 |
|
Datum: 12.8.2016
|
Onotius: Venku je regulérně hezky a čeká mě den v kontextu festivalu přeci jen o špetku odpočinkovější. To však neznamená, že bych si alespoň devět kapel nestřihnul; jen nepůjdu spát s poslední skupinou (ale s tou předposlední, hehe) a zbude i o špetku víc času na pivko. První formací, kterou sice nějak smrtelně nutně vidět nepotřebuju, ale jsem zvědavý, a proto se na ní na konec na rozdíl od dopoledních Catastrofy vydám, jsou brutal deathmetaloví Kronos. Zběsilí, přesní, nezdolní, avšak v rámci žánrových vystoupení ničím výrazně se vymykající. Nicméně udrželi mou pozornost po celou dobu, i když že bych si zpětně vybavil nějaký výrazný highlight jejich výstupu, to moc ne.
Skvrn: Náklonností k menším pódiím jsem se nikdy netajil, jsou mi jednoduše bližší. Žádný dohled kamer, ohňů a jim podobných kravinek. Pátek jsem proto bral s maximálním povděkem – iniciativu převzala opět menší pódia. Start do dne jsem však ještě nechal nasmrádnout včerejšek, Voivod samozřejmě hráli na hlavním náměstí, což je logické a pochopitelné. Natolik logické a pochopitelné to už ale není se začátkem vystoupení kolem čtvrté hodiny odpoledne. Chápu, zřejmě legendu tlačil čas a musela již zase brzy pádit, ale škoda to bezpochyby je, zvlášť když na místě nakonec opravdu setrvalo velmi statické a na festivalové poměry početně chudé publikum. Posteskuhodný byl i zvuk, kytary dostávaly od vokálu vytrvalou nakládačku, kterou utnul až konec koncertu. Nejsem fanoušek téhle muziky, ale třeba Vektor fungovali báječně. Tohle byl jen čajíček, v němž se samotní Voivod vymáchali vlastně dost nevinně.
Onotius: Voivod jsem viděl podruhé a tentokrát ještě s trochu mizernějším zvukem, takže z jejich progresivního thrash metalu s lehkým, umělecky punkovým feelingem se nejvíc na povrch prodíral ten punk. To mi však nebránilo si vychutnat jinak velmi charismatické vystoupení. Nemohu si pomoct, Snake, Away, Chewy a Rocky vždycky působí tak uvolněně a přesvědčivě, že i mizerný zvuk mě nezbaví dobrého pocitu z koncertu. Zazněl opět celkem průřez tvorbou, přičemž asi nejlepší byl pro mě střed s „Tribal Convictions“, „Kluskap O’Kom“ a „Killing Technology“. Nu, ale stejně bych si je přál vidět jednou regulérně dobře nazvučené.
Skvrn: Po Voivod měl přijít úprk na zadní pódium, jenže úprk by to byl marný. Blues for the Redsun, na něž jsem měl v plánu zajít, si vyměnili set s Grave a ti… hráli před Voivod. Český doom mi zničehonic proklouzl skrz prsty. Trochu jsem si zanadával, poslechl si Textures, očekávaně zjistil, že mě to neba, a odešel jsem si vystát první lajnu na Nod Nod.
Onotius: Hudba nizozemských Textures působila velmi svěže. Sice po čase začala působit trochu sterilně, avšak pozornost byla schopna vcelku udržet. Zvuk, pokud mě paměť nešálí, působil i překvapivě vyrovnaně (což zrovna u hudby tohoto typu jsou hned celkem body k dobru) a hudebníkům se dostalo solidního ohlasu (pod pódiem například proběhla pěkná wall of death). Paradoxně mě naživo více bavily kousky z umírněnější novinky „Phenotype“, než například úvodní věci („Drive“, „Regenesis“) z mého oblíbeného „Drawing Circles“, za což asi mohl především zpěv, který byl jistější tam, kde byly skladby napsány současnému zpěvákovi Daniëlovi na míru. Celkový dojem z vystoupení zůstal pozitivní, nicméně nějaká velká přidaná hodnota, která by mě donutila vrhat se na každou další akci, kde se tihle Holanďané mihnou, to asi ne. Zkrátka dobrý standard.
Onotius: A nebylo třeba nikam přebíhat, než bys řekl „Abbath“, spustili z vedlejšího pódia řečtí Septicflesh. Kapela zvučného jména, disponující majestátní a velkolepou muzikou a lehce gigerovskou image. Velkolepost jejich muziky má však naživo jedno úskalí, a sice že orchestrální složka hrající ze samplu je v podstatě alfou omegou a to, co hudebníci předvádějí na pódiu, jsou tu více, tu méně propracované doprovodné pasáže a divadlo. A druhé jmenované jakkoliv na první pohled může působit atraktivně, v měřítku, v jakém to předvedli Řekové, působilo trochu kontraproduktivně. Práce s publikem a hecování v takové kadenci pak znamená, že máte skoro pocit, jako byste více skandovali, než poslouchali muziku. Samozřejmě trochu nadsazuji, ale když občas frontman Spiros Antoniou ze samého nadšení vynechává baskytarové party a namísto toho hraje to své okázalé divadlo, přeci jen si říkám, jestli není něco trochu špatně. Zpočátku byly hodně přepálené bicí a rytmika, což se v průběhu sice trochu napravilo, nicméně orchestraci jsem si místy stále spíše domýšlel. Hrálo se pouze z nové éry kapely, a tak jsem si nejvíc užil asi „Annubis“ z „Communion“ a „Vamipre from Nazareth“ a „Pyramid God“ z „The Great Mass“. Jako celek navzdory zmiňovanému přehrávání mě to vlastně i celkem solidně bavilo a rád bych pochválil bicí party Kerima „Krimha“ Lechnera.
Skvrn: Překvapení na letošní soupisce nebylo málo. Přijeli Mutoid Man, Chelsea Wolfe, King Dude, kupy ambientů. A taky sludgoví alternativci Nod Nod. Představit si Veroniku před kupou vlasatých hlav, jež možná přijely i na Angelcorpse nebo Goatwhore, nebylo lehké. Vlastně jsem se i trochu bál. Ztráty křehkosti, vlažné odezvy a samozřejmě zvuku, u ze soupisky vybočujících kapel ostatně jako vždy. Jako okamžitá odpověď však přiskočily úvodní tóny. Staly se odpovědí na všechno, na následující průběh i vznesené obavy. Ztráta křehkosti? Kdepak, žádné ústupky, Veronika čarovala stejně neomylně jako na desce i v klubu – s již charakteristickým měněním nálad zastřešených neustálým napětím, bez slyšitelné známky nervozity. Vlažná odezva? Ani nápad. Proběhl jen jediný odchod ve velkém, ten finální, po vydatném potlesku a s širokými úsměvy na tváři přítomných. A zvuk? V první lajně až nečekaně výborný, proto nevím, jak na tom byl zadek, ale já si nemohl stěžovat. Už žádné průtahy, Nod Nod zahráli fenomenálně. Bez ztráty vlastní tváře, bez ztráty pokory. Jeden z nejlepších festivalových zážitků zněl právě takto.
Skvrn: O In the Woods… se v souvislosti s Josefovem mluvilo již loni. Norové však ještě rok setrvali v lesích, klohnili návratovou desku a příjezd do pevnosti nakonec načasovali až na letošek. V rámci festivalového harmonogramu tu byli vlastně jen tak mimochodem, bez velkých pomp, jako by se nic moc nedělo – menší zadní stage, start v půl sedmé. Není ani divu, In the Woods… vždycky stávali spíš opodál, ač s progresí vycházející z blacku a poté doomu přišli mezi prvními. Norové se sice částečně vymanili z toho nejdřevnějšího přístupu – na pódium nastoupili s grafickými doplňky za zády a kapelními triky na sobě –, ale stačilo vidět patřičně nameteného basáka Christophera či takřka mladický metalový zápal a nebylo nutno pochybovat, že v hloubi duše jsou In the Woods… prostě rock’n‘roll. Jaký to protipól oproti eleganci Ihsahnově nebo Dødheimsgard, kteří vyrůstali skoro na stejném.
Skvrn: In the Woods… přichystali průřez diskografií, ostatně co jiného čekat od čerstvě se navrátivší kapely. Nejnesmazatelněji se zapsal začátek – tak charakteristické intro z debutu a jeho následné vyústění do progresivně blackmetalové polohy. Samozřejmě ale došlo i na názorné představení nové desky. Celková odezva výtečná, skandovalo se. Mně ale k úplné spokojenosti chybělo něco navíc. Takhle zůstali In the Woods… jen dalším povedeným vystoupením festivalu, což je míň, než jsem čekal.
<
Onotius: Já se bez mučení přiznám, že tvorbu In the Woods… nemám ani zdaleka tak naposlouchanou, jak by se asi slušelo. Jejich vystoupení mě ovšem bavilo. Bez jakékoliv jakékoliv pózy, upřímné, náladotvorné, ale zároveň ve svém jádru prosté a velmi charismatické.
Skvrn: Také po In the Woods… jsem pokračoval v maratonu na Metalgate Stage. Přítomné publikum se vynořilo z lesního porostu a počalo přípravy na temný rok, který se stal kvůli festivalovému provizoriu pouhou hodinou. Year of No Light. Post-metal na Brutalu v posledních letech válel. Při The Ocean se před dvěma lety neskákalo do slané vody, ale do publika (kvůli všudypřítomnému potu to ale k oceánům nebylo daleko), loňská Amenra zase předvedla uzemňující kázání pro soustředěné. Year of No Light zkrátka měli na co navazovat.
Skvrn: Kapela svým setlistem neobešla tišší repetitivní party a také naživo je jakožto protiváhu postavila před intenzivní riffáž. V ostrých post-metalových vodách Francouzi vládli, přítomnost hned dvou bicích souprav zadupávala do země. Méně akční pasáže ale nepřinesly žádané účinky. V klubu bych na Francouze přísahal, avšak na krátké festivalové minutáži repetitivnost spíš ředila než hypnotizovala. Přesto nadprůměrný set, který štafetu od svých předchůdců nejenže převzal, ale také s ní slušně běžel a po roce, během rozednění, pustí kolík z rukou a svěří jej další post-metalové továrně na pot. Snad.
Onotius: Jak koneckonců už můj předfestivalový průvodce prozrazuje, na švýcarské Coroner jsem se zatraceně těšil. A přesto ve mně hlodaly tak trochu obavy, zda tito stárnoucí chlapíci dokážou převést atmosféru skvělých desek naživo. Tyto obavy se naštěstí ku mému potěšení staly nejen liché, ale zpětně na ně nahlížím jako naprosto pošetilé. Coroner předvedli naprosto fantastické vyrovnané a přeci neskutečně intenzivní vystoupení. Na pódiu působili přirozeně jak málokdo a vše vygradovali nesmrtelnými kousky z „Grin“ a „Mental Vortex“. Při „Internal Conflicts“ chorobný refrén způsoboval mrazení a zároveň šikovné kytarové riffy výtečně kolébaly. Když pak v „Grin (Nails Hurt)“ přišla ta pasáž, kde hrají pouze bicí a hypnotické kytary, to bylo neskutečné. Lehce introvertní vizionářská thrashmetalová show, která zkrátka neměla konkurenci. Respektive měla, ale o tom později. Pokud jsem minule zavedl svůj soukromý žebříček festivalových koncertů, vězte, že Coroner obsadili krásnou druhou příčku.
Skvrn: Zadní stagi pro dnešek odzvonilo a následoval přesun za ambientem, tedy do prostor, kde to po dvou dnech už jen víceméně leželo. Na vyvýšeném stupínku zrovna čaroval projekt Dead Factory, který nabídnul příběh staré industriální továrny. Ta po celou dobu vzdorovala – provozu i neoblomné přírodě. Vzdorovala až do návratu člověka vybaveného Nobelovým vynálezem. Hudba na pomezí industrialu a dark ambientu okamžitě vtáhla, dílo zkázy bylo dovršeno živými bicími rytmy. Ucelený koncept, velmi konkrétní, ale oproti abstraktním prezentacím rozhodně neméně hodnotný a poutavý.
Onotius: Portugalce Moonspell jsem naživo už jednou viděl na jejich samostatném vystoupení. A musím říct, že na velkém pódiu jim to slušelo i o špetku víc. Přesto mi však příliš nesedl setlist (který se zakládal na jejich klasice „Irreligious“, již ale zrovna jako naschvál moc naposlouchanou nemám), což ve spojitosti s únavou znamenalo, že jsem upadl do lehké letargie a koncert kolem mě spíš tak proplul. V hlavě jsem měl ještě stále skvělé Coroner, kteří mě i bez velkolepých aranží hravě dokázali odpálit, v porovnání s nimi byli Moonspell jen školácká gotika. Hudebníci do toho dávali sice celkem poctivé nasazení, avšak přesto mi to přišlo takové chladné a neosobní. Verdikt? Ač slušná, tak rutina.
Onotius: Pokud bych měl jmenovat jedno jediné krytí dvou kapel, které mě štve úplně nejvíc, bez váhání bych řekl Cattle Decapitation vs. Satyricon. Extrémní vizionáři nebo naprostá blackmetalová klasika, která navíc zahraje celou jednu svou kultovní desku. Nakonec jsem volil extrémní vizionáře s tím, že pak ještě solidní kus Satyricon stihnu. A zpětně toho nelituji. Cattle Decapitation byl naprosto precizní, intenzivní, technický nátěr, který smetl vše živé. Obžaloba prohnilosti konzumní společnosti. Naprosto brilantní propracovaná rubanice, k níž v podstatě nemám, co bych dodal. Grind, technický death, místy takřka epické refrény, vše šperkováno výtečně drtící rytmikou. Jedinou slabinou byla délka setu, takže nebylo tolik času se do jejich hudby tolik ponořit. Jinak kdo ví, zda by mým žebříčkem ještě nezamíchali. Konec Satyricon byl sice solidní, ale lidí jako much, a tak si říkám, že jsem asi nakonec vybral dobře.
Skvrn: Pátečních vrcholů byla spousta a Sigh jedním z nich. Necítil jsem to tak sám, plácek před Oriental Stage se dočkal hojného zaplnění, každopádně hnout z místa se dalo, to zas jo. Od Sigh jsem nečekal málo, ale samotní Japonci mě hlasitě okřikli. Prý za troškaření. Kapela předvedla neskutečně šáhlou avantgardně blackovou jízdu, jíž se nepodobá žádná jiná. Dekadentní kabaret, parádní show s nadhledem, ale přesto s důkladně vměstnanou vážností. Originalita kupředu, klišé stranou. A když už klišé, tak zesměšněné a japonsky osvojené. Celkové vyznění bylo mnohem sypačkoidnější než ze studia, ale nesmutnil jsem, Sigh to sypali po svém a publikum nakonec začalo i kolečkovat. Jo, Sigh umí. Předvedli parádní řežbu, ukázali lebku, zapálili nevyhovující knihy, polili se krví, a přesto se nestali trapnými.
Onotius: Na Arch Enemy jsem šel tak trochu z nostalgie, ale nakonec příjemně překvapili. Lehkou hořkost zapříčiněnou tím, že si zkrátka myslím, že Jeff Loomis zde tak trochu plýtvá svým potenciálem, a také tím, že po příchodu Alissy mě ani The Agonist, ani Arch Enemy ze studiovek moc nebaví, celkem vyrovnala energie, kterou do vystoupení hudebníci dávali. Ze svého celkem mizerného místa jsem tak nakonec musel dát za pravdu, že jim ten jejich melodic death pořád skvěle šlape. Pravda, dost jim nahrával fakt, že dostali celkem solidní prostor a tím pádem se show stala přehlídkou všech metalových rituálů skandováním počínaje, patetickou divadelní ukláněčkou konče. Ale co, ať nezním jako morous, co nedokáže ocenit příjemný hevík. Bylo to fajn.
Skvrn: Konec dne jsem plánoval strávit pod dohledem Monarch, kteří měli přijít na řadu deset minut před druhou hodinou. Jenže hodinky ještě neukazovaly ani půlnoc. Co teď? První varianta, tedy rozumně vydržet na nohou až do druhé, byla naprosto nereálná – nohy jsem tahal za sebou a popohnat je čímsi dobrým a omamným se mi nechtělo. Druhou variantou byl dvouhodinový odpočinek ve stanu, jenže když jsem si chtěl loni takhle zdřímnout, díky nedostatečně ohulenému budíku to dopadlo prospáním půlky Skepticism. Nakonec jsem volil variantu třetí, tedy pohádku na dobrou noc od TeHȎM a oželení Monarch. Ambient chorvatského projektu působil relaxačně, na plátně vévodila různá ztvárnění zemských živlů a i přes únavu jsem s radostí poslouchal až do konce. Již zklidněné publikum vyrušovala snad jen přes kalhoty souložící dvojice opodál. Naštěstí bez hlesů…
Onotius: Nová deska Dark Funeral nesoucí název „Where Shadows Forever Reign“ mě celkem potěšila. Jistě, jedná se v podstatě o křišťálově čistou esenci pravého black metalu, je ovšem opravdu dobře poskládaná. A estetice Dark Funeral se tím namísto blasfemického nářezu trochu vrací i více mrazivé atmosféry a estetiky takového debutu (koneckonců zkuste schválně porovnat obaly obou desek). A jejich živá prezentace mě navzdory mnoha zklamaným či znuděným názorům lidí, s nimiž jsem o vystoupení mluvil, bavila. Co se týče zvuku, kytary mohly být trochu více nahlas, ale bicí zase vynikly fantasticky. Rozpačitě však působil především zpěv, který se stal celkem zaslouženým terčem kritiky. Jinak ale show působila solidně, i když trochu teatrálně – především tím narážím na brnění a ohňové efekty. Avšak i trochu díky těmhle serepetičkám nakonec působilo vystoupení správně stylově a já si ho navzdory vzpomínaným nedostatkům užil.
