Datum: 8.8.2018 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): 777 Babalon, Act of Defiance, Armored Saint, Brujeria, Cannibal Corpse, Gojira, Helmet, Lvmen, Obscure Sphinx, Oraculum, Paradise Lost, Shantidas, Shelter, Steve ‘n’ Seagulls, Tormentor, Toxic Holocaust, Whoredom Rife

Onotius: Brány Josefovské pevnosti se opět otevírají, aby odhalily každoroční bohatou porci extrémní muziky těch nejrůznějších odstínů. Úterní warm-up šel víceméně mimo mne – o těch dvou skladbách Suicidal Tendencies, z nichž jsem usoudil, že tohle nebude můj šálek piva, asi nemá moc smysl se rozepisovat a milerád to ponechám na povolanějším kolegovi. Festival tedy plnohodnotně v mých očích otevírají až středeční post-metaloví Obscure Sphinx, které jsem si za poslední rok neuvěřitelně oblíbil. Velkou zásluhu na tom mělo jejich loňské vystoupení na Žižkovské noci, jež o špetku trumflo i Swans a zaslouženě získalo u mne příčku „koncert roku“. Byla tedy na místě velká očekávání, i když zároveň značná skepse, vzhledem k tomu, že jejich set má začínat v brzkých odpoledních hodinách. Zatímco pro svou speciální ambientní show mají vyhrazenou tmu a Oriental Stage, tady je spoustu světla a podmínky tím pádem o poznání ztíženy.

Onotius: Již při prvních tónech je však jasné, že se s tím kapela popere se ctí. Hutný riff otvíráku „Nothing Left“ se zařízne do lebky s intenzitou pneumatického kladiva a kontrastní atmosférické pasáže kolébají a hypnotizují. Středobodem pozornosti je samozřejmě vše intenzivně prožívající zpěvačka Wielebna, která se sice už nebalí do gázy jako mumie, ale její gesta, jimiž doprovází své výtečně dynamické vokály, zůstávají dominantou dění na pódiu. Vystoupení bych celkově označil za solidní a vyrovnané, ale přeci jen oproti onomu mrazivému loňskému klubovému zážitku, tohle byla „jen“ taková odpolední jednohubka.

Cnuk: Ve středu se dostávám do pevnosti tak akorát, abych stihl Armored Saint. Od těch jsem měl velká očekávání. O to víc rád jsem byl, když se je podařilo naplnit. Koncert bavil hned od začátku, jakby ne, začalo se s „March of the Saint“ a postupně následovala vždy jedna píseň z každého alba, aby se kruh uzavřel opět u prvotiny díky „Can U Deliver“. Síla vokálu Johna Bushe je neskutečná a jsem rád, že jsem ho konečně slyšel živě. Skvělý dojem z vystoupení mě slušně nahlodává k navštívení jejich listopadového koncertu v Praze.

Cnuk: I nadále zůstávám v přední části areálu a jdu kouknout na Shelter. Moc jsem toho o nich nevěděl, ale nakonec se mi dostalo příjemného návratu do devadesátek, což jsem ostatně čekal a chtěl. Spíše melodický hardcore pro mě narušovala jen všudypřítomná mantra Hare Krišna, ale to jak brzo zjišťuji, je hlavním znamením kapely. Jako odpočinková věc hudebně v pohodě. V dobrém rozpoložení si říkám, že kouknu i na Steve ‘n’ Seagulls, od těch se prostě čeká zábava, a taky že byla, ale vydrželo to jen pár songů. Chvíli před koncem jsem se šel konečně porozhlédnout po areálu.

Onotius: V půl sedmé pokračuji na Metalgate Stage za thrashovými Act of Defiance z Kalifornie. Pokud byste náhodou netušili, o koho se jedná, vězte, že to je ta kapela, již založili Shawn Drover a Chris Broderick, poté co opustili Megadeth. Jedná se o příjemné, i když ne bůhvíjak intenzivní dostaveníčko s onou na jednu stranu progresivnější, ale i melodičtější verzí žánru. Abych pravdu řekl, naživo působili o poznání šablonovitěji než z desky, nicméně i tak to docela příjemně odsýpalo a některé kytarové vyhrávky a především solidní vokální linky Henryho Dereka Bonnera vyloženě potěšily. Celkově, ale chyběl nějaký moment, který by mne donutil litovat, že kapela nepřidala ještě song navíc. Prostě lepší průměr.

Metacyclosynchrotron: Většinu středečního odpoledne jsem spíše trávil znovuobjevováním areálu a rozhovory se známými. Samozřejmě, že jsem v mezičase tu a tam nějaké vystoupení zaznamenal, jako třeba příjemný heavík Armored Saint nebo zvukomalebný ambient Izanasz, ale skutečně první kapelou, které jsem věnoval řádnou pozornost byli slovenští 777 Babalon. Na KAL pódiu stály čtyři poctivě zahalené postavy obsluhující bicí, kytaru, elektroniku a samozřejmě nechyběly vokály, které ovšem nepatřily mozku kapely D. Ten se totiž vystoupení nezúčastnil. Možná proto byl set tak blackmetalový. Dosti mi imponovala výdrž bubeníka, kytarista nebyl skoupý na opravdu ponuré disharmonie, ale improvizaci a ambientním/drone „výplním“ byl dán prostor tak akorát, aby to přeci jen nebyl jen běžný, okultně laděný blackmetalový koncert. O vystoupeních 777 Babalon jsem slyšel a četl hodně, čekal jsem něco úplně jiného, ale nakonec to bylo super.

Cnuk: Po menší pauze jsem šel na mexicko-americkou sebranku Brujeria. Od nich mě baví především pořádné sypačky, a těch nakonec moc nebylo. I tak to nebylo špatné, jen jsem čekal trochu víc. Alespoň, že bylo vtipné vystupování dvojice zpěváků, kteří většinu proslovů vedli ve španělštině, což občas vytvářelo zajímavé situace nepochopení se s publikem. Nechyběla ani kritika Trumpa, ale s tím nebyli zdaleka jediní. Jinak nemám tušení, jestli v sestavě byli třeba Jeff Walker nebo Shane Embury, ale říkám si, že posledně jmenovaného bych snad poznal i pod maskou.

Onotius: Toxic Holocaust jsou správná syrová black/heavy/thrashová jízda plná jednoduchých úderných riffů podaných v patřičně energickém balení. Žádné hry na sofistikované umění, tohle je autentická živočišnost a poklona primitivním kořenům, z nichž vystoupily extrémní žánry. Zábavné, nicméně velmi krátké vystoupení – oproti původnímu plánu mám dojem, že skončili snad dokonce o půl hodiny dříve. Díky tomu následně nakonec neplánovaně stíhám i opáčko dalšího syrového retra, tentokrát o poznání temnějšího, a to hutných chilských black/death metalistů Oraculum na Oriental Stage, o jejichž dublinském koncertu jsem tu nedávno referoval. Uznávám, že v kulisách nádvoří to má o špetku větší koule než v klubu, nicméně i tak si stojím za tím, že v rámci takto pojatého žánru, tj. ortodoxního black/deathu archivního střihu, lze najít kapely, které toto dovedou zahrát ještě o poznání zajímavěji a zábavněji.

Metacyclosynchrotron: Situace se dále opakovala, viděl jsem kus Shantidas, projektíku kytaristy z Aluk Todolo, od kterých jsem ale čekal něco co se nekonalo, a tak jsem odešel dál pendlovat po place, až se mi nakonec podařilo shlédnout prakticky celé Toxic Holocaust. Těm jsem dříve křivdil jako dalšímu party-t(h)rashi, ale nakonec mě vystoupení příjemně zaskočilo. Na Metalgate Stage se to ještě za festival párkrát pěkně semlelo, ale tady lidi „rotovali“ ve velkém prakticky non-stop. Kapela až na pár Joelových proslovů žádné prostoje nedělala a prala do lidí song za songem; „Wild Dogs“, „War Is Hell“, „Nuke the Cross“ atd., fanoušci vědí jistě lépe.

Cnuk: Zatímco si ostatní užívali jízdu Toxic Holocaust, já dal přednost Helmet a raději se nechal ničit riffy Page Hamiltona. Už od začátku bylo vidět, že je něco v nepořádku s jeho nástrojem, ale paradoxně bych řekl, že to vystoupení spíš pomohlo, jelikož Hamilton to do svojí kytary řezal o to víc a tenhle nasranej výraz k Helmet patří. Později se nechal slyšet, že měl problémy s popruhem a laděním. No, koncert skončil tím, že třísknul kytarou o zem a šmitec. Odezva publika byla na tento vlastně hlavní čas poněkud vlažnější, taky zde nebylo zrovna natřískáno, ale za mě super. Jeden z vrcholů letošního Brutal Assaultu.

Cnuk: Ihned po Helmet začínají nestoři death metalu – Cannibal Corpse. A hned jsem věděl, kde že to ty lidi jsou. Už jsem je tu viděl podruhé, ale co si budeme… byl to prostě koncert Cannibal Corpse. Mě nikdy extra nebavili ani z desek a na koncertu to není lepší, spíše naopak. Corpsegrinder je sice sympaťák, ale jeho proslovy jsou jak přes kopírák a hluboký hlas je po chvilce oposlouchaný, což jen pomáhá ke slévání jednotlivých písní do sebe. Užil jsem si klasiky jako „A Skull Full of Maggots“, „I Cum Blood“ nebo „Hammer Smashed Face“, to jo, ale na větvi jsem z toho nebyl. Do třetice už je s klidem vynechám.

Onotius: Tuzemští post-hardcoroví Lvmen jsou pro mne jednoznačným vrcholem dne. Promítané artové výjevy na pozadí a především silná atmosférická muzika, která v tvrdých momentech mlátí do xichtu, v jemných náladotvorně chlácholí, to zkrátka zaujme. Momenty psychedelie a momenty inteligentní destrukce se v prostředí Octagonu mísí v jedinečný zážitek. Je skvělé, že i po nepříznivých ranách osudu kapela drží takto výtečnou formu. Někteří tvrdí, že ve starší sestavě byli ještě mohutnější, to nicméně nemohu potvrdit, ani vyvrátit, neb je vidím prve. U mne tak vládne spokojenost bez výtek. Nejeden moment dá až vzpomenout na velikány z Neurosis. Po vygradovaném závěru tleskám jako magor a skoro si přeji, aby přihodili ještě vál.

Onotius: Nastává nepříjemná situace, a to ta, že Gojira se do velké míry překrývá s Whoredom Rife. Po rozvaze přichází kompromis – zprvu zhlédnu půl hodinu francouzských ekologů a posléze se přesunu na norské okultisty. Gojira disponuje lepším zvukem, než když jsem ji viděl před dvěma lety, a tak po vyposlechnutí songů jako „Stranded“ a především „Flying Whales“ přichází spokojenost. Vypuštěné nafukovací velryby v publiku skákají při masivní riffáži o sto šest, jen lidí jsou takové davy, že přesun na Whoredom Rife je ve výsledku úleva. Norové jsou oproti tomu nazvučeni poměrně mizerně – respektive více jak solidní zvuk je z dřevěných sedátek na louce, kdekoliv blíž se ale potýkám s problémy, atmosféra je nicméně mnohem osobnější. Ponuře epické melodie a drtivé bicí „Dommedagskvad“ zkrátka dobré pódiové prezentaci nahrávají.

Metacyclosynchrotron: Viděl jsem Whoredom Rife na Prague Death Mass III a na Funkenfluagu a nikde se to nedalo poslouchat. Tady ovšem měli Norové zvuk velice v pořádku, alespoň z pohodlí konce stanu, kde jsem tušil jen mohutné siluety Nosophorose a frontmana K.R. Kapela nejvíce čerpala ze svého debutu a EP, ale přišlo mi, že dokonce zaznělo i něco zcela nového z alba, jehož vydání se možná dočkáme už letos. Whoredom Rife jsem jinak sledoval celkem laxně, ostatně můj zájem o kapelu výrazně ochladl, ale musím přiznat, že nejen závěrečná „Beyond the Skies of God“ byla dost epická.

Cnuk: Ani já jsem nechyběl na Whoredom Rife. Má letošní první návštěva Metalgate Stage mě opět nepřekvapila svým zvukem, na který si je třeba vždy chvilku zvykat. Chuť po Cannibal Corpse jsem si ale spravil. Působivé vystoupení s dobrou atmosférou hodné kvality jejich debutu. Tímto můj den končí, Tormentor takhle pozdě už nedávám, i tak odcházím spokojený.

Onotius: Vracím se na hlavní pódia pro doomové zklidnění v režii Paradise Lost. Dostává se mi ho v solidním instrumentálním, ale velmi prapodivném vokálním provedení. Je to zvukem, nebo hlasivkami? Zkrátka něco tu neladí. Naživo jejich muzika působí místy trochu schématičtěji, na druhou stranu rouška noci jim dodává na mrazivosti. Dočkáme se průřezového setlistu – vyslechneme od věcí z „Draconian Times“ přes „Symbol of Life“ až po novinku, což rozhodně chválím. Snad jen škoda, že nesáhli i k těm pár úplně nejstarším. Ve výsledku si ale nestěžuji, jen ke skutečně nezapomenutelnému doomu má toto vystoupení ještě daleko. Nevadí, i takový během festivalu ještě přijde, ale o tom až později.

Onotius: Závěr obstarává naprostá dřevní klasika v podobě proto-blackových Tormentor, které jsem vždy po hudební stránce považoval za hitovější inkarnaci ducha starých Bathory. Přehledný songwriting plný řízných riffů v kombinaci se satanistickou image místy až evokující šestákové romány dává dohromady skutečně poměrně fungující koktejl. Zábavná show plná hitovek z dávných časů let osmdesátých dovede rychle zabavit, nicméně je třeba počítat s tím, že na tenhle stařičký black je třeba používat spíš ta heavíková kritéria než ta současného blacku. Nicméně to, co mne nakonec nutí opustit set, je převážně únava. Jinak bych se na těchto bubácích v čele s Attilou jistě dosyta vyblbnul.

Metacyclosynchrotron: Asi největší povinnost festivalu, maďarští žánroví nestoři Tormentor, naplnili všechny zkazky o výjimečnosti svých reunion vystoupení, bo tohle byl kurva METAL. Moc jsem nesledoval, jak měli pánové vymyšlené choreo nebo co vlastně bylo rozvěšené na pódiu, protože pokud jsem nemlátil hlavou, tak jsem se mlátil v kotli, byť ten nijak extrémně násilný nebyl. Atilla mezi skladbami příležitostně řádil s hlasem, jak to víceméně známe z koncertů Mayhem, ale tady to nebylo o evokaci liturgického feelingu, jako spíše o „vokální rychtě“, která mi tolik chyběla na zítřejším koncertě Void ov Voices. Tormentor dle očekávání sjeli celé „Anno domini“, myslím, že trochu v jiném pořadí, a nemohu se zbavit pocitu, že zaznělo něco i z „The 7th Day of the Doom“. Kapela působila za vřelé přijetí (byť jsem teda čekal větší šílení) vděčně.

---