Archiv štítku: DevilDriver

Redakční eintopf #89 – květen 2016

Tamás Kátai – Slower Structures
Nejočekávanější album měsíce:
Tamás Kátai – Slower Structures


H.:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Grausame Töchter – Vagina dentata
3. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn

Kaša:
1. Hatebreed – The Concrete Confessional
2. Grand Magus – Sword Songs
3. Death Angel – The Evil Divide

nK_!:
1. DevilDriver – Trust No One
2. Six Feet Under – Graveyard Classics IV: The Number of the Priest
3. Suidakra – Realms of Odoric

Atreides:
1. Astronautalis – Cut the Body Loose

Skvrn:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Hatebreed – The Concrete Confessional

Onotius:
1. Katatonia – The Fall of Hearts
2. Gorguts – Pleiades’ Dust
3. Vektor – Terminal Redux

Metacyclosynchrotron:
1. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn
2. Grave Miasma – Endless Pilgrimage
3. Ellorsith / Mannveira – split

Řešení osobních mimohudebních záležitostí je teď sice v redakci na prvním místě co do priorit, ale tradiční redakční eintopf vynechat nelze. Stačí, že jsme na květen vynechali koncertní eintopf, jelikož se u nás všech nad účastí na koncertech vznášejí otázníky, pročež se nikdo moc necítil na to, aby se do článku zapojil.

Nicméně zpátky k redakčnímu eintopfu. Pro dnešek to moc nebudeme zdržovat a v rámci povinných úvodních tlachů zmíníme jen to, že tentokrát byl boj o pozici nejočekávanějšího alba dost těsný. Žádné suverénní převálcování konkurence, jako se to minulý měsíc povedlo Ihsahnovi, se tentokrát nekonalo. S nejtěsnějším možným náskokem si tedy pro sebe vítězství uzmul Tamás Kátai, původem maďarský muzikant aktuálně sídlící ve Skotsku. V květnu však nenabídne novou desku svého hlavního projektu Thy Catafalque (však také poslední album „Sgùrr“ je venku půlroku), nýbrž druhé sólové album „Slower Structures“… Zbytek už si přečtěte sami níže, ha!


H.

H.:

Na první pohled květen zas takové pecky nenabízí, ale na ten druhý už je výběr o poznání přívětivější, akorát člověk musí koukat i mimo vody zkreslených kytarových riffů. Flek nejočekávanějšího alba je ode mě docela očekávatelná volba – samozřejmě to bude druhá sólová deska Tamáse Kátaie, lídra Thy Catafalque. Tomuhle chlapíkovi žeru úplně všechno, takže prostě nemůžu zvolit cokoliv jiného. Jako vždy, i vůči „Slower Structures“ mám ta nejvyšší očekávání a nic jiného než dokonalost neberu! První ukázka „Raining This Morning“ je super, takže opětovně doufám v dávku tuze nádherné muziky.

Druhé místo tentokrát musím přisoudit holkám se zálibou v tvrdé elektronice a v estetice až od 18 let. Je to tak, vážení, Aranea Peel a její armáda skoro-nahých subinek se opět hlásí o slovo s novou deskou „Vagina dentata“. Minulý počin „Glaube Liebe Hoffnung“ byl po čertech skvělý, tak nemám problém věřit tomu, že Grausame Töchter nezklamou ani tentokrát.

No, a do třetice všeho dobrého zlého už nějaký ten metal. Vydání nové desky True Black Dawn totiž nelze přehlížet, obzvlášť když tato kapela svými počiny šetří. Však od minulé dlouhohrající desky „Blood for Satan“, vydané ještě pod dřívějším názvem Black Dawn, uběhlo již 16 roků a od poslední nahrávky jakéhokoliv typu, tedy splitka „O.B.C.“O a Enochian Crescent, uplynulo už 11 let. A to je sakra dlouhá doba, tudíž je jenom dobře, že je „Come the Colorless Dawn“ konečně tady!


Kaša

Kaša:

V květnu se toho z hudebního hlediska stane opravdu dost a mě jen mrzí, že při této příležitosti můžu do tradičního eintopfu vybrat pouze tři události. Na své si totiž přijdou fanoušci thrash metalu, kteří již určitě mají v kalendáři zaškrnuto hned několik jmen, na něž se těším i já, protože jsem tenhle hudební směr poslední dobou lehce zazdíval. Z těch několika chystaných počinů musím ale vybrat jen jeden a finální volba padla logicky na ten, do kterého vkládám největší naděje. A ty směřují k další studiovce kalifornských thrasherů Death Angel, „The Evil Divide“. Death Angel sice nejsou mojí thrashovkou číslo jedna, ale vždycky jsem pro ně měl slabost, a protože si od svého návratu na scénu drží stabilní formu, tak kdyby to bylo možné, tak bych si na ně určitě vsadil.

Něco podobného by se dalo říct také o Grand Magus. Přestože mě tahle severská trojka dlouhá léta míjela, tak od vydání „The Hunt“ na ně nedám dopustit. Poslední studiovky jsou velmi sympatickým posluchačským zážitkem, JBho živelnost a přednes je velmi uhrančivá kombinace, jež mě baví. Když si k tomu člověk připočte pozoruhodně poslouchatelnou variaci zatěžkaného heavy metalu, který je prostý na debilní momenty, tak je snad jasné, proč „Sword Songs“ na tomto místě prostě nemůžu opomenout.

A jdeme do finále, o němž jsem měl jasno hned v první vteřině, kdy jsem se dozvěděl, že novou placku na květen ohlásili hardcoroví bijci Hatebreed. Nečekám sice, že by se parta kolem Jameyho Jasty dokázala vzedmout k takové formě, aby pokořila svůj nepřekonatelný monolit „The Rise of Brutality“, ale poctivou náloží metalického HC z jejich rukávu nikdy nepohrdnu. Při poslechu prvního singlu z „The Concrete Confessional“, jimž se stala skoro až thrashová rychlovka „A.D.“, se ve mně rozohnila nostalgie, která mi připomněla doby, kdy jsem s touhle kapelou vstával i usínal, takže míra natěšenosti je na hodně vysoké úrovni.


nK_!

nK_!:

Téměř tři roky stará placka „Winter Kills“ od DevilDriver mě tehdy kdovíjak nechytla a v recenzi jsem jí udělil pouze čtyřkové hodnocení. Předchozí počiny těchto Američanů v čele s Dezem Fafarou mě zkrátka bavily mnohem více. Dez v mezičase stačil vydat novou fošnu s Coal Chamber, i ta se ale rychle oposlouchala. Spraví „Trust No One“ pošramocenou reputaci? Doufám, že s přehledem.

Six Feet Under jsou sázka na jistotu a jejich série „Graveyard Classics“ nikdy nezklamala. A slyšet třeba „The Evil That Man Do“ v deathové úpravě? To chceš. Nebo alespoň já jo. Jako takovou malou třešničku na dortu volím coby svého třetího favorita německou Suidakru. Že jste o téhle folk/death metalové kapele nikdy neslyšeli? Velká chyba, starší tvorba stojí minimálně za jedno či dvě poslechnutí.


Atreides

Atreides:

Pokud jsem od začátku roku neměl problém najít hrstku interpretů, jejichž nové počiny mě tuze zajímají, v květnu došla munice takřka na všech frontách. Nicméně se našel alespoň jeden: americký indie rapper Astronautalis, na jehož novou desku čekám už nějaký ten pátek. Konkrétně od doby, kdy vyšla fantastická „This Is Our Science“, což je, pokud mě paměť neklame, pět let nazpět. A vzhledem k tomu, že to je jedna z desek, která mě víceméně k rapu a hip-hopu vůbec dotáhla a ukázala mi, že tenhle žánr není jen tlupa negrů s tunou zlata na krku, to jakýkoliv nástupce bude mít setsakra těžké – už jen pro tuhle nostalgickou hodnotu. Na druhou stranu, již dříve vypuštěné náznaky („Sike!“, „Running Away from God“) napovídají, že čekání se v tomhle případě vyplatilo, protože to vypadá, že tahle nenápadná persona opět přišla s nápaditým materiálem vybočujícím z dosavadní diskografie, aniž by porušila svůj rukopis a osobitý styl.


Skvrn

Skvrn:

Dubnové hody začíná střídat květnová chudoba. Nevím, jak je tomu u vás, ale v mém případě to vypadá právě takto. Květen od vyložené bídy uchránil Tamás Kátai, který po deseti letech od debutu vydává druhou sólovou nahrávku. Uvidíme, co „Slower Structures“ nabídne, alespoň já čekám minimalisticky laděné jemnosti někde na pomezí ambientu, folku a soudobé klasiky. Připravte se na mlhavé tóny klavíru, houslí a kontrabasu, jež zaštítí (nejen) Kátaiovy vokály; připravte se urychleně – album vychází již druhého. Což mi nenápadně říká, že bychom si mohli udělat čas i na druhou příčku měsíce – „The Concrete Confessional“ z pera Hatebreed. Co vám budu říkat, hardcore takřka neposlouchám. Jako univerzální léčivo na bolístky se však Hatebreed pokaždé osvědčili, a i když ani novinku na pravidelné otáčení nevidím, jednou za čas si humpolácky zařvat neškodí.


Onotius

Onotius:

V květnu vyjde sice hromada desek, jež si ze zvědavosti pustím, avšak znatelně těžší je vybrat z nich trojici, která by nějak výrazněji vyčnívala. Kdybych však měl jmenovat jednu jedinou, již bych chtěl slyšet už teď, byla by to novinka švédské Katatonie. Pravda, očekávat nějaké překvapivé žánrové kotrmelce by bylo asi naivní, ale přesto jsem zvědav v jaké formě se kapela na desce „The Fall of Hearts“ bude nacházet. Dále si rozhodně nenechám ujít nové EP death metalových Gorguts, protože pokud bude mít novinka stejně hutnou atmosféru, jak tomu bylo na comebackové „Colored Sands“, máme se na co těšit. Mimochodem obal se velmi povedl. Dále nevynechám novinku technicky thrashmetalových Vektor, jejichž „Black Future“ mě svého času dost bavilo.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Květen neslibuje žádné pecky, ze kterých bych měl chcát maggi v kostkách, ale pár titulů, na něž jsem docela zvědavý, se přeci jen najde. Například nová deska finských (True) Black Dawn. Nekompromisní, patnáct let starou prvotinu „Blood for Satan“ jsem v nějakých patnácti/šestnácti sjížděl dost často, své kouzlo má i teď, takže jsem byl za překvapivé oznámení nové desky rád. Díky pisálkovské protekci již taje nového alba „Come the Colorless Dawn“ pomalu rozkrývám a prozatím mohu alespoň říct, že se průser nekoná. Avšak o konečném verdiktu, který by se měl objevit v recenzi, jasno stále nemám.

Britští Grave Miasma taky nepatří k těm, co by novinky chrlili jednu za druhou a chystané EP „Endless Pilgrimage“ je navíc posledním titulem před plánovanou tvůrčí pauzou. Vypuštěnou ukázku jsem ani pořádně neposlouchal, protože věřím, že EP poskytne přesně ten záhrobní a nepříjemný zážitek, který předchozí tituly Grave Miasma nabízely v míře vrchovaté. No, a eintopf dnes tak trochu z nouze doplním splitkem skotských Ellorsith a Islanďanů Mannveira. Nehořím láskou ani k jedné kapel, ale debutová ípka obou byla dost slušná. Fakt, že split vydávají Dark Descent, přeci jen skýtá možnost, že by nováčci mohli příjemně překvapit.


DevilDriver – Winter Kills

DevilDriver - Winter Kills
Země: USA
Žánr: groove / melodic death metal
Datum vydání: 27.8.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Oath of the Abyss
02. Ruthless
03. Desperate Times
04. Winter Kills
05. The Appetite
06. Gutted
07. Curses and Epitaphs
08. Carings Overkill
09. Haunting Refrain
10. Tripping Over Tombstones
11. Sail [Awolnation cover]
12. Shudder [bonus]
13. Back Down to the Grave [bonus]

Hodnocení:
nK_! – 4/10
H. – 7/10
Kaša – 6/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 5,9/10

Odkazy:
web / facebook

Dez Fafara se vrátil z ročního reunion turné Coal Chamber a jal se se svou momentálně domovskou formací DevilDriver vypustit do kritického světa v pořadí již šestou řadovku, tentokráte jménem “Winter Kills”. Pamětníci jistě zaloví v hlavinkách a vzpomenou si, že recenze na “Beast”, duchovního předchůdce zmíněné novinky, bylo v naší redakci přijato vesměs kladně a vysloužilo si průměrné hodnocení celých sedmi bodů, což se samozřejmě ne každé desce podaří. A jak je na tom ona aktuální “Zabíjející zima”?

V první řadě je potřeba si přiznat krutou pravdu – DevilDriver nahráli spíše podprůměrný materiál a upřímně, na prvních několik poslechů zní všechny písně až nepříjemně podobně. Ve skutečnosti jsem si nejprve připadal, jako bych sjížděl jeden song třináctkrát dokola za sebou, což není vždy až takové terno. Teprve až na nějaký čtvrtý pokus se začaly profilovat zajímavější kousky a celkem mě mrzí, že jich není tolik, kolik by si takový průměrný skalní fanoušek (rozuměj třeba já) kapely představoval. “Winter Kills” si drží několik málo silných momentů v podobě pár unikátních písniček, ale na novou řadovku zavedené kapely je to sakra bída. Kde se předchozí “Beast” alespoň částečně vymanilo z bahna patosu a jednotvárnosti svých dvou mladších bratříčků, tam se “Winter Kills” opět nebezpečně přibližuje vodám označeným jako “nebetyčná nuda” nebo “absolutní zbytečnost”. Definitivně pryč jsou doby prvních dvou alb, která měla hlavu a patu, bavila a dokázala nabídnout dostatečné množství zábavných a svým způsobem zvláštních songů.

Kde se ale stala chyba? Technicky není samozřejmě novince co vyčítat, protože americká uskupení velikosti a slovutnosti DevilDriver si mohou dovolit se zvukem maximálně tak experimentovat, ale jakýkoliv přešlap v kvalitě se jim už nepromíjí. Jednotlivé nástroje znění správně ostře a razantně – ostatně přesně tak, jak jsme byli vždy zvyklí. Ale tady se paradoxně dostáváme k samotnému kameni úrazu. Je hezké si na něco zvyknout a oceňovat minimalistické odklony, ale sám sebe se ptám, zda by se tato fráze dala uplatnit i na muziku a tu od DevilDriver konkrétně. Sice tu pod nos dostaneme zase tu samou porci hrubých melodií a hřímavých riffů podpořených dělovou bicí palbou a ne-úplně-na-live-stavěným vokálem, ale nepřejedli jsme se toho už trošičku? Dokola a dokola to stejné a bez jediné špetky invence nemůže dlouhodobě uspokojovat ani toho vesnického Pepíka. I když…o sexu se naštěstí nebavíme.

Dez Fafara ale řádí jako pominutý, jelikož se momentálně nachází v pravděpodobně životní hlasové formě. Ne, že by měl tak obdivuhodný rozsah (to po něm ani nikdo nechce), ale na “Winter Kills” pěje opravdu uvěřitelně a byť pořád stejně, jedná se zřejmě o největší tahák současných DevilDriver. Zachraplat dohromady pět minut jako onen nekompromisní frontman, má kdekdo hlasivky na hodnou chvíli určené k odpisu a recyklaci. Škoda jen, že živě se od něj asi nikdy nedočkáme podobného výkonu, jaký předvádí na studiovkách. To ale dostatečně dohání charismatem a velikostí circle pitu, o čemž jsme se mohli koneckonců z první ruky přesvědčit před měsícem na Brutal Assaultu.

Jestli “Winter Kills” v některých momentech dokáže zabavit a jestli je možné vypíchnout jeden opravdu dobrý kus materiálu, který stál za to dvouapůlleté čekání, jednalo by se stoprocentně o titulku s nečekaným označením “Winter Kills”. Čtvrtá skladba v pořadí se uvede solidním bicím námelem podpořeným důraznou melodií a prakticky vzápětí navazuje opravdu povedeným refrénem, který by se dal zařadit mezi to nejlepší, co DevilDriver za svou takřka dvanáctiletou kariéru nahráli. Solidní se také jeví hnedka následující počin nesoucí název “The Appetite”, ke kterému se někde tady okolo dokonce válí i videoklip (celkem funny, doporučuji alespoň zhlédnout – schválně, kdo z našich čtenářů se v něm uvidi?). Slušná koncertní rubačka, na kterých vlastně DevilDriver posledních několik let staví svou slávu. Ještě se trochu vrátím k začátku alba a vzpomenu na slušně se rozjíždějící “Ruthless” s celkem obstojným, ale ne zase tak novátorským refrénem a následující “Desperate Times” která naopak svého předskokana v refrénu předčí. O druhé polovině desky se dá bohužel mluvit jen jako o zbytečné vatě, která končí ve chvíli, kdy na scénu nastupuje bonusový materiál. Ten tvoří dvě originální písně vlastní tvorby a jeden cover, jmenovitě “Sail” od americký alternativních rockerů Awolnation. Ten je upraven překvapivě dobře a osobně si myslím, že je minimálně o tisíc procent lepší nežli originál. Klobouček. Alespoň za něco.

Blížíme se k závěru a bohužel musím konstatovat, že DevilDriver zůstanou už navždy asi jen koncertní kapelou, která sice dokáže živě rozpoutat slušné peklo, ale bohužel to bude pořád kompenzovat poměrně generickými a umělými alby, která nemají doma z reproduktorů nebo sluchátek valný smysl. Už ani nevěřím, že by se kdy podařilo překonat vály “DevilDriver” a “Fury of Our Maker’s Hand”, což je rozhodně škoda. Jestli se totiž globálně má “Winter Kills” se svými souputníky čím měřit, je to alespoň trochu zajímavý a dobře vyvedený obal, ne jen variace na podivnou sovu nebo kapelní dvorní znáček. Smutná čtyřka s výhledem jen a pouze na horší časy. What a shame.


Další názory:

Jsou kapely, u nichž bych nikdy nevěřil, že je zrovna já budu obhajovat proti lidem, kteří se nazývají jejich skalními fanoušky a daný žánr mají na rozdíl ode mě vyloženě rádi (ne, že bych proti té skupině nebo celému stylu něco měl, jde jen o to, že dobrovolně si asi radši pustím něco trochu jiného)… a DevilDriver jsou právě takovou kapelou. Ale při vší úctě ke kolegovi nade mnou, na 4/10 “Winter Kills” fakt není ani omylem. Zcela jistě je pravda, že parta okolo Deze Fafary už dávno tak trochu upadla do tvůrčího stereotypu a jednotlivé nahrávky kapely se mezi sebou liší maximálně tak kosmeticky, nicméně se podle mě nedá popřít, že si DevilDriver nějaký ten kvalitativní standard stále udržují. Vůbec nikam se neposouvají, což je i z mého pohledu samozřejmě mínus, ale schopnost napsat řízné songy plné nasrané rytmiky, našlapaných riffů a brutálního vokálu hlavního maskota rozhodně neztratili ani v nejmenším. A na rozdíl od kolegy výše mě některé pecky chytly hned na první poslech, zejména taková “Desperate Times” s prdel-nakopávajícím refrénem. Také souhlasím s tím, že první polovina je o něco drtivější, nezdá se mi ovšem, že by měl být závěr “Winter Kills” natolik slabý, aby to tu nahrávku úplně položilo. Možná by albu neškodilo malinko zkrouhnout stopáž z 50 minut (v limitované edici dokonce bez pár drobných rovnou hodinu) na přijatelnejších 30-40 minut, ale ani tohle albu neláme vaz natolik, aby patřilo mezi podprůměrné desky. Přiznávám se, že jsem byl trochu na vážkách, jestli dát 6,5/10 nebo 7/10, čímž chci říct, že je ta sedmička trochu slabší, ale nakonec jsem došel k názoru, že si ji “Winter Kills” pořád zaslouží, byť svoje mouchy to jak samostatně, tak i v kontextu celé tvorby DevilDriver má. Jak jsem již ale řekl, nejedná se o tak velké přešlapy, aby si ten počin podle mě zasloužil takovou potupnou známku. Nejlepší songy: “Desperate Times”, “Winter Kills”, “The Appetite” a “Haunting Refrain”.
H.

“Winter Kills” není (k mému překvapení) vůbec špatná deska. Ačkoli nejsem zrovna skalní fanoušek DevilDriver, jejich druhé a třetí album mám rád a občas si je pustím. Letos se naštěstí neopakuje situace z předchozích “Beast” a “Pray for Villains”, které na mne působily jako velmi slabý odvar svých silnějších předchůdců a které jsem v obou případech slyšel možná dvakrát. “Winter Kills” konečně dobře šlape, songy jsou dostatečně důrazné, agresivní a mají pověstný tah na bránu. Dez Fafara je jako vždy skvělý, a přestože si řve to svoje bez sebemenší snahy o ozvláštnění, tak u takové metalové brusky, jakou jeho parta předvádí, to zas tak moc nevadí. První půle “Winter Kills” mě baví víc, i když si nemyslím, že by to bylo jen povedenějšími songy, spíš mě to ke konci začínalo mírně nudit, protože jedenáct téměř totožných písní za sebou není nic, z čeho bych šel do kolen. V závěru mě probrala až vypalovačka “Tripping Over Tombstones”, což je z posledních čtyř skladeb jediná výrazná. Mými osobními favority jsou “Ruthless”, chytlavá titulní píseň a hlavně “The Appetite”. Tyto tři mě chytly hned na první poslech a brzy se staly mými oblíbenými. Pokud se DevilDriver pokoušeli o slušný nadstandard, tak se jim to povedlo, bohužel na nic víc tahle kapela už nejspíš nikdy nedosáhne. Nebýt slabého závěru, sáhnu ještě o bodík výš, takhle si i v budoucnu pustím radši “The Fury of Our Maker’s Hand”
Kaša

“Winter Kills” nevidím zdaleka tak černě jako kolega nK_! v recenzi nade mnou. Jasně, DevilDriver nesložili bůhvíjak přemýšlivé, těžce stravitelné album, které by odhalovalo skrytá zákoutí až po několika posleších. Čekal však někdo od DevilDriver něco jiného než několik výborných písniček, u kterých nohama prověříte pevnost podlahy, v některých případech samotných bot? Myslím, že ne, a pokud ano, tak pro něj nemám pochopení. Pro “Winter Kills” je existenčně důležité, že skladby mají silný tah na bránu, ve kterém dřímá obrovský potenciál pro živá vystoupení. Oblíbil jsem si rytmicky silné kousky jako “Ruthless”, “Desperate Times”, klasickou groove zasekávačku “Gutted” nebo zřejmě nejlepší věc na desce, titulku “Winter Kills”. I když se rozhodně najde několik slabších úseků, za který považuji především nezáživný konec desky včetně obou bonusů, jsem přesvědčen, že “Winter Kills” si i přes svou nepříliš velkou pestrost čtyřkovou kritiku nezaslouží.
Skvrn


Brutal Assault 18 (čtvrtek)

Brutal Assault 18
Datum: 8.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Balance Interruption, Belphegor, Coffins, DevilDriver, Dr. Living Dead!, Dying Fetus, Ensiferum, Entombed, FDK, Fear Factory, Gojira, Hacride, Magrudergrind, Marduk, Novembers Doom, Philm, Voivod, Whitechapel

H.: Čtvrteční program začíná už v 11 dopoledne a otvírají jej Abstract Essence. Tuhle kapelu jsem viděl už asi tak stokrát a většinou mě vždycky baví, ačkoliv z desek ji příliš nemusím. Tentokrát ovšem ne. Ne, že by to byla tak úplně chyba Abstract Essence, protože ti na pódiu objektivně předváděli svůj standard, jehož středem pozornosti byl klasicky zpěvák Ondráš, ale i tak to prostě tentokrát nebylo ono. Určitě tomu dost napomohlo i to, že bylo nechutné vedro, přičemž já osobně podobné počasí prostě nesnáším, ale na druhou stranu, když je koncert dobrý, člověk tam vydrží i tak. Tady jsem se po pár písničkách uklidil k občerstvení do stínu, což mi v takovém počasí přišlo jako smysluplnější činnost. Snad se někdy příště budu bavit zase víc…

H.: Ze stínu mě o hodinu později vytáhli až Coffins z Japonska, na které jsem byl dost zvědavý – a nutno dodat, že se rozhodně vyplatilo se kvůli jejich půl hodince na tom sluníčku smažit. Japonci si sice svůj hrací čas ještě zkrátili trochu pozdním příjezdem a tím pádem protáhlou zvukovkou, ale když spustili, bylo to vážně super. Když se rozjely death metalové pasáže, byl to výborný oldschool, chrastivý a špinavý sound, nic vyloženě originálního, ale zato něco vážně zábavného. Když to pak japonská čtveřice občas pročísla doomovými momenty, byl to pohřeb jak prase, během něhož vážně potěšila vytažená basa, která právě v těch pomalejších kusech vystoupla nahoru a drtila naprosto ukázkově. Sice Coffins byli přesně ta kapela, které neslušel ani čas okolo oběda, ani denní světlo a vlastně ani velké pódium a myslím si, že kdyby skončili na třetí klubové Obscure Stage, užil bych si je ještě více, ale i tak se mi to moc líbilo. Žádná velká show to nebyla a Japonci víceméně “jen” hoblovali a házeli mařenou, ale některým kapelám to prostě stačí. Coffins zaváleli.

H.: Ve čtvrtek jsem shodou náhod vynechal až na tři výjimky všechny účinkující na levé Jägermeister Stage a koukal obkapelu na všechno, co se objevilo na pravé Metalshop Stage. Jako další jsem tedy viděl kus zámořských šílenců Magrudergrind, kteří i v pouhých třech lidech (bicí, kytara, vokál) předvedli naprosto zničující bordel. Určitě se najdou lidi, jimž tohle přijde jen jako prasácký chlív bez většího smyslu, ale ta muzika svou silou, agresí a intenzitou prostě drtila, z pódia se valily proudy energie a výsledek byl nářez jako prase. Ačkoliv jsem Magrudergrind samozřejmě znal již dříve, živě jsem je viděl poprvé a musím uznat, že to bylo jednoduše maso. Až zase někdy bude příležitost, určitě si to nechám líbit znovu. Pecka!

H.: Přichází první zmiňovaná výjimka z Jägermeister Stage v podobě hardcore/crossover/thrash Švédů Dr. Living Dead!. Sotva ovšem kapela dohrála první song, přišel nemilý výpadek kytary, jenž vystoupení stopnul na několik dlouhých minut, což také Dr. Living Dead! nesli poněkud nelibě a zpěvák Dr. Mania pálil jednu nadávku za druhou. Po chvíli se však technické potíže podařilo vyřešit a skupina opět hrála. Osobně podobné záležitosti po hudební stránce příliš nemusím, ale na Dr. Living Dead! jsem byl docela zvědavý, jelikož jsem na jejich adresu doposud neslyšel snad nic jiného než superlativy a protože obecně takovýhle žánrový koktejl bývá živě dost výbušný. A přesně tak to vypadalo, protože když severská úderka konečně spustila, začal jsem se bavit opravdu náramně. Čtveřice jela na plný plyn, set jel až do konce ve vysokých obrátkách, muzika byla v živém podání chytlavá jak nic jiného, moshpit byl správně šílený, dohromady – hodně super. Že nechyběly ani typické masky-lebky Dr. Living Dead!, snad netřeba ani dodávat.

H.: Žánrovou výhybku znatelně přehazují Novembers Doom, kteří – ostatně jak už jen jejich název říká – hrají doom metal. Osobně mám tyhle zámořské chlapíky docela rád a na některé jejich desky nedám dopustit, při našem posledním živém setkání mě ohromně bavili, ale sorry, tentokrát to prostě byla obrovská nuda. Určitě se na tom trochu podepsalo stále denní světlo a obrovské vedro, jenže posledně na Brutal Assaultu hráli Novembers Doom také v odpoledním čase a i tak to bylo skvělé, takže na to nelze svádět vše. Kapela mě nebavila, pózy zpěváka Paula Kuhra mi přišly diplomaticky řečeno úsměvné, nemělo to šťávu, nudilo mě to. Možná je na vině i výběr skladeb, protože se hrálo hodně ze stále ještě aktuální fošny “Aphotic”, jež mě moc nevzala. Na druhou stranu, když Novembers Doom v závěru spustili “Dark World Burden” z nepřekonatelného opusu “The Pale Haunt Departure” a mocnou hitovku “Rain”, bylo to hnedka o něčem jiném a najednou mi to přišlo mnohem zábavnější. Na závěr určitě stojí za zmínku, že Novembers Doom na Brutal Assaultu odehráli hned dva sety – tento a pak následující den na malém pódiu ještě druhý akustický, který byl údajně zase naprosto skvělý, ale nikdo z nás se jej bohužel neúčastnil – já osobně proto, že tou dobou váleli na hlavním pódiu Carcass, což byla jasná volba. Ale o tom až příště.

Ježura: Jakkoli jsem před začátkem festivalu trochu litoval, že ve středu nehraje víc kapel a od dřívějších hodin, ve čtvrtek mi velmi záhy došlo, že to je jedině ku prospěchu věci. Naprosto nelidské horko (a tím myslím opravdu něco mimo tabulky, v tom se prostě nedalo existovat) mě totiž za nějakých pět minut na place připravilo o všechny přes noc jen horko těžko posbírané síly, takže jsem před trojicí Magrudergrind, Dr. Living Dead! a Novembers Doom dal raději přesnost neustálému zavodňování a krizovému polospánku na lavičce v pivním stanu. Tím se mi podařilo zabít nějaké dvě hodiny a také polovinu setu francouzských modernistů Hacride. Když už jsem se ale chtěl odebrat zpět do stanu, na půl cesty jsem se sebemrskačsky obrátil na patě a přeci jen se vypravil dokoukat zbytek představení Hacride, na které jsem byl původně celkem zvědavý, a nakonec jsem toho nelitoval. Muzika Hacride se totiž ukázala jako poměrně zajímavá záležitost, která naživo rozhodně víc fungovala, než nefungovala. Hodně hluboko posazené kytary a úderná rytmika zajistily, že to mělo celkem grády a ač naprosto vyšťavený, stejně mi to nedalo a občas jsem tou hlavou pohodil. Nebyl to nijak zvlášť skvělý koncert, ale jako start čtvrtečního programu (v půl čtvrté odpoledne – bomba) se to osvědčilo velmi spolehlivě.

H.: Philm měli na ploše sice docela dost lidí, ale co si budeme povídat, valná většina se tam šla podívat jenom díky tomu, že bicími nesedí nikdo jiný než legendární Dave Lombardo ze Slayer. A ono to i podle toho vypadalo, kdo je v té kapele hlavní hvězda, protože bicí rozhodně nebyly někde vzadu, nýbrž hezky úplně vepředu a uprostřed pódia. Ostatně to se všechno po tvrdilo i při představování členů, kdy Lombardo dostal asi tak dvojnásobně hlasitý potlesk než oba jeho kolegové dohromady. Hudebně to ale jinak žádný zázrak nebyl… Philm takové metalové cosi, co naprosto přesně splňuje nepsané pravidlo, že když není vhodný žánrový šuplíček, kam to zastrčit, tak tomu říkejte alternative metal. Vyloženě zlé to ovšem nebylo a popravdě se z Philm nakonec vyklubal docela příjemný a nenáročný oddech, jenž mezi vším okolo působil hezky civilně a nenuceně. Nebylo to nic extra výjimečného, a kdybych tam nebyl, nic by se nestalo, ale když už jsem tam přišel, ztraceného času litovat netřeba.

Ježura: Následujícím Philm asi jen tam někdo neodpáře nálepku té kapely, která teď nahrává a vystupuje, protože Davea Lombarda vykopli od Slayer, ale i když jsem spíš než na Philm šel kouknout na pana bubeníka, příjemně mě překvapili. Jejich alternativní rock/metal totiž disponuje naprosto luxusně starosvětským a potemnělým odérem, nikam se nežene a jeho síla spočívá v relativní jednoduchosti. No a tahle kombinace na mě zkrátka zabrala. Velmi dobrý dojem na mě udělali oba Daveovi kumpáni, kterým člověk tu muziku prostě věřil, a nezklamal koneckonců ani samotný Dave. Sice mi trochu připadalo, že je to maličko jeho exhibice (a tím ani tak nemyslím instrumentální), každopádně jsem se větší část setu upřímně bavil, a to jsem stoner metalu a jeho derivátům nikdy na chuť nepřišel. Neříkám, že šlo o kdovíjak extatický zážitek, ale neuvěřitelná poctivost, jaká z té hudby i samotného vystoupení sálala, se prostě počítá.

H.: Nastupují rakouští Belphegor, které mám upřímně dost rád, a ať si říká kdo chce co chce, nejpozději od “Lucifer Incestus” muzika téhle bandy prostě zabíjí. Sice přiznávám, že už jsem od nich viděl i lepší koncerty, ale i tak to bylo jednoduše super, kapela hrála skvěle, nechyběla krev, nějaké ty rekvizity v podobě lebek, prostě klasika. Zvuk mi nepřišel moc ideální, kytary trochu zanikaly, Serpenthova baskytara nebyla slyšet skoro vůbec, většinu přeřvávaly bicí, ale na druhou stranu to nebylo tak hrozné, aby to nešlo přežít, a alespoň se člověk přesvědčil, že to současnému živému bubeníkovi Belphegor sype zodpovědně. Helmuth měl toho dne v hrdle naladěno hodně hluboko, možná až trochu moc, ale taky to nevadilo. Navíc se mi zdálo, že svým kolegům dává po vokální stránce o něco víc prostoru než v minulosti, což může být dáno jeho relativně nedávnými zdravotními problémy. Co se setlistu týče, Belphegor na koncertech sázejí především na rychlost, což se potvrdilo i tentokrát. Z poslední fošny “Blood Magick Necromance” zazněly celkem tři vály, z nichž se mi v živém provedení nejvíce zamlouvala “In Blood – Devour This Sanctity”, ale jinak zaznělo i pár povinných kusů, takže nesměl chybět brutální vál “Lucifer Incestus” nebo závěrečná “Bondage Goat Zombie”. Akorát hned na začátek Belphegor zahráli nějaký song, který jsem vůbec neznal, tak že by padla i ukázka z chystané fošny?

Ježura: Americké crossover HCčkáře Downset jsem si odpustil a místo toho šel doplnit síly před vystoupením Belphegor, kteří byli na řadě hned po nich a od kterých jsem si toho sliboval celkem dost. A Belphegor se mi za důvěru do nich vloženou odvděčili skutečně skvostným vystoupením, které si mě získalo prakticky hned. Všichni muzikanti nasazením ani v nejmenším nešetřili a set podle toho vypadal – byla to prostě nehorázná síla a epický nářez první kategorie. Těžko se v takové situaci vypichuje něco konkrétního, ale když by na to přišlo, určitě zdůrazním famózní vokální výkon frontmana Helmutha. Jeho hlasivky snad nejsou čistě lidské, jinak si ty zvuky, co z nich vycházely, nedovedu odůvodnit. Navíc – a to je důležité – bylo celé vystoupení perfektně uvěřitelné a ani náznakem strojené, což je při té řezničině, jakou Belphegor produkují, na hodně hlubokou poklonu. Belphegor mě zkrátka přesvědčili, že jsou skutečnými mistry svého řemesla, a učinili tak jedním z nejlepších čtvrtečních vystoupení vůbec. Parádní zážitek!

Atreides: Vzhledem k tomu, že středeční set mne nezlákal natolik, abych byl ochoten podstoupit sílící davy lidí, a čtvrteční příjezd se nevyhnul několika komplikacím, jsem na svůj premiérový Brutal Assault dorazil až během čtvrtečního odpoledne – což mne mrzí především z důvodu zmeškaných Novembers Doom. První kapelou, kterou jsem měl možnost zhlédnout, byli až salzburští hroziči Belphegor. Už při odbavování, opáskování a následném vstupu do areálu bylo slyšet, kdo to z pódia sype svůj death/blackový nářez, a ačkoliv tahle kapela (a žánr potažmo) není na běžné domácí poslouchání úplně můj šálek čaje, živému vystoupení rakouských satanášů nechyběla řádná dávka nasranosti, dravosti a agresivity. Prostě to mělo dostatečné koule na to, abych se rozehřál a připravil na další nášup – ač jak se později ukázalo, první den Brutal Assaultu se v mém případě nesl ve velmi volném duchu.

H.: DevilDriver už jsem taky neviděl poprvé, ale zatímco posledně mi to přišlo průměr, tentokrát to byla doslova jízda. Na podobných modernějších kapelách se mi líbí to, že na pódium vždycky vlítnou a chovají se tam, jako by bylo jenom jejich a nikdo před nimi ani po nich už nebyl. Všichni muzikanti naprosto suverénní, bezchybní a své nástroje drtili s obrovským zanícením. Nejlepší byl ovšem jako správný frontman sám zpěvák Dez Fafara, jehož řev byl vážně mocný a přišel mi mnohem, mnohem agresivnější a brutálnější než z desek. Zpočátku se mi sice Fafara zdál malinko otrávený, ale když viděl hodně aktivní kotel pod sebou a došlo mu, že tohle přece jenom asi nebude špatná show, hodně rychle otočil a po pár písničkách si koncert začal vyloženě užívat, neustále pařil, hecoval, dobře komunikoval s lidmi a mezi písničkami sem tam hodil nějaký vtípek – třeba jako když vyfuckoval všechny lidi stojící u vedlejšího pódia a čekající na další skupinu. A čím známější pecku odpálil, tím byl kotel masivnější a circle pity větší… teda ne, že by tam lidi nepařili nonstop celé vystoupení, ale když začala taková “Clouds Over California”, šlo to ještě do vyšších obrátek. Až takhle dobré jsem DevilDriver tedy nečekal, oproti ospalému výkonu na Sonishpere před pár lety to byla snad úplně jiná kapela, jednoduše výtečný a energický set, který kupředu uháněl jak zběsilý. Můžu říct, že jsem konečně pochopil, proč mnozí považují DevilDriver za tak velkou koncertní atrakci.

Ježura: To na DevilDriver jsem se chtěl kouknout vlastně jen ze zvědavosti, jakou cestu urazili od našeho posledního, čtyři roky starého setkání, a na takové pozorování stačilo usadit se na tribunu. A vyšší pozorovací stanoviště mi poskytlo docela zajímavý pohled. DevilDriver sice nehrají muziku, která by oslňovala svou promyšleností a inteligencí, nicméně jak jsem se (opět) přesvědčil, minimálně naživo to má zatracené grády. Vystoupení mělo už díky samotné muzice dost odpich, ale na další level ho posunul frontman Dez Fafara, který si početné a aktivní publikum dirigoval ve velkém stylu. Co chvíli dával povel k wall of death nebo circle pitu a lidé poslouchali na slovo, obě zmiňované kratochvíle dosahovaly opravdu grandiozních rozměrů a z tribuny se na to koukalo skutečně dobře. Krom toho se to taky fajn poslouchalo a DevilDriver se tak postarali o další velmi vydařený koncert, které čtvrteční program nabídl.

Atreides: DevilDriver mi popravdě nijak neučarovali a neměl jsem důvod, abych pod pódiem zůstával na víc než jen první song. Z toho důvodu jsem se vydal na průzkum areálu, obhlédnout, kde se dá slušně nacpat břicho nebo nakoupit něco z merch stánků, kterých v zadní části bylo požehnaně. Shodou okolností naše skromná výprava dorazila k Obscure Stage zrovna ve chvíli, kdy začali hrát našinci FDK. Pro mou maličkost jsou jménem, které jsem opět znal spíše z doslechu a neměl jsem absolutní představu, co by to mohlo být zač krom toho, že jejich hudba jest označována coby post-metal. Což volně přeloženo může znamenat prakticky cokoli od průseru až po naprostý skvost. Vystoupení FDK bych zařadil do té druhé poloviny – hutná, zastřená, zahloubaná, přesto velmi příjemně civilní atmosféra, o kterou se postarala nejen skvělá hudba, ale i komunikace s publikem. Nehledě na to, že pánové si své vystoupení náležitě užívali, což se ve výsledné náladě také odrazilo a zanechalo ve mně velmi pozitivní dojem.

H.: Nohy už pomalu začínaly bolet a den byl jen lehce za svou polovinou, takže z brutálních veteránů Dying Fetus jsem mrknul jenom na kousek, opět se přesvědčil, že tihle Američani živě prostě umí, ačkoliv hrají jen ve třech a John Gallagher a Sean Beasley se v podstatě nehnou od svých mikrofonů. Nicméně pozorovat jejich prstový tanec po hmatnících je dostatečně velká zábava. Kotel opět dával ploše před pódiem zabrat a festivaloví pařiči se nijak nešetřili. Celkově tedy další hodně dobrý koncert. Potěšilo mě, že mi stačili zahoblovat mojí oblíbenou “Your Treachery Will Die with You”, než jsem se utekl schovat, a i když bych rád mrknul na celou show, nakonec jsem se po pár skladbách uklidil si sednout na pivo… člověk asi stárne (smích).

Ježura: Jedny s death metalem koketující Američany vzápětí vystřídali další, tentokrát mnohem klasičtější. Dying Fetus patří k elitě brutálního death metalu už nějaký ten pátek a v Jaroměři ukázali, že tohoto statutu nepožívají jen tak pro nic za nic. Do lidí totiž pustili nemilosrdnou smršť, která drtila kosti, přerážela čelisti a snad každý příznivec žánru si mohl opravdu chrochtat blahem. Dying Fetus přišli a bez jakýchkoli serepetiček okolo vystřihli parádně poctivý žánrový koncert, který jsem od nich chtěl, a snad jediným mínusem jejich vystoupení tak byla skutečnost, že v závěru setu už to začínalo být trochu jednotvárné. To však nekladu za vinu ani tak samotným Dying Fetus, jako spíš tomu, že šlo už o třetí death metal v řadě a po dvou hodinách poměrně příbuzné muziky už člověk zkrátka trochu otupí.

Ježura: Ensiferum byli asi jedinou kapelou soupisky festivalu, u které jsem si mohl ukroutit hlavu nad tím, proč je pořadatelé vůbec zvali. Studiová tvorba v posledních letech velmi bídná, koncerty (alespoň podle mých zkušeností) nijak převratné… Takže asi nebude žádné překvápko, že jsem spíš čekal, jak těžký to bude průser. A průser to byl opravdu vydatný, i když ani ne tak vinou kapely, jako spíš zvukaře. V podstatě celý set totiž skoro vůbec nebyly slyšet kytary, a protože ty v případě Ensiferum tvoří zdroj takřka všech melodií, je asi zřejmé, jaký to mělo dopad. Co se týče samotného vystoupení, byla to taková standardní Ensiferum nuda, kterou jsem kapele nežral ani v dobách, kdy jsem jejich muziku poslouchal, ale na druhou stranu to nebyl ani žádný extra provar, takže těžko soudit. Hardcore fanoušci mohli být spokojení, ale za mě naprosto zbytečné vystoupení a jasná ztráta času.

Atreides: Když jsem se následně vracel z vydařeného vystoupení FDK k hlavní stagi, z pódia se ozývala jakási kakofonní variace na “In Sword I Trust”, která měla podle všeho být otvírákem setu Ensiferum. Vystřízlivění z mírné zahloubanosti, kterou ve mně FDK zanechali, nemohlo být krutější. Je mi záhadou, proč Obscure kapely podobného ražení na Brutal Assault vlastně tahají, protože už první song považuji za útok na psychické zdraví kohokoli, kdo vlastní byť jen špetku hudebního vkusu (a sluchu). Z těch dvou písní (dobře, možná třech, když připočtu i poslední “Iron”, jejíž druhou polovinu jsem zaslechl během čekání na Gojiru a která se jakž takž dala poslouchat), co jsem měl tu smůlu zaslechnout, si Brutal Assault odbyl nejhorší vystoupení festivalu hned zkraje. Ensiferum už prostě ne, a to ani v živém podání.

H.: To já jsem Ensiferum s naprostým klidem vynechal, protože mi bylo jasné, že to bude sračka, i kdyby měli zvuk křišťálový, a radši jsem se na plochu dostavil až v době, kdy zrovna měla začít řádit francouzská Gojira. Tahle čtveřice ve své hudbě nabízí přesně to, jak si já osobně (evidentně dost naivně, protože to umí málokdo) představuji, jak by měl znít opravdu kvalitní moderní metal – hutné a drtící, přesto inteligentní, má to myšlenku, navíc kapela svou hudbou míří směrem kupředu a nemá potřebu se obracet do minulosti nebo znít jako všichni stejně staří souputníci okolo. Kdo o sobě tohle může dneska říct? Navíc je Gojira v živém provedení silná, jak když vás do huby kopne kůň (tedy ne, že bych to zažil, ale dokážu si představit, že to asi bude pořádná pecka), což se potvrdilo i tentokrát, byť musím říct, že co si tak matně vzpomínám na rok 2010, kdy Gojira na Brutal Assault vystoupila naposledy, bylo to tehdy ještě o kousek drtivější. Ale i tak to bylo z mého pohledu opravdu úžasné vystoupení, a jak se ukázalo, skladby z aktuální desky “L’enfant sauvage” zněly v živé podobě naprosto mocně. Hned nástup v podobě “Explosia” a “The Axe” byl za plný počet bodů, stejně tak jako finále s “The Gift of Guilt”. Pro mě osobně jeden z vrcholů prvního dne.

Ježura: Obrat o 180° k lepšímu ale přišel jen chvilku poté, co Ensiferum ukončili produkci. Na řadu totiž přišli Francouzi Gojira a přelom dne a noci doprovodili koncertem, na který se toho dne sotva chytali leda tak Belphegor. Tahle kapela v posledních letech ohromně vyrostla, získala si spousty fanoušků a Brutal Assault byl svědkem toho, jak to vypadá, když se relativně mladí muzikanti zaštítění několika silnými nahrávkami a hnaní divokým zápalem pro věc pustí do díla. V jejich podání josefovská pevnost doslova vybuchla nezměrnou energií a přívalem emocí, jaké z hudby Gojira i samotných členů kapely tryskaly, a byl to náramný zážitek jak pro uši, tak i pro oči. Suverénně nejvýrazněji působila na pódiu bratrská dvojice Joa a Maria Duplantierových a oba mají svým výkonem velkou zásluhu na celkovém vyznění koncertu. Obzvlášť sledovat Mariovu smrtící bicí palbu živě byl opravdový zážitek. Přesto ale nemohu ani náznakem tvrdit, že by všechnu tu energii doprovázel byť jen náznak arogance, jak se občas u kapel, které jsou najednou hodně v kurzu, stává. Kdepak, Gojira si při tom všem uchovali pokoru a tím jen korunovali výborný zážitek, který nesmírně početnému davu připravili. Bouřlivá odezva fanoušků zde tedy byla naprosto na místě.

Atreides: Pojem známý spíše podle jména než podle hudby, přesto mi nabušený set příjemně civilních Francouzů pořádně spravil chuť po předchozí pouťové atrakci. Ať už to byl naprosto křišťálový zvuk, prog-deathový set nabitý energií od sklepa až na půdu nebo velmi příjemná komunikace s publikem, Gojira ukázala, že prostě umí a jejich set jsem si maximálně užil i přesto, že jejich tvorbu nemám nijak naposlouchanou a před festivalem jsem se s ní pomocí YouTube seznámil jen velice sporadicky, abych si ji dokázal žánrově alespoň někam zařadit. Ze čtvrtečního programu pro mě rozhodně nejlepší vystoupení, kterému nechybělo vůbec nic. Mimoto, Joe Duplantier je vynikající frontman.

H.: Na Anthrax jsem se podívat docela chtěl, protože při našem doposud jediném živém setkání mě tihle thrash metaloví velikáni hodně bavili, ačkoliv z desek nepatří mezi mé oblíbence, a také i z důvodů reportu, jenže nakonec to bohužel nevyšlo. Znáte to… únava, několik dalších zajímavých kapel ještě před sebou, s sebou doprovod, na nějž jsem taky musel brát ohled – Anthrax jednoduše padli za vlast, tak hurá na Fear Factory, kteří – přesně jak mají ve zvyku – odehráli trochu kontroverzní set, přičemž viník byl tentokrát jasný – zpěvák Burton C. Bell. Na autogramiádě sice chlapec potěšil, že měl na sobě vážně parádní triko od The Devil’s Blood, ale co se vokálu týče, tak vážně diplomaticky řečeno neměl svůj den a v čistých pasážích mu to místy ujíždělo takovým způsobem, že už nad tím skoro ani nešlo mávnout rukou. Navíc při vší úctě, kapele zřetelně oslabila i rytmická sekce… Mike Heller je sice rozhodně dobrý bubeník, což ostatně mimo jiné dokázal třeba na letošním velice zajímavém albu avantgardně death metalového projektu Azure Emote, ale Gene Hoglan, jenž na Brutal AssaultuFear Factory vystupoval posledně, to prostě není ani náhodou. Kromě toho ani neproběhlo slibované přehrávání kompletní desky “Demanufacture”, i když nutno dodat, že v tomhle byli Fear Factory nevinně – jak Burton C. Bell vysvětlil, jednoduše dostali na hraní tak málo času, že by to nestihli, takže museli najet na klasický best of setlist. V jeho rámci mě osobně nejvíce potěšily dva songy “Shock” a “Edgecrusher” z mé dodneška nejoblíbenější fošny “Obsolete”, která pro mě už asi napořád zůstane vrcholem tvorby Fear Factory. Ze zmiňovaného “Demanufacture” – jestli jsem správně poslouchal a jestli mě nešálí paměť – nakonec zazněly tři kusy – “Demanufacture”, “Replica” a “Self Bias Resistor”. Překvapivě se hrálo minimálně z aktuální tvorby, protože z posledních dvou desek “The Industrialist” a “Mechanize” zaznělo po jednom songu z každé, konkrétně “The Industrialist” a “Powershifter”.

Ježura: Thrashové klasiky Anthrax sem si až na pár průchodů v blízkosti pódia nechal bez výčitek ujít a s úderem půl jedenácté večerní jsem se opět uchýlil na tribunu, abych napravil jeden osobní dluh vůči metalovému žánru, a to konečně dát příležitost průkopníkům cyber metalu, Fear Factory. A věřte mi, že jsem se opravdu snažil tenhle koncert neodpálkovat hned na první dojem, ale čím více se těch dojmů střádalo, tím jsem si byl jistější, že se minimálně bez dalších živých vystoupení Fear Factory určitě obejdu. Uznávám, jistý vliv na to mělo zpoždění reproduktoru, který posílal zvuk na tribunu, ale i bez tohoto handicapu mě to prostě absolutně nebavilo, ba co hůř – z vokálního výkonu Burtona C. Bella jsem si nebyl jistý, jestli to myslí vážně. Až na vzácné výjimky byly jeho čisté party absolutně falešné a poslouchat se to dalo opravdu jen stěží. Dino Cazares svoje riffy sice sekal strojově přesně a naprosto odlidštěně, ale i kdyby se tlouštík i ostatní přítomní přetrhli, tohle by alespoň v mých očích určitě nezachránili. Opravdu velké zklamání, které jsem od kapely takového formátu ani v nejmenším nečekal.

H.: Voivod se letos vytasili s výbornou deskou “Target Earth” a svou formu bezezbytku potvrdili i živě, protože tohle byl suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich doposud viděl. Ono se tam na jednu stranu na pódiu nedělo na první pohled nic výjimečného, bylo to hodně uvolněné, ale i přesto, že samotná muzika Voivod taková rozhodně není (tedy přinejmenším na mě tak nepůsobí), to nějakým způsobem fungovalo absolutně skvěle, všechno si k sobě sedlo a ten koncert byl stručně řečeno výtečný. Ačkoliv se nedá říct nic jiného, než že pánové přišli a prostě “jenom” zahráli, odcházel jsem s pocitem, že to nemělo chybu. Možná trochu paradoxně mě však živě nejvíce bavily právě nové songy z “Target Earth”, obzvláštně francouzská “Corps étranger” byla libová, ale to může být do jisté míry dáno i tím, že mám aktuálně novinku nejvíc v hlavě.

Ježura: Progresivní veteráni Voivod mě naopak překvapili veskrze příjemně. I když jsem se jejich hudbě nikdy ani nesnažil přijít na kloub, tady jsem jsem dostal dobrý důvod tak konečně učinit. Odehráli totiž vystoupení, které ačkoli vykazovalo značnou míru uvolněnosti až ležérnosti, tak mu nechyběl drive a ohromný styl, s jakým Voivod svou muziku prezentovali. Všichni muzikanti do jednoho se o tyto zásluhy podělili rovným dílem a výsledkem byla necelá hodinka, která mě bavila i přes postupující únavu a cokoli, jen ne jednoduchou a prvoplánovou muziku, kterou Voivod hrají.

H.: S Entombed už to bylo o něco horší, ale přesto to nevidím tak špatně jako kolega pode mnou. Švédská legenda přišla, pořádně zachrastila svými riffy, ale tak nějak nic navíc, no… zatímco třeba u Voivod to prostě fungovalo, tady to bylo spíš takové průměrnější, a kdybych se na tenhle koncert vybodnul, vůbec o nic bych nepřišel, byť netvrdím, že taková kultovka jako “Left Hand Path” opět nepotěšila. Zpěvák L-G Petrov mi přišel klasicky ožralý, jak zákon káže, ačkoliv takový level jako posledně v Josefově, kdy se na pódiu poblil, to nebyl. Ale když tak o tom přemýšlím, nevzpomínám si, že bych ho někde viděl úplně střízlivého, takže to vlastně možná bude i jeho normální stav.

Ježura: Jestli jsem ležérnost u Voivod kvitoval s povděkem, v případě Entombed byla hlavním důvodem, proč mě celé vystoupení vůbec nebavilo. Oldschool švédský death v jejich podání nějak postrádal koule, a ačkoli bylo všechno zdánlivě v pořádku, prostě to ne a ne fungovat tak, jak by mělo. Je mi líto, ale takhle si show zásadní žánrové kapely opravdu moc nepředstavuju, a když jsem v jeho průběhu několikrát na férovku zaspal, také to o něčem vypovídá.

Ježura: Předposlední kapelou večera se stali deathcoroví řezníci Whitechapel, a jelikož zrovna tuhle kapelu jsem si před odjezdem na Brutal Assault trochu proklepnul, byl jsem skutečně zvědavý, jestli se pánům podaří mé opatrné naděje na objev dalšího poslouchatelného coru naplnit. A i když jsem nakonec neodcházel kdovíjak extra nadšený, tenhle ne úplně skromný požadavek se Whitechapel naplnit podařilo. Živý zvuk tří kytar a bicí artilerie byl tak neuvěřitelně ostrý, že postupně celou pevnost rozemílal na prach a v takovém kabátku i jednotlivé skladby fungovaly jako tříštivé granáty. Pravda, moc na větvi jsem nebyl ze starších a čistě deathcore skladeb, kterými Whitechapel nikterak nešetřili, ale když sáhli po takových kouscích, kde se dostaly ke slovu melodie, veškerou tu brutální řezničinu to nakoplo ke hvězdám a koncert mi tak zprostředkoval hned několik kurevsky epických momentů, u nichž jsem si říkal, že sázet tam Whitechapel podobné bomby častěji, tak mám o nejlepší kapele dne jasno. Bohužel se tak nestalo, ale i tak na mě Whitechapel zanechali dobrý dojem – jak svojí hudbou, tak opravdu výborným výkonem, jaký na pódiu předvedli.

H.: Já osobně jsem Whitechapel vynechal a udělal jsem si první výlet na třetí klubové pódium s názvem Obscure Stage, kde zrovna probíhalo vystoupení ukrajinských black metalistů Balance Interruption. Upřímně řečeno, měl jsem radši zůstat na Whitechapel, protože tohle byla asi největší kokotina, co jsem na letošním Brutal Assaultu viděl. Doposud jsem tvorbu kapely neznal, nicméně s vědomím, že východoevropská black metalová scéna patří k tomu nejzajímavějšímu, jsem to šel na blind zkusit, ale jak vidno, tohle asi byla ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Muzika nechutně neobjevná, nudná, přinejlepším průměrná, ale to ji možná ještě přeceňuji. Samotná kapela správně zle namalovaná, ale takovým tím způsobem, že jsem měl co dělat, abych se tam nerozesmál. Sorry, tohle prostě byla kravina… zrovna z ukrajinské scény šlo na festival vytáhnout něco mnohem zajímavějšího a kvalitnějšího.

H.: A na úplný závěr dne další trochu rozporuplné vystoupení. Osobně jsem dorazil až v průběhu druhého songu, takže jsem neviděl onen lapsus s kytarou, o němž hovoří kolega Ježura. Mně se to docela líbilo, protože zrovna Marduk mám prostě rád a jejich koncert si užiju vždycky, přesto bych jednu výhradu měl… jako já proti jejich staré tvorbě nemám vůbec nic a líbí se mi, ale při vší úctě si myslím, že by Marduk vážně měli přestat na koncertech přehrávat songy z roku 1991. Klidně bych se nebál první desky úplně vynechat, i když je mi jasné, že by to spoustu lidí nasralo, kdyby švédské komando nezahrálo “Wolves”, ale prostě jsem přesvědčen, že zrovna Marduk to vážně nemají zapotřebí a že i jejich současná tvorba je dost kvalitní na to, aby postavili výborný set jen z posledních čtyř desek, které nazpíval současný vokalista Mortuus. Uznávám, v případě Brutal Assaultu mě hodně mile překvapila a potěšila výtečná “Imago mortis” z opusu “Rom 5:12”, ale právě i na ní bylo vidět, že kdyby Marduk chtěli, určitě by to šlo. Škoda, že mě v tomhle ohledu skupina asi hned tak nevyslyší…

Ježura: Ačkoli se mi to ještě nějaké dvě hodiny nazpět zdálo nemožné, nakonec jsem přeci jen vydržel v bdělém stavu až do doby, kdy přišel závěr čtvrtečního programu v podobě švédské black metalové mašinérie Marduk, tedy další kapely, kterou jsem ještě neviděl a jejíž vystoupení na Brutal Assaultu jsem pojal jako příležitost k nápravě. Bohužel, okolnosti zapříčinily, že to ani tentokrát moc nevyšlo. Sotva se začalo hrát, Morganovi vypadla kytara a dojem triumfálního nástupu trve smrtonošů vzal za své. To by až tak nevadilo, ale o poznání horší bylo, že mě ani po opětovném nahození kytary muzika vůbec neoslovila a výkon kapely tomu také moc nepřidal. No, a protože je blbost snažit se udržet víčka v horní poloze, když hraje poslední kapela, jejíž koncert vás nebaví, bylo rozhodnuto – tři písničky a odchod do stanu. Tak třeba někdy příště…

Atreides: Ač jsem chtěl vidět ze zvědavosti alespoň Anthrax a Fear Factory, případně i nějaké další kapely z večerního programu, namátkou třeba Empyrion na Obscure Stage, posezení s přáteli nad flaškou dobrého pití nakonec zvítězilo a výše zmíněná jména jsem slyšel pouze coby ozvěny spoza kopce, který odděloval areál od kempu. Poslední kapelou, jež mne donutila se zvednout a dojít pod pódium, tak byli až Marduk, kteří zároveň uzavírali program na hlavní stagi. Marduk rozhodně platí za legendu black metalového podzemí, to je jasná věc, o které se netřeba hádat. Na jejich vystoupení na letošním Brutal Assaultu ovšem panují mnohem rozdílnější názory. Podle některých to bylo vystoupení skvělé, podle jiných to zas až taková sláva nebyla. Na škále od naprosto úžasného až na prostý průser se v jejich případě pohybuji zhruba v polovině. Špatné to rozhodně nebylo, leč jsem byl nejspíš moc unavený a příliš vzdálen pódiu, abych se do mrazivého black metalu mohl pořádně vcítit a zahrozit si v rámci antikřesťanské zloby se vším všudy. Kromě toho mám pocit, že zrovna v případě Marduk bych si jejich set mnohem víc užil v malém klubu, než na velkém pódiu, které atmosféru, kterou se snažili navodit, značně rozmělnilo.


Redakční eintopf #53 – srpen 2013

Annihilator - Feast
Nejočekávanější album měsíce:
Annihilator – Feast


H.:
Watain – The Wild Hunt
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Fleshgod Apocalypse – Labyrinth
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Annihilator – Feast
Index očekávání: 7/10

nK_!:
DevilDriver – Winter Kills
Index očekávání: 7/10

Stick:
Annihilator – Feast
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Watain – The Wild Hunt
Index očekávání: 5/10

Zajus:
!T.O.O.H.! – Democratic Solution
Index očekávání: 8/10

Skvrn:
Fleshgod Apocalypse – Labyrinth
Index očekávání: 6/10

Mechanick:
Newsted – Heavy Metal Music
Index očekávání: 6/10

Srpen vypadá na poměrně rozporuplný měsíc. Zatímco někteří členové redakce říkají, že to bude jen o málo menší sucho na dobrá alba, než byl červenec, jiní zase skákají radostí dva metry do vzduchu, že tak silný měsíc dlouho neviděli. Přesto všichni dokola opakují jen několik málo jmen – Watain, Fleshgod Apocalypse, Annihilator. Více zmínek se v jednotlivých textech ale dočkaly počiny třeba i od DevilDriver, We Butter the Bread with Butter, Norma Jean, Blackfield, Newsted nebo Turisas, které ovšem všichni zmiňují jako album, od něhož očekávají spíše průser. Tak či onak, k poslechu se zjevně něco vždycky najde. A která nahrávka že to vyhrála náš vysoce prestižní titul nejočekávanější desky měsíce srpna na Sicmaggot? Moc drtivým rozdílem to sice nebylo, přesto si mohou blahopřát kanadští thrash metaloví veteráni Annihilator, jejichž novinka “Feast” těch očekávacích bodíků nasbírala nejvíce…

H.

H.:

Srpen sice pořád není žádná sláva, ale naštěstí už to ani není taková mizérie jako červenec. Pořád tu nejsou žádné desky, kvůli jejichž vydání bych nemohl dospat, ale aspoň jsou tu dvě, o nichž můžu s klidem říct, že si je poslechnu s chutí. Tou první jsou Fleshgod Apocalypse, jejichž novinka “Labyrinth” podle mě bude buď opravdu pecka, nebo zklamání jak prase… snad se zadaří a symfoničtí mafioso se strefí do první možnosti. Tím druhým albem, na nějž se těším o kousek více, je “The Wild Hunt” od švédských satanášů Watain. Sice je už zdaleka nežeru tolik jako čtyři, pět let zpátky, ale když není na skladě nic lepšího, tak nakonec proč ne. Průser to určitě nebude, i když na druhou stranu nepředpokládám, že by Watain nějak zvlášť hodlali uhnout z cesty, kterou sami sobě nastolili (evidentně přelomovým) opusem “Sworn to the Dark”. Ten – dovolím si tvrdit – s největší pravděpodobností překonán nebude, protože to by Švédové museli z rukávu vysypat opravdu pekelně (a to doslova pekelně) silné skladby, aby to trumflo majstrštyky jako “Stellarvoe”, “Underneath the Cenotaph” nebo “The Serpent’s Chalice”. Když se ovšem Watain vytáhnou v +/- stejné formě jako na minulém “Lawless Darkness” (i když spíš radši to +), tak budu spokojený.

Ježura

Ježura:

Tohle léto je prostě slabé jako čajíček a zajímavou novinku aby člověk pohledal. Přeci jen je na tom ale srpen lépe než červenec takže tentokrát není až takový problém vybrat. Jelikož mě Watain nijak zvlášť netankují a u Turisas by index značil, jak velký průser odjejich novinky čekám, nezbývá jiná volba než italští Fleshgod Apocalypse s jejich albem “Labyrinth”. Jeho předchůdce “Agony” se vydařil náramně a sami hudebníci v posledních měsících na adresu svého nového dítka pěli až neuvěřitelně sebevědomé ódy, takže se zdá, že pokud se tyhle věštby alespoň trochu naplní, mohlo by jít o skutečně šťavnatou desku. Akorát mnou hlodá vlezlý dojem, že to nakonec až taková hitparáda nebude, protože ačkoli první vypuštěná skladba “Elegy” opravdu drtí, dost mě mrzí utopené kytary. Tak uvidíme, třeba to kvalita celého alba přerazí a skutečně půjde o skvělou desku…

Kaša

Kaša:

Vypadá to, že v srpnu se (krom ukrutného vedra) ničeho zajímavého nedočkám. Pravda, není to taková slabota jako v červenci, ale pořád žádná sláva. Z toho mála jsem si ale nakonec pár jmen vybral. DevilDriver se marně snaží navázat na svá první alba a nevěřím, že tomu bude s “Winter Kills” jinak, přesto jim ještě jednu šanci dám. Norma Jean už dávno ztratili punc originality a skladatelskou jistotu, která je doprovázela na opusu “O God, The Aftermath”, takže “Wrongdoers” sjedu jen tak z nutnosti, aby se neřeklo. Jason Newsted se svým EP “Metal” nepřesvědčil a pořád si nejsem jistý, zda “Heavy Metal Music” přinese takovou palbu, jakou bych od něj očekával. Normálně bych za sázku na jistotu pokládal “Blackfield IV” od Blackfield, jenže bez Stevena Wilsona, který se na novince podílel ještě míň než minule, to už prostě není ono. Nakonec jsem si tedy nechal “Feast” od Annihilator, což by (alespoň podle prvního singlu) mohla být slušná thrashová jízda, na kterou se v srpnu budu těšit nejvíc, tak snad mě Jeff Waters nezklame.

nK_!

nK_!:

Nestačím se divit. V srpnu by měla vyjít hnedka čtyři mnou očekávaná alba. Jedná se o novinky kapel Asking Alexandria, DevilDriver, Annihilator a Avenged Sevenfold. Nevídané, obvykle mám problém vybrat jedno. Největší zálusk mám samozřejmě na “Winter Kills” od mých milovaných DevilDriver, kteréžto budu také posléze recenzovat. Poslední fošna těchto Amerikánů se sice co do kvality nedokázala vyrovnat prvním dvěma deskám, ale jako taková nebyla špatná a uvidíme, co si na nás DevilDriver nového vymyslí. Zajímavý cover art slibuje mnohé, takže se nejspíš necháme překvapit.

Stick

Stick:

Mám pro Jeffa Waterse a jeho smečku slabost, takže i přes různé výkyvy, které se v jejich diskografii vyskytují, se na každou novinku Annihilator těším. Na minulém eponymním albu Jeff i spoluhráči prokázali, že jsou opět ve formě a připraveni trhat na kusy. Nyní se nás o tom pokouší přesvědčit i na obálce a já doufám, že obsah se nenechá zahanbit. Jasně, doby přelomových “Alice in Hell” či “Never Neverland” jsou nenávratně pryč, ale přesto si jsou Annihilator i vrchní principál schopni udržet kvalitu a své věrné nezklamat, a když už, tak ne moc často. Uvidíme tedy, co “Hostina” přinese, snad ne břichabol…

Atreides

Atreides:

Pokud pro kolegu H. byl červenec ve znamení mizérie, pro moji maličkost je tomu přesně naopak. Srpen je z mého pohledu na nové nahrávky naprostý průser. Moji volbu shrnu stručně: z toho kýble exkrementů, který se chystá v srpnu uzřít světlo světa, je “The Wild Hunt” to nejlepší, na co mohl můj zrak padnout, především díky koncertu, jenž se před pár lety odehrál v pražském Matrixu, na kterém Watain předvedli solidní vystoupení, z něhož jsem si odnesl převážně velmi dobré pocity. Asi to nebude taková sláva vzhledem k tomu, že v poslední době dávám přednost poněkud odlišným formám black metalu, ale vzhledem k tomu, že Fleshgod Apoalypse mi i přes veškeré očividné klady jejich tvorby příliš nevoní, stále je pro mě “The Wild Hunt” mnohem lepší volbou než nadcházející počiny Turisas, Equilibrium, Tarji, ReVamp a Saltiato Mortis dohromady. A vězte, že mít trochu podrobněji nastudovanou tvorbu Ulver, než jen z pár poslechů na youtube, zcela jistě by do srpnového eintopfu letěla jejich novinka “Messe I.X-VI.X”, na kterou si zaručeně posvítím.

Zajus

Zajus:

Tentokrát je to obzvláště složité. Srpen přinese řadu alb a mezi nimi i jedno, na které jsem čekal mnoho let. Čeští !T.O.O.H.! vydají “Demokratické řešení”, svou labutí píseň, a uzavřou tak existenci jedné z nejlepších kapel domácí scény. Volba pro srpen by tak měla být jasná, ovšem nemohu popřít nejistotu, kterou jsem nabyl po poslechu první zveřejněné skladby “Právo”. Nahrazení kytar elektronikou by nevadilo, ovšem u kapely, kterou jsem si zamiloval částečně kvůli úžasným riffům a nádherným sólům, jde o krok hodně odvážný. I tak se na “Democratic Solution” těším a napjatě čekám, jak bude celé znít. V srpnu ovšem vyjdou také další desky, které slibují přinejmenším kvalitní poslech. Fleshgod Apocalypse vydají nástupce výtečné symfonické a brutální death metalové smrště “Agony”, která mě před dvěma roky řádně smetla. Němečtí We Butter the Bread with Butter zase plánují nástupce neuvěřitelně zábavné desky “Der Tag an dem die Welt unterging”. Z méně lákavých (a přesto zajímavých) alb nesmím opomenout nejhůře pojmenovaný počin století “Turisas2013” (asi tušíte od koho), šestou studiovku Norma Jean a “Late for Nothing” šílenců iwrestledabearonce, což bude první počin po výměně zpěvaček. Mohl bych pokračovat, ale asi by to k ničemu nebylo, a tak zmíním už jen poprockové Blackfield, jejichž novinka “Blackfield IV” bude prvním albem po oficiálním odchodu Stevena Wilsona, ačkoliv poslední “Welcome to My DNA” již jeho stopu neslo jen minimálně. Srpen tak bude překvapivě nabitý měsíc.

Skvrn

Skvrn:

Když se zadívám na seznam alb, která mají ještě letos vyjít, srpen bude zřejmě posledním slabším měsícem. I tak se naskytne pár desek, které pro mě mají význam sledovat a poslechnout si. Asi nejočekávanější z nich je pro mě novinka Italů Fleshgod Apocalypse. Ačkoli má za sebou tahle parta jen dva plnohodnotné počiny, získala si přízeň nejednoho metalového fanouška svým ojedinělým mixem technického, brutálního death metalu se symfonickými prvky. Čekám tedy intenzivní nálož extrémního metalu, která patřičně prověří mé sluchové orgány. Nic víc snad nemá cenu očekávat. Protipólem k desce Fleshgod Apocalypse bude zřejmě geniálně nazvaná deska Turisas, “Turisas2013”, která pojmenováním prozrazuje, o jakou věc asi půjde. Ale co, i zázraky se dějí… A i kdyby se zázrak nekonal, nezoufejme, všechno zlé však může být k něčemu dobré, adeptů na shit roku je relativně málo.

Mechanick

Mechanick:

Mám takový dojem, že nám srpen pořádně zatopí. Za dveřmi čeká cela řada žhavých a taky přinejmenším zajímavých hudebních náloží. Vyjdou noví Annihilator a první deska kapely Newsted. Na obě uvedené se těším a zároveň ve mně klíčí obava, zdali budou má očekávání naplněna. Především v případě Newsted. Na předešlém EP se Jason Newsted vytáhl se skladbou “Soldierhead”, která byla mozky vystřelující, ale zbytek matroše znatelně za touto peckou kulhal. Uvidíme, uslyšíme, jak to celé dopadne. V srpnu vyjdou i zaručené věci jako třeba EP švédských veteránů Grave a kvalitu očekávám i u Watain, kteří vydají novinku s divokým názvem “The Wild Hunt”. Neméně s nervozitou očekávaní jsou dozajisté Ulver s deskou nazvanou “Messe l.X-Vl.X”, We Butter the Bread with Butter, Fleshgod Apocalypse a Gorguts.


DevilDriver – Beast

DevilDriver - Beast
Země: USA
Žánr: groove / melodic death metal
Datum vydání: 22.2.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Dead to Rights
02. Bring the Fight (to the Floor)
03. Hardened
04. Shitlist
05. Talons Out (Teeth Sharpened)
06. You Make Me Sick
07. Coldblooded
08. Blur
09. The Blame Game
10. Black Soul Choir [16 Horsepower cover]
11. Crowns of Creation
12. Lend Myself to the Night

Odkazy:
web / facebook

Co si kdo představí pod pojmem DevilDriver? Zvláštní slovní útvar, který lze volně přeložit jako “Ďábelský řidič”? Speciální variantu extra pálivého kuřete na kari? Kalifornskou metalovou partičku, která před několika málo dny po nepříliš komplikovaném porodu představila své nové, v pořadí již páté album? Připadáme vám jako Babicův kuchařšký blog nebo Ústav pro jazyk český či jakýkoliv jiný?

Správná odpověď je samozřejmě jen a pouze ta třetí a pokud vás z jakéhokoliv důvodu napadlo vážně uvažovat na kteroukoliv jinou, doporučujeme udělat si pořádek v záložkách. Případně navštívit oční oddělení nejbližšího lazaretu. Možná i neurologické. DevilDriver již nějaký ten rok brázdí zčeřelé vody americké groove metalové scény a to první, co by od nich po obligátních dvou letech člověk čekal, je tady. Nový studiový počin. Ptám se sám sebe téměř denně – jsou noví DevilDriver lepší nežli DevilDriver staří? Kam a jakým způsobem se ubírá jejich tvorba? Má to vůbec cenu? Na tyto a podobné otázky se pokusíme společně zodpovědět v několika následujících odstavcích.

Pamatujete si ještě na Coal Chamber? Ujetá image a pěkná basačka. Jo, to jsou přesně oni, bravo. Díky neshodám v původní sestavě odchází zpěvák Dez Fafara a zakládá smečku Deathride. Kvůli problémům s autorskými právy (nevím, říká teta Wiki) byli však nuceni změnit název na DevilDriver, což prapůvodně údajně znamená zvonky používané čarodějkami k odehnání zla. Následuje několik prvních koncertů, nové materiály, cédéčko… no, a dál už to znáte.

Coal Chamber jsem měl celkem rád a první dvě audionahrávky duchovního pokračovatele DevilDriver jsem přijal s nadšením. Přišlo mi, že Dez se chce konečně dostat hudebně tam, kam měl vždy v plánu a s Coal Chamber to nebylo realizovatelné. Melodické refrény, zvuk ostrý jako břitva a tetování pomalu i ve vlasech. Poté přišly “The Last Kind Words” a “Pray for Villains” a společně s nimi se mé počáteční nadšení poněkud vytratilo, až se úplně rozplynulo. Udělat za každou cenu tvrdou nahrávku určenou primárně k tomu, aby se ještě o něco více zvětšil poloměr circlepitu, umí každý. Tyto dvě desky mi přišli až přílišně agresivní a zbytečně ukřičené. Nebál bych se použít termínu “uřvané”. Písničky splývaly dohromady jako partneři při pohlavním styku a alba nedávala dohromady smyslu, co by se za nehet vešlo.

“Beast” pokračuje ve šlépějích svých dvou předchůdců, ale naštěstí nejde cestou pouhého kopírování, nýbrž si místy volí vlastní cestu. Což je jedině dobře. Čistý vokál se asi navždy vytratil, ale to neznamená, že by staří fanoušci měli začít lámat hole přes kolena. Dezova vokální vybavenost se rok od roku trošičku mění a konkrétně v případě nového záseku směrem ku srozumitelnějšímu hlasovému projevu. Určitou proměnou oproti předchozím také prošla textová stránka. Určitě se mi tematicky i složením líbí mnohem více než na zmiňovaném “The Last Kind Words”. Hudebně byli DevilDriver vždy zastánci rychlého tempa, což se samozřejmě nemění ani teď. Nicméně výrazné pomalejší chvilky a jednoduché vybrnkávání v určitých pasážích nemá chybu.

Postupně se dostáváme k detailnímu rozboru. První kousek, honosící se přívlastky “singlová” a “klipová”, “Dead to Rights”, po pár vteřinách pomalejšího rozjezdu nasazuje tempo a bez mrknutí oka si ho udržuje až do konce. “Bring the Fight (to the Floor)” a “You Make Me Sick” vynikají důraznou snahou o prosazení jednoduchého, byť zapamatování-hodného refrénu. Nejrychlejším válem je jednoznačně “Blur”, která se tímto oficiálně nominovala do všech budoucích koncertních setlistů kapely. “Shitlist” jest klasickou hoblovačkou DevilDriver a “Coldblooded” vůbec neurazí. Na placce poslední dva kusy “Crowns of Creation” a “Lend Myself to the Night” oblažují kytarová sóla a velice příjemné melodie. I taková “Hardened” stojí za poslechnutí, hlavně kvůli dlouhé (pro někoho synonymum pro nudné) kytarové onanii. Na první pokus zní “Beast” neokoukaně a zajímavě, ale po chvilce člověk zjistí, že vlastně neposlouchá vůbec nic nového nebo svým způsobem inovativního. Jednotlivé písně se od sebe až tolik neliší.

Nečekal jsem už nic a nakonec jsem byl poměrně příjemně překvapen. “Beast” je podle mě o mnoho lepší než jeho dva předchůdci. Rozhodně mě více baví, i když nepřináší skoro vůbec nic nového. Ještě trošičku více zamakat a byla by to krásná osmička. Takhle za šťastných sedm a nezbývá než čekat, co nám DevilDriver na příště připraví dobrého.


Další názory:

“Beast” je jednoznačně to nejlepší, co kdy DevilDriver vydali! Jak jsem k tomuto tvrzení došel? Jednoduše. Víte, slyšel jsem všechna alba Fafarovců, ale žádné víc než dvakrát, třikrát, protože mě prozatím žádné z nich nedokázalo nějak více zaujmout. Samotné “Beast” už jsem teď slyšel vícekrát než všechny předchozí fošny dohromady. První počin DevilDriver, u něhož mám pocit, že si jej pustím i někdy v budoucnu. Je to placka napěchovaná energií tak, aby dokázala nakopat prdel, ale nechybí tak výborné nápady, aby neměla šanci nudit. Nemůžu sice říct, že by to byla nějaká supernova, ale že čas při poslechu “Beast” utíká jak zběsilý, to je prostě fakt. Z tracklistu bych vypíchnul bombice “Shitlist”, “Talons Out (Teeth Sharpened)” a hlavně šílenou “Coldblooded” s brutálním refrénem.
H.

DevilDriver jsou zpět. Z minulé, ze začátku pro mě úžasné “Pray for Villains” se stala deska, po které teď moc nerad sahám. Sice se tam pár dobrých pecek vyskytuje, celkově to ale je nakonec hodně slabé. “Beast” se trochu polepšil, i když to opět není nic extra. DevilDriver předvádí svoji klasiku, která bude excelovat hlavně naživo. Měl jsem možnost je vidět jednou a živě jejich hudba dostává nový rozměr. Pokud by se dalo “Beast” vyjádřit ve grafu, ze začátku je moje spokojenost někde hodně nahoře, postupně ale s každou další písní čára klesá a s tím i moje zabavenost.
Seda


Redakční eintopf #16 – únor 2011

Курск – Ниже
Nejočekávanější alba měsíce:
Evergrey – Glorious Collision
Курск – Ниже


H.:
Курск – Ниже
Index očekávání: 10/10

Earthworm:
Evergrey – Glorious Collision
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Index očekávání: 8/10

nK_!:
DevilDriver – Beast
Index očekávání: 8/10

Do nového měsíce o dva redaktory chudší, avšak bez nízkých známek v eintopfu. Něco za něco, jak se říká. Znamená to snad, že by v únoru vycházela lepší alba než v lednu? Kdo ví, záleží samozřejmě na osobním vkusu. Konkrétně v naší redakci ale v druhém měsíci roku s pořadovým číslem 2011 jednoznačně vítězí hudebníci ze severu Evropy…

H.

H.:

V únoru prostě nebylo co řešit. Курск mě se svojí první deskou naprosto sundali – od počáteční nedůvěry a následného absolutního nadšení se můj vztah k “Черно” dopracoval až k nekritickému obdivu, díky němuž ji považuji za jednu z nejlepších doom metalových nahrávek vůbec. No netěšili byste se v takové konstelaci na pokračování? Zvlášť když na něj musíte kvůli problémům s vydavatelstvím čekat o rok déle? Klidně to řeknu rovnou – “Ниже” bude totální bomba, o tom jsem zcela přesvědčen a nikdo mi to nevymluví. Veškeré prozatimní informace mému přesvědčení jen nahrávají – správně CCCP-oriented obálkou počínaje, dokonalou (první zveřejněnou) skladbou “Аллея Сталина” konče. Také už víte, za co své peníze utratíte 9. února?

Earthworm

Earthworm:

Jednoznačná volba. Evergrey jsou už dlouho jednou z mých oblíbených kapel. Po sérii skvělých alb ale začala kvalita klesat a i přesto, že na poslední placce “Torn” byla hromada chytlavých melodií, prdelnakopávajících kompozic, “sing-along” refrénů a vůbec všeho, co od Evergrey můžete chtít, tak albu něco chybělo. Artwork na obálce novinky “Glorious Collision” vypadá pěkně, teď jen, aby se povedlo i to, co se pod ním ukrývá…

Ježura

Ježura:

I přesto, že je únor co se týče zajímavých novinek bohatší než leden, o žádných orgiích se mluvit nedá. Ano, dlouho očekávanou placku vydávají Vreid a Курск, s novým alkoholem páchnoucím materiálem se hlásí Korpiklaani a svojí troškou do mlýna přispějí i Dornenreich. Žádná z těchto kapel ve mně však nevzbuzuje žádné extra nadšené očekávání… Pak je tu ale jedno uskupení, které si mou pozornost po trochu obtížných začátcích naší známosti získalo, a to měrou vrchovatou – Moonsorrow patří mezi těch nemnoho kapel, které nepodlehli folk metalovému trendu posledních let a stále tvoří hudbu mrazivou, násilnou a přesto krásnou a povznášející. Paralela s jejich vikinskými předky je nasnadě…

nK_!

nK_!:

Oproti prvnímu letošnímu měsíci se konečně začíná blýskat na lepší časy. Nebudeme sice zavaleni novou tvorbou rockových interpretů tolik jako například v měsíci třetím, ale stále je na co se těšit. Mou únorovou volbou se celkem jednoznačně a pochopitelně stávají právě DevilDriver, které poslouchám již od raných placiček (rozuměj prvních alb). Dez a jeho banda umí vytvořit pořádný kotel a to nejen na koncertních štacích. Potajmu trošičku doufám, že nová fošna se ponese v duchu “The Fury of Our Maker’s Hand” a ne posledních dvou počinů “The Last Kind Words” a “Pray for Villains”, na které jsem maličko vysazen. Na začátku ledna vyšel kalifornským řezníkům první singl, který slibuje mnohé. Tak uvidíme a necháme se překvapit.


Sonisphere 2010

Sonisphere 2010
Datum: 19.6.2010
Místo: Milovice, letiště
Účinkující (obsažení v reportu): Alice in Chains, Anthrax, Debustrol, DevilDriver, Megadeth, Metallica, Rise Against, Shogun Tokugawa, Slayer, Stone Sour, Volbeat

H.: O festivalu Sonisphere se toho už napovídalo tolik a na tolika místech, že další opakování všech známých faktů už by se rovnalo nošení dříví do lesa. Samozřejmě se hovořilo, že právě Sonisphere by měl být největší koncertní akcí roku v České republice minimálně v rámci metalové hudby, ne-li napříč všemi žánry. Hlavním lákadlem bylo jedno z prvních společných vystoupení (v tomto případě třetí v pořadí) Velké čtyřky thrash metalu doplněné o nejednu další zajímavou kapelu. Však jste o tom všem už jistě slyšeli, zvláště když většina z vás se stejně sama pohybovala v onom obrovském davu návštěvníků, kterých údajně bylo na 40 000, takže se vrhněme rovnou na samotný průběh akce.

H.: Festival zahajují na menším ze dvou hlavních pódií (Saturn Stage) domácí Shogun Tokugawa, jejichž koktejl moderních tvrdých žánrů mě osobně nechal zcela chladným. Pravda je taková, že obdobným stylům sice moc neholduji, ale můj názor to nemění, zvláště když nebyl ojedinělý. Pod pódiem totiž sice byla spousta lidí, ale většina z nich čekala na následující Debustrol (což dokazovala skandováním jména svých oblíbenců během setu Shogun Tokugawa). Ale bych zase někomu nekřivdil, přežít se to dalo, a to bez jakýchkoliv střevních potíží…

H.: Neznám vhodnější českou kapelu, která by si zasloužila vystoupit na koncertě Velké čtyřky, než je tuzemská thrashová jednička Debustrol. Kapela si svůj koncert na Sonisphere evidentně opravdu vychutnala, Kolins se na natřískanou plochu spokojeně zubil od ucha k uchu a se svojí partou nasázel do publika všechny zásadní kousky dlouhé historie Debustrol. Svou necelou čtyřicetiminutovku odpálili starými vály jako “Vyhlazení” nebo “Údolí Hádu”, aby se postupně dostali až do současnosti. A motorová pila? Ano, i na tu došlo. Sice jsem tuhle bandu viděl už asi tak tisíckrát, ale bavit mě budou asi pořád. A jen tak mimochodem, šlo o jeden z prvních koncertů s Herr Milerem opět v sestavě… jak se mlátí do škopků, vážně nezapomněl. Prostě super začátek dne.

H.: Já osobně se v této chvíli přesouvám k hlavnímu, mamutímu Apollo Stage na DevilDriver, program na Saturn Stage však pokračuje Volbeat, které viděl kolega Earthworm:

Earthworm: I přesto, že jsem toužil po druhém setkání s DevilDriver, rozhodl jsem se pro Volbeat, kteří mi poslední dobou hodně často drtili ušní bubínky. Poměrně originální banda, kterou mnozí přezdívají “elvis metal”, dokáže posluchače probrat a naládovat do něj spousty energie – a něco podobného jsem čekal i při vystoupení. A dostal jsem, co jsem chtěl. Dánští hoši podle mě předvedli nejenergičtější show festivalu. Thomas (kytara) byl zaručeně největší frajer a troufám si říct, že za tu hodinku hraní byl víc ve vzduchu než na nohou. Anders s baskytarou zase poletoval kolem a dělal na všechny v publiku ksichty a opičárny a frontmanovi Michaelovi stačilo jen hrát a občas vykouzlit úsměv sympaťáka, aby fanynky omdlévaly. Setlist byl sestaven z nějvětších hitů jako například “Sad Man’s Tongue”, “Guitar Gansters & Cadillac Blood”, “Radio Girl”, “Still Counting”, “The Garden’s Tale” nebo “Pool of Booze, Booze, Booza”. Jediné mínus byla pařba před pódiem a odezva fanoušků, která ze začátku kromě zpěvu s kapelou nebyla téměř žádná.

H.: Tak jste to slyšeli, Volbeat stáli za to, pro mě však byla o něco větším lákadlem Fafarova mordparta DevilDriver, která na pražícím slunku předvedla profesionální, s jistotou a nadhledem odvedené vystoupení, s nímž pár malých circle pitů sice vyvolala, ale asi nebyly tak velké, jak by DevilDriver sami chtěli. Každopádně, mě se líbili, i když s vědomím, že jsem čekal ještě o trochu víc.

H.: Na řadu pomalu přichází první kapela z očekávané Velké čtyřky – Anthrax, navíc opět s Joeym Belladonnou za mikrofonem. A jak hráli? Panečku, dobře jim to šlapalo, o dost lépe, než jsem sám čekal. Vsadili na energický a upřímný výkon a vyplatilo se. Z Joeyho přímo čišela radost z opětovného zpívání starých pecek jako “Only” nebo “Indians”, publikum neúnavně hecoval a zjevně si celou akci opravdu užíval. Po čertech dobrý set, který prostě nemohl nudit.

H.: Kolík thrashové štafety přebírají Megadeth. Musím se přiznat, že na téhle skupině mi vždycky vadila osobnost Mustaina, čímž hodlám naznačit, že jsem možná trochu zaujatý, ale i tak se mi právě Megadeth z celé Čtyřky líbili nejméně. Zvláště pak po živelných Anthrax to působilo lehce škrobeně a samotný Mustaine mi také nepřišel v nejlepší hlasové formě, ten tam byl jeho řezavý vokál známý z alb, například v takové “Head Crusher” z poslední desky byl ten rozdíl oproti studiové verzi dost markantní. Nějak moc to nezachránil ani navrátivší se původní baskytarista David Ellefson.

H.: Mezi Velkou čtyřku jsou “na odpočinek” vklíněni Alice in Chains a nutno dodat, že se díky tomu, přestože zahráli výborný set, nesetkali s nějakým vřelým přijetím. Větší část lidí před Apollo Stage už totiž čekala na následující dva chody. Na druhou stranu prohození hracího času se Slayer americkým grungerům jen pomohlo, protože v kombinaci s pomalu zapadajícím sluníčkem působila jejich muzika ještě lépe (a thrashové řezanici Slayer zase lépe slušela tma, takže oboustranně výhodná výměna). Kdyby si Alice in Chains nevyžrali ten thrashový nával pod pódiem, k dokonalosti by chybělo jen málo (jestli vůbec něco). Souběžně s Alice in Chains hrají na druhé Saturn Stage Stone Sour, které pak následovali Rise Against (ti program na Saturnu zavírali). Opět zde hlídkoval Earthworm:

Earthworm: Původně jsem setkání s touto kapelou neplánoval, ale kvůli dementní změně Alice in Chains a Slayer jsem musel učinit pár radikálních rozhodnutí, mezi které patřila i moje účast na vystoupení Stone Sour. Vůbec jsem je neznal, takže jsem nečekal nic, ale nakonec to bylo překvapení večera. Jelikož jsem je neznal, tak jsem skoro celou dobu jen stál s otevřenou pusou a dolní čelistí padlou až na zem. Mnohem víc si vystoupení určitě užil zpěvák Corey Taylor, který byl z českého (ano, i trochu německého, polského, finského a bůhvíjakého ještě) publika nadšen a vypadalo to, že ho koncert opravdu baví. Zhruba v polovině si sednul s kytarou a bez kapely zahrál určitě nejemotivnější song celého dne – “Bother”. Předtím jsem si sice pomlaskával nad kvalitou kapely, ale “Bother” mě absolutně dodělalo a od té chvíle jsem vysloveně žral všechno, co mi předhodili. Myslím, že Corey několikrát říkal, že sem ještě tento rok přijedou, takže jestli nekecal, určitě se zúčastním.

Earthworm: Po Stone Sour jsem učinil další radikální rozhodnutí – vynechám Slayer, nebudu se mačkat kilometr od stage a radši si užiju Rise Against v první řadě. Jejich show bych pravděpodobně neměl co vytknout, bohužel často pokulhával zvuk. Co pokulhával, byl pěkně na pytel. Rychle jsem se smířil s demencí zvukaře a společně s kapelou jsem vyřvával hity jako “Re-Education (Through Labor)”, “Savior”, “Give It All”, “Injection”, “Ready to Fall” nebo “Entertainment”. Další smůla je, že jsem se těšil na pořádnou pařbu, ale když jsem se rozhlédl kolem sebe, vypadalo to, že nás tam je pět a půl. Naštěstí se to po pár skladbách zlepšilo a už se dalo trochu pařit v kotli s většinou a pořádná atmosféra byla, až když přitáhla spousta lidí po skončení Slayer. Přímo do moshpitu nebo circle pitu, nebo co to tam bylo, jsem nakonec raději nevkročil, jelikož jsem viděl odcházet pár týpků s rozbitým nosem a nesprávným počtem zubů.

H.: Ti zmeškaní Stone Sour mě celkem mrzí, sice je z CDčka moc nemusím, ale na koncertě jsem je omrknout chtěl. Co se dá dělat, snad někdy příště, teď pojďme rychle zpátky na hlavní stage, kde se v čase Rise Against nechystá na scénu nikdo jiný než samotní Slayer, na jejichž show jsem se opravdu těšil (heh, kdo by se taky netěšil na Slayer, co?). Každopádně, takhle si já představuji bezchybný thrashový nářez! Žádné otázky, žádné sraní, jen absolutně nekompromisní kulervoucí hoblovačka. Kytarové duo HannemanKing si jen těžko hledá konkurenci, Tom Araya stále zpívá výborně (byť vynechávání slov pro zpěv fandů v největší kultovce “Angel of Death” mě vážně sralo) a každé brknutí do struny si vyloženě vychutnával. A Lombardo? Lombardo je bůh! Ten tam všechny ostatní bubeníky pěkně vyškolil, dlouho jsem si na koncertě nevychutnal tak brutální kopáky. V setu se samozřejmě hojně vyskytovali pecky z poslední desky “World Painted Blood”, která se mě osobně s odstupem času líbí mnohem víc než v době vydání, a naživo mají ty songy ještě větší tah na bránu, což dokázal hned titulní otvírák. Zkrátka však nepřišly ani léty prověřené pecky. Jen blázen by si mohl myslet, že by Slayer nezahráli legendární hymny jako “South of Heaven”, “Raining Blood” nebo “Angel of Death”. Celkové hodnocení? Jednoznačně králové celého Sonisphere!

H.: Pokud nepočítáme po-programové řadění DJs, čekala v této době na návštěvníky už jen jedna jediná kapela – headlinující Metallica. Jak to jen nějak objektivně zhodnotit… byla to velká show – obrovské plátno za kapelou, pyro jízda spojená s ohňostrojem před začátkem “One” a v neposlední řadě samozřejmě i samotná Metallica a její hudba. Setlist překvapující nebyl, hrálo se jenom z “Death Magnetic” a od “Black Album” dozadu, ale podmínka přítomnosti většiny zásadních věcí splněna byla, byť absence takových “Fight Fire with Fire” či “Hit the Lights” jistě nemrzela jen mě, ale nejde holt zahrát všechno. Celkově se jednalo o koncert hodný jména Metallica, ale abych jim jen nemazal med kolem huby, sám za sebe mohu říct, že bych klidně uvítal set o takové dvě, tři skladby kratší (vyhodil bych ty songy z poslední alba, to se mi nelíbí, hehe) a taky mě moc neuchvátily ty hvězdné manýry typu “začneme hrát o 20 minut později, i když už máme dávno nazvučeno”. To jsou však jen hnidopišské výtky, z celkové hlediska se mi to líbilo opravdu moc a stejně jako všichni okolo jsem si veškeré staré hitovky od úvodní “Creeping Death” až po závěrečnou “Seek & Destroy” náležitě vychutnal.

H.: Co všechno tedy Sonisphere nabídl? Obrovská akce, výborné kapely, ale organizace když ne pokulhávající, tak přinejmenším rozhodně ne bezchybná. Nejprve musím zmínit ceny jídla a hlavně pitiva, nějaké to nadnesení se u takového festivalu čekat dalo a pořadatele zrovna z tohoto vinit nelze, ale i tak jsem dlouho neviděl tak nechutně přepálené cifry. Co však bylo horší, byl podle mě nedostatečně velký areál na takové davy (nemám na mysli plochu před pódii, ale zbytek areálu, kde se lidé mačkali jak sardinky a v noci se tam doslova nedalo hnout. Hlavně že se to letiště táhlo tisíc kilometrů a nic tam nebylo. Ještě víc mi vadila nepřítomnost jakékoliv užitkové vody, takže o nějakém opláchnutí rukou si člověk mohl nechat tak akorát zdát. Na druhou stranu mě však příjemně překvapily žádné reklamy a promítání klipů na obrazovkách během zvučení (když si vzpomenu například na tu mozek vymývající reklamní smyčku každým rokem na Masters of Rock, tak to byla fakt úleva). Kladné pocity ze Sonisphere díky skvělým kapelám jednoznačně převažují, ale organizačně je určitě do příštího ročníku co zlepšit.