Finští Dark Buddha Rising se v poslední pětiletce (vím, že mi to nevychází, ale mentálně furt žiju v roce 2020 a tradičně mi bude chvíli trvat, než si zvyknu… obligátní přepisování poslední cifry v roku jistě znáte taky) zrovna dvakrát nepřetrhnou s vydáváním nových věcí. Až do desky „Inversum“ z roku 2015 dokázali držet pravidelné tempo a minimálně co dva roky pouštěli ven novou řadovku; ve svých počátcích dokonce co rok.
Od „Inversum“ nicméně začali vydávat sporadicky. V roce 2018 hodili do světa povedené EP „II“ a výpravný vinylový box „The Black Trilogy“, ale jinak nic. Jedním dechem ale musím dodat, že okolo probíhala hromada dalších aktivit. V průběhu let vycházely nové počiny Atomikylä, Mr. Peter Hayden, Convocation nebo Hexvessel, tedy dalších skupin, v nichž se členové Dark Buddha Rising angažují. Opomenout samozřejmě nelze ani kolaborační projekt Waste of Space Orchestra, kde se potkaly kompletní sestavy Dark Buddha Rising a Oranssi Pazuzu. Na první dobrou tedy může pohled na diskografii Dark Buddha Rising z poslední pětiletky vypadat trochu prázdně, ale na ten druhý není problém zjistit, že se toho ve skutečnost dělo poměrně dost.
Každopádně, ticho utnul listopad 2020, kdy Finové vypustili sedmou řadovku „Mathreyata“. Rozhodně bych si o ní nedovolil tvrdit, že patří k tomu nejlepšímu, co pod značkou Dark Buddha Rising vyšlo. Vlastně můžu v klidu říct, že v porovnání s posledními počiny mi „II“, „Inversum“ i „Dakhmandal“ přijdou lepší. Stejně rázně si ale dovolím prohlásit i to, že ani přesto si Dark Buddha Rising s „Mathreyata“ ostudu neřežou a přese všechno si připsali povedené album, které za poslech stojí.
Úvodní „Sunyaga“ stojí primárně na riffech a z celého alba platí za největší metal. Samozřejmě to platí relativně, protože nejde o tupou hoblovačku. Skladba jednoznačně nese rukopis Dark Buddha Rising, trpělivě převaluje hutné kytarové plochy a celkově nemůžu tvrdit, že by na ní bylo něco vyloženě špatného. Přesto se jedná o nejméně zajímavou stopu na „Mathreyata“ a skutečně zajímavou se stane až ve druhé polovině, protože v té první se místy blíží konzervativnějšímu stoner / doomu, přičemž právě tyto momenty se pro mě vyčerpaly nejrychleji na celém albu.
„Nagathma“ dává víc na odiv „šamanský“ aspekt muziky Dark Buddha Rising. Hypnotická první část postupně vyroste do kytarové erupce. Na podobném receptu staví také „Uni“ akorát s tím rozdílem, že u ní se rozjezd nese v ambientnějším duchu. Oba songy nicméně spojuje schopnost skvěle gradovat.
Vrcholem „Mathreyata“ se nicméně stává až finální „Mahathgata III“, která na ploše čtvrt hodiny pracuje s elementy a přístupy představenými v předešlých písničkách, a navrch přihazuje několik parádních zvratů, výborných momentů postavených na odzbrojující rytmice a intenzivních pasáží.
Výše jsem sice tvrdil, že předešlé nahrávky Dark Buddha Rising mi přišly lepší, ale jak vidíte, ve finále se stejně chválí, takže je všechno v pořádku. Upřímně si totiž myslím, že „Mathreyata“ stále platí za nahrávku, již se vyplatí slyšet, a pořád si dokážu úplně v klidu představit, že bych si ji pustil i v budoucnu. A to lze myslím bez větších debat považovat za výborný výsledek.
Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 8.12.2020 Label: World Terror Committee
Tracklist:
01. Saatanan viha
02. Elegia
03. Uneton
04. Sydänkuoro
05. Elävänä, kuolleena
06. Kärsimysten katedraali
07. Haudattujen tähtien yönä
08. Rakas kuu
09. Unohtumaton
10. Mustat vuodet
11. Pyhä kuolema
12. Veriuhri
13. Ota minut vastaan
Sargeist, Behexen, Horna – bez debat nejzvučnější jména finského black metalu. Trojice dokládá zvuk, který se po více než dvou dekádách považuje za tradiční a definuje označení „finnish black metal“. Každou kapelu přitom lze díky autorským ostruhám snadno rozpoznat. Horna se napříč diskografie plné splitů, krátkých a dlouhých nahrávek drží „finského“ jádra nejpevněji.
Na rozdíl od Behexen a SargeistHorna se zvukem tolik neexperimentují. Ve většině případů se rychlé tremolo střídá se středními tempy, sem tam se skladby nesou v pomalejších tempech a nebojí si dát načas. Vše zastřešují pro kapelu typické riffy, které balancují na pomezí melodického black metalu a vyznění ze začátků druhé norské vlny. Na tomto templatu Horna vytvořili počiny, které lze zařadit nejen mezi klasiky finské scény, ale i žánru obecně. Patří zde třeba dlouhohrající „Envaatnags eflos solf esgantaavne“, dvoudisková „Sanojesi äärelle“ nebo split s Behexen z roku 2004.
Jelikož nahrávky Horna z hudební perspektivy dodávají od začátků podobně laděnou muziku, odlišnosti lze hledat spíše ve vokálním ladění a zvuku jako takovém. Starší alba tíhnou k ostřejší produkci, kde hlavní roli hrají buďto kytary nebo vyřvané vokály. Pozdější desky se Spellgothem za mikrofonem působí „hutněji“ – do popředí se dostávají bicí s basou. Uvřískaný vokál, který byl v minulosti pro Horna trademarkem, nahrazuje Spellgoth ráznější dikcí a nižším posazením. Oba aspekty můžeme slyšet na „Hengen tulet“ z roku 2015, kombinace se zde celkem míjí účinkem. Deska působí jako nabasovaná zvuková změť, ze které nic nevyvstává. Navazující EP „Kuolleiden kuu“ už mělo ostřejší kontury a poslouchalo se o dost lépe.
„Kuoleman kirjo“ na EP zvukovou kvalitou navazuje. Do popředí se opět dere rytmická linka, nepohřbívá ale vše ostatní. Zvuk bicích je doslova studiový a posluchače rozdělí na dva tábory. Mnohé nasere natriggerovaný kopák, který soundu přidává na sterilitě, ale i na svižnosti desky – momentum je v úvodu vyloženě bezchybné a první 4 tracky uplynou bez zadrhnutí. Ke zvolnění dochází okolo poloviny hrací doby, kdy si Horna hrají s novými charakteristikami.
V půli „Kuoleman kirjo“ překvapí čistými chorálními nápěvy, které Horna posléze využijí ještě dvakrát. Ne vždy ale fungují, protože zpěv je falešný, a sráží tak serióznost desky. Chorál v dobarvení atmosféry selhává nejvíce v „Haudattujen tähtien yönä“, podstatně lépe funguje ve finální „Ota minut vastaan“, kde stojí v kontrastu s projevem Spellgotha a dobře jej umocňuje.
Po boku čistých vokálů se na desce občas objevují, v rámci tvorby Horna, nové hudební postupy. „Kärsimysten katedraali“ připomene dynamikou songwriting Mgła, „Haudattujen tähtien yönä“ pak testuje feeling po vzoru Dissection. Ve většině případů však kapela sází na osvědčené. A vyplácí se.
„Kuoleman kirjo“ dojíždí hlavně na úmornou délku – po dobu sedmdesáti minut se konzistence drží těžko. Po čtvrtině začne desce padat řetěz a daří se jej nahodit zpátky až poblíž konce. Na druhou stranu nejde říct, že by deska nabídla vyloženě špatnou skladbu.
Byť se „Kuoleman kirjo“ poslouchá na jeden zátah těžko, jde o nejlepší kapelní počin minimálně za posledních osm let a nejlepší desku se Spellgothem za mikrofonem. Horna se zde sice s ničím převratným netasí. S ozkoušeným však pracuje tak dobře, že standardní výkon neuráží a po většinu času baví.
Druhý pohled (H.):
Já osobně mám s „Kuoleman kirjo“ hned několik zásadních problémů, které mi dost prudce brání v tom, abych si desku mohl užít nebo ji nějak zásadněji chválit. Jistě, a můžu to říct hned na začátek, řemeslo má Horna podchycené dobře a žádné zásadní přešlapy se nekonají. Ale…
Hned první na ráně je samozřejmě délka. Ne snad, že bych měl a priori něco proti dlouhým albům, ani si nemyslím, že by Horna nedokázali udělat dlouhé a zároveň dobré album. „Sanojesi äärelle“ ostatně může posloužit jako důkaz, že to jde, když se chce. „Kuoleman kirjo“ ovšem nenabízí tak nabušený materiál, aby si nahrávka těch sedmdesát minut obhájila. Jak už jsem řekl, nic vyloženě špatně tu není, přesto mě to za chvíli přestává bavit a měl jsem velký problém dát fošnu celou v jednom kuse. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli se mi to vůbec povedlo. A to samozřejmě není dobré znamení.
Přepálená délka pak jen podtrhuje skutečnost, že některé songy možná nedělají nic špatně, ale zároveň nedělají ani nic zásadně dobře a vesměs jen plní roli vaty, která nepřináší nic nového ani albu, ani kapele. Pár povedených věcí se najde, třeba „Uneton“ je hit jak zmrd a drhne poctivě, taky poslední „Ota minut vastaan“ se mi líbí. Ale třeba ze středu „Kuoleman kirjo“ jsem si nezapamatoval ani prd.
No, a v neposlední řadě mě taky trochu sere zvuk. Přijde mi, že „Kuoleman kirjo“ zní zbytečně přívětivě a čitelně. Sice nejde o první řadovku Horna, s níž mám po zvukové stránce trochu problém (koukám na „Askel lähempänä Saatanaa“), ale novinka mi vyhovuje asi nejméně. Třeba „nabasovaná změť“ v podání „Hengen tulet“, jak to nazval kolega, mě brala o něco víc, i když i tam to samozřejmě mělo k ideálu daleko.
Všehovšudy jde pro mě tím pádem jde o jeden z nejslabších dlouhohrajících titulů Horna. Moc si nedovedu představit, že bych někdy v budoucnu dostal chuť si jej pustit znovu.
Ať už máte svoje povolání rádi sebevíc, jebat se ráno do arbeitu není žádná slast, a tak se s vámi tentokrát podělím o námrd, který mi v posledních dvou měsících ony cesty náramně zpříjemňoval.
Malicious z Finska se na scéně uvedli v roce 2012 s demo nahrávkou „Mental Illness“, ale zajímavější bylo až EP „Black Fumes“. Kdybych zmíněnou nahrávku před pěti roky slyšel, tak věřím, že na dlouhou prvotinu čekám jak panic na mokré pičisko, protože soudě dle zpětného studia je fakt dobrá a svým rázem mi připomíná demo Obscure Burial, „God’s Abomination“, které jsem svého času hodně žral. Ti mě ale svým stejnojmenným full-lengthem zklamali asi tak, jako mě teď Malicious ničí. Tedy fest.
Hudební základy „Deranged Hexes“ lze definovat jednoduše, a to dvěma kultovními nahrávkami: „Divus de mortuus“, tedy demokazetou texaských Necrovore, a „Abominations of Desolation“, nultým debutem Morbid Angel, kde ještě bubnoval a řval Mike Browning z Nocturnus (AD) nebo Incubus. Nerad bych předkládal, že Malicious tyto perly sprostě kopírují. Spíše je jim rovněž vlastní vize vzteklého metalu evokujícího svým přesahem bestiální temnotu vně člověka. Díky tomu i Malicious nahráli výraznou desku, jež bude v budoucnu stát jako perfektní reference osmdesátkového death metalu vyhroceného v chuj. Vyjít tohle zlo ještě v minulém století nebo dokonce v předmětné dekádě, měli bychom co do činění s velebeným kultem.
Bubeník tu sice příležitostně sype jako D.D. Crazy, ale většinou se věnuje přísným scizzor-beatům, které roztáčí pokroucené riffy do červených obrátek. „Deranged Hexes“ ale za svůj urputný tlak vděčí především kompaktnímu skladatelství. Proto má jedenáctiskladbové album pouhých 25 minut a je nutné ho poslouchat kapku důkladněji. Chvíli mi totiž trvalo, než jsem začal bezpečně rozeznávat jednotlivé skladby. Ani teď, po avizovaných dvou měsících častého poslechu, si nedokážu jediný song v hlavě přehrát od začátku do konce, protože tyhle písničky rozhodně nejsou primitivně vystavěny. Je evidentní, že pánové materiál pilovali ve zkušebně do zblbnutí, čímž v mých očích dostatečně nahradili novátorství, jímž například oplýval mladý Trey Azagthoth.
Za méně výrazné považuji skladby ze středu desky, kam patří i dvě dosud vypuštěné ukázky „Hideous Transformation“ a „Death Embalmed“. Ale určitě se nenechte zmást a desku neodkládejte po dvou pokusech, kdy vám asi přijde, že Malicious drhnou furt to samé. Není tomu tak. Vzhledem k výše uvedenému bych si ani nepřál, abyste očekávali extrém pro extrém jako v případě loňských Concrete Winds. Opět připomínám, že „Deranged Hexes“ je duchem výhradně osmdesátková záležitost, byť prolnutá extrémním zápalem pro věc.
Obávám se, že výše recykluji své obvyklé recenzentské fráze a skutečnou hodnotu nahrávky definuji pouze letmo. Každopičopádně platí, že z původně sympatické desky se vylíhlo monstrum a „Deranged Hexes“ považuji za nejlepší debut, který jsem letos slyšel. Malicious dále stavím, co se týče návaznosti na kult Necrovore a raných Morbid Angel, na úplný piedestal, dokonce i maličko výš než Concrete Winds, z nichž jsem se rozplýval loni. Tudíž tu dle mého máme další nesvatou povinnost pro všechny deathmetalové maniaky.
Finští Ordinance se v roce 2014 blýskli s výborným debutem „Relinquishment“. Jednalo se přesně o ten druh alba, které se tváří na první pohled nenápadně a nějaké velké pozornosti se nedočká, ale těm, kdo mu svou pozornost věnují, dokáže nabídnout vysokou kvalitu. Vzpomínám si, že jsem toho tehdy od „Relinquishment“ nic moc nečekal (jako obvykle od náhodně poslouchaných debutů), ale o to víc mě deska překvapila.
Netvrdím, že jsem měl v dalších letech potřebu prvotinu Ordinance valit do uší pravidelně. Člověk má přece jenom málo času a moc potenciálně zajímavých věcí k poslechu v záloze, aby pořád dokola točil jednu a tu samou placku dokola jak kokot. Rozhodně jsem si ale Ordinance dobře zapamatoval a příležitostně jsem si „Relinquishment“ připomněl.
Následně se nicméně po finské smečce trochu slehla zem a dlouho o ní nebylo slyšet. Nebo jsem třeba jen špatně poslouchal, kdo ví. Faktem však zůstává, že žádné další počiny Ordinance v následujících letech nevycházely. Proto mě příjemně překvapilo, když se letos zčistajasna vynořila zpráva, že Finové vydají druhou desku „In Purge There Is No Remission“. Můžu rovnou předeslat, že novinka určitě nezklamala.
Od „Relinquishment“ uběhlo dost času, tudíž nepřekvapí, že se toho dost změnilo. Z kapely odešel bubeník Impudicus (Totalselfhatred), na jehož místo si Arttu Ratilainen (dále působil třeba v koncertní sestavě Alghazanth) přizval Lauriho Laaksonena z Desolate Shrine a Convocation. Hlavně se ale zajímavě posunul zvuk skupiny. Neříkám, že směrem k lepšímu, ani neříkám, že směrem k horšímu. Jen o kus jinam, díky čemuž „In Purge There Is No Remission“ vyznívá docela jinak a pracuje s jinými náladami.
„Relinquishment“ se mi zdálo víc semknuté, uzavřenější a méně přístupné. O to větší pak ale byla odměna, když člověk nahrávku pořádně naposlouchal a objevil na ní ty excelentní momenty, jichž se tam nacházelo opravdu dost. „In Purge There Is No Remission“ mi naopak přijde stravitelnější a podařilo se mu zapůsobit hned na první pokus. Navíc musím novince určitě přiznat k dobru, že úvodní dojmy byly takřka impozantní. Druhé album Ordinance se mi okamžitě strefilo do noty a první poslechy jsem si fakt mocně užil.
Tohle by mohlo vyvolat dojem, že „In Purge There Is No Remission“ bude víc instantní a rychleji vyprchá, ale naštěstí se tak neděje. Deska má co nabízet i s opakovanými poslechy a stále baví, ačkoliv jsem si na ní zpočátku docela hutně zafrčel. Nadšení sice ustoupilo, což je samozřejmě logické, ale pořád zůstává pocit, že poslouchám kvalitní a vysoce nadprůměrné album.
„In Purge There Is No Remission“ u mě boduje především ve dvou bodech, i když oba spolu úzce souvisí. Prvně bych určitě vypíchnul vysokou kompoziční úroveň. Skladby jsou poskládané chytře, variabilně a nabízejí spoustu výborných chvilek. Všechny navíc mají vlastní ksicht a dokážou nabídnout jasně zapamatovatelné pasáže. Což mě přivádí ke druhému klíčovému kladu, a sice schopnosti vymyslet hromadu bravurních, fest vymakaných momentů. Na desce se nachází halda pasáží, na něž se i s přibývajícími poslechy mohu pořád těšit a pořád si je užívám. Za to rozhodně palec nahoru.
Když jsem probíral sestavu, zmínil jsem hned několik dalších kapel, v nichž současní či bývalí členové Ordinance působí nebo působili. Upřímně, kdybych si tohle portfolio přečetl, na poslech by mě to asi nenalákalo. Ani jedno z uvedených jmen pro mě osobně ani zdaleka nespadá do toho zajímavého, co finský metal nabízí. Věřte mi ale, že Ordinance všechny jmenované formace vysoce převyšují. Platilo to na „Relinquishment“ a bezezbytku to platí i na „In Purge There Is No Remission“.
Když pak srovnám oba full-length počiny Ordinance, asi bych řekl, že „Relinquishment“ se mi zdá o chlup lepší, ale to neznamená, že by „In Purge There Is No Remission“ nebylo skvělé jak sviňa. Novinka pořád diktuje kvalitně, nabízí poutavý a propracovaný black metal a rozhodně byste ji měli slyšet.
Finská individua Oksennus jsem pořádně objevil až s poslední řadovkou „Kolme toista“ z roku 2018. Už nějakou dobu jsem měl tehdy kapelu v merku, ale až tahle deska mě donutila jejich muziku pořádně zkusit. Výsledek mi sednul. Šlo o choromyslný zvrhlý death metal s experimentálními tendencemi. Pod taktovkou tří mrkví na obalu a kosočtvercové onanie v bookletu zde Oksennus valili dost hustou divnost. Ale co jiného čekat od skupiny, jejíž název v překladu znamená „Zvracení“ a na palicí nosí pytle od brambor (anebo mrkví?).
Od „Kolme toista“ se nicméně v řadách Oksennus udály dost zásadní změny, byť to tak vzhledem k četnosti vydávaných počinů nemusí na první pohled vypadat. Z kapely odešli všichni ostatní členové a zůstal jen K. Olavi K.virta. Z Oksennus se tedy stal jednočlenný projekt. Na kadenci se to nicméně neprojevilo, takže loni vznikla dvě dema a letos se objevilo EP „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“.
Na „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ okamžitě zarazí jedna věc: na obalu se nenachází další z hovadských malůvek, které už po nějakou dobu patřily k trademarkům Oksennus. Namísto toho minialbum reprezentuje změť tvarů, jež může s trochou fantazie připomenout zrnění na televizi. Tenhle chaos pak výborně koresponduje s druhou skladbou „Sorron yöstä nouskaa“, ale o tom až za chvíli. Nejdřív ještě musím zmínit, že „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ opakuje vtípek použitý již na „Kolme toista“, a sice že všechny songy trvají na vteřinu stejný čas. Tentokrát je to přesně třináct minut a dvanáct vteřin.
První song „Työn orjat“ se táhne jako smrad z echt ohavného pšouku. Takový ten plíživý bahenní čvachťák, jemuž k dokonalosti chybí už jen zelený obláček. Ve vzduchu se to drží jak hovno na botě a nechce to odejít. Podobně plíživá, zatuchlá a zabahněná je i „Työn orjat“. Jedná se o tíživý hnusný doom / death. První polovina je fakt brutální tryzna a působí skoro až nekonečně. Samozřejmě, že u Oksennus se musí počítat s pořádně obskurním pojetím, a tohle ke skupině dost sedí, ale těch úvodních sedm minut nabízí tak ortodoxní zmar, až to za chvíli začíná nudit.
Druhá polovina „Työn orjat“ už se mi zamlouvá více. Tempo se o trochu zvedne (později dojde i na jednu rychlejší pasáž), ale také nastoupí experimentálnější vlivy a různé divnosti. Tady už nemám moc co vytýkat. Pro zajímavost můžu dodat, že „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ bylo natočeno v partizánských podmínkách domácí karantény, kde K. Olavi K.virta neměl přístup k bicí soupravě. Činely byly nasamplovány z dřívějších nahrávek a namísto kopáku byl použit šamanský bubínek.
Pro druhý song ale tenhle druh nahrávání nehraje žádnou roli, protože tady o rytmus nezakopnete ani omylem. „Sorron yöstä nouskaa“ valí anihilační harsh noise wall bez jakýchkoliv kompromisů. Tady není moc o čem povídat. Můžete se těšit na třináct minut hlukového teroru bez sebemenších změn, výkyvů nebo ozvláštnění. Jen proud drásavého zvuku. Nemám na tom co víc vysvětlovat. Kdo se vyzná, dostane očistec. Kdo harsh noise nechápe, nepochopí jej ani tady. Mě osobně nakonec „Sorron yöstä nouskaa“ baví víc než „Työn orjat“.
Dohromady je „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ fajn ípko, které na začátku trochu ponudí, pak začne být zajímavé a nakonec vás sejme noisovým terorismem. Jako jednohubka zafunguje. Z hudebního hlediska mi ale „Kolme toista“ přišlo jednoznačně zajímavější a záživnější. Přesto je „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ sympatický divné, jak se na Oksennus sluší a patří, a toho si cením.
Země: Finsko Žánr: industrial metal Datum vydání: 17.4.2020 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Naitu
02. Kyntövuohi
03. Sylkekää siihen
04. Viha ja rakkaus
05. Turvasana
06. Kuoleman juuret
07. Syvissä vesissä
08. Sano Kun riittää
09. Jumalauta
10. Revi minut auki
11. Syntisten laulu
12. Ikävä
13. Mosquito à la carte (To Be Contiuned 5)
Turmion Kätilöt jsem vždycky dával za příklad, že lze zkombinovat metal a vlezlou elektroniku, aniž by z toho vznikla vylízaná píčovina, kde se hraje (ještě v tom lepším případě) průměrný metal s jedním levným samplem na začátku songu a hned se tomu říká industrial metal. Tím spíš mě mrzí, že dnes budu muset do Finska poslat jeden jedovatý hejt, protože nová deska „Global Warning“ je prostě kurva slabá.
Navzdory výše řečenému – tedy názoru, že kapela umí udělat docela kvalitní industrial metal – jsem nikdy neměl potřebu Turmion Kätilöt točit intenzivně. Jejich alba jsem si vždy pouštěl v době vydání a zpětně už si dával jenom konkrétní hitovky, které mě osobně zaujaly nejvíc. Celé desky si vpaluji jen svátečně. Není ale nutné všechno poslouchat intenzivně, vlastně to ani není možné, aby měl člověk ke skupině respekt a její muziku považoval za solidní. Turmion Kätilöt k takovým případům patří. Vždy mi byli docela sympatičtí a jejich nové studiovky jsem si pouštěl docela rád.
Předešlé „Universal Satan“ z roku 2018 jsem ale úplně minul. Vůbec jsem nevěděl, že to album vyšlo. Na YouTube jsem sice narazil na videoklip „Sikiö“, ale nějak jsem si to nespojil, že patří k nějaké nové desce, navíc mě song moc nezaujal, takže jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost. O existenci „Universal Satan“ jsem se dozvěděl vlastně až nyní, když jsem začal psát recenzi na letošní novinku „Global Warning“.
„Global Warning“ pro Turmion Kätilöt přineslo jednu zásadní změnu. Už od „Perstechnique“ z roku 2011 chodily počiny formace do světa pod značkou Osasto-A, tedy u firmičky, jejímž vlastníkem není nikdo jiný než Petja Turunen neboli zpěvák MC Raaka Pee, hlavní postava Turmion Kätilöt. S „Global Warning“ se ale Finové přesunuli pod jinou firmu, a to rovnou pod pravděpodobně největší metalový moloch na světě – Nuclear Blast.
Kdybych se vyžíval v konspiračních teoriích, tak bych mohl začít tvrdit, že za mrzkou úrovní „Global Warning“ stojí právě tento přechod. Reptiliáni ovládající Nuclear Balast totiž při iluminátském rituálu naejukovali na kebule MC Raaka Peeho & his boys koňskou dávku chemtrails (nemohli použít vakcínu, protože ty způsobujou autismus, víš jak). Výsledkem popsané iniciace do exkluzivní rodiny metalové povrchnosti kapela ztratila svůj pověstný cit na vybalancování chytlavosti a vkusnosti. Samozřejmě myšleno hudební vkusnosti, protože vizuální prezentace Turmion Kätilöt vždy stála spíš na zamýšleném, leč zábavném nevkusu. I když ani to už není, co to bývalo, protože Spellgoth ukazující na koncertech svůj zvadlý kokot už dávno odešel.
Konspirace nicméně k mým oblíbeným kratochvílím nepatří, takže si myslím, že si Turmion Kätilöt prostě a jednoduše vybrali slabší chvilku. Což o to, vlezlá bejkárna to z jejich strany samozřejmě byla vždycky, na tom mají celou tvorbu postavenou. Přijde mi však, že na „Global Warning“ až příliš často překračují tu hranu, za níž všechny ty klávesové linky spíš otravují a působí příliš podbízivě. Jako nejkřiklavější příklady mohu uvést strašné odrhovačky jako „Viha ja rakkaus“, „Sano kun riittää“ a samozřejmě závěrečnou plážovku „Mosquito à la carte (To Be Contiuned 5)“. Chápu, že přinejmenším ta poslední má být jakože vtip a nadsázka, ale sorry, nebavil jsem se.
„Global Warning“ mě ale sere ještě v jedné věci. Není to totiž naprostá píčovina, spíš rozporuplné album, z něhož jsem si bohužel zapamatoval spíš to horší. Turmion Kätilöt nicméně pořád umějí udělat i nějakou slušnou pasáž, která vesměs splňuje to, co od kapely jejich druhu očekávám. V některých skladbách to lepší dokonce převažuje, ale trochu je hyzdí konkrétní otravný motiv („Sylkekää siihen“), případně nevýraznost jistých pasáží („Turvasana“, „Revi minut auki“). Vesměs bez výhrad je u mě snad jedině „Syvissä vesissä“, kteroužto tím pádem pasuji na nejlepší song alba, a s přivřenýma očima ještě „Jumalauta“.
„Global Warning“ jako celek neposlouchatelné samozřejmě není. Pokud si navíc člověk vyhází z playlistu ty tři nejhorší tracky, které mě osobně fakt prudí, tak nakonec o zas takový průser nejde a snáze se tolerují i ty další slabší chvilky napříč dalšími songy. Ani takový přístup ale nic nezmění na tom, že „Global Warning“ pořád nepůsobí tak lehce a zábavně jako některé starší věci. Ve finále jde tedy o nahrávku, k níž bude mít snad nejmenší cenu se vracet ze všech alb Turmion Kätilöt, s nimiž jsem měl tu čest.
Psát o tom, jak jsou Oranssi Pazuzu výjimečná skupina, by asi bylo zbytečné. Na tohle téma už se za ty roky popsaly stohy papíru, ať už toho pomyslného digitálního anebo toho skutečného. Ostatně i my zde na Sicmaggot, jsme k tomu přispěli a konkrétně já osobně jsem tu téhle finské formaci vždycky věnoval dost prostoru. Ostatně, „Muukalainen puhuu“ bylo prvním albem vůbec, jemuž se u nás na stránkách dostalo nejvyšší možné známky 10/10. To byly ty časy, kdy jsme ještě lpěli na číselném hodnocení nahrávek. A nešlo o poslední desítku, která tu na adresu Oranssi Pazuzu přistála. I nyní si ale nemyslím, že by šlo o přestřelená čísla, protože Finové přinesli něco zvláštního, pulzujícího a svébytného. To si ocenění vždy zaslouží.
Stejně tak by asi bylo zbytečné se rozepisovat o tom, jak se Oranssi Pazuzu během let posunuli z obskurní kapely na okraji zájmu k hipsteřině, na niž slyší lidé, pro něž je jinak black metal nikoliv španělskou vesnicí, protože i ve Španělsku bují kvalitní žánrové podhoubí, nýbrž spíš somálskou vesnici (ačkoliv místní metal musí být hodně black už z podstaty, haha!). Na tohle téma už se toho sice pravděpodobně napsalo výrazně méně a mnozí posluchači Oranssi Pazuzu by takové pojednání nejspíš nedocenili, ale kdo tenhle posun nevidí, musí být slepý. Nemyslím to však jako laciné plivání, poněvadž Finové si pozornost zaslouží a dostalo se jim jí, aniž by šli publiku sami naproti. Prostě si jedou svůj psychedelic shit a ukázalo se, že občas lze prorazit i čistě s kvalitou namísto nahánění posluchačů prostřednictvím propracovaného PR.
Trochu s tím ale může souviset téma, o němž se asi v souvislosti s pátou deskou „Mestarin kynsi“ mluvit musí. Oranssi Pazuzu zde totiž dokonali rozšiřování své posluchačské základny přestupem k molochu Nuclear Blast. Když si vzpomenu na období „Muukalainen puhuu“ a „Kosmonument“ a jak se tehdy ty nahrávky u nás špatně sháněly, nikdy bych si v té době netipnul, že o cca dekádu později budou Oranssi Pazuzu vydávat desku na největším nezávislém metalovém labelu. Nicméně i nyní, po vydání „Mestarin kynsi“, se mi toto spojení zdá nepatřičné a nemístné. Vypadá to prostě divně, že psychedelický black metal těch nejvyšších kvalit teď stojí po boku Nightwish, Avantasia, Sonata Arctica nebo Epica (samozřejmě jsem trochu demagogicky vybral ty nejkřiklavější příklady, ale chápete).
Druhou související věcí je, zdali se úpis Nuclear Blastu nepodepíše na hudebních kvalitách. Snad všichni jsme někdy slyšeli historky o tom, jak tenhle label údajně kecá svým kapelám i do tvorby. Což na první pohled samozřejmě vypadá jako iracionální myšlenka šířená lidmi, kteří mají nutkavou potřebu urážet metalový mainstream a dokazovat si, že oni sami jsou něco víc. Vždyť to ani nedává moc smysl, aby někdo podepsal skupinu s určitým soundem a pak ji nutil ten sound měnit. Na druhou stranu však nelze neslyšet, jak uniformně a unifikovaně ty skupiny středního proudu vydávající u velkých firem znějí.
Každopádně jde jen o spekulace a asi se nikdy nedozvíme, zdali se i na tomhle šprochu najde pravdy trochu. Důležité pro nás v téhle chvíli je, že i kdyby se něco takového v pozadí firmy dělo, Oranssi Pazuzu takové praktiky evidentně minuly. Finové totiž i na „Mestarin kynsi“ stále zůstávají svébytnou formací, jež si jede svůj sugestivní psychedelic shit. Novinka svojí kvalitou nezůstává předešlým nahrávkám nic dlužna.
A tím jsem vlastně nepřímo řekl, že „Mestarin kynsi“ je kurva skvělé. Zvuk Oranssi Pazuzu se již sice vesměs ustálil a kapela navazuje na vyznění nastolené na „Valonielu“ a rozšířené na „Värähtelijä“, ale naštěstí stále platí, že nedochází k opakování sebe sama. Oranssi Pazuzu si drží svůj ksicht a základní směřování, ale každá deska má svůj specifický rytmus. „Mestarin kynsi“ na tom nemění vůbec nic, což je samozřejmě jenom dobře.
Jinými slovy řečeno, na „Mestarin kynsi“ člověk dostane všechno, kvůli čemu si Oranssi Pazuzu oblíbil. Elektrizující atmosféra, hypnotické momenty, plíživý opar z houbiček i natripovaný intenzivní čoud, úchylné klávesové kličky, omamně předoucí basa a ještě víc. Finové ani tentokrát na svých trademarkových zbraních nešetří, ale dělají to způsobem, díky němuž posluchače ani nenapadne cokoliv o sebevykrádání. Snad za to může i opětovně výstavní songwriting a schopnost strhnout. Albům, která něco takového dokážou s podobnou samozřejmostí jako „Mestarin kynsi“, se prostě hejty neposílají ani ve snu.
Co se skladeb týče, Oranssi Pazuzu to mají pošéfované úplně na pána a kompletně se vyvarovali slabších chvilek. Celou dobu je tedy co poslouchat, takže není nutno hledat vrcholy, když vrcholem je vlastně celá deska, preference se navíc přelévají poslech od poslechu. Někdy jsem si nejvíc užil desetiminutový opus „Uusi teknokratia“ vrcholící v nafetované střední pasáži, jindy jsem si nejvíc zafičel na „Kuulen ääniä maan alta“ s přísně diktující psychedelickou rytmikou, příště zase na opiátovém dýchánku s „Oikeamielisten sali“ nebo intenzivní palbě „Taivaan portti“.
Jak tedy vidno, Oranssi Pazuzu opětovně zabodovali na plné čáře a znovu potvrzují svou unikátnost. Doposud všechna jejich alba stála za to, aby se k nim člověk vracel i zpětně, a já nevidím důvod, proč by tomu mělo být u „Mestarin kynsi“ jinak. Jednoduše povinnost – povinnost koupě pro fetišisty na fyzické nosiče a povinnost poslechu pro všechny.
Druhý pohled (Dantez):
Z odstavců výše jasně vyplývá, že jsou Oranssi Pazuzu etablovaným jménem na poli metalové avantgardy. Proto fakt není třeba věnovat mnoho času otrockým plkům o kapelní historii. Pro kontext stačí uvést, že kapela od začátku kultivuje black metal vystavěný na specifickém, kosmicko-psychedelickém templatu. S každou další deskou se přitom od blackmetalového jádra vzdaluje. „Värähtelijä“ z roku 2016 je v tomto ohledu milníkem. Oranssi Pazuzu zde představili charakteristický rukopis inspirovaný prog/psych rock/metalem, ambientem i zeuhlem. Black metal šel cítit méně než kdy jindy.
„Mestarin kynsi“ v této trajektorii pokračuje. Ještě více upozaďuje metal, přidává na syntezátorech, explozivní metalové pasáže více mění za pozvolné, ale sofistikované budování atmosféry. Ve srovnání s „Värähtelijä“ působí ambientněji, snáze se jde ztratit ve vyšperkovaných build-upech plných syntezátorů, arpeggios, nepatrných kytarových akordů a nejroztodivnějších pazvuků od bizarního klikání, přes šumy až po neverbální vokální kreace. Práce s těmito party je důmyslná, intenzivní a promyšlená natolik, že často baví více než přímější metal, do nějž skladby ve finále přepadávají. Neplatí to snad jen u prvního tracku, který se kompozičně nejvíce podobá skladbám z „Värähtelijä“. „Uusi teknokratia“ je poté pravým opakem – intenzita je stupňována opatrným vrstvením synťáků, fléten, kytar, xylofonu (?) a ženských nápěvů. Z tohoto mustru znatelně vyčuhuje jen finální „Taivaan portti“, která je protkaná konzistentní fantasmagorií od začátku až do konce a působí trochu jako bezhlavé post-rockové cvičení. Jde vlastně o jediný výraznější moment, jehož absence by desce neuškodila. Možná i naopak.
Zbytek desky se každopádně drží nastoleného trademarku i vysoké úrovně. Zábavných momentů a překvapivých elementů je zde více než dost – „Tyhjyyden sakramentti“ například efektivně vyhazuje z budovaného retardovanou kytarovou křečí, „Kuulen ääniä maan alta“ pak staví na netradičně klusajícím drumbeatu a hraje si s retro-synthwaveovou produkcí. „Mestarin kynsi“ je zkrátka důkazem, že Oranssi Pazuzu definitivně podchytili vlastní sound, jímž se ale nijak nelimitují. Hudební spektrum, s nímž kapela pracuje, je totiž velmi široké. A jeho vyčerpání je v nedohlednu.
Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 24.4.2020 Label: Terratur Possessions
Tracklist:
01. Black Labyrinth
02. When Gold Turns into Lead
03. Sorath the Opposer
04. Omega Dragon
05. Call of the Burning Blood
06. Hymn to Lucifer
07. Legacy of Naamah
08. Destroyer of Illusions
09. Luciferian Dawn
Tohle pojmenování bývá zpravidla určeno projektům z poněkud mainstreamovějších sfér, ale s trochou nadsázky bychom mohli Bythos označit jako all-star projekt finského black metalu. Tahle tříčlenná formace se zařadila k početné rodince kapel personálně napojených na jména jako Behexen nebo Horna, z právě jejichž řad se sestava Bythos rekrutuje.
Vokálu se ujal Hoath Torog, zde známý jako M.S., jenž jinak své hlasivky týrá v Behexen, jejichž je zakládajícím členem, a ještě pár let nazpátek vřískal také u Sargeist. Kytaru a baskytaru si vzal na starost Infection, zde jako M.L., který je kytaristou Horna a Ajattara a také se nachází v koncertní sestavě Behexen. Posledním do party je bubeník L.R. známý z Horna nebo Trollheims Grott.
Bythos na zvuk představený zmiňovanými formacemi navazují. Taktéž esteticky a – soudě na základě názvů písní a těch několika úryvků textů, které se mi během poslechu debutové desky „The Womb of Zero“ podařilo pochytit – myšlenkově pokračují ve stejných šlépějích. Druhá zmiňovaná návaznost platí spíš pro Behexen a Horna. Po hudební stránce mají Bythos o něco blíže k Sargeist, The True Black Dawn (na „Come the Colorless Dawn“), Ajattara anebo třeba některým polohám Enochian Crescent. Díky melodické stránce nicméně nebude od věci vzpomenout ani na švédské Dissection.
Bythos se sice na „The Womb of Zero“ prezentují black metalem, ale jeho pojetí je na první pohled melodičtější a klidnější než třeba muzika Horna nebo Behexen. Ale to je myslím docela v pořádku, protože by nedávalo úplně smysl, kdyby borci založili nový projekt a hráli v něm úplně to samé jako ve svých domovských skupinách.
Na výsledku je samozřejmě znát, že se v Bythos angažují zkušení muzikanti, kteří za sebou mají hromadu alb, z nichž některá jsou navíc opravdu dobrá. „The Womb of Zero“ je deska zahraná i složená s obrovským přehledem a nadhledem. Jedná se – jakkoliv takové pojmenování může na první pohled vypadat v souvislosti s black metalem poněkud nepatřičně – o „písničkové“ album. Prakticky každá skladba dokáže nabídnout silný a jasně rozpoznatelný motiv, který velmi brzy uvízne v hlavě. Nejde ale o nic vtíravého nebo podbízivého, leze to do hlavy takovým tím „správným“ způsobem. Zároveň se jednotlivé stopy mezi sebou neslévají a jsou lehce rozlišitelné už během pár poslechů, přestože se Bythos drtivou většinu času drží pohodlného středního tempa.
Některé songy jsou docela slušné hymny. V tomhle ohledu bych vyzdvihnul třeba „Omega Dragon“ (tohle bych klidně považoval za regulérní hit), „Destroyer of Illusions“ nebo atmosféričtější „Hymn to Lucifer“. A vlastně klidně i „When Gold Turns into Lead“, která mě sice jako první singl nic jak zvlášť nezaujala, ale postupně jsem jí přišel na chuť.
Naopak z opačného spektra bych poslal trochu hejtu na „Call of the Burning Blood“, jejíž hlavní motiv se sakra rychle obehraje a postupně se mi docela zajedl. Nicméně ani v tomhle případě nejde o žádný průser a má-li tohle být nejslabší píseň alba, pak není sporu o tom, že „The Womb of Zero“ dopadlo vlastně dobře. Ostatní nezmíněné songy jsou ok, občas i nabídnout dobrou kytarovou linku, ale zase to není taková prda, abych vám tu o tom musel vypisovat.
„The Womb of Zero“ má nicméně i své nedostatky. Nepatří zrovna do sorty těch objektivních, ale opomíjet je nelze. V určitém ohledu slabiny alba tkví právě v tom, z čeho pramení i jeho přednosti. Nadhled zkušených mazáků se projevuje v jistém „profesorství“. Deska sama o sobě je udělaná skvěle, ale nemůžu se zbavit dojmu, že by jí prospělo víc ohně a pekla. Zmiňoval jsem pohodlné střední tempo – svým způsobem celá deska působí trochu „pohodlně“ a usedle.
Další věc je, že se Bythos nedokážou zbavit okovů pouhého vedlejšího projektu. Zvukem se nejedná o takový rozdíl a kvalitou nejde o takovou palbu, aby dávalo smysl „The Womb of Zero“ nějak intenzivně poslouchat na úkor domovských formací zúčastněných muzikantů.
Netvrdím, že „The Womb of Zero“ není fajn placka. Její poslech mě vlastně bavil, a dokonce si myslím, že i vám by za pár poslechů stát mohla. Celé je to udělané sympaticky a pozitivní dojmy převažují. Rozhodně ale nechci vzbudit dojem, že bychom se tu bavili o něčem zásadním. Možná, že někdy v budoucnu si to výjimečně zase pustím, ale na pravidelné vracení to stoprocentně není a věcem z katalogu Behexen nebo Horna budu obecně vzato pořád dávat přednost.
Druhý pohled (Dantez):
Jak již bylo řečeno, Bythos navazují na švédskou melodičtější odnož black metalu. Do uší nejvíce bije inspirace Dissection. V jistých momentech slyším i vliv Selima Lemouchiho. Melodie, které se zde místy objevují, totiž pracují i s typičtějším rockovým feelingem. Lze to slyšet třeba ve vyhrávce v polovině „Omega Dragon“ a napříč celou „Call of the Burning Blood“. Právě tyto tradičnější prvky přidávají „The Womb of Zero“ na ladnosti a přístupnosti.
Je vlastně trochu zarážející, s jakou lehkostí se „The Womb of Zero“ do uší line. V tomto ohledu bych se nebál desku přirovnat třeba i k posledním počinům Behemoth – v obou případech si totiž dokážu představit, že by se strávením hudby neměl problém ani posluchač dosud black metalem neotrkaný.
Ve snadné poslouchatelnosti zároveň tkví kámen úrazu. Na chvíli je to fajn. „The Womb of Zero“ je totiž plná solidních riffů a kvalitních autorských nápadů. Některé skladby prýští silnou energií, například burcující „Sorath the Opposer“, která mocně exploduje v refrénu. Ve většině případů však deska obdobnou nosností neoplývá. Stejně snadno jak hudba do uší leze, tak vyprchává z paměti. Po několika posleších si tak kromě refrénu „Sorath the Opposer“, vzpomenu jen na úvodní melodický motiv a podobně laděný vokál z „When Gold Turns into Lead“ a chorálem umocněný refrén v „Omega Dragon“. „The Womb of Zero“ je určitě kvalitním, dobře odehraným počinem. Jen by potřeboval o trochu více vyhraněnosti, který by jej vytáhl z poměrně fádního vyznění.
Země: Finsko Žánr: folk rock Datum vydání: 17.4.2020 Label: Svart Records
Tracklist:
01. Billion Year Old Being
02. Demion
03. Fire of the Mind
04. Bog Bodies
05. Sic Luceat Lux
06. Phaedra
07. Family
08. Kindred Moon
09. Magical & Damned
10. Joy of Sacrifice
Obliba pohansky laděné muziky roste v poslední době místy do totální debility. Jako by lidem už nestačila evokativní muzika vycházející z folkových a rockových klasik a muselo se jít dále, někdy až přes retardované mrtvoly. Toto vnuknutí jsem dostal na loňském Brutal Assaultu, konkrétně při vystoupení Heilung, kdy v jedné chvíli na pódium přicupitalo komando umazaných válečníků. Jejich podíl na vystoupení tkvěl v dělání grimas na publikum, zatímco zbytek kapely mlátil do bubnů ze zvířecích kůží a klepal drůbežími kostmi o jelení paroh.
Hexvessel naštěstí patří mezi skupiny, které dokážou tvořit evokativní hudbu bez zacházení ke grotesknosti. Akusticky laděné pasáže vycházejí z těles jako Current 93 a Sol Invictus. V momentě, kdy se hudba přikloní k tvrdšímu, připomene zejména King Crimson nebo Styx. Společně s rozmanitou instrumentací kapelu táhne charakteristický vokál Mata McNerneyho ze současných gothrockových Grave Pleasures, také známého jako Kvohst, který hlas jednou propůjčil třeba i Dødheimsgard.
Od poslední desky finských pagan folkařů neuplynul ani rok a už servírují novinku. Dává to celkem smysl. Předešlá „All Tree“ je totiž dosud tím nejplanějším, co kapela dosud vydala. Vše je hráno až moc na jistotu, bez lepších nápadů a větší vervy. Desce nepomáhá ani kontrast s předchozí „When We Are Death“, která se vydala neprobádanou cestou – kapela zde zaobalila svůj typický pagan folk do psychedelicky-rockového hávu.
„Kindred“ je ve srovnání s „All Tree“ naštěstí odvážnější a zapálenější. Hexvessel se stále drží zejména osvědčeného. Ne ale jen toho nejosvědčenějšího. Vrací se psychedelic-rockový přístup, což jde slyšet hned v první skladbě, která se přes pochodující šroťák přemosťuje do psych jam session á la Hawkwind. Největší silou posléze zasahuje druhá „Demian“ – kratší skladbu nese poměrně jednoduchý, ale za to údernější rockový akord.
Po rázném výkopu „Kindred“ zvolňuje, ale nenudí. Cover „Fire of The Mind“, původní skladby Coil, funguje skvěle. To samé platí pro následující „Bog Bodies“, která disponuje pro kapelu typickou akustickou instrumentací. Nádech je však prostoupen trip-hopem, v určitých momentech až jazzovým noirem. Atmosféra skladby se dá srovnat s nejevokativnějšími momenty Portishead. Podobný, trubkou tažený, stejně efektivní vibe prostupuje věcí „Phaedra“, která následuje po zbytečném instrumentálním předělu „Sic luceat lux“.
Následující intermezzo „Family“ dělí desku od inovativnějšího. Tři poslední skladby nejvíce připomenou původní dvě desky. Ze všech nejvíce uspívá „Magical & Damned“, který navzdory své vleklosti baví a zarývá se návykovým houpavým refrénem. Předchozí „Kindred Moon“ rozvleklost už tak dobře nekočíruje a trpí na poměrně přestřelenou patetičnost. Finální „Joy of Sacrifice“ pak připomíná ritualistické momenty Hexvessel z dob „Dawnbearer“.
„Kindred“ nastiňuje krok správným směrem. Deska sice mohla být ještě odvážnější. Mohla více pracovat s elementy využitými v první polovině. Je zde ale cítit typický náboj ze začátků kapely – ten, který připomíná květnaté rity z původního „The Wicker Man“. Hexvessel tak pomocí „Kindred“ dokazují, že „All Tree“ bylo jen lehčím zaváháním a že i nadále mají co nabídnout.
Můžete si klidně myslet, že Lauri Penttilä je debil (a věřím tomu, že si to i spousta lidí skutečně myslí), ale nedají se mu upírat dvě věci. Za prvé že jde o výraznou persónu finského black metalu. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že právě on se svými projekty patří k tomu nejviditelnější a snad i nejposlouchanějšímu, co se v zemi tisíců jezer zrodilo, budeme-li se bavit o black metalu. No, a za druhé je to právě vášeň k syrovému ortodoxnímu podání black metalu, jejíž absenci Laurimu vyčítat nemůžete. Že to nezní jako moc ortodoxní jméno? Co takhle radši Werwolf, Graf Werwolf, Satanic Werwolf Tyrant nebo Vaërlv?
Za nejznámější Werwolfův projekt lze samozřejmě považovat Satanic Warmaster. Nebál bych se říct, že tahle formace si vydobyla kultovní status a přinejmenším na její starou tvorbu mnozí přísahají. Nedá se jim to úplně vyčítat. Desky jako „Opferblut“ nebo „Carelian Satanist Madness“ jsou vážně skvělé; třeba druhou zmiňovanou mám osobně hodně rád a myslím, že se jedná o skutečný blackmetalový majstrštyk. Není ovšem žádným tajemstvím, že Werwolf má těch projektů na kontě asi tak milion, přičemž některé z nich se nedostaly dál jak za pár krátkých nahrávek. Připomenout nicméně můžeme třeba jeho dávnou účast u dalšího velkého jména finského black metalu Horna, u nichž nařval první tři desky, anebo podíl v kapele White Death, jež před třemi lety vydala debut. Za zmínku stojí také jeho vydavatelská činnost pod značkou Werewolf Records.
The True Werwolf je jedním z mnoha projektů tohohle činorodého muzikanta, jenž zde vystupuje pod jménem Graf Werwolf. Mimochodem, zdá se to jenom mně, anebo má tenhle borec fakt seriózní fetiš na lykantropii? Jen doufám, že si po nocích doma v pelíšku nečte nějaké paranormální shifter romance s vlkodlaky, protože jestli jo a někde veřejně by se k tomu přiznal, tak už by se jeho muzika nikdy nedala poslouchat bez záchvatů smíchu.
Ale to jsme trochu odbočili – zpátky k The True Werwolf. Tenhle vedlejšák funguje už dost dlouho, jen o něco málo kratší dobu než Satanic Warmaster. Až doposud ale pod jeho hlavičkou vycházely pouze krátkohrající nahrávky. Možná se mezi nimi nachází nějaký zajímavý počin, ale v tomhle případě nemůžu sloužit, poněvadž jsem The True Werwolf až doteď ignoroval. „Devil Crisis“ – dlouho očekávaná dlouhohrající prvotina skupiny – je tedy prvním počinem The True Werwolf, jemuž jsem kdy věnoval pozornost. Tím pádem mě ani nijak nesere skutečně, že téměř polovinu alba tvoří staré tracky, které v nějaké podobě vyšly už dříve, i když předpokládám, že v odlišných verzích („My Journeys Under the Battlemoon“, „Chi No Namida“ a „0373“ se objevily na nějakých ípkách, plus „Magick Fire“ už byla ke slyšení na live albu).
Werwolfův rukopis a sound jsou jasné, takže i bez znalosti starších neřadovek The True Werwolf by „Devil Crisis“ nemělo zásadně překvapit. Hobluje se tu syrový, poměrně melodický black metal. Nic novátorského, obzvlášť jestli jste obeznámeni alespoň se zvukem Satanic Warmaster, byť musím jedním dechem dodat, že zase nejde o nemlich to samé, jemné rozdíly tu jsou. The True Werwolf se mi zdá o něco melodičtější a určitý posun v náladové rovině by se našel taky, i když hnidopich by mohl říct, že se jedná o marginální záležitost. Bohužel pro The True Werwolf, jde o dost velký rozdíl na to, aby z pomyslného srovnání vyšel jako jednoznačný vítěz Satanic Warmaster…
„Devil Crisis“ mě totiž nijak zvlášť nezaujalo, až bych dokonce řekl, že v jistých pasážích desky je to docela slabota. Možná paradoxně mi nejhůře znějí ty už dříve vydané songy. Jedna několikrát opakovaná část „My Journeys Under the Battlemoon“ mě začal srát už někdy při druhém poslechu. „Chi No Namida“ a „0373“ se mi zdají zbytečně melodické a v prvním jmenovaném případě i chytlavé. Když si odmyslíte zastřený zvuk a občasné „vichřicovité“ sypání bicích, tak ty kytary a klávesy by se daly z fleku vzít a jebnout do nějakého teplého melodic blacku pro děcka. To teda nežeru, sorry. Vrchol zhovadilosti je vidlácká hardrocková halekačka „Magick Fire“, která se jednak skoro nedá poslouchat, jedna na albu působí jako dramaturgický přešlap.
Jako nejpovedenější songy se mi jeví desetiminutovka „Thy Deviant“ a předposlední „The Witch of My Heart“, ale ani v jejich případě se nejedná o nějaký vyložený zázrak a nemůžu říct, že by byly bez výhrad. Kdyby ale jejich kvalitu drželo celé album, hned by se to poslouchalo o poznání lépe. Poslední dosud nezmíněná stopa, „Spellbound“, už je slabší a má blíž k sortě diskutované v předešlém odstavci. Alespoň ale neobsahuje žádnou pasáž, která by mě regulérně vysírala, spíš si jen neškodně prohučí okolo.
Pro „Devil Crisis“ tedy nemám moc slov chvály. Na albu mě víc věcí nebaví než baví, většina skladeb je podle mě slabá a jen dvě mi přijdou slušné. Celkově jsem na desce nenašel nic, kvůli čemu bych si ji měl zapamatovat, a co hůř – ani nic, kvůli čemu by měla stát alespoň za pár poslechů. Dost velké zklamání.
