 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 35:48 K recenzi poskytl:
|
První pohled (Dantez):
„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ je osmou řadovou deskou karvinských Inferno, první vydanou pod labelem Debemur Morti Productions a zmixovanou ve Studiu Emissary, které poskytlo péči klenotům jako „Flesh Cathedral“, „Aphotic Womb“ nebo „Tabernaculum“. Navzdory studiovým a vydavatelským změnám je návaznost na předešlé „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ a „Omniabsence Filled by His Greatness“ znatelná.
Zachování linky vítám. Předchozí dvě desky Inferno totiž lze řadit mezi to nejlepší, co česká blackmetalová scéna kdy vyvrhla. Ani po delší době pozitivní dojem z „Omniabsence Filled by His Greatness“ a „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ nepolevil, spíše naopak. „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jsem v počátcích zcela nedocenil. Až s mým návratem spjatým s vydáním „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ se mi zalíbila více, byť pozitivní dojmy z jejího předchůdce stále převažují. „Omniabsence Filled by His Greatness“ mi doteď přijde lépe uchopená. Následovník byl odvážnější, materiál se mi ale sem tam příliš sléval a spíše než aby na mě zapůsobil jako silný celek, zarýval se v dílčích momentech. Obě desky by si každopádně určitě zasloužily (a zaslouží) věhlas, který svého času sklízelo „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ od Cult of Fire.
Možná jde jen o můj pohled, ale „Omniabsence Filled by His Greatness“ představuje v existenci Inferno poměrně zásadní předěl. Právě zde filosoficko-religiózní bádání a obecné pátrání po esenci temnoty nabylo nové úrovně. Struktura skladeb získala na komplexitě, stopáže se prodloužily, stejně jako názvy tracků. Podobně se prohloubil zájem a zápal pro rozpracovávané téma. Vše jde dále, za rámec, hudbu opřádá přitažlivá, byť zhoubná aura. Kapela se začala pouštět do sofistikovaných sond, které se nebojí opřít o ezoteriku, parapsychologii či obskurnější, ale i oblíbené osobnosti literatury. Přitažlivý je zejména fakt, že míra zápalu pro koncept a složitost problematiky se přímo propisuje do hudebního výraziva.
„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ jde ambicemi, ale i hudební a tematickou ambivalencí ještě dále. V rámci postupů přesahuje black metal a z žánrového odstupu se snaží těžit. Z blackmetalové perspektivy je zde nejryzejší vlastně esence – jisté jádro, které formuje celkový feeling. Uchopení tématu následuje, pozvolný propad do temnoty pokračuje. Jde se daleko za elementární okultismus, vlastně tak daleko, že je můj intelekt na látku docela krátký. Tuším, že „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ nadhazuje otázky o samotné hmotě, času a prostoru. Opírá se o mystiku, filosofii, vědu a dané disciplíny využívá pro pochopení osobní zkušenosti s něčím, co rozum přesahuje.
Prolnutí hloubky a obskurní povahy konceptu do hudby je na novince zjevné. „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ je bohatá na nečekané otočky, změny nálad i žánrové implementace. Skáče se od sypaček k podivně popovým rytmům, od pocitů zmaru ke zvrácené grandiozitě, od krautrockové psychedelie k post-punkové přímočarosti. Album buduje, a zároveň se odráží od „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“. Kompozice nejsou vyloženě sofistikovanější nebo techničtější, spíše jdou více na dřeň. Od přepadu k totální nehmatatelnosti desku drží bicí a doprovodný vokál Hekte Zaren. Vše ostatní se odehrává jako by pod hávem, kvůli němuž je občas nesnadné dané komponenty identifikovat.
Onen háv však v určitých momentech působí až moc hrubě. Snaha o obskurní vyznění se sem tam žene na úplnou hranu, na mě občas snad docela zbytečně. Kytary zastřenost snášejí a dokáží z ní těžit – jejich zvuk je někdy mlhavý natolik, že nevím, zda slyším riff nebo synthovou linku, což přidává na celku mysterióznu. V daném ohledu trpí spíše hlavní vokál, který celou dobu zní jako monotónní šum a k výslednému dojmu příliš nepřispívá, dokonce pod vrstvou instrumentace zaniká. Doprovázející Hekte Zaren se z hlediska mixu naopak podařilo zvládnout velmi dobře. Vokalistka je snadno identifikovatelná i evokativní. Zároveň dokáže působit jako významnější pojící prvek desky. Zásadnějším pojítkem je na „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ pak už jen temnota jako taková. Někdy to ale nestačí.
Přestože „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ vnímám jako nejambicioznější a skladatelsky nejlépe zvládnutou desku Inferno, nemůžu říct, že si ji dokážu užít jako „Omniabsence Filled by His Greatness“. Občas mi přijde, že na snahu o sdělení konceptu dojíždí hudba samotná. Podobné pocity se dostavily třeba u posledního počinu Abyssal (paralelu vidím i ve ztvárnění coverů) – deska by mě měla bavit, ale při poslechu samotném občas tápu, jako bych se neměl čeho chytit. Inferno jsou sice v rámci řemesla podstatně zdatnější a hraní si umí lépe pohlídat, i na novince mi však chybí výraznější středobod. „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ proto v první řadě oceňují spíše za odvahu. Až pak za hudbu jako takovou.
Druhý pohled (H.):
„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ na obě předchozí desky Inferna určitě navazuje v tom smyslu, že se snaží o složitější a hlubší pojetí black metalu, což je za mě v pořádku. Přesto mi novinka přijde v lecčems odlišná než „Omniabsence Filled by His Greatness“ a „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“.
Ani jedna ze dvou předešlých nahrávek nebyla přímočará nebo jednoduše uchopitelná. Zdá se mi ale, že na „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ šli Inferno v tomhle ohledu ještě dál a záměrně se chtěla vytvořit deska bez zřejmých záchytných bodů. Celé to zní zastřeně a mlhavě, Adramelechův vokál se v tom, očividně chtěně, ztrácí (což mně osobně vůbec nevadí) a evidentně se sázelo víc na celkový „makro“ pocit, nikoliv na „mikro“ detaily jako zapamatovatelné momenty.
Album takhle paradoxně působí i navzdory tomu, že samotné skladby jsou ze skladatelského hlediska leckdy docela variabilní a rozhodně se nedá tvrdit, že by se Inferno pokoušeli za zamlženým zvukovým ošetřením skrýt nedostatek nápadů. Osobně si navíc cením rozumné délky – konečně někdo chápe, že alba nemusí hrát hodinu, aby to bylo umění.
„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ tedy trochu brzdí jen jedna věc, a sice že „Omniabsence Filled by His Greatness“ i „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ mě subjektivně bavilo víc. Což ale neimplikuje, že by se mi „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ nelíbilo nebo že by album v něčem zásadně střádalo. Pořád se totiž jedná o prvoligový materiál a minimálně v rámci českého black metalu půjde o zásadní titul roku 2021.
