Jediný dubnový koncert, na nějž jsem si prozatím koupil lístek, a u nějž lze tudíž předpokládat, že se takřka s jistotou dostavím na místo, je vystoupení faerské zpěvačky Eivør Pálsdóttir. Abych řekl pravdu, asi mám její tvorbu naposlouchanou o dost méně, než by si zasloužila, ale to, co z ní znám, se mi líbí opravdu hodně. Dost na to, aby mi to za to stálo za zvednutí ánusu a vyražení do koncertního víru, což je činnost, jejíž obliba mě dávno opustila. Mám pro vás ale jednu špatnou zprávu – pokud byste chtěli jít také a ještě nemáte lupen, nejspíš si můžete nechat zajít chuť, protože je už nějakou dobu vyprodáno.
V těsném závěsu bych pak doporučil 15. duben, kdy se v pražském klubu Underdogs‘ objeví kanadské trio Big|Brave. Jestli vám to nic neříká, neváhejte si zde nalistovat nedávnou recenzi na jejich album „Ardor“, které jsem fest vychválil. Jako support navíc zahrají Blues for the Redsun, což je aktuálně asi nejtěžší a nejpomalejší domácí kapela.
Na konec vypíchnu blackmetalového apríla. Sice tu nevidím žádnou must-see věc (i z toho důvodu, že vše už jsem viděl, většinou několikrát), ale dohromady je kombo Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet dost lákavé. Především díky Infernu, jehož pozice je v roli headlinera je navzdory zahraniční účasti jednoznačně oprávněná.
Onotius:
Nejzajímavějším vystoupením dubna bude nejspíš pražská zastávka experimentálně sludgemetalového dua The Body, kteří disponují tak mocným zvukem, že zkrátka nebude úniku. Naživo jsem s nimi zatím neměl tu čest a proslýchá se, že je to zážitek vskutku patřičný, takže nezbývá než otáčet desky jako „No One Deserves Happiness“ či „I Shall Die Here“ a přemítat, jak mohutné zúčtování to nakonec bude. Myslím ale, že zklamán nebudu.
Dále rozhodně je třeba doporučit pražské vystoupení Primordial po boku Moonsorrow – a co je zajímavější – Der Weg einer Freiheit, jejichž loňská deska je solidní moderní blackový matroš. Irští headlineři údajně mají vystoupení silná – a já trestuhodně ještě žádné neviděl, nezbývá než doufat, že mi zbudou chechtáky a budu to moci tentokrát změnit.
Do třetice by určitě měla padnout zmínka o surově post rockových Godspeed You! Black Emperor, kteří 19. dorazí do pražského Divadla Archa. Tenhle koncert by mohla být zatraceně slušná psychárna…
Metacyclosynchrotron:
Pokud se něco zásadně nevyjebe, tak bych se rád hecnul do Prahy na Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet. Spíše se socializovat než řádit, ale koncert by to mohl být povedený. Inferno je ve výborné formě a songy z „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jsou naživo super i se dvěma kytarami, The Stone mě kvůli velice zajímavé poslední desce lákají hodně a Silva Nigra si dám vždycky rád. Někdo tu „pravicovou scénu“ navíc podpořit musí, když všichni skuteční náglové, pokud se ještě neuchlastali, na tom urputně pracují někde v zaplivaných pajzlech a na koncertě k velikému žalu všech k vidění nebudou (pokud teda netrpíte paranoií, že ano).
Cnuk:
Na duben mám naplánovanou akci v klubu Modrá Vopice, kde se představí britská kultovka Discharge spolu s českými kapelami Restriction, Gomora, Controlled Existence a pro mě nejzajímavější – Mörkhimmel. Tenhle crustový večírek s pionýry Discharge včele bude doufám intenzivní řežbou, a to i přesto, že má konkrétně tahle parta už něco za sebou a jejich sestava, ale i hudební směřování prodělaly obrovské kotrmelce.
Druhý odstavec je spíše tipem na příjemný zážitek, a to v přítomnosti experimentátorů Godspeed You! Black Emperor v divadle Archa. Nikdy jsem je živě neviděl, ale věřím, že to co nabízejí jejich desky, dokáže být ještě mnohem silnější v živém provedení. Rozhodně nejde o akci pro každého, ale náročný fanoušek může tuhle událost náležitě ocenit.
A třetí odstavec je rovněž spíše doporučením, jelikož to také bohužel nedám. Tím je vlastně dvojkřest nových alb Rutky Laskier a Nikander v Café V lese. Prvně jmenování pokřtí novinku „Protiklady“, od které lze opět čekat porci atmosférického punku, a druzí jmenování vytasí, mnou velice očekávanou desku „Sekyra prohnaná kolenem“. O té ale více v tradičním eintopfu. Tyto dvě události doplní svým vystoupením tuzemská zajímavost minulého roku Pacino.
Datum: 13.8.2016 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Angelcorpse, Archgoat, Behemoth, Darkened Nocturn Slaughtercult, Ektomorf, Hypno5e, Insomnium, Lost Society, Mgła, Misery Loves Co., Moonsorrow, Ufomammut, Valkyrja
Skvrn: Středa byl listopad, čtvrtek říjen, pátek září a sobota se již důstojně přibližovala srpnovým klimatickým standardům. Jaká to změna, když jsem dopoledne vylezl ze stanu a nepřipadal si zralý na omrzliny. Bylo sice zatraceně dusno a vlhko, ale pořád lepší než středa nebo loňské čtyřicítky. Nastíněná situace panovala již v brzkých hodinách, tedy kolem jedenácté, kdy mě ze stanu vylákali stále nepříliš známí Francouzi Hypno5e. Dobrého progu s lidským a nikoli strojovým přístupem není nikdy dost, což tahle partička jasně stvrdila. Copak samply a z disku pouštěné ženské vokály, tím Hypno5e neuchvacovali – zde nepředvedli víc než průměr –, zato kytarovou prací ano. Okamžitě mi hlavou prolítly vzpomínky na Be’lakor, kteří tu válčili během minulého ročníku v obdobnou hrací dobu. Hypno5e se sice nezapsali natolik výrazně, ale určitě přesvědčili o svém talentu a příslibu do budoucna.
Onotius: Poslední den festivalu proběhl vskutku ve velkém stylu, a ačkoliv ke konci už člověk mlel z posledního, byla zkrátka otázka prestiže vydržet až do naprostého závěru, který měli na svědomí Valkyrja. Po ošklivém počasí už ani vidu ani slechu a atmosféra festivalu zůstávala skvělá – už jen proto, že den nato po metalovém městečku zbudou jen ruiny. Začínám nějakou hodinku po poledni, kdy na Metalshop Stage nastupují Lost Society. Ti hned na začátek přinesou slušnou porci energie, propracovaných kytar i fajn thrashových nápadů. Zahrají například „Kill Those Who Oppose Me“, „Hollow Eyes“ či skvělý heavy kousek „I Am the Antidote“. Jediný problém je pro mě délka vystoupení – přijde mi to krátké, že se skoro nestíhám do vystoupení ponořit. Což je škoda, protože je to strašně příjemná muzika, opravdu.
Onotius: Tvorbu Misery Loves Co. znám vskutku na bázi „jednou jsem slyšel jejich album a bylo to celkem fajn“. Naživo pak tahle znalost rozhodně nestačila a ve spojitosti s nemotorným zvukem jsem si po chvíli šel sednout ke zvukaři a zbytek setu pozoroval ze sedu, neboť jsem chtěl načerpat síly, abych vydržel na další kapely, především pak večerní maraton. Misery Loves Co. se v průběhu setu zlepšovali, ale přesto mě moc nepřesvědčili o tom, že bych o něco přišel, kdybych jejich vystoupení vynechal.
Onotius: Ačkoliv by bylo asi bláhové očekávat od Ektomorf víc než příjemnou, leč tisíckrát ohranou variaci na „Roots“ od Sepultury, na jejich vystoupení jsem se zašel mrknout. Těšil jsem se na solidní nekomplikovanou zábavu, protože navzdory absenci nějaké větší originality má tahle hudba naživo velký potenciál vyburcovat pořádnou atmosféru. To se jí sice relativně podařilo (ne tedy zas nad hranice očekávání), což dokazoval průběžný energický kotel před pódiem, přesto si myslím, že ze samotného hudebního hlediska šlo z téhle muziky vymáčknout víc. Problém byl, že hudebníci hráli své kousky oproti studiovkám v rychlejším tempu, tudíž naléhavost oněch krutých refrénů tolik nevynikla. Přesto to bylo ale celkem fajn.
Onotius: Po příjemné pauze mě na Metalgate Stage čekají Omnium Gatherum. Poctivý, ale vlastně i tak trochu předvídatelný melodic death metal se špetkou progrese působil naživo celkem kloudně. Bylo to atmosferické, dynamické, i když trochu šablonovité. Přesto jsem odcházel celkem spokojen, byť neuchvácen.
Skvrn: Tak klidné odpoledne jsem na Brutalu ještě neprožil, až do sedmé hodiny jsem kvůli nezajímavému programu spustil bohapustou ignoraci hudebního dění. Žádné metaly, žádné davy. Jen jednou projdu areálem a zjišťuji, že Eskimo Callboy je mocná trapárna, po níž budou muset přiběhnout Darkened Nocturn Slaughtercult s Mgłou a vše řádně vyčistit blackmetalovou dezinfekcí. Zašel jsem i na ambientní stage, kde však nevládly mrtvé ambientní smyčky, ale dva životem oplývající vegani se svou přednáškovou osvětou. Nic nového jsem se nedozvěděl, nicméně nakonec proč ne. Někteří se utvrdili ve svém životním přesvědčení a přidali k tomu i pár zúčastněných dotazů, ti další užívali přístupu poznej svého nepřítele.
Onotius: Na melodic deathmetalovou linii hodinu po Omnium Gatherum navázali Insomnium, kteří předvedli očekávaně příjemný, ovšem ničím překvapivý set. Stejně jako ze studiovek jejich muzika měla sice atmosféru, ale byla předvídatelná až běda. Nicméně do vyrelaxované nálady při slunném odpoledni jejich hudba sedla a zabavila. Má prostě tu výhodu, že leze do uší skoro sama, takže i bez výraznější znalosti materiálu se člověk celkem obstojně chytá. Zvuk byl celkem slušný a hudebníci si vystoupení užívali. Jen škoda že nezahráli melancholickou hymnu „Lose to Night“. Jinak ale pohodovka.
Skvrn: Odpoledne fuč, na řadě konečně hudba. Než přišel nelidský blackmetalový závěr, objevili se Moonsorrow. Hudebně jsou Finové špica, jenže koncerty, to je bída klesající vstříc papundeklům. Koncertování s Equilibrium a Turisas zřejmě nelze přežít bez následků. Krev imitující painty na hraně vkusnosti, pitvořící se ksichty i průpovídky hodné revivalu z Horní Dolní. Začínajícího revivalu. Degradace dobře složeného materiálu? Asi nejlépe řečeno. Dobře napsaná hudba jako by na publikum neměla stačit, a na pomoc tak měly přispěchat vsuvky, které jako kdyby vypadly z Troškovy továrny na vtipy. Samotné skladby jsem si užil, ale každý pohled na pódium a poslouchání verbálního trusu mě utvrdilo v tom, že koncert je zvláštní kategorie. Odhalující podstatu?
Onotius: Výpravné folk metalové Moonsorrow jsem si užil. To byla ta ideální kombinace melodického s atmosférickým. Vystoupení podmanivé, a přitom velmi dobře vstřebatelné. Moonsorrow je totiž jedna z mála žánrových kapel, která dokáže umně vyvážit hranice mezi údernou, skočnou a náladotvornou větví žánru. To má za následek, že je dobře poslouchatelná a zároveň uspokojí i posluchače temnější a náročnější muziky, kteří většinu folk metalu považují jen za nevkusné odrhovačky. Atmosféra byla relativně slušná a zvuk byl vyrovnaný a povedený. Vtípky mezi skladbami sice nebyly moc vtipné, ale co, jde o hudbu – a ta byla skvělá.
Onotius: Z Angelcorpse nakonec stíhám kvůli Moonsorrow a kulturnímu programu v toitoice jen konec. A trochu lituji, že jsem přeci jen neoželel konec Moonsorrow a nešel se na Metalgate mrknout dřív, neboť Angelcorpse mají tak neprostupnou hutnou atmosféru, až z toho omrazí. Ryzí esence mohutného death metalu. Díky střeše je na Metalgate mnohem dříve vyvolán efekt tmy, takže světla zahalují scénu a i vizuálně je to ta správná řežba.
Skvrn: Blackmetalovou smršť měli započít už Behemoth, avšak nezašel jsem, osobní vrcholy měly teprve přijít. Věřím, že Poláci zněli dobře, nicméně přední pozice jsem nehlídal a o výhled z dálky tentokrát nestál. Jen zpoza areálu jsem tudíž zaslechl Nergalovo epické „dobrý den!“. Tak trochu Sabaton? Hodně Sabaton. S groteskním vyzněním navrch. Polská většina vzala česky pronesený pozdrav zajisté s vděčností a všudypřítomný vlajkonoš od sousedů… inu, ten musel svůj prápor hrdostí zulíbat.
Onotius: A pak nezbývá než čekat na Behemoth. Další mé oblíbence a velké jméno, s tím spjata velká očekávání i mohutné davy lidí. Se scénou a vizuální prezentací si opravdu kapela vyhraje, všechny ty potrhané hábity, ohně, drcení hostií a vyfouknutí konfet, jež v osvětlení působily, jako hejno malinkatých netopýrů zkrátka působí efektně. Jenomže co hudba? Opět je zvuk moc přebasovaný a přebubnovaný. Setlist je postaven především na posledním „The Satanist“, a to dokonce tak, že deska zazní celá. Dále hrají hitovku „Ov Fire and the Void“ z předchozího „Evangelion“, „Conquer All“ z „Demigod“ a „Chant for Eschaton 2000“ ze „Satanica“. Mizerný zvuk mi však ne vždy dovolí úplně naplno se do hudby ponořit a dýchat každý tón, což bych zrovna od tak oblíbené kapely, jako jsou Behemoth, očekával. Show byla nicméně poctivá a při „Ov Fire At the Void“ atmosféra v mých očích krásně vygradovala. I tak jsem ale čekal trochu víc.
Skvrn: Svou návštěvou jsem nakonec poctil až Archgoat, kteří měli na Oriental Stage zřejmě vůbec nejhorší zvuk, kytary byly tvaru značně kulovitého a nezachránilo to ani zpěvákovo triko Master’s Hammer. Sypalo to pěkně, ale nakonec jsem z důvodů výše zmíněných neslyšel víc než obyčejný blackmetalový náklep.
Onotius: Po Behemoth se vydávám do Octagonu připraven pokračovat v poslechu těch nejtemnějších metalových škatulek. Zde totiž spouští svůj set Archgoat. Ponurá, hutná zvuková hradba opatřena sice mizerným zvukem, ovšem o to působí misantropičtěji a autentičtěji. Brutální a monumentální. Lord Angelslayer nosí na hrudi Master’s Hammer a jeho hluboké growlingy jsou naprosto démonické. V danou večerní hodinu to na mě patřičně působí – lépe než Mgła na hlavním pódiu, kam dvacet minut před koncem Archgoat přebíhám.
Skvrn: Aniž bych vyposlechl celé Archgoat, zamířil jsem směrem k Metalshop Stage, kde měla za pár minut vystoupit Mgła. Pro mnohé škoda krytí, ale já měl i kvůli zvuku jasno. Jenže taky Poláci zaznamenali potíže se zvukem, který byl takový… festivalový, šitý horkou jehlou. Neznělo to vyloženě zle, ale charakteristické hrátky s činely zůstaly skryty, zatímco virbl s kopákem řvaly přespříliš. Kapele samotné není třeba co vytýkat. V pódiové prezentaci a v předvedených výkonech jsou Poláci klasa a zatracený diktát. Který když dobře znáte, nakonec dokážete strávit i horší zvuk. Já jsem si tuhle necelou hodinku užil a lepší black na letošním Brutalu nakonec neslyšel.
Onotius:Mgła mi na velkém pódiu moc nesedla. Snad je to i tím, že jejich hudba navzdory tomu, že má potenciál zaujmout i širší masy, tak stále zachovává spíš introvertnější charakter (stačí si koneckonců prohlédnout jejich minimalistickou image), čemuž velké pódium moc nenahrávalo. Vloni v Nové Chmelnici jednoduše působili mnohem mnohem líp. Také za to mohl částečně zvuk, který na Brutalu opět nestál za moc (minimálně z mého místa pod levým reprákem). Vadila mi neosobní atmosféra, ale samotná hudba samozřejmě byla ta samá Mgła, kterou mám rád, takže jsem si vystoupení přeci jen užil.
Skvrn:Mgła nebyla zklamáním, ale v hloubi duše jsem čekal víc. Úplně opačný příběh se psal na Ufomammut, na něž jsem zašel vlastně jen ze zvědavosti. Žádné domácí naposlouchávání, snad jen tušení, oč by mělo jít. Představy se s realitou příliš nelišily, alespoň co do žánrového zařazení. Dostal jsem brutálně hutnou a monotónní sludge/doomovou fúzi s plovoucím droningem. Jasnou odpověď na to, co Ufomammut hrají, ostatně přineslo triko Funn O))) jednoho z kytaristů. Takhle Italové zněli, přesně tak. Navíc, jestli někomu slušel zdejší zvuk, byli to právě z hloubek těžící Italové. Loni tu hráli na stejném místě Godflesh i Sunn O))), jenže tohle bylo ještě mnohem dál. Kdesi na úrovni nejlepšího vystoupení dne, ročníku a možná i něčeho víc!
Onotius: Pak na vedlejší stage následuje kapela, jež původně na letošním Brutalu neměla hrát a pořadatelé po ní sáhli jako po náhradě za Electric Wizard, kteří kvůli problémům s vízy na poslední chvíli své vystoupení odřekli. Jedná se o italské Ufomammut hrající od roku 1999 svou velmi specifickou kombinaci sludge, psychedelic rocku a doom metalu. Jméno slibuje v rámci festivalu netradiční zážitek a to se potvrzuje. Spouští „Somnium“ z poslední desky „Ecate“ (kterou, pokud se nepletu, zahráli dokonce celou) a po chvíli je jasné: tohle má naživo naprosto neuvěřitelnou sílu. Kolébá, houpe, hypnotizuje, ničí, drápe, kolébá, řeže… I na velkém pódiu jsou schopni atmosférou naprosto pohltit. V duchu si pak říkám: kéž by se organizátoři vyprdli na kdejaké Parkway Drive a podobné blbosti a raději přivezli víc menších, neokoukaných, ovšem naprosto ničících kapel, jako jsou například Ufomammut. Jistě je to nesmysl, Brutal si snaží zachovat obecný průřez metalovými odnožemi, avšak víte, jak to myslím. Zpátky k samotným Ufomammut, jejichž show působila vskutku rituálně a není divu, že po vystoupení se ještě hromada lidí včetně mě nahrnula dopředu, aby si se členy mohli podat ruku a pochválit, jak to bylo monumentální. Protože bylo. První příčka obsazena – pro mě asi nejlepší letošní vystoupení.
Skvrn: Povídání o Ufomammut napovědělo minimálně jednu věc – následoval už jen sešup dolů, vrchol byl pryč. V případě Darkened Nocturn Slaughtercult nešlo o krutý pád, ale z kopce se rozhodně sešlo. Bohapustá pravost se sice z pódia jen linula, Onielar byla zodpovědný netvor s nejdelším křížem na festivalu za zády – netřeba dodávat, že tím správným směrem pootočeným –, jenže hrálo se na Metalshop Stage a opět mě nebavil zvuk. Což v kombinaci s hudbou, kterou jsem si z domácího poslechu zafixoval jako syrový, ale jen mírně nadprůměrný black metal, znamenalo odchod. Nač si kazit stále přetrvávající pocit dokonalého zmamutění.
Onotius: Tak trochu v euforii se přesouvám opět k Metalshop Stage, kde už je připravená scéna pro blackmetalové ortodoxáky z Darkened Nocturn Slaughtercult. Obrácené kříže, ohně, pohár s krví – vše připraveno k inkarnaci zla. Zpěvačka Onielar v bílé noční košili (aby pak dobře kontrastovala s krví), s vlajícími světlými vlasy a corpsepaintem. A s démonickým rarachem v hrdle. Jakmile spustí, proběhne zkrátka pocta všemu black metalu v tom nejryzejším provedení. Hudba je co se týče ozvučení sice opět nejjistější ve své rytmické složce, zatímco na kytary člověk musí zaostřit uši. Přesto mě to baví. Žánrově vybroušené vystoupení vytříbené kvality. Spokojenost.
Skvrn: Stejně jako loni ještě zašel na úplně poslední vystoupení festivalu – Valkyrju. Ta hoblovala již pro znatelně menší počet lidí (zvlášť když Darkened Nocturn Slaughtercult ještě dohrávali), ale jo, důstojné to bylo, byť s mouchami, holohlavými dementy, kteří i přes svou (zajisté nezměrnou) udatnost nevybíravě strkali do všeho co se dalo, tedy i do přítomných dam. Alkohol holt prázdnotu v hlavě nevymete, spíš naopak. Ale finální pocit nebyl negativní, dementi byli, jsou, budou, zvuk ušel a Valkyrja taky obstála.
Onotius: Jak jsem již zmiňoval, nechat se skolit únavou a nejít na poslední kapelu festivalu – zvlášť pak pokud se jedná o Valkyrju, by byla skutečně zbabělost. To se ukázalo jako dobrá volba, protože to kapele velmi šlapalo a i zvuk mi přišel celkem v pohodě – kytary konečně zas jednou slušně vynikly. Nasazení bylo nekompromisní a nejvíc jsem si užil, když hráli „The Cremating Fire“. Navzdory brzké ranní hodině byla atmosféra naprosto skvělá, ba bych si troufl říci, že gradovala. Přídavek se však vyškemrat bohužel nepodařilo, a tak se člověk musel srovnat se smutným faktem, že letošní ročník je u konce.
Onotius: Svůj druhý Brutal Assault jsem si pochopitelně už jen kvůli kvantu skvělých kapel opět patřičně užil. Letos, jak již bylo mnohokrát probíráno, počasí zpočátku zlobilo opačným způsobem než minule, avšak v průběhu festivalu se napravilo a transformovalo se do velmi příjemné podoby. Pivo, jak už jsem si od loňska zvykl, je zde naprosto průměrný festivalový patok, ale to mě nijak neštve, protože alespoň člověk tolik neutratí. Pokud má někdo mezeru mezi kapelami a chce si zajít s kamarádem pokecat, zajde zkrátka mimo areál na levnější a lepší; nu, a pokud to v areálu bez piva nevydrží, tak stejně je nejdůležitější, aby se měl čím osvěžit – a v tomhle ohledu Budvar dostačuje.
Onotius: Potěšilo více odpočinkových zón a míst na sezení či podzemní pomník Lemmyho, kde jste mu mohli zapálit svíčku. Dále jsem rád, že festival k již tak pestrému kulturnímu programu neustále nabízí další alternativy – ať už mám na mysli zavádění nové ambientní stage či vernisáž výstavy Art-Brut-All. Vegany a vegetariány jistě potěšilo více občerstvení pro ně, pro fandy likérů pak opět po areálu procházely slečny nabízející Jägermeister. A nepamatuji si, že bych byl přítomen u nějakého konfliktu, tudíž doufám, že se heslo „proti násilí a netoleranci“ dodržovalo a lidi si festival užili tak jako já.
Onotius: Nevýhodou byly rozhodně středeční fronty s lístkem na opáskování, jež vskutku budily emoce. Říkám si, že se mohu považovat za celkem šťastlivce, že jsem tam strávil v uvozovkách „pouze“ necelou hodinu a neprošvihl žádnou kapelu, u níž by mě to nějak víc mrzelo. Obecně bylo odbavování velmi podceněno a to se nesmí opakovat. Mohl bych si postesknout nad lidmi, co si začali suverénně tvořit vlastní frontu a nakonec byli odbaveni rychleji než my poctivci, ale to asi nemá smysl moc komentovat.
Onotius: A že jsem na něco zapomněl? Ano, žetony byla kapitola sama pro sebe. Letos poprvé na vstup a výstup sloužily čipy, se kterými jste si vždy museli pípnout – pokud jste si neodpípli nebyli jste vpuštěni zpět do areálu a bylo třeba to jít anulovat a nějak řešit. Pro mě naštěstí vše proběhlo bez problémů – a v tomhle ohledu, jakkoliv se mi ten nápad furt zdá pedantský a v důsledku stejně nedomyšlený, proti čipům nic nemám.
Onotius: Jenomže čipy fungovaly i jako prostředek k bezhotovostnímu placení. To, co zpočátku znělo jako dobrý nápad, záhy trochu zhořklo. Může mi někdo vysvětlit, jaký má význam používat jako virtuální měnu dále žetony? Copak smysl žetonů nebyl ten, aby člověk nemusel hledat drobné – což s penězi na účtě nemusí? Nejsou tedy žetony jen k tomu, aby člověk neměl přehled o reálné částce svého konta a zkrátka byl tlačen k tomu nad tím nepřemýšlet a bezmyšlenkovitě utrácet? Navíc, první nabití je zpoplatněno administrativním poplatkem o ceně jednoho žetonu (tj. 32 Kč) – a to vlastně za co? Za to, že člověk používá systém, který kdyby měl na výběr, tak ani používat moc nechce?
Onotius: Nu, v porovnání se skvělým kulturním zážitkem stále celkem drobná vada na kráse. I tak ale něco, co jsem potřeboval, aby zaznělo. Jinak se těším zase za rok. Vidět Emperor bude splněnej sen!
Skvrn: Jeden bilancující odstavec a ende. Pro nadávání na čipy budete muset jinam, krom front jsem neměl s organizací problém. Všeobecně sprosté slovo jménem pípání bylo v mém případě andělsky korektním – vždy jsem byl úspěšně vpuštěn i vypuštěn. A digitální měna? Jako jeden z mála jsem se jí vyhnul a své ctěné koruny rozhazoval ve městě. Snad jen od výstavy jsem čekal víc. Některá díla průměrná, většina ještě pod touto hranicí. Nicméně ti, kteří do výstavní síně jaktěživ nepáchli a jejich seznámení s výtvarnem končí u metalové generičnosti, mohli být uspokojeni. Stále ale lepší než nic, snahy si zas cením. Celkový pocit z letošního ročníku byl každopádně parádní. Svůj třetí ročník jsem si užil víc než ten druhý, loňský. První je první a takový i zůstane, se všemi svými specifiky. Sázka na méně náročný program s menším počtem kapel se letos vyplatila a já koštoval jen to zajímavé. V tomto ohledu odesílám maximální doporučení a hlásám příchod opět za rok.
Brutal Assault, který se tentokrát odehraje ve dnech 10.-13. srpna již tradičně v pevnosti Josefov, už nějaký ten rok patří k nejvýraznějším událostem letní festivalové sezóny. A to nejen v rámci České republiky; jen v naší zemi na poli ne-agro metalu v podstatě nemá konkurenci. Na Sicmaggot se reportáže z Brutal Assaultu každoročně objevují od 13. ročníku, který se odehrál v roce 2008, a ani letošek samozřejmě nebude výjimkou.
V současné sestavě Brutal Assaultu se nachází už nachází více jak stovka kapel rozprostřených na tři pódia a skrze čtyři dny. Těžko znát všechno, dá trochu práce se v tom zorientovat a rozhodně nelze vidět úplně každou kapelu. Ale jak to udělat, aby člověku neuteklo to nejzajímavější? Naše redakční výprava, která se na festivalu objeví, se rozhodla poskytnout pár koncertních tipů, co je na soupisce festivalu dle našeho názoru nejzajímavější. Role se ujali Skvrn a Onotius, z nichž každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí doporučí dvě skupiny na každý den. Dnes si posvítíme na závěrečné dva dny, tedy pátek a sobotu.
Pátek:
Skvrn: Post-metal v pevnosti už několikrát bodoval a páteční den bude moci v započatém díle pokračovat. Loni Amenra, předloni The Ocean a letos Year of No Light. Těším se na hutné riffy, parádní atmosféru a krůpěje potu, za něž na rozdíl od Slunce Francouzům s radostí poděkuji. Negativum tu od stolu vidím jen jedno, budu muset oželet souběžně hrající Coroner.
Skvrn: Třetí festivalový den podniknu další výpravu na Oriental stage, tedy pokud King Dude ve středu nebude jó průser bez možnosti nápravy a jakéhokoli pořadatelského zásahu. Avantgardně blackoví Sigh jsou už opravdu orientální, na studiovkách těžce zaměnitelní a já je navíc neviděl. Jestli budou podmínky přát, právě Japonci mohou obstarat jeden z vrcholů celého festivalu.
Onotius: Letošní Brutal Assault nabídne dokonce kompletní svatou trojici progresivního thrash metalu Voivod, Vektor a Coroner. A protože o prvních dvou kapelách jsem na Sicmaggot již v rámci jiných článků už referoval, tentokrát se dostane na řadu i švýcarská kapela Coroner. Tohle uskupení, jež se dalo dohromady původně jako parta bedňáků legendárních Celtic Frost, spustí ve tři čtvtě na osm na Metalshop stage. Vzhledem k tomu, že především poslední alba kapely jsou opravdu klenoty, doporučuji se dostavit.
Onotius: Minimálně poslední dvě alba Cattle Decapitation znamenají pro extrémní hudbu ohromný přínos. Zpočátku death-grindová kapela překonala žánrové mantinely a začala předvádět velmi neotřelý mix, který je stejně tak tvrdý, jako kompozičně a technicky propracovaný, ba místy i melodický. A tahle muzika – brilantní instrumentálně i po stránce nápadů – bude drtit kolem desáté hodiny. A jak moc jsem přesvědčen, že to bude stát zato? Že kvůli nim oželím i značnou část setu Satyricon.
Sobota:
Skvrn: V sobotu se budu až do započetí večerních hodin pravděpodobně těžce nudit. Vše začne až s úderem sedmé, kdy na pódium vběhnou vypravěči Moonsorrow. Co naplat, festival je víceméně jedinou příležitostí Finy vidět a zároveň během vystoupení předkapel nepojít nudou, případně trapností. Od Moonsorrow sice nečekám nejlepší koncert festivalu, ale srdcovka je srdcovka a já se určitě stavím.
Skvrn: Přestože by jeden čekal, že vrcholící festivalové minuty nabídnou spíše rozvážnější tempo a závěrečnou tečku napíše funeral doom, konec ročníku patří blacku. Netuším, zdali zbudou síly a třeba finále v podání Valkyrja neodpískám, každopádně Mgłu odříct nejde. Je pravda, že vystoupení před dvěma roky nebylo bez výhrad – nepřál zvuk stejně jako hlouček (převážně polských) neandrtálců pod pódiem. Zvukařovi tedy musím popřát dobré probuzení do dne a sobě šťastnou volbu posluchačského místa, živočišný druh mávnutím proutku nezměním.
Onotius: Uznávám, že propagovat polské Behemoth je asi nošení dříví do lesa, avšak já se zkrátka na jejich show zatraceně těším. Na pódiové prezentaci si dávají opravdu záležet a především mi zatím vždy úspěšně unikali. Tentokrát si je však proklouznout nenechám, to mi věřte. Na klasiky z „Demigod“, „The Apostasy“, ba i na kousky ze zatím poslední „The Satanist“ se totiž těším jak harant.
Onotius: Uprostřed nočního blackmetalového trojboje nás svou přítomností oblaží zlo v podání německo-polských Darkened Nocturn Slaughtercult. Silná atmosféra, nekompromisní zvuk, naprostá oddanost žánru a upřímnost. Další důkaz toho, že i klasický black má stále co nabídnout. Naživo pak čekám sugestivní show, která obecenstvo naprosto odrovná. Důrazně doporučuji neminout…
Nebudu na úvod nijak zastírat, že Moonsorrow jsou pro mě srdcovka jako prase a láska na první poslech. Ostatně, když vám taková hudba svými epickými příběhy a masivními kompozicemi uhrane v blahých šestnácti a vy jste podobnou hudbou doposud nepolíbeni, zkrátka to ve vás něco zanechá. Ani objektivně však finským veteránům pohanského metalu lze těžko něco vyčítat; jejich svojský přístup k žánru a neustálá chuť se rozvíjet dala vzniknout dílům, o jaké běžně nezakopnete, a atmosféra jejich dlouhých kompozic je svého druhu unikát. Proto nepřekvapí, že po pěti letech mlčení byla letošní deska „Jumalten aika“ nanejvýš očekávaná. I přes prvotní nadšení jsem se ale snažil přistupovat střízlivě, protože jak praví staré přísloví, nahajpovaný průser je dvakrát takový průser.
Ne, že by kolem alba vznikl nějaký kolosální opar přehnaných očekávání, Moonsorrow propagaci naladili na černou notu, která provokovala důrazem na black metal. Doslova dřevní rytina Yggdrasilu pomrkává na blackmetalové začátky kapely (a zároveň přiznanou podobností s artworkem „Farsotstider“ vyznává lásku Thyrfing) a týmž směrem poukazují i promo fotky, na nichž je vikinský kvintet zmalovaný corpsepaintem jak zákon káže. Naproti tomu singl „Suden tunti“, vzácně doprovázený videoklipem, ponejvíc připomíná řízným pochodovým rytmem heroické eposy z dob „Suden uni“ či „Voimasta ja kunniasta“. Nicméně jak už u Moonsorrow bývá dobrým zvykem, jen máloco je takové, jak se na první poslech jeví.
„Jumalten aika“ na první poslech nijak zásadně nevybočuje (a zároveň neslevuje) ze standardu, který Finům udělal jméno. Pětice skladeb hřeší jednocifernou stopáží jen jedenkrát, zbylé nepadají pod dvanáct minut. Písně stále fungují na nijak zvlášť složitých, avšak košatých a pečlivě rozvíjených motivech a Henriho inspirace v postupech vážné hudby je slyšet i tentokrát. Vyhýbá se zbytečným refrénům a opakovaným pasážím napříč songy, namísto toho je zřejmá snaha proplétat jednotlivé motivy do mozaiky tvořící spolu s poetickými texty nádherné příběhy. Výjimku tvoří pouze zmiňovaný pochoďák „Suden tunti“, jenž půlí nahrávku na dvě přibližně stejné části, přičemž vlčí šílenství během sedmiminutového Ragnaroku rve a drásá vše, co se mu postaví do cesty. Jeho podobnost s prvními řadovkami je však, vyjma šlapavé přímočaré rytmiky, již Moonsorrow na pozdějších albech téměř vypustili, spíše pocitová. Ale pokud mi nahrávka přece jen něco připomíná z předchozí tvorby, jsou to přepracované skladby z demáčů, které se objevily na ípku „Tulimyrsky“. Když jsme u toho, čtveřice kompozic na stejnojmenný půlhodinový epos vzdáleně odkazuje i svými postupy a výpravností, nicméně opět platí, že nejde o žádné vykrádání či motání se v kruzích.
Necelých 70 minut není ani tentokrát pro Moonsorrow výzva, již by nedokázali úspěšně pokořit. Pětici skladeb rámuje motiv vztahu člověka a bohů, což se odráží i v celkové atmosféře. Zatímco úvodní titulka se skví do výše zapojením éterických chorálů, jež dokonale vystihují „Čas bohů“ a posvátnou úctu z nich, bojovnější a zasmušilejší „Ihmisen aika (Kumarrus pimeyteen)“ vypráví o síle oceli a zlata, které dokázalo bohy vyštvat ze světa lidí. „Ruttolehto incl. Päivättöman päivän kansa“ zase pojednává o spojení člověka a jeho božstvem obětinou, „Mimisbrunn“ se zase váže k Mímirově studni (doslova Mímirsbrunnr) coby prameni moudrosti a vědění ležícího v kořenech bájného Yggdrasilu a nepřímo naznačuje pojetí bohů a jejich příběhů v tradicích lidí.
Řada pasáží proto působí, jako by vypadla zprostřed rituálu – kupříkladu fanatické odříkávání v půli „Suden tunti“, čisté zpěvy v polovině „Ruttolehto“ či samý závěr druhé skladby v podobě kratičkého přílepku „Päivättöman päivän kansa“, který je doslova modlitbou k bohům. Nábožné atmosféře výrazně přispívá i samotná produkce alba: hluboký, a přitom vzdálený zvuk bicích (ty přechody!) připomíná hřmění z hlubin země a ozvěny nejhlubších bubnů zní doslova osudově. Čisté zpěvy i Villeho naléhavý křik zní naprosto perfektně (a co teprve nelidský skřek v „Suden tunti“). Obecně na zpěvu si dali Moonsorrow setsakra záležet a díky hostům naleznete na albu pestrou paletu vokálů. Sound je obecně hutný a plný, což dodává kytarám potřebnou průraznost a valivost, na své si ovšem přijdou i milovníci baskytary, protože ta si na „Jumalten aika“ ukousla notný kus prostoru a nejenže je krásně výrazná, ale Ville na ní předvádí divy, což platí zejména o posledních dvou písních. Nosnou melodii v druhé půli „Mimisbrunn“ má na triku zejména basa, a výrazně se činí i v závěrečné „Ihmisen aika (Kumarrus pimeyteen)“.
Asi není překvapením, že na základě předchozího popisu mě album baví. Upřímně řečeno nemám sílu tu jmenovat všechny momenty, z nichž se mi ježí chlupy až na prdeli. „Jumalten aika“ mě ale nebaví kvůli nějaké nostalgické hodnotě, protože na svoji předchozí tvorbu Moonsorrow maximálně tak poukazují. Dobře, v „Suden tunti“ do ní s šibalským mrknutím oka pošťouchnou, ale nic víc. Baví mě kvůli příběhům, kvůli hloubce, kterou jim umí vtisknout, a kvůli těžko opakovatelné atmosféře, která z nich vyvěrá po hektolitrech. Nelze si nevšimnout, že z nastaveného progresivního kurzu posledních tří alb bratři Sorvalliovi uhnuli elegantním úkrokem stranou, je ale skutečně krátkozraké tvrdit, že by jen recyklovali již dávno slyšené, protože při pozorném poslechu to zkrátka není pravda. S přibývajícími poslechy si však nelze nevšimnout ani dalších zásadních skutečností: Moonsorrow opět o něco dospěli: Ve stavbě kompozic, vytváření nálad i malování obrazů, pomocí nichž udržují dávné mýty a předávají je dále. Monolit „V: Hävittety“ sice zůstává díky naprosté jedinečnosti ingrediencí nepřekonán, kvalit „Verisäkeet“ a „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ však „Jumalten aika“ dosahuje s přehledem.
Druhý pohled (Skvrn):
I když jsem si hudbu Moonsorrow poslední dobou příliš nedopřával a věnoval se raději objevování jiných hudebních sfér, Finové dlouhodobě patří mezi nevelký hlouček kapel, které s radostí označuji přívlastkem nejoblíbenější. Jisté obavy jsem však před vydáním „Jumalten aika“ měl. Jednak jsem si nebyl stoprocentně jistý tím, zda se mi Moonsorrow během oné pauzy přece jen nevzdálili, druhak se objevila mírná nejistota ohledně formy kapely. Obal jedním slovem strašný, koncertní prezentace – jděte na Moonsorrow, když se předtím hopsá na Korpiklaani – špatná neméně. A pokud se vám toho pořád nezdá dost, připočítejte ještě příšerné propagační fotky…
Nakonec jsem ale mile překvapen. Kapela neuhnula z nastolené vypravěčské cesty ani náznakem, což po skvělých deskách z minulých let není vůbec špatně. Finové se svým způsobem opakují, nicméně skládat charakterem podobné patnáctiminutové eposy je něco jiného než skládání šablonovitých čtyřminutových bliknutí, jak nám předvádí živořící (i když dnes už spíš ani neživořící) Eluveitie. Skladby Moonsorrow mají pořád co říct, jsou dostatečně variabilní a odhalují další a další kapelní trumfy, v rámci scény nadále jedinečné.
„Jumalten aika“ disponuje, jak je u Moonsorrow zvykem, skvělou atmosférou, která posluchače odesílá do idealizovaných dob minulých. Nechybí celkový spád, dynamičnost ani vypravěčský patos, jemuž v případě Finů říkáváme tak rádi ano. V mantinelech těchto vlastností pak kapela sází jeden povedený moment za druhým. Ukázkou vysoké třídy je fakt, že Finové ony vrcholy dobývají různorodými způsoby – jednou skladba graduje blackmetalovou metelicí, podruhé houslovým partem, potřetí zase klávesovou grandiozitou.
Dále není třeba cokoli rozpitvávat. Moonsorrow patří i po více než dvacetiletém pobytu na folkmetalové scéně stále k tomu úplně nejlepšímu. Žánrových změn do budoucna není třeba, stačí držet současnou formu a skládat dál. To jde totiž Finům nadále bezvadně a „Jumalten aika“, výsledek pětiletého ticha, může posloužit jako výtečný důkaz.
Dubnový update letošního ročníku Brutal Assaultu je tady! Josefovská pevnost přivítá další jména, jako jsou ABBATH, MOONSORROW, GRAVE, JACK THE STRIPPER nebo WOLFBRIGADE.
Fanoušci, kteří volali po ortodoxnějších kapelách, dostanou porci black metalu v čele s ABBATHEM, nepřehlédnutelnou postavou norské black metalové scény, která se vydala na sólovou dráhu. Krvavý black metalový rituál přivezou i trefně pojmenovaní Němci DARKENEDNOCTURNSLAUGHTERCULT. Vyznavači pohanských kultů se zas mohou těšit na koncert pagan metalových veteránů MOONSORROW.
Na své si přijdou také fanoušci řízného thrashe, ať už v podání německých DUSTBOLT nebo finských LOSTSOCIETY. Pro ortodoxní vyznavače death metalu máme polské rouhače EMBRIONAL. Švédsko pro změnu kontruje melodic death / doomovými OCTOBERTIDE nebo původci lycanthro punku WOLFBRIGADE.
Fanoušci moderního metalu se mohou těšit na mladou australskou kapelu JACKTHESTRIPPER, která ve své hudbě míchá metalcore s mathcorovými prvky. Potemnělý neo folk přiveze americký písničkář KINGDUDE.
Nemilá zpráva na závěr, sestavu opouští NILE, nicméně se nám za ně podařilo potvrdit hned dvojici významných death metalových kapel, a to kmotry švédského kovu smrti GRAVE a vracející se brazilské rohatce REBEALLIUN, kteří měli na přelomu milénia našlápnuto na pozici nejlepší death metalové kapely v Jižní Americe.
Onotius:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner
Metacyclosynchrotron:
1. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
2. The Wounded Kings – Visions in Bone
3. Zhrine – Unortheta
Nějaké apríly máme tradičně na salámech, takže i náš nejnovější eintopf se ponese v seriózním duchu (my to ani jinak neumíme, haha!) a žádné zasrané Babymetaly tu doporučovat fakt nebudeme. Přece jen nejsme až takoví pedofilové, abychom ujížděli na náctiletých Japonkách, co zpívají „Dej mi čokoládu“ do agro metalu (anebo jsme, ale aspoň se tím veřejně nechlubíme).
No nic, pojďme už na to, na co se naši redaktoři skutečně těší. Vší konkurenci utekl Ihsahn, jehož „Arktis.“ je jednoznačně nejočekávanější deskou dubna – ostatně, hned tři redaktoři ji bez váhání nominovali na první příčku. Vedle toho však víckrát padla i jména pohanských náladotvůrců Moonsorrow z Finska, hororového krále Roba Zombieho, blackmetalové atmosféry v podání Darkestrah nebo kolaborace Cult of Luna se zpěvačkou Julií Christmas…
P. S. Nezapomeňte si všimnout, jaké pořadové číslo dnešní eintopf má, muhehe…
H.:
Únor i březen byly co do vydávaných desek oba velice pěkné měsíce (ačkoliv únor o něco málo pěknější). Duben mi ovšem koule příliš netrhá. Tedy s výjimkou jedné věci v podobě Darkestrah. Tahle původem kyrgyzská formace dlouhodobě patří k mým největším oblíbencům a rovněž k těm několika málo vybraným skupinám, jejichž tvorbu sbírám opravdu systematicky a snažím se mít všechno, na čem se jejich logo objeví – to myslím hovoří za vše. Je sice pravda, že už jsem k dnešnímu dni novinku „Turan“ díky novinářské protekci dávno a mnohokráte slyšel (je skvělá!), ale pořád mi není blbé to sem napsat, protože na ten poslech jsem se skutečně těšil – ostatně jako vždy v případě téhle kapely.
Dále jsem určitě zvědavý na novinku francouzských Eths, kteří sice operují v žánru, jehož příznivcem obecně nejsem, ale zrovna tato kapela mě fakt baví. Sice mě stále mrzí odchod bohyně Candice Clot, bez níž už to prostě nebude ono, ale novou zpěvačku Rachel Aspe předem nezatracuji, protože i ona se prozatím tváří docela sympaticky. EP „Ex umbra on solem“, na němž Eths aktuální frontwoman představili poprvé, mi sice k srdci nijak moc nepřirostlo a jen tak kolem mě prohučelo, ale možná i o to víc jsem na novinku „Ankaa“ zvědavý…
I třetí (co do seřazení vlastně druhý) interpret mého eintopfu hraje styl, jaký pro mě asi není úplně nejtypičtější, ale to vůbec nevadí. Rob Zombie je bourák a jeho tvorba (mám tedy na mysli spíše tu hudební, ve filmech si vystačím pouze s „House of 1000 Corpses“ a „The Devil’s Rejects“) mě dlouhodobě baví, takže v případě novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ (übercool název) není co řešit a s jejím poslechem otálet nebudu.
Kaša:
Duben je klasicky měsícem na zajímavá alba vcelku bohatým, nicméně i přesto se v něm našla tři jména, která v mých očích všechna ostatní s přehledem převyšují. Shodou okolností se data vydání nových alb těchto tří interpretů sešla na jeden den, takže s nadsázkou řečeno bych se z následujícího měsíce spokojil pouze s jeho osmým dnem. 8. dubna totiž své chystané počiny vydají shodně Zakk Wylde, Ihsahn a Deftones.
Přestože jsem nikdy nebyl zarytým fanouškem Zakka Wylda, tak musím říct, že na druhý díl jeho sólovky „Book of Shadows“ se docela těším. Oproti Black Label Society čekám více osobní atmosféry a sázky na jeho osobitý vokální a kytarový projev, na čemž se sice bez dobrých skladeb album utáhnout nedá, ale prvotina, která letos slaví již 20 let od svého vydání, by si zasloužila býti překonána. Ačkoli s tím tak nějak nepočítám, tak představa je to hezká.
To Deftones, to je jiné kafe. Pro tyhle zámořské alternativce mám už dlouhá léta slabost a s posledními dvěma plackami se definitivně probili mezi mé nejoblíbenější skupiny. Chino Moreno a jeho parťáci umí, a protože si myslím, že v posledních letech se z tvůrčího hlediska nachází na samém vrcholu své kariéry, tak nečekám od „Gore“ nic menšího než atak předních míst jejich početné a vcelku vyrovnané diskografie. První dvě ukázky znějí hodně slibně, takže se nechám překvapit, jestli se Deftones i tentokrát pochlapí.
No, a na samém vrcholu měsíce dubna se co do vkládaných nadějí ocitl Ihsahn. K tomu snad netřeba nic dodávat. Ihsahn je prostě král a nevěřím, že by „Arktis.“ mělo být důkazem něčeho jiného. Očekávání jsou tak velká, že jestli o „Arktis.“ nebudu koncem roku mluvit jako o jedné z pěti nejlepších desek sezóny, tak budu zklamaný. Ihsahnova kvalitativní laťka je však zatraceně vysoká, takže jestli dostojí své dosavadní praxi, zklamání v žádném případě nehrozí.
nK_!:
Tak s tímhle šíleným/geniálním názvem trumfnul Rob Zombie sám sebe. Kam se hrabe pět let staré „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, že… Každopádně i skvělá pecka „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“ z minulé desky se pomalu, ale jistě začíná oposlouchávat, takže přichází čas na nový matroš. Rob Zombie mě s žádným svým albem zatím nikdy nezklamal a od novinky si slibuji velké věci. Ještě aby k nám znovu přijel koncertovat, to by bylo něco. Po poměrně vydařeném EP přichází s novou deskou také belgičané Aborted. S nimi mám zatím také jen samé dobré zkušenosti a doufám, že „Retrogore“ nikterak neklesne pod jejich zavedený standard. Duben bude zase jednou stát za to.
Atreides:
Navzdory skutečnosti, že zajímavých desek nevychází v dubnu vůbec málo, dovolím si vypíchnout pouze dvě, na které se těším doslova jak malé děcko. Moonsorrow po nějakých pěti letech přišli s další nahrávkou, a ačkoliv příliš nevěřím tomu, že dokáží překonat sami sebe (respektive „V: Hävitetty“ a „Verisäkeet“), na „Jumalten aika“ se opravdu těším, protože pokud bych měl jmenovat kapely, které špatné album nahrát nedokáží, finští vikingové by byli jednou z nich.
Druhou deskou je „Mariner“. Kolaborace Cult of Luna s americkou zpěvačkou Julií Christmas, která má za sebou třeba působení v Battle of Mice, vypadá náramně slibně. Masivní kytarové stěny, jaké Švédové dokáží budovat lusknutím prstu, navíc se ženským vokálem? Toho chci víc než jen jednu desku! A vypuštěný singl „A Greater Call“ zní tak dobře, že obavy z plytké, nudné desky jsou už teď naprosto liché.
Skvrn:
Docela síla, ty dubnové vyhlídky. Bedlivě vyhlížených nahrávek je celá řada a já přináším alespoň tři. Tři nesmírně očekávané kusy, jež by s přehledem ovládly eintopfy většiny jiných měsíců. Za těchto podmínek tak třeba Darkestrah berou až posledního fleka. Tohle původem kyrgyzské těleso rozhodně neboduje pouze svým původem a bezpochyby patří do první ligy atmosférického black metalu s příměsí folkových laskomin. Doposavad vše, co jsem od Darkestrah slyšel, mělo velkou sílu a od „Turan“ si neslibuji ani o trochu méně.
Taky druhou příčku nechávám zabarvit do folkově blackové. Po pěti letech vychází opus finských vypravěčů Moonsorrow, a ačkoliv jsem Finy poslední dobou spíše zanedbával, na „Jumalten aika“ jsem nesmírně zvědav. Jediné, co mě odradilo, je řekněme infantilní obal. Jestliže přebal „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ byl kýč až běda, ze stromu visící tělíčka na novince jsou pro změnu barbarské klišé, navíc špatně provedené. Ale minulá deska byla i přes svůj zevnějšek parádní, takže nač nějaká skepse.
A blížíme se do finále, k Ihsahnovi, který naopak graficky opět potěšil. Ovšem po hudební stránce je pro mě „Arktis.“ stále otazníkem. Dopředu zveřejněné songy jsem veskrze ignoroval a netroufnu si odhadovat, zda Ihsahn ukáže na svou klasiku, nebo raději na experimenty ve stylu druhé poloviny „Das Seelenbrechen“. Údajně má novinka směřovat k prvnímu modelu, dokonce jsem slyšel cosi o chytlavosti. A vlastně proč ne? Ihsahn umí blackovat, progařit, ambientnit, tudíž jestli přijde řádný popík, tak rychle sem s ním!
Onotius:
Nu, přiznám se, že jsem měl původně v plánu zabít dubnový eintopf nějakým aprílovým vtípkem, v rámci něhož bych doporučoval naprosté hudební bláboly a nesmysly a tvářil se u toho smrtelně vážně. Přeci jen jsou zde však desky, o nichž bych rád vás, čtenáře, informoval naprosto vážně. Ačkoliv je jich v porovnání s nadupaným začátkem roku stále relativně pomálu, nachází se zde minimálně pár mnou respektovaných jmen. Jedním z těch, jež by byl skutečný hřích nezmínit, je především novinka norského progresivně blackového mága Ihsahna, který přichází se svým již šestým albem po ukončení činnosti legendárních Emperor – deskou „Arktis“. První ukázky sice přehnaně nevyčnívají z Ihsahnovy produkce posledních let, avšak vzhledem k tomu, že standard tohoto chlapíka je zatraceně vysoký, myslím, že i kdyby nahrávka nepřekvapila vůbec ničím, stále se bude jednat o prvotřídní porci kvalitní muziky.
Další deskou, na niž už teď si brousím zuby, je kolaborace post-metalových Cult of Luna (jejichž poslední deska „Vertikal“ je mimochodem naprosto parádní) se zpěvačkou Julií Christmas (z Made Out of Babies). První ukázka ve formě skladby „A Greater Call“ mě ohromila naprosto perfektní pohlcující atmosférou, tak doufám, že si podobnou laťku udrží celá nahrávka „Mariner“. Očekávání nejsou zrovna malá.
Metacyclosynchrotron:
Při psaní svého prvního eintopfu jsem dost váhal, kterou desku označit za tu nejočekávanější. Teď mám jasno prakticky ihned. Druhé album amerických Howls of Ebb – „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ totiž ukáže, jak hrát death metal, který je originální, temný, a to bez opisování od Portal či Ulcerate. Velice jsem zvědav také na pátou desku britských doomařů The Wounded Kings. I když se mi poslední desky se zpěvačkou Sharie Neyland líbily („In the Chapel of the Black Hand“ kurevsky, „Consolamentum“ už trochu méně), přece jen jsem zvědav, jak se králům povede s navrátilcem Georgem Birchem. Za malé ohlédnutí směrem k unikátní „The Shadow Over Atlantis“ bych se vůbec nezlobil, ale něco mi říká, že „Visions in Bone“ půjde jiným směrem. Uvidíme… No, a i když mě hype okolo islandského black metalu už trochu unavuje, na „Unortheta“ od Zhrine (dříve známých jako Gone Postal) se těším. Snad to nebude jen další „Island“ nebo nedejnepoznatelnýbože pouhá „vykrádačka DSO“.
„Jumalten aika“, nové album Finů Moonsorrow, vyjde 1. dubna. Kapela toto datum nyní připomíná videoklip ke skladbě „Suden tunti“ – sledujte na YouTube.
Finové Moonsorrow odhalili detaily o své nadcházející novince „Jumalten aika“, jež vyjde 1. dubna u Century Media Records. Obal prohlížejte tady, tracklist následuje:
01. Jumalten aika 02. Ruttolehto incl. Päivättömän päivän kansa 03. Suden tunti 04. Mimisbrunn 05. Ihmisen aika (Kumarrus pimeyteen)
Finové Moonsorrow odhalili první informace o svém nadcházejícím albu, konrkétně jeho název a datum vydání. Jmenovat se bude „Jumalten aika“ a k mání bude od 1. dubna příštího roku. V dubnu se také Moonsorrow vydají na evropské turné po boku Korpiklaani, ale Českou republiku šňůra mine.
Finové Moonsorrow se nechali slyšet, že mají natočenou novou desku, jež naváže na počin „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ z roku 2011. Další podrobnosti však prozatím nejsou k dispozici.
