Deska „No Trail and Other Unholy Paths“ byla jedním z černých koňů loňska a nakonec mě strhla takovým způsobem, až jsem ji umístil i na čtvrté místo celoročního shrnutí. Za čímž si vlastně stále stojím. Návštěva pražského koncertu na strahovské Sedmičce je tedy prakticky povinnost. Když prohlásím, že v tomhle vidím jeden z nejočekávanějších koncertů dosavadního průběhu roku i toho, co už je potvrzené do nejbližší budoucnosti, asi bude jasné, že čekám hodně.
Ujít si určitě nenechám ani Author & Punisher. Jednou už jsem tuhle industriální rychtu viděl a bylo to skvělé, takže s opáčkem nebudu váhat a vám bych radil to samé. Sice bych byl radši, aby se za vstup platilo, aby dorazili pouze ti, které to skutečně zajímá, ale na druhou stranu, steampunkové prostředí holešovického Crossu by mohlo s tvorbou Tristana Shonea docela ladit. Každopádně i tady se těším fest.
Nakonec i do třetice půjde o koncert, jejž bych se nebál označit za povinnost. Staré italské horory mám po čertech rád a s oblibou tvrdím, že v určitém období, kdy byli mistři jako Lucio Fulci nebo Dario Argento na vrcholu svých tvůrčích sil, se v Itálii točily nejlepší horory vůbec. Kromě specifické atmosféry mimo jiné dále vynikaly i působivými soundtracky, o něž se v mnoha případech postarala kapela Goblin. Jejich skladby k bijákům jako „Suspiria“, „Profondo rosso“ nebo „Dawn of the Dead“ jsou nesmrtelné a patří mezi mé nejhranější soundtracky vůbec. Není co řešit, ani tohle nelze minout.
Metacyclosynchrotron:
Marduk se brzy vypraví na další tažení Evropou a tentokrát se zastaví v Brně, Bratislavě a Ostravě. Mě dle okolností čeká jedna z posledních dvou zmíněných. Marduk a Valkyrja byli před pár roky naživo hodně fajn, takže se o kvalitně strávený večer nebojím, ale víc se těším, jak naživo vyzní „vykrádačka“ Mercyful Fate – Attic.
Cajzly by také mohlo zajímat, že v Eternii zahrají na konci měsíce Undergang, Gospel of the Future nebo Lycanthropy, případně o něco dříve ve Vopici Monolithe.
Cnuk:
Už za pár dní v pražském klubu Underdogs’ vystoupí Cult of Fire a Lamia Vox. Akce už je vyprodaná, takže tohle doporučení přichází tak trochu s křížkem po funuse, ale stejně o tomhle každý, kdo chce, dávno ví. Já mám na Cult of Fire docela smůlu, a ani nyní je neuvidím.
Naopak stále dostupný je koncert Imperial Triumphant a Mord’A’Stigmata, konající se 25. 4. ve stejném doupěti. Loňská deska „Vile Luxury“ od prvně jmenovaných má určitě něco do sebe a stále se k ní rád vracím. Novinka Mord’A’Stigmata pojmenovaná „Dreams of Quiet Places“ je za dveřmi a z ukázek zní solidně. Z toho mi vychází slušné spojení. Netuším, jak jsou na tom borci s živou prezentací, ale tenhle chaos mě naživo dost láká, tak uvidíme.
Dantez:
Ostravská zastávka Marduk bude pravděpodobně jediným zásadnějším koncertem, na který v dubnu zavítám. Těm, kdo to mají blízko, ale novější tvorbě Marduk nehoví, bych to pravděpodobně doporučil taky. Vokální kreace a všeobecný zápal Mortuuse za to totiž sám o sobě určitě stojí. Co vím, tak živé výkony předskokanů Valkyrja jsou konzistentně kvalitní stejně jako jejich black metal z klasické švédské školy. Není tudíž moc co řešit.
Brňákům doporučím si při pondělku zaběhnout do Kabinetu Múz, kde Jaye Jayle předvedou svůj dark folk oplývající ozvěnami Nicka Cavea, Leonarda Cohena nebo Marka Lanegana. Loňská deska byla více než vydařená a materiál z ní musí v malém potemnělém klubu fungovat skvěle. Podobný zvuk se mimo Prahu v Česku moc neslyší. Proto bych jako místní ani chvíli neváhal.
V poslední třetině měsíce přiveze do Prahy Tristan Shone svá industriální udělátka, na kterých pravděpodobně vymlátí většinu věcí z posledního alba „Beastland“. Pokud o návštěvě akce váháte, mrkněte na Shoneovu artilerii třeba tady. Stejný zvukově-inženýrský zážitek vám jen tak někdo nenabídne. Už jen proto by byla škoda Author & Punisher prosrat.
Na loňském Brutal Assaultu dovedli s přehledem obhájit, že i v rámci poměrně hojné konkurence vzmáhající se islandské blackmetalové scény nejsou žádnými amatéry. Že dovedou mocně strhnout, ba navodit skutečné mrazení. Řeč je o Zhrine, kteří vystoupí 11. v pražském klubu Underdogs’ vedle neméně zajímavých Ulsect, kapely ať už personálně, tak ale i hudebně v sobě mísící vlivy Dodecahedron a Textures. Na pro změnu letošním Brutal Assaultu taktéž dovedli velmi zaujmout. Očekávání tedy nedovedu ani nehodlám skrývat a tuhle akci, již spoluorganizují Obscure s Heartnoize, mohu s klidem doporučit.
Další akce, jež rozhodně stojí za zmínku, je koncert Tobyho Drivera, skladatele a multiinstrumentalisty známého díky svým aktivitám v Kayo Dot či Maudlin of the Well, kterému letos vyšla parádní neoklasicky art rocková deska „They Are the Shield“. Pokud jste ji ještě neslyšeli, určitě zkuste párkrát protočit. A případně pak dorazte 22. prosince do Café Vítkov, kde zahraje po boku Sky to Speak a Del Judas na akci organizované celou Jednotou (][, Letmo Productions, Heartnoize Promotion, Cáry Mlhy, Marast Music a Naše koncerty).
6. prosince také v Crossu zahrají WWW, taktéž s letošní novinkou na kontě (na kterou jsem si tedy trestuhodně ještě neudělal čas), a vedle nich se na line-upu objeví Ježíš táhne na Berlín. To by myslím také mohlo stát docela zato.
Metacyclosynchrotron:
V prosincu se nikam nechystám, ale jedenáctý plzeňský Panzer Storm Fest za doporučení stojí. Z klubových koncertů Marduk a Archgoat jsem pokaždé odcházel nadmíru spokojený s hromadou modřin a u Valkyrja jsem si taky jednou krásně namohl krk, tudíž nepochybuji, že se bude jednat o výtečnou akci (pokud ji teda nepohřbí například zvuk, že ano). Zvědavý bych byl i na Attic, protože na poslech téhle německé „vykrádačky“ Mercyful Fate se chystám už dlouho. Takže pokud máte volno a ve vlaku/autě nestrávíte půl dne s návštěvou neváhejte a během těch tří předkapel se moc neožerte.
Cnuk:
Jedenáctého prosince se v pražském klubu Underdogs’ ocitnou kapely Zhrine a Ulsect, což je to nejzajímavější z konce roku, a navíc za příjemné vlezné. Na Brutal Assaultech ani jiných koncertech jsem dosud neměl tu čest, takže mě to docela přemlouvá.
Z domácích borců vypadá zajímavě předvánoční punková besídka ve strahovské Sedmičce za účasti Bahratal, Protijed a Lakka, konající se devatenáctého prosince.
Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 22.6.2018 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Werwolf
02. June 44
03. Equestrian Bloodlust
04. Tiger I
05. Narva
06. The Last Fallen
07. Viktoria
08. The Devil’s Song
09. Silent Night
Marduk jsou už dávno stálice blackmetalové scény. A myslím, že klidně můžeme říct, že jde od stálici, od níž prakticky vždy dostane to, co od ní očekáváte. Což může být bráno pozitivně i negativně, přijde na to. Švédové se dostali do bodu, kdy jejich desky už asi nikoho nepřekvapí, žádné velké inovace se nekonají, ale člověk vždy dostane, na co je zvyklý. Někomu to může vyhovovat. Pokud se vám líbily předešlé desky Marduk, pak je myslím dost pravděpodobné, že ani letošní novinka „Viktoria“ vás nezklame. A naopak pokud vás Marduk už nějaký ten rok nudí, „Viktoria“ na tom nezmění vůbec nic, protože se na ní odehrává přesně to, co byste tak od současných Marduk asi čekali.
Já osobně se řadím spíš do té druhé sorty. Můj zájem o Marduk v posledních letech dočista opadnul, protože poslední alba mě prostě nedokážou nijak zásadně uspokojit. Ačkoliv si myslím, že Mortuus je dobrý vokalista a jako frontman Marduk mi sedí, zdá se mi, že z dlouhodobého hlediska éra kapely s ním v čele nepřinesla mnoho zásadních nahrávek. Tou nejvýraznější stále zůstává „Rom 5:12“ z roku 2007 a dál už je to takové… ne vyloženě na hovno, ale zároveň rozhodně ne něco, k čemu by se člověk musel vracet.
Zatímco dříve jsem k Marduk choval sympatie a nějak mi nevadilo, že to je vlastně všechno na jedno brdo, v posledních letech už mě to přešlo. Minulé „Frontschwein“ už mě dost nudilo. I když na první poslech znělo fajn, po třech posleších ta fošna totálně zdechla a absolutně se vyčerpala. „Viktoria“ je na tom vesměs stejně.
Marduk se snaží znít agresivně. Oukej, proti tomu v zásadě nic. Problém nicméně tkví v tom, že nyní to jenom sype, aniž by z toho lezly nějaké skutečně zásadní nápady. I stěžejní riffy skladeb jsou prakticky triviální a hlavně nepříliš záživné. A právě to je ten důvod, proč se nedaří a s tímhle přístupem ani nemůže podařit zopakovat auru dnes již téměř dvacet let starého námrdu „Panzer Division Marduk“. Zásek z roku 1999 totiž dokázal nabídnout víc než jen zběsilý blastbeat. „Viktoria“ ty kvalitní nápady postrádá. A přitom by stačilo jen trochu péče a hned by to vypadalo jinak, jak dokazuje kupříkladu melodická pasáž v prostředku pátého songu „Narva“.
Snahu nahrát desku, která bude jenom agresivní, lze ostatně vytušit i z toho, že za půl hodiny a nějaké drobné je hotovo. Právě i díky stopáži se tak nabízí už zmiňované srovnání s „Panzer Division Marduk“. Jediný moment, kdy Marduk výrazněji zpomalí, pomineme-li sem tam pasáž v průběhu předešlých songů, je až závěrečná píseň „Silent Night“. Nicméně ani ta ani zdaleka nedosahuje síly dřívějších opusů Marduk ve středních až pomalých tempech. A že jich Švédové mají na kontě dostatek.
Netvrdím, že je „Viktoria“ úplně na kokot. Přece jenom se tu bavíme o velezkušené kapela, která si nějakou elementární úroveň materiálu pohlídat umí. Když nic jiného, lze na albu ocenit přinejmenším to, že sound Marduk zůstává jasně rozpoznatelný a rukopis nezaměnitelný. Když to ale vezmu kolem a kolem, „Viktoria“ ve finále není nic jiného než solidně odehraná hoblovačka, která ovšem vyznívá trochu průměrně a nemá sílu na to, aby zaujala hlouběji. A to je na legendární skupinu jako Marduk dost málo. Jednoduše řečeno, v poslední dekádě Morganova parta dost zpohodlněla a spokojí se s tím, že si jen odsype svůj standard bez větší přidané hodnoty.
Marduk před nedávnem oznámili vydání nové desky „Viktoria“ (vyjde 22. června) a nyní servírují i první ukázku. Písničku „Werwolf“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.
Extrémny metal bude mať aj v roku 2016 na Slovensku svoj sviatok. Najväčší domáci festival orientovaný na najtvrdšie žánre sa opäť odohrá v nádhernom prostredí Ostrého Grúňa. Tu sa zíde nielen to najlepšie z domácej scény, ale aj veľké množstvo zaujímavých zahraničných hostí.
Tí samozrejme reprezentujú aj headlinerov už siedmeho pokračovania tohto neustále sa rozvíjajúceho festivalu. Tentokrát medzi nimi objavíme legendy grindcoru NAPALM DEATH, formáciu, ktorá dala tvár tomuto žánru, no aj po 35 rokoch patria k najlepším živým kapelám. Podobne legendárny status majú aj holandskí ASPHYX a my sa môžeme tešiť na ich valivý death metal. Z tej čiernejšej metalovej strany k nám zase prídu MARDUK, so svojím neľutostným, a ROTTING CHRIST zase s atmosférickým black metalom.
So šialenou show príde aktuálna deathgrindová špička CATTLE DECAPITATION, devastujúci a nekompromisný death metal zo severu prinesú BLOOD RED THRONE, melodický death/black zase GRAVEWORM, svoju originálnu kombináciu death/doomu s pravoslávnymi chorálmi predstaví tajomná partia pútajúca čoraz viac pozornosti, BATUSHKA, primárne energie zhmotnené v špinavom death/blacku vykúzli švajčiarske duo BŐLZER, post black zastúpia HARAKIRI FOR THE SKY.
Vzhľadom na to, že Gothoom si kladie za úlohu podporovať aj kapely zo Slovenska a Čiech, výber tohto najlepšieho z oboch krajín bude pestrý. Nebudú chýbať AHUMADO GRANUJO (s exkluzívnou show), GUTALAX, MALIGNANT TUMOUR, DOOMAS, INFERNO, ATTACK OF RAGE, INFER, OBLITERATE, PERVERSITY, BRAINSCAN, GALADRIEL, MORTALLY INFECTED, ANIME TORMENT, HOLOTROPIC, MAJSTER KAT, NEVALOTH a mnohí ďalší.
Prvý skrátený deň bude špeciálne zameraný na black metal, ďalšie dva dni bude tvoriť plnofarebná koláž všetkých tvrdometalových odnoží pod slnkom. To všetko v obkolesení nádhernej slovenskej prírody a v príjemnej rodinnej atmosfére plnej podpory a priateľstva. V diári každého metalistu teda musí byť v dňoch 21. až 23. júla vyznačený výlet do hôr spojený s poriadnou dávkou metalu. Gothoom productions a Gothoom, edícia 7, privítajú všetkých s otvorenou náručou!
Šiesty Gothoom síce skončil iba pred mesiacom, no prípravy jeho pokračovania sú už v plnom prúde. Aj preto už môžeme oznámiť mená prvých účinkujúcich. Tými potešíme hlavne tie najtemenjšie z duší, ktoré prichádzajú na náš festival. Okrem nich totiž na Gothoom dorazia dve z mimoriadne dôležitých kapiel black metalu ako takého. Jedna z tradičnej severskej školy, druhá zastupujúca exotickejšiu južnú scénu.
Prvou sú nekompromisní MARDUK, ktorí sú na scéne už 25 rokov, no stále dokážu svojimi skladbami doslova zrovnať všetko, čo im stojí v ceste, so zemou. Dôkazom je aj zatiaľ ich ostatný album „Frontschwein”. Trocha inú cestu žánrom, o niečo atmosférickejšiu, často subtílnejšiu aj s priestorom na žánrové odklony si našli grécki ROTTING CHRIST. Hrajúci, pod vedením charizmatického frontmana Sakisa Tolisa, ešte o tri roky dlhšie než ich švédski náprotivok, vedia ako pritlačiť na pílu, ale aj ako prifarbiť skladby chytľavými linkami, silnými melódiami, alebo hypnotickými sekvenciami.
Dvojicu tradičných zástupocv dopĺňa jeden odlišný pohľad na žáner od rakúskych HARAKIRI FOR THE SKY. To je štúdiové duo, ktoré sa na koncertoch mení na päticu a venuje sa black metalu s mierne depresívnymi prvkami v kombinácii s postrockovou nadýchanosťou a éterickymi gitarovými melódiami.
Tak, a toto je len začiatok, snáď šťastná sedmička v názve bude festivalu priať a skvelé mená svetovej a domácej scény budú ďalej pribúdať.
Marduk již dávno vyrostli ve stálici, spolehlivou jistotu, u níž už předem přesně víte, co dostanete, kdy to dostanete a jak to bude znít. Neříkám, že je to špatně, ani neříkám, že je to dobře, pouze říkám, že to tak je. Co dva, tři roky tahle švédská black metalová úderka okolo kytaristy Morgana vyplivne novou placku, a ačkoliv jsem měl Marduk vždy nějakým způsobem docela rád, musím uznat, že v posledních letech se do jejich tvorby vkradla čistokrevná rutina (navzdory tomu jsem však přesvědčen, že si stále drží svůj ne úplně nízký standard).
Na jednu stranu je to vlastně docela logické, protože Marduk jedou nepřetržitě ve vysokém tempu deska-turné-deska-turné už spousty let. Svým způsobem je to obdivuhodné, z velké části i díky tomu, že tu nepopiratelnou laťku si Švédové ve studiové tvorbě prostě drží, stejně tak je sympatické, že to neflákají a neserou se s jedním albem pomalu deset roků, jako to v současné době dělá každá druhá norská kultovka. Z druhého úhlu pohledu je však otázkou, zdali není lepší onen přístup à la Mayhem, kdy jednou za spoustu let vyjde deska, jež skutečně trhá prdele a i v rámci legendární diskografie má svojí tvář a neztratí se. S tímhle přístupem se totiž takřka nelze dostat do pozice, v jaké jsou nyní Marduk, kdy si člověk před vydáním každé nové placky říká – mají ještě vůbec čím překvapit? Bude ta novinka vůbec odlišná od těch předchozích fošen?
Nad něčím podobným se dost dobře možná tentokrát zamysleli i samotní Marduk, avšak situaci vyřešili skutečně šalamounky. V jejich diskografii se vždy mísily dva lyrické proudy – jeden, který se zaobírá religiózní tematikou, a druhý, jenž se týká války. Co do počtu skladeb má pak suverénně navrch ten první jmenovaný. A právě tento poměr Marduk na letošní desce „Frontschwein“ otočili a vydali první kompletně válečně laděnou desku od přelomového vyhlazováku „Panzer Division Marduk“ z roku 1999. Samozřejmě, i v mezičase se válka na počinech Švédů objevovala, ať už to bylo „Plague Angel“ z roku 2004, kde se obě tématiky prolínaly půl na půl, anebo třeba povedené ípko „Iron Dawn“ z roku 2011, ale kompletní válečná řadovka je to skutečně první po 16 letech.
Marduk šlechtí jedna věc – navzdory tomuto faktu se nepokusili natočit „Panzer Division Marduk“ díl druhý. Naštěstí, protože při vší úctě k nim si nejsem jistý, jestli by se jim povedlo vstoupit podruhé do stejné řeky. To znamená, že na „Frontschwein“ Švédové nesypou blastbeaty nonstop od začátku do úplně konce bez jakékoliv přestávky s výjimkou ticha mezi písničkami. Na druhou stranu však tím pádem „Frontschwein“ zase hudebně nijak nevybočuje ze zaběhnutého standardu posledních let. A nejde ani tak o to, že je novinka opětovně postavena na kombinaci obou již dávno známých tváří Marduk, tedy zběsilé agrese a pomalejších, atmosférou prostoupených skladeb; spíše jde o to, že skladatelsky už se Morgan a jeho kumpanie přece jen lehce opakují.
Navzdory šalamounskému řešení s textovou stránkou totiž „Frontschwein“ jinak nepřekvapí vůbec ničím – čistě z toho důvodu, že už to Marduk v minulosti předvedli a mnohdy i v působivější podobě. Z opačného úhlu pohledu však novinka není ani tím nejméně dobrým, co Švédové v posledních letech vyplodili, jelikož minimálně takové „Wormwood“ bylo o něco slabší. Nicméně si stále stojím za tím, co jsem prohlásil v prvním odstavci, a sice že špatně album Marduk ještě do světa nepustili, přičemž ani „Frontschwein“ čistý štít nekazí. Navzdory neobjevnosti totiž album ostudu svým autorům nedělá. Je to už docela řemeslo, místy rutina, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že se to neposlouchá sakra dobře a že se mi to vůbec nelíbí.
Snad jediné, co lze „Frontovému praseti“ úspěšně vytýkat, je fakt, že některé songy se docela rychle oposlouchají, přičemž zářným příkladem může být hned úvodní titulní flák „Frontschwein“. Obecně s tímhle na novince zápasí spíše ty rychlejší vály, protože na podobnou věc trpí namátkou i „Afrika“, obyčejná „Rope of Regret“ nebo „Between the Wolf-Packs“, v níž se sypačky střídají s jakýmisi „groove“ riffy, jež mi příliš nesedí. Takovou „Thousand-Fold Death“ alespoň zachraňuje kytarová melodie v pozadí, krásně slyšitelná basa a zpěvák Mortuus, jenž v tomhle tracku místy chrlí tak kulometným způsobem, že by se u něj i rappeři mohli učit. „Falaise: Cauldron of Blood“ zase v závěru nabídne výtečné kytarové sólo, na nějž se rozhodně vyplatí si počkat.
O něco lépe jsou na tom na „Frontschwein“ pomalejší písně, z nichž u mě vede intenzivní „Wartheland“ a mocná „Nebelwerfer“. „503“ (odkaz na „502“ z „Panzer Division Marduk“ opětovným pojmenováním podle dalšího německého válečného praporu je nepřehlédnutelný) je sice dalším normálním songem Marduk ve středním tempu, na rozdíl od těch rychlých věcí má však delší životnost. Nakonec i ta šlapavá „The Blond Beast“, která je na poměry Švédů trochu nezvykle chytlavá, má také něco do sebe.
Jako celek je „Frontschwein“ prostě další plackou Marduk do sbírky. Sice to má pořád koule, nic proti tomu nemám, vlastně jsem to album poslouchal docela s chutí a zejména první poslechy byly zábavné, ale nalijme si čistého vína – je to prostě normálka, nic nového pod Mardukovským sluncem. Jakkoliv se mi to pořád docela líbí, nějak cítím, že v budoucnu nebudu mít velkou chuť se ke „Frontschwein“ vracet, jelikož placky jako kupříkladu „Rom 5:12“ či „Nightwing“ jsou i po těch letech pořád větší šlehy.
Datum: 8.8.2013 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Balance Interruption, Belphegor, Coffins, DevilDriver, Dr. Living Dead!, Dying Fetus, Ensiferum, Entombed, FDK, Fear Factory, Gojira, Hacride, Magrudergrind, Marduk, Novembers Doom, Philm, Voivod, Whitechapel
H.: Čtvrteční program začíná už v 11 dopoledne a otvírají jej Abstract Essence. Tuhle kapelu jsem viděl už asi tak stokrát a většinou mě vždycky baví, ačkoliv z desek ji příliš nemusím. Tentokrát ovšem ne. Ne, že by to byla tak úplně chyba Abstract Essence, protože ti na pódiu objektivně předváděli svůj standard, jehož středem pozornosti byl klasicky zpěvák Ondráš, ale i tak to prostě tentokrát nebylo ono. Určitě tomu dost napomohlo i to, že bylo nechutné vedro, přičemž já osobně podobné počasí prostě nesnáším, ale na druhou stranu, když je koncert dobrý, člověk tam vydrží i tak. Tady jsem se po pár písničkách uklidil k občerstvení do stínu, což mi v takovém počasí přišlo jako smysluplnější činnost. Snad se někdy příště budu bavit zase víc…
H.: Ze stínu mě o hodinu později vytáhli až Coffins z Japonska, na které jsem byl dost zvědavý – a nutno dodat, že se rozhodně vyplatilo se kvůli jejich půl hodince na tom sluníčku smažit. Japonci si sice svůj hrací čas ještě zkrátili trochu pozdním příjezdem a tím pádem protáhlou zvukovkou, ale když spustili, bylo to vážně super. Když se rozjely death metalové pasáže, byl to výborný oldschool, chrastivý a špinavý sound, nic vyloženě originálního, ale zato něco vážně zábavného. Když to pak japonská čtveřice občas pročísla doomovými momenty, byl to pohřeb jak prase, během něhož vážně potěšila vytažená basa, která právě v těch pomalejších kusech vystoupla nahoru a drtila naprosto ukázkově. Sice Coffins byli přesně ta kapela, které neslušel ani čas okolo oběda, ani denní světlo a vlastně ani velké pódium a myslím si, že kdyby skončili na třetí klubové Obscure Stage, užil bych si je ještě více, ale i tak se mi to moc líbilo. Žádná velká show to nebyla a Japonci víceméně “jen” hoblovali a házeli mařenou, ale některým kapelám to prostě stačí. Coffins zaváleli.
H.: Ve čtvrtek jsem shodou náhod vynechal až na tři výjimky všechny účinkující na levé Jägermeister Stage a koukal obkapelu na všechno, co se objevilo na pravé Metalshop Stage. Jako další jsem tedy viděl kus zámořských šílenců Magrudergrind, kteří i v pouhých třech lidech (bicí, kytara, vokál) předvedli naprosto zničující bordel. Určitě se najdou lidi, jimž tohle přijde jen jako prasácký chlív bez většího smyslu, ale ta muzika svou silou, agresí a intenzitou prostě drtila, z pódia se valily proudy energie a výsledek byl nářez jako prase. Ačkoliv jsem Magrudergrind samozřejmě znal již dříve, živě jsem je viděl poprvé a musím uznat, že to bylo jednoduše maso. Až zase někdy bude příležitost, určitě si to nechám líbit znovu. Pecka!
H.: Přichází první zmiňovaná výjimka z Jägermeister Stage v podobě hardcore/crossover/thrash Švédů Dr. Living Dead!. Sotva ovšem kapela dohrála první song, přišel nemilý výpadek kytary, jenž vystoupení stopnul na několik dlouhých minut, což také Dr. Living Dead! nesli poněkud nelibě a zpěvák Dr. Mania pálil jednu nadávku za druhou. Po chvíli se však technické potíže podařilo vyřešit a skupina opět hrála. Osobně podobné záležitosti po hudební stránce příliš nemusím, ale na Dr. Living Dead! jsem byl docela zvědavý, jelikož jsem na jejich adresu doposud neslyšel snad nic jiného než superlativy a protože obecně takovýhle žánrový koktejl bývá živě dost výbušný. A přesně tak to vypadalo, protože když severská úderka konečně spustila, začal jsem se bavit opravdu náramně. Čtveřice jela na plný plyn, set jel až do konce ve vysokých obrátkách, muzika byla v živém podání chytlavá jak nic jiného, moshpit byl správně šílený, dohromady – hodně super. Že nechyběly ani typické masky-lebky Dr. Living Dead!, snad netřeba ani dodávat.
H.: Žánrovou výhybku znatelně přehazují Novembers Doom, kteří – ostatně jak už jen jejich název říká – hrají doom metal. Osobně mám tyhle zámořské chlapíky docela rád a na některé jejich desky nedám dopustit, při našem posledním živém setkání mě ohromně bavili, ale sorry, tentokrát to prostě byla obrovská nuda. Určitě se na tom trochu podepsalo stále denní světlo a obrovské vedro, jenže posledně na Brutal Assaultu hráli Novembers Doom také v odpoledním čase a i tak to bylo skvělé, takže na to nelze svádět vše. Kapela mě nebavila, pózy zpěváka Paula Kuhra mi přišly diplomaticky řečeno úsměvné, nemělo to šťávu, nudilo mě to. Možná je na vině i výběr skladeb, protože se hrálo hodně ze stále ještě aktuální fošny “Aphotic”, jež mě moc nevzala. Na druhou stranu, když Novembers Doom v závěru spustili “Dark World Burden” z nepřekonatelného opusu “The Pale Haunt Departure” a mocnou hitovku “Rain”, bylo to hnedka o něčem jiném a najednou mi to přišlo mnohem zábavnější. Na závěr určitě stojí za zmínku, že Novembers Doom na Brutal Assaultu odehráli hned dva sety – tento a pak následující den na malém pódiu ještě druhý akustický, který byl údajně zase naprosto skvělý, ale nikdo z nás se jej bohužel neúčastnil – já osobně proto, že tou dobou váleli na hlavním pódiu Carcass, což byla jasná volba. Ale o tom až příště.
Ježura: Jakkoli jsem před začátkem festivalu trochu litoval, že ve středu nehraje víc kapel a od dřívějších hodin, ve čtvrtek mi velmi záhy došlo, že to je jedině ku prospěchu věci. Naprosto nelidské horko (a tím myslím opravdu něco mimo tabulky, v tom se prostě nedalo existovat) mě totiž za nějakých pět minut na place připravilo o všechny přes noc jen horko těžko posbírané síly, takže jsem před trojicí Magrudergrind, Dr. Living Dead! a Novembers Doom dal raději přesnost neustálému zavodňování a krizovému polospánku na lavičce v pivním stanu. Tím se mi podařilo zabít nějaké dvě hodiny a také polovinu setu francouzských modernistů Hacride. Když už jsem se ale chtěl odebrat zpět do stanu, na půl cesty jsem se sebemrskačsky obrátil na patě a přeci jen se vypravil dokoukat zbytek představení Hacride, na které jsem byl původně celkem zvědavý, a nakonec jsem toho nelitoval. Muzika Hacride se totiž ukázala jako poměrně zajímavá záležitost, která naživo rozhodně víc fungovala, než nefungovala. Hodně hluboko posazené kytary a úderná rytmika zajistily, že to mělo celkem grády a ač naprosto vyšťavený, stejně mi to nedalo a občas jsem tou hlavou pohodil. Nebyl to nijak zvlášť skvělý koncert, ale jako start čtvrtečního programu (v půl čtvrté odpoledne – bomba) se to osvědčilo velmi spolehlivě.
H.: Philm měli na ploše sice docela dost lidí, ale co si budeme povídat, valná většina se tam šla podívat jenom díky tomu, že bicími nesedí nikdo jiný než legendární Dave Lombardo ze Slayer. A ono to i podle toho vypadalo, kdo je v té kapele hlavní hvězda, protože bicí rozhodně nebyly někde vzadu, nýbrž hezky úplně vepředu a uprostřed pódia. Ostatně to se všechno po tvrdilo i při představování členů, kdy Lombardo dostal asi tak dvojnásobně hlasitý potlesk než oba jeho kolegové dohromady. Hudebně to ale jinak žádný zázrak nebyl… Philm takové metalové cosi, co naprosto přesně splňuje nepsané pravidlo, že když není vhodný žánrový šuplíček, kam to zastrčit, tak tomu říkejte alternative metal. Vyloženě zlé to ovšem nebylo a popravdě se z Philm nakonec vyklubal docela příjemný a nenáročný oddech, jenž mezi vším okolo působil hezky civilně a nenuceně. Nebylo to nic extra výjimečného, a kdybych tam nebyl, nic by se nestalo, ale když už jsem tam přišel, ztraceného času litovat netřeba.
Ježura: Následujícím Philm asi jen tam někdo neodpáře nálepku té kapely, která teď nahrává a vystupuje, protože Davea Lombarda vykopli od Slayer, ale i když jsem spíš než na Philm šel kouknout na pana bubeníka, příjemně mě překvapili. Jejich alternativní rock/metal totiž disponuje naprosto luxusně starosvětským a potemnělým odérem, nikam se nežene a jeho síla spočívá v relativní jednoduchosti. No a tahle kombinace na mě zkrátka zabrala. Velmi dobrý dojem na mě udělali oba Daveovi kumpáni, kterým člověk tu muziku prostě věřil, a nezklamal koneckonců ani samotný Dave. Sice mi trochu připadalo, že je to maličko jeho exhibice (a tím ani tak nemyslím instrumentální), každopádně jsem se větší část setu upřímně bavil, a to jsem stoner metalu a jeho derivátům nikdy na chuť nepřišel. Neříkám, že šlo o kdovíjak extatický zážitek, ale neuvěřitelná poctivost, jaká z té hudby i samotného vystoupení sálala, se prostě počítá.
H.: Nastupují rakouští Belphegor, které mám upřímně dost rád, a ať si říká kdo chce co chce, nejpozději od “Lucifer Incestus” muzika téhle bandy prostě zabíjí. Sice přiznávám, že už jsem od nich viděl i lepší koncerty, ale i tak to bylo jednoduše super, kapela hrála skvěle, nechyběla krev, nějaké ty rekvizity v podobě lebek, prostě klasika. Zvuk mi nepřišel moc ideální, kytary trochu zanikaly, Serpenthova baskytara nebyla slyšet skoro vůbec, většinu přeřvávaly bicí, ale na druhou stranu to nebylo tak hrozné, aby to nešlo přežít, a alespoň se člověk přesvědčil, že to současnému živému bubeníkovi Belphegor sype zodpovědně. Helmuth měl toho dne v hrdle naladěno hodně hluboko, možná až trochu moc, ale taky to nevadilo. Navíc se mi zdálo, že svým kolegům dává po vokální stránce o něco víc prostoru než v minulosti, což může být dáno jeho relativně nedávnými zdravotními problémy. Co se setlistu týče, Belphegor na koncertech sázejí především na rychlost, což se potvrdilo i tentokrát. Z poslední fošny “Blood Magick Necromance” zazněly celkem tři vály, z nichž se mi v živém provedení nejvíce zamlouvala “In Blood – Devour This Sanctity”, ale jinak zaznělo i pár povinných kusů, takže nesměl chybět brutální vál “Lucifer Incestus” nebo závěrečná “Bondage Goat Zombie”. Akorát hned na začátek Belphegor zahráli nějaký song, který jsem vůbec neznal, tak že by padla i ukázka z chystané fošny?
Ježura: Americké crossover HCčkáře Downset jsem si odpustil a místo toho šel doplnit síly před vystoupením Belphegor, kteří byli na řadě hned po nich a od kterých jsem si toho sliboval celkem dost. A Belphegor se mi za důvěru do nich vloženou odvděčili skutečně skvostným vystoupením, které si mě získalo prakticky hned. Všichni muzikanti nasazením ani v nejmenším nešetřili a set podle toho vypadal – byla to prostě nehorázná síla a epický nářez první kategorie. Těžko se v takové situaci vypichuje něco konkrétního, ale když by na to přišlo, určitě zdůrazním famózní vokální výkon frontmana Helmutha. Jeho hlasivky snad nejsou čistě lidské, jinak si ty zvuky, co z nich vycházely, nedovedu odůvodnit. Navíc – a to je důležité – bylo celé vystoupení perfektně uvěřitelné a ani náznakem strojené, což je při té řezničině, jakou Belphegor produkují, na hodně hlubokou poklonu. Belphegor mě zkrátka přesvědčili, že jsou skutečnými mistry svého řemesla, a učinili tak jedním z nejlepších čtvrtečních vystoupení vůbec. Parádní zážitek!
Atreides: Vzhledem k tomu, že středeční set mne nezlákal natolik, abych byl ochoten podstoupit sílící davy lidí, a čtvrteční příjezd se nevyhnul několika komplikacím, jsem na svůj premiérový Brutal Assault dorazil až během čtvrtečního odpoledne – což mne mrzí především z důvodu zmeškaných Novembers Doom. První kapelou, kterou jsem měl možnost zhlédnout, byli až salzburští hroziči Belphegor. Už při odbavování, opáskování a následném vstupu do areálu bylo slyšet, kdo to z pódia sype svůj death/blackový nářez, a ačkoliv tahle kapela (a žánr potažmo) není na běžné domácí poslouchání úplně můj šálek čaje, živému vystoupení rakouských satanášů nechyběla řádná dávka nasranosti, dravosti a agresivity. Prostě to mělo dostatečné koule na to, abych se rozehřál a připravil na další nášup – ač jak se později ukázalo, první den Brutal Assaultu se v mém případě nesl ve velmi volném duchu.
H.: DevilDriver už jsem taky neviděl poprvé, ale zatímco posledně mi to přišlo průměr, tentokrát to byla doslova jízda. Na podobných modernějších kapelách se mi líbí to, že na pódium vždycky vlítnou a chovají se tam, jako by bylo jenom jejich a nikdo před nimi ani po nich už nebyl. Všichni muzikanti naprosto suverénní, bezchybní a své nástroje drtili s obrovským zanícením. Nejlepší byl ovšem jako správný frontman sám zpěvák Dez Fafara, jehož řev byl vážně mocný a přišel mi mnohem, mnohem agresivnější a brutálnější než z desek. Zpočátku se mi sice Fafara zdál malinko otrávený, ale když viděl hodně aktivní kotel pod sebou a došlo mu, že tohle přece jenom asi nebude špatná show, hodně rychle otočil a po pár písničkách si koncert začal vyloženě užívat, neustále pařil, hecoval, dobře komunikoval s lidmi a mezi písničkami sem tam hodil nějaký vtípek – třeba jako když vyfuckoval všechny lidi stojící u vedlejšího pódia a čekající na další skupinu. A čím známější pecku odpálil, tím byl kotel masivnější a circle pity větší… teda ne, že by tam lidi nepařili nonstop celé vystoupení, ale když začala taková “Clouds Over California”, šlo to ještě do vyšších obrátek. Až takhle dobré jsem DevilDriver tedy nečekal, oproti ospalému výkonu na Sonishpere před pár lety to byla snad úplně jiná kapela, jednoduše výtečný a energický set, který kupředu uháněl jak zběsilý. Můžu říct, že jsem konečně pochopil, proč mnozí považují DevilDriver za tak velkou koncertní atrakci.
Ježura: To na DevilDriver jsem se chtěl kouknout vlastně jen ze zvědavosti, jakou cestu urazili od našeho posledního, čtyři roky starého setkání, a na takové pozorování stačilo usadit se na tribunu. A vyšší pozorovací stanoviště mi poskytlo docela zajímavý pohled. DevilDriver sice nehrají muziku, která by oslňovala svou promyšleností a inteligencí, nicméně jak jsem se (opět) přesvědčil, minimálně naživo to má zatracené grády. Vystoupení mělo už díky samotné muzice dost odpich, ale na další level ho posunul frontman Dez Fafara, který si početné a aktivní publikum dirigoval ve velkém stylu. Co chvíli dával povel k wall of death nebo circle pitu a lidé poslouchali na slovo, obě zmiňované kratochvíle dosahovaly opravdu grandiozních rozměrů a z tribuny se na to koukalo skutečně dobře. Krom toho se to taky fajn poslouchalo a DevilDriver se tak postarali o další velmi vydařený koncert, které čtvrteční program nabídl.
Atreides:DevilDriver mi popravdě nijak neučarovali a neměl jsem důvod, abych pod pódiem zůstával na víc než jen první song. Z toho důvodu jsem se vydal na průzkum areálu, obhlédnout, kde se dá slušně nacpat břicho nebo nakoupit něco z merch stánků, kterých v zadní části bylo požehnaně. Shodou okolností naše skromná výprava dorazila k Obscure Stage zrovna ve chvíli, kdy začali hrát našinci FDK. Pro mou maličkost jsou jménem, které jsem opět znal spíše z doslechu a neměl jsem absolutní představu, co by to mohlo být zač krom toho, že jejich hudba jest označována coby post-metal. Což volně přeloženo může znamenat prakticky cokoli od průseru až po naprostý skvost. Vystoupení FDK bych zařadil do té druhé poloviny – hutná, zastřená, zahloubaná, přesto velmi příjemně civilní atmosféra, o kterou se postarala nejen skvělá hudba, ale i komunikace s publikem. Nehledě na to, že pánové si své vystoupení náležitě užívali, což se ve výsledné náladě také odrazilo a zanechalo ve mně velmi pozitivní dojem.
H.: Nohy už pomalu začínaly bolet a den byl jen lehce za svou polovinou, takže z brutálních veteránů Dying Fetus jsem mrknul jenom na kousek, opět se přesvědčil, že tihle Američani živě prostě umí, ačkoliv hrají jen ve třech a John Gallagher a Sean Beasley se v podstatě nehnou od svých mikrofonů. Nicméně pozorovat jejich prstový tanec po hmatnících je dostatečně velká zábava. Kotel opět dával ploše před pódiem zabrat a festivaloví pařiči se nijak nešetřili. Celkově tedy další hodně dobrý koncert. Potěšilo mě, že mi stačili zahoblovat mojí oblíbenou “Your Treachery Will Die with You”, než jsem se utekl schovat, a i když bych rád mrknul na celou show, nakonec jsem se po pár skladbách uklidil si sednout na pivo… člověk asi stárne (smích).
Ježura: Jedny s death metalem koketující Američany vzápětí vystřídali další, tentokrát mnohem klasičtější. Dying Fetus patří k elitě brutálního death metalu už nějaký ten pátek a v Jaroměři ukázali, že tohoto statutu nepožívají jen tak pro nic za nic. Do lidí totiž pustili nemilosrdnou smršť, která drtila kosti, přerážela čelisti a snad každý příznivec žánru si mohl opravdu chrochtat blahem. Dying Fetus přišli a bez jakýchkoli serepetiček okolo vystřihli parádně poctivý žánrový koncert, který jsem od nich chtěl, a snad jediným mínusem jejich vystoupení tak byla skutečnost, že v závěru setu už to začínalo být trochu jednotvárné. To však nekladu za vinu ani tak samotným Dying Fetus, jako spíš tomu, že šlo už o třetí death metal v řadě a po dvou hodinách poměrně příbuzné muziky už člověk zkrátka trochu otupí.
Ježura:Ensiferum byli asi jedinou kapelou soupisky festivalu, u které jsem si mohl ukroutit hlavu nad tím, proč je pořadatelé vůbec zvali. Studiová tvorba v posledních letech velmi bídná, koncerty (alespoň podle mých zkušeností) nijak převratné… Takže asi nebude žádné překvápko, že jsem spíš čekal, jak těžký to bude průser. A průser to byl opravdu vydatný, i když ani ne tak vinou kapely, jako spíš zvukaře. V podstatě celý set totiž skoro vůbec nebyly slyšet kytary, a protože ty v případě Ensiferum tvoří zdroj takřka všech melodií, je asi zřejmé, jaký to mělo dopad. Co se týče samotného vystoupení, byla to taková standardní Ensiferum nuda, kterou jsem kapele nežral ani v dobách, kdy jsem jejich muziku poslouchal, ale na druhou stranu to nebyl ani žádný extra provar, takže těžko soudit. Hardcore fanoušci mohli být spokojení, ale za mě naprosto zbytečné vystoupení a jasná ztráta času.
Atreides: Když jsem se následně vracel z vydařeného vystoupení FDK k hlavní stagi, z pódia se ozývala jakási kakofonní variace na “In Sword I Trust”, která měla podle všeho být otvírákem setu Ensiferum. Vystřízlivění z mírné zahloubanosti, kterou ve mně FDK zanechali, nemohlo být krutější. Je mi záhadou, proč Obscure kapely podobného ražení na Brutal Assault vlastně tahají, protože už první song považuji za útok na psychické zdraví kohokoli, kdo vlastní byť jen špetku hudebního vkusu (a sluchu). Z těch dvou písní (dobře, možná třech, když připočtu i poslední “Iron”, jejíž druhou polovinu jsem zaslechl během čekání na Gojiru a která se jakž takž dala poslouchat), co jsem měl tu smůlu zaslechnout, si Brutal Assault odbyl nejhorší vystoupení festivalu hned zkraje. Ensiferum už prostě ne, a to ani v živém podání.
H.:To já jsem Ensiferum s naprostým klidem vynechal, protože mi bylo jasné, že to bude sračka, i kdyby měli zvuk křišťálový, a radši jsem se na plochu dostavil až v době, kdy zrovna měla začít řádit francouzská Gojira. Tahle čtveřice ve své hudbě nabízí přesně to, jak si já osobně (evidentně dost naivně, protože to umí málokdo) představuji, jak by měl znít opravdu kvalitní moderní metal – hutné a drtící, přesto inteligentní, má to myšlenku, navíc kapela svou hudbou míří směrem kupředu a nemá potřebu se obracet do minulosti nebo znít jako všichni stejně staří souputníci okolo. Kdo o sobě tohle může dneska říct? Navíc je Gojira v živém provedení silná, jak když vás do huby kopne kůň (tedy ne, že bych to zažil, ale dokážu si představit, že to asi bude pořádná pecka), což se potvrdilo i tentokrát, byť musím říct, že co si tak matně vzpomínám na rok 2010, kdy Gojira na Brutal Assault vystoupila naposledy, bylo to tehdy ještě o kousek drtivější. Ale i tak to bylo z mého pohledu opravdu úžasné vystoupení, a jak se ukázalo, skladby z aktuální desky “L’enfant sauvage” zněly v živé podobě naprosto mocně. Hned nástup v podobě “Explosia” a “The Axe” byl za plný počet bodů, stejně tak jako finále s “The Gift of Guilt”. Pro mě osobně jeden z vrcholů prvního dne.
Ježura: Obrat o 180° k lepšímu ale přišel jen chvilku poté, co Ensiferum ukončili produkci. Na řadu totiž přišli Francouzi Gojira a přelom dne a noci doprovodili koncertem, na který se toho dne sotva chytali leda tak Belphegor. Tahle kapela v posledních letech ohromně vyrostla, získala si spousty fanoušků a Brutal Assault byl svědkem toho, jak to vypadá, když se relativně mladí muzikanti zaštítění několika silnými nahrávkami a hnaní divokým zápalem pro věc pustí do díla. V jejich podání josefovská pevnost doslova vybuchla nezměrnou energií a přívalem emocí, jaké z hudby Gojira i samotných členů kapely tryskaly, a byl to náramný zážitek jak pro uši, tak i pro oči. Suverénně nejvýrazněji působila na pódiu bratrská dvojice Joa a Maria Duplantierových a oba mají svým výkonem velkou zásluhu na celkovém vyznění koncertu. Obzvlášť sledovat Mariovu smrtící bicí palbu živě byl opravdový zážitek. Přesto ale nemohu ani náznakem tvrdit, že by všechnu tu energii doprovázel byť jen náznak arogance, jak se občas u kapel, které jsou najednou hodně v kurzu, stává. Kdepak, Gojira si při tom všem uchovali pokoru a tím jen korunovali výborný zážitek, který nesmírně početnému davu připravili. Bouřlivá odezva fanoušků zde tedy byla naprosto na místě.
Atreides: Pojem známý spíše podle jména než podle hudby, přesto mi nabušený set příjemně civilních Francouzů pořádně spravil chuť po předchozí pouťové atrakci. Ať už to byl naprosto křišťálový zvuk, prog-deathový set nabitý energií od sklepa až na půdu nebo velmi příjemná komunikace s publikem, Gojira ukázala, že prostě umí a jejich set jsem si maximálně užil i přesto, že jejich tvorbu nemám nijak naposlouchanou a před festivalem jsem se s ní pomocí YouTube seznámil jen velice sporadicky, abych si ji dokázal žánrově alespoň někam zařadit. Ze čtvrtečního programu pro mě rozhodně nejlepší vystoupení, kterému nechybělo vůbec nic. Mimoto, Joe Duplantier je vynikající frontman.
H.:Na Anthrax jsem se podívat docela chtěl, protože při našem doposud jediném živém setkání mě tihle thrash metaloví velikáni hodně bavili, ačkoliv z desek nepatří mezi mé oblíbence, a také i z důvodů reportu, jenže nakonec to bohužel nevyšlo. Znáte to… únava, několik dalších zajímavých kapel ještě před sebou, s sebou doprovod, na nějž jsem taky musel brát ohled – Anthrax jednoduše padli za vlast, tak hurá na Fear Factory, kteří – přesně jak mají ve zvyku – odehráli trochu kontroverzní set, přičemž viník byl tentokrát jasný – zpěvák Burton C. Bell. Na autogramiádě sice chlapec potěšil, že měl na sobě vážně parádní triko od The Devil’s Blood, ale co se vokálu týče, tak vážně diplomaticky řečeno neměl svůj den a v čistých pasážích mu to místy ujíždělo takovým způsobem, že už nad tím skoro ani nešlo mávnout rukou. Navíc při vší úctě, kapele zřetelně oslabila i rytmická sekce… Mike Heller je sice rozhodně dobrý bubeník, což ostatně mimo jiné dokázal třeba na letošním velice zajímavém albu avantgardně death metalového projektu Azure Emote, ale Gene Hoglan, jenž na Brutal Assaultu s Fear Factory vystupoval posledně, to prostě není ani náhodou. Kromě toho ani neproběhlo slibované přehrávání kompletní desky “Demanufacture”, i když nutno dodat, že v tomhle byli Fear Factory nevinně – jak Burton C. Bell vysvětlil, jednoduše dostali na hraní tak málo času, že by to nestihli, takže museli najet na klasický best of setlist. V jeho rámci mě osobně nejvíce potěšily dva songy “Shock” a “Edgecrusher” z mé dodneška nejoblíbenější fošny “Obsolete”, která pro mě už asi napořád zůstane vrcholem tvorby Fear Factory. Ze zmiňovaného “Demanufacture” – jestli jsem správně poslouchal a jestli mě nešálí paměť – nakonec zazněly tři kusy – “Demanufacture”, “Replica” a “Self Bias Resistor”. Překvapivě se hrálo minimálně z aktuální tvorby, protože z posledních dvou desek “The Industrialist” a “Mechanize” zaznělo po jednom songu z každé, konkrétně “The Industrialist” a “Powershifter”.
Ježura: Thrashové klasiky Anthrax sem si až na pár průchodů v blízkosti pódia nechal bez výčitek ujít a s úderem půl jedenácté večerní jsem se opět uchýlil na tribunu, abych napravil jeden osobní dluh vůči metalovému žánru, a to konečně dát příležitost průkopníkům cyber metalu, Fear Factory. A věřte mi, že jsem se opravdu snažil tenhle koncert neodpálkovat hned na první dojem, ale čím více se těch dojmů střádalo, tím jsem si byl jistější, že se minimálně bez dalších živých vystoupení Fear Factory určitě obejdu. Uznávám, jistý vliv na to mělo zpoždění reproduktoru, který posílal zvuk na tribunu, ale i bez tohoto handicapu mě to prostě absolutně nebavilo, ba co hůř – z vokálního výkonu Burtona C. Bella jsem si nebyl jistý, jestli to myslí vážně. Až na vzácné výjimky byly jeho čisté party absolutně falešné a poslouchat se to dalo opravdu jen stěží. Dino Cazares svoje riffy sice sekal strojově přesně a naprosto odlidštěně, ale i kdyby se tlouštík i ostatní přítomní přetrhli, tohle by alespoň v mých očích určitě nezachránili. Opravdu velké zklamání, které jsem od kapely takového formátu ani v nejmenším nečekal.
H.:Voivod se letos vytasili s výbornou deskou “Target Earth” a svou formu bezezbytku potvrdili i živě, protože tohle byl suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich doposud viděl. Ono se tam na jednu stranu na pódiu nedělo na první pohled nic výjimečného, bylo to hodně uvolněné, ale i přesto, že samotná muzika Voivod taková rozhodně není (tedy přinejmenším na mě tak nepůsobí), to nějakým způsobem fungovalo absolutně skvěle, všechno si k sobě sedlo a ten koncert byl stručně řečeno výtečný. Ačkoliv se nedá říct nic jiného, než že pánové přišli a prostě “jenom” zahráli, odcházel jsem s pocitem, že to nemělo chybu. Možná trochu paradoxně mě však živě nejvíce bavily právě nové songy z “Target Earth”, obzvláštně francouzská “Corps étranger” byla libová, ale to může být do jisté míry dáno i tím, že mám aktuálně novinku nejvíc v hlavě.
Ježura: Progresivní veteráni Voivod mě naopak překvapili veskrze příjemně. I když jsem se jejich hudbě nikdy ani nesnažil přijít na kloub, tady jsem jsem dostal dobrý důvod tak konečně učinit. Odehráli totiž vystoupení, které ačkoli vykazovalo značnou míru uvolněnosti až ležérnosti, tak mu nechyběl drive a ohromný styl, s jakým Voivod svou muziku prezentovali. Všichni muzikanti do jednoho se o tyto zásluhy podělili rovným dílem a výsledkem byla necelá hodinka, která mě bavila i přes postupující únavu a cokoli, jen ne jednoduchou a prvoplánovou muziku, kterou Voivod hrají.
H.:S Entombed už to bylo o něco horší, ale přesto to nevidím tak špatně jako kolega pode mnou. Švédská legenda přišla, pořádně zachrastila svými riffy, ale tak nějak nic navíc, no… zatímco třeba u Voivod to prostě fungovalo, tady to bylo spíš takové průměrnější, a kdybych se na tenhle koncert vybodnul, vůbec o nic bych nepřišel, byť netvrdím, že taková kultovka jako “Left Hand Path” opět nepotěšila. Zpěvák L-G Petrov mi přišel klasicky ožralý, jak zákon káže, ačkoliv takový level jako posledně v Josefově, kdy se na pódiu poblil, to nebyl. Ale když tak o tom přemýšlím, nevzpomínám si, že bych ho někde viděl úplně střízlivého, takže to vlastně možná bude i jeho normální stav.
Ježura: Jestli jsem ležérnost u Voivod kvitoval s povděkem, v případě Entombed byla hlavním důvodem, proč mě celé vystoupení vůbec nebavilo. Oldschool švédský death v jejich podání nějak postrádal koule, a ačkoli bylo všechno zdánlivě v pořádku, prostě to ne a ne fungovat tak, jak by mělo. Je mi líto, ale takhle si show zásadní žánrové kapely opravdu moc nepředstavuju, a když jsem v jeho průběhu několikrát na férovku zaspal, také to o něčem vypovídá.
Ježura: Předposlední kapelou večera se stali deathcoroví řezníci Whitechapel, a jelikož zrovna tuhle kapelu jsem si před odjezdem na Brutal Assault trochu proklepnul, byl jsem skutečně zvědavý, jestli se pánům podaří mé opatrné naděje na objev dalšího poslouchatelného coru naplnit. A i když jsem nakonec neodcházel kdovíjak extra nadšený, tenhle ne úplně skromný požadavek se Whitechapel naplnit podařilo. Živý zvuk tří kytar a bicí artilerie byl tak neuvěřitelně ostrý, že postupně celou pevnost rozemílal na prach a v takovém kabátku i jednotlivé skladby fungovaly jako tříštivé granáty. Pravda, moc na větvi jsem nebyl ze starších a čistě deathcore skladeb, kterými Whitechapel nikterak nešetřili, ale když sáhli po takových kouscích, kde se dostaly ke slovu melodie, veškerou tu brutální řezničinu to nakoplo ke hvězdám a koncert mi tak zprostředkoval hned několik kurevsky epických momentů, u nichž jsem si říkal, že sázet tam Whitechapel podobné bomby častěji, tak mám o nejlepší kapele dne jasno. Bohužel se tak nestalo, ale i tak na mě Whitechapel zanechali dobrý dojem – jak svojí hudbou, tak opravdu výborným výkonem, jaký na pódiu předvedli.
H.:Já osobně jsem Whitechapel vynechal a udělal jsem si první výlet na třetí klubové pódium s názvem Obscure Stage, kde zrovna probíhalo vystoupení ukrajinských black metalistů Balance Interruption. Upřímně řečeno, měl jsem radši zůstat na Whitechapel, protože tohle byla asi největší kokotina, co jsem na letošním Brutal Assaultu viděl. Doposud jsem tvorbu kapely neznal, nicméně s vědomím, že východoevropská black metalová scéna patří k tomu nejzajímavějšímu, jsem to šel na blind zkusit, ale jak vidno, tohle asi byla ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Muzika nechutně neobjevná, nudná, přinejlepším průměrná, ale to ji možná ještě přeceňuji. Samotná kapela správně zle namalovaná, ale takovým tím způsobem, že jsem měl co dělat, abych se tam nerozesmál. Sorry, tohle prostě byla kravina… zrovna z ukrajinské scény šlo na festival vytáhnout něco mnohem zajímavějšího a kvalitnějšího.
H.:A na úplný závěr dne další trochu rozporuplné vystoupení. Osobně jsem dorazil až v průběhu druhého songu, takže jsem neviděl onen lapsus s kytarou, o němž hovoří kolega Ježura. Mně se to docela líbilo, protože zrovna Marduk mám prostě rád a jejich koncert si užiju vždycky, přesto bych jednu výhradu měl… jako já proti jejich staré tvorbě nemám vůbec nic a líbí se mi, ale při vší úctě si myslím, že by Marduk vážně měli přestat na koncertech přehrávat songy z roku 1991. Klidně bych se nebál první desky úplně vynechat, i když je mi jasné, že by to spoustu lidí nasralo, kdyby švédské komando nezahrálo “Wolves”, ale prostě jsem přesvědčen, že zrovna Marduk to vážně nemají zapotřebí a že i jejich současná tvorba je dost kvalitní na to, aby postavili výborný set jen z posledních čtyř desek, které nazpíval současný vokalista Mortuus. Uznávám, v případě Brutal Assaultu mě hodně mile překvapila a potěšila výtečná “Imago mortis” z opusu “Rom 5:12”, ale právě i na ní bylo vidět, že kdyby Marduk chtěli, určitě by to šlo. Škoda, že mě v tomhle ohledu skupina asi hned tak nevyslyší…
Ježura: Ačkoli se mi to ještě nějaké dvě hodiny nazpět zdálo nemožné, nakonec jsem přeci jen vydržel v bdělém stavu až do doby, kdy přišel závěr čtvrtečního programu v podobě švédské black metalové mašinérie Marduk, tedy další kapely, kterou jsem ještě neviděl a jejíž vystoupení na Brutal Assaultu jsem pojal jako příležitost k nápravě. Bohužel, okolnosti zapříčinily, že to ani tentokrát moc nevyšlo. Sotva se začalo hrát, Morganovi vypadla kytara a dojem triumfálního nástupu trve smrtonošů vzal za své. To by až tak nevadilo, ale o poznání horší bylo, že mě ani po opětovném nahození kytary muzika vůbec neoslovila a výkon kapely tomu také moc nepřidal. No, a protože je blbost snažit se udržet víčka v horní poloze, když hraje poslední kapela, jejíž koncert vás nebaví, bylo rozhodnuto – tři písničky a odchod do stanu. Tak třeba někdy příště…
Atreides: Ač jsem chtěl vidět ze zvědavosti alespoň Anthrax a Fear Factory, případně i nějaké další kapely z večerního programu, namátkou třeba Empyrion na Obscure Stage, posezení s přáteli nad flaškou dobrého pití nakonec zvítězilo a výše zmíněná jména jsem slyšel pouze coby ozvěny spoza kopce, který odděloval areál od kempu. Poslední kapelou, jež mne donutila se zvednout a dojít pod pódium, tak byli až Marduk, kteří zároveň uzavírali program na hlavní stagi. Marduk rozhodně platí za legendu black metalového podzemí, to je jasná věc, o které se netřeba hádat. Na jejich vystoupení na letošním Brutal Assaultu ovšem panují mnohem rozdílnější názory. Podle některých to bylo vystoupení skvělé, podle jiných to zas až taková sláva nebyla. Na škále od naprosto úžasného až na prostý průser se v jejich případě pohybuji zhruba v polovině. Špatné to rozhodně nebylo, leč jsem byl nejspíš moc unavený a příliš vzdálen pódiu, abych se do mrazivého black metalu mohl pořádně vcítit a zahrozit si v rámci antikřesťanské zloby se vším všudy. Kromě toho mám pocit, že zrovna v případě Marduk bych si jejich set mnohem víc užil v malém klubu, než na velkém pódiu, které atmosféru, kterou se snažili navodit, značně rozmělnilo.
Top5 2012:
1. Marillion – Sounds That Can’t Be Made
2. Converge – All We Love We Leave Behind
3. Kreator – Phantom Antichrist
4. Marduk – Serpent Sermon
5. In Mourning – The Weight of Oceans
CZ/SVK deska roku:
1. Forgotten Silence – La grande bouffe
2. Mörkhimmel – Zloskřivec
1. Marillion – Sounds That Can’t Be Made Tahle celkem nedoceněná progresivní rocková sebranka má patent na krásnou emotivní muziku. Způsob, jakým dokáže chytit za srdce a změnit tak vaše momentální rozpoložení od smutku po radost, se jen tak u někoho nevidí. Je super, že i po těch letech má v sobě neskonalou chuť a schopnost ty krásné pocity přenášet. Steve Hogarth musí mít šťastný život, jako jednomu z mála umělců se mu opravdu daří svými texty dotknout lidského srdce. A kytarová hra Steva Rotheryho je vymazlená až na vrchol. Osm skladeb, osm srdcovek. Ani jedna nezapadne mezi těmi ostatními. Silné emoce a krásné melodie.
2. Converge – All We Love We Leave Behind Tahle divoká parta si mě svou tvorbou získala už před pár lety. Ale s novou deskou mě posadili na prdel. Nejvyzrálejší výtvor téhle kapely, jedna silná skladba střídá druhou a vůbec vás nenapadne, že byste nějakou přeskočili. Šílený řev Jacoba Bannona má sílu vyřvat do hlavy díru a zběsilá hra celé kapely vlévá čerstvou energii do mojí zmučený palice. Nejlepší kus? Titulní “All We Love We Leave Behind” je jednoznačná sázka na jistotu.
3. Kreator – Phantom Antichrist Nemůžu samozřejmě zapomenout na své oblíbené thrashové velikány z Německa, jejichž tvorba je pro mě naprosto zásadní, a to od raných divočáren až po dnešní podobu. Na své červnové desce “Phantom Antichrist” se Kreator nechali obejmout heavy metalovými vlivy a do své muziky naroubovali více melodií, než je u nich obvyklé. Nicméně to není vůbec žádný důvod myslet si, že se Kreator zaprodali nebo podobné kraviny. Pořád je to ten plnokrevný thrash metal se zběsilými riffy a kytarovými běhy Fina Samiho a sírou naplněným hlasem ikonického Milleho Petrozzy.
4. Marduk – Serpent Sermon Marduk pro mě začali existovat až s deskou “World Funeral”, což byl první moment, kdy jsem se s nimi potkal. Od té doby už utekl nějaký pátek a tento rok nám Marduk naservírovali novou desku. Došlo k malému hudebnímu a zvukovému posunu. Kytary jsou mnohem čítelnější a Mortuusovy vokály čím dál chorobnější. Ale ani tady nedošlo k žádnému měknutí, hned na úvod titulní skladba zašlape do země a přitom stihne v refrénu vypálit vkusnou melodii. A tak to je celou desku, zběsilost, agrese a všudypřítomné melodie, buď skryté nebo přímo odhalené.
5. In Mourning – The Weight of Oceans Švédský cit pro atmosféru je nám každý rok servírován na hromadě nahrávek. Mě tentokrát nejvíce přesvědčila partička In Mourning, která mi děsně připomíná Opeth s důrazem na atmosférické prvky své hudby. Jinými slovy přes jistou známku technické náročnosti se tu nevyužívá složité lámání rytmů a najazzlé kytarové finesy. Valí se to pěkně od podlahy v relativně členitých kompozicích, ale s takovou atmosférou, že u každé skladby úplně cítíte, že se ani nemůže jmenovat jinak, protože to by už bylo něco špatně. Platí to hned u úvodní “Colossus”, která je skutečně kolosální.
CZ/SVK deska roku:
1. Forgotten Silence – La grande bouffe Pánové z Forgotten Silence jsou perfektní muzikanti. Jednou za dlouhý čas nám to dokážou novou deskou a krátkým turné. Stejně tak tomu bylo v případě “Velké žranice”, což je překlad názvu desky a filmu, se kterým je volně provázána. Komu se líbily jazzové a artové improvizace na desce “Kro Ni Ka”, může se cítit mírně překvapen, protože tahle deska je zase úplně jiná. Vrátily se vokály, které přináší nový velmi kvalitní zpěvák Satyr. Kompozice jsou těžké na poslech, ale vždy je tam nějaký motiv, kterého se můžete chytit. Jsou tu jazzové figury ve skladbě “Translucide (Brighton II.)”, stejně jako zběsilý nářez “Aalborg”, který svým hrdelním chropotem zaštítil Bruno z Hypnos. Myslím, že by hoši mohli u tempa vydávání desek zůstat, pokud je to základní podmínka k tomu, aby vytvořili skutečný klenot naší hudební scény, jakým tahle deska je.
2. Mörkhimmel – Zloskřivec Kapela, jejíž název padne jako prdel na hrnec, a ještě geniálnější název desky. “Zloskřivec”, to může být prakticky kdokoliv nebo cokoliv. Je jen na vás, jakou variantu si ve své fantazii představíte. Kombinují black metal s crustem a zní to sakra dobře. Tahle špína působí jako skvělý průplach pro člověka znechuceného celým současným světem, k čemuž mu zpěvák Slávek svým nemocným hlasem blije romantický text o “Hromadě mrtvých krav”. Jednoznačná naděje českého undergroundu.
Neřadový počin roku:
Agalloch – Faustian Echoes Agalloch jsou geniální. Ať už naservírujou cokoliv, spolknu jim to i s navijákem, a to i v případě tohoto výpravného EP, tvořeného jedinou skladbou. Jedná se o mocný příběh Fausta, ke kterému byl vytvořen výpravný soundtrack využívající všech možných prostředků pro umocnění atmosféry, jakou dokáží Agalloch rozhazovat po hrstech.
Artwork roku:
Marillion – Sounds That Can’t Be Made Tenhle úsporný, decentní, přitom kombinací barev naprosto výrazný obal ze skvělé desky opanoval mé srdce. Tuhle desku chci na vinylu jen pro ten pocit kochání se už jenom když se na něj podívám.
Shit roku:
John Frusciante – PBX Funicular Intaglio Zone Nechápu, kde se stala chyba, ale že tenhle vcelku schopný a originální kytarista nahraje něco takového a ještě to bude mít chuť vydávat, to by mě nenapadlo nikdy. Na tomto “albu” si hraje s programovacími mašinkami a své náhodné pokusy zaznamenal se slovy, že v tom teď vidí budoucnost své tvorby. Nemůžu si pomoct, ale mám takový dojem, že Johnovi z té meditace už definitivně hráblo. Zářivě růžový křiklavý obal dostatečně varuje před obsahem tohoto “výtvoru”.
Koncert roku:
Marillion: Praha – Retro Music Hall,25.11.2012 Marillion celkem ovládají můj letošní hudební rok. Konečně jsem si taky splnil odvěký sen v podobě jejich živého vystoupení. A to byla čirá radost, sledovat ty postarší pány, s jakým elánem kouzlí ty krásné melodie a texty, a jak tím dokázali posluchače dokonale zabalit. Nevím jak ostatní návštěvníci, ale já fakt na dvě hodiny zapomněl na všechno a jenom vnímal tu čirou nádheru.
Videoklip roku:
Les discrets – Ariettes oubliées Tihle melancholičtí mistři přišli s černobílým zdánlivě nicneříkajícím klipem. Ale na mě působí víc než sledování nějakých nabušených svalovců zdvíhajících pěstí. Melancholie a smutek ze skladby i z videa stříká na všechny strany a je jen na vás, nakolik se tím necháte obejmout.
Potěšení roku:
Blaze Bayley Dost mě potěšila forma a celkový přístup zpěváka Blaze Bayleyho ke své hudbě a ke svým fanouškům. V jeho hrudi tluče opravdové metalové srdce a obě letošní setkání s ním vždy dokázala nakopnout a dát sílu jít dál a se vztyčenou hlavou se postavit svým problémům. Co mě na tom tak těší? Že tu sílu v sobě našel přes všechny útrapy i Blaze Bayley.
Zklamání roku:
úmrtí Marka Reala Smrt Marka Reala z kapely Riot, se kterou předtím vydal úžasnou desku.
Zhodnocení roku:
Po hudební stránce byl tento rok jako vždycky chvíli lepší, chvíli horší. Poznával jsem nové kapely s novými výbornými deskami, zatímco mě moji oblíbenci dokázali svými novými počiny zklamat. Arogance mezi některými metalovými fanoušky pořád přetrvává a bude přetrvávat dál. Zásadní věcí by bylo oddělení zrn od plev v rámci metalových kapel, vychází příliš mnoho zbytečných desek, který poslouchá jen pár lidí, nebo se to nedá poslouchat vůbec. Jestli tohle zahlcování bude pokračovat, neumím si ty důsledky představit. Jo a chybí nějaké velké jméno na poli heavy metalu, ti nejlepší z oboru už pomalu stárnou a Sabaton za budoucnost heavy metalu při troše zdravého rozumu považovat fakt nejde.
Extrémny metal bude mať aj v roku 2016 na Slovensku svoj sviatok. Najväčší domáci festival orientovaný na najtvrdšie žánre sa opäť odohrá v nádhernom prostredí Ostrého Grúňa. Tu sa zíde nielen to najlepšie z domácej scény, ale aj veľké množstvo zaujímavých zahraničných hostí.
