 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 45:55 Odkazy:
|
Ještě předtím než nám Suicidal Tendencies představí v létě novou řadovou desku „Styl Cyco Punk After All These Years“, přichystali si předkrm v podobě EP s názvem „Get Your Fight On!“. To navazuje na poslední studiovou práci „World Gone Mad“ z roku 2016. Trošku kuriózním faktem je skutečnost, že je to teprve podruhé, co vydali dvě nahrávky ve stejné sestavě. Ano, takhle konstantní Suicidal Tendenceis za 37 let fungování jsou.
Nové EPčko nejenže chronologicky navazuje na svého studiového předchůdce, ale svým názvem k němu přímo odkazuje. Znalí vědí, že „Get Your Fight On!“ je čtvrtou skladbou „World Gone Mad“. Tato píseň se na novince nachází hned ve čtyřech různých verzích, vždy pod trochu jiným jménem. Mezi zbývajícími šesti kusy najdeme tři předělávky, takže bavíme-li se o skutečně nové hudbě, máme tu všehovšudy pouze tři nové fláky.
Možná si právě říkáte, v čem je vůbec smysl něco takového vydávat. Inu, říkal jsem si to samé, ale je jasné, že podobná placka má význam jenom pro skalní fanoušky, jimž chtěli jejich oblíbenci pouze zkrátit dlouhé čekání na nové album. Takže rovnou říkám, jestliže se mezi toto jádro nepočítáte, nemá pro vás „Get Your Fight On!“ asi žádný význam. Ostatně i já, který by se tam asi dal zařadit, shledávám tohle ípko docela zbytečným a jednoduše bych se bez něj obešel.
To co mě zde zajímalo především, jsou právě nové skladby. Ty jsou tu tedy tři a nejedná se vskutku o nic světoborného. Co mě na nich zaujalo je jejich celkové vyznění, protože to je trochu někde jinde než třeba na „World Gone Mad“. Mike Muir a.k.a. Cyco Miko kdysi vydal desku „Schizophrenic Born Again Problem Child“, na které byli pod jedním příspěvkem uvedeni jacísi „Suicidal Grooves“ – no a tohle označení by sedělo právě i na tyhle tři novinky. Kdo zná Infectious Grooves, je doma.
První z nich je dvojka „Get United“. Ta začíná basovým intrem, jež udává houpavý rytmus, do něhož se postupně přidává funková kytara a zpěv, což postupně vyústí ve výstřel do punkové rychlosti. Co možná zní zajímavě na papíře, není vůbec tak zajímavé ve skutečnosti. Vlastně je to docela nuda a asi tím nejzajímavějším zůstává informace, že se na skládání podílel uznávaný basista a bývalý člen Suicidal Tendencies, Steve Bruner známý jako Thundercat. Ten figuruje také u další písně „iAuthority“, kde je jako host uváděný také kytarista Tim Stewart. Zde namísto basy vyniká především akustická kytara, a to až v latinských rytmech. Opět se pohybujeme ve funky stylu a daleko od současného teritoria kapely. Asi nejklasičtěji zní poslední novinka „S.E.D.“, a to vlastně jen z toho důvodu, že je jednoduše rychlá a stojí na kytarovém riffu. Možná za to může fakt, že je to šuplíková záležitost z dob nahrávání „World Gone Mad“.
Co se tedy týče nových skladeb, není moc důvodů k radosti. Své tu odvádí také stále stejná produkce – nemastná, neslaná. Možná, že bavila poprvé, ale nyní mě už vyloženě nudí. Navíc i samotné písně zní tak nějak zastarale. Kdyby mi někdo dal na výběr, jestli je tohle polovina devadesátek anebo současnost, tak upřímně váhám. Proti funky jsem u Suicidal Tendencies nic neměl; jak to dokázali provázat s thrashem a punkem na začátku devadesátých let, bylo neuvěřitelně originální a svěží. Později se jim to trochu zvrtlo, no a dnes už v tom vůbec nevidím smysl. Měl jsem za to, že tohle experimentování je po posledních albech definitivně pryč, tedy alespoň v této míře, kde je thrash a hardcore silně upozaděn.
Dvě předělávky z první sólovky Muira, „Nothing to Lose“ a „Ain’t Mess’n Around“ ,jsou lepší, ale nějak u nich postrádám důvod, proč došlo k jejich znovuvzkříšení. Prvně jmenovaná je klasický punk rock, v této nové verzi trochu tvrdší a rychlejší, což ovšem neznamená lepší. Originál u mě nepřekoná. Stejně tak „Ain’t Mess’n Around“. Na té nebubnuje Lombardo, nýbrž Phil Greenwood. Je patřičně chytlavá, uvolněná, však už na oné sólovce mě bavila nejvíce. Zde se její úprava povedla, ale stejně si rovněž raději pustím originál. Když už jsem zmínil Lombarda, nemohu opomenout, jak trestuhodně málo ho tu je. Zdaleka zde nemá tolik chvilek, jako tomu bylo na minulém albu a vlastně byste ani nepoznali, že tady bubnuje někdo, jako je Dave Lombardo. Snad jen v pětce „S.E.D.“ lze trochu poznat jeho rukopis. Na druhou stranu si umím představit, že ho ty funkové úchylárny mohou bavit, už jen proto, že je to pro něj zkrátka něco jiného.
Dále zde máme poctu The Stooges v podobě, dle mě, první hardcore/punkové písně, „I Got a Right“ z roku 1977. To, co je nářez jak hovado, se podařilo Suicidal Tendencies přetvořit v docela rutinní záležitost, jež zní, jako by to nahrála kapela z vašeho sousedství. Původně se mi to vyloženě hnusilo, ale časem jsem asi pookřál a beru to. Na druhou stranu by se mi více líbilo, kdyby zvuk nahrávky zůstal jako v prvních 20 sekundách, tedy více garážový a bez oné sterilní produkce „Get Your Fight On!“.
Zbývají čtyři různé verze titulní skladby. Nejvíce se mi zamlouvá ta první, akustická. Zapadla by někam do období „The Art of Rebellion“. Její pohodová nálada působí přirozeně a poslouchá se velice lehce. Hostem zde je Travis Barker, bubeník Blink-182. Další verze jsou instrumentální, jedna zaměřená na basu a druhá na kytaru. Takže ano, v té první sóluje basák Ra Díaz a v druhé kytarista Jeff Pogan. Jako je to dobrý, poslechnu si to jednou, dvakrát, ale stačí. Poslední je klasická LP verze z „World Gone Mad“.
A jsme u konce. Je to jednoduché, jestli nemáte ve svém šatníku kšiltovku „Suicidalovku“ či jiné propriety s touto kapelou, klidně se tomu vyhněte. Jestli ano, troufám si tvrdit, že budete zklamáni podobně jako já. Naštěstí podle všeho (doufám!) nemá toto EPčko nijak připravit půdu pro nadcházející fošnu a spíše souvisí s minulou deskou. A jestli přeci jenom ano, tak se pomalu rozlučte s crossover thrashem a připravte se na funky hrátky.