Archiv štítku: (Dolch)

(Dolch) – Feuer

10.11.2019 Sicmaggot Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: ethereal doom
Datum vydání: 15.11.2019
Label: Ván Records & Totenmusik

Tracklist:
01. Burn
02. Halo (Afraid of the Sun)
03. A Funeral Song
04. A Love Song
05. Psalm 7
06. Mahnmal
07. Feuer

Hrací doba: 50:22

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Nevím, jestli má smysl tu nějak podrobněji rozebírat, jak vysoko smýšlím o (Dolch), protože jsem to svého času psal už v recenzích na „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ a sedmipalec „An den Mond“. Pokud se vám nechce listovat do minulosti a číst dva roky staré články, tak pro formálnost zmíním, že o (Dolch) smýšlím setsakra vysoko. V hudbě mě příliš nezajímá nějaká techničnost nebo instrumentální výkony, vždycky jsem si výš cenil pocitů a atmosféry. A zrovna (Dolch) dokázali na svých starších počinech vyčarovat magickou a unikátní (!) atmosféru, na jakou jsem nikde jinde nenarazil. A přesně tyhle specifické nálady jsou tím, kvůli čemu se zamilovávám do kapel; prakticky všichni mí nejoblíbenější interpreti nějakou takovou nabízejí, a právě proto mi učarovali také (Dolch).

Trochu zajímavé je, že se (Dolch) k mým srdcovým formacím vypracovali, aniž by vydali jedinou velkou desku. Doposud pouštěli do světa jenom demosnímky a minialba, byť v některých případech je takové označení spíše formální, poněvadž třeba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ se svými 37 minutami prakticky naplňuje dlouhohrající parametry. Podobně by se jako debut dala vnímat rovněž kompilace „I & II“, která na jednom oficiálním nosiči nabízela starší dema „Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“. Papírově nicméně přichází první řadová nahrávka až nyní. A nutno dodat, že když už, tak se s tím (Dolch) nijak nepárali a rovnou ambiciózně ohlásili celý triptych desek souhrnně nazývaný „Feuer, Nacht & Tod“. Aktuálně vychází první část „Feuer“ (vsadím svoje levé varle, že dvojka se bude jmenovat „Nacht“ a trojka „Tod“, haha).

Samotnému „Feuer“ předcházel sedmipalcový singl „Psalm 7“ (na straně B se nachází exkluzivní skladba „December ’85“, která se na albu neobjevuje), přičemž už ten naznačil několik věcí…

Vzpomínám si, že když jsem prvně slyšel „I & II“ (jistě nebudu jediný, kdo kapelu objevil s touhle kompilací, která Němce vytáhla z obskurity na světlo), prakticky okamžitě mě to pohltilo a nemohl jsem se od toho odtrhnout. „Feuer“ je na tom docela jinak. Chybí mu moment překvapení, protože člověk už tuší, co by měl čekat. A vzhledem ke starším nahrávkám jsou očekávání extrémně vysoko. První poslech zní jako (Dolch), nálada je opět krásně ponurá a ženský zpěv je jako vždy éterický a podmanivý. Přesto ten dojem není tak silný a skutečné okouzlení se nedostavuje.

„Psalm 7“ nicméně za pár poslechů vyrostlo, tudíž se dalo domnívat, že podobně na tom bude také „Feuer“ jako celek. První seance s celým albem tomu nasvědčovaly, protože i zde šlo cítit, že to bude chtít víc času na zvyknutí a docenění (paradoxně bych ale neřekl, že by novinka měla být poslechově náročnější než starší věci). Prakticky ihned ale na povrch vyplul jiný dojem – (Dolch) jsou nyní kytarovější a metalovější. Daní za to je, že nový materiál už nezní tak étericky a spirituálně. Přesto kapelu nelze obviňovat z toho, že by snad ztratila svůj ksicht, ten charakteristický rukopis v tom stále je slyšet.

Přibývající poslechy a intenzivnější vstřebávání přinesly svoje ovoce. „Feuer“ přináší posun, který může být pro někoho zklamáním, ale určitě nejde tvrdit, že by se jednalo o špatnou desku. Rozhodně budu souhlasit s tvrzením, že není tak dobrá „I & II“ a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“, ale jedním dechem je nutné dodat, že prohrává pouze s dřívější tvorbou samotných (Dolch). Obecně vzato se stále jedná o velmi svébytnou muziku se silnou a nevšední náladotvorností.

Navrch si myslím, že v dílčích momentech se (Dolch) dotýkají i své dřívější úrovně. Děje se tak v závěru alba. Od „Psalm 7“ dál už prakticky nemám výhrad a zejména „Mahnmal“ a titulní „Feuer“ jsou jednoduše fantastické skladby, proti nimž nemohu říct křivého slova. První půle alba je možná v rámci tvorby „slabší“, ale za poslech to bezesporu stojí.

Pochopím, pokud fanoušek starších věcí bude ve „Feuer“ vidět zklamání. Nakonec já sám cítím, že dříve bylo ještě lépe. Přesto nedokážu novinku odsoudit, poněvadž se mi vlastně líbí (a moc), plus její finále je skvostné. Určitě si ale dovolím tvrdit, že kdo se s (Dolch) doposud nepotkal, toho by velký debut mohl regulérně nadchnout. V každém případě – poslechnout byste si to měli.

Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Před dvěma roky na Funkenfluagu jsem se ožralej přimotal ke koncertu (Dolch) a hudba mi natolik uhranula, že jsem bez váhání oželel tehdy probíhající velemoudrou debatu s různými, zajímavými postavičkami blackmetalového undergroundu. Doma jsem pak kompilaci prvních dvou demáčů pořádně sjel a kouzlo bylo dokonáno.

Určitě nejsem fanoušek takového kalibru jako H. ale naše dojmy jsou podobné. „Feuer“ je příjemná záležitost, kterou se vyplatí slyšet, a velice by mě zajímal názor posluchače, jenž do poutavého světa (Dolch) vstoupí právě s ní. Nepříjemným faktem ale zůstává, že výjimečnou atmosféru kapely „Feuer“ představuje v naředěné, méně působivější formě než dřív; kolega podal výše trefné argumenty.

<a href="http://dolch.bandcamp.com/album/feuer">Feuer by (DOLCH)</a>

Onen úpadek by se jistě dal svést i na profesionální produkci, a je pravda, že zastřenost demáčů soundu (Dolch) vyhovovala náramně, ale ke zvuku nemohu negativního říct vůbec nic, protože ze sluchátek i z repráků (zvlášť když se trochu ohulí volume) to je prostě žrádlo. Michael „Arioch“ Zech je mistr svého řemesla a záznam i s následnými úpravami hudbě posloužily, přesně jak by měly. Problém je tedy jinde…

(Dolch) prostě ty nejlepší nápady využili ve svých počátcích, a teď, když nabrali něco zkušeností a mají přístup k výtečnému technickému zázemí i vydavateli, tak jejich stávající kreativita na dosažení laťky prostě nestačí. Na další dva díly trilogie jsem samozřejmě zvědavý, ale pokud (Dolch) při jejich tvorbě nepoctila nebo nepoctí svou návštěvou ona pomyslná múza, tak se situace bude opakovat. A to už bude otázkou, zda se vyplatí poslouchat tři naředěné variace na téma perfektně zpracované dřív. Snad názvy jednotlivých dílů implikují nějaký posun.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – listopad 2019

2.11.2019 Sicmaggot Napsat komentář

H.:
1. (Dolch) – Feuer
2. Onyx & Snowgoons – SnowMads
3. Havohej – Table of Uncreation

Metacyclosynchrotron:
1. Reveal! – Scissorgod
2. (Dolch) – Feuer
3. Chaos Echœs – Remains

Cnuk:
1. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
2. Nile – Vile Nilotic Rites
3. Čad – Zabi ma

Dantez:
1. Lord Mantis – Universal Death Church
2. The Wraith – Gloom Ballet
3. Wolfbrigade – The Enemy: Reality

H.:

(Dolch) musím na první místo napsat už z povinnosti, protože do muziky téhle kapely jsem se postupně skutečně zamiloval. Bohužel ale musím říct, že první řadovka „Feuer“ nedokáže rozvibrovat niterní struny podobným způsobem jako třeba „I & II“. Atmosféra a kouzlo v tom pořád jsou, jen v trochu naředěné formě. Přesto se pořád jedná o nahrávku hodnou pozornosti a hodlám si ji koupit. Za poslech vám to stát bude, nečekejte však vrcholné dílo (Dolch).

S klidným srdcem můžu říct, že „#WakeDaFucUp“ patří k mým nejoblíbenějším hip-hopovým albům vůbec. Přísný diktát nasraných niggaz z Onyx s bohovskými beaty Snowgoons makal jako čuně a dodnes mě ta nahrávka hrozně baví. Proto mě potěšilo, že vítězný tým se opět sešel a dal dohromady další dlouhohrající desku „SnowMads“. První singl „Ain’t No Time to Rest“, v němž si nějakou tu sloku přidali i další staří známí z Dope D.O.D., slibuje, že i tentokrát by to mohla být super věc.

V neposlední řadě by neměla zapadnout ani třetí deska kultovních Havohej, vedlejšáku Paula Ledneyho z Profanatica. Tady snad není moc o čem mluvit, protože kdo neví, která bije, tak by měl jít odevzdat svojí průkazku fanouška extrémního metalu.

Metacyclosynchrotron:

S tři roky starým „Flystrips“ jsem si užil hromadu podivné zábavy a jednou za čas se k vybraným skladbám Reveal! vracím, což stačí, abych tu novinku „Scissorgod“ zmínil. Před pár dny mi ale přišlo promo a během prvního poslechu jsem se nestačil divit, do jakých „králičích nor“ to zas ti magoři skákali. Těším se na další zkoumání a desku doporučuji vyhlížet již teď, protože Reveal! se nejspíš už definitivně zcvokli. Videoklip k skladbě „Clevermouth“ napoví víc.

Doufal jsem, že i s (Dolch) prolezu tou příslovečnou králičí norou a ocitnu se díky jejich hudbě ve stavu/světě, co se těžko popisuje, jak je magický. S „Feuer“ se mi toho zatím nedostává, ale album se mi jinak líbí a je možné, že zrovna vám dopřeje to, co dělá z poslechu hudby duchovní zážitek.

A kdy už tady odkazuju na tu Alenku, tak si rád připomenu i „tripy“ způsobené hudbou Chaos Echœs, a že jich pár silných bylo! Rozlučková kompilačka „Remains“ nabídne směs živého materiálu, alternativních verzí skladeb a „outtakes“ ze studia, což by mohlo bolístku z jejich rozpadu trochu zahojit. Chaos Echœs si s živým materiál údajně dost pohráli, takže to snad nebude jen suchopárný živák a pár céčkových skladeb navrch, neboli záležitost jednoho zbytečného poslechu.

Cnuk:

Vezmu to popořádku. První den v měsíci se chystají vydat novou placku Slováci Čad. Bude se jmenovat „Zabi ma“ a myslím, že každý dobře ví, co bude zhruba obsahovat. Jejich současné rozpoložení je mi dost sympatické. Přestože se vzhledem ke své minulosti docela dost uklidnili, řekl bych, že to bylo ku prospěchu věci. Nejlépe se to sešlo asi na „Ťažkém kovu“, ale ani následující placky včetně dva roky starého „Bastarda“ nejsou vůbec špatné, takže se vlastně docela těším na další hity.

Rovněž prvního listopadu vychází novinka také Nile. Tito nestoři death metalu se tak po čtyřech letech vrací s novou fošnou nazvanou „Vile Nilotic Rites“. Za poslední opravdu povedenou desku považuji už deset let starou „Those Whom the Gods Detest“, takže bych byl moc rád, kdyby se podařilo vyšvihnout z průměru posledních let zase někam výše. První dva singly tomu úplně nenasvědčují, ale nechme se překvapit.

Dvaadvacátého vychází oficiálně také „Hidden History of the Human Race“ od Blood Incantation. Většina z nás ho ale už asi stejně slyšela. Podle dosavadních poslechů se mi to jeví jako výborná záležitost překonávající i tak zdařilou prvotinu, jakou je „Starspawn“, což rozhodně nebyla žádná samozřejmost. Ta laťka byla setsakra vysoko. Uvidím co další dojmy, každopádně Blood Incantation to řežou jako málokdo v žánru.

Dantez:

Po smrti Billa Bumgardnera to s funkcí Lord Mantis nevypadalo dvakrát dobře. O to více potěšilo ohlášení nové desky. „Universal Death Church“ by dle dosavadních ukázek mohla hezky navázat na skvěle zvrhlou, ritualisticko-blackově-sludgovou „Death Mask“, takže není co řešit. Perte to tam.

Poctivého staroškolského death rocku bez zbytečných kokotin kolem je v dnešní době jako šafránu. Proto jsem neváhal a když Háčko nabídl promo nové desky kalifornských The Wraith, hned jsem po něm sáhl. Pokud se vám stýská po zvuku, který v osmdesátých letech nastolily kapely jako Killing Joke, Christian Death nebo Samhain, „Gloom Ballet“ rozhodně nepřehlédněte.

U Wolfbrigade sázím na jistotu. Chci to, co Švédi nabízejí vždy: cirka 30 minut striktního, nasraného a neodbočujícího d-beatu. Poslední „Run with the Hunted“ přesně to nabídla a nevidím důvod, proč by se s „The Enemy: Reality“ mělo něco měnit.

Music News

(Dolch): další skladba z debutu

27.10.2019 Pan novinkář Napsat komentář

První album (Dolch) vyjde 15. listopadu u Ván Records, předprodej začne 4. a nyní si můžete pustit skladbu „Halo (Afraid of the Sun)“.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – říjen 2019

1.10.2019 Sicmaggot Komentáře: 2

H.:
1. Teitanblood – The Baneful Choir
2. (Dolch) – Psalm 7
3. Mayhem – Daemon

Metacyclosynchrotron:
1. Teitanblood – The Baneful Choir
2. Death Like Mass – Matka na sabacie
3. Profanatica – Rotting Incarnation of God

Cnuk:
1. Teitanblood – The Baneful Choir
2. Mayhem – Daemon
3. Gatecreeper – Deserted

Dantez:
1. Danny Brown – uknowhatimsayin¿
2. Clipping – There Was Addiction in Blood
3. Mayhem – Daemon

H.:

Teitanblood je zlo. Kdo nehodlá v říjnu uctívat, tak je zasraná buzna…

(Dolch) je magie. Sice tentokrát jen sedmipalcová jako ochutnávka před chystanou řadovkou, ale i tak…

Mayhem je legenda. Nová deska jedné z nejdůležitějších kapel našeho žánru patří samozřejmě k nesvatým povinnostem…

Metacyclosynchrotron:

Říjen je nabitý slušně a seznam nahrávek, co by mi stály minimálně za letmé prozkoumání, by byl dlouhý. Na většinu z nich ale nebude čas, protože všechno chřadne ve stínu nové desky Teitanblood. Už teď se vidím, jak civím se sluchátky do tmy, absorbován tím intenzivním černým vírem, poté co jsem milimetr po milimetru dešifroval booklet a fantazíroval nad texty pokud možno s co nejujetějšími implikacemi. Ovšem po monumentech „Seven Chalices“, „Woven Black Arteries“ a „Death“ můžou Teitanblood klidně nahrát pičovinu prostou veškeré magie a za zlé jim to mít nebudu. Šrámy způsobené uvedenými nahrávky už stejně nevyhojí nic.

Zvlášť silná očekávání spalující zlovolnosti a satanské jakosti cítím i v případě debutové desky Death Like Mass. Já teda vlastně nevím, zda je titul „Matka na sabacie“, který má velice brzy vyjít u Malignant Voices a Under the Sign of Garazel, toužený full-length, o kterém jsem slyšel už dva roky zpátky, nebo jen další, v pořadí již třetí EP. Každopádně ta předchozí dvě, „Kręte drogi“ a „Jak zabija diabeł“, jsou výtečná, dokáží mě zničit i s odstupem času, takže je jasné, proč se těším jak malý Jacek.

V mezičase se také hodlám královsky pobavit s novou deskou Profanatica. Ukázky byly super, takže očekávám hudební ekvivalent toho, když se vám po péru sápe ne-úplně-přitažlivé čiči, ale s natolik veselým (a žel i pachově výraznějším) spodkem, že si na ten „morální poklesek“ vzpomenete ještě po letech s přiblblým úsměvem.

Cnuk:

Zkraje října vychází druhá řadovka deathmetalistům Gatecreeper. „Deserted“ navazuje na tři roky starou „Sonoran Depravation“, která i díky hardcorovým vlivům působila svěže a svojsky. Věřím, že podobně agresivním stylem bude opředená i novinka a Gatecreeper se to nebudou bát vyhnat ještě dál. Jediné, co mě trochu zaráží, je téměř o čtvrt hodiny delší stopáž než u minulé desky. Snad to borci unesou.

Jednou z nejočekávanějších desek letošního roku je bezesporu „Daemon“ od Mayhem. „Worthless Abominations Destroyed“ ukázala, že by to nekonečné omílání „De mysteriis dom Sathanas“ na koncertních pódiích mohlo přinést ovoce. Patřím k těm, kterým se líbí i pozdější tvorba, včetně posledního „Esoteric Warfare“, ale když něco začne smrdět jejich kultovní prvotinou, očekávání jsou rázem ještě větší. Jakkoliv titul „Daemon“ nezní zrovna lákavě, věřím, že tohle by se mohlo povést.

Teitanblood mi v dobách vydání „Death“ dost výrazně pokurvili hudební vkus, takže „The Baneful Choir“ je povinnost. Už je to dlouhých pět let, ale „Seven Chalices“ i „Death“ si s každým poslechem vážím víc a víc. Jsem přesvědčen, že jsou to budoucí klasiky, a jestli dokáže nová fošna mučit stejně barbarsky a nelítostně, může být klidně další. „The Baneful Choir“ nemá zrovna snadnou pozici, ale nelze vyhlížet nic míň než výbornou záležitost.

Dantez:

No konečně. Po delší době se těším více na rap než nějaké chlívy. V říjnu totiž vycházejí hned dvě desky, které by se klidně mohly dostat do topky roku. Tou první je „uknowhatimsayin¿“ od Dannyho Browna, na kterou z produkčního postu dohlížel Q-Tip z legendárních A Tribe Called Quest. Novinka se pravděpodobně zdrží ujetých experimentů, na které spoléhala geniální „Atrocity Exhibition“, a vsadí na tradičnější přístup k rapové hře. A vlastně mi to zase tolik nevadí. Danny Brown díky ojedinělému projevu totiž zní skvěle na čemkoliv, ať už jde o regulérní boom-bappové beaty nebo třeba samply sypajícího se skla.

Mnoho také očekávám od noise-rapových Clipping, kteří na nové „There Existed Addiction in Blood“ ucelí svůj mix hluku a moderní hip-hopové produkce konceptem motajícím se okolo hororových tropů. První singl „Nothing Is Safe“ se silným carpenterovským vibem navnadil kurevsky a druhá „La Mala Ordina“ zase ujistila, že Clipping nezapomínají ani na glitch-noisový bordel. Tohle snad nemůže stát za hovno.

První ochutnávka z nadcházejícího alba „Daemon“ od Mayhem mě strhla více, než jsem čekal. Pokud můžeme vzít singl jako ukazatel směru, který Teloch pro Mayhem vytyčil, tak se dost těším. „Worthless Abomination Destroyed“ zní jako solidní mix dynamiky „Chimera“ a atmosféry „De Mysteriis dom Sathanas“. Pokud si „Daemon“ uchová podobné momentum po celou dobu, mohlo by jít o kvalitní dlouhohrající počin.

Music News

(Dolch): singl z debutu

15.9.2019 Pan novinkář Napsat komentář

(Dolch) chystají sérii tři alb, která se budou jmenovat „Feuer“, „Nacht“ a „Tod“. První „Feuer“ vyjde 15. listopadu na vinylu, digipak CD a k dispozici budou samozřejmě i digitální formáty. Jako upoutávku si můžete níže pustit lyrics video k singlovce „Psalm 7“, jež vyjde 11. října společně s exkluzivním songem „December ’85“ na sedmipalci. To vše prostřednictvím Ván Records.

01. Burn 02. Halo 03. A Funeral Song 04. A Love Song 05. Psalm 7 06. Mahnmal 07. Feuer

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2017: Metacyclosynchrotron

23.1.2018 Metacyclosynchrotron Napsat komentář

Metacyclosynchrotron:

Top5 2017:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing
4. Acrimonious – Eleven Dragons
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

Neřadový počin roku:
1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence
2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł
3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Artwork roku:
Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Objev roku:
(Dolch)

Shit roku:
Degoryen – Samorost

Koncert roku:
1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017
2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017
3. The True Mayhem všude možně po Evropě

Videoklip roku:
Terra Tenebrosa – Exuvia

Potěšení roku:
objevy na poli avant-progu

Zklamání roku:
zklamání pramenící z přílišných očekávání

Top5 2017:

1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Recenze hovořila jasně, „Tabernaculum“ je prvotřídní dílo; blackmetalové mistrovství, které po všech směrech překonalo mé představy, a tedy jasná letošní jednička. Nadšení samozřejmě s postupem času trochu zesláblo a desku si nepouštím tak často, ale soustředěný poslech je stále radostí a digipak se mi v posledních měsících obvykle válel v bezprostřední blízkosti věže.

2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Kruté obětiny a úlitby krve mimozemským bohům v hlubokých kamenných útrobách prehumánní svatyně zčernalé mastným dýmem nevyhasínajících ohňů. Osvícení skrze degradaci těla, mysli i ducha. Červená tma. Fialový dým. Paralyzující strach. Extatické zhnusení. Tvary, plameny, křeče. Hlasy.

Smrt příčetnosti, sláva halucinogenům! Těm hudebním (jako je tenhle) zvlášť.

3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Jistě znáte, když narazíte na novou desku, která vás k sobě připoutá takovým způsobem, že nejste nějakou dobu schopni poslouchat cokoliv jiného. Krátkodobá, intenzivní závislost tohoto typu často vyčerpá dojmový potenciál hudby, takže po nějaké době album nudí. „Eroded Corridors of Unbeing“ mě takto uhranulo po prvním poslechu, ale stále se k němu pravidelně vracím a rozkrývám jeho hlubiny podobně jako v případě „Tabernaculum“. Jedno z nejmilejších překvapení roku, které má pouze jedinou vadu na kráse. Spectral Voice potřebuju zažít živě a poslední možnost, když hráli na podzim v Polsku, jsem promarnil.

4. Acrimonious – Eleven Dragons

Mám rád „nenápadné“ desky jako je tahle. Nikdy jsem z ní výrazně nejančil, ale i bez last.fm vím, že „Eleven Dragons“ patří mezi mé nejposlouchanější desky roku. Honosný blackmetalový grimoár o jedenácti kapitolách, ze kterých lze jen těžko vybrat tu nejlepší. Esenciální syntéza tradice a toho nejlepšího, co moderní Black Metal nabízí.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Subjektivně pro mě nejlepší deskou The Ruins of Beverast zůstává „Rain Upon the Impure“, ale objektivně je nejlepší „Exuvia“. Meilenwald do každé skladby narval silné nápady a vystříhal se vaty, která v mých očích třeba sráží jinak výborné předchozí dvě alba. A ta atmosféra je prostě děsné žrádlo! The Ruins of Beverast dříve patřili mezi skryté poklady žánru, teď jsou jeho lídry.

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

„Gnosis Kardias“ je jasná volba, protože nebýt diferenciace na zahraniční a domácí desky, tak Inferno svádí boj o přední příčky s Rebirth of Nefast a Impetuous Ritual. Deska není dokonalá a trochu se mi už oposlouchala, ale kvalita tu je nesporná, atmosféra nezemská a momentů, kdy se mi při poslechu dělala husí kůže, bylo dost. Nejvíce oceňuji, že se Infernu podařilo v jistých ohledech stvořit něco originálního, co možná inspiruje i jiné, a to asi moc lidí nečekalo. Navíc „Abysmal Cacophony“ je pro mě skladba roku (minimálně).

2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

Ne, že bych to Slovákům nepřál, ale hype okolo debutu „Stridžie dni“ jsem považoval za trochu přehnaný, protože ta deska zas tak výborná nebyla. Každopádně „Nordkarpatenland“ už po všech stránkách kvalitní je a vysoce. V rámci současné „oldschool“ vlny patří k těm nejlepším jaké jsem prozatím slyšel a „folklórní“ patina hudbě přidává jak na atmosféře tak na unikátnosti. Začíná mě to lámat na koncert.

Neřadový počin roku:

1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence

Přítomné dva zločiny proti lidskosti „Endless Funeral Rapture“ a „Deathtrip Transcendence“ jsou od začátku do konce natlakované nespoutanou energií. S takto nepříčetně zfanatizovanými zvěrstvy má člověk pocit, že je metal doopravdy nebezpečná muzika, a co víc, jedná se o natolik vytříbenou vizi smrtícího zlometalového pekla, že by z ní Third Eye Rapists už teď mohli školit služebně starší. Bokem vydané letošní demo „Magicians of the Holocaust“ stojí také za poslech, i když postrádá bestiální tah na bránu „Deathtrip Transcendence“. Ať žijí komáři!

2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł

Ípko „Kręte drogi“ bylo až na pár much výborné a „Jak zabija diabeł“ perfektně koresponduje se svým názvem. Tři skladby a celkem čtrnáct minut strašlivě zlovolné intenzity prosté nedostatků, které jsem vyčítal prvotině. V říjnu jsem navíc z bubeníka vypáčil, že dlouhohrající deska už je nahraná! Těším se kurevsky.

3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Dlouho očekávané splitko aristokracie satanistického black metalu není tak majestátní, jak jsem očekával, jelikož přepálený „intro-track“ Abigor mě prostě nebere a Mortuus, byť se mi jejich příspěvek líbí dost, stále pokulhávají za velkolepostí svého debutového počinu „De contemplanda morte“. Nightbringer a Thy Darkened Shade celkový výsledek zachraňují, protože se vytasili s takřka nejlepšími skladbami, co kdy stvořili. Ale nebýt toho, že mě Nightbringer pomalu stáhli do thantifaxathu, tak se tady hovoří o Thantifaxathu jiném.

Artwork roku:

Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Pokud si kapela poručí umělecké dílo a použije ho jako přebal své nové desky, super. Žel přístup, kdy se po malíři hodí prachy, texty a snad i nějaká bližší představa, nezaručuje, že výjev na obale bude 100% korespondovat s hudbou. Z recenze, kde se to jen hemžilo kvlt-speakem, šlo vyčíst, že mi poslech „Sabbat of Behezaël“ evokuje amorální výpravy za kosterními pozůstatky a půlnoční magií. Kapelní fotky na obalech byly s postupem času efektivně dehonestovány, ale k tomuhle svinstvu sedí perfektně.

Objev roku:

(Dolch)

Ne, že bych si z (Dolch) stříkal do trenek jako jistý pan šéfredaktor, ale na budoucí studiová a koncertní setkání se těším moc. První letmá ochutnávka demo-kompilace učiněná někdy v první třetině roku mě zvlášť neoslovila, ale v rakouských horách mi koncertní rituál kapely naprosto uhranul, kouzlo přetrvalo a teď se již ke krátkým nahrávkám vracím pravidelně a rád. Pokud kapela dál poroste – a já podle koncertu tuším, že ano – tak se z ní možná stane velká srdcovka.

Shit roku:

Degoryen – Samorost

Nebaví mě se vozit po něčí snaze a beru, že spousta metalistů tu svoji kapelu prostě chce mít. Debut brněnských Degoryen jsem měl v plánu ignorovat, protože jejich rané pokusy o black metal byly až ostudně mizerné. Ale jak jsem postupně zaznamenával kladné reakce, tak jsem si teda „Samorosta“ párkrát pustil. Co kdyby náhodou… „Samorost“ sice představuje zlepšení po všech stránkách (s výjimkou té textové) a nabízí tu a tam pár dobrých riffů, takže se aspoň nejedná se o totální stoku à la Buer, Katarze, Odraedir nebo Wizard Infernal. Ale i tak je „Samorost“ nejslabší dlouhohrající deskou, které jsem letos věnoval svůj čas. Kvalitativně to nedosahuje ani průměru, tudíž předpokládám, že za pozitivními reakcemi primárně stojí lokální patriotismus, kamarádství nebo prostě nevkus. Bylo by ale záhodno si uvědomit, že zaslepené vyzdvihování podprůměrných spolků nikomu neprospívá.

Koncert roku:

1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017

Na koncerty chodím z různých důvodů. Tady jsem šel s vidinou nesvatého zničení těla i ducha a moje očekávání byla překonána. Nebo lépe řečeno, všechny pomyslné okolnosti se vyvedly na maximum. Totální posedlost a šílení kurva! Železný Baphomet zavelel a Antikristova elita povstala.

2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017

Měl jsem zpočátku obavy, aby můj dojem z festivalu neutrpěl hipsterským pseudo-okultním morem, jak se stalo při Prague Death Mass III, ale zážitek vykouzlený okolní krajinou a celkově úchvatnou atmosféru nemohlo pokazit asi nic. Spoustu obrazů z festivalu budu mít v paměti vypálených snad až nadosmrti a vystoupení (Dolch), Nyiþ a Misþyrming byla dechberoucí.

3. The True Mayhem všude možně po Evropě

Legendární „De mysteriis dom Sathanas“ se asi nemůže ohrát a jeho současné živé provedení v mnoha ohledech překonává domácí poslech. Současné koncerty Mayhem jsou profesionální, zpravidla dobře nazvučené, vizuálně vypiplané a Attila je mnohem lepší vokalista, než když desku nahrával. Kapela, u které si člověk dřív nemohl být jistý, zda její koncert bude za něco stát, je pryč (snad definitivně).

Co skladba to kult, „Life Eternal“ zvlášť a za správné konstelace mi vstávaly z mrtvolného majestátu titulní hymny chlupy i tam, kde je nemám. Vraždilo to s výjimkou Rumunska všude, kde jsem měl možnost Mayhem přímo vidět, ale nejvíc jsem si to asi užil v miniaturní punkové díře v Bulharsku, kde nešlo skrze mlhu skoro nic vidět, a na festivalu Soulcrusher v kurevsky parádní koncertní hale po třech hodinách spánku, flašce whiskey v krvi a příjemným holandským tabáčkem v hlavě.

Videoklip roku:

Terra Tenebrosa – Exuvia

Metalovým klipům se z principu vyhýbám, i když pár jsem jich během roku samozřejmě zhlédnul, třeba z důvodu, že jiná ukázka tehdy ještě chystané desky k dispozici nebyla. Tak tomu třeba tomu bylo v případě Ritual Necromancy a jedné mezinárodní cool-occult pičoviny, jejíž jméno mi zrovna uniká. To, že mají Terra Tenebrosa klip, mi původně nějak uniklo, ale měl jsem nedávno chuť na „The Reverses“. CD jsem „půjčil“ a stahovat album z netu se mi taky zrovna nechtělo, tak jsem šel na YouTube, kde na mě vybaflo video k „Exuvia“. Zpracování jednoduché, myšlenka mi taky unikla, ale „mindfuck“ to byl příjemný a klip tak skladbu perfektně dokreslil.

Potěšení roku:

objevy na poli avant-progu

Před lety jsem propadl mistrovskému nokturnu „Heresie“ belgických Univers Zero a neméně narušené desce „Les morts vont vite“ francouzských Shub-Niggurath. Dlouho, předlouho jsem pátral po zeuhlu/rock-in-opposition/avant-progu, který by se mi strefil do vkusu. Uspěl jsem teprve před pár měsíci a jak! Buď se mi trochu posunuly hudební chutě, nebo jsem měl prostě štěstí, ale třeba takové Eskaton nebo Present teď poslouchám skoro furt. O pár objevů se pak asi podělím v historické sekci (pokud teda o nich dokážu něco kloudného napsat).

Zklamání roku:

zklamání pramenící z přílišných očekávání

Zklamání je v kontextu následujícího odstavce silné slovo a navíc si za ně můžu primárně já sám, ale přesto mě nijak netěší, že většina desek od kterých jsem čekal „trochu víc“, očekávání nesplnilo. Těmi největšími hříšníky jsou určitě Venenum, kteří měli našlápnuto přímo monumentálně, avšak „Trance of Death“ je „pouze“ nadprůměrné a velikosti stejnojmenného EP nedosahuje ani náhodou. Vypadalo to, že s našlapanými debuty přijdou i Tchornobog, Whoredom Rife, Heresiarch a Nexul, ale skutek více či méně utek. Návrat Arkhon Infaustus neurazil, ani nepotěšil. Vassafor, Svart Crown, Nightbringer, Dødsengel, Ofermod, Bestia Arcana, Altarage vytvořili kvalitní desky, které si rád pustím, ale že by mi některá z nich urvala palici, to taky ne. Zbytečný přešlap naštěstí učinili jen DeRais, protože od lidí z Katharsis a Hatespawn bych čekal víc než nudný sludge (nebo co to mělo být). A měl jsem také důvody věřit, že se konečně dočkám nových nahrávek Mare, Altar of Perversion, Innumerable Forms, The Haunting Presence, Absu, Dispirit nebo Nyogthaeblisz, ale zase hovno. Tak snad příště, i když tuhle frázi u některých jmenovaných opakuji už několik let po sobě.

Zhodnocení roku:

Ale navzdory fňukání výše si nemohu stěžovat, protože kvalitního metalu vyšlo hodně, úlovky mimo byly taky hojné (viz potěšení) a hromadu slibných desek jsem stále neslyšel nebo ne tolikrát, jak by bylo nutné. Co se týče dalších přidružených záležitostí, to bych mohl zkopírovat zhodnocení z loňska a o osobních věcech psát netřeba, takže šmitec. 2017 byl v pohodě, snad mi to jen mohlo více a lépe psát.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2017: H.

15.1.2018 H. Komentáře: 26

H.:

Top5 2017:
1. Black Cilice – Banished from Time
2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
3. Sortilegia – Sulphurous Temple
4. Netra – Ingrats
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Neřadový počin roku:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
2. V/A – Аргандаб
3. Wederganger / Urfaust – Split

Artwork roku:
Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Objev roku:
Wolfkhan

Shit roku:
Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Koncert roku:
1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017
2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017
3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Videoklip roku:
–

Film roku:
1. What Happened to Monday
2. Blade Runner 2049

Potěšení roku:
stále rostoucí hudební sbírka

Zklamání roku:
lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Top5 2017:

1. Black Cilice – Banished from Time

V uplynulém roce mě nejvíce bavil raw black metal a v jeho rámci mě nejvíce položila deska „Banished from Time“ od portugalského zla Black Cilice. Již v červencové recenzi jsem psal, že dané album je dokonalou ukázkou toho, jak by měl dle mého názoru black metal ve své nejčistší podobě znít, a za tímto tvrzením si bez obav stojím i nyní. Podobně jako za dalšími silnými verdikty, jako například že „Banished from Time“ plnými hrstmi rozhazuje to, díky čemu se pro mne stal black metal nejvyšší prioritou mezi všemi hudebními žánry.

Ani nyní, již téměř rok od vydání alba, ze mě nadšení nevyprchalo, a když to teď při psaní těchto řádků opět poslouchám, nemám o volbě nejlepší dlouhohrající nahrávky roku 2017 pochybností. Možná může vypadat zvláštně, když na piedestal dosazuji desku, jejíž podstata je vlastně zpátečnická a jejíž forma i obsah patří do zatuchlých kobek dávno minulých časů, ale zbraní „Banished from Time“ není originalita, nýbrž feeling, atmosféra a příchuť Pekla v nanejvýš koncentrované formě.

2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia

S druhým místem si odskočím do diametrálně odlišných vod – žánrových i náladových. Odvážím se ovšem tvrdit, že „Metanoia“ ve výsledku dokázala zapůsobit obdobně silným a hlubokým způsobem. Maďarská folková magie dokáže vyčarovat atmosféru tak překrásnou, až to skoro dojme i takového cynika, jako jsem já. Je snad nutné k tomu dodávat nějaké další podrobnosti? Pro mě osobně jednoznačně jedna z nejvýraznějších nahrávek loňského roku… dle umístění evidentně druhá nejvýraznější.

3. Sortilegia – Sulphurous Temple

Sortilegia sice na druhé dlouhohrající desce svůj zvuk oproti starším počinům nečekaně vyčistili – což je samozřejmě hodně relativní tvrzení, jelikož proti Nuclear Balast metalu je to pořád kanál jak čuně – ale fanatismus, vysoký hypnotický potenciál ani onen pověstný feeling neschází. Jen u málokterého loňského alba jsem pocítil takové posluchačské uspokojení jako právě u „Sulphurous Temple“, čehož si prostě musím cenit, přes to nejede vlak.

4. Netra – Ingrats

Podobně jako u předchozí pozice, i zde je oproti starším věcem cítit určitý pokles. „Ingrats“ na předchozí album „Sørbyen“ nemá, ale „Sørbyen“ byla zcela výjimečná záležitost a „Ingrats“ je v obecném kontextu excelentní deska i tak. I přes jisté „zklamání“ jde o ohromně výživný poslech, jenž s přehledem bije většinu nahrávek, které se v loňském roce objevily.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Myslel jsem si, že do svého žebříčku dokážu vymyslet něco originálnějšího, ale nakonec svůj poslední hlas musím dát právě The Ruins of Beverast. 2017 nebyl nijak zásadně silným rokem a při mrzké konkurenci jednoduše nikdo jiný nedokázal překonat majestát téhle německé stálice. „Exuvia“ rozhodně nepřekvapí, ale riffy jsou opět kurevsky monumentální a atmosféra elektrizující. Začátkem tohoto odstavce jsem kvality téhle fošny potažmo The Ruins of Beverast nechtěl nijak znevážit, je to rozhodně bravurní muzika a své místo zde si zaslouží.

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

Dovolím si tvrdit, že „Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)“ je jediná česká metalová deska roku 2017, o níž lze skutečně mluvit v superlativech a která si zaslouží hluboké uznání. Zatímco Cult of Fire mě baví čím dál tím méně a jejich novější tvorba kouká skvělému debutu jen zdálky na záda a Master’s Hammer se už po svém návratu začali točit v kruhu a sázet na šablonovitost, Inferno mají invenci, charisma i vizi a se svým aktuálním majstrštykem usedli na trůn českého black metalu. A vlastně i českého metalu obecně, jelikož vše ostatní, co jsem měl tu čest (smůlu) slyšet, bylo přinejlepším průměrné.

2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Téměř totožná sestava nyní sklízí velké úspěchy jako Malokarpatan s deskou „Nordkarpatenland“ a jakkoliv se jedná o výtečnou záležitost, mě osobně ještě o kus víc bavil dlouhohrající debut spřízněných Krolok. Možná trochu paradoxně, protože mezi oběma slovenskými nahrávkami je právě „Flying Above Ancient Ruins“ tou konzervativnější a méně výlučnou, ale… je v tom ona pověstná blackmetalová esence a to mě v uplynulém roce oslovovalo nejvíce.

Neřadový počin roku:

1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

„III: Songs of Happiness… Words of Praise“ je nepochybně o něco slabší než předešlá demo kompilace „I & II“, ale i s tímto škraloupem, jejž navíc podporuje trochu blbský vtípek „Opening Speech“ / „Track Six“ a nudné „Intro mit Pauken und Trompeten“, se jedná o hudbu extrémně vysoké úrovně. Jakmile totiž (Dolch) začnou skutečně hrát svůj omamný éterický doom, jde o záležitost téměř nadpozemských kvalit. Jen málokterá – jestli vůbec nějaká – skupina mě za poslední roky se svou tvorbou zasáhla tak hluboce jako právě (Dolch).

2. V/A – Аргандаб

Ke kompilacím obecně vzato chovám víc despektu než respektu, ale zrovna „Аргандаб“ patří k těm, které mi smysl rozhodně dávají. A vůbec, dovolím si tvrdit, že jsem v loňském roce neslyšel mnoho věcí, které by se svou netradičností a zajímavostí mohly srovnávat s touhle obskurní kazetou, na níž se dvanáct umělců či uměleckých kolaborací převážně ruského původu věnuje mimořádně zajímavému konceptu sovětské války v Afghánistánu. Určitě doporučuji si nalistovat recenzi a přečíst si víc, protože na takovéhle věci člověk opravdu nenaráží každý den. Tím spíš když jsou všechny okolnosti doplněny skvělou experimentální muzikou. Velký tip pro všechny kolegy hledače!

3. Wederganger / Urfaust – Split

Vedle (Dolch) jsou pro mne další výjimečnou kapelou a srdcovou záležitostí i Urfaust. Jejich podání black metalu – monotónní, špinavé, hypnotické, nihilistické – se mi již dlouhodobě naprosto přesně trefuje do vkusu. Tohle je přesně ten druh muziky, jakou chci prostě poslouchat a jaká mě bere snad ze všeho nejvíc. Ne nadarmo tedy veškeré jejich nahrávky doslova hltám, což platí i o loňském splitku s Wederganger. Ani jedna ze dvou skladeb Urfast sice nepatří k vrcholům jejich diskografie, ale sakra, furt mě to strašně moc baví. Nizozemským nihilistům pak zdatně sekundují i krajané Wederganger, kteří jsou sice o kousek níže, přesto mě svou kvalitou překvapili, protože jsem jim do té doby nevěnoval pozornost.

Artwork roku:

Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

V předešlých letech jsem s touhle kategorií míval velký problém, abych sem vybral obálku, za jejíž volbou si mohu skutečně stát. Tentokrát jsem měl trochu opačný problém, protože mě během roku zaujalo hned několik přebalů. Nakonec jsem z nich zvolil ten na první pohled nejhorší a nejméně zajímavý – přinejmenším tedy z pohledu běžných měřítek. Kazetový přebal splitka Blood Tyrant a Warden nicméně přesně vystihuje mé aktuální hudební chutě. Stejně jako raw black metal (který je ostatně z velké části i náplní splitu) je přední strana „Duvonde skerfe“ syrová, špinavá, zrnitá a formálně „špatná“, ale – má ohromnou atmosféru a dost přesně koresponduje s tím, o čem by dle mého názoru měl metal být.

Objev roku:

Wolfkhan

V téhle kategorii se nakonec odehrál docela zajímavý souboj, na jehož konci zůstal poměrně neočekávaný vítěz. Původně jsem měl na mysli docela jiná jména, ale jakmile jsem se začal sestavováním tohoto žebříčku skutečně zabývat, dospěl jsem k přesvědčení, že restriktivní pravidla dané kategorie, můj osobní náhled na to, co to znamená objev, a požadavek hudební kvality i zajímavosti nejvíce naplňují právě polští Wolfkhan.

Jejich debut „Cyber Necro Spirituals“ je vysoce zvláštní a neotřelou nahrávkou. Na první poslechy mi přišla strašně divná a nemohl jsem jí úplně přijít na kloub, ale zároveň mě něco nutilo poslouchat dál, až jsem tomu přišel dost na chuť a v dobové recenzi nakonec chválil. A přesto možná nedostatečně. „Cyber Necro Spirituals“ se mi hodně rozleželo v hlavě a zanechalo za sebou výrazný dojem. A navíc – desku, kde se nacházejí písně s názvy jako „Kurwa“ nebo „Ballada o twardym chuju“, prostě nejde nemilovat!

Shit roku:

Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Zatímco dříve jsem tu a tam ukájel své masochistické choutky cíleným poslechem sraček, abych měl v recenzi co zmrdat, v loňském roce jsem od toho trochu upustil a udělal jsem to tuším jen jednou. A přesto nakonec Exit Eden jako shit roku nezvolím. U nich jsem totiž kýčovité dno čekal, kdežto u nizozemského muzikanta Jozefa Van Wissema jsem se těšil na poutavou a intelektuálně vytříbenou záležitost. Namísto toho jsem dostal neskutečně plytké a zoufale nudné album, jehož poslech mě naprosto nepokrytě sral. S čistým svědomím mohu říct, že mě loni snad žádná jiná nahrávka neobtěžovala svou existencí takhle moc.

Koncert roku:

1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017

Tak Sortilegia, žejo. To je prostě jednoznačné. Jedna z nejlepších koncertních blackmetalových kapel současnosti opět rozdávala temnotu a fanatismus, které možná neoceníte, pokud jste svou duši nezaprodali Peklu. Jestli jste tak ovšem učinili a byli na místě, jistě chápete, o čem mluvím. Vysrané předkapelní Islandy ten večer vedle kanadského zla zněly jako mrdka pro hipstery a děcka.

2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017

Grausame Töchter je kapela, jakou prostě musíte vidět živě, jinak tomu věřit nebudete. Srát na to, že přinejmenším polovina muziky jede z playbacku, když to má takové koule (aniž by na pódiu stál jediný muž!), když to kope jak kramfleky do varlat v S/M pornu a když se na pódiu děje to, co se tam děje. Kozy, latex, hanbaté oblečky, prudce erotické tanečky, kozy, chcaní, kozy, šílená Aranea a strap-on dildo. Letos tu budou znovu, vážení, tak tentokrát to koukejte neprosrat!

3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Hned zkraje roku – a vypadá to, že již definitivně – skončila existence té nejvíc zásadní EBM formace z České republiky. Dekadentní večírek v Rock Café měl ovšem daleko k patosu a tklivému loučení – Vanessa se loučila stylem, jaký k téhle kontroverzní sedí víc než jehla na žílu. „Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Videoklip roku:

S touhle kategorií mívám docela svízel dlouhodobě, protože už dávno mě přestalo bavit se na hudební klipy videoklipy koukat. Jenže zatímco v předešlých letech jsem vždy dokázal najít alespoň jeden takový, který by mě zaujal (anebo jsem sem mrdnul nějakou zábavnou srandičku), tentokrát jsem se rozhodl se netrápit. Prostě si nevzpomínám na jediný klip, jenž by mi utkvěl v paměti a výrazněji mě zaujal.

Film roku:

1. What Happened to Monday

V roce 2017 jsem nové filmy nesledoval až tak zodpovědně, jak bych chtěl a měl (což pro letošek hodlám změnit), takže tento výběr můžete brát s určitými rezervami. Přiznávám na rovinu, že jsem neviděl hned několik snímků, o jejichž existenci vím a u nichž mám tušení, že by do tohoto žebříčku promluvit mohly, ale pozdě bycha honit a pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Nicméně k věci. Z toho, co jsem viděl, mě asi nejvíce zaujalo sci-fi „What Happened to Monday“ se sedmirolí Noomi Rapace. Dystopické sci-fárny mám moc rád a tahle konkrétní navíc přináší nepřepálenou (tudíž uvěřitelnou vizi) budoucnosti a hlavně dost zajímavé téma a otázky, které se z obrazovky naštěstí nevytratí, ačkoliv se film pustí do akčních obrátek. Některé dějové zvraty a zásadní odhalení se sice daly tušit dlouhé minuty dopředu, ale to mi nakonec nijak nevadilo, protože jsem se bavil až do samotného konce, v kině jsem si to fakt vychutnal a zanechalo to ve mně dojem.

2. Blade Runner 2049

Navazovat po 35 letech na jeden z nejlepších sci-fi snímků všech dob? Na film, jehož neopakovatelná temná atmosféra a provokativní myšlenky stvořily kult s fanatickými zástupy uctívačů? Zdálo se to jako troufalost, která snad ani nemůže nezklamat, ale „Blade Runner 2049“ ukazuje, že i dnes se dají točit velké věci, které patří na velká plátna kin, a přitom nejsou povrchní blockbusterovou zábavou. Je to jiné než původní „Blade Runner“, ale je to silné, má to opět úžasnou atmosféru skvěle zesynchronizovanou s působivým soundtrackem, několik úchvatných scén a ukázkově se mi to rozleželo v hlavě. Takhle si to rozhodně nechám líbit!

Potěšení roku:

stále rostoucí hudební sbírka

Můžete si myslet, že dávat tohle do potěšení roku je čistá ego-masturbace a veřejné honění trika. Z jistého úhlu pohledu možná ano. Ale naše eintopfy – a ten roční obzvlášť! – je prostě čistě subjektivní záležitost a určitá dávka sobeckosti sem již z principu patří. Nehledě na skutečnost, že na citové zabarvenosti a upřímnosti si osobně ve svých kvazi-literárních výplodech zakládám. A upřímně mohu říct, že mi v roce 2017 stran muziky nic nedělalo větší radost než narůstající počet nosičů v mé skromné sbírce. Možná, že skutečně jsem materialista, jak mi furt cpe kolega Metacyclosynchrotron, ale kurva, já prostě vím, že rozbalování krabic s novými vinyly je lepší než orgasmus!

Zklamání roku:

lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Prakticky sem píšu to samé co loni a s dost vysokou pravděpodobností to sem budu moct napsat i za rok, ale nic jiného si finální hejt tolik nezaslouží. Jediný rozdíl oproti loňsku tkví v tom, že posledně jsem to vztáhnul pouze na českou scénu, zatímco letos se nebojím zobecnit i za hranice. Bylo by pokrytecké tvrdit, že se tak děje jenom u nás, když to samé chování vídám i venku.

Jednoduše mi jde o to, že většina metalové scény odmítá naslouchat jakékoliv kritice a žije ve vlastní uzavřené bublině, kde se všichni plácají po ramenou, jak jsou skvělí. Kritici chválí průměrné kapely, fanoušci jakbysmet a nějakou výraznější kritiku pěkně od plic si dovolí jen málokdo, jakkoliv by v leckterých případech mohla být užitečná. Příliš málo z nás klade skutečné nároky na to, co posloucháme a co vidíme na koncertech, výsledkem čehož je spirála, z níž se nedá dostat. Snad to souvisí s jistou povrchností, která nakonec nebují jen v metalu, snad s nedostatkem odvahy jít do opozice, možná s rezignací a nechutí se hádat s hlupáky a být všem za čůráka, i když mám pravdu, nejspíš ale všechno dohromady.

Zhodnocení roku:

V průběhu roku jsem neměl pocit, že by šlo o nějakou slabou sezónu, protože jsem měl pořád co poslouchat a moc jsem se nezastavil. Když jsem si ale nyní udělal trochu čas a s nadhledem se na rok 2017 podíval, nemám pochyb o tom, že tentokrát se skutečně jednalo o slabší ročník. Nechápejte mě zle, kvalitních alb vyšlo dost, ale sílu té které sezóny bychom neměli posuzovat dle nadprůměrných desek, nýbrž podle těch výjimečných. A těch tentokrát vyšlo skutečné minimum.

Trochu mě mrzí, že za očekáváními a za svými schopnostmi zůstali i někteří interpreti, do nichž jsem vkládal velké naděje. Doufám, že rok 2018 bude v tomto ohledu výraznější, poněvadž již nyní mohu pomalu začít vyhlížet novinky hned několika kapel, jejichž tvorbu chovám v obrovské oblibě – namátkou třeba Urfaust, A Forest of Stars, Thy Catafalque, snad-už-konečně-kurva Mare a tajně doufám i v Euzen…

Recenze

(Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

8.12.2017 H. Komentáře: 3

Země: Německo
Žánr: ethereal doom
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Opening Speech
02. Intro mit Pauken und Trompeten
03. The River
04. Sirenade
05. Hydroxytryptamin Baby (Part 1)
06. Track Six
07. 100 000 Days

Hrací doba: 37:42

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Z toho, jak jsou (Dolch) fenomenální skupina, jsem se tu již letos jednou zpovídal – to když vyšlo sedmipalcové EP „An den Mond“. Na něm se nacházela jen titulní píseň a jedna předělávka, což dohromady nedalo víc než necelých devět minut hudby. To je samozřejmě tuze málo, kór u hudby, která je tak skvělá, že se jí člověk prostě nedokáže nikdy přežrat, nicméně (Dolch) patří do té sorty kapel, od nichž hltám úplně všechno, takže jsem s chutí zhltnul a povinně koupil i „An den Mond“.

Opravdu jsem nečekal, že by se další nahrávka (Dolch) měla objevit ještě v aktuálním roce, ale o to větší radost mi ohlášení „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ udělalo. Obzvlášť když tentokrát se již jedná o větší hudební nadílku. Němci prozatím preferují krátkohrající počiny, takže jejich doposud nejdelším vydáním byla kompilace „I & II“ (na niž novinka svým názvem zcela evidentně navazuje) seskupující oba předcházející demosnímky („Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“), a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ tuto stopáž dorovnává.

Před samotným poslechem jsem neměl pochyb o tom, že (Dolch) daný časový prostor vyplní – když nebudu zbytečně přehánět a zvolím střídmější výrazy – smysluplně. Reálná podoba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ ovšem ukázala, že ani u (Dolch) nemusí platit, že vše, na co sáhnou, je automaticky hudební zlato.

Nechápejte mě špatně – „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ rozhodně není špatné album. Vlastně naopak. Popravdě řečeno, když se (Dolch) pustí do své typické polohy, jde opětovně o zasranou genialitu s atmosférou tak silnou, až z toho naskakuje husí kůže a mrazí v zádech. V čem je tedy problém?

Jediné, co je reálně špatně, netvoří ani minutu celkové stopáže, což je přesně ten důvod, proč budu mít ve finále i pro tuto nahrávku slova chvály. Přesto, řekněme si to na rovinu, první stopa „Opening Speech“ je píčovina jak mraky… i když už jsem možná trochu pochopil, co tím (Dolch) chtěli sdělit. Jak už název napovídá, jedná se o mluvené slovo, které vám poděkuje za koupi desky, prozradí, že jde o ukázku rozpracovaného materiálu a že jestli máte zájem, můžete si šestou píseň [poslední na straně A vinylu] pustit pozpátku. Šestá píseň s dokonale originálním názvem „Track Six“ trvá pouhých 14 vteřin, ozve se v ní nějaký potlesk a posléze nesrozumitelný blekot – jako kdyby někdo mluvil pozpátku.

Protože mě tohle fakt mocně sralo a nechápal jsem, proč (Dolch) cpou takovou sračku na svou nahrávku, dal jsem si tu práci a šestou stopu si pozpátku skutečně pustil. Onen záhadný vzkaz zní (ano, klidně se s vámi o to tajemství podělím): „Congratulations, you just played the song backwards.“ No, musím se přiznat, že napoprvé jsem se tomu fakt hodně zasmál a tyhle dvě stopy – „Opening Speech“ a „Track Six“ – chápu jako jeden velký trolling ze strany kapely. Akorát k tomu, co (Dolch) hrají, mi takovéhle vtípečky úplně nesedí.

Zatím jsme vyplýtvali tolik tlachů na něco, co reálně trvá 43 vteřin, takže nyní bychom už měli přistoupit k vlastnímu obsahu „III: Songs of Happiness… Words of Praise“. Padesátivteřinové „Intro mit Pauken und Trompeten“ (taky název za všechny prachy) je docela nezajímavé, ale pak už to začne. „The River“, „Sirenade“ i „Hydroxytryptamin Baby (Part 1)“ jsou fantastické písně, jimž nechybí vůbec nic, kvůli čemu jsem začal (Dolch) bezmezně uctívat. Z monotónních zvukových linek, mezi nimiž pluje dokonale podmanivý ženský vokál, vyvstává neodolatelná hypnotická a éterická atmosféra, jaké se prostě nelze nabažit. To samé nakonec platí i pro 18minutovou „100 000 Days“, jež si sama pro sebe uzmula celou B stranu vinylu, akorát je tu jeden menší háček. Samotná skladba reálně trvá jen lehce přes šest minut a zbylé dvě třetiny stopy vyplňuje jeden dokola se opakující tichý kytarový tón. Samotného mě překvapuje, že ani jednou jsem nebyl schopen vypnout s předstihem a vždy to s nadšením doposlouchám dokonce. Že by to o tom zlatu nakonec přece jen byla pravda?

<a href="http://dolch.bandcamp.com/album/iii-songs-of-happiness-words-of-praise">III : Songs of Happiness…Words of Praise by (DOLCH)</a>

(Dolch) samozřejmě nehrají pro posluchače, kteří mají rádi množství zvratů a pevné kontury písni. Jejich hudba je určena těm, kdo rádi rozjímají a kdo se zajímají víc o nálady než o písně. Dovolím si tvrdit, že při takovém naladění uslyšíte jednu z nejzajímavějších formací současného podzemí a nepříliš viditelný klenot pro skutečné požitkáře.

Reporty

King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch)

4.11.2017 Onotius Napsat komentář

Datum: 29.10.2017
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Caronte, (Dolch), King Dude, The Ruins of Beverast

Pokud mě nešálí paměť, němečtí velmistři undergroundového black / doomu The Ruins of Beverast se naší republice donynějška vyhýbali. Proto pro mě bylo velmi příjemným překvapením, když se před pár měsíci rozkřikla informace o jejich pražském vystoupení po boku v metalové komunitě poměrně oblíbeného folkaře Kinga Duda. Zatímco Němci mají na kontě od května výtečnou desku „Exuvia“, americký temný písničkář přijel podpořit svou rok starou nahrávku „Sex“. Na turné je doprovodily ponuří (Dolch), na jejichž účet jsem slyšel celkem chválu, nicméně sám jsem od ní slyšel tak málo, že pro mě zůstávali obestřeni aurou tajemna, a pak mně do té doby neznámí sludge/doomoví Caronte. Akce se odehrála v neděli 29. října v Modré Vopici. Jaké dojmy s odstupem přetrvaly?

Do klubu dorážím chvíli před sedmou a netrvá dlouho a spouští první kapela. Původně to měli být Caronte, nicméně na poslední chvíli z blíže nespecifikovaného důvodu, došlo k prohození a na pódiu stanuli v kápích odění (Dolch). Jejich muzika nacházející se na poměrně nesnadno vymezitelné cestě mezi doom metalem a post-punkem naživo působí poměrně přesvědčivě a disponuje fascinující mysteriózní atmosférou. Přesto se po čase začíná dostavovat pocit jednotvárnosti. Lze namítat, že o tom ta muzika má být – o homogenní atmosférické zhudebněné meditaci – jenže myslím, že by vůbec neuškodilo okořenit některé skladby trochu překvapivějšími momenty. Hodit sem tam například neobvyklý ponurý synťák či nějakou skladbu ozdobit neočekávaně sypavou pasáží, určitě by to pomohlo lépe udržet posluchačovu pozornost po celé vystoupení. Zvuk na mě působil poměrně vyrovnaně, nicméně bubeník nepůsobil moc spokojeně – ještě nedozněl potlesk po poslední skladbě a už se podrážděně prodíral za zvukařem, aby s ním prohodil pár zřejmě nabroušených vět a rozhazoval u toho rukama. Navzdory pár zmiňovaným výtkám ale otevřeli (Dolch) večer ve správném duchu. Prim bude hrát temná obrazotvornost.

Následující Caronte zabavili velmi spolehlivě. Řízný stoner metal v podání okultně vyhlížejících maníků v čele s tetovaným zpěvákem Dorianem Bonesem sice nehýřil sice nějakou přehnanou originalitou, která by jejich hudbu posouvala do nějakých neprobádaných končin, ale šlo o výtečně odvedenou přehlídku úderných riffů, která si člověka rychle získala. Dynamická show uvolnila napětí, rozhýbala publikum, přichystala úrodnou půdu pro hlavní hvězdu večera a byla takovým protikladem (Dolch), kteří byli jedineční, specifičtí, ale přesto jim k vyrovnanému vystoupení něco chybělo.

V mých očích zlatý hřeb přichází už jako třetí. Zahalen do oblaků páry a mohutný jak bouře, která sužuje celou republiku. Držím místo v první řadě zleva a ani nedutám, když zaznívají první tóny „Exuvia“, otvíráku aktuální desky, jež nese stejné jméno. Alexander von Meilenwald a jeho posádka se do toho ihned mohutně opírají a je to intenzivní. Ponuré klávesové party, drtivé bicí a plné masivní riffy doprovázené drásavým growlingem utváří sugestivní celek, který prostupuje prostor a nutí nejednoho posluchače překvapeně poulit oči. Nehraje se ale jen z novinky, zazní například i výpravná „Deamon“ z „Blood Vaults“ či stařičká syrová „Wrath of the Snake“ z „The Furious Waves of Damnation“. Dlouhé a spletité monumentální kompozice vybízí k oddanému headbangingu a zuřivým gestům. Člověk se smaží ve svém potu a zároveň ho mrazí. A přeje si, aby nikdy nepřišel konec. Atmosféra výtečných desek se podařila převést na pódium Vopice se specifickou charismatickou energií a neuvěřitelně naturalistickou přesvědčivostí. Zkrátka zážitek, na nějž se jen tak nezapomene.

Venku se spouští „chumelenice“. Je to teda spíš déšť se sněhem, ale jak se člověk vyřítil ochromen výtečným vystoupením a uzřel, jak všude kolem práší bílé krůpěje, je to jako očistný rituál. Někteří ventilují zbytky energie do koulovačky, jiným zpod střechy stačí výhled. Je třeba se ale ještě vrátit zpět do klubu na interpreta uzavírajícího večer – King Dudea. Ten vyšňořen do černé košile se svými druhy po boku, překvapen v jak malém prostoru má hrát a vybaven mimo kytary i flaškou Jacka Danielse, přichází na pódium a spouští první kousky. Nečekal jsem, že současný King zní až tak rockově, ale to vůbec nevadilo – příjemně to odsýpalo a zároveň si to zachovávalo melancholičnost starší tvorby. Zazněla nejedna hitovka, a i když jsem značnou část jejich setu měl ještě furt myšlenky u výtečných The Ruins of Beverast, nemůžu říct, že bych se nudil. King prokládal vystoupení různými střelenými proslovy, například zřejmě už tradiční výzvou k sexu mezi fandy. Jak bych shrnul závěr večera jedním slovem? Fajn.

Nedělní večer byl výtečnou akcí – a hlavní zásluhu na tom, se vší úctou k ostatním účinkujícím, měli především The Ruins of Beverast, kteří předvedli vystoupení, na nějž budu vzpomínat asi ještě dlouho. Přesně takový zážitek, jaký jsem týden předtím očekával od Ufomammut, ale něco tomu chybělo, mi nyní poskytli němečtí mistři. Šlo o ten typ koncertu, který nejen člověka v danou chvíli rozmetá na prach, ale také v něm zanechá dlouhý a hluboký zážitek. Takový koncert, jaký se vidí jen párkrát do roka. Společně s Obscure Sphinx a Swans zatím nelepší věc, co jsem letos viděl. Kdo nebyl, může jen hořce litovat…

Redakční eintopf

Redakční eintopf – listopad 2017

1.11.2017 Sicmaggot Napsat komentář

Nejočekávanější deska měsíce:
Converge – The Dusk in Us

H.:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
2. Sortilegia – Sulphurous Temple
3. Aosoth – V: The Inside Scriptures

Zajus:
1. Converge – The Dusk in Us
2. Adimiron – Et liber eris

Onotius:
1. Blaze of Perdition – Conscious Darkness
2. Converge – The Dusk in Us
3. Merkabah – Million Miles

Metacyclosynchrotron:
1. Aosoth – V: The Inside Scriptures
2. Tetragrammacide – Primal Incinerators of Moral Matrix
3. Blaze of Perdition – Conscious Darkness

Cnuk:
1. Converge – The Dusk in Us
2. Electric Wizard – Wizard Bloody Wizard

Mythago:
1. Electric Wizard – Wizard Bloody Wizard
2. Shining – Fiende

H.:

V listopadu není o čem. Hned na prvním místě se nachází obrovsky silný hráč. Jak bych mohl hlasovat pro něco jiného než novou nahrávku (Dolch)? Minialbum „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ už sice hraju nějakou dobu, protože jsem to jak správná novinářská kurva dostal předem, ale oficiální datum vydání je až 10. listopadu a tahle mimořádná kapela si speciální vypíchnutí rozhodně zaslouží.

I na druhém místě se ovšem nachází obrovsky silný hráč. Sortilegia je v koncertním podobě regulérní černá magie, ale i ve studiové formě mě tahle kanadská dvojice vysoce baví. Debutová deska „Arcane Death Ritual“ byla bravurní, takže od jejího pokračování „Sulphurous Temple“ neočekávám nic menšího než další syrový skvost.

I na třetím místě se ovšem nachází obrovsky silný hráč. Aosoth dle mého skromného názoru s každým dalším albem rostou a třeba předcházející „IV: An Arrow in Heart“ byl manifestem moderního black metalu nejvyšších kvalit. Jestli se podaří úroveň posunout ještě o kousek dál? Uff, už jen z té představy se člověku sbíhají sliny! Jsem si přinejmenším jistý, že „V: The Inside Scriptures“ zklamání nebude. Na to jsou Aosoth až příliš dobří.

Zajus:

Posledních několik měsíců bylo co se nových alb týče nečekaně nabitých (byť zpětně mohu říci, že většina očekávání naplněna nebyla). Je proto příjemnou změnou, že v listopadu nevyjde vlastně nic moc zajímavého a já tak budu mít čas dohánět, co jsem za poslední čtvrtrok nestihl. Alespoň dva kousky jsem však vybral a minimálně jeden z nich asi nikoho nepřekvapí. Converge možná nepatří do desítky mých nejoblíbenějších kapel, to však nemění nic na tom, že hudbu tvoří výtečnou. Converge se navíc v posledních letech ukázali ve vrcholné formě, což nedávno potvrdilo i EP „I Can Tell You About Pain“. „The Dusk in Us“ je tak zaslouženě mou nejočekávanější deskou listopadu.

Jméno Adimiron asi mnohým z vás nic neřekne, před třemi lety se mi však dostalo do rukou jejich album „Timelapse“, a ačkoli jsem se k němu už dobrý rok nevrátil, mám na něj velice dobré vzpomínky. Od „Et liber eris“ tedy očekávám přinejmenším to samé – solidní moderně střižený death metal. Listopad bude měsíc posluchačsky nenáročný.

Onotius:

Během listopadu jistě neopomenu řádně pročistit uši špinavým hardcorem/mathcorem v podání Converge a jejich nastávající novinky „The Dusk in Us“. Každá jejich deska je trochu jiná, a přitom řízný fundament je stále tentýž, jaký máme rádi. A věřím, že novinka nebude výjimkou a nabídne přinejmenším solidní materiál. Dále rozhodně neopomenu okoštovat nové Merkabah, za jejichž objevení patří mé díky redakčním kolegům. Jejich „Moloch“ je šťavnatý instrumentální avantgardní jazz metal, který určitě potěší fandy starších Kayo Dot a vlastně jakýchkoliv saxofonových úchyláren. První příčku, již jsem tak trochu prozradil už v koncertním eintopfu, s klidným svědomím přenechám nové desce Blaze of Perdition vycházející hned třetího.

Metacyclosynchrotron:

S prvním místem listopadového eintopfu není třeba váhat, protože s Aosoth jsem si užil tolik zajímavých hudebních až nadsmyslových zážitků jako jen s několika málo dalšími. Udrží-li pětka úroveň posledních titulů, tak věřím, že přibude minimálně jeden navíc. A pokud Aosoth laťku ještě pozvednou? Ohó, tak to mě možná z té hudby už konečně jebne!

Tetragrammacide začínali jen jako nevýrazný noise/BM bordel ve stylu raných Nyogthaeblisz, ale poslední EP „Typhonian Wormholes“ a ukázky z nové desky „Primal Incinerators of Moral Matrix“ nasvědčují, že by Indové mohli stvořit nahrávku, o které se bude v extrémním metalovém undergroundu ještě dlouho mluvit. Což asi nebude případ polských Blaze of Perdition, jimž stigma kopírky Watain jen tak někdo neodpáře, ale už poslední album „Near Death Revelations“ vykročilo v zajímavé svojské sféry a novinka „Conscious Darkness“ v nastoleném trendu evidentně pokračuje. Jsem zvědav, a to nejen kvůli koncertu Poláků v Ostravě.

Cnuk:

Želízkem v ohni pro nadcházející měsíc je pro mě rozhodně novinka „The Dusk in Us“ od Converge. Dostal jsem se k nim díky poslední, už pět let staré nahrávce, „All We Love We Leave Behind“, kterou bez delšího váhání považuji za jednu z těch úplně nejlepších desek tohoto století a nepřekvapivě také tedy za nejlepší počin těchto Američanů. To je úctyhodný výkon, vzpomeneme-li na fakt, že existují už dlouhých 27 let.

Pozice „The Dusk in Us“ není rozhodně jednoduchá, na druhou stranu, Converge platí za stabilní kapelu, co se kvality alb týče, takže dosáhnutí nastavené laťky není nemožné. Vlastně jim v tom i docela věřím.

Další novinkou, na niž se těším, je „Wizard Bloody Wizard“ od Electric Wizard. Musím přiznat, že nejraději mám jejich starší období, ze kterého se čarodějové vymanili s albem „Witchcult Today“ a nabrali trochu jiný směr. Ten není nijak špatný, jen už tolik nepoutá moji pozornost. Na posledních studiovkách se i tak vždy objevilo pár pecek, které mě opravdu bavily, tak doufám, že podobně tomu bude i nyní.

Mythago:

Listopad je hodně, hodně, hodně slabým měsícem a vybrat desky, na které se alespoň náznakem těším, pro mě bylo bojem. Takže jen stručně.

První místo u mě nakonec vyhrávají Electric Wizard a jejich novinka „Wizard Bloody Wizard“. Reference víc než jasná, hudba bude snad alespoň z poloviny tak kvalitní, ačkoli z vypuštěné „See You in Hell“ mám pocity dosti rozporuplné. Slova Juse Osborna – „Ta nejjednodušší a nejneandrtálštější skladba vůbec.“ – ji vystihují docela přesně a já nevím jestli je to dobře, nebo špatně. Každopádně doufám, že zbytek bude zajímavější.

Druhým a posledním jménem na seznamu jsou Švédi Shining. I když jejich hudbu preferuji určitě víc než Electric Wizard, na EP o jedné vlastní skladbě a jednom coveru se prostě zas tak těšit nedá. Ale co už člověk nadělá, když všechny další desky tohohle měsíce jdou zcela mimo mě…

Od hudebních fandů pro hudební fandy