Archiv štítku: Act of Defiance

Brutal Assault 23 (středa)

Brutal Assault 23

Datum: 8.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): 777 Babalon, Act of Defiance, Armored Saint, Brujeria, Cannibal Corpse, Gojira, Helmet, Lvmen, Obscure Sphinx, Oraculum, Paradise Lost, Shantidas, Shelter, Steve ‘n’ Seagulls, Tormentor, Toxic Holocaust, Whoredom Rife

Onotius: Brány Josefovské pevnosti se opět otevírají, aby odhalily každoroční bohatou porci extrémní muziky těch nejrůznějších odstínů. Úterní warm-up šel víceméně mimo mne – o těch dvou skladbách Suicidal Tendencies, z nichž jsem usoudil, že tohle nebude můj šálek piva, asi nemá moc smysl se rozepisovat a milerád to ponechám na povolanějším kolegovi. Festival tedy plnohodnotně v mých očích otevírají až středeční post-metaloví Obscure Sphinx, které jsem si za poslední rok neuvěřitelně oblíbil. Velkou zásluhu na tom mělo jejich loňské vystoupení na Žižkovské noci, jež o špetku trumflo i Swans a zaslouženě získalo u mne příčku „koncert roku“. Byla tedy na místě velká očekávání, i když zároveň značná skepse, vzhledem k tomu, že jejich set má začínat v brzkých odpoledních hodinách. Zatímco pro svou speciální ambientní show mají vyhrazenou tmu a Oriental Stage, tady je spoustu světla a podmínky tím pádem o poznání ztíženy.

Onotius: Již při prvních tónech je však jasné, že se s tím kapela popere se ctí. Hutný riff otvíráku „Nothing Left“ se zařízne do lebky s intenzitou pneumatického kladiva a kontrastní atmosférické pasáže kolébají a hypnotizují. Středobodem pozornosti je samozřejmě vše intenzivně prožívající zpěvačka Wielebna, která se sice už nebalí do gázy jako mumie, ale její gesta, jimiž doprovází své výtečně dynamické vokály, zůstávají dominantou dění na pódiu. Vystoupení bych celkově označil za solidní a vyrovnané, ale přeci jen oproti onomu mrazivému loňskému klubovému zážitku, tohle byla „jen“ taková odpolední jednohubka.

Cnuk: Ve středu se dostávám do pevnosti tak akorát, abych stihl Armored Saint. Od těch jsem měl velká očekávání. O to víc rád jsem byl, když se je podařilo naplnit. Koncert bavil hned od začátku, jakby ne, začalo se s „March of the Saint“ a postupně následovala vždy jedna píseň z každého alba, aby se kruh uzavřel opět u prvotiny díky „Can U Deliver“. Síla vokálu Johna Bushe je neskutečná a jsem rád, že jsem ho konečně slyšel živě. Skvělý dojem z vystoupení mě slušně nahlodává k navštívení jejich listopadového koncertu v Praze.

Cnuk: I nadále zůstávám v přední části areálu a jdu kouknout na Shelter. Moc jsem toho o nich nevěděl, ale nakonec se mi dostalo příjemného návratu do devadesátek, což jsem ostatně čekal a chtěl. Spíše melodický hardcore pro mě narušovala jen všudypřítomná mantra Hare Krišna, ale to jak brzo zjišťuji, je hlavním znamením kapely. Jako odpočinková věc hudebně v pohodě. V dobrém rozpoložení si říkám, že kouknu i na Steve ‘n’ Seagulls, od těch se prostě čeká zábava, a taky že byla, ale vydrželo to jen pár songů. Chvíli před koncem jsem se šel konečně porozhlédnout po areálu.

Armored Saint

Onotius: V půl sedmé pokračuji na Metalgate Stage za thrashovými Act of Defiance z Kalifornie. Pokud byste náhodou netušili, o koho se jedná, vězte, že to je ta kapela, již založili Shawn Drover a Chris Broderick, poté co opustili Megadeth. Jedná se o příjemné, i když ne bůhvíjak intenzivní dostaveníčko s onou na jednu stranu progresivnější, ale i melodičtější verzí žánru. Abych pravdu řekl, naživo působili o poznání šablonovitěji než z desky, nicméně i tak to docela příjemně odsýpalo a některé kytarové vyhrávky a především solidní vokální linky Henryho Dereka Bonnera vyloženě potěšily. Celkově, ale chyběl nějaký moment, který by mne donutil litovat, že kapela nepřidala ještě song navíc. Prostě lepší průměr.

Metacyclosynchrotron: Většinu středečního odpoledne jsem spíše trávil znovuobjevováním areálu a rozhovory se známými. Samozřejmě, že jsem v mezičase tu a tam nějaké vystoupení zaznamenal, jako třeba příjemný heavík Armored Saint nebo zvukomalebný ambient Izanasz, ale skutečně první kapelou, které jsem věnoval řádnou pozornost byli slovenští 777 Babalon. Na KAL pódiu stály čtyři poctivě zahalené postavy obsluhující bicí, kytaru, elektroniku a samozřejmě nechyběly vokály, které ovšem nepatřily mozku kapely D. Ten se totiž vystoupení nezúčastnil. Možná proto byl set tak blackmetalový. Dosti mi imponovala výdrž bubeníka, kytarista nebyl skoupý na opravdu ponuré disharmonie, ale improvizaci a ambientním/drone „výplním“ byl dán prostor tak akorát, aby to přeci jen nebyl jen běžný, okultně laděný blackmetalový koncert. O vystoupeních 777 Babalon jsem slyšel a četl hodně, čekal jsem něco úplně jiného, ale nakonec to bylo super.

777 Babalon

Cnuk: Po menší pauze jsem šel na mexicko-americkou sebranku Brujeria. Od nich mě baví především pořádné sypačky, a těch nakonec moc nebylo. I tak to nebylo špatné, jen jsem čekal trochu víc. Alespoň, že bylo vtipné vystupování dvojice zpěváků, kteří většinu proslovů vedli ve španělštině, což občas vytvářelo zajímavé situace nepochopení se s publikem. Nechyběla ani kritika Trumpa, ale s tím nebyli zdaleka jediní. Jinak nemám tušení, jestli v sestavě byli třeba Jeff Walker nebo Shane Embury, ale říkám si, že posledně jmenovaného bych snad poznal i pod maskou.

Onotius: Toxic Holocaust jsou správná syrová black/heavy/thrashová jízda plná jednoduchých úderných riffů podaných v patřičně energickém balení. Žádné hry na sofistikované umění, tohle je autentická živočišnost a poklona primitivním kořenům, z nichž vystoupily extrémní žánry. Zábavné, nicméně velmi krátké vystoupení – oproti původnímu plánu mám dojem, že skončili snad dokonce o půl hodiny dříve. Díky tomu následně nakonec neplánovaně stíhám i opáčko dalšího syrového retra, tentokrát o poznání temnějšího, a to hutných chilských black/death metalistů Oraculum na Oriental Stage, o jejichž dublinském koncertu jsem tu nedávno referoval. Uznávám, že v kulisách nádvoří to má o špetku větší koule než v klubu, nicméně i tak si stojím za tím, že v rámci takto pojatého žánru, tj. ortodoxního black/deathu archivního střihu, lze najít kapely, které toto dovedou zahrát ještě o poznání zajímavěji a zábavněji.

Toxic Holocaust

Metacyclosynchrotron: Situace se dále opakovala, viděl jsem kus Shantidas, projektíku kytaristy z Aluk Todolo, od kterých jsem ale čekal něco co se nekonalo, a tak jsem odešel dál pendlovat po place, až se mi nakonec podařilo shlédnout prakticky celé Toxic Holocaust. Těm jsem dříve křivdil jako dalšímu party-t(h)rashi, ale nakonec mě vystoupení příjemně zaskočilo. Na Metalgate Stage se to ještě za festival párkrát pěkně semlelo, ale tady lidi „rotovali“ ve velkém prakticky non-stop. Kapela až na pár Joelových proslovů žádné prostoje nedělala a prala do lidí song za songem; „Wild Dogs“, „War Is Hell“, „Nuke the Cross“ atd., fanoušci vědí jistě lépe.

Cnuk: Zatímco si ostatní užívali jízdu Toxic Holocaust, já dal přednost Helmet a raději se nechal ničit riffy Page Hamiltona. Už od začátku bylo vidět, že je něco v nepořádku s jeho nástrojem, ale paradoxně bych řekl, že to vystoupení spíš pomohlo, jelikož Hamilton to do svojí kytary řezal o to víc a tenhle nasranej výraz k Helmet patří. Později se nechal slyšet, že měl problémy s popruhem a laděním. No, koncert skončil tím, že třísknul kytarou o zem a šmitec. Odezva publika byla na tento vlastně hlavní čas poněkud vlažnější, taky zde nebylo zrovna natřískáno, ale za mě super. Jeden z vrcholů letošního Brutal Assaultu.

Cannibal Corpse

Cnuk: Ihned po Helmet začínají nestoři death metalu – Cannibal Corpse. A hned jsem věděl, kde že to ty lidi jsou. Už jsem je tu viděl podruhé, ale co si budeme… byl to prostě koncert Cannibal Corpse. Mě nikdy extra nebavili ani z desek a na koncertu to není lepší, spíše naopak. Corpsegrinder je sice sympaťák, ale jeho proslovy jsou jak přes kopírák a hluboký hlas je po chvilce oposlouchaný, což jen pomáhá ke slévání jednotlivých písní do sebe. Užil jsem si klasiky jako „A Skull Full of Maggots“, „I Cum Blood“ nebo „Hammer Smashed Face“, to jo, ale na větvi jsem z toho nebyl. Do třetice už je s klidem vynechám.

Onotius: Tuzemští post-hardcoroví Lvmen jsou pro mne jednoznačným vrcholem dne. Promítané artové výjevy na pozadí a především silná atmosférická muzika, která v tvrdých momentech mlátí do xichtu, v jemných náladotvorně chlácholí, to zkrátka zaujme. Momenty psychedelie a momenty inteligentní destrukce se v prostředí Octagonu mísí v jedinečný zážitek. Je skvělé, že i po nepříznivých ranách osudu kapela drží takto výtečnou formu. Někteří tvrdí, že ve starší sestavě byli ještě mohutnější, to nicméně nemohu potvrdit, ani vyvrátit, neb je vidím prve. U mne tak vládne spokojenost bez výtek. Nejeden moment dá až vzpomenout na velikány z Neurosis. Po vygradovaném závěru tleskám jako magor a skoro si přeji, aby přihodili ještě vál.

Gojira

Onotius: Nastává nepříjemná situace, a to ta, že Gojira se do velké míry překrývá s Whoredom Rife. Po rozvaze přichází kompromis – zprvu zhlédnu půl hodinu francouzských ekologů a posléze se přesunu na norské okultisty. Gojira disponuje lepším zvukem, než když jsem ji viděl před dvěma lety, a tak po vyposlechnutí songů jako „Stranded“ a především „Flying Whales“ přichází spokojenost. Vypuštěné nafukovací velryby v publiku skákají při masivní riffáži o sto šest, jen lidí jsou takové davy, že přesun na Whoredom Rife je ve výsledku úleva. Norové jsou oproti tomu nazvučeni poměrně mizerně – respektive více jak solidní zvuk je z dřevěných sedátek na louce, kdekoliv blíž se ale potýkám s problémy, atmosféra je nicméně mnohem osobnější. Ponuře epické melodie a drtivé bicí „Dommedagskvad“ zkrátka dobré pódiové prezentaci nahrávají.

Metacyclosynchrotron: Viděl jsem Whoredom Rife na Prague Death Mass III a na Funkenfluagu a nikde se to nedalo poslouchat. Tady ovšem měli Norové zvuk velice v pořádku, alespoň z pohodlí konce stanu, kde jsem tušil jen mohutné siluety Nosophorose a frontmana K.R. Kapela nejvíce čerpala ze svého debutu a EP, ale přišlo mi, že dokonce zaznělo i něco zcela nového z alba, jehož vydání se možná dočkáme už letos. Whoredom Rife jsem jinak sledoval celkem laxně, ostatně můj zájem o kapelu výrazně ochladl, ale musím přiznat, že nejen závěrečná „Beyond the Skies of God“ byla dost epická.

Whoredom Rife

Cnuk: Ani já jsem nechyběl na Whoredom Rife. Má letošní první návštěva Metalgate Stage mě opět nepřekvapila svým zvukem, na který si je třeba vždy chvilku zvykat. Chuť po Cannibal Corpse jsem si ale spravil. Působivé vystoupení s dobrou atmosférou hodné kvality jejich debutu. Tímto můj den končí, Tormentor takhle pozdě už nedávám, i tak odcházím spokojený.

Onotius: Vracím se na hlavní pódia pro doomové zklidnění v režii Paradise Lost. Dostává se mi ho v solidním instrumentálním, ale velmi prapodivném vokálním provedení. Je to zvukem, nebo hlasivkami? Zkrátka něco tu neladí. Naživo jejich muzika působí místy trochu schématičtěji, na druhou stranu rouška noci jim dodává na mrazivosti. Dočkáme se průřezového setlistu – vyslechneme od věcí z „Draconian Times“ přes „Symbol of Life“ až po novinku, což rozhodně chválím. Snad jen škoda, že nesáhli i k těm pár úplně nejstarším. Ve výsledku si ale nestěžuji, jen ke skutečně nezapomenutelnému doomu má toto vystoupení ještě daleko. Nevadí, i takový během festivalu ještě přijde, ale o tom až později.

Paradise Lost

Onotius: Závěr obstarává naprostá dřevní klasika v podobě proto-blackových Tormentor, které jsem vždy po hudební stránce považoval za hitovější inkarnaci ducha starých Bathory. Přehledný songwriting plný řízných riffů v kombinaci se satanistickou image místy až evokující šestákové romány dává dohromady skutečně poměrně fungující koktejl. Zábavná show plná hitovek z dávných časů let osmdesátých dovede rychle zabavit, nicméně je třeba počítat s tím, že na tenhle stařičký black je třeba používat spíš ta heavíková kritéria než ta současného blacku. Nicméně to, co mne nakonec nutí opustit set, je převážně únava. Jinak bych se na těchto bubácích v čele s Attilou jistě dosyta vyblbnul.

Metacyclosynchrotron: Asi největší povinnost festivalu, maďarští žánroví nestoři Tormentor, naplnili všechny zkazky o výjimečnosti svých reunion vystoupení, bo tohle byl kurva METAL. Moc jsem nesledoval, jak měli pánové vymyšlené choreo nebo co vlastně bylo rozvěšené na pódiu, protože pokud jsem nemlátil hlavou, tak jsem se mlátil v kotli, byť ten nijak extrémně násilný nebyl. Atilla mezi skladbami příležitostně řádil s hlasem, jak to víceméně známe z koncertů Mayhem, ale tady to nebylo o evokaci liturgického feelingu, jako spíše o „vokální rychtě“, která mi tolik chyběla na zítřejším koncertě Void ov Voices. Tormentor dle očekávání sjeli celé „Anno domini“, myslím, že trochu v jiném pořadí, a nemohu se zbavit pocitu, že zaznělo něco i z „The 7th Day of the Doom“. Kapela působila za vřelé přijetí (byť jsem teda čekal větší šílení) vděčně.

Tormentor


Act of Defiance – Birth and the Burial

Act of Defiance - Birth and the Burial
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Throwback
02. Legion of Lies
03. Thy Lord Belial
04. Refrain and Re-Fracture
05. Dead Stare
06. Disastrophe (A New Reality)
07. Poison Dream
08. Obey the Fallen
09. Crimson Psalm
10. Birth and The Burial

Odkazy:
facebook / twitter

Když se v loňském roce objevily zprávy o personálním rozkolu v řadách thrashových velikánů Megadeth, bylo to jako blesk z čistého nebe. Tehdejší sestava, která si tou dobou kroutila již několikátý společný rok, vystupovala navenek naprosto idylicky, až se tomu vzhledem k pověsti Davea Mustainea jakožto arogantního panovačného blba nechtělo věřit. Ať už ale byly důvody jakékoli, tak sestavu Megadeth opustili svorně během několika dní kytarista Chris Broderick a bubeník Shawn Drover. A protože ani jeden z nich neměl důvod zahálet, tak se rychle vrhli do práce na společném projektu, a právě zde začínají první krůčky novorozeněte Act of Defiance, který oba jmenovaní po svém odchodu stvořili.

Act of Defiance je možné brát jako superkapelu, protože obě hlavní persóny během uplynulých let díky působení v Megadeth několikanásobně zhodnotily své jméno na metalové scéně a zejména Broderick se vyšvihl z talentovaného kytaristy, který v řadách Jag Panzer příliš velkou díru do světa neudělal, do první ligy kytarových hráčů s vytříbenou technikou. Zbývalo tak doplnit sestavu do kompletního instrumentální složení, k čemuž Broderickovi a Droverovi posloužil Matt BachandShadow Falls – ten se ovšem v Act of Defiance chopil baskytary a odložil kytaru, s níž je ve své domovské partě spjat. A vcelku překvapivě dopadla rovněž volba vokalisty, kterým se stal Henry Derek, jenž je nejméně zkušeným a profláknutým jménem z celé čtveřice, protože za sebou má pouze debutové eponymní album Scar the Martyr, z jejichž řad byl po nedlouhé době vypoklonkován.

Tak, to bychom měli k personálnímu obsazení, ale pojďme si říct, co to ti Act of Defiance k čertu vlastně hrají. Dalo by se říct, že základem je thrash metal řízlý heavy metalem. Ovšem není to staromilská kombinace, která by zněla ve všech ohledech oldschoolově, protože jak Broderick, tak Drover své skladby rádi otáčí směrem k moderním trendům a zejména díky Derekovi u mikrofonu nemá album daleko k moderním metalovým partám koketujícím s alternativou. Ne vždy sice kombinace rychlých kytarových pasáží a melodických momentů šlape úplně bez škobrtnutí, ale upřímně se přiznávám, že po kompoziční stránce není album vůbec špatné a byl jsem mile překvapen, jak slušným skladatelem je zejména Shawn Drover, jehož Mustaine nepustil vůbec k ničemu, a on se přitom vytáhne s říznou „Disastrophe (A New Reality)“, která nakopává celému „Super Collider“ prdel. S Megadeth toho Act of Defiance příliš společného nemají, protože v tvrdších pasážích ničí zrzkovu partu na celé čáře, a když už se Broderick pustí do melodických vod a kytarových sól, tak dává vzpomenout spíš na heavy metalové Jag Panzer.

Jestliže z instrumentálního hlediska je „Birth and the Burial“ vcelku povedeným albem, kterému vévodí Broderickova technická zručnost, jež zastiňuje místy až zbytečně nevýraznou rytmiku, tak z pozice vokálů bylo angažmá Henryho Dereka asi tou největší chybou, jakou pánové mohli udělat. Neříkám, že neumí zpívat a ve velmi moderně laděném materiálu pod hlavičkou Scar the Martyr mu to šlo dobře a se svým střídáním agresivního řevu s melodicky líbivým kňouráním se mi líbil, ale do metalově natlakované jízdy v podání Act of Defiance se příliš nehodí. Nebo jinak – hodí, ale jen v momentech, kdy kytary řežou o sto šest a Henry sází všechno na svůj hrubší projev, jako se tomu děje v úvodní palbě „Throwback“. Nicméně jakmile přijde na přetřes melodický zpěv, tak najedou Act of Defiance ztrácí drajv a Derekův vokál celé snažení strašně devalvuje, přičemž jako nejlepší příklady se mi vybaví okamžitě „Refrain and Re-Fracture“ a druhá „Legions of Lies“, která díky němu zní skoro jako Bullet for My Valentine, což je zatracená škoda.

Skladatelsky si mezi sebou skladby rozdělili Broderick a Drover a oba byli naladěni na stejnou vlnu, protože se nedá jednoznačně říct, že jeden skládá spíš takové songy a druhý zase onaké. Album je v tomto ohledu relativně vyrovnané a nemůžu říct, že by mi některá z písní vyloženě neseděla a lezla na nervy. První polovina mi přijde o malinko silnější, ale ten dobrý dojem z úvodu je umocněn hlavně nářezovou „Throwback“, jež se mi spolu s „Disastrophe (A New Reality)“ líbí z celého alba nejvíc. Ty hrají na klasičtější thrashovou strunu a sluší jim to. Na druhou stranu, ani modernější pojaté záležitosti jako „Thy Lord Belial“ a „Dead Stare“ nejsou špatné a chytlavá struktura druhé jmenované dává zapomenout i na ten vokál, který tak vidím jako nejslabší pojící článek „Birth and the Burial“. Já vím, že svými spoluhráči je do těchto poloh Derek tlačen už jen díky kompozičnímu přístupu, jaký Broderick a Drover razí, a není tak úplně fér strefovat se jen do něj, ovšem i navzdory tomu si myslím, že s jiným vokalistou mohla být nahrávka částečně o něčem jiném.

Necelých 50 minut uteče vcelku bez problémů, a jestliže se po celou dobu sázelo hlavně na kytary Brodericka, tak na samém závěru stojí trošku stranou nenápadná závěrečná titulní věc „Birth and the Burial“, která k melodiím tíhne daleko víc než zbytek materiálu. Třeba už jen podbarvováním akustickou kytarou v refrénu, díky čemuž zní první polovina skoro jako ušitá pro rádiové étery, čímž netvrdím, že to je špatné, protože třeba v těchto plochách mi ani ten melodický zpět není nijak na obtíž. Do takto líbivých melodií se totiž vyloženě hodí. V druhé polovině této písně kytary zhutní a začnou hrát drsný riff, k němuž se přidá Derek se svým agresivnějším vokálem a přerušen jen krátkým sólem mistra Brodericka skladbu vede vstříc svému konci. V závěru se tak jedná o příjemné oživení.

I přes dílčí výhrady k personálnímu obsazení a s tím se pojícím výkonům zpěváka Henryho Dereka si myslím, že Act of Defiance na svém debutu odvedli slušný kus práce, protože „Birth and the Burial“ je album, které se poslouchá vážně dobře a většina skladeb obsahuje skvělé momenty. Líbí se mi ten agresivní feeling, k němuž se Broderick a Drover po svém odchodu z vyčpělých Megadeth odhodlali, nicméně je škoda, že nezůstali jen u toho a jejich tvorba je zbytečně mělněna melodickým placebem bez jakéhokoli účinku. Jestli však pánové budou vydávat i druhé album, tak si jej určitě nenechám ujít a budu doufat, že se naplno projeví potenciál, jejž v sobě ústřední dvojice skrývá.


Novinky 12-4-15

Hate - Crusade Zero

>>> Nová zámořská superkapela Act of Defiance, kterou tvoří kytarista Chris Broderick, bubeník Shawn Drover (oba ex-Megadeth), zpěvák Henry Derek Bonner (ex-Scar the Martyr) a baskytarista Matt Bachand (Shadows Fall), hlásí, že od pondělka 13. dubna se začíná mixovat její debutová deska. Počin by měl vyjít v létě u Metal Blade Records.

>>> Polští death/black metalisté Hate hlásí změnu v sestavě – kapelu po devíti letech opouští kytarista Destroyer (dále v Kriegsmaschine). Důvodem jsou prý odlišné priority jeho a zbytku skupiny. Na nadcházejících koncertech jej zastoupí Dominik “Domin” Prykiel (Vedonist, ex-Lost Soul).

>>> Austin L. Lunn, lídr jednočlenného projektu Panopticon, zakládá se svým švagrem nový label, na němž prý dvojice hodlá vydávat vinylové reedice svých oblíbených desek. Firma byla pojmenována Lost Forty Recordings a už má na programu tři počiny – demo “Canada 2010” (2010) od Thrawsunblat (200 černých LP, 100 zelených), “Femundsmarka – Eine Reise in drei Kapiteln” (2011) od Waldgeflüster (2LP; 200 černých, 100 jantarovo-hnědých) a “Hail Wind and Hewn Oak” (2008) od Falls of Rauros (2LP; 200 černých, 100 rudých).

>>> Atmosféričtí black metalisté Lustre zanedlouho vydají svou pátou desku – novinka se jmenuje “Blossom” a bude k mání 24. dubna u Nordvis Produktion jako digipack CD a jako limitovaná slipcase 2CD, kde se na druhém disku bude nacházet dosud nevydané EP “Phantom”. První ukázku v podobě “Part 3” poslouchejte na Bandcampu, obal najdete tady, tracklist je následující:

01. Part 1 02. Part 2 03. Part 3 04. Part 4

>>> Gothic rockeři Mono Inc. z Německa vydají 22. května své nové album s názvem “Terlingua”. Upoutávku na počin najdete na YouTube.

>>> Irští doomaři Mourning Beloveth hlásí po chvilce mlčení novinky ze svého tábora – kapela uzavřela smlouvu s německým labelem Ván Records, pod nímž na konci letošního roku vydá nové EP. To se bude jmenovat “Rust & Bone” a objeví se na něm tři nové písně.

>>> Formace Psychonaut 4 z Gruzie vydá 23. dubna své nové album “Dipsomania”. Počin se objeví u Talheim Records na CD v limitaci 1000 kusů. Obal tady, tracklist je následující:

01. Intro 02. Beware the Silence 03. Personal Forest 04. Don’t Leave the Room 05. Pain Dealer 06. Alcoholism 07. Suicide Is Legal 08. We Will Never Find the Cure 09. How Much for the Hope? 10. Moldy 11. Eyes of a Homeless Dog 12. Personal Forest (S.D.Ramirez Version)

>>> Experimentálně black metalová smečka Sect Pig, jejíž sestava a dokonce ani země původy nejsou známy, vydá své druhé EP – stane se tak 30. června skrze Nuclear War Now! Productions. Počin se jmenuje “Self Reversed”, obsahovat bude jednu 18minutovou píseň a vyjde jako 12” LP.

>>> Rumunská formace Sunset in the 12th House, což je ve skutečnosti vedlejší projekt několika členů Dordeduh, přichází s informacemi o svém debutu “Mozaic” – ten vyjde 5. června pod hlavičkou Prophecy Productions jako digipack CD a černé 2LP. Obal tady, tracklist je následující:

01. Seven Insignia 02. Arctic Cascades 03. Paraphernalia of Sublimation 04. Desert’s Eschaton 05. Ethereal Consonance 06. Rejuvenation

>>> Instrumentální progresivní metalisté Tempel ze Spojených států amerických ohlašují svou druhou desku – “The Moon Lit Our Path” vyjde 16. června u Prosthetic Records. Obal zde, tracklist je následující:

01. Carvings in the Door 02. The Moon Lit Our Path 03. Descending into the Labyrinth 04. Tomb of the Ancients 05. Dawn Breaks over the Ruins