Archiv štítku: Armored Saint

Armored Saint – Punching the Sky

15.3.2021 Cnuk Napsat komentář

Země: USA
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 23.10.2020
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Standing on the Shoulders of Giants
02. End of the Attention Span
03. Bubble
04. My Jurisdiction
05. Do Wrong to None
06. Lone Wolf
07. Missile to Gun
08. Fly in the Ointment
09. Bark, No Bite
10. Unfair
11. Never You Fret

Hrací doba: 53:29

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Když v Británii vznikl heavy metal, Američané se ho nikdy nesnažili úplně kopírovat. Daleko raději se uchylovali k hledání vlastních cestiček. Zkoumali, jak by se na jeho základech dalo přijít s něčím novým a v čem všem by se daly posunout jeho dosavadní hranice ještě dále. Netrvalo dlouho a na světe byl thrash metal, glam metal nebo progresivní metal. Přesto ale i mezi Amíkama bylo pár nadšenců, kteří heavy metal brali jako vítěznou formu a o výrazné vylepšování nejevili velký zájem. To dalo za vznik takzvanému USPM, neboli United States Power Metal, což byl v podstatě heavy metal na steroidech. Klasickému britskému zvuku přidali na intenzitě, agresi a také teatrálnosti. Do extrému to zahnali Manowar, ovšem ne všichni se hned mazali olejíčky a navlíkali si kožené spoďáry.

S touto formou heavy metalu se zkraje osmdesátých let představili také Armored Saint, trestuhodně opomíjená kapela, které se nikdy nedostalo takového ohlasu, jaký by si zasloužila. Armored Saint nikdy nevydali špatné album. Naopak, třeba desku „Symbol of Salvation“ považuji za jednu z nejlepších heavymetalových nahrávek vůbec. Stejně má však spousta lidí jméno Armored Saint zapamatované převážně díky působení Johna Bushe v Anthrax či známé historce o tom, jak Bush dostal nabídku zpívat v Metallice.

Z dnešního pohledu se může zdát nesmyslné, že něco takového odmítl, ale tenkrát měli Armored Saint našlápnuto podstatně lépe než Metallica a co hlavně, Bush nechtěl opustit své staré kamarády. A tak se nadále oblékal do kůže a brnění, máchal mečem ve videoklipech a sledoval, jak Metallica v tričkách a džínech pomalu začíná růst v největší metalovou kapelu na světě. Alba „March of the Saint“, „Delirious Nomad“ a „Raising Fear“ lze považovat za klasické kusy amerického heavy metalu, ale to nejlepší Armored Saint potkalo až zkraje let devadesátých, kdy kompletně zanechali původního vzhledu i vyznění a vytasili se se svěžím a skladatelsky nápaditým materiálem „Symbol of Salvation“, který už nebyl svázán tou ortodoxní a zaprděnou fantasy metalovou estetikou.

Krátce nato se však John Bush trhnul k Anthrax a tím Armored Saint skončili u ledu, což je později potkalo ještě jednou. Novinková nahrávka „Punching the Sky“ je ale důkazem, že Armored Saint pokračují dodnes. První návrat proběhl na přelomu tisíciletí, kdy vyšlo album „Revelation“. Fungování vydrželo pouze tři roky, ale od roku 2006 už aktivita Armored Saint trvá.

„Punching the Sky“ plynně navazuje na poslední řadovky „La Raza“ a „Win Hands Down“. Armored Saint se obdivuhodně daří hrát tak archaický žánr, jakým je heavy metal, důvtipně a moderně. To ostatně dokázali už v minulosti v případě „Symbol of Salvation“. Zjednodušeně se dá konstatovat, že ten, kdo je spokojený s formou Armored Saint z posledních deseti let, nebude v případě „Punching the Sky“ zklamán. Novince se sice minulé, mimořádně povedené „Win Hands Down“ nepovedlo překonat, nicméně o kvalitní a zábavné desce se bavíme i v jejím případě.

Armored Saint se opět podařilo stvořit energické album s dobrým nápady a několika silnými skladbami. Trochu překvapivě to tentokrát není jenom o rychlejších kusech jako „End of the Attention Span“, „My Jurisdiction“ nebo „Missile to Gun“. „Punching the Sky“ mě na rozdíl od „Win Hands Down“ ještě více baví v klidnějších momentech, kdy dokonale vynikne síla Bushova vokálu. Takovými jsou zde písně „Lone Wolf“ a „Unfair“. Jeho zpěv tu vhodně doplňuje napjatá instrumentální rovina, která postupně graduje, avšak kromě kytarových sól si nežádá hlavní slovo, díky čemuž může kralovat právě Bush.

„Punching the Sky“ se ale bohužel nevyvarovalo hlušších míst. V souvislosti s „Do Wrong to None“, „Fly in the Ointment“ a zejména „Bark, No Bite“ se dá bavit o zbytečných výplních a případném zkrácení celé desky. Ono 53 minut je dost. Armored Saint sice patří k těm nápaditějším spolkům, jejichž skladatelské schopnosti a progresivní přístup k žánru dokážou nabídnout dost různých poloh a zabavit po delší dobu, ovšem jak ukazuje „Punching the Sky“, i oni mají své limity. A to je tu těch inovací a vůbec celkově odlišného zvuku nyní snad nejvíce. Lehce přemrštěná stopáž je ale už letitým problémem Armored Saint, jenž dosáhl svého vrcholu s více jak hodinovým „Revelation“.

Nicméně i přes tento nedostatek je „Punching the Sky“ dalším povedeným počinem Armored Saint, kde myslím není moc co řešit. Ani tohle album nic nezmění na tom, že se o nich obecně moc neví, ale s tím už jenom těžko po čtyřiceti letech fungování něco hne. Armored Saint jsou jedni z mála (vlastně mě teď ani nikdo jiný nenapadá), kteří vědí, jak hrát v dnešní době heavy metal tak, aby to nebyla jenom další óda na osmdesátky nebo nebetyčná hovadina způsobující posměch.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – říjen 2020

1.10.2020 Sicmaggot Napsat komentář

Lamp of Murmuur – Heir of Ecliptical Romanticism

H.:
1. Neon Scaffold / Gruzja – Konflikt
2. Necrophobic – Mirror Black
3. Shibalba – Nekrologie Sinistrae (Orchestral Noise Opus I)

Metacyclosynchrotron:
01. Malicious – Deranged Hexes
02. Prosternatur – Mortuus et sepultus
03. Dysylumn – Cosmogonie

Cnuk:
01. Undeath – Lesions of a Different Kind
02. Molassess – Through the Hollow
03. Armored Saint – Punching the Sky

Dantez:
01. Lamp of Murmuur – Heir of Ecliptical Romanticism
02. Offermose – Stilhedens tårn
03. clipping. – Visions of Bodies Being BurnedEye

H.:

Pro říjen nejvíc vyhlížím polské splitko „Konflikt“. Magory z Gruzja snad není třeba pravidelným čtenářům představovat. Oběma jejich deskám „I iść dalej“ a „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ jsme zde věnovali pochvalné recenze, za nimiž si mohu pořád stát. Obzvlášť druhé album furt maká jako čuně. Známé uličníky doplní debutující Neon Scaffold a můžu vám vyspoilerovat, že ani oni zrovna nepředstavují vrchol normálnosti a průměru. Nahrávku jsem začal zčerstva hustit z promo kopie a zatím mi přijde kurevsky zajímavá, takže si na ni určitě počíhejte!

Povinností samozřejmě bude také novinka švédských klasiků Necrophobic. Nepředpokládám, že by severští veteráni na „Dawn of the Damned“ vymýšleli něco neobvyklého, ale standardní nášup skvělých riffů, hřebů a kožených kaťat pod obalem od Necrolorda nemůže zklamat. Singlová „Mirror Black“ mě baví fakt popiči, takže se výsledné kvality nebojím.

Nakonec jsem si schoval řecké Shibalba, jejichž novinka „Nekrologie Sinistrae (Orchestral Noise Opus I)“ slibuje zajímavou proměnu zvuku. Hlavně druhý vypuštěný track „Δαήμων Tunnel Ζ“ se tváří dost nadějně, tak uvidíme, jaké to bude.

Metacyclosynchrotron:

Je sice pěkné, že Fenriz odkudsi vyhrabal staré songy Isengard a vůbec říjen působí nabitě, jenže největší povinností je bez debat debut Malicious „Deranged – kurva – Hexes“. Takřka výhradní inspirace Necrovore a „nultou“ deskou Morbid Angel potěší nejen radikální staromilce, ale všechny fanoušky pravého metalu smrti, protože Finové svůj debut nasázeli s ukrutným přehledem.

O druhé desce Prosternatur vím jen to, že vyjde hned ze startu měsíce. Z debutu a splitka s Ancient Moon si pamatuju hovno, ale mám je prostě zafixované jako vysoce slibnou kapelu, takže tomu dám šanci, vypuštěná skladba totiž zněla dobře. Podobným případem jsou i Dysylumn, i když tady přiznám, že mě s ukázkou navnadila i omáčka okolo. Konceptuální trojalbum o celkové délce hodiny a dvaceti minut, magnum opus a tyhle kecy, chce se mi však věřit, že si borci dali vážně záležet. Ani od jedné z kapel nečekám nic doopravdy prvotřídního, ale když při poslechu vstávají chlupy, lze prominout všelicos.

Cnuk:

Dvě loňská demíčka amerických Undeath byla slušnou variací na zvířecí death metal, ale nyní je před nimi důležitý krok v podobě první dlouhohrající nahrávky. Jak se s tím popasovali, zjistíme už brzy. Od „Lesions of a Different Kind“ si slibuji hodně. Demo s názvem „Demo ’19“ mě baví víc než o pár měsíců mladší „Sentient Autolysis“, ale obecně vzato, pokud se jim povede udržet formu z těchto dvou kazet, mělo by to stát za to. Čekám prostě kvalitně prohnilý death metal, nic víc, nic míň.

Singlová ukázka „Mourning Haze / Drops of Sunlight“ naznačila, že Molassess, tedy uskupení navazující na dílo zaniklých okultistů The Devil’s Blood, bude důstojným pokračováním dráhy Faridy a dalších. Hudba Molassess je odlehčenější, avšak nálady zůstávají obdobně opojné. Především vokál Faridy stále funguje. „Through the Hollow“ by mohlo být dost příjemné.

Do třetice něco klasičtějšího. Po pěti letech s novým albem přijdou také Armored Saint. To minulé, „Win Hands Down“, se mi líbí hodně a myslím, že není důvod, proč by to s „Punching the Sky“ mělo být jinak. Armored Saint vlastně nikdy slabou desku nevydali, takže nevěřím, že by si to teď pokazili.

Dantez:

Debut Lamp of Murmuur vychází 2. října, o kvalitách ale už není třeba spekulovat. Celé album totiž pár dní visí na YouTube kanálu Order ov the Black Arts a můžu říct, že jde o solidní šlehu. Po delší době lo-fi počin z Ameriky po vzoru starších Leviathan s menším důrazem na depku, který stojí fakt za to.

S očekáváním vyhlížím taky další dlouhohrající počin Offermose, který kombinuje ambient, dungeon synth a zvuk berlínské školy s esoterní atmosférou Popol Vuh. Na novinku mě navnadila skladba „Sjælens Ruin“, která sugestivní zvuk umocňuje syntetickýma bicíma.

Minulý říjen si do mého žebříčku našli cestu noise-rapoví clipping. a letos tomu není jinak. Loňská „There Existed an Addiction to Blood“ nabídla koncept, který pohromadě držela jak lyrika, tak zvukové spojení hluku s horrorcorem. „Visions of Bodies Being Burned“ coverem i singly napovídá, že na předchůdce tematicky i kvalitativně naváže, a já u toho určitě budu.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – listopad 2018

31.10.2018 Sicmaggot Komentáře: 10

H.:
1. Watain, Rotting Christ, Profanatica – Praha, 6.11. (event)
2. Naglfar, Schammasch, Anomalie – Praha, 24.11. (event)
3. Dark Buddha Rising, Fuoco Fatuo – Praha, 12.11. (event)

Onotius:
1. The Great Old Ones, Auðn – Praha, 5.11. (event)
2. Jedi Mind Tricks, Torture Boombox – Praha, 19.11. (event)
3. Ihsahn, Ne Obliviscaris, Astrosaur – Praha, 10.11. (event)

Cnuk:
1. Idles, John – Praha, 13.11. (event)
2. Zeal & Ardor, Nyos – Praha, 17.11. (event)
3. Armored Saint, Titanic – Praha, 7.11. (event)

H.:

Doporučovat zrovna koncert Watain asi není ukázka nějakého zásadně vytříbeného vkusu. Sám už je příliš neposlouchám a poslední album „Trident Wolf Eclipse“ bylo poměrně slabé. Nicméně živě to se vším tím divadélkem bývá dost zábava, která asi moc nemůže zklamat. O něco větším lákadlem je nicméně zámořský kult Profanatica, takže jestli tam kvůli něčemu půjdu, bude to hlavně kvůli nim. I když asi nepůjdu. Rotting Christ mě každopádně neurážejí, ale jsme je už všichni viděli tolikrát, že to není kapela, kvůli jejímuž koncertu bychom nemohli dospat.

Docela nenápadný koncert bez větší pozornosti se rýsuje na 24. listopadu. Švédové Naglfar jsou v poslední letech docela zdechlí a hrají spíš svátečně, takže když tu budou a navíc v klubu, asi to bude stát za úvahu. Vždyť jejich muzika je vlastně dost fajn, tak proč by ne. Schammasch zrovna dvakrát najeté nemám, nicméně věřím, že pro někoho budou tahákem i oni. Zato Anomalie je pičovina, kterou můžete s klidem prokalit na baru.

Fans pořádně hutné psychedelie by pak určitě měli chtít vidět koncert Dark Buddha Rising, kteří živě umí fakt hodně.

Největší škoda listopadu je každopádně zrušený koncert Mirrors for Psychic Warfare. Ten by byl jinak jednoznačně na prvním místě.

Onotius:

Ohledně listopadových akcí věru je z čeho vybírat – koncertní scéna jako tradičně vrcholí a snad i ten největší zmlsanec si najde aspoň nějaký ten favorizovaný večer, kdy vytáhne zadek z kanape a nakluše pod pódium. Pro mě prvním z takových večerů bude jednoznačně zastávka The Great Old Ones a islandských Auðn v Modré Vopici. Zatímco nahrávky druhých jmenovaných lze ještě přejít s mávnutím rukou a slovy „docela fajn atmosferický blekec“, možnost dát si naživo ty první je naprostá povinnost. A to taková, že je radno kvůli nim oželet i Beyond Creation s Gorod, kteří hrají ve stejný den v jiném klubu. Výtečný pos-tblack v podání The Great Old Ones bude jistě tak pohlcující zážitek, že hnilobný puch Cthulhu budeme vydýchávat ještě řádku dní.

Kdo by si chtěl odpočinout od těch všech siláckých metalových póziček, čas od času věru není nad to dát si nějaký pořádný hip-hop. 19. listopadu nám Jedi Mind Tricks přivezou ukázat jak se naživo vyjímá jejich novinka „The Bridge & The Abyss“ , tak doporučuji. Pro jejich zběsilé rapové kázání mám docela slabost – očekávání jsou proto nastavena na solidní míru, o to víc když si uvědomím, kdy jsem byl naposledy na nějakém pořádném hip-hopu. Přijďte taky, bude to jistě šleha.

Třetí příčku pak nemohu přenechat nikomu jinému než Ihsahnovi a Ne Obliviscaris. Jasně, oba interpreti mě s posledními alby příliš neuhranuli, ale zase chovám stále velkou úctu k jejich starší tvorbě. Zejména pak u Ihsahna, jehož nejednu starší nahrávku považuji vysloveně za srdcovku. Pokud zbudou prachy tak zaběhnu, pokud ne, alespoň zavzpomínám z přehrávače.

Cnuk:

Třináctého listopadu přijedou do pražského Futurum Music Baru britští punkáči Idles. To je pro mě zcela jistě koncertní událostí roku, protože nevím, jakou jinou kapelu bych chtěl v současnosti vidět více. Idles už dva roky představují absolutní strop punku, dost možná se nacházejí v životní formě a jejich koncertní prezentace nabírá kultovního významu. Očekávám hodně. Možná až příliš moc, takže doufám, že nebudu zklamán.

Dále vypadá zajímavě třeba Zeal & Ardor. Ty si můžete vychutnat na stejném místě jako Idles, jen o čtyři dny později. A aby toho Futura nebylo málo, čtyři dny před Idles tu vystoupí zase Armored Saint v rámci vzpomínkového turné k výbornému albu „Symbol of Salvation“ z roku 1991, takže to jistě bude stát za to.

Reporty

Brutal Assault 23 (středa)

17.8.2018 Sicmaggot Napsat komentář

Datum: 8.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): 777 Babalon, Act of Defiance, Armored Saint, Brujeria, Cannibal Corpse, Gojira, Helmet, Lvmen, Obscure Sphinx, Oraculum, Paradise Lost, Shantidas, Shelter, Steve ‘n’ Seagulls, Tormentor, Toxic Holocaust, Whoredom Rife

Onotius: Brány Josefovské pevnosti se opět otevírají, aby odhalily každoroční bohatou porci extrémní muziky těch nejrůznějších odstínů. Úterní warm-up šel víceméně mimo mne – o těch dvou skladbách Suicidal Tendencies, z nichž jsem usoudil, že tohle nebude můj šálek piva, asi nemá moc smysl se rozepisovat a milerád to ponechám na povolanějším kolegovi. Festival tedy plnohodnotně v mých očích otevírají až středeční post-metaloví Obscure Sphinx, které jsem si za poslední rok neuvěřitelně oblíbil. Velkou zásluhu na tom mělo jejich loňské vystoupení na Žižkovské noci, jež o špetku trumflo i Swans a zaslouženě získalo u mne příčku „koncert roku“. Byla tedy na místě velká očekávání, i když zároveň značná skepse, vzhledem k tomu, že jejich set má začínat v brzkých odpoledních hodinách. Zatímco pro svou speciální ambientní show mají vyhrazenou tmu a Oriental Stage, tady je spoustu světla a podmínky tím pádem o poznání ztíženy.

Onotius: Již při prvních tónech je však jasné, že se s tím kapela popere se ctí. Hutný riff otvíráku „Nothing Left“ se zařízne do lebky s intenzitou pneumatického kladiva a kontrastní atmosférické pasáže kolébají a hypnotizují. Středobodem pozornosti je samozřejmě vše intenzivně prožívající zpěvačka Wielebna, která se sice už nebalí do gázy jako mumie, ale její gesta, jimiž doprovází své výtečně dynamické vokály, zůstávají dominantou dění na pódiu. Vystoupení bych celkově označil za solidní a vyrovnané, ale přeci jen oproti onomu mrazivému loňskému klubovému zážitku, tohle byla „jen“ taková odpolední jednohubka.

Cnuk: Ve středu se dostávám do pevnosti tak akorát, abych stihl Armored Saint. Od těch jsem měl velká očekávání. O to víc rád jsem byl, když se je podařilo naplnit. Koncert bavil hned od začátku, jakby ne, začalo se s „March of the Saint“ a postupně následovala vždy jedna píseň z každého alba, aby se kruh uzavřel opět u prvotiny díky „Can U Deliver“. Síla vokálu Johna Bushe je neskutečná a jsem rád, že jsem ho konečně slyšel živě. Skvělý dojem z vystoupení mě slušně nahlodává k navštívení jejich listopadového koncertu v Praze.

Cnuk: I nadále zůstávám v přední části areálu a jdu kouknout na Shelter. Moc jsem toho o nich nevěděl, ale nakonec se mi dostalo příjemného návratu do devadesátek, což jsem ostatně čekal a chtěl. Spíše melodický hardcore pro mě narušovala jen všudypřítomná mantra Hare Krišna, ale to jak brzo zjišťuji, je hlavním znamením kapely. Jako odpočinková věc hudebně v pohodě. V dobrém rozpoložení si říkám, že kouknu i na Steve ‘n’ Seagulls, od těch se prostě čeká zábava, a taky že byla, ale vydrželo to jen pár songů. Chvíli před koncem jsem se šel konečně porozhlédnout po areálu.

Onotius: V půl sedmé pokračuji na Metalgate Stage za thrashovými Act of Defiance z Kalifornie. Pokud byste náhodou netušili, o koho se jedná, vězte, že to je ta kapela, již založili Shawn Drover a Chris Broderick, poté co opustili Megadeth. Jedná se o příjemné, i když ne bůhvíjak intenzivní dostaveníčko s onou na jednu stranu progresivnější, ale i melodičtější verzí žánru. Abych pravdu řekl, naživo působili o poznání šablonovitěji než z desky, nicméně i tak to docela příjemně odsýpalo a některé kytarové vyhrávky a především solidní vokální linky Henryho Dereka Bonnera vyloženě potěšily. Celkově, ale chyběl nějaký moment, který by mne donutil litovat, že kapela nepřidala ještě song navíc. Prostě lepší průměr.

Metacyclosynchrotron: Většinu středečního odpoledne jsem spíše trávil znovuobjevováním areálu a rozhovory se známými. Samozřejmě, že jsem v mezičase tu a tam nějaké vystoupení zaznamenal, jako třeba příjemný heavík Armored Saint nebo zvukomalebný ambient Izanasz, ale skutečně první kapelou, které jsem věnoval řádnou pozornost byli slovenští 777 Babalon. Na KAL pódiu stály čtyři poctivě zahalené postavy obsluhující bicí, kytaru, elektroniku a samozřejmě nechyběly vokály, které ovšem nepatřily mozku kapely D. Ten se totiž vystoupení nezúčastnil. Možná proto byl set tak blackmetalový. Dosti mi imponovala výdrž bubeníka, kytarista nebyl skoupý na opravdu ponuré disharmonie, ale improvizaci a ambientním/drone „výplním“ byl dán prostor tak akorát, aby to přeci jen nebyl jen běžný, okultně laděný blackmetalový koncert. O vystoupeních 777 Babalon jsem slyšel a četl hodně, čekal jsem něco úplně jiného, ale nakonec to bylo super.

Cnuk: Po menší pauze jsem šel na mexicko-americkou sebranku Brujeria. Od nich mě baví především pořádné sypačky, a těch nakonec moc nebylo. I tak to nebylo špatné, jen jsem čekal trochu víc. Alespoň, že bylo vtipné vystupování dvojice zpěváků, kteří většinu proslovů vedli ve španělštině, což občas vytvářelo zajímavé situace nepochopení se s publikem. Nechyběla ani kritika Trumpa, ale s tím nebyli zdaleka jediní. Jinak nemám tušení, jestli v sestavě byli třeba Jeff Walker nebo Shane Embury, ale říkám si, že posledně jmenovaného bych snad poznal i pod maskou.

Onotius: Toxic Holocaust jsou správná syrová black/heavy/thrashová jízda plná jednoduchých úderných riffů podaných v patřičně energickém balení. Žádné hry na sofistikované umění, tohle je autentická živočišnost a poklona primitivním kořenům, z nichž vystoupily extrémní žánry. Zábavné, nicméně velmi krátké vystoupení – oproti původnímu plánu mám dojem, že skončili snad dokonce o půl hodiny dříve. Díky tomu následně nakonec neplánovaně stíhám i opáčko dalšího syrového retra, tentokrát o poznání temnějšího, a to hutných chilských black/death metalistů Oraculum na Oriental Stage, o jejichž dublinském koncertu jsem tu nedávno referoval. Uznávám, že v kulisách nádvoří to má o špetku větší koule než v klubu, nicméně i tak si stojím za tím, že v rámci takto pojatého žánru, tj. ortodoxního black/deathu archivního střihu, lze najít kapely, které toto dovedou zahrát ještě o poznání zajímavěji a zábavněji.

Metacyclosynchrotron: Situace se dále opakovala, viděl jsem kus Shantidas, projektíku kytaristy z Aluk Todolo, od kterých jsem ale čekal něco co se nekonalo, a tak jsem odešel dál pendlovat po place, až se mi nakonec podařilo shlédnout prakticky celé Toxic Holocaust. Těm jsem dříve křivdil jako dalšímu party-t(h)rashi, ale nakonec mě vystoupení příjemně zaskočilo. Na Metalgate Stage se to ještě za festival párkrát pěkně semlelo, ale tady lidi „rotovali“ ve velkém prakticky non-stop. Kapela až na pár Joelových proslovů žádné prostoje nedělala a prala do lidí song za songem; „Wild Dogs“, „War Is Hell“, „Nuke the Cross“ atd., fanoušci vědí jistě lépe.

Cnuk: Zatímco si ostatní užívali jízdu Toxic Holocaust, já dal přednost Helmet a raději se nechal ničit riffy Page Hamiltona. Už od začátku bylo vidět, že je něco v nepořádku s jeho nástrojem, ale paradoxně bych řekl, že to vystoupení spíš pomohlo, jelikož Hamilton to do svojí kytary řezal o to víc a tenhle nasranej výraz k Helmet patří. Později se nechal slyšet, že měl problémy s popruhem a laděním. No, koncert skončil tím, že třísknul kytarou o zem a šmitec. Odezva publika byla na tento vlastně hlavní čas poněkud vlažnější, taky zde nebylo zrovna natřískáno, ale za mě super. Jeden z vrcholů letošního Brutal Assaultu.

Cnuk: Ihned po Helmet začínají nestoři death metalu – Cannibal Corpse. A hned jsem věděl, kde že to ty lidi jsou. Už jsem je tu viděl podruhé, ale co si budeme… byl to prostě koncert Cannibal Corpse. Mě nikdy extra nebavili ani z desek a na koncertu to není lepší, spíše naopak. Corpsegrinder je sice sympaťák, ale jeho proslovy jsou jak přes kopírák a hluboký hlas je po chvilce oposlouchaný, což jen pomáhá ke slévání jednotlivých písní do sebe. Užil jsem si klasiky jako „A Skull Full of Maggots“, „I Cum Blood“ nebo „Hammer Smashed Face“, to jo, ale na větvi jsem z toho nebyl. Do třetice už je s klidem vynechám.

Onotius: Tuzemští post-hardcoroví Lvmen jsou pro mne jednoznačným vrcholem dne. Promítané artové výjevy na pozadí a především silná atmosférická muzika, která v tvrdých momentech mlátí do xichtu, v jemných náladotvorně chlácholí, to zkrátka zaujme. Momenty psychedelie a momenty inteligentní destrukce se v prostředí Octagonu mísí v jedinečný zážitek. Je skvělé, že i po nepříznivých ranách osudu kapela drží takto výtečnou formu. Někteří tvrdí, že ve starší sestavě byli ještě mohutnější, to nicméně nemohu potvrdit, ani vyvrátit, neb je vidím prve. U mne tak vládne spokojenost bez výtek. Nejeden moment dá až vzpomenout na velikány z Neurosis. Po vygradovaném závěru tleskám jako magor a skoro si přeji, aby přihodili ještě vál.

Onotius: Nastává nepříjemná situace, a to ta, že Gojira se do velké míry překrývá s Whoredom Rife. Po rozvaze přichází kompromis – zprvu zhlédnu půl hodinu francouzských ekologů a posléze se přesunu na norské okultisty. Gojira disponuje lepším zvukem, než když jsem ji viděl před dvěma lety, a tak po vyposlechnutí songů jako „Stranded“ a především „Flying Whales“ přichází spokojenost. Vypuštěné nafukovací velryby v publiku skákají při masivní riffáži o sto šest, jen lidí jsou takové davy, že přesun na Whoredom Rife je ve výsledku úleva. Norové jsou oproti tomu nazvučeni poměrně mizerně – respektive více jak solidní zvuk je z dřevěných sedátek na louce, kdekoliv blíž se ale potýkám s problémy, atmosféra je nicméně mnohem osobnější. Ponuře epické melodie a drtivé bicí „Dommedagskvad“ zkrátka dobré pódiové prezentaci nahrávají.

Metacyclosynchrotron: Viděl jsem Whoredom Rife na Prague Death Mass III a na Funkenfluagu a nikde se to nedalo poslouchat. Tady ovšem měli Norové zvuk velice v pořádku, alespoň z pohodlí konce stanu, kde jsem tušil jen mohutné siluety Nosophorose a frontmana K.R. Kapela nejvíce čerpala ze svého debutu a EP, ale přišlo mi, že dokonce zaznělo i něco zcela nového z alba, jehož vydání se možná dočkáme už letos. Whoredom Rife jsem jinak sledoval celkem laxně, ostatně můj zájem o kapelu výrazně ochladl, ale musím přiznat, že nejen závěrečná „Beyond the Skies of God“ byla dost epická.

Cnuk: Ani já jsem nechyběl na Whoredom Rife. Má letošní první návštěva Metalgate Stage mě opět nepřekvapila svým zvukem, na který si je třeba vždy chvilku zvykat. Chuť po Cannibal Corpse jsem si ale spravil. Působivé vystoupení s dobrou atmosférou hodné kvality jejich debutu. Tímto můj den končí, Tormentor takhle pozdě už nedávám, i tak odcházím spokojený.

Onotius: Vracím se na hlavní pódia pro doomové zklidnění v režii Paradise Lost. Dostává se mi ho v solidním instrumentálním, ale velmi prapodivném vokálním provedení. Je to zvukem, nebo hlasivkami? Zkrátka něco tu neladí. Naživo jejich muzika působí místy trochu schématičtěji, na druhou stranu rouška noci jim dodává na mrazivosti. Dočkáme se průřezového setlistu – vyslechneme od věcí z „Draconian Times“ přes „Symbol of Life“ až po novinku, což rozhodně chválím. Snad jen škoda, že nesáhli i k těm pár úplně nejstarším. Ve výsledku si ale nestěžuji, jen ke skutečně nezapomenutelnému doomu má toto vystoupení ještě daleko. Nevadí, i takový během festivalu ještě přijde, ale o tom až později.

Onotius: Závěr obstarává naprostá dřevní klasika v podobě proto-blackových Tormentor, které jsem vždy po hudební stránce považoval za hitovější inkarnaci ducha starých Bathory. Přehledný songwriting plný řízných riffů v kombinaci se satanistickou image místy až evokující šestákové romány dává dohromady skutečně poměrně fungující koktejl. Zábavná show plná hitovek z dávných časů let osmdesátých dovede rychle zabavit, nicméně je třeba počítat s tím, že na tenhle stařičký black je třeba používat spíš ta heavíková kritéria než ta současného blacku. Nicméně to, co mne nakonec nutí opustit set, je převážně únava. Jinak bych se na těchto bubácích v čele s Attilou jistě dosyta vyblbnul.

Metacyclosynchrotron: Asi největší povinnost festivalu, maďarští žánroví nestoři Tormentor, naplnili všechny zkazky o výjimečnosti svých reunion vystoupení, bo tohle byl kurva METAL. Moc jsem nesledoval, jak měli pánové vymyšlené choreo nebo co vlastně bylo rozvěšené na pódiu, protože pokud jsem nemlátil hlavou, tak jsem se mlátil v kotli, byť ten nijak extrémně násilný nebyl. Atilla mezi skladbami příležitostně řádil s hlasem, jak to víceméně známe z koncertů Mayhem, ale tady to nebylo o evokaci liturgického feelingu, jako spíše o „vokální rychtě“, která mi tolik chyběla na zítřejším koncertě Void ov Voices. Tormentor dle očekávání sjeli celé „Anno domini“, myslím, že trochu v jiném pořadí, a nemohu se zbavit pocitu, že zaznělo něco i z „The 7th Day of the Doom“. Kapela působila za vřelé přijetí (byť jsem teda čekal větší šílení) vděčně.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

19.1.2016 Kaša Komentáře: 2

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden s „The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile s „Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Recenze

Armored Saint – Win Hands Down

5.7.2015 Kaša Komentáře: 5

Země: USA
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 2.6.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Win Hands Down
02. Mess
03. An Exercise in Debauchery
04. Muscle Memory
05. That Was Then, Way Back When
06. With a Full Head of Steam
07. In an Instant
08. A Dive
09. Up Yours

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdyby se vyhlašovala anketa o nejnedoceněnější kapelu na metalové scéně, tak Armored Saint by se dle mého skromného názoru umístili vcelku vysoko. Tahle parta z Los Angeles během své historie, jejíž první kapitola se začala psát již v roce 1982, nikdy nevystoupala na širší vrchol metalového Olympu a vždy zůstávala co do věhlasu někde v základním táboře. Je fakt, že si za to může částečně i sama, protože roky její aktivní kariéry jsou celkem slušně ořezané v závislosti na působení pěvce Johna Bushe v řadách thrash metalových velikánů Anthrax, a právě tady tedy začnu dnešní pojednání o sedmém albu veličiny amerického power / heavy metalu.

V průběhu 80. let se vše zdálo být v naprostém pořádku a skupina pomalu a jistě směřovala ke svému nejdůležitějšímu opusu, jímž se stalo „Symbol of Salvation“ z roku 1991. Skvělé album, které je dodnes esencí toho, co Armored Saint pro americkou heavy metalovou scénu znamenají. Po skončení turné k této desce však dostal John Bush nabídku od zmíněných Anthrax, již přijal, zbytek kapely odmítl pokračovat a Armored Saint se oficiálně rozpadli. Trvalo dalších osm let, tedy do roku 1999, než se nad budoucností Anthrax vznášel velký otazní, a basák Joey Vera s Johnem Bushem se rozhodli oživit své vlastní dítě. Ve studiu se sešla stará sestava a výsledkem byla deska „Revelation“, jež sice na famózního předchůdce nedokázala navázat, ale přesto se jedná o skvělou heavy metalovou nahrávku, která si přešlapů vybrala jen opravdové minimum.

V té době se však schylovalo k návratu Anthrax do studia a natáčení nové desky, takže Armored Saint se v roce 2003 opět na několik let rozešli. No, a třetí „začátek“ této pětice na sebe nenechal čekat dlouho poté, co se John Bush pakoval z řad velkých thrash metalistů z New Yorku. V roce 2010 tak vyšlo album „La Raza“, jemuž se nepodařilo zopakovat úspěch předchozích nahrávek, a přestože jednotlivé písně nebyly špatné, tak pro mě osobně tohle album bylo zklamáním, protože dřívější chemie jednotlivých členů nějak záhadně nefungovala, čímž se dostáváme do letošního roku, kdy vychází sedmá řadovka, která se jmenuje „Win Hands Down“ a která by měla napravit reputaci po předešlém škobrtnutí.

Od minula se personálně nic nezměnilo a Armored Saint tak opět stojí ve své nejsilnější možné sestavě čítající famózního Johna Bushe za mikrofonem, kytarový tandem Phil Sandoval a Jeff Duncan a rytmickou sekci v obsazení Joey Vera u baskytary a Gonzo Sandoval za bicí soupravou. Co to znamená? Fanoušci se můžou těšit na příval charakteristických melodií a kytarových riffů a sól, díky nimž tolik tuhle partu milují. A zásadní otázka, jestli se Armored Saint podařilo navázat na své nejsilnější desky, si zaslouží zcela jistě kladnou odpověď. „Win Hands Down“ je totiž fantastická nahrávka, která dýchá na krk i takovému opusu, jakým je „Symbol of Salvation“, protože načasování skladatelské formy se Armored Saint vydařilo opravdu na jedničku a během celých 50 minut nešlápla tahle pětice vedle.

Laťku nastaví zatraceně vysoko úvodní singl „Win Hands Down“. Tahle skladba se mi ihned po zveřejnění dostala hluboko pod kůži a v osobním žebříčku nejoblíbenějších písní kapely se postupně usadila na předních příčkách. Tohle je přesně ta skladba, která naplno odhaluje kouzlo Armored Saint, takže krom v životní formě zpívajícího Johna Bushe přináší tahle energická záležitost v rychlejším tempu ukázku kytarové souhry dvojice Duncan/Sandoval. „Win Hands Down“ vrcholí ve skvělém kytarovém sólu, jemuž předchází krátká jazzová pasáž, jež opravdu překvapila. Následující „Mess“ za titulní kompozicí nijak nezaostává a svým tahem na branku se jí i vyrovná. Nedostalo se jí sice tak hitového potenciálu, ale Armored Saint nejsou od toho, aby účelně tvořili hity. Právě tato píseň by se asi nejvíce vyjímala na „Symbol of Salvation“, protože si drží jeho kytarovou i vokální nabroušenost, která ostatní položkám schází.

Není pochyb o tom, že hlavní postavou „Win Hands Down“ je John Bush. Jeho zemitý vokál zní i po padesátce skvěle a hudbě Armored Saint dodává opět obrovskou porci energie a dynamiky, což je slyšet v zprvu nenápadné kytarovce „That Was Then, Way Back When“, jíž chybí vyložený moment oživení, protože po většinu doby šlape v rychlejším tempu, ale zpěvák ji pozvedl minimálně o třídu výš. Totéž by se dalo říct o „Dive“, ačkoli v tomto případě to neplatí s tou dynamikou, protože se jedná o pomalou baladu s melancholickou atmosférou, v níž se k Bushovi přidali ostatní členové jen jako takový letmý doprovod, protože minimálně v průběhu její první poloviny patří hlavní slovo právě zpěvákovi. Postupně se nabalují ostatní nástroje a teskné kytarové sólo s piánem trochu zboří grungeovou atmosféru, již si “Dive” pomalu buduje, a jak balady nemusím, tak tohle je výjimka potvrzující pravidlo.

Pokud se nepletu, tak „Win Hands Down“ přináší vůbec poprvé vokální hostovačku a děje se tak prostřednictvím energické riffové jízdy „With a Full Head of Steam“, v níž se vedle Bushe postaví za mikrofon Pearl Aday, což je manželka Scotta Iana z Anthrax, o níž jsme již letos mohli slyšet v souvislosti s Motor Sister a jejich debutovou deskou. Tahle píseň je natlakovaná hitovka, jíž vokální odpovídačky obou pěvců sluší a díky rychlému tempu si ji určitě zapamatujete. Oproti ostatním písním je svou jednoduchostí a zpěvností trochu odlišná. Přeci jen, delší kompozice typu „An Exercise in Debauchery“, „Muscle Memory“ a „In an Instant“ operují s něčím jiným než jen přímočarou drzostí. Prvně jmenovaná power metalovými kytarami s epickým refrénem, „Muscle Memory“ košatou stavbou, kdy se ubralo na rychlosti a přidalo na dramatičnosti, a „In an Instant“ zase gradací, kdy Armored Saint přecházejí od akusticky odlehčených pasáží ke klasickým heavy metalovým pořádkům. Ačkoli se poslední dva kousky natáhly za hranici sedmi minut, tak nelze říct, že by to bylo ke škodě věci, protože i přes delší hrací dobu ty písně mají stále takový ten zdravý tah na branku a neplácají se v bezradnosti skladatelské neschopnosti a všechny prvky do sebe zapadly.

Od „Win Hands Down“ jsem čekal hodně, nebudu lhát, že tomu tak nebylo. První zveřejněné písně mě hodně slušně navnadily, ale nyní musím říct, že výsledek ještě předčil moje optimistické očekávání. Armored Saint se podařilo natočit jednu z nejlepších desek své dosavadní kariéry, ne-li vůbec tu nejlepší. „Win Hands Down“ sice nelze přišít takový ten punc léty prověřené kvality, jímž se může „Symbol of Salvation“ pyšnit již čtvrt století, ale slabého místa byste na této desce hledali marně. Všechny písně jsou provázány se skladatelskou jistotou velmi těsně, a výsledkem je tak metalová nahrávka ryzí čistoty, která letos ve své váhové kategorii jen těžko najde přemožitele. Hodně překvapivý aspirant na album roku!

Redakční eintopf

Redakční eintopf #76 – květen 2015

1.5.2015 Sicmaggot Napsat komentář

Nejočekávanější album měsíce:
Arcturus – Arcturian

H.:
1. Princess Chelsea – The Great Cybernetic Depression
2. Mortis Mutilati – Mélopée funèbre

Ježura:
1. Arcturus – Arcturian
2. Faith No More – Sol Invictus

Kaša:
1. Faith No More – Sol Invictus
2. Armored Saint – Win Hands Down

nK_!:
1. Coal Chamber – Rivals
2. Six Feet Under – Crypt of the Devil

Atreides:
1. Arcturus – Arcturian
2. Sóley – Ask the Deep

Zajus:
1. Leprous – The Congregation
2. Nick Cave and Warren Ellis – Loin des hommes
3. Faith No More – Sol Invictus

Skvrn:
1. Arcturus – Arcturian
2. Leprous – The Congregation

Onotius:
1. Arcturus – Arcturian
2. Kamelot – Haven
3. Leprous – The Congregation

Staré kapely táhnou. Ať už je to z nostalgie, z úcty k dřívějším úspěchům, nebo jsou skutečně staré páky o tolik zajímavější než nové dravé štiky, jinému pocitu se po přečtení 76. dílu redakčního eintopfu ubránit nelze. Už dlouho si nepamatuju, že by se v téhle rubrice objevilo tolik nahrávek, které lze bez ostychu označit jako návratové… první desky po spoustě let, po dlouhých přestávkách v činnosti a od kapel, které ve svých žánrech něco znamenají.

Právě tyhle formace květnový eintopf ovládají, přičemž úplně nejvíc naši redakci dráždí comeback avantgardních Norů Arcturus, kteří s novinkou „Arcturian“ začnou opětovně úřadovat po dekádě studiového mlčení. Legendární Faith No More se však za nimi nijak nekrčí a jejich první album po 18 letech, které se jmenuje „Sol Invictus“, si nemalou dávku pozornosti taktéž zaslouží. Jedinou mladší a „necomebackovou“ skupinou, jež dokázala proklouznout do první trojky počinů, na něž se naše redakce nejvíce těší, jsou další Norové Leprous s nahrávkou „The Congregation“. Jak je však naším dobrým zvykem, jednotliví redaktoři mají těch tipů v rukávu mnohem víc, popem počínaje a black metalem konče, ale to už si zvládnete přečíst sami bez dalších zbytečných komentářů…

H.:

Abych pravdu řekl, květen 2015 pro mě žádné velké pecky nechystá. Desek, které si pustím, sice nacházím hned několik, nicméně mezi nimi nevidím žádnou, o níž bych mohl s klidným svědomím říct, že se samou natěšeností nemůžu dočkat, až to bude venku a já to vrazím do přehrávače. V tomto jakémsi polovakuu jsou pro mě nejzajímavější dva počiny z diametrálně odlišných žánrů. Tím prvním je novozélandská zpěvačka Princess Chelsea, jež stejně jako v koncertním eintopfu kartami zamíchala na poslední možnou chvíli. Nicméně vzhledem k tomu, že mě její debut „Lil’ Golden Book“ velice baví, rozhodně jsem zvědavý na to, jak si povede pokračování „The Great Cybernetic Depression“. Druhým mým kandidátem v eintopfu je pak album „Mélopée funèbre“ jednočlenného black metalového projektu Mortis Mutilati z Francie. Předchozí nahrávka „Nameless Here for Evermore“ mě i přes velkou neoriginalitu dost bavila, a to dokonce i s odstupem, což u formací, jež hrají vlastně jen obyčejný black metal ve středním tempu, zdaleka není pravidlem. Ostatně i proto si „Mélopée funèbre“ dozajista nenechám ujít, abych se přesvědčil, zdali to byla minule náhoda, anebo jestli Macabre, tedy onen jediný člen Mortis Mutilati, skutečně umí.

Ježura:

Jak tak koukám, co má v květnu vyjít, říkám si, že je to s mým očekáváním na jednu stranu dost jednoznačné, na druhou ale poměrně neutěšené. Co že tím myslím? Co se týče první strany, tady opravdu není o čem. Po deseti letech čekání totiž vydávají novou desku avantgardní hvězdoplavci Arcturus a v takovém případě jaksi nepřipadá v úvahu, že bych se na novinku „Arcturian“ těšil jakkoli méně než opravdu hodně. První vypuštěná skladba „The Arcturian Sign“ nikterak nenapovídá, že by mé těšení mělo vyjít nazmar, takže sem s tím! Moje druhá položka na dnešním seznamu je na tom ale dost odlišně. Faith No More jsou legenda, a jak je mým hloupým zvykem, legendy se mi daří dlouhou dobu zbytečně ignorovat. Řekněte mi ale, kdy jindy bych se měl dát takové legendě šanci, než když vydává novou desku po 18 letech od té předchozí! Troufám si tedy tvrdit, že „Sol Invictus“ sluchovody párkrát proženu, a upřímně doufám, že budu moci po čase říct, jaký jsem byl debil, že jsem Faith No More nezkusil už dřív. Tolik ta jednoznačná část… Neutěšenost vidím jednoduše v tom, že jsem si takřka jistý, že mi právě teď mezi prsty utíká řada desek, které by zde místo měly, ale prostě o nich nevím, a pokud se o nich v dohledné době dozvím, bude to spíše náhodou – a to je vážně k vzteku, to mi věřte.

Kaša:

Souboj návratů. Tak nějak bych ve zkratce vystihl květen co do chystaných počinů. V mém personálním ringu totiž proti sobě stanuli Armored Saint a Faith No More. U Armored Saint by se s oním návratem dalo sice slušně polemizovat, protože „Win Hands Down“ vychází „pouhých“ pět let po „La Raza“, nicméně první ukázky znějí zatraceně dobře, a já tak v koutku duše doufám v návrat někam k formě „Symbol of Salvation“ a překonání slabého „La Raza“, které nějakým záhadným způsobem nefungovalo. To u Faith No More není naopak co řešit. První album po takřka dvou dekádách se již dopředu usadilo na širším vrcholu toho nejočekávanějšího, co mi letos kytarová scéna může přinést, takže doufám, že legendární rockeři dostojí své vlastní výjimečnosti a „Sol Invictus“ bude událostí, která je hodná jména Faith No More.

nK_!:

Sláva, konečně mi také něco vychází. Nejvíce se těším na navrátilce Coal Chamber a jsem zvědav, co třináct (!) let po poslední řadovce předvedou. Tuhle muziku jsem poslouchal za mlada a dva roky zpět byli Coal Chamber naživo fakt nářez, takže docela i věřím tomu, že parta kolem Deze Fafary přijde s něčím alespoň trochu poslouchatelným. Dále vyjde novinka Six Feet Under, a protože poslední dvě fošny byly docela slušné, jsem si téměř stoprocentně jist, že „Crypt of the Devil“ se ponese v podobném duchu. V květnu bude určitě co poslouchat.

Atreides:

Dvě jména, dvě naprosto opačná spektra. Prvním a naprosto jasně vítězným je Arcturus, které netřeba nijak obšírně představovat. „Arcturian“, první album téhle norské vesmírné pošahanosti po deseti letech, je jasná květnová trefa do černého, která je v mém hledáčku od doby, co kapela vypustila první píseň „The Arcturian Sign“. Posun od předchozí „Sideshow Symphonies“ se zdá být na první pohled zřejmý a jsem náramně zvědavý, co s nastíněným elektronickým peklem kapela předvede na celé délce alba. Druhou je Sóley. Něžná indie popová pěnice z Islandu, jíž ve stejný den vyjde druhá deska „Ask the Deep“. Z debutu „We Sink“ doposud dýchá nezaměnitelná islandská atmosféra, intimita a těžko uchopitelná… cizost? Jinakost? Vzdálenost civilizaci a stádovému myšlení? Snad, nicméně to něco mě k ní stále táhne a upřímně doufám, že své další řadovce vtiskne podobné kouzlo.

Zajus:

Mám rád měsíce, kdy je naprosto jasné, co budu poslouchat a v jakém pořadí se na to těším. Květen je právě takovým měsícem, protože moje číslo jedna v podání Leprous je nezpochybnitelné. Malé zrníčko nejistoty tu však zůstává. Předposlední počin „Bilateral“ si mě ovázal kolem prstu, jenže následné „Coal“ jsem prostě nedokázal vstřebat, a „The Congregation“ tedy může dopadnout všelijak. Z prvního singlu ale tuším, že by to mohlo být spíše dobré. Naopak o kvalitě dalšího alba nepochybuji, i když vyloženě natěšený nejsem. O genialitě Nicka Cavea se přesvědčuji s každým novým (starým) poslechnutým albem, nikdy jsem však neměl čest s jeho soundtracky, které obecně nejsou mojí oblíbenou hudební formou. Když však v květnu vychází „Loin des hommes“, nejnovější filmová hudba z pera Nicka Cavea a Warrena Ellise, bylo by hloupé takové příležitosti nevyužít. Poslední do party jsou Faith No More, kteří vydají novou hudbu po dlouhých osmnácti letech. Nejsem ani tak fanoušek kapely, jako spíše jejího výstředního frontmana Mikea Pattona. Už kvůli němu si „Sol Invictus“ nenechám utéct.

Skvrn:

Ani květnové vyhlídky nejsou zlé. Vychází toho opět dost a i tentokrát lze v té nekonečné záplavě novinek nalézt pár kousků zasluhujících zvýšenou pozornost. Začněme tím nejočekávanějším, tedy návratovou deskou Arcturus. S jejím vydáním to, co si budeme namlouvat, dlouhé roky vypadalo všelijak. Chvilky naděje pravidelně střídala hrobová ticha a až po 10 letech od vydání „Sideshow Symphonies“ může být spaní nedočkavců o něco klidnější. Ne však o moc. Moudřejší budeme až s časovým odstupem, se kterým je zvláště v případě Arcturus záhodno počítat. Uvidíme, jakým směrem se „Arcturian“ vydá, zda vsadí na vyšlapanou stezku jistoty, nebo se vrhne vstříc neklidným vlnám experimentů. Ať tak či onak, pevně věřím, že se „Arcturian“ podrobilo důkladnému uzrávání a výsledek tomu bude odpovídat. Málo nečekám ani od progresivních Leprous, kteří v minulosti dokázali, že na první ligu mají, a já doufám, že „The Congregation“ v tomto ohledu poslouží jen jako další utvrzení. Je dost možné, že se znovu dočkáme nějaké zvukové obrody, avšak na ztrátu progresivních choutek bych nesázel. V případě Leprous jedině dobře.

Onotius:

Ačkoliv květen na první pohled může vypadat trochu jalově, je zde několik titulů, na něž by byl hřích si neposvítit. Prvním z nich je určitě novinka norských avantgardních Arcturus. To, že tato kapela, jež stojí za nejedním hudebním skvostem, ještě zdaleka neřekla své poslední slovo, dokazuje koneckonců hned první zveřejněná ukázka „The Arcturian Sign“ – perfektně poskládaná kompozice plná skvělých nápadů. Nenechám si ovšem ujít ani novou desku amerických Kamelot, neboť jsem zvědav, jakou cestu tentokrát zvolí. Zatímco předposlední nosič „Poetry for the Poisoned“ totiž znamenal velice zajímavý úkrok k progresivnějšímu, temnějšímu a kompozičně neotřelejšímu pojetí power metalu, předloňský „Silverthorn“ se bohužel až moc snažil neurazit a ve mně zanechal spíš rozpačité pocity. Podobně by mě zajímalo, jakým směrem se vydají norští progresivní Leprous. Ačkoliv to minule mělo své mouchy, pokud by se některé aspekty vypilovaly, mohlo by to dopadnout věru zajímavě. Tak se nechme překvapit.

Music News

Novinky 9-4-15

9.4.2015 Pan novinkář Napsat komentář

Agnostic Front - The American Dream Died

>>> Hardcorová úderka Agnostic Front vypustila videoklip k titulnímu songu své nové fošny “The American Dream Died” – podívat se můžete na YouTube. Samotná deska vyšla 3. dubna.

>>> Zámořští veteráni Armored Saint odhalili detaily o svém nadcházejícím studiovém počinu. Ten ponese název “Win Hands Down” a vyjde 2. června pod značkou Metal Blade Records. Artwork naleznete tady, tracklist následuje níže. Kromě toho je venku videoklip k titulní skladbě – ten sledujte na YouTube.

01. Win Hands Down 02. Mess 03. An Exercise In Debauchery 04. Muscle Memory 05. That Was Then, Way Back When 06. With a Full Head of Steam 07. In an Instant 08. Dive 09. Up Yours

>>> Poláci Behemoth vypustili další klip ke svému poslednímu albu “The Satanist”. Tentokrát padla volba na píseň “Messe noire” – výsledek se nachází na YouTube.

>>> Ukrajinští black metalisté Drudkh streamují další skladbu ze svého chystaného alba “A Furrow Cut Short”, které vyjde 20. dubna. “Cursed Sons II” poslouchejte na webu Terrorizer.

>>> Power metalisté Gloryhammer, v jejichž čele stojí Christopher Bowes z Alestorm, začali s natáčením svého druhého alba. Novinka se bude jmenovat “Space 1992: Rise of the Chaos Wizards”.

>>> Hard rocková stálice House of Lords si na letošní rok nachystala nové album – nahrávka se jmenuje “Indestructible” a vyjde 3. června v Evropě a 7. června v Severní Americe.

>>> Marilyn Manson se aktuálně nachází na turné na propagaci svého nového alba “The Pale Emperor”. 4. dubna po koncertě ve městě Alberta v Kanadě zašel muzikant do restaurace a během focení s fanoušky jej nějaký muž – prý bezdůvodně – udeřil do obličeje. Mansonův manažer potvrdil, že zpěvák chce, aby se napadením zabývala policie.

>>> Death metalová stálice Sectesy z Kolína zveřejnila svůj nový videoklip, a to k písničce s názvem “Self-Deterioration”. Výsledek sledujte na YouTube.

>>> Norští symphonic metalisté Sirenia zveřejnili nový videoklip “Once My Light” – najdete jej na YouTube. Skladba pochází z nové desky “The Seventh Life Path”, jež vyjde 8. května.

>>> Twisted Sister potvrdili své budoucí plány po smrti bubeníka A.J. Pera. Letos odehrají dva vzpomínkové koncerty, a to 30. května v Las Vegas a 13. června ve městě Sayreville (stát New Jersey), přičemž první z nich bude zaznamenán pro vydání na DVD a CD. Dále kapela odehraje všechny již nasmlouvané festivaly. V příštím roce se pak Twisted Sister hodlají vydat na turné Fort and Fuck It, které by mělo být posledním v kariéře legendární skupiny. Na všech vystoupeních se za bicí posadí Mike Portnoy (Transatlantic, Flying Colors, ex-Dream Theater, ex-Adrenaline Mob).

Od hudebních fandů pro hudební fandy