaci se také dají vystopovat, a to nejen díky Asbathově specifické hře. Třeba z některých chvilek v „Отравленный кубок“ nebo „Мокошь“ to lze cítit dost jasně. Mně osobně to ale vůbec nevadí, vlastně se pro mě jedná o jedny z nejlepších momentů celé nahrávky.

Celkově bych to shrnul asi tak, že „Жатва“ je fajn album, na němž nenajdete nic zvláštního, neslyšeného nebo snad ty vole svébytného. S tímhle vědomím byste k tomu měli přistupovat, abyste pak případně nebyli zklamaní. I přesto mi ale výsledek zní sympaticky a dokážu si představit, že bych si placku výjimečně pustil i v budoucnu. Oproti „Беснование“ se nepochybně jedná o výrazný pokrok a tím pádem i poměrně příjemné překvapení.


Youna – Zornvlouch

Youna - Zornvlouch

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.6.2020
Label: Into Endless Chaos Records

Tracklist:
01. Knochen zu Asche, Kronen zu Rost
02. Tievelswizzan
03. Zornvlouch
04. Vreveler
05. Tievelsühtic
06. Verdrieß und Verderben
07. Urgewalt

Hrací doba: 38:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Youna je nový blackmetalový projekt z Německa a dle žánrových tradic se jedná o jednočlennou záležitost. Na svědomí ji má chlápek skrývající se pod přezdívkou Mts. Ve skutečnosti se jedná o Alastora, jehož můžete znát z dalších kapel jako Evil Warriors a I I.

S první jmenovanou sebrankou jsem doposud neměl tu čest a ani mě nic extra neláká na tomhle stavu cokoliv měnit. S I I jsem se potkal hlavně na splitku „Miasmal Coronation“ s krajany Lihhamon. To byl podle mého názoru veskrze průměrný počin a právě I I na něm navíc vyznívali jako ta nudnější a méně záživná kapela.

Portfolio Mts mě tedy k poslechu zrovna nenalákalo. Vlastně ani prvotní ukázky ze „Zornvlouch“ mě nijak zvlášť nezaujaly. Desku jsem si tedy pouštěl prakticky bez jakéhokoliv pořádného důvodu, prostě jen tak na ochutnávku. Což neznamená, že bych se na ni dopředu díval skrz prsty nebo že bych očekával další chrchel průměrnosti – to jsem považoval za nutné zmínit, aby to náhodou nevyznělo jako důsledek zaujatosti, když prohlásím, že „Zornvlouch“ je všehovšudy obyčejné album bez jakékoliv přidané hodnoty.

Nebudeme chodit kolem horké kaše, rovnou na to navážu. V případě „Zornvlouch“ se prostě a jednoduše bavíme o obyčejném a nevýrazném počinu. Jednoduše se jedná o takový ten neurážející průměr, který nezní úplně hrozně a pořád mu nechybí určitá úroveň elementární kvality, ale nemá potenciál na to, aby dokázal zaujmout. Skoro jsem chtěl napsat, že nemá na to zaujmout hlouběji, ale „Zornvlouch“ se vlastně nijak zásadně nechytá ani při povrchním vnímání…

A že k povrchnímu vnímání poslech „Zornvlouch“ dost svádí. Samozřejmě nejsem hovado – nebo aspoň ne až takové – takže jsem se pokoušel věnovat desce i nějaký pozornější poslech a nechat jí prostor, aby se mohla ukázat. Ukázalo se akorát tak to, že s udržením pozornosti jsem měl u „Zornvlouch“ dost zásadní problémy. Ať jsem se snažil sebevíc, vždycky jsem zanedlouho upadl do posluchačské letargie, kdy muzika bezbolestně probíhá okolo, ale člověk ji vlastně ani pořádně nevnímá.

Z téhle lhostejnosti dokáže na albu probrat jediná skladba, a sice „Vreveler“. Ne snad, že by byla tak úžasná, ale z jinak nijakého celku vystupuje alespoň jiným pojetím. Na rozdíl od ostatních se snaží hrát víc na atmosféru a stojí primárně na kombinaci rytmiky a chórů. Kytary se přidají až ve finální třetině, díky čemuž „Vreveler“ i nějakým způsobem graduje, což je oproti plochému zbytku fajn změna, ačkoliv jde ve finále jen o povinnou „ritual“ vsuvku, navíc nijak zvlášť poutavou.

Youna

Kromě toho se totiž „Zornvlouch“ po celou dobu dost striktně drží rychlejšího black metalu bez ksichtu, bez nálady a bez pořádných nápadů, které by mohly zaujmout. Občas sice blackmetalový základ pročísnou zmiňované chóry i v dalších stopách, třeba „Knochen zu Asche, Kronen zu Rost“ nebo „Tievelsühtic“, ale určitě se nejedná o nic, co by člověka zvedlo ze židle. Obzvlášť když něco podobného převedlo už tolik kapel před Youna a mnohdy v násobně poutavější podobě.

Nakonec tedy ze „Zornvlouch“ vylezla dost nezáživná nahrávka. Nečekal jsem od ní nic a stejně mě dokázala zklamat. Jasně, nejde o vyložené bahno, z něhož by se člověk posral, pochcal a poblil zároveň, ale to, že existují i mnohem horší a víc amatérské věci, je hovno argument. Pořádnou echtovní mrdku si navíc aspoň zapamatujete. Tohle je jenom plytká nuda, na niž člověk zapomene pět minut po jejím dohrání.