Archiv štítku: Malicious

Redakční eintopf – speciál 2020: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2020:
1. Malicious – Deranged Hexes
3. Malevolum – Veritas et violentiam
3. Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity
4. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize
5. Void Prayer – The Grandiose Return to the Void

CZ/SVK deska roku:
1. Infer – Aeon of Deathless Blight
2. Goatcraft – Spheres Below
3. Elbe – Eschatology

Neřadový počin roku:
1. Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk
2. Lychgate – Also sprach Futura
3. Vaeok – Vaeok

Artwork roku:
Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Objev roku:
Bogdan Boner: Egzorcysta

Archeologický objev roku:
Berserk (1990 –)

Shit roku:
Uada – Djinn

Koncert roku:
1. Oranssi Pazuzu performs Mestarin kynsi – Live stream concert, 15.5.2020
2. Misþyrming – COVID-19 quarantine-stream, Tallin, Estonsko, 15.3.2020
3. Scooter live – I Want You to Stream, 27.3.2020

Videoklip roku:
Azarath – Beyond the Gates of Burning Ghats

Film roku:
1. Kingdeom
2. Hilda
3. Druk

Potěšení roku:
změny a hudba trochu jinak

Zklamání roku:
smrt Krzysztofa Pendereckého a Tima Ketoly

Top5 2020:

1. Malicious – Deranged Hexes

Desky na prvních příčkách výročních eintopfů si obvykle vysloužily obsažné recenze, které mi stále připomínají, čím jsou dané nahrávky výjimečné. Ta o „Deranged Hexes“ jde rovnou k věci a je taková obyčejná, možná proto, že dojem z alba vykrystalizoval až později. Kvalita byla zřejmá od počátku, ale vzhledem k striktně omezenému receptu jsem mu dlouhou trvanlivost nevěštil. Jenže uběhlo čtvrt roku a „Deranged Hexes“ mě furt dokáže zfanatizovat způsobem, že bych při poslechu nejraději skákal po lidech, strhával jim roušky a do ksichtů řval KURVAAAAAAAAAAAA.

2. Malevolum – Veritas et violentiam

Loni samozřejmě vyšlo dost „kvalitnějších“ blackových nahrávek, avšak Malevolum, jak už jsem psal, u mě vítězí v jedné zásadní věci: nálada hudby je od začátku do konce tíživá a negativní, až mě z toho pravidelně mrazí v zádech. Žádné světlo na konci tunelu, jen chlad smrti a nesnesitelný odpor vůči lidskému tvoru. Katarze jak zmrd.

3. Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Naopak objektivně nejlepším black metalem roku 2020 jest dle mého neskromného názoru „The Fire Cult Beyond Eternity“. Ideální fúze tradice a progrese s relativně svébytným ksichtem, dotažená do detailu přesně tak, jak by to mělo být. Asi bych z alba nedělal moderní blackmetalovou klasiku, to by tu muselo být víc nezemských songů jako například „Assigned to Inexorable Flames“, ale desky, jako je tahle, potřebuje korunní metalový žánr nejvíc.

4. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize

S přehledem nasázený silový rachot stvrzující, že Revenge jsou králi na území kdysi vydobytém Sarcófago a Blasphemy.

5. Void Prayer – The Grandiose Return to the Void

Dlouho, předlouho jsem přemítal, zda si dodatečnou zmínku zaslouží novinka Nawaharjan nebo Void Prayer, a nakonec to vyhráli Bosňáci, protože „The Grandiose Return to the Void“ je vyrovnanější a žádný jiný song jsem si loni neužil jako „L’appel du vide“. Void Prayer mi servírují ponuré „emíčko“, co uvnitř čaruje jak divé a rovněž představuje další důkaz, že z Bosny nemusí vycházet jen syrový bordel, ale po všech stránkách prvotřídní Black.

CZ/SVK deska roku:

1. Infer – Aeon of Deathless Blight

Sice jsem borcům píchnul s texty, ale ty nikdo nečte a na hudbu samotnou velký vliv nemají, takže mám v piči, že si přihřívám vlastní polívčičku. K životu totiž potřebuju i přímočarý, jednodušší nářez a „Aeon of Deathless Blight“ mi v tomhle směru sedělo loni nejvíc. Vybrané skladby mi totiž spolehlivě zvedají testosteron i po stovce poslechů.

2. Goatcraft – Spheres Below

Jebnout sem desku, co se na Bandcampu objevila dva dny před koncem roku, je asi trochu o hubu, jenže debut Goatcraft momentálně hustím jako vzteklý. „Spheres Below“ má své mouchy, a to nejen z důvodu, že je materiál prohnilý až běda. Nedostatky ovšem přebíjí pasáže z nichž hnusná obrazotvornost a sirnatý fanatismus doslova stříkají.

Infer

3. Elbe – Eschatology

Nevím, čím je tohle album výrazné čistě hudebně. Mi ale stačí, že tu zpívá Insomnic, jehož hlas prostě žeru a hlavně: atmosféra je hustá jako slezský smog. Proto bych „Eschatology“ hodnotil výše než jiné loňské tuzemské desky, které byly možná kvalitnější, ale má vnitřní odezva byla při poslechu mizivá.

Neřadový počin roku:

1. Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk

To jsem se tak nedávno v noci postavil se sluchátky ven, zatímco bylo lehce pod nulou, a na tváři mě štípal jemný ledový poprašek. Pustil jsem si k tomu „Tekipŭk“ a bylo to SILNÉ. Předtím jsem si říkal, zda se mi demo neohrává a jestli si doopravdy zaslouží první příčku, ale pak už jsem měl jasno.

2. Lychgate – Also sprach Futura

Hudba Lychgate mi teoreticky měla šmakovat odjakživa, ale zlomilo se to až s posledním EP. „Also sprach Futura“ je koherentní a silná nahrávka; zpočátku příjemně „overwhelming“, posléze dlouhodobě naplňující.

Ŭkcheănsălâwit

3. Vaeok – Vaeok

Vše podstatné bylo řečeno v recenzi a k EP jsem se v průběhu 12 měsíců pravidelně, s radostí vracel. Doufám tedy, že dlouhá deska na sebe už nenechá dlouho čekat, Vaeok totiž patří k tomu minimu blackmetalových kapel, kde přídomek aristokratický má své opodstatnění.

Artwork roku:

Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Opět platí, že se artwork výtečně doplňuje s hudbou. Malíře Julese Taverniera a Dioga Pereiru jsem dříve neznal, ale způsob, jakým namíchali lávové odstíny, efektivně stimuluje můj zakrnělý smysl pro estetično a podobným zabarvením v mých představách oplývají i samotné hudební tóny. Gonius Rex album rovněž doplnil vynikající blackovou fotkou, což je opomenutelný, avšak příjemný detail. Je to taková tuctová klasika s paintem a svícnem, ale vypadá jak posedlý, tudíž jednoznačný kult.

Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Objev roku:

Bogdan Boner: Egzorcysta

Výše by se našlo pár kapel hodných titulu objev roku, ale zmínit tu můžu i polský animák „Egzorcysta“. Tři Čtyři nadupané netflixovské série sledují alko-osudy fachmana, malíře, zahradníka a zejména vymítače-samouka Bogdana Bonera a dalších neméně bizarních postaviček kněžského i démonického plemena. Pro sledování je nutné mít kladný vztah k polštině, respektive ji aspoň trochu rozumět, protože české titulky stojí za hovno a ty anglické postrádají kouzlo slovanského kurvování. Originál totiž předkládá tolik kulervoucích hlášek, až se u nás doma začalo příležitostně mluvit (respektive nadávat) polsky, haha.

Divák se při sledování například dozví, jak si stojí Behemoth v očích samotného vládce pekel Belzedupa, nebo co se stane, když se to ve Slezsku přežene s topením kadejakým syflem (spoiler: zjeví se démoni smogu!). „Egzorcysta“ také nabízí satirický věrný náhled do nitra polské, potažmo slovanské duše, kde vodečka s pivínkem mají moc dokonce i nad smrtí, a svůj prostor samozřejmě dostává i peklo samo, kde se žel nesmí veřejně pít ani kouřit, což je hlavní důvod pravidelných vpádů ďáblů do našeho světa, které pak Boner s kumpány musí krvavě řešit.

Při psaní těchto řádků jsem navíc zjistil, že seriál změnil název na „Bogdan Boner: Egzorcysta“ a venku je 13 nových dílů.

Archeologický objev roku:

Berserk (1990 –)

„Dragon Ball“ a Pokémony jsem jako děcko zbožňoval, leč v pubertě se mi anime spíše znechutilo, a tak jsem neočekával, že někdy otevřu nějakou mangu. V posledních letech jsem ovšem pravidelně narážel na neskutečně detailní kresby Kentara Miury, což mě přinutilo dát šanci jeho životnímu dílu. Manga „Berserk“ už přes 30 let vypráví brutální příběh prokletého šermíře Gutse, který noc co noc bojuje o život a příčetnost s démony a neméně zvrácenými představiteli lidského rodu. Pro bližší představu doporučuji přečíst shrnutí třeba zde. Příběh je dostatečně poutavý, aby mě donutil přečíst všechny kapitoly a nedočkavě vyhlížet ty nové (loni vyšly asi tři a konec je v nedohlednu), ale prim samozřejmě hraje Miurova představivost a skill. Když kreslí středověké město nebo bitvu jízdních vojsk, působí to na mě lépe než leckterý CGI spektákl. Ale „Berserk“ exceluje zejména v hororových scénách. Představte si symbiózu toho nejzvrhlejšího z H. P. Lovecrafta a Clivea Barkera, proložte to horečnatým deliriem a možná pochopíte, proč mi kresby uhranuly ještě víc, než když jsem poprvé otevřel booklet „Seven Chalices“.

Bogdan Boner: Egzorcysta

Shit roku:

Uada – Djinn

Původně jsem nevěděl, co tu psát, dokud jsem ze studijních důvodů nezhlédnul klip ke skladbě „In the Absence of Matter“. „Djinn“ je údajně kvalitní album, čemuž se mi nechtělo věřit, a tak jsem si ho pustil celé, ale ty pičo… Podobně neškodný, spotřební pseudo-black by mohl zabavit aspoň na jeden poslech, ale tohle bylo jako sledování vánočních filmů na TV Doma / Prima Love, tedy útrpný děs. Chcete-li srozumitelný melodický black metal, dejte si kurva raději Havukruunu nebo Faustian Pact, a ne tenhle pop-punk s hadrem přes pysk a pár blásty.

Koncert roku:

1. Oranssi Pazuzu performs Mestarin kynsi – Live stream concert, 15.5.2020

V průběhu roku jsem si koncertní streamy pouštěl rád, i když zájem málokdy přetrval víc jak tři skladby, ale záznam Oranssi Pazuzu byl jednoznačně nejlepší. Dokonce později, když jsem dostal chuť si „Mestarin kynsi“ poslechnout, dal jsem přednost pohlcujícímu živáku. Již léta si sypu popel na hlavu, že jsem Finy neviděl naživo a tenhle skvostný audiovizuální materiál je pomyslnou solí v ráně.

Oranssi Pazuzu

2. Misþyrming – COVID-19 quarantine-stream, Tallin, Estonsko, 15.3.2020

Mezi těch pár kapel, které loni stihly vyjet na turné, patří i Misþyrming, ale jim například padl koncert v Tallinu, což vyřešili narychlo zorganizovaným live streamem, kde větší polovina setlistu patřila skladbám z „Algleymi“. Se mnou to album skoro nic nedělá, ale předmětné skladby naživo festovně šlapaly a mrazení při dvojbloku „Söngur heiftar“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“ bylo skvělým bonusem. Kvalitně strávená hodinka.

3. Scooter live – I Want You to Stream, 27.3.2020

Protože to bylo strašná prdel.

Videoklip roku:

Azarath – Beyond the Gates of Burning Ghats

„Saint Desecration“ je dle očekávání další kvalitní zářez v diskografii polských Azarath a klip na mě udělal podobně pozitivní dojem, třeba z důvodu že se vizuál vhodně doplňuje s textem, a dokonce i přebalem desky. Prostřihy na starého Aghoriho, přesvědčivě zahraného Markem Dmochem, nepůsobí nepatřičně a rozhodně jsou lepší než detaily Skullripperovy tlamy, haha. Avšak kapelní záběry celkově působily stylově a to není běžné, protože to klidně zopakuju po sto padesáté deváté: metalové kapely by videa točit neměly.

Film roku:

1. Kingdeom

Covid-19 Dalicyclosynchrobora Netflixu naučil a většinou jsem měl tamější filmy a seriály jako pozadí ke čtení či jiným bohulibým činnostem, ale někdy musely jít knihy bokem. Jihokorejské „Království mrtvých“ bývá popisováno jako „Game of Thrones“ se zombíky, což je trochu nefér popis, ale pro základní představu stačí. Příběh odsýpá, postavy jsou docela fajn, zombíci super a historické / krajinné pozadí ještě víc. Přivítal bych asi jen větší důraz na efektní porcování nemrtvých katanami. Loňská, v pořadí druhá řada uzavřela hlavní dějovou linku, prostor je připraven pro třetí a jsem docela zvědavý, co bude dál.

2. Hilda

Disney série „Gravity Falls“ mě přesvědčila, že i dospělý si může užít kreslenou pohádku pro děti a necítit se u toho trapně jak u současných „Hvězdných válek“. „Hilda“ podobně jako „Gravity Falls“ nebo „Adventure Times“ představuje kouzelný svět plný nadpřirozených bytostí, do kterého je radost se zakoukat, ale na rozdíl od konkurence čerpá ze severské mytologie. Postavy a příšerky jsou sympatické a celková nálada jednotlivých dílů je pozitivní způsobem, ze kterého mi není blivno, což je rovněž velký úspěch.

Kingdeom

3. Druk

Zničující negativa chlastání jsou ukázaná vkusně bez šokantního moralizování a film jako celek je příjemně zábavný. Ocení 9/10 funkčních alkáčů. Skål!

Potěšení roku:

změny a hudba trochu jinak

Společenskému odstupu jsem se věnoval dřív, než to začalo být cool, tudíž mě izolace a další koronasračky tolik netrápily, ale na rok 2020 jsem si nalajnoval pár podstatných životních změn, načež jéééb, přišel Covid-19 a začal všechno komplikovat. Nějak jsem se s tím popral, což mi samozřejmě dělá velkou radost, ale skvělé rovněž bylo, kolik se mi nakupilo práce kolem spřátelených kapel. Upravit text nebo koncept, přeložit to či ono, komunikovat s labely, x-krát za sebou poslechnout rozdělanou nahrávku, protože za a) je dobrá jako svině, nebo za b) proběhly změny v kompozici, mixu/masteru, a tak bylo nutné posoudit, co to udělá s celkem, atd. atd. No, stovky hodin volného času v řiti, ale bavilo mě to jako nic jiného. Ještěže mám tak skvělou přítelkyni, která mi to toleruje, a díky ní vše zvládl, haha.

Revenge

Zklamání roku:

smrt Krzysztofa Pendereckého a Tima Ketoly

Když loni umřeli Krzystof Penderecki a Timo Ketola, tak to zabolelo. V posledních letech jsem si nechal utéct všechny šance vidět starého mistra dirigovat svá díla a v případě brzkého skonu Ketoly mě zase štve to množství potenciálních artworků, které mohly zdobit vybraná díla zítřka. Hlavně jsem ale doufal, že někdy třeba prohodíme pár e-mailů a dáme něco dohromady.

Zhodnocení roku:

Korona-nekorona, já měl dobrý rok, pár nahrávek mě rozbilo žádaným způsobem a koncerty mi chybí jen málo. Motörhead a Mare už jsem stejně viděl a horší tinnitus rozhodně nepotřebuju, haha. Osobně ale doufám, že nucená izolace byla pro mnohé hudebníky tvůrčím obdobím.

Malicious

Nejvíc letos očekávám od Qrixkuor, Mitochondrion, Inferna, Elend, Thy Darkened Shade či Negative Plane a pokud vyjde něco nového od Dark Sonority, S.V.E.S.T., Adaestuo, Void Meditation Cult, Infernal War, Mortuus, Somnus Aeternus nebo Death Like Mass, budu nadšený. Velikou radost mi samozřejmě udělá každá neznámá kapela, co se vytasí s prvotřídním rozjebem, ale s novými a snad výtečnými nahrávkami velice pravděpodobně přijdou i prověřené špičky jako Antediluvian, Dead Congregation, Nifelheim, Nuclearhammer, Spectral Voice, Funebrarum, DHG, The Ruins of Beverast, Mallephyr, Funebrarum, Volahn, Arizmenda, Absu, Lvme, Drowned, Grave Miasma, Black Grail, Vemod, Nekromantheon nebo avant-progoví Present.


Malicious – Deranged Hexes

Malicious - Deranged Hexes

Země: Finsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.10.2020
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Infinite Perdition
02. Ecstasis
03. Hideous Transformations
04. Perpetual Paranoia
05. Death Embalmed
06. Nefarious Mutations
07. Impurity’s Total Downfall
08. Deranged Hexes

Hrací doba: 25:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Ať už máte svoje povolání rádi sebevíc, jebat se ráno do arbeitu není žádná slast, a tak se s vámi tentokrát podělím o námrd, který mi v posledních dvou měsících ony cesty náramně zpříjemňoval.

Malicious z Finska se na scéně uvedli v roce 2012 s demo nahrávkou „Mental Illness“, ale zajímavější bylo až EP „Black Fumes“. Kdybych zmíněnou nahrávku před pěti roky slyšel, tak věřím, že na dlouhou prvotinu čekám jak panic na mokré pičisko, protože soudě dle zpětného studia je fakt dobrá a svým rázem mi připomíná demo Obscure Burial, „God’s Abomination“, které jsem svého času hodně žral. Ti mě ale svým stejnojmenným full-lengthem zklamali asi tak, jako mě teď Malicious ničí. Tedy fest.

Hudební základy „Deranged Hexes“ lze definovat jednoduše, a to dvěma kultovními nahrávkami: „Divus de mortuus“, tedy demokazetou texaských Necrovore, a „Abominations of Desolation“, nultým debutem Morbid Angel, kde ještě bubnoval a řval Mike BrowningNocturnus (AD) nebo Incubus. Nerad bych předkládal, že Malicious tyto perly sprostě kopírují. Spíše je jim rovněž vlastní vize vzteklého metalu evokujícího svým přesahem bestiální temnotu vně člověka. Díky tomu i Malicious nahráli výraznou desku, jež bude v budoucnu stát jako perfektní reference osmdesátkového death metalu vyhroceného v chuj. Vyjít tohle zlo ještě v minulém století nebo dokonce v předmětné dekádě, měli bychom co do činění s velebeným kultem.

Bubeník tu sice příležitostně sype jako D.D. Crazy, ale většinou se věnuje přísným scizzor-beatům, které roztáčí pokroucené riffy do červených obrátek. „Deranged Hexes“ ale za svůj urputný tlak vděčí především kompaktnímu skladatelství. Proto má jedenáctiskladbové album pouhých 25 minut a je nutné ho poslouchat kapku důkladněji. Chvíli mi totiž trvalo, než jsem začal bezpečně rozeznávat jednotlivé skladby. Ani teď, po avizovaných dvou měsících častého poslechu, si nedokážu jediný song v hlavě přehrát od začátku do konce, protože tyhle písničky rozhodně nejsou primitivně vystavěny. Je evidentní, že pánové materiál pilovali ve zkušebně do zblbnutí, čímž v mých očích dostatečně nahradili novátorství, jímž například oplýval mladý Trey Azagthoth.

Za méně výrazné považuji skladby ze středu desky, kam patří i dvě dosud vypuštěné ukázky „Hideous Transformation“ a „Death Embalmed“. Ale určitě se nenechte zmást a desku neodkládejte po dvou pokusech, kdy vám asi přijde, že Malicious drhnou furt to samé. Není tomu tak. Vzhledem k výše uvedenému bych si ani nepřál, abyste očekávali extrém pro extrém jako v případě loňských Concrete Winds. Opět připomínám, že „Deranged Hexes“ je duchem výhradně osmdesátková záležitost, byť prolnutá extrémním zápalem pro věc.

Obávám se, že výše recykluji své obvyklé recenzentské fráze a skutečnou hodnotu nahrávky definuji pouze letmo. Každopičopádně platí, že z původně sympatické desky se vylíhlo monstrum a „Deranged Hexes“ považuji za nejlepší debut, který jsem letos slyšel. Malicious dále stavím, co se týče návaznosti na kult Necrovore a raných Morbid Angel, na úplný piedestal, dokonce i maličko výš než Concrete Winds, z nichž jsem se rozplýval loni. Tudíž tu dle mého máme další nesvatou povinnost pro všechny deathmetalové maniaky.


Redakční eintopf – říjen 2020

Lamp of Murmuur – Heir of Ecliptical Romanticism

H.:
1. Neon Scaffold / Gruzja – Konflikt
2. Necrophobic – Mirror Black
3. Shibalba – Nekrologie Sinistrae (Orchestral Noise Opus I)

Metacyclosynchrotron:
01. Malicious – Deranged Hexes
02. Prosternatur – Mortuus et sepultus
03. Dysylumn – Cosmogonie

Cnuk:
01. Undeath – Lesions of a Different Kind
02. Molassess – Through the Hollow
03. Armored Saint – Punching the Sky

Dantez:
01. Lamp of Murmuur – Heir of Ecliptical Romanticism
02. Offermose – Stilhedens tårn
03. clipping. – Visions of Bodies Being BurnedEye

H.

H.:

Pro říjen nejvíc vyhlížím polské splitko „Konflikt“. Magory z Gruzja snad není třeba pravidelným čtenářům představovat. Oběma jejich deskám „I iść dalej“ a „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ jsme zde věnovali pochvalné recenze, za nimiž si mohu pořád stát. Obzvlášť druhé album furt maká jako čuně. Známé uličníky doplní debutující Neon Scaffold a můžu vám vyspoilerovat, že ani oni zrovna nepředstavují vrchol normálnosti a průměru. Nahrávku jsem začal zčerstva hustit z promo kopie a zatím mi přijde kurevsky zajímavá, takže si na ni určitě počíhejte!

Povinností samozřejmě bude také novinka švédských klasiků Necrophobic. Nepředpokládám, že by severští veteráni na „Dawn of the Damned“ vymýšleli něco neobvyklého, ale standardní nášup skvělých riffů, hřebů a kožených kaťat pod obalem od Necrolorda nemůže zklamat. Singlová „Mirror Black“ mě baví fakt popiči, takže se výsledné kvality nebojím.

Nakonec jsem si schoval řecké Shibalba, jejichž novinka „Nekrologie Sinistrae (Orchestral Noise Opus I)“ slibuje zajímavou proměnu zvuku. Hlavně druhý vypuštěný track „Δαήμων Tunnel Ζ“ se tváří dost nadějně, tak uvidíme, jaké to bude.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Je sice pěkné, že Fenriz odkudsi vyhrabal staré songy Isengard a vůbec říjen působí nabitě, jenže největší povinností je bez debat debut Malicious „Deranged – kurva – Hexes“. Takřka výhradní inspirace Necrovore a „nultou“ deskou Morbid Angel potěší nejen radikální staromilce, ale všechny fanoušky pravého metalu smrti, protože Finové svůj debut nasázeli s ukrutným přehledem.

O druhé desce Prosternatur vím jen to, že vyjde hned ze startu měsíce. Z debutu a splitka s Ancient Moon si pamatuju hovno, ale mám je prostě zafixované jako vysoce slibnou kapelu, takže tomu dám šanci, vypuštěná skladba totiž zněla dobře. Podobným případem jsou i Dysylumn, i když tady přiznám, že mě s ukázkou navnadila i omáčka okolo. Konceptuální trojalbum o celkové délce hodiny a dvaceti minut, magnum opus a tyhle kecy, chce se mi však věřit, že si borci dali vážně záležet. Ani od jedné z kapel nečekám nic doopravdy prvotřídního, ale když při poslechu vstávají chlupy, lze prominout všelicos.

Cnuk

Cnuk:

Dvě loňská demíčka amerických Undeath byla slušnou variací na zvířecí death metal, ale nyní je před nimi důležitý krok v podobě první dlouhohrající nahrávky. Jak se s tím popasovali, zjistíme už brzy. Od „Lesions of a Different Kind“ si slibuji hodně. Demo s názvem „Demo ’19“ mě baví víc než o pár měsíců mladší „Sentient Autolysis“, ale obecně vzato, pokud se jim povede udržet formu z těchto dvou kazet, mělo by to stát za to. Čekám prostě kvalitně prohnilý death metal, nic víc, nic míň.

Singlová ukázka „Mourning Haze / Drops of Sunlight“ naznačila, že Molassess, tedy uskupení navazující na dílo zaniklých okultistů The Devil’s Blood, bude důstojným pokračováním dráhy Faridy a dalších. Hudba Molassess je odlehčenější, avšak nálady zůstávají obdobně opojné. Především vokál Faridy stále funguje. „Through the Hollow“ by mohlo být dost příjemné.

Do třetice něco klasičtějšího. Po pěti letech s novým albem přijdou také Armored Saint. To minulé, „Win Hands Down“, se mi líbí hodně a myslím, že není důvod, proč by to s „Punching the Sky“ mělo být jinak. Armored Saint vlastně nikdy slabou desku nevydali, takže nevěřím, že by si to teď pokazili.

Malicious

Dantez

Dantez:

Debut Lamp of Murmuur vychází 2. října, o kvalitách ale už není třeba spekulovat. Celé album totiž pár dní visí na YouTube kanálu Order ov the Black Arts a můžu říct, že jde o solidní šlehu. Po delší době lo-fi počin z Ameriky po vzoru starších Leviathan s menším důrazem na depku, který stojí fakt za to.

S očekáváním vyhlížím taky další dlouhohrající počin Offermose, který kombinuje ambient, dungeon synth a zvuk berlínské školy s esoterní atmosférou Popol Vuh. Na novinku mě navnadila skladba „Sjælens Ruin“, která sugestivní zvuk umocňuje syntetickýma bicíma.

Minulý říjen si do mého žebříčku našli cestu noise-rapoví clipping. a letos tomu není jinak. Loňská „There Existed an Addiction to Blood“ nabídla koncept, který pohromadě držela jak lyrika, tak zvukové spojení hluku s horrorcorem. „Visions of Bodies Being Burned“ coverem i singly napovídá, že na předchůdce tematicky i kvalitativně naváže, a já u toho určitě budu.