Země: Švédsko Žánr: crossover thrash Datum vydání: 16.3.2018 Label: Beatdown Hardwear Records
Tracklist:
01. Underneath the Wave
02. In My Head
03. Drawing Blood
04. A New Beginning
05. Never Leave
06. Answers
07. No Common Ground
08. Control the Fear
09. Curse of Life
10. The Pain Returns
Na světě je spousta kapel, které jsou ve své tvorbě naprosto odevzdány svým vzorům a nehodlají na tom nic měnit. Snad už při samotném formování musí proběhnout diskuze, že cílem je znít jako tahle a tahle skupina. Pravda, nejedná se o žádnou větší tvůrčí invenci, ale zároveň není moudré hned něco takového odsoudit. Kolikrát se totiž může jednat o zdařilou „poctu“, což je ještě lepší v případě, kdy už daný idol neexistuje nebo se napodobovanému stylu nadále nevěnuje.
Přesně to je případ dnešní recenze, tedy „Control the Fear“ od Negative Self. Těm šéfuje Andreas Sandberg, známý to švédský suicidaolog. Nejprve se legendám z Venice přibližoval s kapelou Dr. Living Dead! odkud před pěti lety odešel a založil právě Negative Self, kteří dá se říci pokračují ve stejném směřování. Jejich eponymní debutové album z roku 2015 je solidním počinem, jenž se přeci jenom od Dr. Living Dead! odlišuje.
Ona odlišnost tkví v tom, co si ze Suicidal Tendencies kdo vezme. Obě dvě kapely míří na jejich éru z druhé poloviny osmdesátých let, avšak Negative Self se daleko více zaměřují na melodie a jemnost, zejména ve zpěvu. Nejenom zaměřují, ale rovnou zveličují, čímž všemu dávají alespoň trochu jinou tvář. Jestli tak máte rádi v ranku crossover thrashe nekompromisní rychlost a obecně divočinu, tady to nedostanete. Já bych se nebál nazývat takovouto věc třeba emo thrashem, protože celá o emocích je, a to jak hudebně, tak především textově. To, že je něco emo ještě neznamená, že to musí zákonitě taky znít přihřátě. Zrovna třeba v punku je to celkem běžná věc.
Kromě tohoto prvku se zde také samozřejmě vyskytují všechny ostatní zavedené postupy, co jsou s tímto žánrem spjaty. Takže i když se to tu neřeže hlava nehlava, tempo je rychlé, i volnější až baladické, objevují se tu melodická sóla a vyhrávky a v několika skladbách dojde i na sborové gang vokály. Z tohoto hlediska je to zase po sté opakovaná formule, ale díky zmiňovanému vlastnímu obohacení to není až tak nápadné.
Negative Self tuto prověřenou formu zvládají naplňovat obstojně a i napodruhé jim to vychází. Oproti prvotině se na „Control the Fear“ sice vůbec nic nezměnilo, ale i tak mi v hlavě nevrtala myšlenka, že by už bylo zbytečné. Jedna věc je na druhé desce přeci jenom lepší a to její zvuk, který je vzdušnější a lépe v něm vynikají nástroje, hlavně basa se taky konečně ukázala. Jinak skladatelská činnost je velice podobná, opět se povedlo napsat několik padnoucích melodií, dobře je provázat s říznějšími riffy, a neustále měnit rytmické polohy.
Na nic víc si „Control the Fear“ ani nehraje. Stále zůstává na poli thrashe či punku spíše okrajovou záležitostí, kdy je jeho cílovka jasně daná, a největší překážkou pro většinu posluchačů bude nadále zpěv. Ta obsese Suicidal Tendencies je možná až přílišná (stačí kouknout na kapelní merch, logo, vizáž), ale jedna věc se jim musí nechat. Novinka, stejně jako první nahrávka, s každým dalším poslechem roste a pomalu se zahlodává do mozku. K debutu se stále občas rád vracím a myslím, že s „Control the Fear“ to nebude jinak.
Nejvíce jsem si oblíbil riffovačku „No Common Ground“, úvodní „Underneath the Wave“ a „A New Beginning“. Vlastně tu není vyloženě špatná skladba, jenom bych viděl mínus v délce některých z nich (třeba závěrečná šestiminutovka „The Pain Returns“) a vůbec celého alba. Nevadilo by jednu, dvě písně vynechat a zachovat tak esenci zábavnosti co nejsilnější. Hlavním faktorem však stále zůstává nutnost přistoupit na fakt, že tu existuje jiná parta, co to už kdysi dělala ještě lépe a při tom úplně nanovo.
Doporučení pro poslech Negative Self je myslím jasné. „Control the Fear“ je dobře udělaný tribut, má všechny škatulkové náležitosti, nechybí mu energie a dokáže zabavit. Nakonec by se mu dala připsat i špetka vlastního příspěvku. Můžete u toho v klidu odpočívat a zároveň to použít jako doprovod při jízdě na skejtu. Těžko pospat Negative Self bez užití Suicidal Tendencies, ale když jim samotným to zjevně nevadí, proti gustu… za mě povedený výtvor, ovšem bez větších ambicí.
Země: USA Žánr: crossover thrash / funk metal Datum vydání: 9.3.2018 Label: Suicidal Records
Tracklist:
01. Nothing to Lose (Cyco Miko cover)
02. Get United
03. iAuthority
04. Ain’t Mess’n Around (Cyco Miko cover)
05. S.E.D.
06. I Got a Right (The Stooges cover)
07. Get Your Right On! (Acoustic Version)
08. Get Your Bass On! (Bass Instrumental)
09. Get Your Shred On! (Guitar Instrumental)
10. Get Your Fight On! (LP Version)
Ještě předtím než nám Suicidal Tendencies představí v létě novou řadovou desku „Styl Cyco Punk After All These Years“, přichystali si předkrm v podobě EP s názvem „Get Your Fight On!“. To navazuje na poslední studiovou práci „World Gone Mad“ z roku 2016. Trošku kuriózním faktem je skutečnost, že je to teprve podruhé, co vydali dvě nahrávky ve stejné sestavě. Ano, takhle konstantní Suicidal Tendenceis za 37 let fungování jsou.
Nové EPčko nejenže chronologicky navazuje na svého studiového předchůdce, ale svým názvem k němu přímo odkazuje. Znalí vědí, že „Get Your Fight On!“ je čtvrtou skladbou „World Gone Mad“. Tato píseň se na novince nachází hned ve čtyřech různých verzích, vždy pod trochu jiným jménem. Mezi zbývajícími šesti kusy najdeme tři předělávky, takže bavíme-li se o skutečně nové hudbě, máme tu všehovšudy pouze tři nové fláky.
Možná si právě říkáte, v čem je vůbec smysl něco takového vydávat. Inu, říkal jsem si to samé, ale je jasné, že podobná placka má význam jenom pro skalní fanoušky, jimž chtěli jejich oblíbenci pouze zkrátit dlouhé čekání na nové album. Takže rovnou říkám, jestliže se mezi toto jádro nepočítáte, nemá pro vás „Get Your Fight On!“ asi žádný význam. Ostatně i já, který by se tam asi dal zařadit, shledávám tohle ípko docela zbytečným a jednoduše bych se bez něj obešel.
To co mě zde zajímalo především, jsou právě nové skladby. Ty jsou tu tedy tři a nejedná se vskutku o nic světoborného. Co mě na nich zaujalo je jejich celkové vyznění, protože to je trochu někde jinde než třeba na „World Gone Mad“. Mike Muir a.k.a. Cyco Miko kdysi vydal desku „Schizophrenic Born Again Problem Child“, na které byli pod jedním příspěvkem uvedeni jacísi „Suicidal Grooves“ – no a tohle označení by sedělo právě i na tyhle tři novinky. Kdo zná Infectious Grooves, je doma.
První z nich je dvojka „Get United“. Ta začíná basovým intrem, jež udává houpavý rytmus, do něhož se postupně přidává funková kytara a zpěv, což postupně vyústí ve výstřel do punkové rychlosti. Co možná zní zajímavě na papíře, není vůbec tak zajímavé ve skutečnosti. Vlastně je to docela nuda a asi tím nejzajímavějším zůstává informace, že se na skládání podílel uznávaný basista a bývalý člen Suicidal Tendencies, Steve Bruner známý jako Thundercat. Ten figuruje také u další písně „iAuthority“, kde je jako host uváděný také kytarista Tim Stewart. Zde namísto basy vyniká především akustická kytara, a to až v latinských rytmech. Opět se pohybujeme ve funky stylu a daleko od současného teritoria kapely. Asi nejklasičtěji zní poslední novinka „S.E.D.“, a to vlastně jen z toho důvodu, že je jednoduše rychlá a stojí na kytarovém riffu. Možná za to může fakt, že je to šuplíková záležitost z dob nahrávání „World Gone Mad“.
Co se tedy týče nových skladeb, není moc důvodů k radosti. Své tu odvádí také stále stejná produkce – nemastná, neslaná. Možná, že bavila poprvé, ale nyní mě už vyloženě nudí. Navíc i samotné písně zní tak nějak zastarale. Kdyby mi někdo dal na výběr, jestli je tohle polovina devadesátek anebo současnost, tak upřímně váhám. Proti funky jsem u Suicidal Tendencies nic neměl; jak to dokázali provázat s thrashem a punkem na začátku devadesátých let, bylo neuvěřitelně originální a svěží. Později se jim to trochu zvrtlo, no a dnes už v tom vůbec nevidím smysl. Měl jsem za to, že tohle experimentování je po posledních albech definitivně pryč, tedy alespoň v této míře, kde je thrash a hardcore silně upozaděn.
Dvě předělávky z první sólovky Muira, „Nothing to Lose“ a „Ain’t Mess’n Around“ ,jsou lepší, ale nějak u nich postrádám důvod, proč došlo k jejich znovuvzkříšení. Prvně jmenovaná je klasický punk rock, v této nové verzi trochu tvrdší a rychlejší, což ovšem neznamená lepší. Originál u mě nepřekoná. Stejně tak „Ain’t Mess’n Around“. Na té nebubnuje Lombardo, nýbrž Phil Greenwood. Je patřičně chytlavá, uvolněná, však už na oné sólovce mě bavila nejvíce. Zde se její úprava povedla, ale stejně si rovněž raději pustím originál. Když už jsem zmínil Lombarda, nemohu opomenout, jak trestuhodně málo ho tu je. Zdaleka zde nemá tolik chvilek, jako tomu bylo na minulém albu a vlastně byste ani nepoznali, že tady bubnuje někdo, jako je Dave Lombardo. Snad jen v pětce „S.E.D.“ lze trochu poznat jeho rukopis. Na druhou stranu si umím představit, že ho ty funkové úchylárny mohou bavit, už jen proto, že je to pro něj zkrátka něco jiného.
Dále zde máme poctu The Stooges v podobě, dle mě, první hardcore/punkové písně, „I Got a Right“ z roku 1977. To, co je nářez jak hovado, se podařilo Suicidal Tendencies přetvořit v docela rutinní záležitost, jež zní, jako by to nahrála kapela z vašeho sousedství. Původně se mi to vyloženě hnusilo, ale časem jsem asi pookřál a beru to. Na druhou stranu by se mi více líbilo, kdyby zvuk nahrávky zůstal jako v prvních 20 sekundách, tedy více garážový a bez oné sterilní produkce „Get Your Fight On!“.
Zbývají čtyři různé verze titulní skladby. Nejvíce se mi zamlouvá ta první, akustická. Zapadla by někam do období „The Art of Rebellion“. Její pohodová nálada působí přirozeně a poslouchá se velice lehce. Hostem zde je Travis Barker, bubeník Blink-182. Další verze jsou instrumentální, jedna zaměřená na basu a druhá na kytaru. Takže ano, v té první sóluje basák Ra Díaz a v druhé kytarista Jeff Pogan. Jako je to dobrý, poslechnu si to jednou, dvakrát, ale stačí. Poslední je klasická LP verze z „World Gone Mad“.
A jsme u konce. Je to jednoduché, jestli nemáte ve svém šatníku kšiltovku „Suicidalovku“ či jiné propriety s touto kapelou, klidně se tomu vyhněte. Jestli ano, troufám si tvrdit, že budete zklamáni podobně jako já. Naštěstí podle všeho (doufám!) nemá toto EPčko nijak připravit půdu pro nadcházející fošnu a spíše souvisí s minulou deskou. A jestli přeci jenom ano, tak se pomalu rozlučte s crossover thrashem a připravte se na funky hrátky.
Země: Švédsko Žánr: crossover thrash Datum vydání: 27.10.2017 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Coffin Crusher
02. Can’t Kill the Dead
03. The Summoning
04. Terror Vision
05. Cosmic Conqueror
06. Disease to Exist
07. Into the Eye
08. Survival Denied
09. Moment of Clarity
10. Infiltrator/Exterminator
11. Cyber Crime
Švédské kvarteto Dr. Living Dead! si s minulým rokem odbylo deset let působení na scéně a rozhodlo se to oslavit novou studiovkou. Ta dostala název „Cosmic Conqueror“ a přináší jedenáct nových kusů. Pro ty, kdo nevědí kam tuhle skupinu zařadit, tak škatulka crossover thrash je víc než příhodná. Dr. Living Dead! jsou zkrátka jednou z mnoha kapel, kterým thrash nedá spát a mají potřebu ho stále šířit dál. A dělali to koneckonců skvěle.
Deset let činnosti si vyžádalo několik personálních změn, z nichž tou nejvýraznější byl odchod tvůrce a hlavního mozku kapely, Andrease Sandberga neboli Dr. Ape. To on přišel s celou image, obálkami, pseudonymy doktorů nebo s lebkami, které mají vzdát hold hlavní inspiraci, tedy Venice scéně. Především pak byl také předním tvůrcem, co se týče skladatelské činnosti, což je z dnešního hlediska tou nejcitelnější ztrátou. Jeho kreativita je zjevná už z výčtu věcí pro Dr. Living Dead!, ale můžu přidat třeba jeho další kapely Negative Self a rasputinovskou one man show Ouijabeard, kde nahrává všechny nástroje, a naposledy se pustil rovnou do vesmírné rockové opery.
Zatímco první dvě alba představovala opravdu povedenou poctu crossoverovým i thrashovým titánům, třetí „Crush the Sublime Gods“, už v pozměněné sestavě se zpěvákem Dr. Mania a bubeníkem Dr. Slamem, bylo o poznání horší. Přestože se i tam našlo několik skvělých zářezů rovnajících se předešlé tvorbě, postrádalo to některé klíčové vlastnosti, zejména pak zábavnost a zajímavé nápady. Poslední opus „Cosmic Conqueror“ tuto sestupnou kvalitu ještě prohlubuje a bohužel tím nepříjemným způsobem, kdy se už nejedná o vzpomínku na třicet let staré kapel, ale recyklaci sebe sama, což je u podobně laděné kapely na pováženou.
Už si přesně nepamatuji proč Dr. Ape odcházel, ale kdyby to bylo kvůli vyčerpanosti nápadů v tomto žánrovém teritoriu, vůbec bych se nedivil. Dr. Living Dead! stále umí přijít s povedeným přechodem či riffem, ostatně to jsou také jejich největší přednosti, avšak na „Cosmic Conqueror“ už jsou to jenom takové záchvěvy, kdy se objeví něco nápaditého, ale po chvíli zase zabředne do šedivého průměru. Rovněž písně postrádají větší variabilitu a volnost. Celá nahrávka působí, jako by před sebou ve studiu měli šablonu a tu se snažili přesně splnit.
Tahle křeč se ukazuje tím, jak jsou tu obsaženy všechny „nutnosti“, jež v sobě crossover thrash ukrývá, tedy mít tu hoblovačky s pár přechody („Coffin Crusher“, „Cosmic Conqueror“, „Disease to Exist“ nebo „Infiltrator/Exterminator“), jednu střednětempou temnou skladbu s výrazným refrénem („Terror Vision“), jednu kytarovou instrumentálku („Into the Eye“) a emotivní baladu („Moment of Clarity“). Ano, s tímhle přišli Suicidal Tendencies zhruba v polovině osmdesátých let a Dr. Living Dead! to obstojně kopírovali. Až do teď. Tady prostě došly nápady, a i když se v některých jmenovaných písních objeví něco slušného, nevidím důvod to poslouchat, když už i oni sami to dokázali udělat lépe. Několikrát.
K pozitivům patří jednoznačně druhá skladba „Can’t Kill the Dead“, která je uvolněná a dokáže zaujmout. Dále ústřední riff následující „The Summoning“, kterou ovšem zabíjí zbytek v podobě fádního kvapíku, no a nakonec riffovačka „Survival Denied“. To je asi tak celý výčet skutečných pozitiv překračujících laťku průměru. S největší pravděpodobností bude nový materiál znít lépe naživo, kde věřím, že nějakým způsobem zapadne i mezi starší kusy. Přeci jenom si člověk u podobné hudby v zápalu kotle nevšimne výkyvu, ale stavět na tomhle setlist asi v budoucích letech nebudou.
Závěrečné outro „Cyber Crime“ jako když podtrhuje celou desku. Prázdné a zbytečné. Čtyřicet minut nastavované nudy. Ta svěžest prvních dvou alb je ta tam, což částečně přisuzuji jemnému, ale stoupajícímu odklonu od crossoverové formy thrashe a příklonu k té klasické verzi žánru. Je to znát na poněkud bezhlavé struktuře skladeb i na jejich prodlužující se stopáži. Dr. Living Dead! se dle mého mínění blíží ustrnutí v průměru a kolovrátkové produkci dalších desek toho samého pouze s jiným přebalem. Když se rozhodnete pro podobný styl hudby, ta hranice je velmi tenká, a tak jak se obstojně drželi nad vodou, se nyní rychle potápějí.
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 24.2.2017 Label: Southern Lord Recordings
Tracklist:
01. Soul Sacrifice
02. Executioner’s Tax (Swing of the Axe)
03. Firing Squad
04. Nightmare Logic
05. Waiting Around to Die
06. Ruination
07. If Not Us Then Who
08. Crucifixation
Následující řádky budou popisovat album, do kterého jsem vkládal veliké, skutečně veliké naděje. Power Trip je texaská kapela hrající od roku 2008 a prozatím se stihla vyznamenat dvěma EP a jednou dlouhohrající plackou. Debut „Manifest Decimation“ miluji, nechápu, že ho ještě stále nemám zařazen ve sbírce, ale je to pro mě nevyhnutelná povinnost. Pokud jste se s tímto opusem nesetkali, tak vězte, že se jedná o kulervoucí thrash metal namixovaný s newyorskou odnoží hardcoru. Ano, Power Trip neobjevili Ameriku, ale podařilo se jim výrazným způsobem zamíchat strnulou thrashovou vodou a trochu ji probrat k životu. Jestliže Vektor posouvá žánrové hranice až k vesmíru, tak Power Trip se vydává přesně opačným směrem, do samotného jádra.
Je tedy jasné, že od „Nightmare Logic“ jsem nečekal nic jiného než maximum, holt si tihle Američané nastavili laťku setsakra vysoko. S prvním poslechem bylo odhaleno několik změn oproti dřívějšku. Ubylo hardcorových vlivů. Zdali je to dobře nebo špatně, se mi podařilo rozluštit až později. Druhá změna možná souvisí s tou první, a sice že se lehce pozměnila produkce. Ne nijak radikálně, ale větší rozdíl je slyšitelný zejména u zpěvu, kde si člověk může říct, jestli tu náhodou nepěje někdo jiný. Ne, jenom je mu trochu více rozumět. Stejně tak nástroje jsou lépe čitelné a album je celkově vzdušnější. Produkce tedy postoupila k větší přijatelnosti, avšak v žádném případě nezaměňovat s nějakým vyměknutím, zaprodáním, popíkařením či co vám to právě přichází na mysl! Hlavní zprávou je, že se to pořád řeže hlava nehlava.
S jinou produkcí tedy přichází také odklonění od hardcoru. Jasně, pořád je tu přítomný, hlavně v podobě sborových vokálů, neurvalého řvaní Galeho a palebných rychlostí. Oproti předchozímu počinu je však všeho méně. Většina skladeb je spíše přímočařejší thrash, docela dost se zde využívá zasekávaných kytar, pravděpodobně pro oživení. Možná, že za tuhle změnu může jiné smýšlení kapely a snaha se více přiblížit metalovým fanouškům. Mezi jejich dosavadními koncerty totiž výrazně převažovaly ty ryze hardcorové. Nyní jedou turné s Iron Reagan, což je docela logické spolčení.
Hnedka první „Soul Sacrifice“ nabídne všechna klasická znamení Power Trip. Začíná tajemným intrem, aby vybuchlo v závratnou smršť a ke konci se přelilo do středního tempa. Zpěv je řádně nakvašený, a to tak že bych nechtěl v tomhle rozpoložení pana zpěváka potkat. Všechno to zezadu jistí ostatní členové svými vokály, což přidává ještě více na tvrdosti. Dvojka „Executioner’s Tax (Swing of the Axe)“ je vlastně jedinou písní, s níž jsem měl z počátku trochu problém. Byl jsem trochu překvapený, jak moc skromně tento zásek zní, nese se po celou dobu ve středním tempu a stojí na neustálém riffování, které je řekněme poněkud strohé. Své kouzlo však tato skladba projevila s několikátým poslechem. Nyní už chápu, proč byla prezentována jako singl a sám ji považuji za jeden z vrcholných momentů. Vlastně ukazuje ono staré rčení, že v jednoduchosti je krása. Je to zkrátka pecka, koncertní tutovka, vyřvávačka, ideální na vyblbnutí… mám u ní pocit, že vyjít tohle před třiceti lety, dodnes je to klasika. Ono celé album není příliš vzdáleno úrovni těch legendárních desek, což je možná odvážné tvrzení, ale jsem o tom čím dál více přesvědčen. Minimálně intenzitou se může „Nightmare Logic“ směle rovnat svým starším kolegům.
Abych nějak shrnul i ostatní písně, snad všechny obsahují ten moment, kdy se cítíte, jako by vám Power Trippeři vzali hlavu a mlátili s ní o futra, pak jí skřípli mezi dveřmi a tak pořád dokola. Prostě a jednoduše se s tím neserou a valí to, seč síly stačí. Album funguje jako celek, stejně tak není problém vytáhnout si svou oblíbenou. Je jedno, kterou z písniček vyberete, všechny znějí přesvědčivě, nekompromisně, energicky. Za toto jsem jim vděčen především. Jestli něco thrash metalu dnes chybí, tak jsou to koule, jež se s postupem času pomalu ztrácí, a to také bohužel díky veteránům, kteří předvádějí vskutku roztodivné pokusy o jakési epické přednesy (viz zrovna nedávno Kreator nebo Sepultura), ale to patří do jiné recenze. Přesně tohle není případ Power Trip. Ti naopak ohlodávají vše na kost a drtí vší silou ono základní tvrdé jádro, na žádné serepetičky není čas.
Není úplně jednoduché rozsoudit, zdali je lepší „Nightmare Logic“ nebo předchůdce „Manifest Decimation“, avšak posluchači prvotiny rozhodně nebudou zklamaní. A jestli je náhodou debut přeci jenom o něco výše, novinka je stále špičkovou záležitostí. Jsem rád, že si Power Trip na nic nehrají a drží se toho, co jim jde. Jejich zásluhou thrash metal konečně zní opět nebezpečně. S velikou pravděpodobností se objeví také v mém finálním ročním zúčtování jakožto jedna z top desek roku, protože kdyby se tak náhodou nestalo, tak nás čeká neskutečně silný rok 2017.
Země: USA Žánr: crossover thrash Datum vydání: 3.2.2017 Label: Relapse Records
Tracklist:
01. A Dying World
02. You Never Learn
03. Grim Business
04. Dead with My Friends
05. No Sell
06. Condition Evolution
07. Fuck the Neighbors
08. Power of the Skull
09. Crossover Ministry
10. More War
11. Blatant Violence
12. Parents of Tomorrow
13. Bleed the Fifth
14. Megachurch
15. Shame Spiral
16. Dogsnotgods
17. Eat or Be Eaten
18. Twist Your Fate
Představu o Američanech Iron Reagan si lze snadno udělat zjištěním domovských kapel všech členů. Další možností je použití termínu revival a k němu dosazení osmdesátkový crossover thrash. Iron Reagan rozhodně nerozšiřují hudební hranice, pouze praktikují již stanovené a osvědčené postupy. Předešlá dvě alba se setkala se slušnou odezvou fanoušků, a co se původně mohlo jevit jako vedlejší projekt, vyrostlo v regulérní kapelu. Mou pozornost si získali až s druhým počinem, k němuž jsem zprvu přistupoval skepticky, hlavně kvůli spojitosti hned dvou členů s Municipal Waste, kteří mě svou tvorbou z posledních let spíš nudí. K mému překvapení je však „The Tyranny of Will“ záživné a rychle jsem si zde našel své favority, které si s radostí pouštím dodnes. Ani debutová deska není špatná. Později jsem tuhle partičku viděl také na pódiu, kde bylo podle předpokladů zcela zjevné, že hudba je směrována především na živá vystoupení. Z toho usuzuji, že studiové počiny svůj účel splnily. Crossover, co nefunguje naživo, je prostě špatně.
Asi nemá moc smysl u takovéto kapely podrobně rozebírat jednotlivé skladby. Jestli je vám blízký osmdesátkový thrash a hardcore, zřejmě víte co čekat. Těží se zde hlavně z odkazu D.R.I. nebo S.O.D., a to jak muzikou, tak texty. To znamená rychle, stručně, o politice, sociálních problémech nebo černé budoucnosti. Samozřejmě nemohou chybět vtípky v podobě několika málo vteřinových skladeb či titulů typu „Fuck the Neighbors“. Instrumentálně je vše na úrovni, je zde několik chytlavých pasáží, riffů, nejrůznějších přechodů, dobrých vokálů Tonyho Foresta, střídajících se temp. Z toho všeho výrazně vyniká čtrnáctá „Megachurch“. První věc, jež vytane na mysli, jsou Suicidal Tendencies, konkrétněji čistý zpěv napodobující Mikea Muira a téma podobné klasice „Send Me Your Money“. Trochu to na mě působí jako nutnost odškrtnout si další žánrovou legendu, na niž bylo nějakým způsobem vzpomenuto, abychom to měli všechno pěkně po kupě. Přeci jenom tuto polohu Iron Reagan dosud neodhalili a nutno říct, že snad ani nemuseli, vlastně to celé zní spíš jako parodie a jedná se o nejslabší část alba. Mezi to naopak nejlepší bych zařadil „Grim Business“, „Condition Evolution“, „More War“ a „Dogsnotgods“. Všechno jsou to přímočaré písně stojící na silné rytmice a důrazných refrénech, tedy tak jak by to mělo být.
Vše je takřka do puntíku dobře provedeno, řemeslně bezchybné, je to vlastně precizně udělaný úkol z lekce crossover thrashe. Co tomu ale chybí, je něco ze sebe. Nějaká duše, kterou by do toho členové vložili. Jsem si jistý, že naživo to opět bude fungovat výborně, však i samotný poslech desky je vcelku v pohodě, ovšem člověk na to musí mít náladu a náležitě se soustředit. Jako pouhá kulisa se písně slévají do sebe a není tu nic, co by vzbudilo pozornost. Zkrátka chybí přidaná hodnota. Není to sice ten případ, kdy by to ve mně evokovalo starší vzory takovým způsobem, až bych si raději pustil právě je, ale odvařený z „Crossover Ministry“ také nejsem.
Na obranu Iron Reagan je třeba napsat, že rozhodně patří k tomu lepšímu, co lze mezi novějším thrashem vyhrabat. Přeci jenom ona reinkarnace na začátku tohoto tisíciletí přinesla tolik kapel a bohužel tolik průměrných a ještě horších kapel, že se v tom jednu chvíli nedalo orientovat. V současné době žánr opět spíše stagnuje a formace jako Iron Reagan ho zřejmě nevytáhnou zpět do výšin, ale na druhou stranu ani neurazí a nové fanoušky by mohly přilákat. Kromě solidní skladatelské zručnosti dělá také velký rozdíl jejich stáj Relapse Records, díky níž mají luxusní zázemí a možnost nabídnout hezký merch, vyvedený obal (mimochodem jeden z nejlepších za poslední dobu), profesionální videoklipy a vůbec všechno tohle kolem.
„Crossover Ministry“ mohu doporučit všem nadšencům crossover thrashe. Jestli patříte mezi ty, kteří nad thrashem dávno zlomili hůl a chtěli by tu hůl třeba slepit zpátky dohromady, tak si to raději nepouštějte. Možná byste zlomili ještě další. Opravdu zde není nic nového, žádný nový impuls, jen dobře zahrané skladby, sice schopné roztočit solidní moshové tanečky pod pódiem, ale na plotně vašeho přehrávače se pravděpodobně příliš neohřejí. Chybí mi hlavně vyložené pecky, jichž se na předchozím albu dalo najít hned několik. Je to škoda, skupině dál fandím, ale raději sáhnu po debutu nebo ještě lépe po „The Tyranny of Will“.
Abych pravdu řekl, tak o bulharské metalové scéně toho vím dost málo. Vlastně spíš úplně nic než alespoň to málo. Téhle končině dle mého názoru opravdu výrazný vývozní artikl na poli tvrdě kytarové hudby chybí a možná i díky tomu jsem o tuto zemi nejevil prakticky žádný zájem. A pokud mě paměť nešálí, tak deathmetalová čtveřice Eufobia je vůbec první bulharskou skupinou, kterou jsem kdy cíleně poslouchal.
To jen tak na okraj samozřejmě. Vím, že je vám moje zeměpisně-hudební neznalost úplně volná, nicméně tím mířím ke skutečnosti, že Eufobia nemá svou cestu vyšlapanou známějšími kolegy krajánky. Nedá se totiž říct, že by po bulharské metalové scéně byl takový ten automatický zájem jako po blackových kapelách z Norska či melo-deathových ze Švédska. Svoji aktuální pozici si museli dobýt sami vlastní pílí, což je mi docela sympatické. Co mě při prohlížení bookletu překvapilo, je informace, že na vydání se podílelo bulharské ministerstvo kultury. O přesné formě jeho angažovanosti jsem se toho na internetu příliš nedozvěděl, nicméně je to věc, s níž se člověk v takto okrajovém zájmu nesetkává zrovna často. Ale pojďme už přímo k věci.
Vznik Eufobia se datuje k roku 2003, kdy se v Sofii sešla trojice nadšenců deathmetalové hudby a v personálním obsazení čítající basáka Steffa, bicmena Blaga a kytaristu Nikiho začala drtit své nástroje. První roky svého fungování Eufobia nijak nehýřili studiovou aktivitou, takže na na debut „Insemination“ se čekalo až do roku 2010, ovšem hned záhy v roce 2011 přispěchali borci, v té době už posílení o druhého kytaristu Ivana, s dvojkou jménem „Cup of Mud“. Nutno říct, že prvně tři jmenovaní zakládající členové se dělí rovněž o vokální povinnosti, což činí z Eufobia skupinu, která si může dovolit přeci jen trochu více variability než klasičtí zástupci místy stereotypních rubanic.
Tím se dostáváme k hudební náplni „Eufobia“, protože není death metal jako death metal. Bulharská čtveřice se zhlédla v barvitější formě, čemuž napomáhá jak variabilita vokálů, kdy se borci neštítí ani melodických nápěvů, tak zapojení melodických kytarových vyhrávek a na druhou stranu i moderních groovy odsekávaných riffů s přesahem do crossover thrashe. Možná to vypadá jako pěkná slátanina, ale i přes výtky, o nichž ještě bude řeč, to dohromady místy dobře funguje. Díky oné rozmanitosti je jasné, že pro úplné staromilce „Eufobia“ není. Naopak si dokážu představit, že s jistou dávkou rezervy by se v této partě našli příznivci Cynic. Chybí zde sice ten těžce progresivní háv, jazzové momenty a instrumentální kejkle, ale stylovou nespoutaností a snahou dělat věci jinak tam ty paralely se slavnějšími kolegy jsou.
A bohužel ona barvitost je zároveň nejslabší stránkou nahrávky. Eufobii se totiž nedaří hlouběji mě zaujmout jak tou čistě deathmetalovou podstatou věci, tak ani zmíněnými prvky, jimiž se snaží svou tvorbu odlišit. Deathmetalové momenty nejsou hudebně samy o sobě špatné. Nahrávka v tvrdších chvílích dobře odsýpá a má drajv, ovšem growling, který je v těchto pasážích ke slyšení, není zrovna z těch nejlepších. Netuším, kdo z trojice vokalistů za takto tuctovým projevem stojí, ale mnohem více mi sedí výše položený řev, na nějž se občas taky dostane řada. Úplným krokem vedle jak pak pasování zpěvnějších poloh do takřka groove/thrashových momentů, které se dohromady tak nějak zvláště bijí a spíš než aby jedno doplňovalo druhé, tak přemýšlíte, proč se tohle děje tak a tohle zase onak.
Nepopírám, že „Eufobia“ má své světlé momenty a není jich zrovna málo. Instrumentální stránka řady písní je v pohodě a líbí se mi zvuk s bublající baskytarou. Ten nemá chybu. Z jednotlivých skladeb vyniká nad rámec celku povedená deathmetalová hitovka „Hater“, melodickými kytarami protkané „Liquid of Creation“ a „Unspoken“ či předposlední „Cyber Pervert“. Ta představuje moderně laděnou odnož tvorby Eufobie. Nedá se paušálně říct, že by mi voněla ta nebo zase ona tvář skupiny, ale sám sebe jsem mnohokrát přistihl si spokojeně poklepávat do rytmu ostřejších písní typu „Cyber Pervert“ nebo „Hater“, které se mi líbí nejvíce. Bohužel se ale dostane i na slabší momenty. Ty jsou sráženy zejména vokální prací a patří sem úvodní průměr jménem „Graveyard“ nebo crossoverová nuda „Devotion“.
Přestože má „Eufobia“ své mouchy, díky nimž nemůžu třetí počin této bulharské party bez výhrad přijmout mezi povedené, tak se poslouchat dá. Stopáž se zastavila na uspokojivé půlhodince, takže celek nezačne před koncem vyloženě nudit, ale mám z něj dojem přepláceného dortu, kdy se sahalo po všech možných ingrediencích, které dohromady nechutnají zrovna lahodně. Je to škoda, protože po poslechu krátkých ukázek jsem se docela těšil, nicméně z výsledku jsem zklamaný.
Země: USA Žánr: crossover thrash metal Datum vydání: 30.9.2016 Label: Suicidal Records
Tracklist:
01. Clap Like Ozzy
02. The New Degeneration
03. Living for Life
04. Get Your Fight On!
05. World Gone Mad
06. Happy Never After
07. One Finger Salute
08. Damage Control
09. The Struggle Is Real
10. Still Dying to Live
11. This World
Abych pravdu řekl, tak od nového alba Suicidal Tendencies jsem si toho příliš nesliboval. V jednu chvíli jsem byl dokonce přesvědčený, že jej ani nebudu poslouchat a na partu kolem Mikea Muira se vykašlu. Samozřejmě za tím není nějaká osobní nevraživost a odpor k tvorbě těchto Američanů, ale když se podívám do nedávné minulosti a na poslední dvě alba této crossover-thrashové veličiny, tak výsledek považuji za přetěžkou nudu, jež by se jménem této velikosti neměla být radši ani spojována. Pak se však cosi zlomilo a nadšené ohlasy na dvanáctou desku „World Gone Mad“ mě přesvědčily, abych těmto nespoutaným thrasherům dal ještě jednu šanci.
A můžu být rád, že jsem tak učinil, protože k mému vlastnímu překvapení se za „World Gone Mad“ skrývá nečekaně dobré album, které se dost dobře poslouchá. Ale to už předbíhám. Vraťme se nejdříve o pár let zpět do doby, kdy vyšlo předchozí „13“. To považuji za nejhorší album v historii skupiny a v životě si jej už dobrovolně nehodlám pustit. Mike Muir před třemi lety se svými kumpány šlápl vedle a nesourodá kolekce, která vznikla v průběhu několika let, kdy to s budoucností Suicidal Tendencies vypadalo všelijak, jen ne růžově, byla prostě špatná.
Od té doby, během těch tří let, došlo k obměně velké části sestavy, v níž zůstali pouze zpěvák a zakládající člen Mike Muir a kytarista Dean Pleasants. K nim naskočil do znovu rozjetého vlaku Ra Díaz k baskytaře, druhý kytarista Jeff Pogan a konečně jedna z nejsilnějších akvizic, již může kapela za bubenickou stoličku získat, a sice Dave Lombardo. Neříkám, že Dave nakopl skupinu do vyšší společnosti, ale věřím, že i díky jeho přispění a zajisté taky pohodové atmosféře ve studiu vznikl materiál, jejž považuji za nejlepší od dob „Suicidal for Life“. To možná není vzhledem ke kvalitě jeho následovníků kdovíjaký úspěch, přesto je „World Gone Metal“ příjemným počinem, jenž dobře odsýpá.
Oproti minulejšku je novinka rozhodně ucelenější a sebejistější. Mám dojem, že Suicidal Tendencies si dali za cíl vytvořit nahrávku, která by co možná nejvíc splňovala představu o tom, jak znějí klasičtí Suicidal Tendencies v moderním hávu, a výsledkem je „World Gone Metal“. Svěží, rychlé a energické album, na nějž se nevešlo tolik vaty, kolik jsem před prvním poslechem očekával, a právě proto s ním nemám žádný zásadní problém. Mike Muir deklaruje své nesouhlasy s aktuální situací ve světě, kytary jsou thrashově řízné a k rytmice nelze nic vytknout, protože to vše drží pohromadě a pohání kupředu. Celkově je „World Gone Metal“ rychlejší a punkověji orientovaný výtvor, jenž je mi svým oldschoolovým thrashovým pojetím velmi blízký.
Nejlepší skladby? Těžko říct, protože pokud pominu nezvyklou baladu „Still Dying to Live“, na níž je zajímavá jen její gradace v závěrečný kvapík, a „Happy Never After“, které obě trpí na přestřelenou hrací dobu, tak je „World Gone Metal“ příjemnou jízdou, jež nemá ani vyložených vrcholů, ani propadů. Základní stavební kostru „World Gone Metal“ tvoří samozřejmě svižnější písně jako „The New Degeneration“, „Living for Life“, „One Finger Salute“ případně kratší „The Struggle Is Real“. Ty jsou asi nejvýraznějšími hitovkami a dost dobře bych je tak vybral za nejsilnější část desky. Přeci jen, v tomhle byli Suicidal Tendencies vždycky nejjistější a vyložené experimenty a pomalejší akustické písně (závěrečná „This World“) jsem od nich nikdy nežádal. Dost možná i proto chápu „Still Dying to Live“ a „Happy Never After“ jako zbytečnou výplň, bez níž bych se při poslechu úplně v klidu obešel.
Navzdory několika drobným vadám na kráse je „World Gone Metal“ albem, které vrací Suicidal Tendencies zpět do mého zorného pole, a doufám, že v této formě jim to ještě chvíli vydrží, protože ten potenciál natočit povedenou placku v nich (pro mě dost překvapivě) pořád ještě je. Jestli se budu k „World Gone Metal“ vracet i v budoucnu, to v současné době nevím, ale jestli některé z jejich posledních čtyř alb má alespoň teoretickou šanci, tak je to právě novinka. Musím uznat, že po letech paběrkování mezi kvalitativní spodinou se slabými plackami jsou pro mě aktuální Suicidal Tendencies dost pozitivním překvapením, na které bych si před vydáním svoje prachy nevsadil.
Kvelertak ej kej ej “norský Kabáty” snad netřeba našim čtenářům obšírně představovat – severský sextet si za necelých deset let existence stihl vybudovat slušné renomé nejen ve světě, ale i v naší kotlině. Aby ne, nebezpečně nadupaný crossover rokenrolu a hardcoru, navrch řízlý blackovým bzukotem na eponymním debutu katapultoval kapelu z nuly na výsluní scény, což vyneslo i pár hezkých hudebních cen. Druhá řadovka „Meir“ pak o tři roky později jen potvrdila sílu, kterou je tahle smečka schopná do svých skladeb vložit, aniž by, snad s výjimkou „Bruanne brenn“, zaváněla lacinou hitovostí. U mě se však Kvelertak zapsali především jako výborná koncertní kapela, jejíž desky, jakkoliv výborné, jsou oproti živým vystoupením, jež kypí takovým přebytkem energie, lehkosti a hravosti, že jim lze ve faktoru pařby jen těžko konkurovat, pořád tak trochu slabý odvar.
Na této skutečnosti nic nemění ani třetí zářez v podobě letošní desky „Nattesferd“. To jsem ovšem ani neočekával. Co jsem naopak očekával po dvou albech, která ve své podstatě nebyla až tak zásadně odlišná, byla změna, protože do třetice všeho dobrého a zlého by bezstarostný a hravý mix přece jen mohl ztrácet dech. A nutno říct, že úkrok stranou je slyšitelný na první poslech – v duchu klipovky „1985“ se Kvelertak vydali o třicet let nazpět přímo do minulosti. Norové po svém zpracovávají rockové hvězdy té doby, proto se v na albu setkáte tu s ozvěnou Judas Priest, tu s reminiscencí Van Halen, Kiss, Black Sabbath či některé z řady dalších, s nimiž se váže i charakteristické nazvučení. Ostré hrany jednotlivých nástrojů vzaly za své stejně jako Kurt Ballou z produkce, kterou si kapela za dozoru Nicka Terryho tentokrát obstarávala sama. Zvuk se přesunul od nabroušeného hardcore punku o nějakých třicet let nazpět – otupené výšky kytar, zvýrazněné basové linky a celý výsledek rozmáznutý lahví skotské (sami si doplňte, zda obsahem či formou) jak zákon káže. Navzdory ostentativnímu odfláknutí, špinavosti a přehulenosti (nebo spíš právě proto) však produkce z tvrdosti a přirozenosti neslevila, pročež jsou skladby stále docela (ne)slušná tancovačka. Jen řízný candrbál vystřídaly rockové hymny a neřízená pařba v garáži.
Stručně řečeno je „Nattesferd“ retro jako řemen, nicméně je to tvrzení až příliš zkratkovité. Svůj cit pro používání již tisíckrát slyšeného ve zcela nových konotacích a za příměsi svého charakteristického rukopisu neztratili Kvelertak ani tentokrát a díky delší stopáži písniček (jichž je tentokrát pouze devět) se otevřel větší prostor pro jednotlivé kytarové linky, což je zároveň pozitivum i úskalí. Trojice kytar se skvěle doplňuje a výsledkem jsou bohaté kompozice, u nichž se člověk obvykle nenudí. Záběr kapely zůstává stále dost široký a Kvelertak ví, kdy přitvrdit na pilu, aby se to stadiónové halekání (v případě Erlenda Hjelvika spíš řvaní) nepřejedlo. Ne vždy se to ale daří tak, jak bych si představoval, a místy nahrávka nebezpečně zavání stereotypem a opakováním. Tomu nahrává i skutečnost, že na rozdíl od „Meir“ je deska mnohem vyrovnanější a okaté hitovosti se vyhýbá, takže silnější skladby drží vysokou laťku, kterou nic nepřečnívá, pouze jí některé songy místy nestačí.
S tím souvisí i skutečnost, že „Nattesferd“ zdaleka nefunguje na první dobrou. Zabralo mi několik poslechů, než jsem se do fošny dostal, a našel momenty, jež stojí za poslech – celkový feeling a zvuk je skutečně dost odlišný a pro kapelu typická nadsázka se tentokrát projevuje trochu jinak a jinde, než je na předešlých počinech zvykem. Obecně bych se nebál říct, že je album mnohem více vyzrálé a uváženější než jeho předchůdci (alespoň do chvíle, než člověk začne ládovat ujeté texty do překladače). Díky důrazu na tradiční heavy metal a rokenrol působí v dnešní době trochu usedle a fotrovsky, nevytahuje svoje trumfy na požádání a člověk si je zkrátka musí najít sám… čímž mě kapela takové pověsti upřímně překvapila.
I přes pár unavenějších částí mě ale placka baví, a ačkoliv vítězí spíš skladby kratší a energičtější, snad v každé se najde pasáž, která za to stojí. Hymnická „1985“ je jako dělaná na velká pódia, „Svartmesse“ zase šlape jako švýcarské hodinky. Následující „Bronsegud“ je zhmotněnou vidinou kotle a závěrečná houpavá „Nekrodamus“ (Zombie Nostradamus? To jako vážně?) je výbornou tečkou. Na druhou stranu, kdyby tahle deska shodila nějakých deset minut stopáže, rozhodně by to přidalo na intenzitě a zredukovalo objem vaty takřka na nulu. „Ondskapens galakse“ působí vůči ostatním songům snad až příliš fádně, titulka „Nattesferd“ zase zbytečně genericky, jednoduše… a nemám zrovna potřebu poslouchat něco, co jsem v podání Kvelertak slyšel bezmála stokrát. Ani devítiminutový moloch „Heksebrann“ si v mých uších svoji délku obhájit nedokázal, jakkoliv světlé momenty rozhodně má – ženský zpěv doplňující v refrénu Hjelvika je příjemné zpestření a střední část je skvělá.
Závěr? Chtělo by se mi říct, že „Nattesferd“ je bezchybné noční dobrodružství, a tím to uzavřít, nicméně závěr předchozího odstavce mi to trochu kazí. Podstatné však je, že Kvelertak nezůstali dřepět na jednom místě a svůj typický rukopis posunuli do trochu jiných vod, přičemž se zvládli vyhnout zbytečnému opakování sebe sama – snad jen s výjimkou titulní skladby. Celek je na jedné straně svébytným dílem, na straně druhé pak fešným tributem 80. létům a jejich hudbě – byť tak trochu na steroidech – aniž by si obě tyto charakteristiky odporovaly. Deskou prolíná přirozenost, uvěřitelnost a uvolněnost, a i když mě „Nattesferd“ na prdel zdaleka neposadilo, poslouchá se příjemně a coby svižný podmaz pro takřka jakoukoliv činnost vyžadující energii mě baví. Nehledě na to, že pokud bych měl vyjmenovat kapely, z jejichž alb prýští nakažlivá radost ze samotného hraní, Kvelertak bych musel po zkušenosti s touhle nahrávkou zmínit alespoň dvakrát.
Druhý pohled (Kaša):
Asi netřeba připomínat, že krom debutu je třetí album tím nejdůležitějším albem pro kariéru dané kapely. Právě s třetím albem se obecně usuzuje, zda má skupina potenciál na to, aby fungovala dál, v ideálním případě dokázala přerůst zástupy svých souputníků a úspěšně vyčnívala z davu, což by měl být cíl pro každou hudební partu. Být rozpoznatelný a najít si svůj ksicht. Cesta posluchačů k jejich tvorbě pak bude mnohem jednodušší. Pro norskou pětici Kvelertak byl v tomto ohledu debut „Kvelertak“ velmi úspěšným počinem. Komerčně se jednalo o trefu do černého, a přestože se z hudebního hlediska jednalo o takový pomalejší hardcore, jenž se občas zamíchal s blackovou špinavostí, tak se o Kvelertak začalo dost mluvit.
Druhé „Meir“ bylo pořád dost silné album, a i když jsem jej v době vydání lehce nadhodnotil, tak v kontextu trojlístku alb, jejž letos doplnila novinka „Nattesferd“, je to placka, která se nijak neztrácí. A totéž platí vlastně i aktuální placce. Otázka, jestli „Nattersferd“ na své předchůdce navázalo, je částečně zodpovězena. Nijak nevybočuje z cesty vyšlapané předchozími alby, a dokonce se odvážilo k nějakému tomu kroku do strany a vydat se na území ne zcela probádané. Mám tím na mysli hlavně roztahanou „Heksebrann“, která si vzala něco málo z tvorby sedmdesátkových rockových skupin, a přestože Kvelertak ponechali výsledku současný a svěží vzhled, tak je to jeden z momentů, při němž mi spadla brada.
Úvodní „Dendrofil for Yggdrasil“ naproti tomu láká svým silným blackovým feelingem, z nějž Kvelertak neuhnou až do konce její hrací doby. Další skladby už jsou podstatně méně ostré a pro neznalého posluchače méně odpudivé, takže se připravte na hitovky „1895“, titulní pecku, která šlape znamenitě, nebo pomalejší skoro-baladu „Ondskapens galakse“. Je fajn, že se stopáž opět zastavila někde na hranici klasické tři čtvrtě hodinky, protože je to tak akorát, aby nezačalo „Nattesferd“ jako celek nudit. Ke cti Kvelertak slouží i to, že mimo slabší „Svartmesse“ je jejich třetí počin vyrovnaný a zábavný, takže ve své podstatě je vše tak, jak má být.
Není to už taková prdel a šok, jako byl svého času eponymní debut, ale to ubírá „Nattesferd“ jen malou část kreditu. Za mě příjemná nahrávka, která splnila veškerá moje očekávání, a co je hlavní, tak navázala na dvojici povedených předchůdců. V tomto tedy Kvelertak svou misi jménem „třetí album“ splnili na jedničku a nenechávají nikoho na pochybách, že by jejich dosavadní zlaté vavříny neměly být výsledkem jejich vlastní píle a schopností složit dobrou desku.
Země: USA Žánr: industrial thrash metal / crossover Datum vydání: 5.2.2016 Label: SPV GmbH
Tracklist:
01. Ultimate Authority
02. Sense of Ease
03. Without Words
04. Cut and Dry
05. No Absolutes
06. Do Nothing
07. Belief System
08. Soul Sickness
09. In Spite of Hindrances
10. Ice Runs Through My Veins
11. Worth Pursuing
12. With Dignity
13. Universal Law [bonus]
Nevím, jak to vidíte vy, ale já mám v hlavě zažitou takovou představu, že zaběhnuté kapely, které už mají na krku několik křížků a jsou považovány za pionýry svého stylu, se s přibývajícími odslouženými lety stávají čím dál víc závislé na svém klasickém materiálu a nové desky vydávají s čím dál většími rozestupy. Příkladů můžu jmenovat hned několik, ale asi nejznámějším budiž Metallica, o jejímž novém albu se mluví již roky. Samozřejmě neplatí totéž obecně na všechny skupiny a najdou se výjimky, které i přes vysoký počet odkroucených let na cestách vydávají alba jako na běžícím páse a mám takový dojem, že se do této sorty pomalu a jistě začínají řadit i Prong.
Aniž bych chtěl nějak přirovnávat americké industriální thrashery k legendám typu Motörhead, kteří si stejné nasazení udrželi až do úplného konce, tak Tommy Victor jako by chtěl svým fanouškům vynahradit nepříliš jistý přelom minulého a aktuálního tisíciletí, kdy to s jeho dítkem vypadalo všelijak, a sype z rukávu v krátkém časovém horizontu další placku, jež je tentokrát jubilejním desátým počinem v historii a nese název „X – No Absolutes“. Tommy Victor si je určitě jistý, že se s posledními alby zvedl zájem o jeho tvorbu a od posledního počinu „Ruining Lives“ z roku 2014 stihl vydat loni album předělávek „Songs from the Black Hole“, na nějž navazuje právě novinkou „X – No Absolutes“, od níž se obecně nečeká nic jiného než napodobení dvou povedených předchůdců.
Možná to může vypadat jako vypočítavost a snaha vytřískat z aktuální formy co nejvíc, ale když on ten Tommy Victor v posledních letech mění alba Prong ve skutečné zlato a vyšlo mu to i tentokrát. Novinka možná není jako celek tak mocně nadupaná, jako bylo „Ruining Lives“, a dokázal bych si představit, že by se na dvě skladby nedostalo, ale při poslechu celé desky se pořád hodně dobře bavím, takže nevidím důvod, proč nemít z dalšího alba Prong v tak krátké době radost.
Hudebně se nic zásadního nemění, takže komu se líbil takový odlehčený industriální thrash metal s punkově melodickými refrény na posledních dvou albech, tak by neměl mít s „X – No Absolutes“ nejmenší problém, protože se pokračuje tam, kde se minule skončilo. Rytmika je skočná a nakažlivě vlezlá, kytarové riffy účelně jednoduché a Tommy Victor hbitě přechází od jednoho sloganu k druhému, díky čemuž jsou písně snadno zapamatovatelné. Ten jeho punkový vokál do tvrdých riffů a pochodovým rytmům bubenického novice Artura Cruze sedí jako prdel na hrnec, a přestože to z toho mého zběžného popisu může vyznívat jako kolekce primitivních songů, tak věřte, že Prong mají na nové placce co nabídnout, ačkoli to není nic překvapivého.
„X – No Absolutes“ začíná pěkně zostra mlátičkou „Ultimate Authority“, která je klasickou Prong vypalovačkou na otevření alba, což znamená, že Victor jasně odsekává text na výrazném hudebním podkladu, jehož hlavním lákadlem je skvělá kytara s lehkým HC odérem. Ten HC nádech je pak v refrénu podporován sborovými vokály. Přesně tohle je typ skladeb, které od Prong můžu, takže když se pokračuje v podobně laděné „Sense of Ease“, chrochtám blahem, protože moderně střižený thrashový uragán v crossoverově industrálním hávu má v podání této trojice sílu. Naštěstí je podobných kompozic na albu více a jsou rozesety na ploše celé hrací doby, takže se nedá říct, že by třeba závěr desky ztrácel na naléhavosti.
Stejně jako poslední dvě alba je i „X – No Absolutes“ vyrovnanou kolekcí písní, kde se logicky dostane i na odlehčenější kusy, jrž k té aktuální hitové podobě Prong tak nějak patří. Aktuálně obstarává pozici vlezlé hitovky třetí „Without Words“ a skoro-titulní „No Absolutes“. Obě hrají v rychlejším tempu a na první poslech je zřejmé, že aniž by zaváněly snahou o řiťolezectví velkým rádiím a posluchačům, již se štítí kytar, tak mají do nabroušenosti „Ultimate Authority“, „Worth Pursuiting“ a „Universal Law“ daleko. Najde se však i případ, kdy to Victor s tou snahou o hitovost už trochu přepískl a za mě je to šestá „Do Nothing“, která na mě působí jako slaboučký odvar vzdáleně připomínající pomalejší písně od Fear Factory, a to včetně pokusu o andělsky čistý vokál v refrénu. Celkově mi tahle kompozice ke zbytku nezapadá, a neměl bych tak nic proti jejímu vyřazení z finální tracklistu, protože jediné, co dokazuje, je to, jak Tommy Victor coby vokalista vyrostl.
Přestože se na albu nachází třináct položek (včetně bonusové „Universal Law“), tak nelze říct, že by nudilo, protože aktuální tvorba newyorských metalistů je mi mnohem bližší než ta, již předváděli v 90. letech. Tím, jak se Tommy Victor nechal ovlivnit řadou svých vedlejších působišť a hostovaček, tak se mu podařilo zabezpečit to, že Prong jsou schopni vydávat svěží desky a znít přitom uvěřitelně a neustupovat ze své cesty. Jasně, toho thrash / groovu je tam možná méně než na starších počinech, ale jistá porce industriální strojovosti a řízné kytary mi k aktuálnímu, variabilnějšímu Tommy Victorovi sedí mnohem více. Jen si pusťte skladby jako „Cut and Dry“ či „Worth Pursuing“ a pochopíte, že Prong stále umí.
Celkově vzato je „X – No Absolutes“ albem, na které může být Tommy Victor a jeho dva kolegové náležitě hrdí, protože i když přináší vlastně jen další variaci na osvědčené postupy z let nedávných, tak díky své soudržnosti, spádu a upřímné barvitosti mají Prong oproti obdobně stárnoucím kapelám jednu nespornou výhodu. Není to na nich vůbec vidět. Bravo.
Země: Finsko Žánr: thrash metal / crossover Datum vydání: 7.3.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Walk to the Morgue
02. Perfect Norm
03. Wasted in Hollywood
04. Bleeding Heart Blues
05. Jewel of Nile
06. Bukowski
07. I Want Your Blood
08. Overtime
09. Backstabber
10. T.A.B.
11. Whoring Hollywood
Nikdy jsem se nijak netajil tím, že crossover thrashové party mám hodně rád. Tato neurvalá hudba, která v sobě pojí rychlost a jednoduchost hardcore punku a agresivitu thrashových kapel, je přesně ten typ muziky, který vyhledávám v případě, že mám zájem o nic neřešící hudební doprovod, jenž si na nic nehraje, nesnaží se bořit stylové mantinely a velmi dobře se poslouchá. Správně tušíte, že Discipline X svým směřováním spadají právě do této škatulky. S notnou dávkou nadsázky by se dalo říct, že by recenze mohla skončit právě zde a věděli byste vše podstatné, protože když už se kapela vydá tímto směrem, tak má natolik úzké hudební mantinely, že je velmi lehké si představit, jak asi zní. A to bez znalosti byť jen jediné skladby.
Vlastně jedinou vyloženou neznámou je tak obvykle zpěvák, kdy lze jen těžko říct, jestli to bude pouliční řvoun jako třeba John McGowan z Cro-Mags či Roger Miret z Agnostic Front, nebo naopak agresivní bijec jako Kelvic Morris z Discharge či Billy Milano z S.O.D. Všechny tyto kapely jsem nezmínil jen tak náhodou, protože nejenže jsou to jedny z největších stylových legend, ale hlavně je jejich vliv z debutového alba Discipline X, “Wasted in Hollywood”, přímo cítit. Pravda, některé písně jsou těmito vlivy načichlé víc, jiné zase míň, ale shrnu to tak, že nemá smysl se bavit o tom, kde Discipline X čerpali. Přimíchejte k tomu místy až punkovou zpěvnost, jíž zaručuje sborové halekání, které se občas zvrhne k tupému vyřvávání “hooo hooo”, což vyloženě nemusím, ale jedním dechem dodávám, že se to dá úplně bez problémů vydržet, protože na druhou stranu tím dotčené skladby získávají až pouličně bojovnou atmosféru (viz “Walk to the Morgue”).
Discipline X se s tím celkově nijak nemazlí a na “Wasted in Holywood” se nedočkáte žádných příkras nebo úprav. Vypadá to, že čtveřice klasického nástrojového obsazení se na pár dní zavřela do studia a nadrtila jedenáctku skladeb, jejichž průměrná stopáž se pohybuje někde kolem hranice tří minut, přičemž občas se nepřehoupnou ani přes ni. Výsledkem jsou pak krátké úderné vály, které nedávají čas na oddych a už to do vás perou. “Jewel of Nile” a “I Want Your Blood” jsou krásné ukázky toho, že i takto jednoduchá hudba dokáže strhnout. Ještě kratší “Bukowski” a “T.A.B.” jsou pouze mezihry, kdy v druhé jmenované dokonce zapomeňte na nějaké hrábnutí do strun, protože se celá nese na vlně poklidného kytarového vybrnkávání. Když to vezmu kolem a kolem, tak ono o jednotlivých písních toho není nic moc co povídat, protože všechny jsou rychlé a (v rámci stylu) chytlavé. Všechny stojí na jednom ústředním riffu, který je místy víc thrash, místy zase víc punk, ale zpěvák Reksi skladby stejně dostane do jedné roviny díky svému chrapláku, jemuž nechybí uvěřitelnost a občas dokonce zabrousí do melodičtějších vod. Ovšem vyloženě vlezlé refrény nečekejte. Asi nejchytlavější skladbou je “Bleeding Heart Blues”, která se ani na chvíli nevymaní z šlapavějšího tempa, jemuž vládne chytlavá kytarová linka a zpěvný Reksi. Kdybych měl vyjmenovat nejlepší písně, tak bych určitě označil úvodní hitovku “Walk to the Morgue”, rychlovku “Wasted in Hollywood”, jež sice ve slokách mírně zvolní, ale jakmile se spustí kytarově neurčité zběsilé riffování, tak mám dojem, že poslouchám staré Black Flag či Discharge.
Přiznám, že jsem čekal, do jaké míry se na “Wasted in Hollywood” promítne finský původ Discipline X, ale pokud očekáváte, že kytary budou protkány klasickou severskou melodiku, tak na to rovnou zapomeňte, protože tohle je klasická hoblovačka bez kudrlinek. Bez problémů bych tak čtveřici, která před svým aktuálním debutem stihla ještě dvojici EP v podobě “Revolution” a “One of a Kind”, tipoval původem za zámořskou, protože vliv NYHC je místy dosti znatelný. Ve skočném refrénu “Backstabber” jsem Discipline X dokonce podezříval, že nepřiznali hostovačku Rogera Mireta, protože mám pokaždé dojem, že jej slyším v pozadí jako jednoho z členů doprovodného sboru.
Nemá smysl chodit kolem horké kaše a oddalovat to, co je z dosavadního textu zřejmé. “Wasted in Hollywood” má úplně zřetelné pro a proti. Album je to našlapané adrenalinem a není problém jej sjet i dvakrát za sebou, ale neskrývaná jednoduchost, která prostě plyne ze stylového zaměření, je vykoupena nepříliš dlouhou trvanlivostí jednotlivých písní. I když já osobně tuhle hudbu opravdu můžu, tak nakonec stejně skončím u klasických alb, která mám už roky prověřená, takže z tohoto pohledu pro mne nemají Discipline X výraznější smysl, protože takhle jsem ochotný uznat, že to suprově šlape, má to drajv a nechybí tomu nadšení, ale s největší pravděpodobností si jejich debut už v životě nepustím, jelikož jak jsem říkal, radši opráším staré klenoty některé z výše jmenovaných kapel. Přesto však uznávám, že “Wasted in Hollywood” je velmi dobrá práce na dané téma, takže pro fanouška žánru by tohle měla být povinnost, kterou by si neměl nechat ujít, neboť ať si kdo chce říká co chce, tak tahle hudba má i po tisící něco do sebe.
