Země: Německo Žánr: atmospheric black / doom metal Datum vydání: 30.1.2021 Label: Ván Records
Tracklist:
01. Ropes into Eden
02. The Tundra Shines
03. Kromlec’h Knell
04. Mammothpolis
05. Anchoress in Furs
06. Polar Hiss Hysteria
07. Deserts to Bind and Defeat
Hudební směřování The Ruins of Beverast nabývá postupem času hladších kontur. Alexander von Meilenwald upouští od hnusné produkce a žánrové obskurnosti. Od „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ směřuje nejen k lepšímu zvuku, ale i k otevřenosti vůči žánrům. Kapela sice stále míchá zejména doom s černým kovem, black metal se ale stále více vytrácí, zatímco náklonnost vůči doom metalu roste. Vlivy již nekončí u ultrapomalých, pohřebních pasáží. Meilenwald jde více po stopách pomalé gotiky, sem tam i za progresí.
Otevřenější, více user-friendly tendence představilo „Exuvia“ – do té doby nejpřístupnější deska The Ruins of Beverast, jež navzdory přijatelnosti nesmrděla kýčem nebo zaprodaností. Hudba totiž rezonovala s tématikou šamanismu, kterou nesdělovaly pouze texty, ale i rituální bubny a další elementy ceremoniální muziky. Díky chytrému songwritingu se dá „Exuvia“ – minimálně z pohledu řemesla – považovat za nejlepší desku kapely.
„The Thule Grimoires“ jde ve zmíněných ohledech dále. Přebírá žezlo přístupnosti, black metal je takřka pryč, doom stále sílí. Mnozí posluchači na první poslech vycítí vliv Type O Negative, v určitých pasážích se deska dotkne třeba i Paradise Lost. Přijatelnější aspekty stále často balancují hudební prvky, s nimiž kapela pracuje odjakživa – nízko posazeným vokálem, hutným kytarovým tónem a zhoubnou atmosférou.
„The Thule Grimoires“ je dosud nejměkčí deskou The Ruins of Beverast, o totálním popíčku se ale hovořit nedá, protože z větší části zachovává dlouhé stopáže, na nichž se rozehrává komplexní songwriting. Skladby jsou sice místy libozvučné, strukturou a postupy ale často překvapivé. Sofistikovanost dosvědčí hned první „Ropes into Eden“ plná hudebních zvratů a prostá opakování jednotlivých partů.
První vypuštěná ukázka „Kromlec’h Knell“ naopak představuje The Ruins of Beverast ve vší přijatelnosti. Track si většinu času jede v opatrném středním tempu a staví na melodických vokálech, které se přednesem občas dotknou kultovního Petera Steela. Barytonové posazení Meilenwaldovi sedí, hůře vyzní ve vyšším registru, kdy hlasu chybí charakter i melodické cítění. Obdobné ladění lépe fungovalo na „Exuvia“ – zejména proto, že koketovalo se zmíněným šamanistickým výrazivem.
Dokážu si představit, že přístupnost novinky bude hodně lidí srát, jedním dechem si však troufám říct, že nejde o hlavní zub úrazu desky. The Ruins of Beverast totiž stále zachovávají svou hudební podstatu – z poslechu je hned jasné, o koho jde. Problém „The Thule Grimoires“ spíše vidím v nedostatečném tematickém ukotvení. Pojící prvek není tolik výrazný jako u předchůdců. Deska se tak ztrácí pod lepšími „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ a „Exuvia“, na kterých hudební kvality stvrzoval silný koncept, jenž nenudil ani navzdory dlouhým stopážím.
Byť se „The Thule Grimoires“ dá považovat za slabší desku katalogu The Ruins of Beverast, nejde ji považovat za průser. Meilenwald holt nasadil v minulosti laťku vysoko. Příznivci se budou vracet spíše ke starším albům. Na „The Thule Grimoires“ se tak dá spíše pohlížet jako na solidní pokus o hru s přístupnějšími žánrovými postupy bez silnější koncepční linky a specifického zvuku.
Druhý pohled (H.):
Nemůžu si pomoct, ale mě „The Thule Grimoires“ prostě ne a ne chytit. Výše popisovaný příklon k větší stravitelnosti už se za mě dostal za hranu a v některých momentech se mi novinka vyloženě nelíbí. Typicky v těch, kdy jde muzika The Ruins of Beverast až na dohled gothic metalu.
Průser v tom smyslu, že by se album nedalo poslouchat, „The Thule Grimoires“ samozřejmě není. Rukopis The Ruins of Beverast se v tom pořád nachází a že by počin neměl žádnou atmosféru, to se také tvrdit nedá. Tím pádem se těch pár nepříliš povedených momentů v celku tak nějak rozpustí a to lepší výrazně převládá. Nicméně ani v téhle poloze to tentokrát není stoprocentně. Jednoduše mi přijde, jako kdyby „The Thule Grimoires“ nedokázalo přinést intenzitu a navodit trans, díky nimž jsem si dřívější tituly The Ruins of Beverast oblíbil. A to mi vadí ještě víc než těch pár slabých pasáží.
Jestli něco „The Thule Grimoires“ definitivně podrazí nohy, je to srovnání se staršími deskami. Ať vezmu jakoukoliv řadovku, novinka mi ze souboje vyjde jako to horší album. Nebál bych se tedy mluvit o nejslabším dlouhohrajícím počinu The Ruins of Beverast a vlastně prvním zklamání v diskografii. Což jsem nečekal, protože ještě loňská splitka s Almyrkvi a Mourning Beloveth mě fakt bavila.
H.:
01. The Ruins of Beverast – The Thule Grimoires
02. DSKNT – Vacuum γ-Noise Transition
03. Misotheist – For the Glory of Your Redeemer
Metacyclosynchrotron:
01. Suffering Hour – The Cyclic Reckoning
02. Five the Hierophant – Through Aureate Void
03. Spire – Temple of Khronos
Cnuk:
01. Ad Nauseam – Imperative Imperceptible Impulse
02. Suffering Hour – The Cyclic Reckoning
03. Phrenelith – Desolate Endscape
Dantez:
01. The Ruins of Beverast – The Thule Grimoires
02. Gravesend – Methods Of Human Disposal
03. Blanck Mass – In Ferneaux
H.:
The Ruins of Beverast mám hodně rád a doposud nezklamali. Proto je „The Thule Grimoires“ jasná volba pro číslo jedna.
Švýcarský projekt DSKNT v roce 2017 příjemně překvapil debutem „PhSPHR Entropy“, na němž představil kvalitní pojetí disonantního black metalu. „Vacuum γ-Noise Transition“ snad nastavenou laťku udrží.
Něco podobného lze říct také o norských Misotheist, akorát s tím rozdílem, že jejich podání black metalu je výrazně konzervativnější. „For the Glory of Your Redeemer“ podle přesto za pozornost stát bude.
Metacyclosynchrotron:
Před měsícem jsem horko těžko nashromáždil tři nahrávky a nyní mám opačný problém. Nejvíc se ale těším na novinku zámořských Suffering Hour, a to kvůli první zveřejněné skladbě. Už dřívější nahrávky napovídaly, že máme co do činění s výrazně slibnou death/blackovou kapelou, ale teď se jim podařilo nalézt zajímavý sound, a tak doufám, že je „The Cyclic Reckoning“ nabito kulervoucími riffy.
Britští Five the Hierophant se mi původně jevili jako povrchní hipsteřina, ale vypuštěný úvodní song mě donutil přehodnotit názor, protože jeho atmosféra byla skutečně pohlcující. Od polských Merkabah jsem osobně asi neslyšel tak přirozenou a příjemnou fúzi avantgardních tendencí s temným atmo-metalem, i když přiznám, že muziku tohoto rázu aktivně nevyhledávám.
Do třetice vybírám novou desku australských Spire, i přestože mě ukázky spíše znejistily. Jejich debut „Entropy“ se mi ale do paměti zapsal výrazně, splitko „Ancient Meat Revived – A Tribute to Cold Meat Industry“ bylo rovněž zajímavé, a tak doufám, že se pánové překonali a zajímavý koncept zhudebnili, jak se sluší a patří. Docela by mě totiž mrzelo, kdyby Sentient Ruin Laboratories vydali jen další zajímavý průměr bez přidané hodnoty.
Cnuk:
V únoru by dle všeho mělo vyjít druhé album dánských Phrenelith, a to je rozhodně vítaná zpráva. Však první deska „Desolate Endscape“ je už pět let stará. Jestliže bude novinka „Chimaera“ nabízet opět podobně kvalitní death metal, budu spokojen. Věřím tomu, že se tak stane a Phrenelith si to své odehrají s přehledem.
Trochu jiný pohled na metal smrti nabízejí Suffering Hour. Stejně jako v případě Phrenelith, i tito Američané budou s chystanou nahrávkou „The Cyclic Reckoning“ navazovat na pět let starou prvotinu. Tady tak nějak doufám, že se formu podaří ještě vylepšit, protože minulé „In Passing Ascension“ mělo své nedostatky, avšak jak ukázalo navazující EPčko „Dwell“, Suffering Hour se zlepšují. Tento trend tedy očekávám, bude pokračovat i s „The Cyclic Reckoning“.
A do třetice znovu death metal, ale zase z jiného úhlu. Tentokrát jde o italské Ad Nauseam. Na „Imperative Imperceptible Impulse“ se těším hodně. Při pohledu na obal už teď novinka nad minulým „Nihil quam vacuitas ordinatum est“ vyhrává a titulní skladba, která byla zvolena jako pilotní singl, zní taky slibně. Jejich prvotina mě dost brzy přestala bavit, tak snad bude mít její nástupce větší životnost. Také by bylo dobré, kdyby z toho přestaly tak okatě čouhat vlivy od ostatních kapel a Ad Nauseam našli větší svébytnost.
Dantez:
Novinku The Ruins of Beverast jsem už několikrát otočil a při poslechu se nenudím. „The Thule Grimoires“ navazuje zvukovou kvalitou na vydařeného předchůdce, ritualisticko-šamanistický základ ale nahrazuje doomovým feelingem, který tempem, posazením vokálů a vlastně i barvenou škálou obalu připomíná Type O Negative – na první dobrou podivná fúze, ale funguje to.
20 Buck Spin v únoru vydají debut amerických Gravesend, kteří využívají prvků z war metalu, punku a grindu ke přenesení pouliční, drogami a chudobou prodchnuté špíny. Gravesend obzvlášť zaujmou spojením warmetalové stylistiky s urban feelingem. O nic podobného jsem osobně dosud nezakopl. Ukázka „Needle Park“ ovšem vraždí velice.
Za poslech by měla stát i novinka elektro-industriálního projektu Blanck Mass. Předchozí dvě alba nabídla jeden z nejzajímavějších pohledů na elektronickou hudbu za posledních pár let. Od „In Ferneaux“ neočekávám nic jiného, tedy chaotickou, agresivní a překvapivou jízdu s pevně podchyceným základem inspirovaným Burialem nebo Boards of Canada.
Zmiňovaný předprodej nové desky The Ruins of Beverast už běží na stránkách Ván Records a ti ku této příležitosti vypustili další skladbu. „Anchoress in Furs“ poslouchejte na YouTube.
První vypuštěnou skladbou z očekávané novinky The Ruins of Beverast je „Kromlec’h Knell“. „Thule Grimoires“ vychází 5. února a předprodej bude nakonec spuštěn 6. ledna.
Ván Records vydají 5. února šestou desku The Ruins of Beverast s názvem „The Thule Grimoires“. Předobjednávky se spustí v půlce února. Následuje tracklist a obal.
01. Ropes into Eden 02. The Tundra Shines 03. Kromlec’h Knell 04. Mammothpolis 05. Anchoress in Furs 06. Polar Hiss Hysteria 07. Deserts to Bind and Defeat
Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning Beloveth i Almyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na druhý jmenovaný počin.
Stejně jako v případě „Don’t Walk on the Mass Graves“ pro mě byla hlavním lákadlem jednoznačně strana The Ruins of Beverast. Proti Almyrkvi nic nemám, jejich debutové EP „Pupil of the Searing Maelstrom“ z roku 2016 mám dokonce doma v polici na cédéčku. Vždycky mi nicméně přišlo, že se jejich hudba trochu přeceňuje, že se to chválí už jen z principu, protože Almyrkvi spadají do vlny islandského black metalu, která byla v jednu chvíli na scéně hodně populární. Já osobně si myslím, že to zas takový zázrak není. „Pupil of the Searing Maelstrom“ ještě dopadlo nadprůměrně, ale první řadovka „Umbra“ už mě tolik nezaujala. Strašně rychle se mi ta nahrávka zajedla, došel jí dech a po chvíli jsem nabyl dojmu, že jde jen o řemeslně dobře udělané povrchní šolíchání, které si hraje na něco víc, než čím ve skutečnosti je.
Proto mě docela překvapilo, jak moc se strana Almyrkvi na tomhle splitku povedla, ačkoliv základ zůstal nezměněný. Stále se tedy jedná o hymnický výpravný black metal ve středním a pomalém tempu, jenž sází primárně na atmosféru. Na rozdíl od „Umbra“ na mě ale ty rozvážné riffy fungují, třeba kytarové melodie ve druhé „Managarmr“ se mi zdají skvělé a hlavně dávám palec nahoru, že se do muziky Almyrkvi vrátily jemné industriální elementy, které mi na „Umbra“ hodně scházely. Neobjevují se často a typicky jen tvrdí spodní vrstvy, přesto udělají velký rozdíl a třeba v „Asomatous Grove“ to jede fakt dobře.
Almyrkvi jsou tedy nakonec na splitu pro The Ruins of Beverast zdatnějšími partnery, než jsem očekával. Alexander von Meilenwald a jeho nezaměnitelný náhled na kombinaci black metalu a doom metalu to u mě nicméně stejně vyhrál. Nemůžu si pomoct, ale prakticky z čehokoliv, na čem se objeví logo The Ruins of Beverast, seru maggi v kostkách a fest se mi to líbí. Zdejší dvě skladby nejsou výjimkou.
Třináctiminutová „The Grand Nebula Pulse“ je síla jak čuně. Celá se nese v pomalém ritualistickém tempu, trpělivě buduje náladu a pečlivě převaluje své motivy. Trochu paradoxně zásadně negraduje, protože svou atmosférou začne škrtit prakticky od začátku, a nenabídne žádnou vyhrocenou intenzivní pasáž, ale lokálních vrcholů díky chytrému nabalování nápadů pár určitě má. Skvělé.
<
Poslední „Hunters“ ale absenci vyhrocení předešlé písně vynahrazuje. První část songu nabídne intenzivní a na poměry nahrávky nebývale agresivní palbu, která se v polovině zlomí do podmanivého tempa s krásným kytarovým sólováním. Meilenwald prostě umí.
Split Almyrkvi a The Ruins of Beverast mi přijde výborný a uspokojivě funguje i jako ucelená nahrávka. Z obou splitek, na nichž se Meilenwald s The Ruins of Beverast letos podílel, se mi právě tohle zdá jako to lepší.
Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning Beloveth i Almyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na první jmenovaný počin.
Nebudu vám nijak zapírat skutečnost, která by stejně po přečtení recenze byla všem zjevná. „Don’t Walk on the Mass Graves“ jsem si pouštěl především kvůli The Ruins of Beverast. Mourning Beloveth je kapela, která mi nikdy nevadila, ale zároveň jsem nikdy neměl potřebu ji poslouchat, protože jsem její muzice nepřišel plně na chuť. Možná, že můj postoj k oběma formacím obecně přímo ústí v mé vnímání jejich stran na „Don’t Walk on the Mass Graves“, možná ta implikace stojí opačně a mé vnímání jednotlivých stran na splitka jen potvrzuje, jak obě skupiny vnímám obecně. Nevím. Třeba ani nejde o implikaci, nýbrž o ekvivalenci. Ve finále to ale tak zásadní roli nehraje a na mém postoji k nahrávce to nic nezmění.
Řečeno polopatě, „Don’t Walk on the Mass Graves“ je pro mě důležité exkluzivně díky skladbě „Silhouettes of Death’s Grace“ od The Ruins of Beverast. Alexander von Meilenwald si drží konstantně vysokou kvalitou a ani tenhle song není výjimkou. Nejedná se sice o to nejlepší, co se kdy pod hlavičkou The Ruins of Beverast objevilo, ale pořád jde o výbornou záležitost, která pracuje se všemi charakteristickými rysy téhle kapely, aniž by výsledek působil jako vyčichlé vykrádání sebe sama.
Opět se tedy dočkáme hutné black/doomové temnoty s v tom nejlepším možné slova smyslu výpravnou atmosférou. „Silhouettes of Death’s Grace“ tradičně stojí na rozvážných riffech a bravurní schopnosti pracovat s náladami. Um vtáhnout posluchače do svého světa a zcela jej pohltit mohou Meilenwaldovi mnozí jenom závidět. Několik výrazných nápadů a motivů se v „Silhouettes of Death’s Grace“ také najde, tudíž to celé nestojí jenom na síle zvuku. Za mě tedy prakticky bez výhrad, protože přesně něco takového chci od The Ruins of Beverast poslouchat.
„I Saw a Dying Child in Your Arms“ od Mourning Beloveth oproti „Silhouettes of Death’s Grace“ vyznívá trochu obyčejně. Už úvodní vybrnkávačka, na niž naváže až trochu kýčovitá kytarová klička a tklivý čistý zpěv, jsou jak vystřižené z doommetalové učebnice, což není nutně dobře. Jasně, nejde o pičovinu, ale osobně se mi tyhle přehlídky melancholie strašně vzdálily, tak proto mě píseň tolik nebere, i když budu chápat, že koho tyhle věci baví, ten si to užije. Mně osobně začne „I Saw a Dying Child in Your Arms“ dávat skutečný smysl až ve své poslední třetině, kdy song příjemně vygraduje a ústřední motiv zintenzivní. V téhle chvíli mě to už baví, ale první půli jen jaksi bezbolestně toleruji.
Celkově „Don’t Walk on the Mass Graves“ (ten název je mimochodem super) považuji za solidní nahrávku a vcelku příjemnou jednohubku. Strana The Ruins of Beverast splnila moje očekávání a baví mě. Vzhledem k tomu, že právě kvůli ní jsem split poslouchal, vede mě to ke spokojenosti. Strana Mourning Beloveth pro mě znamená jen bonus, jenž mě neuráží, ale upřímně se mi z něj líbí až jeho závěr.
Ván Records a The Ruins of Beverast pokračují v sérii splitek, tentokrát se k německému kultu připojili Almyrkvi z Islandu. Obě kapely nahrály po dvou skladbách a celé splitko už je k poslechu na Bandcampu a YouTube. Ván nechali vyrobit jak vinyl tak i CD.
27. března u Ván Records vyjde splitko Mourning Beloveth a The Ruins of Beverast, kde obě kapely přispěly po jedné desetiminutové skladbě. Nahrávka „Don’t Walk on the Mass Graves“ bude k dispozici na desetipalcovém vinylu, CD a také digitálně.
Top5 2017:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing
4. Acrimonious – Eleven Dragons
5. The Ruins of Beverast – Exuvia
CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland
Neřadový počin roku:
1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence
2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł
3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
Artwork roku:
Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël
Koncert roku:
1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017
2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017
3. The True Mayhem všude možně po Evropě
Recenze hovořila jasně, „Tabernaculum“ je prvotřídní dílo; blackmetalové mistrovství, které po všech směrech překonalo mé představy, a tedy jasná letošní jednička. Nadšení samozřejmě s postupem času trochu zesláblo a desku si nepouštím tak často, ale soustředěný poslech je stále radostí a digipak se mi v posledních měsících obvykle válel v bezprostřední blízkosti věže.
Jistě znáte, když narazíte na novou desku, která vás k sobě připoutá takovým způsobem, že nejste nějakou dobu schopni poslouchat cokoliv jiného. Krátkodobá, intenzivní závislost tohoto typu často vyčerpá dojmový potenciál hudby, takže po nějaké době album nudí. „Eroded Corridors of Unbeing“ mě takto uhranulo po prvním poslechu, ale stále se k němu pravidelně vracím a rozkrývám jeho hlubiny podobně jako v případě „Tabernaculum“. Jedno z nejmilejších překvapení roku, které má pouze jedinou vadu na kráse. Spectral Voice potřebuju zažít živě a poslední možnost, když hráli na podzim v Polsku, jsem promarnil.
Mám rád „nenápadné“ desky jako je tahle. Nikdy jsem z ní výrazně nejančil, ale i bez last.fm vím, že „Eleven Dragons“ patří mezi mé nejposlouchanější desky roku. Honosný blackmetalový grimoár o jedenácti kapitolách, ze kterých lze jen těžko vybrat tu nejlepší. Esenciální syntéza tradice a toho nejlepšího, co moderní Black Metal nabízí.
Subjektivně pro mě nejlepší deskou The Ruins of Beverast zůstává „Rain Upon the Impure“, ale objektivně je nejlepší „Exuvia“. Meilenwald do každé skladby narval silné nápady a vystříhal se vaty, která v mých očích třeba sráží jinak výborné předchozí dvě alba. A ta atmosféra je prostě děsné žrádlo! The Ruins of Beverast dříve patřili mezi skryté poklady žánru, teď jsou jeho lídry.
„Gnosis Kardias“ je jasná volba, protože nebýt diferenciace na zahraniční a domácí desky, tak Inferno svádí boj o přední příčky s Rebirth of Nefast a Impetuous Ritual. Deska není dokonalá a trochu se mi už oposlouchala, ale kvalita tu je nesporná, atmosféra nezemská a momentů, kdy se mi při poslechu dělala husí kůže, bylo dost. Nejvíce oceňuji, že se Infernu podařilo v jistých ohledech stvořit něco originálního, co možná inspiruje i jiné, a to asi moc lidí nečekalo. Navíc „Abysmal Cacophony“ je pro mě skladba roku (minimálně).
Ne, že bych to Slovákům nepřál, ale hype okolo debutu „Stridžie dni“ jsem považoval za trochu přehnaný, protože ta deska zas tak výborná nebyla. Každopádně „Nordkarpatenland“ už po všech stránkách kvalitní je a vysoce. V rámci současné „oldschool“ vlny patří k těm nejlepším jaké jsem prozatím slyšel a „folklórní“ patina hudbě přidává jak na atmosféře tak na unikátnosti. Začíná mě to lámat na koncert.
Neřadový počin roku:
1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence
Přítomné dva zločiny proti lidskosti „Endless Funeral Rapture“ a „Deathtrip Transcendence“ jsou od začátku do konce natlakované nespoutanou energií. S takto nepříčetně zfanatizovanými zvěrstvy má člověk pocit, že je metal doopravdy nebezpečná muzika, a co víc, jedná se o natolik vytříbenou vizi smrtícího zlometalového pekla, že by z ní Third Eye Rapists už teď mohli školit služebně starší. Bokem vydané letošní demo „Magicians of the Holocaust“ stojí také za poslech, i když postrádá bestiální tah na bránu „Deathtrip Transcendence“. Ať žijí komáři!
2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł
Ípko „Kręte drogi“ bylo až na pár much výborné a „Jak zabija diabeł“ perfektně koresponduje se svým názvem. Tři skladby a celkem čtrnáct minut strašlivě zlovolné intenzity prosté nedostatků, které jsem vyčítal prvotině. V říjnu jsem navíc z bubeníka vypáčil, že dlouhohrající deska už je nahraná! Těším se kurevsky.
Dlouho očekávané splitko aristokracie satanistického black metalu není tak majestátní, jak jsem očekával, jelikož přepálený „intro-track“ Abigor mě prostě nebere a Mortuus, byť se mi jejich příspěvek líbí dost, stále pokulhávají za velkolepostí svého debutového počinu „De contemplanda morte“. Nightbringer a Thy Darkened Shade celkový výsledek zachraňují, protože se vytasili s takřka nejlepšími skladbami, co kdy stvořili. Ale nebýt toho, že mě Nightbringer pomalu stáhli do thantifaxathu, tak se tady hovoří o Thantifaxathu jiném.
Pokud si kapela poručí umělecké dílo a použije ho jako přebal své nové desky, super. Žel přístup, kdy se po malíři hodí prachy, texty a snad i nějaká bližší představa, nezaručuje, že výjev na obale bude 100% korespondovat s hudbou. Z recenze, kde se to jen hemžilo kvlt-speakem, šlo vyčíst, že mi poslech „Sabbat of Behezaël“ evokuje amorální výpravy za kosterními pozůstatky a půlnoční magií. Kapelní fotky na obalech byly s postupem času efektivně dehonestovány, ale k tomuhle svinstvu sedí perfektně.
Ne, že bych si z (Dolch) stříkal do trenek jako jistý pan šéfredaktor, ale na budoucí studiová a koncertní setkání se těším moc. První letmá ochutnávka demo-kompilace učiněná někdy v první třetině roku mě zvlášť neoslovila, ale v rakouských horách mi koncertní rituál kapely naprosto uhranul, kouzlo přetrvalo a teď se již ke krátkým nahrávkám vracím pravidelně a rád. Pokud kapela dál poroste – a já podle koncertu tuším, že ano – tak se z ní možná stane velká srdcovka.
Shit roku:
Degoryen – Samorost
Nebaví mě se vozit po něčí snaze a beru, že spousta metalistů tu svoji kapelu prostě chce mít. Debut brněnských Degoryen jsem měl v plánu ignorovat, protože jejich rané pokusy o black metal byly až ostudně mizerné. Ale jak jsem postupně zaznamenával kladné reakce, tak jsem si teda „Samorosta“ párkrát pustil. Co kdyby náhodou… „Samorost“ sice představuje zlepšení po všech stránkách (s výjimkou té textové) a nabízí tu a tam pár dobrých riffů, takže se aspoň nejedná se o totální stoku à la Buer, Katarze, Odraedir nebo Wizard Infernal. Ale i tak je „Samorost“ nejslabší dlouhohrající deskou, které jsem letos věnoval svůj čas. Kvalitativně to nedosahuje ani průměru, tudíž předpokládám, že za pozitivními reakcemi primárně stojí lokální patriotismus, kamarádství nebo prostě nevkus. Bylo by ale záhodno si uvědomit, že zaslepené vyzdvihování podprůměrných spolků nikomu neprospívá.
Na koncerty chodím z různých důvodů. Tady jsem šel s vidinou nesvatého zničení těla i ducha a moje očekávání byla překonána. Nebo lépe řečeno, všechny pomyslné okolnosti se vyvedly na maximum. Totální posedlost a šílení kurva! Železný Baphomet zavelel a Antikristova elita povstala.
2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017
Měl jsem zpočátku obavy, aby můj dojem z festivalu neutrpěl hipsterským pseudo-okultním morem, jak se stalo při Prague Death Mass III, ale zážitek vykouzlený okolní krajinou a celkově úchvatnou atmosféru nemohlo pokazit asi nic. Spoustu obrazů z festivalu budu mít v paměti vypálených snad až nadosmrti a vystoupení (Dolch), Nyiþ a Misþyrming byla dechberoucí.
Legendární „De mysteriis dom Sathanas“ se asi nemůže ohrát a jeho současné živé provedení v mnoha ohledech překonává domácí poslech. Současné koncerty Mayhem jsou profesionální, zpravidla dobře nazvučené, vizuálně vypiplané a Attila je mnohem lepší vokalista, než když desku nahrával. Kapela, u které si člověk dřív nemohl být jistý, zda její koncert bude za něco stát, je pryč (snad definitivně).
Co skladba to kult, „Life Eternal“ zvlášť a za správné konstelace mi vstávaly z mrtvolného majestátu titulní hymny chlupy i tam, kde je nemám. Vraždilo to s výjimkou Rumunska všude, kde jsem měl možnost Mayhem přímo vidět, ale nejvíc jsem si to asi užil v miniaturní punkové díře v Bulharsku, kde nešlo skrze mlhu skoro nic vidět, a na festivalu Soulcrusher v kurevsky parádní koncertní hale po třech hodinách spánku, flašce whiskey v krvi a příjemným holandským tabáčkem v hlavě.
Metalovým klipům se z principu vyhýbám, i když pár jsem jich během roku samozřejmě zhlédnul, třeba z důvodu, že jiná ukázka tehdy ještě chystané desky k dispozici nebyla. Tak tomu třeba tomu bylo v případě Ritual Necromancy a jedné mezinárodní cool-occult pičoviny, jejíž jméno mi zrovna uniká. To, že mají Terra Tenebrosa klip, mi původně nějak uniklo, ale měl jsem nedávno chuť na „The Reverses“. CD jsem „půjčil“ a stahovat album z netu se mi taky zrovna nechtělo, tak jsem šel na YouTube, kde na mě vybaflo video k „Exuvia“. Zpracování jednoduché, myšlenka mi taky unikla, ale „mindfuck“ to byl příjemný a klip tak skladbu perfektně dokreslil.
Potěšení roku:
objevy na poli avant-progu
Před lety jsem propadl mistrovskému nokturnu „Heresie“ belgických Univers Zero a neméně narušené desce „Les morts vont vite“ francouzských Shub-Niggurath. Dlouho, předlouho jsem pátral po zeuhlu/rock-in-opposition/avant-progu, který by se mi strefil do vkusu. Uspěl jsem teprve před pár měsíci a jak! Buď se mi trochu posunuly hudební chutě, nebo jsem měl prostě štěstí, ale třeba takové Eskaton nebo Present teď poslouchám skoro furt. O pár objevů se pak asi podělím v historické sekci (pokud teda o nich dokážu něco kloudného napsat).
Zklamání roku:
zklamání pramenící z přílišných očekávání
Zklamání je v kontextu následujícího odstavce silné slovo a navíc si za ně můžu primárně já sám, ale přesto mě nijak netěší, že většina desek od kterých jsem čekal „trochu víc“, očekávání nesplnilo. Těmi největšími hříšníky jsou určitě Venenum, kteří měli našlápnuto přímo monumentálně, avšak „Trance of Death“ je „pouze“ nadprůměrné a velikosti stejnojmenného EP nedosahuje ani náhodou. Vypadalo to, že s našlapanými debuty přijdou i Tchornobog, Whoredom Rife, Heresiarch a Nexul, ale skutek více či méně utek. Návrat Arkhon Infaustus neurazil, ani nepotěšil. Vassafor, Svart Crown, Nightbringer, Dødsengel, Ofermod, Bestia Arcana, Altarage vytvořili kvalitní desky, které si rád pustím, ale že by mi některá z nich urvala palici, to taky ne. Zbytečný přešlap naštěstí učinili jen DeRais, protože od lidí z Katharsis a Hatespawn bych čekal víc než nudný sludge (nebo co to mělo být). A měl jsem také důvody věřit, že se konečně dočkám nových nahrávek Mare, Altar of Perversion, Innumerable Forms, The Haunting Presence, Absu, Dispirit nebo Nyogthaeblisz, ale zase hovno. Tak snad příště, i když tuhle frázi u některých jmenovaných opakuji už několik let po sobě.
Zhodnocení roku:
Ale navzdory fňukání výše si nemohu stěžovat, protože kvalitního metalu vyšlo hodně, úlovky mimo byly taky hojné (viz potěšení) a hromadu slibných desek jsem stále neslyšel nebo ne tolikrát, jak by bylo nutné. Co se týče dalších přidružených záležitostí, to bych mohl zkopírovat zhodnocení z loňska a o osobních věcech psát netřeba, takže šmitec. 2017 byl v pohodě, snad mi to jen mohlo více a lépe psát.
