Datum: 8.8.2018 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): 777 Babalon, Act of Defiance, Armored Saint, Brujeria, Cannibal Corpse, Gojira, Helmet, Lvmen, Obscure Sphinx, Oraculum, Paradise Lost, Shantidas, Shelter, Steve ‘n’ Seagulls, Tormentor, Toxic Holocaust, Whoredom Rife
Onotius: Brány Josefovské pevnosti se opět otevírají, aby odhalily každoroční bohatou porci extrémní muziky těch nejrůznějších odstínů. Úterní warm-up šel víceméně mimo mne – o těch dvou skladbách Suicidal Tendencies, z nichž jsem usoudil, že tohle nebude můj šálek piva, asi nemá moc smysl se rozepisovat a milerád to ponechám na povolanějším kolegovi. Festival tedy plnohodnotně v mých očích otevírají až středeční post-metaloví Obscure Sphinx, které jsem si za poslední rok neuvěřitelně oblíbil. Velkou zásluhu na tom mělo jejich loňské vystoupení na Žižkovské noci, jež o špetku trumflo i Swans a zaslouženě získalo u mne příčku „koncert roku“. Byla tedy na místě velká očekávání, i když zároveň značná skepse, vzhledem k tomu, že jejich set má začínat v brzkých odpoledních hodinách. Zatímco pro svou speciální ambientní show mají vyhrazenou tmu a Oriental Stage, tady je spoustu světla a podmínky tím pádem o poznání ztíženy.
Onotius: Již při prvních tónech je však jasné, že se s tím kapela popere se ctí. Hutný riff otvíráku „Nothing Left“ se zařízne do lebky s intenzitou pneumatického kladiva a kontrastní atmosférické pasáže kolébají a hypnotizují. Středobodem pozornosti je samozřejmě vše intenzivně prožívající zpěvačka Wielebna, která se sice už nebalí do gázy jako mumie, ale její gesta, jimiž doprovází své výtečně dynamické vokály, zůstávají dominantou dění na pódiu. Vystoupení bych celkově označil za solidní a vyrovnané, ale přeci jen oproti onomu mrazivému loňskému klubovému zážitku, tohle byla „jen“ taková odpolední jednohubka.
Cnuk: Ve středu se dostávám do pevnosti tak akorát, abych stihl Armored Saint. Od těch jsem měl velká očekávání. O to víc rád jsem byl, když se je podařilo naplnit. Koncert bavil hned od začátku, jakby ne, začalo se s „March of the Saint“ a postupně následovala vždy jedna píseň z každého alba, aby se kruh uzavřel opět u prvotiny díky „Can U Deliver“. Síla vokálu Johna Bushe je neskutečná a jsem rád, že jsem ho konečně slyšel živě. Skvělý dojem z vystoupení mě slušně nahlodává k navštívení jejich listopadového koncertu v Praze.
Cnuk: I nadále zůstávám v přední části areálu a jdu kouknout na Shelter. Moc jsem toho o nich nevěděl, ale nakonec se mi dostalo příjemného návratu do devadesátek, což jsem ostatně čekal a chtěl. Spíše melodický hardcore pro mě narušovala jen všudypřítomná mantra Hare Krišna, ale to jak brzo zjišťuji, je hlavním znamením kapely. Jako odpočinková věc hudebně v pohodě. V dobrém rozpoložení si říkám, že kouknu i na Steve ‘n’ Seagulls, od těch se prostě čeká zábava, a taky že byla, ale vydrželo to jen pár songů. Chvíli před koncem jsem se šel konečně porozhlédnout po areálu.
Onotius: V půl sedmé pokračuji na Metalgate Stage za thrashovými Act of Defiance z Kalifornie. Pokud byste náhodou netušili, o koho se jedná, vězte, že to je ta kapela, již založili Shawn Drover a Chris Broderick, poté co opustili Megadeth. Jedná se o příjemné, i když ne bůhvíjak intenzivní dostaveníčko s onou na jednu stranu progresivnější, ale i melodičtější verzí žánru. Abych pravdu řekl, naživo působili o poznání šablonovitěji než z desky, nicméně i tak to docela příjemně odsýpalo a některé kytarové vyhrávky a především solidní vokální linky Henryho Dereka Bonnera vyloženě potěšily. Celkově, ale chyběl nějaký moment, který by mne donutil litovat, že kapela nepřidala ještě song navíc. Prostě lepší průměr.
Metacyclosynchrotron: Většinu středečního odpoledne jsem spíše trávil znovuobjevováním areálu a rozhovory se známými. Samozřejmě, že jsem v mezičase tu a tam nějaké vystoupení zaznamenal, jako třeba příjemný heavík Armored Saint nebo zvukomalebný ambient Izanasz, ale skutečně první kapelou, které jsem věnoval řádnou pozornost byli slovenští 777 Babalon. Na KAL pódiu stály čtyři poctivě zahalené postavy obsluhující bicí, kytaru, elektroniku a samozřejmě nechyběly vokály, které ovšem nepatřily mozku kapely D. Ten se totiž vystoupení nezúčastnil. Možná proto byl set tak blackmetalový. Dosti mi imponovala výdrž bubeníka, kytarista nebyl skoupý na opravdu ponuré disharmonie, ale improvizaci a ambientním/drone „výplním“ byl dán prostor tak akorát, aby to přeci jen nebyl jen běžný, okultně laděný blackmetalový koncert. O vystoupeních 777 Babalon jsem slyšel a četl hodně, čekal jsem něco úplně jiného, ale nakonec to bylo super.
Cnuk: Po menší pauze jsem šel na mexicko-americkou sebranku Brujeria. Od nich mě baví především pořádné sypačky, a těch nakonec moc nebylo. I tak to nebylo špatné, jen jsem čekal trochu víc. Alespoň, že bylo vtipné vystupování dvojice zpěváků, kteří většinu proslovů vedli ve španělštině, což občas vytvářelo zajímavé situace nepochopení se s publikem. Nechyběla ani kritika Trumpa, ale s tím nebyli zdaleka jediní. Jinak nemám tušení, jestli v sestavě byli třeba Jeff Walker nebo Shane Embury, ale říkám si, že posledně jmenovaného bych snad poznal i pod maskou.
Onotius:Toxic Holocaust jsou správná syrová black/heavy/thrashová jízda plná jednoduchých úderných riffů podaných v patřičně energickém balení. Žádné hry na sofistikované umění, tohle je autentická živočišnost a poklona primitivním kořenům, z nichž vystoupily extrémní žánry. Zábavné, nicméně velmi krátké vystoupení – oproti původnímu plánu mám dojem, že skončili snad dokonce o půl hodiny dříve. Díky tomu následně nakonec neplánovaně stíhám i opáčko dalšího syrového retra, tentokrát o poznání temnějšího, a to hutných chilských black/death metalistů Oraculum na Oriental Stage, o jejichž dublinském koncertu jsem tu nedávno referoval. Uznávám, že v kulisách nádvoří to má o špetku větší koule než v klubu, nicméně i tak si stojím za tím, že v rámci takto pojatého žánru, tj. ortodoxního black/deathu archivního střihu, lze najít kapely, které toto dovedou zahrát ještě o poznání zajímavěji a zábavněji.
Metacyclosynchrotron: Situace se dále opakovala, viděl jsem kus Shantidas, projektíku kytaristy z Aluk Todolo, od kterých jsem ale čekal něco co se nekonalo, a tak jsem odešel dál pendlovat po place, až se mi nakonec podařilo shlédnout prakticky celé Toxic Holocaust. Těm jsem dříve křivdil jako dalšímu party-t(h)rashi, ale nakonec mě vystoupení příjemně zaskočilo. Na Metalgate Stage se to ještě za festival párkrát pěkně semlelo, ale tady lidi „rotovali“ ve velkém prakticky non-stop. Kapela až na pár Joelových proslovů žádné prostoje nedělala a prala do lidí song za songem; „Wild Dogs“, „War Is Hell“, „Nuke the Cross“ atd., fanoušci vědí jistě lépe.
Cnuk: Zatímco si ostatní užívali jízdu Toxic Holocaust, já dal přednost Helmet a raději se nechal ničit riffy Page Hamiltona. Už od začátku bylo vidět, že je něco v nepořádku s jeho nástrojem, ale paradoxně bych řekl, že to vystoupení spíš pomohlo, jelikož Hamilton to do svojí kytary řezal o to víc a tenhle nasranej výraz k Helmet patří. Později se nechal slyšet, že měl problémy s popruhem a laděním. No, koncert skončil tím, že třísknul kytarou o zem a šmitec. Odezva publika byla na tento vlastně hlavní čas poněkud vlažnější, taky zde nebylo zrovna natřískáno, ale za mě super. Jeden z vrcholů letošního Brutal Assaultu.
Cnuk: Ihned po Helmet začínají nestoři death metalu – Cannibal Corpse. A hned jsem věděl, kde že to ty lidi jsou. Už jsem je tu viděl podruhé, ale co si budeme… byl to prostě koncert Cannibal Corpse. Mě nikdy extra nebavili ani z desek a na koncertu to není lepší, spíše naopak. Corpsegrinder je sice sympaťák, ale jeho proslovy jsou jak přes kopírák a hluboký hlas je po chvilce oposlouchaný, což jen pomáhá ke slévání jednotlivých písní do sebe. Užil jsem si klasiky jako „A Skull Full of Maggots“, „I Cum Blood“ nebo „Hammer Smashed Face“, to jo, ale na větvi jsem z toho nebyl. Do třetice už je s klidem vynechám.
Onotius: Tuzemští post-hardcoroví Lvmen jsou pro mne jednoznačným vrcholem dne. Promítané artové výjevy na pozadí a především silná atmosférická muzika, která v tvrdých momentech mlátí do xichtu, v jemných náladotvorně chlácholí, to zkrátka zaujme. Momenty psychedelie a momenty inteligentní destrukce se v prostředí Octagonu mísí v jedinečný zážitek. Je skvělé, že i po nepříznivých ranách osudu kapela drží takto výtečnou formu. Někteří tvrdí, že ve starší sestavě byli ještě mohutnější, to nicméně nemohu potvrdit, ani vyvrátit, neb je vidím prve. U mne tak vládne spokojenost bez výtek. Nejeden moment dá až vzpomenout na velikány z Neurosis. Po vygradovaném závěru tleskám jako magor a skoro si přeji, aby přihodili ještě vál.
Onotius: Nastává nepříjemná situace, a to ta, že Gojira se do velké míry překrývá s Whoredom Rife. Po rozvaze přichází kompromis – zprvu zhlédnu půl hodinu francouzských ekologů a posléze se přesunu na norské okultisty. Gojira disponuje lepším zvukem, než když jsem ji viděl před dvěma lety, a tak po vyposlechnutí songů jako „Stranded“ a především „Flying Whales“ přichází spokojenost. Vypuštěné nafukovací velryby v publiku skákají při masivní riffáži o sto šest, jen lidí jsou takové davy, že přesun na Whoredom Rife je ve výsledku úleva. Norové jsou oproti tomu nazvučeni poměrně mizerně – respektive více jak solidní zvuk je z dřevěných sedátek na louce, kdekoliv blíž se ale potýkám s problémy, atmosféra je nicméně mnohem osobnější. Ponuře epické melodie a drtivé bicí „Dommedagskvad“ zkrátka dobré pódiové prezentaci nahrávají.
Metacyclosynchrotron: Viděl jsem Whoredom Rife na Prague Death Mass III a na Funkenfluagu a nikde se to nedalo poslouchat. Tady ovšem měli Norové zvuk velice v pořádku, alespoň z pohodlí konce stanu, kde jsem tušil jen mohutné siluety Nosophorose a frontmana K.R. Kapela nejvíce čerpala ze svého debutu a EP, ale přišlo mi, že dokonce zaznělo i něco zcela nového z alba, jehož vydání se možná dočkáme už letos. Whoredom Rife jsem jinak sledoval celkem laxně, ostatně můj zájem o kapelu výrazně ochladl, ale musím přiznat, že nejen závěrečná „Beyond the Skies of God“ byla dost epická.
Cnuk: Ani já jsem nechyběl na Whoredom Rife. Má letošní první návštěva Metalgate Stage mě opět nepřekvapila svým zvukem, na který si je třeba vždy chvilku zvykat. Chuť po Cannibal Corpse jsem si ale spravil. Působivé vystoupení s dobrou atmosférou hodné kvality jejich debutu. Tímto můj den končí, Tormentor takhle pozdě už nedávám, i tak odcházím spokojený.
Onotius: Vracím se na hlavní pódia pro doomové zklidnění v režii Paradise Lost. Dostává se mi ho v solidním instrumentálním, ale velmi prapodivném vokálním provedení. Je to zvukem, nebo hlasivkami? Zkrátka něco tu neladí. Naživo jejich muzika působí místy trochu schématičtěji, na druhou stranu rouška noci jim dodává na mrazivosti. Dočkáme se průřezového setlistu – vyslechneme od věcí z „Draconian Times“ přes „Symbol of Life“ až po novinku, což rozhodně chválím. Snad jen škoda, že nesáhli i k těm pár úplně nejstarším. Ve výsledku si ale nestěžuji, jen ke skutečně nezapomenutelnému doomu má toto vystoupení ještě daleko. Nevadí, i takový během festivalu ještě přijde, ale o tom až později.
Onotius: Závěr obstarává naprostá dřevní klasika v podobě proto-blackových Tormentor, které jsem vždy po hudební stránce považoval za hitovější inkarnaci ducha starých Bathory. Přehledný songwriting plný řízných riffů v kombinaci se satanistickou image místy až evokující šestákové romány dává dohromady skutečně poměrně fungující koktejl. Zábavná show plná hitovek z dávných časů let osmdesátých dovede rychle zabavit, nicméně je třeba počítat s tím, že na tenhle stařičký black je třeba používat spíš ta heavíková kritéria než ta současného blacku. Nicméně to, co mne nakonec nutí opustit set, je převážně únava. Jinak bych se na těchto bubácích v čele s Attilou jistě dosyta vyblbnul.
Metacyclosynchrotron: Asi největší povinnost festivalu, maďarští žánroví nestoři Tormentor, naplnili všechny zkazky o výjimečnosti svých reunion vystoupení, bo tohle byl kurva METAL. Moc jsem nesledoval, jak měli pánové vymyšlené choreo nebo co vlastně bylo rozvěšené na pódiu, protože pokud jsem nemlátil hlavou, tak jsem se mlátil v kotli, byť ten nijak extrémně násilný nebyl. Atilla mezi skladbami příležitostně řádil s hlasem, jak to víceméně známe z koncertů Mayhem, ale tady to nebylo o evokaci liturgického feelingu, jako spíše o „vokální rychtě“, která mi tolik chyběla na zítřejším koncertě Void ov Voices. Tormentor dle očekávání sjeli celé „Anno domini“, myslím, že trochu v jiném pořadí, a nemohu se zbavit pocitu, že zaznělo něco i z „The 7th Day of the Doom“. Kapela působila za vřelé přijetí (byť jsem teda čekal větší šílení) vděčně.
První řadová deska Brujeria po dlouhých 16 letech konečně vyjde 16. září pod názvem „Pocho Aztlan“. Další ukázku v podobě songu „Bruja-“ můžete poslouchat na YouTube.
O novém albu Brujeria se začalo mluvit již před nějakým tím pátkem, ale až nyní, 16 let od předchozího „Brujerizmo“, se posluchači konečně dočkají. Novinka se jmenuje „Pocho Aztlan“ a vyjde 16. září pod Nuclear Blast. Song „Viva Presidente Trump!“ poslouchejte na YouTube, obal prohlížejte zde.
Much dust – such bands – so br00tal – wow. Tak nějak by se dal shrnout letošní Brutal Assault v jedné větě, nicméně to by vyšlo tak akorát na jedno pěkné doge meme, ale na report sotva. Nezbývá tedy než se na následujících řádcích trochu rozepsat a zahloubat se do dění pětidenního šílenství trochu podrobněji.
Do Josefova se vypravuji potřetí – a jakkoliv se mi zpočátku nechtělo, natřískaný line-up mě nakonec přesvědčil a já se pár měsíců před festivalem začal těšit na vskutku epesní ročník. Na pódiích pevnosti se má vystřídat víc než 110 kapel a z toho dobrá třetina mě skutečně láká. Když pominu velikány Sunn O))) a Godflesh, nebudu takhle předem nikoho jmenovat, protože tohle hlášení panu vedoucímu beztak obsahuje převážně smečky, kvůli kterým jsem na Brutal Assault dojel – neb na ty ostatní tak nějak nezbyl ani čas, ani prostor, ani síla – jak se dočtete na následujících řádcích.
Než se pustím do kapel, shrnul bych ve stručnosti plusy a mínusy letošního Brutal Assaultu. Kolem a kolem pozitiva stále převažují, nicméně díky vyšší návštěvnosti a neskutečnému vedru se některé kapacity areálu projevily jako těžce nedostatečné.
Plusy:
+ Metalgate stage. Šapitó fuč, namísto něj parádní stan, v němž je mnohem lepší zvuk i vzduch. Všechny čtyři palce nahoru.
+ Obousměrný provoz v Octagonu. Už jen samotná přítomnost sklepení byla letos neskutečně vděčná, rozhodně více než loni.
+ Dostupnost vody a limonád, byť v přepočtu 16 Kč (půl žetonu) za půl litru vody je festovní židovina a Sylvána byla oproti loňsku nepitelná břečka.
+ Tradičně svižné odbavení a profesionální práce ochranky.
+ Zpevnění zkratky mezi hlavními pódii a metal marketem.
+ Kvantum dekorací. Noční běsy pohybující se po hradbách pevnosti byly skvělé zpestření.
Mínusy:
– Všudypřítomné vedro a prach. Smrtící kombinace, kdy každý průchod areálem připomíná návštěvu operace Pouštní bouře. Černé uhlí po konci festivalu mohu dolovat tak další týden.
– Nedostatek vody k opláchnutí v zadní části areálu. Jakkoliv by to zadní stage potřebovala jako sůl, koryta zkrátka byla jen u hlavního vchodu, což stálo cestu mrakem prachu. Průjezdy hasičů byly super, ale rozhodně nezvládaly pokrýt veškeré nároky.
– Oriental stage. Snad díky vznešenému jménu čekám něco zajímavějšího než jen „další stage“, navrch v Octagonu, který je tak těžko dostupný pro větší počet lidí. Phurpa by vyžadovala mnohem komornější prostor, Cult of Fire naopak mnohem větší kapacitu.
– Fronty na žetony. Víc výdejních oken zpočátku festivalu by bodlo jako sůl, nemluvě o tom, že u zadní stage a metal marketu bych stabilní okno rovněž uvítal.
Středa:
Středa, Brutalu třeba. A že brutální je úplně všechno. Brutální cesta brutálně nacpaným vlakem a především brutální výheň doprovázející příjezd do Jaroměře. Svině během následujících dní ještě o několik stupňů přitvrdila. Brutálně levné pivo (mimo areál, samozřejmě), brutálně rychlé odbavení (vzhledem k délce fronty) a v neposlední řadě konečně samotný areál, který brutální přídavné jméno tradičně cpe do názvu všeho, co s ním jen trochu souvisí.
Na rozdíl od dní následujících se středa nese v docela volném duchu. Hned na uvítanou mě usazují Mallephyr. Nevěřím, že tahle rokycanská úderka za sebou má jen necelý rok existence, protože tak silným a precizním nátěrem mě mnohdy nepočastují ani starší a zajetější žánrové spolky. Černěkovová kompozice propracovaná, riffy mrazivě chladné, nasazení příkladné a hrozba řádná. Pokud je kolem nějaké smečky zasloužený hype, tak jsou to právě oni. Radost mi dělají i Minority Sound, byť jsem z nich díky Mallephyr stihl jen závěr setu. Velké podium jim očividně sedne a závěrečná skladba z novinky „Drowner’s Dance“ zní i přes očividnou jinakost perfektně, takže se těším, až novou placku protočím.
Lehká hořkost kdesi vzadu na jazyku přichází u merche s festivalovými tričky, neb nejkrásnější designy opět uzurpují dámy a na pány zbývá dost nudný výběr. Nehledě na to, že cena je oproti loňsku výrazně vyšší. Chuť mi však vyspravili Drom. Jednak od stánku odcházím, když nic jiného, s jejich trikem, jednak sudetští sludgeři hrají na výbornou. Set tradiční – ze zad trčí zabodlá kopí a nelidské vedro přiživuje kruhy z ohně a oceli. Atmosféra je – žlutému Hitleru navzdory – tak hutná a hmatatelná, že se dá krájet. Téměř. Zahrát za tmy, nejspíš by mě smetlo jedno z nejmocnějších vystoupení vůbec, ale i tak jsou Drom malá osobní extáze.
Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging
Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July
Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon
Odpolední horko nicméně velí plán Z, pročež se jde zevlit. Nechávám mezi prsty protéct Melechech i Ad Nauseam (které jsem naprosto prokaučoval). Vracím se až na Touché Amoré. Od party amerických post-hardcoristů nečekám nic a dostávám snad úplně všechno. Čtveřice řádí na pódiu, fanoušci pod pódiem a všude kolem se kumuluje hmatatelná, nezkrotitelná energie. Až je mi trochu líto se po necelé půlhodince zdejchnout na Triptykon.
Na druhou stranu, nestihnout alespoň polovic pohrobků legendárních Celtic Frost by mě štvalo mnohem víc, přičemž páně Fisherovi stačí asi tak pět minut, aby mě o tom skálopevně přesvědčil. „Cover“ „Circle of Tyrants“ od Celtic Frost stíhám z většiny, ale pořádně mě uzemňuje až „Tree of Suffocating Souls“ z poslední desky. Temná atmosféra zmaru podtržená výbornou hrou světel pohlcuje na první dobrou a z jejího sevření se vytrhávám až v závěru chorobně zlé „The Prolonging“. Zkáza lidstva je nadohled a následující Katatonia proti tomu nemá nejmenší šanci – navzdory kvalitnímu zvuku i osvětlení je nudná, fádní, bezvýrazná. Slibovaná melancholie se asi vytratila ve vzduchoprázdnu, pročež se jde kalit nealko a sbírat síly na zbytek večera, což se maximálně vyplácí, neb Perturbator s lehkostí spouští největší pařbu festivalu. Na perverzní elektroniku řízlou osmdesátkovým diskem lidé řádí jak utržení ze řetězu. Trve blackaři, deathaři, džískaři, hardcoristi, všichni bez rozdílu provozují rozličné tancovačky, přičemž diskopolku a četné variance na technovikinga nejspíš nic nepřekoná. Je to trochu paradox, že na metalovém festivalu plném kapel s kytarami ve středu vítězí kapela, co si vystačí bez kytar a koneckonců i bez kapely.
Totálně vyřízen dávám přednost The True Mayhem před další elektrošíleností Trap. Porci kvalitní zloby a černých věrouk dekoruje kazatelna obsypaná kostmi a několik vlajek, Atilla sám káže oděn v potrhané, plesnivějící uniformě. Své rozpravy o zapovězených učeních doprovází četnými okultními doplňky – lebkou či kusem provazu zaopatřeným efektním smyčkovým motivem. To vše je ovšem jen doplňkem jeho nelidskému vokálnímu projevu a odměřenému, atmosféru zachovávajícímu odstupu kapely. Jen mě mrzí, že se průřez diskografií se zastavil u „Ordo ad chao“ a k mému mírnému zklamání výběr nezahrnuje nic z aktuální „Esoteric Warfare“. I přesto odcházím spát spokojen s vědomím, že si tenhle kult mohu odškrtnout nikoliv jen z povinnosti.
Čtvrtek:
Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart
Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn
Čtvrtek začíná pozdě. Do areálu se dokopávám až s Arcturus, neb dopolední program mnoho zajímavých jmen nenabízí (Be’lakor budiž výjimkou). Jsa uchvácen poslední deskou „Arcturian“ mě trochu mrzí, že setlist obsahuje pouze „Pale“, nicméně kanonáda starších písní mě rovněž hřeje u srdce. Pod přepálenými bicími se ovšem ztrácí housle a sem tam i kytara, takže nezbývá, než si řadu melodií domýšlet. Co však hatil zvuk, to zachraňoval šíleným vystupováním a grimasami ICS Vortex, takže výsledek je navzdory nepřízni pořád solidní.
Set Asphyx věnuji návštěvě Octagonu a vracím se až na Enslaved. Přepálený nástup „Thurizas Dreaming“ se s ničím moc nemaže, zvuk nevyjímaje – netrvá však dlouho a vše je v pořádku. Čisté vokály jsou na můj vkus stále příliš upozaděné, ale jsou pořád slyšitelné, jakkoliv nevynikají tolik co Grutleho řev. Reprosoustavu rozezní tancovačka „Building with Fire“, novější „Ethica Odini“ i starší kusy „Fusion of Sense and Earth“ a „As Fire Swept Clean the Earth“. Enslaved hrají s nasazením sobě vlastním, nic nenechávají náhodě a z masivního importu severské atmosféry až mrazí. Gradace vrcholí s nestárnoucí „Allfǫðr Oðinn“ z víc než dvacet let starého demáče „Yggdrasil“, která živě pořád zní tak nadčasově… a pro svou přímočarost snad i úderněji než nová tvorba. To už je konec? To jako vážně? Nu, co se dá dělat. Nashle a klobouček, protože tímhle jste mě naprosto odrovnali.
Norskou progresi střídá digitální revoluce. Po všem tom hypu a nadšení od Atari Teenage Riot asi čekám víc, než nabízejí. Hardcorová diskotéka je to obstojná, ale vážně mi nejde na mozek, proč to rebelující trio násilně utne pokaždé, když se začne show rozjíždět a nabírat na obrátkách. Namísto, aby kapela pouštěla do lidí naprosté šílenství, zabírají cenný čas antifašistické monology a čím dál otravnější vyřvávání „Mejk sam focking nojz!”, přičemž opravdu kulervoucích vrcholů je jen pár. Na Perturbator byly lepší tancovačky.
Atari Teenage Riot mě neodvařili, následující Amenra to ovšem zvládá znamenitě. Zhaslá světla střídá projekce přes celé pódium, zavřený stan by jim ale slušel víc. I přesto pomalý, nařvaný sludge stoupá do závratných výšin a všechny přítomné strhává s sebou. Kytarové stěny podepřeny výborným zvukem drtí kosti v prach, zatímco Colin řve mezi stromy veškeré své hrůzy. V závěru se z nebes spouští paprsky ostrého světla a stroboskopy vypalují oči spolehlivěji než produkty likérky Drak. Amen Ra! Emočně a fyzicky vyždímán měním Agalloch za jídlo a pití. Stíhám až Sarke. Nařvaná, energická směska black / trash metalu zní i od zvukařova svatostánku skvěle a nebýt ze mě poloviční mrtvola, která jako na smilování čeká na Sunn O))), jdu si s nadšením trsnout do kotle. Nakonec mizím po konci „Walls of Ru“, neb zlatý hřeb čtvrtečního dne stále ještě nepřišel.
Ten na sebe ovšem nechává čekat. Vše se zdá být připravené, na pódiu se dávno tyčí masivní hradba z reproduktorů a zesilovačů a z pozadí se valí sloupy mlhy vyplňující celý prostor stage. Oblékání hábitů asi zkrátka trvá. Po deseti minutách se Sunn O))) konečně objevují na pódiu… aby hrábli do strun a vyhodili jističe. Dalších deset minut běhají po pódiu postavy přepojující polovinu mohutné aparatury na kapely z druhé stage, aby rozvodná síť utáhla dronový nápor. Tak mohutné to je. Až poté se začíná těžkopádná masa dávat do pohybu a na všechny přítomné hrne příval nejhlubších frekvencí. Mlha prostoupená světlem se dá krájet a prodávat na kilogramy, atmosféra houstne s každým pečlivě nacvičeným úderem do kytar. Ukrutně pomalé dronové bahno za skřeků Attily Csihara postupně tuhne, krystalizuje a mění se v impozantní hlukovou stěnu.
Úvodní modré nasvícení střídá agresivnější červená měnící pódium v imitaci samotného pekla. Pravý očistec však zavládne ve chvíli, kdy nad pódiem vládne jasno, bílá světla pálí silou nejjasnějšího slunce a Attila navléká plášť a masku posetou zrcadly. Tříštící se sklo přináší vysvobození, uvolňuje duši z nekonečné introspekce, sama volnost se však utápí v nehumánních skřecích, při nichž tuhne krev v žilách. Hluková masa se sápe po člověku a za živa jej ostrými úlomky zrcadel vysvléká z kůže. Akustická slast dosahuje maxima přesně ve chvíli, kdy vše utichá. Konec.
Pátek:
Pátek zahajuje vláda pod praporem Sebkha-Chott z domovského světa Ohreland. Diktátora Wladimira Ohrelianova II. ověnčeného šestistrunnou baskytarou a kytarou doprovází bubeník, hráč na prapodivnou kytaro-basu umístěnou na otočném podstavci a cosi v mikině a prasečí masce. To cosi, co opakovaně opouští a navštěvuje přistavenou bednu, za celý koncert asi třikrát foukne do trubky a ve zbylém čase se pak švihá páskem přes prdel, dělá prvním řadám notně neslušné návrhy a zbylým členům kapely střídavě posluhuje a leze na nervy. Francouzská magořina je víc cirkus než hudba, svou šíleností ale baví v obou rovinách. Nejzábavnější show festivalu, na jejímž závěru členové ohrelianské smetánky páchají vzájemnou (sebe)vraždu a já mám co dělat, abych nešel do kolen. Bravo!
Na následující Winterfylleth jsem rovněž zvědavý. Atmosférický pagan black zní z desky solidně… jenže živě? Po dvou písních beru nohy na ramena, neb „Zimní filé“ postrádá atmosféru i koule. Zbývá vyčpělý, polovičatý black a spousta místa pro zklamání. Volný čas využívám k okupaci první brázdy na Primordial, k čemuž mi hraje Brujeria. Mexický drogový kartel se s tím moc nesere, bere to pěkně od podlahy a do lidí sype nejčistší matroš. V kotli se tvoří nehorázné peklo, do nějž pár molotovů navrch přihazuje rudě oděná ženština, která se v půlce připojuje s druhým growlem. Maskovaná narkomafie zlehka zakončuje drogovou oslavičku „Marihuanou“ (aka coverem na „Macarenu“), na kterou se chytám taky. Super odvaz.
Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls
Primordial from Republic of Ireland ovšem oblak poletujícího kokainu usazují k zemi. První tóny „Where Greater Men Have Fallen“ z loňské stejnojmenné desky diktují, na jakou notu se bude hrát. Alan Averill Nemtheanga je démon. Uhrančivým pohledem zasévá do prvních řad nejhlubší běsy a noční můry, jaké kdy irský národ střetnul. Mohutná atmosféra protknutá žalem mě bezezbytku pohlcuje. „As Rome Burns“ mě vrací o několik let nazpět do minulost. „Coffin Ships“ při ústředním motivu dojímá k slzám a z osidel zvěstovatelů apokalypsy nejsem propuštěn ani po konci „Empire Falls“, kdy se s vyřvaným, vyprahlým hrdlem potácím naprosto semletý pro něco, čím bych mohl svlažit ústní dutinu. Čest padlým, čest přeživším a čest těm, co teprve padnout mají. Nezbývá než doufat, že se u nás Irové ukáží v klubovém prostředí a nikoliv pouze na festivalovém pódiu, neb tohle bylo tak mocné, jak jen být mohlo.
Setlist Курск:
01. Имя на стене
02. Аллея Сталина
03. Чёрная дыра
04. Пророк
05. [new song]
06. Сталинград
Ještě během úvodu Курск střízlivím a trávím rozbouřené emoce. Dostatek prostoru pro jejich zpracování se mi však nedostává tolik, kolik bych chtěl, protože stát jen tak bokem téhle show zkrátka nelze. Kytara ve tvaru kalašnikova, baskytara s jednou strnou v komunistickém nátěru a kapela nastoupená v armádních košilích, z alb tolik vážná, živě však uvolněná a humorná. Čekám melancholickou depkařinu a sklízím naprosto suverénní jízdu, u které se náramně bavím. Pokud se během „Аллея Сталина“ ještě držím zpátky, od půli setu už dávám další cvičení krční páteři a závěrečnou „Сталинград“ si zařvu se ctí. Zato Candlemass, přestože se na ně těším, mě nechávají chladným, a to i navzdory jejich přesunu na velké pódium, kam tahle kapela bezesporu patří. Nevím, čím to bylo, ale zkrátka mi to nijak zvlášť nesedlo, pročež jsem se šel občerstvit a čekat na Svartidauði.
Ani islandští stavitelé katedrál z masa a kostí se ale nepředvedli v nejlepším světle – či spíše zvuku. Setlist byl podobný jako minulý rok na Chmelnici, bohužel byl ale i podobný zvuk. Přehulené bicí a neméně přehulená basa úspěšně utápí většinu kytar, kterým ve zvukovém chaosu není příliš rozumět. S jemně nasazenými špunty se to jakž takž poslouchat dá, nicméně na to, abych si je pořádně užil, mi tentokrát něco chybělo.
Následující Skepticism, kterým dávám z důvodu únavy a odpočinku přednost před Death DTA, mě unášejí pryč od toho, co je tady a teď. Většinu setu sedím před zvukařem, avšak vážná, zádumčivá atmosféra si mě naprosto získala. Žal neskapává ze stanového plátna po kapkách, nýbrž se z pódia valí po litrech a vše korunuje všeobjímající zmar a jemná melancholie elektronických varhan. Excelentní funeral doom metal a pro mě jedno z překvapení festivalu.
Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner
Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of
Po návratu k velkému pódiu stíhám poslední píseň Death DTA a možná i trochu lituji, že jsem neviděl víc. Křišťálově čistý zvuk, neskutečné publikum a ještě neskutečnější kapela. Takhle má vypadat tribut legendě se vším, co k tomu patří. Moji pozornost si však záhy získávají Godflesh – a i přesto, že popsat to, co se dělo po prvním úderu do strun, je stejně nemožné jako v případě Sunn O))), se o to pokusím. Brutální riffy odřezávající končetiny od slabých těl. Tupé údery baskytary snažící se zatlouct zbytky trupů do země a strojově přesná rytmika roboticky odbíjející každý takt až do samého konce. Minimalistická projekce, hněvivý křik. Během hodiny nenávisti je postupně budovaná stěna oddělující lidství od čiré bestiality. Nové skladby nakládají víc než panák stroha, nicméně staré tvorbě se nemohou rovnat a „Streetcleaner“ na závěr rve páteře z těl.
Po 50 minutách technokratického, industriálního očistce marně sbírám zbytky sil. Marduk nechávám za zády a plahočím se ven z areálu za účelem doplnění paliva. Obrněnou divizi zahlédnu ještě jednou při návratu, můj cíl však namísto minulosti putuje naprosto mimo současný svět. A záhy Dødheimsgard ukazují, že jsou mnohdy ještě dál. Brány mezi realitami otevírá „The Love Divine“ následovaná „God Protocol Axiom“. To je však jediná stopa ze současné tvorby kapely. Zbytek krystalicky čistého šílenství zajišťuje starší tvorba v čele s „Ion Storm“ a geniální „Traces of Reality“. Aldrahn je s každým krokem v jiné galaxii a v těsném závěsu za ním i Vicotnik a celé publikum. Snad jen příliš výrazná kulometná palba bicích opět ruší dokonalý zážitek, který je však podpořen přídavkem. Konec dobrý, všechno dobré. Tři hodiny ráno. Jde se spát.
Sobota:
Sobotní slunce mě svými paprsky častuje na můj vkus nepříjemně brzo. Nicméně Rosetta hraje v naprosto smrtící (a zcela neadekvátní) čas, pročež jediná šance vidět jednu z nejsilnějších kapel post-metal / sludge scény je o půl druhé na hlavním pódiu. Trochu trapas. S naší kotlinou navrch proběhlo poslední dostaveníčko před dlouhými šesti lety, takže rozhodně nehodlám riskovat, že bych snad minul. Atmosféra proudící z pódia mě pohlcuje s první písní. Nešálí-li mě paměť, hraje se z posledních dvou alb – především z novinky „Quintessential Emphemera“, nicméně ruku do ohně bych za to nedal. Ať už je to ale cokoliv, živě to funguje na výbornou i přes všechen ten odporný žár slunce, který se marně snaží bránit transcendenci publika a kapely. Avšak dřív, než se jakékoliv spojení stačí ustálit, je konec. Necelých 40 minut znamená čtyři skladby a ani o trochu navíc. Násilné vytržení, rozčarování a smutek z toho, že něco tak dokonalého musí končit tak brzy.
Plánovaný odpolední chill boří rozmary programu. Ne Obliviscaris se střídají s polskými Outre, kteří se tak nepostarají o outro celého festivalu, nýbrž zahrají již v půl čtvrté. Co se dá dělat. I přesto se „islandsky“ znějící Poláci precizně a přesně zahryzávají mezi skučící obratle. Hněv v ovzduší houstne, až téměř kapalní, žel v nejlepším přece jen zasahuje slunce a následky černě kovové zloby trochu mírní. Zvrácenost podtržená skvěle čitelným zvukem, kterou vážně kazí jen přesun na odpolední čas. Carach Angren si nechávám s chutí ujít, nicméně Demilich už nikoliv. Víc než dvacet let starý masokombinát zní neskutečně nadčasově a lidi zpracovává na masokostní moučku. Smrtící kov propracovaný do nejmenších detailů je kořeněn poctivou černotou a do publika sype plnou palbu. Byť jsem materiál slyšel před festivalem spíše ze zvědavosti, živě předčí veškerá očekávání, jakkoliv zvuk není z nejlepších.
Řím na lucemburský způsob. Rome – zpočátku lehcí, uvolnění, melancholičtí. Později vážní a naléhaví. V každém ohledu však… jak to vystihnout nejlépe? „Krásní“ bude nejvhodnější příměr. Když zůstanu u hodnocení tónů, které se linou z reprosoustavy, tak v kytarách poněkud tvrdší, což se v rámci názvu festivalu dá pochopit, zároveň však mnohem víc neofolk a mnohem méně martial, než bych očekával. Přesto mě unášejí pryč mezi zapadající slunce a podzimní listí. Konec jako by se rozplýval v nedohlednu, avšak přichází v tu nejvhodnější možnou chvíli – ano, tentokrát je skutečně záhodno v nejlepším přestat, neb všeho moc škodí.
S koncem Rome se citelně ochlazuje – na hlavní pódium přichází spolu se Sólstafir i islandská zima. Ještě chytám závěr „Svartir sandar“. Od té doby, co jsem je viděl posledně, se hodně věcí změnilo. Gummi za bicími citelně chybí, alespoň mně určitě. A zbytek kapely… hudba je stejně stále omračující a bezchybná. Ledově chladná atmosféra táhlých tónů mě zejména během „Fjara“ unáší přesně tam, kam během četných poslechů – do pustiny vyvřelých hornin, gejzírů a dlouhotrvajícího světla. Jen ten nijak nevysvětlený rozkol jim asi jen tak neodpustím. Aðalbjörnova procházka po zábradlí během závěrečné „Goddess of the Ages“, při níž si tiskne ruce s fanoušky však budiž důkazem, že to s honbou za slávou a penězi nebude až tak horké, jak jsem si před pár měsíci myslel. Byť jakýsi hlodavý červ kdesi vzadu stále žije.
Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages
Konec Sólstafir znamená rychlý přesun do Octagonu… a rovněž zácpu, která se v jeho prostorách vytvořila. Oriental stage táhne moře zvědavých, nicméně už teď je mi jasné, že Phurpa bude minimálně úvodní čtvrthodinku nechutnou turistickou atrakcí. Z beden se valí mírný dronový hukot a zpracovává stojící i sedící publikum na věci budoucí. S mírným zpožděním se nad pódiem začíná vznášet dým kadidla. Rituál začíná.
Úvodní půlhodina je z duchovního hlediska naprosto pustá. Veselá zábava a smích, snad z podivností, snad ze samotného hrdelního zpěvu. Těžko říct, jestli je na vině alkohol, vedro, vyčerpání nebo lidská demence, nicméně jakékoliv snahy o hlubší ponor do hudby jsou zbytečné. Alespoň mohu pozorovat dění na pódiu. Pomalu, zlehka se na nádvoří Octagonu vkrádá klid. V tu chvíli nic není snazší než usednout a zavřít oči. Pohroužení se do závoje myšlenek a snů trvá snad dvě hodiny, v tu chvíli však věčnost. Proud myšlenek, obrazy malované na odvrácené straně očních víček, hlasy šeptající za zvukovou stěnou. To vše se mění se proměňující se strukturou večera. Tibetský hrdelní zpěv střídají dlouhé trouby, kratší dechové nástroje, tibetské mísy.
Postupně se stmívá. Na druhou část meditace ulehám mezi ostatní těla, jež tentýž nápad dostala o něco dříve. Nepohodlí betonu dává situaci asketický náboj a nutí zpočátku vnímat i ten nejmenší kámen tlačící do zad. Propojení s místem a okolními lidmi není z nejčistších, přesto je nesmírně intenzivní. Škoda jen, že přes všechno osvětlení je vidět jen pár hvězd – představivost jich však vykresluje na statisíce. V nekonečném tanci oblohy září všemi barvami spektra. Spirála věčnosti se pomalu vytrácí a oznamuje konec. Procitnutí nebolí, ale vyvolává lítost z toho, že takový prožitek musí přijít na festivalu hudby, jež se v ten moment zdá tak vzdálená tomu, co byste tady a teď chtěli slyšet. Milosrdné vrnění hlubokých tónů nakonec také vyhasne a nezbývá než se jít smířit s krutou realitou ke stánkům s jídlem.
Zbývá dost času na vystřízlivění, než se nádvořím Octagonu rozeznějí Cult of Fire. I tak jdu téměř s křížkem po funusu – příchod ze zadní části sklepení za mnou ochranka uzavírá a jsem rád, že přes dav vidím z pódia alespoň něco málo. Narvat do tak malého prostoru kapelu takového formátu je přinejmenším hovězí nápad. Pokud má Oriental stage za celou svou krátkou existenci něco společného s orientem, pak je to právě nával jak v indickém vlaku. Kdesi vpředu se na pódiu se rozsvěcí řada svící, hladovému ohni se však zachtělo opustit vymezený prostor, daří se jej však vrátit do příslušných mezí. Konečně přichází na scénu i sám Kult ohně, tradičně zahalený do masek a plášťů. „Vltavu“ zpočátku przní bicí, pod nimiž se kdesi dusí kytary, to je však pouze dočasný problém. Z hradby na rituál shlížejí noční běsy třímající louče, při třetí písni je zažehnuta hranice a okultní atmosféra roste s každým hrábnutím do strun. Nechybí „Satan Mentor“, „Závěť světu“, výborná „खण्ड मण्ड योग“, a jestli mě uši nešálí, tak ani „मृत्यु ही सत्य है“. Bez debat jedno z nejlepších vystoupení festivalu – a snad první, kde nepokrytě závidím předním řadám, protože tam musí být Cult of Fire mocnější ještě desetkrát tolik.
Anaal Nathrakh i přes veškeré kvality po tom všem nutně působí trochu cize. Stan praskající ve švech s mučením přijímal neměřitelný příval čiré energie, která by mohla napájet Josefov až do příštího ročníku festivalu, nicméně se mnou nedělá takřka nic. U stánku s pitím utrácím poslední půlžeton za vodu a naposledy se vydávám skrz areál k hlavnímu pódiu. Na závěrečné Esoteric sedám před zvukaře a oddávám se jejich vizi pohřebního doom metalu. Laviny padajícího kamení dopadají na hrudi a pomalu dusí vše živé. Konec lidského života nikdy nebyl tak dlouhý, tak nekonečný – tak nemilosrdný ve všech svých důsledcích. Hrubé, neučesané riffy trojice kytar stupňují tlak až do samých závěrů skladeb, z nichž každá jedna končí extatickou hlukovou stěnou. Zatěžkanou dokonalost korunuje zvuk čistší horského pramene. Po hodině nátlaku jsem propuštěn.
Konec. Je definitivní konec. Zbývá už jen opustit brány festivalu, dát si rozlučkové pivo u stánků s nudlemi a po vydatném spánku sednout na vlak nach Prag. Dobrý ročník. Letošní Brutal Assault se, navzdory všem negativům v čele s úmorným vedrem, vážně povedl. Maximum kvalitních kapel, minimum zklamání – alespoň z řad jmen, která jsem sám uzřít chtěl. Tak zas napřesrok? Necháme se překvapit.
Sobota: Ador Dorath, Agathodaimon, Anaal Nathrakh, Ashes You Leave, Black Bomb A, Cripple Bastards, Hate Eternal, Immortal, Marduk, Skepticism, Walls of Jericho
Středa:
První kulturní zážitek letošního Brutal Assaultu, který stojí za zmínku, bylo zhlédnutí filmu “Bible Black” v Horror Cinema stanu den před začátkem samotného festivalu. Bylo to něco jako vážně míněná animovaná porno-komedie z Japonska. 95% filmu bylo vyplněno… hádejte čím asi, když to bylo anime péčko (smích). Některé hlášky byly opravdu přehnané a celé kino se válelo smíchy. Pokud se hodně nudíte, tak doporučuji…
Čtvrtek:
Ve čtvrtek ráno se mi podařilo podívat se na “Texaský masakr motorovou pilou 2” a také se ztratit v Jaroměři. Nakonec jsem skončil na úplně druhé straně, někde v polích za městem, ale první kapelu Flowers for Whores jsem stihnul. Na rozjezd solidní HC, jak hudebně tak nasazením, ale lidi se ještě moc nehýbali.
První kotel přišel až s následujícími The Lucifer Principle. Zástupci holandského death metalu předvedli hodně velký rachot a rozjíždějící se festival dost rozhýbali. Pro mě osobně jedna z nejlepších kapel prvního dne.
Další se mi podařilo zhlédnout Darkane ze Švédska. Jejich hudba mě ze studia moc nebaví, tak snad proto jsem ani z koncertu nebyl nějak odvázaný. Celkem ucházející vystoupení, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil.
Velkou neznámou pro mě byli Carnifex. Ti, kteří se těšili na vypadnuvší Suicide Silence, museli být nadšení. Totální deathcorová prasečina, jak se sluší a patří. Zabijácký koncert. Jedno z nejpříjemnějších překvápek Brutal Assaultu.
Nemůžu si pomoct, ale legendární (jak pro koho, že?) Sadus mě prostě nebavili. Tohle není hudba pro mě, sorry. Fandové oldschool thrashe si to ale určitě užili.
Na RottingChrist sem se těšil hodně a nezklamali. Naopak mě zklamal hodně přeřvaný zvuk, kde správně nevynikaly všechny kytarové melodie. Zrušení autogramiády (zpožděné letadlo) a nezahrání “Nemecic” (už jelo intro, ale kvůli nedostatku času jej museli utnout) mi také radost neudělalo. Samotné vystoupení bylo ale jinak skvělé.
Madball jsem jen tak zkouknul z dálky a z HCčka, které jsem na Brutal Assaultu viděl, se mi zamlouvali asi nejméně. Hardcore prostě není moje parketa.
Řeknu to bez obalu. Z OrphanedLand jsem se totálně posral. Jejich studiová tvorba mě moc nesebrala, ale koncert ano. Nádhera a klenot v jednom. A ten zpěv… nevěřil jsem svým uším. Orphaned Land jsem asi hodně podcenil. Jednoznačně nejlepší skupina úvodního dne.
Pain jsem neviděl, protože jsem nedokázal odolat norskému hororu “Død snø”. Docela mě to i bavilo, jenže když byl film v půlce přerušen kvůli technickým problémům, vrátil jsem se pod pódium…
…na Biohazard, kteří předvedli výborné a živelné vystoupení našláplého HC. Doma bych si to nepustil, ale na koncertě pecka jako sviňa.
V tuto chvíli měli přijít Cynic, ale na podiu se nevím proč objevili BrutalTruth a spustili svojí grindovou čuňárnu. Ze začátku to byla sranda, ale čím déle hráli, tím více jsem se těšil na následující Turisas, kteří nakonec předvedli výbornou show. Na podobné folkoviny bývá na Brutal Assaultu narváno a taky to většinou stojí za to. Turisas nebyli výjimkou. Warlordovi to ten večer zpívalo dobře (měl jsem tu čest s jejich posledním DVD a některé koncerty dost omrdával), takže spokojenost.
Ještě jsem kouknul na kousek Mithras, ale protože mě nebavili, šel jsem spát.
Pátek:
Chtěl jsem se podívat na Obscura, ale nakonec mě to zatáhlo opět do hororového stanu, kde dávali “Braindead”. Bavil jsem se přímo a královsky, jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Opravdu doporučuji. Kdo neviděl, nepochopí.
Psycroptic mě nějak extra nebavili. Prostě takový nic moc death metal.
Negură Bunget jsem v původní sestavě nikdy neviděl a v té nové to prý stojí za hovno, ale mně to přišlo ucházející. Mohlo to být i lepší, ale nebyl to žádný průser.
Vomitory i Grave mají k sobě hudebně relativně blízko a také obě kapely předvedly skvělá vystoupení. Grave zahráli možná o chlup lépe, ale v obou případech to byla parádní deathová jízda.
Dagoba nevystoupila kvůli autonehodě, což je škoda, protože jsem se na ně těšil. Další vidím až Vreid z Norska. Výborná blackovina, která ani na chvíli nenudila. Hodně dobré.
Jedno z těch výborných vystoupení předvedli NovembersDoom. Pětice muzikantů se sice skoro nepohnula, jejich výjimečná hudba ale naprosto stačila. Nemám co vytknout.
Setlist Testament:
01. The Preacher
02. The New Order
03. Over the Wall
04. Practice What You Preach
05. More Than Meets the Eye
06. The Persecuted Won’t Forget
07. Burnt Offerings
08. Into the Pit
09. Disciples of the Watch
10. D.N.R. (Do Not Resuscitate)
11. 3 Days in Darkness
12. The Formation of Damnation
Setlist Dark Funeral:
01. King Antichrist
02. The Secrets of the Black Arts
03. The Arrival of Satan’s Empire
04. Goddess of Sodomy
05. Vobiscum Satanas
06. Open the Gates
07. Hail Murder
08. Atrum Regina
09. An Apprentice of Satan
Pestilence zahráli dobře, o tom žádná, ale josefovská pevnost zažila za ty tři dny i lepší vystoupení.
Naprostá bomba ale byla Brujeria, která hrála v Čechách vůbec poprvé. Vsadím se, že spousta lidí přijela jen na ně. Sestava tak hvězdná, až oči přecházely, sázela do lidí ty největší fláky ze své diskografie a pod pódiem během vteřiny vypuknul opravdu pekelný kotel. Totální zlo.
Opeth jsem zhlédl jen poslední dva songy (nepočítal jsem s takovým návalem na podpisovce Dark Funeral), takže nechci nějak moc hodnotit, ale nevypadalo to vůbec špatně.
Úžasné vystoupení předvedli Testament. Sice se od kapely jejich formátu nic jiného než skvělé koncerty už neočekává, ale kvalita se musí vždycky pochválit. A Testament kvalitní opravdu byli. Jeden ze zlatých hřebů druhého dne.Ulver byl zážitek z jiného světa. Viděl jsem už hodně věcí, ale tohle jsem ještě nežral. Totální psycho. Většina lidí to taky nepobrala. I já jsem jen zíral s otevřenou hubou. Tomu se říká dech beroucí zážitek.
I když mě Ulver fakt odvařili, stále není všem pátečním koncertům konec. Na plac nastupuje švédská black metalová bruska DarkFuneral a místní pevnost se stává svědkem dalšího výtečného koncertu. A v setu postaveném především na řadovce “Diabolis interium” nechybělo ani plivání ohně.
Sobota:
Poslední den Brutal Assaultu začíná s BlackBombA, na něž se vydávám po mnohých doporučeních. Špatné to určitě nebylo, ale poslouchat to asi nezačnu.
Agathodaimon už delší dobu nesleduji, ale jejich koncert v Josefově byl hodně dobrý. Jen škoda, že museli hrát v 11 dopoledne, ale s tím se vzhledem k našlapané soupisce asi nic dělat nedalo.
Thrashařiny mě až na dvě výjimky (z nichž jedna hrála předchozí den) moc neberou, takže vynechávám Gama Bomb, ale další AshesYouLeave jsem si ujít nenechal, protože jsem byl na ně hodně zvědavý. Chorvatský doom metal se ukázal být hodně kvalitním, stejně jako samotné vystoupení. Určitě bude stát za to se podívat na zoubek i jejich deskám.
The Red Chord mě tedy moc nerozbili. I přes neustálé povzbuzování se téměř nikdo nehýbal a až na samotném konci se utvořil malinký kotlíček. A to u skupiny jejich žánru není zrovna nejlepší.
Na CrippleBastards jsem se docela těšil, kdysi totiž patřili mezi mé oblíbené formace. Ale upřímně řečeno, byla to nuda. Nechápu, jak jsem je dříve mohl poslouchat každý den.
Teď řeknu něco divného: přestože AdorDorath sleduji již od prvního alba a jejich tvorba se mi opravdu hodně zamlouvá, tohle bylo moje první koncertní setkání s nimi (přitom jako česká kapela hrají v Čechách pořád). Ale líbilo se mi to hodně, někdy si to musím zopakovat… Ani trošku nevyvážený zvuk (zpěvačka byla chvílemi přeřvaná, chvílemi nebyla vůbec slyšet) mi dojem nepokazil.
Opět kotvím v kině, kde mají dávat “I Spit on Your Grave”, jenže k mému zklamání se jej nepodaří spustit, a tak se opět sjíždí “Braindead”.
Vracím se na HateEternal, kteří ale nejsou zrovna mým šálkem čaje. V zpraseném zvuku jsem slyšel jen kolovrátkový death metal a pódiová prezentace také nic moc.
Anaal Nathrakh byl jedním z černých koní letošního Brutal Assaultu. Vystoupit měli už loni, ale kvůli pracovním povinnostem vystoupení zrušili. Tak jsme je tady měli letos a bylo to naprosto skvělé. Jejich první návštěva ČR dopadla na výbornou. Bomba!
Atrox jsem zaplácnul podpisovkou Marduk (ty autogramiády na Brutal Assaultu jsou vážně zlo, takhle hovadské řešení jsem jinde neviděl, pro příští rok by se s tím mělo něco dělat), takže vidím až Suffocation. Omlouvám se jejich příznivcům, ale mně to prostě nebavilo. Byl to jednoduše výplach.
“Ladies and motherfuckers, we are IMMORTAL!” Tak takhle začal splněný sen – Immortal naživo. Ze začátku jsem byl tak na větvi z toho, že vidím Abbatha na vlastní oči, že jsem první dva songy ani nevnímal, co hrají. Vím, že mám prostě zkreslený a zaujatý úhel pohledu, ale nemůžu jinak – Immortal byli totální extáze, dokonalost.
Setlist Marduk:
01. The Levelling Dust
02. With Satan and Victorious Weapons
03. Nightwing
04. Of Hells Fire
05. Baptism by Fire
06. Materialized in Stone
07. Throne of Rats
08. Still Fucking Dead (Here’s No Peace)
09. Azrael
10. Beyond the Grace of God
11. Wolves
Mezi dvě black metalové pecky byli vklíněni Walls of Jericho, kteří ukázali hodně divokou a živelnou show. Nějak moc hodnotit ale nechci, protože jsem se na ně díval jen z ostrého úhlu (čekal jsem na Marduk).
Marduk a přišli a rozbili všechno a všechny. Tři čtvrtě hodiny v jejich přítomnosti se rovná infernu. Na ně bych se vydržel dívat dlouhé hodiny. Super!
Poslední kapelou se pro mě stali Skepticism. Atmosféra hustá jak ta nejhustší mlha. Nemám slov. Skvost. Mně osobně by více funeral doomových věcí pro příští rok určitě nevadilo.
Na závěr by se ještě slušelo nějaké shrnutí. Kvalitu kapel už rozebírat nebudu (jednak to je všechno popsáno výše a jednak to každý vidí jinak). Organizace byla na opravdu vysoké úrovni, pořadatelé se rok od roku snaží vychytávat všechny chybky, což je obrovské plus. V podstatě mi vadili tak nějak tři věci – u vstupu se nerozdávala kompilace (to ale není zas tak výrazné negativum, oproti tomu byl zaveden program v podobě klíčence na krk, což je vážně super nápad), security pod pódiem (chvílemi mi zůstával z jejich chování rozum stát, ale osobně jsem s nimi problém neměl, na druhou stranu security u vstupu byli naopak naprosto v pohodě). Největším problémem bych tak viděl řešení autogramiád – nikde žádná ohrada na frontu, tudíž se lidi ke kapele hrnuli ze všech stran a nedalo se tam pohnout. Pro příště by to chtělo nějaký koridor na frontu. A když jsem si dovolil ozvat se s tímto problémem směrem k security, odpověď zněla: “Já to mám v piči a neserte mě, nebo to tady zavřu”. Kromě tohohle kiksu se ale nedá nic jiného, než chválit.
