Archiv štítku: Sigh

Brutal Assault 21 (pátek)

Brutal Assault 21

Datum: 12.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Cattle Decapitation, Coroner, Dark Funeral, Dead Factory, In the Woods…, Kronos, Moonspell, Nod Nod, Septicflesh, Sigh, TeHȎM, Textures, Voivod, Year of No Light

Onotius: Venku je regulérně hezky a čeká mě den v kontextu festivalu přeci jen o špetku odpočinkovější. To však neznamená, že bych si alespoň devět kapel nestřihnul; jen nepůjdu spát s poslední skupinou (ale s tou předposlední, hehe) a zbude i o špetku víc času na pivko. První formací, kterou sice nějak smrtelně nutně vidět nepotřebuju, ale jsem zvědavý, a proto se na ní na konec na rozdíl od dopoledních Catastrofy vydám, jsou brutal deathmetaloví Kronos. Zběsilí, přesní, nezdolní, avšak v rámci žánrových vystoupení ničím výrazně se vymykající. Nicméně udrželi mou pozornost po celou dobu, i když že bych si zpětně vybavil nějaký výrazný highlight jejich výstupu, to moc ne.

Skvrn: Náklonností k menším pódiím jsem se nikdy netajil, jsou mi jednoduše bližší. Žádný dohled kamer, ohňů a jim podobných kravinek. Pátek jsem proto bral s maximálním povděkem – iniciativu převzala opět menší pódia. Start do dne jsem však ještě nechal nasmrádnout včerejšek, Voivod samozřejmě hráli na hlavním náměstí, což je logické a pochopitelné. Natolik logické a pochopitelné to už ale není se začátkem vystoupení kolem čtvrté hodiny odpoledne. Chápu, zřejmě legendu tlačil čas a musela již zase brzy pádit, ale škoda to bezpochyby je, zvlášť když na místě nakonec opravdu setrvalo velmi statické a na festivalové poměry početně chudé publikum. Posteskuhodný byl i zvuk, kytary dostávaly od vokálu vytrvalou nakládačku, kterou utnul až konec koncertu. Nejsem fanoušek téhle muziky, ale třeba Vektor fungovali báječně. Tohle byl jen čajíček, v němž se samotní Voivod vymáchali vlastně dost nevinně.

Onotius: Voivod jsem viděl podruhé a tentokrát ještě s trochu mizernějším zvukem, takže z jejich progresivního thrash metalu s lehkým, umělecky punkovým feelingem se nejvíc na povrch prodíral ten punk. To mi však nebránilo si vychutnat jinak velmi charismatické vystoupení. Nemohu si pomoct, Snake, Away, Chewy a Rocky vždycky působí tak uvolněně a přesvědčivě, že i mizerný zvuk mě nezbaví dobrého pocitu z koncertu. Zazněl opět celkem průřez tvorbou, přičemž asi nejlepší byl pro mě střed s „Tribal Convictions“, „Kluskap O’Kom“ a „Killing Technology“. Nu, ale stejně bych si je přál vidět jednou regulérně dobře nazvučené.

Skvrn: Po Voivod měl přijít úprk na zadní pódium, jenže úprk by to byl marný. Blues for the Redsun, na něž jsem měl v plánu zajít, si vyměnili set s Grave a ti… hráli před Voivod. Český doom mi zničehonic proklouzl skrz prsty. Trochu jsem si zanadával, poslechl si Textures, očekávaně zjistil, že mě to neba, a odešel jsem si vystát první lajnu na Nod Nod.

Onotius: Hudba nizozemských Textures působila velmi svěže. Sice po čase začala působit trochu sterilně, avšak pozornost byla schopna vcelku udržet. Zvuk, pokud mě paměť nešálí, působil i překvapivě vyrovnaně (což zrovna u hudby tohoto typu jsou hned celkem body k dobru) a hudebníkům se dostalo solidního ohlasu (pod pódiem například proběhla pěkná wall of death). Paradoxně mě naživo více bavily kousky z umírněnější novinky „Phenotype“, než například úvodní věci („Drive“, „Regenesis“)  z mého oblíbeného „Drawing Circles“, za což asi mohl  především zpěv, který byl jistější tam, kde byly skladby napsány současnému zpěvákovi Daniëlovi na míru. Celkový dojem z vystoupení zůstal pozitivní, nicméně nějaká velká přidaná hodnota, která by mě donutila vrhat se na každou další akci, kde se tihle Holanďané mihnou, to asi ne. Zkrátka dobrý standard.

Onotius: A nebylo třeba nikam přebíhat, než bys řekl „Abbath“, spustili z vedlejšího pódia řečtí Septicflesh. Kapela zvučného jména, disponující majestátní a velkolepou muzikou a lehce gigerovskou image. Velkolepost jejich muziky má však naživo jedno úskalí, a sice že orchestrální složka hrající ze samplu je v podstatě alfou omegou a to, co hudebníci předvádějí na pódiu, jsou tu více, tu méně propracované doprovodné pasáže a divadlo. A druhé jmenované jakkoliv na první pohled může působit atraktivně, v měřítku, v jakém to předvedli Řekové, působilo trochu kontraproduktivně. Práce s publikem a hecování v takové kadenci pak znamená, že máte skoro pocit, jako byste více skandovali, než poslouchali muziku. Samozřejmě trochu nadsazuji, ale když občas frontman Spiros Antoniou ze samého nadšení vynechává baskytarové party a  namísto toho hraje to své okázalé divadlo, přeci jen si říkám, jestli není něco trochu špatně. Zpočátku byly hodně přepálené bicí a rytmika, což se v průběhu sice trochu napravilo, nicméně orchestraci jsem si místy stále spíše domýšlel. Hrálo se pouze z nové éry kapely, a tak jsem si nejvíc užil asi „Annubis“„Communion“ a „Vamipre from Nazareth“ a „Pyramid God“„The Great Mass“. Jako celek navzdory zmiňovanému přehrávání mě to vlastně i celkem solidně bavilo a rád bych pochválil bicí party Kerima „Krimha“ Lechnera.

Septicflesh

Skvrn: Překvapení na letošní soupisce nebylo málo. Přijeli Mutoid Man, Chelsea Wolfe, King Dude, kupy ambientů. A taky sludgoví alternativci Nod Nod. Představit si Veroniku před kupou vlasatých hlav, jež možná přijely i na Angelcorpse nebo Goatwhore, nebylo lehké. Vlastně jsem se i trochu bál. Ztráty křehkosti, vlažné odezvy a samozřejmě zvuku, u ze soupisky vybočujících kapel ostatně jako vždy. Jako okamžitá odpověď však přiskočily úvodní tóny. Staly se odpovědí na všechno, na následující průběh i vznesené obavy. Ztráta křehkosti? Kdepak, žádné ústupky, Veronika čarovala stejně neomylně jako na desce i v klubu – s již charakteristickým měněním nálad zastřešených neustálým napětím, bez slyšitelné známky nervozity. Vlažná odezva? Ani nápad. Proběhl jen jediný odchod ve velkém, ten finální, po vydatném potlesku a s širokými úsměvy na tváři přítomných. A zvuk? V první lajně až nečekaně výborný, proto nevím, jak na tom byl zadek, ale já si nemohl stěžovat. Už žádné průtahy, Nod Nod zahráli fenomenálně. Bez ztráty vlastní tváře, bez ztráty pokory. Jeden z nejlepších festivalových zážitků zněl právě takto.

Nod Nod

Skvrn:In the Woods… se v souvislosti s Josefovem mluvilo již loni. Norové však ještě rok setrvali v lesích, klohnili návratovou desku a příjezd do pevnosti nakonec načasovali až na letošek. V rámci festivalového harmonogramu tu byli vlastně jen tak mimochodem, bez velkých pomp, jako by se nic moc nedělo – menší zadní stage, start v půl sedmé. Není ani divu, In the Woods… vždycky stávali spíš opodál, ač s progresí vycházející z blacku a poté doomu přišli mezi prvními. Norové se sice částečně vymanili z toho nejdřevnějšího přístupu – na pódium nastoupili s grafickými doplňky za zády a kapelními triky na sobě –, ale stačilo vidět patřičně nameteného basáka Christophera či takřka mladický metalový zápal a nebylo nutno pochybovat, že v hloubi duše jsou In the Woods… prostě rock’n‘roll. Jaký to protipól oproti eleganci Ihsahnově nebo Dødheimsgard, kteří vyrůstali skoro na stejném.

Skvrn: In the Woods… přichystali průřez diskografií, ostatně co jiného čekat od čerstvě se navrátivší kapely. Nejnesmazatelněji se zapsal začátek – tak charakteristické intro z debutu a jeho následné vyústění do progresivně blackmetalové polohy. Samozřejmě ale došlo i na názorné představení nové desky. Celková odezva výtečná, skandovalo se. Mně ale k úplné spokojenosti chybělo něco navíc. Takhle zůstali In the Woods… jen dalším povedeným vystoupením festivalu, což je míň, než jsem čekal.

<

Onotius: Já se bez mučení přiznám, že tvorbu In the Woods… nemám ani zdaleka tak naposlouchanou, jak by se asi slušelo. Jejich vystoupení mě ovšem bavilo. Bez jakékoliv jakékoliv pózy, upřímné, náladotvorné, ale zároveň ve svém jádru prosté a velmi charismatické.

Skvrn: Také po In the Woods… jsem pokračoval v maratonu na Metalgate Stage. Přítomné publikum se vynořilo z lesního porostu a počalo přípravy na temný rok, který se stal kvůli festivalovému provizoriu pouhou hodinou. Year of No Light. Post-metal na Brutalu v posledních letech válel. Při The Ocean se před dvěma lety neskákalo do slané vody, ale do publika (kvůli všudypřítomnému potu to ale k oceánům nebylo daleko), loňská Amenra zase předvedla uzemňující kázání pro soustředěné. Year of No Light zkrátka měli na co navazovat.

Year of No Light

Skvrn: Kapela svým setlistem neobešla tišší repetitivní party a také naživo je jakožto protiváhu postavila před intenzivní riffáž. V ostrých post-metalových vodách Francouzi vládli, přítomnost hned dvou bicích souprav zadupávala do země. Méně akční pasáže ale nepřinesly žádané účinky. V klubu bych na Francouze přísahal, avšak na krátké festivalové minutáži repetitivnost spíš ředila než hypnotizovala. Přesto nadprůměrný set, který štafetu od svých předchůdců nejenže převzal, ale také s ní slušně běžel a po roce, během rozednění, pustí kolík z rukou a svěří jej další post-metalové továrně na pot. Snad.

Onotius: Jak koneckonců už můj předfestivalový průvodce prozrazuje, na švýcarské Coroner jsem se zatraceně těšil. A přesto ve mně hlodaly tak trochu obavy, zda tito stárnoucí chlapíci dokážou převést atmosféru skvělých desek naživo. Tyto obavy se naštěstí ku mému potěšení staly nejen liché, ale zpětně na ně nahlížím jako naprosto pošetilé. Coroner předvedli naprosto fantastické vyrovnané a přeci neskutečně intenzivní vystoupení. Na pódiu působili přirozeně jak málokdo a vše vygradovali nesmrtelnými kousky z „Grin“ a „Mental Vortex“. Při „Internal Conflicts“ chorobný refrén způsoboval mrazení a zároveň šikovné kytarové riffy výtečně kolébaly. Když pak v „Grin (Nails Hurt)“ přišla ta pasáž, kde hrají pouze bicí a hypnotické kytary, to bylo neskutečné. Lehce introvertní vizionářská thrashmetalová show, která zkrátka neměla konkurenci. Respektive měla, ale o tom později. Pokud jsem minule zavedl svůj soukromý žebříček festivalových koncertů, vězte, že Coroner obsadili krásnou druhou příčku.

Coroner

Skvrn: Zadní stagi pro dnešek odzvonilo a následoval přesun za ambientem, tedy do prostor, kde to po dvou dnech už jen víceméně leželo. Na vyvýšeném stupínku zrovna čaroval projekt Dead Factory, který nabídnul příběh staré industriální továrny. Ta po celou dobu vzdorovala – provozu i neoblomné přírodě. Vzdorovala až do návratu člověka vybaveného Nobelovým vynálezem. Hudba na pomezí industrialu a dark ambientu okamžitě vtáhla, dílo zkázy bylo dovršeno živými bicími rytmy. Ucelený koncept, velmi konkrétní, ale oproti abstraktním prezentacím rozhodně neméně hodnotný a poutavý.

Onotius: Portugalce Moonspell jsem naživo už jednou viděl na jejich samostatném vystoupení. A musím říct, že na velkém pódiu jim to slušelo i o špetku víc. Přesto mi však příliš nesedl setlist (který se zakládal na jejich klasice „Irreligious“, již ale zrovna jako naschvál moc naposlouchanou nemám), což ve spojitosti s únavou znamenalo, že jsem upadl do lehké letargie a koncert kolem mě spíš tak proplul. V hlavě jsem měl ještě stále skvělé Coroner, kteří mě i bez velkolepých aranží hravě dokázali odpálit, v porovnání s nimi byli Moonspell jen školácká gotika.  Hudebníci do toho dávali sice celkem poctivé nasazení, avšak přesto mi to přišlo takové chladné a neosobní. Verdikt? Ač slušná, tak rutina.

Onotius: Pokud bych měl jmenovat jedno jediné krytí dvou kapel, které mě štve úplně nejvíc, bez váhání bych řekl Cattle Decapitation vs. Satyricon. Extrémní vizionáři nebo naprostá blackmetalová klasika, která navíc zahraje celou jednu svou kultovní desku. Nakonec jsem volil extrémní vizionáře s tím, že pak ještě solidní kus Satyricon stihnu. A zpětně toho nelituji. Cattle Decapitation byl naprosto precizní, intenzivní, technický nátěr, který smetl vše živé. Obžaloba prohnilosti konzumní společnosti. Naprosto brilantní propracovaná rubanice, k níž v podstatě nemám, co bych dodal. Grind, technický death, místy takřka epické refrény, vše šperkováno výtečně drtící rytmikou. Jedinou slabinou byla délka setu, takže nebylo tolik času se do jejich hudby tolik ponořit. Jinak kdo ví, zda by mým žebříčkem ještě nezamíchali. Konec Satyricon byl sice solidní, ale lidí jako much, a tak si říkám, že jsem asi nakonec vybral dobře.

Skvrn: Pátečních vrcholů byla spousta a Sigh jedním z nich. Necítil jsem to tak sám, plácek před Oriental Stage se dočkal hojného zaplnění, každopádně hnout z místa se dalo, to zas jo. Od Sigh jsem nečekal málo, ale samotní Japonci mě hlasitě okřikli. Prý za troškaření. Kapela předvedla neskutečně šáhlou avantgardně blackovou jízdu, jíž se nepodobá žádná jiná. Dekadentní kabaret, parádní show s nadhledem, ale přesto s důkladně vměstnanou vážností. Originalita kupředu, klišé stranou. A když už klišé, tak zesměšněné a japonsky osvojené. Celkové vyznění bylo mnohem sypačkoidnější než ze studia, ale nesmutnil jsem, Sigh to sypali po svém a publikum nakonec začalo i kolečkovat. Jo, Sigh umí. Předvedli parádní řežbu, ukázali lebku, zapálili nevyhovující knihy, polili se krví, a přesto se nestali trapnými.

Onotius: Na Arch Enemy jsem šel tak trochu z nostalgie, ale nakonec příjemně překvapili. Lehkou hořkost zapříčiněnou tím, že si zkrátka myslím, že Jeff Loomis zde tak trochu plýtvá svým potenciálem, a také tím, že po příchodu Alissy mě ani The Agonist, ani Arch Enemy ze studiovek moc nebaví, celkem vyrovnala energie, kterou do vystoupení hudebníci dávali. Ze svého celkem mizerného místa jsem tak nakonec musel dát za pravdu, že jim ten jejich melodic death pořád skvěle šlape. Pravda, dost jim nahrával fakt, že dostali celkem solidní prostor a tím pádem se show stala přehlídkou všech metalových rituálů skandováním počínaje, patetickou divadelní ukláněčkou konče. Ale co, ať nezním jako morous, co nedokáže ocenit příjemný hevík. Bylo to fajn.

Skvrn: Konec dne jsem plánoval strávit pod dohledem Monarch, kteří měli přijít na řadu deset minut před druhou hodinou. Jenže hodinky ještě neukazovaly ani půlnoc. Co teď? První varianta, tedy rozumně vydržet na nohou až do druhé, byla naprosto nereálná – nohy jsem tahal za sebou a popohnat je čímsi dobrým a omamným se mi nechtělo. Druhou variantou byl dvouhodinový odpočinek ve stanu, jenže když jsem si chtěl loni takhle zdřímnout, díky nedostatečně ohulenému budíku to dopadlo prospáním půlky Skepticism. Nakonec jsem volil variantu třetí, tedy pohádku na dobrou noc od TeHȎM a oželení Monarch. Ambient chorvatského projektu působil relaxačně, na plátně vévodila různá ztvárnění zemských živlů a i přes únavu jsem s radostí poslouchal až do konce. Již zklidněné publikum vyrušovala snad jen přes kalhoty souložící dvojice opodál. Naštěstí bez hlesů…

Dark Funeral

Onotius: Nová deska Dark Funeral nesoucí název „Where Shadows Forever Reign“ mě celkem potěšila. Jistě, jedná se v podstatě o křišťálově čistou esenci pravého black metalu, je ovšem opravdu dobře poskládaná. A estetice Dark Funeral se tím namísto blasfemického nářezu trochu vrací i více mrazivé atmosféry a estetiky takového debutu (koneckonců zkuste schválně porovnat obaly obou desek). A jejich živá prezentace mě navzdory mnoha zklamaným či znuděným názorům lidí, s nimiž jsem o vystoupení mluvil, bavila. Co se týče zvuku, kytary mohly být trochu více nahlas, ale bicí zase vynikly fantasticky. Rozpačitě však působil především zpěv, který se stal celkem zaslouženým terčem kritiky. Jinak ale show působila solidně, i když trochu teatrálně – především tím narážím na brnění a ohňové efekty. Avšak i trochu díky těmhle serepetičkám nakonec působilo vystoupení správně stylově a já si ho navzdory vzpomínaným nedostatkům užil.


Co neminout na Brutal Assaultu 2016 (pátek, sobota)

Brutal Assault, který se tentokrát odehraje ve dnech 10.-13. srpna již tradičně v pevnosti Josefov, už nějaký ten rok patří k nejvýraznějším událostem letní festivalové sezóny. A to nejen v rámci České republiky; jen v naší zemi na poli ne-agro metalu v podstatě nemá konkurenci. Na Sicmaggot se reportáže z Brutal Assaultu každoročně objevují od 13. ročníku, který se odehrál v roce 2008, a ani letošek samozřejmě nebude výjimkou.

V současné sestavě Brutal Assaultu se nachází už nachází více jak stovka kapel rozprostřených na tři pódia a skrze čtyři dny. Těžko znát všechno, dá trochu práce se v tom zorientovat a rozhodně nelze vidět úplně každou kapelu. Ale jak to udělat, aby člověku neuteklo to nejzajímavější? Naše redakční výprava, která se na festivalu objeví, se rozhodla poskytnout pár koncertních tipů, co je na soupisce festivalu dle našeho názoru nejzajímavější. Role se ujali Skvrn a Onotius, z nichž každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí doporučí dvě skupiny na každý den. Dnes si posvítíme na závěrečné dva dny, tedy pátek a sobotu.

Brutal Assault


Pátek:

Skvrn: Post-metal v pevnosti už několikrát bodoval a páteční den bude moci v započatém díle pokračovat. Loni Amenra, předloni The Ocean a letos Year of No Light. Těším se na hutné riffy, parádní atmosféru a krůpěje potu, za něž na rozdíl od Slunce Francouzům s radostí poděkuji. Negativum tu od stolu vidím jen jedno, budu muset oželet souběžně hrající Coroner.

Skvrn: Třetí festivalový den podniknu další výpravu na Oriental stage, tedy pokud King Dude ve středu nebude jó průser bez možnosti nápravy a jakéhokoli pořadatelského zásahu. Avantgardně blackoví Sigh jsou už opravdu orientální, na studiovkách těžce zaměnitelní a já je navíc neviděl. Jestli budou podmínky přát, právě Japonci mohou obstarat jeden z vrcholů celého festivalu.

Year of No Light

Onotius: Letošní Brutal Assault nabídne dokonce kompletní svatou trojici progresivního thrash metalu Voivod, Vektor a Coroner. A protože o prvních dvou kapelách jsem na Sicmaggot již v rámci jiných článků už referoval, tentokrát se dostane na řadu i švýcarská kapela Coroner. Tohle uskupení, jež se dalo dohromady původně jako parta bedňáků legendárních Celtic Frost, spustí ve tři čtvtě na osm na Metalshop stage. Vzhledem k tomu, že především poslední alba kapely jsou opravdu klenoty, doporučuji se dostavit.

Onotius: Minimálně poslední dvě alba Cattle Decapitation znamenají pro extrémní hudbu ohromný přínos. Zpočátku death-grindová kapela překonala žánrové mantinely a začala předvádět velmi neotřelý mix, který je stejně tak tvrdý, jako kompozičně a technicky propracovaný, ba místy i melodický. A tahle muzika – brilantní instrumentálně i po stránce nápadů – bude drtit kolem desáté hodiny. A jak moc jsem přesvědčen, že to bude stát zato? Že kvůli nim oželím i značnou část setu Satyricon.

Cattle Decapitation


Sobota:

Skvrn: V sobotu se budu až do započetí večerních hodin pravděpodobně těžce nudit. Vše začne až s úderem sedmé, kdy na pódium vběhnou vypravěči Moonsorrow. Co naplat, festival je víceméně jedinou příležitostí Finy vidět a zároveň během vystoupení předkapel nepojít nudou, případně trapností. Od Moonsorrow sice nečekám nejlepší koncert festivalu, ale srdcovka je srdcovka a já se určitě stavím.

Skvrn: Přestože by jeden čekal, že vrcholící festivalové minuty nabídnou spíše rozvážnější tempo a závěrečnou tečku napíše funeral doom, konec ročníku patří blacku. Netuším, zdali zbudou síly a třeba finále v podání Valkyrja neodpískám, každopádně Mgłu odříct nejde. Je pravda, že vystoupení před dvěma roky nebylo bez výhrad – nepřál zvuk stejně jako hlouček (převážně polských) neandrtálců pod pódiem. Zvukařovi tedy musím popřát dobré probuzení do dne a sobě šťastnou volbu posluchačského místa, živočišný druh mávnutím proutku nezměním.

Moonsorrow

Onotius: Uznávám, že propagovat polské Behemoth je asi nošení dříví do lesa, avšak já se zkrátka na jejich show zatraceně těším. Na pódiové prezentaci si dávají opravdu záležet a především mi zatím vždy úspěšně unikali. Tentokrát si je však proklouznout nenechám, to mi věřte. Na klasiky z „Demigod“, „The Apostasy“, ba i na kousky ze zatím poslední „The Satanist“ se totiž těším jak harant.

Onotius: Uprostřed nočního blackmetalového trojboje nás svou přítomností oblaží zlo v podání německo-polských Darkened Nocturn Slaughtercult. Silná atmosféra, nekompromisní zvuk, naprostá oddanost žánru a upřímnost. Další důkaz toho, že i klasický black má stále co nabídnout. Naživo pak čekám sugestivní show, která obecenstvo naprosto odrovná. Důrazně doporučuji neminout…

Behemoth


Novinky 2-5-15

>>> Poláci Behemoth budou mít od 11. května vlastní značku piva, jež se bude jmenovat Sacrum. Pivo bude mít 6,2 % alkoholu a kapela se pro jeho výrobu spojila s polským pivovarem Perun.

>>> Cradle of Filth odhalili, v jakých formátech vyjde jejich chystaný počin „Hammer of the Witches“, a rovnou také přihodili seznam songů. Novinka bude k mání jako standardní CD, limitované digipack CD, speciální edice, jež obsahuje digipack a artwork desky na velkém plátně, a 2LP v černé, průhledné, zelené a zlaté barvě. Zmiňovaný tracklist následuje:

01. Walpurgis Eve 02. Yours Immortally… 03. Enshrined in Crematoria 04. Deflowering the Maidenhead, Displeasuring the Goddess 05. Blackest Magick in Practice 06. The Monstrous Sabbat (Summoning the Coven) 07. Hammer of the Witches 08. Right Wing of the Garden Triptych 09. The Vampyre at My Side 10. Onward Christian Soldiers 11. Blooding the Hounds of Hell 12. King of the Woods [bonus] 13. Misericord [bonus]

>>> Němci Dew-Scented informují o své studiové novince „Intermination“, která vyjde 12. června u Metal Blade Records jako CD, LP a download s tímto obalem a následujícím tracklistem:

01. Declaration of Intent 02. On a Collision Course 03. Scars of Creation 04. Affect Gravity 05. Means to an End 06. Ode to Extinction 07. Demon Seed 08. Power Surge 09. Ruptured Perpetually 10. Living Lies 11. Atavistic 12. Reborn 13. Radiation Sickness [Repulsion cover]

>>> Graveworm vydají 19. června u AFM Records své nové album „Ascending Hate“ a nyní do světa vypustili bližší detaily. Jmenovitě jde o formáty, v nichž počin vyjde (standardní CD, digipack CD, bílé LP, box), přebal a tracklist:

01. Stillborn 02. Liars to the Lions 03. Blood, Torture and Death 04. Downfall of Heaven 05. Son of Lies 06. Buried Alive 07. Rise Again 08. The Death Heritage 09. To the Empire of Madness 10. Nocturnal Hymns II (The Death Anthem) 11. Runaway [Bon Jovi cover] 12. Billie Jean [Michael Jackson cover]

>>> Norové Leprous streamují novou písničku z chystané desky „The Congregation“ (vychází 25. května). „Rewind“ můžete poslouchat na tomto odkazu.

>>> Zámořští veteráni Metal Church hlásí, že se do jejich sestavy vrací zpěvák Mike Howe, jenž zde původně působil v letech 1998-1994.

>>> Švédští rockeři Mustasch vydají v září své další album „Testosterone“ a nyní na něj navnazují videoklipem k songu „Be Like a Man“ – sledujte na YouTube anebo níže.

>>> Japonci Sigh streamují celou svou novinku „Graveward“ – poslouchejte tady.


Novinky 2-4-15

Minsk - The Crash and the Draw

>>> Zámořští black metalisté Bosse-De-Nage vydávají 14. dubna své čtvrté album “All Fours” a právě z něj nyní zveřejňují novou skladbu. “In a Yard Somewhere” si můžete pustit na Soundcloudu.

>>> Power metalisté Kamelot v rámci propagaci své nové desky “Haven”, která vyjde začátkem května, zveřejnili lyric video k písničce “Veil of Elysium”. Podívat se můžete na Youtube.

>>> Američané Minsk mají těsně před vydáním své návratové desky “The Crash & the Draw” (oficiálně vychází zítra). Už teď si ale můžete album poslechnout v celé jeho délce na webu Decibelmagazine.com.

>>> S nový oficiálním videoklipem přicházejí němečtí death metaloví veteráni Morgoth – natáčelo se k songu “Voice of Slumber” z novinkového alba “Ungod”. Sledujte na Youtube.

>>> Doom metaloví veteráni Pentagram aktuálně vydali nové DVD s názvem “All Your Sins”, z něhož nyní na ukázku vypustili jedno video – jedná se o záznam písniček “Relentless” a “Broken Vows”, který byl natočen 30. října 1987. Sledujte na YouTube.

>>> Japonští avantgardní black metalisté Sigh zveřejňují ochutnávku ze svého nového studiového počinu “Graveward”. “Kaedit nos pestis” poslouchejte na YouTube.

>>> Victor Smolski, teď již bývalý kytarista heavy metalových veteránů Rage, ohlašuje nedávno po svém odchodu z kapely svůj nový projekt, který byl pojmenován Almanac. Hudba kapely by se měla nést ve stylu projektu Lingua Mortis Orchestra, jehož řady Smolski po odchodu z Rage opustil rovněž.


Sigh – In Somniphobia

Sigh - In Somniphobia
Země: Japonsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 12.3.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Purgatorium
02. The Transfiguration Fear
03. Opening Theme: Lucid Nightmare
04. Somniphobia
05. L’excommunication à minuit
06. Amnesia
07. Far Beneath the In-Between
08. Amongst the Phantoms of Abandoned Tumbrils
09. Ending Theme: Continuum
10. Fall to the Thrall
11. Equale
– I. Prelude
– II. Fugato
– III. Coda

Hodnocení:
H. – 8/10
Zajus – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Povolání recenzenta je tvrdá řehole – občas totiž člověku přistane na stole album, na němž se neděje v podstatě nic, pročež onen člověk nemá tušení, o čem by tak asi měl psát. Paradoxem ovšem zůstává, že se může stát i to, že máte recenzovat album, na němž se naopak děje tak obrovské množství všeho možného, až je bezradnost při psaní článku takřka totožná – žádný literární průjem, žádné sypání písmenek z rukávu, žádné slohové orgie. Teď mi ale povězte jednu věc… má cenu vůbec říkat, že přesně tohle se týká i dnešní recenze?

Což o to, Sigh podle mého názoru vždy byli a stále jsou skvělou kapelou, o tom žádná, a pokud byste to chtěli zkratkovitě, ihned bych vás poslal si “In Somniphobia” poslechnout, neboť se jedná o desku, která měrou vrchovatou dostává pověsti této prohnané kamikadze, ale předpokládám, že to by asi bylo trochu málo, takže se pojďme pokusit to pojmout lehce obšírněji, ačkoliv to v tomto případě bude malinko problém, jak již bylo naznačeno výše…

Pro začátek se můžeme odpíchnout od toho, co to vlastně znamená, že “In Somniphobia” dostává pověsti svých autorů, přestože to pro čtenáře znalého předchozí tvorby bude asi trochu nuda. Jednoduše řečeno, Sigh prostě plodí velmi netradiční avantgardu, jejímž základem je sice black metal, ovšem prohnaný opravdu notnou dávkou hulení. Obecněji řečeno, z pohledu posluchače jde o zážitek opravdu nevšední. Obzvláště si prosím račte všimnout slovíček “hulení” a “nevšední”, jelikož v případě Sigh se nejedná o pouhé expresivní výrazy, které metaforicky popisují skutečný zvuk desky, nýbrž opravdu reálné vlastnosti “In Somniphobia”. Tato fošna je totiž svým způsobem docela síla i na poměry Sigh (už jen to je co říct), neřkuli na poměry celé metalové scény (zvláště v uších průměrného posluchače). Tak to prr… nepřeháníte to trochu, pane recenzente? Vždyť Sigh vždy platili za hodně šílenou záležitost! Dovolím si tvrdit, že nepřeháním, neboť “In Somniphobia” je svým zvráceným způsobem vážně… ehm… obrovská chlívárna – v tom dobrém slova smyslu, samozřejmě.

Předně bych rád zdůraznil jednu věc – Sigh vždy byli záležitost, která byla na poslech trochu těžší a člověk se do toho musel tak trochu dostat, aby to mohl dostatečně ocenit – to platí už hodně dlouho. Ale “In Somniphobia” jde v tomto ohledu ještě dále a pro mě osobně – to jest pro někoho, který Sigh poslouchá a který předem ví, že to prostě bude maso – bylo opravdu obtížné přijít nahrávce na kobylku. Nemá cenu zastírat to, že velkou roli v tom hraje i fakt, že kapela se stále hlouběji a hlouběji noří do avantgardnějších vod. Avšak způsob, jakým se toho hlavní principál Mirai Kawashima se svými kumpány zhostil na “In Somniphobia”, je dosti netradiční a svým způsobem i unikátní. Na desce se totiž vzájemně protíná hned několik cest, jak posluchačům zamotat hlavu… viděl bych zde pět hlavních.

První z těchto cest je samozřejmě stále základ v extrémním metalu, potažmo, chcete-li to takhle, black metalu. To ještě není takové terno, ačkoliv neříkám, že neznám lidi, které by už jen tohle spolehlivě odradilo od poslechu. Druhá věc, první trochu navzdory, je jakási nadžánrovost, jelikož metal rozhodně není to jediné, co lze na “In Somniphobia” v některých momentech zaslechnout. Dejme tomu, to už začíná být zajímavější, ale stále to není až taková síla, jistě by totiž každý z nás jinou takovou skupinu z paměti vydoloval. Na třetí cestičce už ovšem začíná tuhnout. Již dlouho před vydáním Sigh avizovali, že se na nahrávce objeví obstaróžní a už dávno nepoužívané nástroje, tudíž jsme snad na to měli být připraveni, ale… je to lehčí říct, než udělat. Já osobně jsem čekal, že tam tyhle špeky budou spíše na ozdobu, jako taková specialitka, ale Sigh všechny ty desítky let staré krabičky opravdu znatelně zakomponovali do celku. Uvědomme si, že jde o nástroje, na něž se hrálo před dobrými 50, 60 a více lety a teď je již nikdo (!) nepoužívá, tudíž pro dnešní uši věc hodně nezvyklá. Budete se divit, ale to, co bylo v dřívějších dobách běžné, dnes zní jako opravdu šílená avantgarda, zvláště pak se současnými možnostmi a v kombinaci s už tak experimentální muzikou.

Čtvrtou cestičkou je velice netradiční (a vpravdě neočekávaná) nálada “In Somniphobia”. Srovnejme hned s předchozími alby “Scenes from Hell” a “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien”… ano, obě byly samozřejmě dostatečně bláznivé a avantgardní, ale stále spíše temnější metalové záležitosti s pohnutou atmosférou. Ale “In Somniphobia”? To je jaksi… veselé? Není to trochu nadnesené? Popravdě řečeno – ne, není. Když nejmenovaný kolega Ježura nazval v jedné naší soukromé debatě přítomné melodie “sluníčkovými”, rozhodně nepřeháněl. Avšak nejlepší je na tom to, že to nějakým záhadným způsobem funguje, aniž by to vadilo. A ta pátá záležitost, kterou “In Somniphobia” vyniká? Tou není samozřejmě nic jiného než smysl pro avantgardnost, díky němuž Sigh tohle vše plácají přes sebe s naprostou lehkostí a přirozeností. Tak mě napadá… stíháte to všechno ještě sledovat? Když si to totiž představíte všechno dohromady, asi vám už svitne, že tahle placka je tedy pořádný kolotoč.

Někam jsme se již v recenzi dopracovali, zdaleka však ne na konec – neprobrali jsme totiž obligátní seznámení se s tracklistem. Nedivil bych se, kdyby vás podle dosavadního popisu “In Somniphobia” přepadl pocit, že jde o album, jež si zaslouží nad 9 bodů, ale teď se ukáže, proč výsledné hodnocení zas až tak vysoké nebude. U takto avantgardních záležitostí je totiž docela pravděpodobné, že se najdou songy, které vám příliš nesednou, což se v mém případě tentokrát opravdu stalo, například s hned úvodní “Purgatorium”. Nedá se říct, že by šlo o něco špatného, jen že jste se s tím zrovna nepotkali. Naštěstí se jedná o výjimku a většina písniček, má opravdové koule. Jmenovitě bych vyzdvihnul “The Transfiguration Fear”, která právě patří mezi ty rozjuchanější kousky. Titulní “Somniphobia” nejen otevírá takový malý koncept, jenž se táhle většinou alba, ale nabídne i jednu z největších porcí zmiňovaných retro-nástrojů. “Amnesia” patří mezi ty žánrově nejrozháranější písně – od doomu až po jazz, žádný problém. Oproti tomu “Far Beneath the In-Between” se vytasí s melodiemi, které dají vzpomenout na orient.

Možná jste si všimli jedné věci, a sice že jsem nejednou zmiňoval, že se toho na “In Somniphobia” děje přehršel a že je to hodně úchylné, sem tam jsem trochu naznačil, ale prozatím jsem se do popisu něčeho úplně konkrétního nepustil. Je to z toho důvodu, že těch šíleností tam je opravdu obrovské množství, a pokud bychom je tu chtěli všechny popořadě vyjmenovat, byli bychom tu asi tak měsíc. Proto jsem se rozhodl, že předvedu pouze názornou ukázku na jednom exemplárním příkladu, za nějž jsem si zvolil “Amongst the Phantoms of Abandoned Tumbrils”.

Song začíná jednou z nejplíživějších pasáží na celém albu, které klávesy dodávají trochu psychedelie (s nadsázkou bychom mohli říct, že se to podobá soundtracku “Akta-X”). Následuje na první poslech metalovější kus, jenž je však stále v pozadí “prasen” různými ruchy, sem tam sólováním. Vzletnější epičtější moment, pak zas klasické kytarové sólo – ve čtvrtině písničky, proč ne. To sjedeme ještě jednou, ale poté zklidníme s vypravovanou částí, v níž se kromě recitálu mimo jiné vyskytuje cosi, co připomíná kabaretní harmoniku (nechci ale kecat). Následuje s přivřením očí opět metal, ale s neustálými kytarovými melodiemi, klavírním podkladem a také – to jsem mohl zmínit již dříve – od začátku všudypřítomným vokálem, který však nyní přechází až v chorál. Skladba končí opět oním kabaretním cosi a skandováním “Bring out your dead” (“Vyneste ven své mrtvé”). Pak už jen “šumivé” outro a šmytec. Bylo to řečené hodně ve zkratce a v podstatě jen hlavní linka, jelikož v pozadí každé jedné skladby je jako “doplněk” zastrkáno asi tolik nápadů, že by si s tím normální kapely vystačily na celé album, ale snad si čtenář, jenž “In Somniphobia” prozatím neslyšel, udělá alespoň nějakou hrubou představu.

Podíváme-li se na “In Somniphobia” jako na celek, vyjde nám, že se jedná o desku bezesporu kvalitní, ačkoliv by asi nebylo vhodné nezmínit fakt, že není úplně pro každého. Avšak příznivce Sigh i avantgardy obecně nemůže – dovolím si tvrdit – zklamat. Když nic jiného, jde o další důkaz toho, že tihle Japonci patří mezi ten typ skupin, na něž se můžete spolehnout, že vás vždy dokážou něčím překvapit, že nikdy nebudou stát na jednom místě a že podle toho, jak zněla poslední deska, ani náhodou nelze odhadovat, jak bude znít ta příští. Není to sice hned, než si na to člověk dokáže zvyknout, ale pokud svůj čas do “In Somniphobia” investujete, za nějakou dobu zjistíte, že před sebou máte album, které nejenže máte chuť pořád poslouchat, ale nemůžete jej dost dobře ani oposlouchat. A to v době veskrze povrchní hudby považuji za obrovský klad!


Další názory:

Japonští šílenci Sigh si pro posluchače umí najít vždy něco nového, přesto však ani o píď neustupují ze svého tradičního zvuku. Na “In Somniphobia” pokračují ve vzdalování se od black metalu a jejich hudba je tak více než kdy dříve avantgardní. To mě samozřejmě velmi potěšilo. Nejvíce jsem byl ovšem překvapen z nálady alba – ta je totiž neskutečně pozitivní. Všechno to sólování (ať už kytar, saxofonu, trumpety, kláves či dalších nástrojů), které nechybí snad v žádné skladbě, dodává hudbě Sigh překvapivě pozitivní nádech. V každé písni najdeme nevšední nápady, které album zvedají o několik tříd nahoru. Jmenovitě například tleskání v “The Transfiguration Fear”, ruchy a robotický hlas na konci “Somniphobia”, šílené sólo na začátku “L’excommunication à Minuit”, westernová pasáž s pianem v “Amnesia”, nebo třeba saxofon (snad) ve “Far Beneath the In-Between”. Mohl bych takto pokračovat donekonečna. Mirai Kawashima se tak řadí mezi nejtalentovanější skladatele na dnešní hudební scéně. Nenapadá mě totiž moc umělců, kteří by dokázali ukočírovat tak velké množství “zvuků” a ještě z nich svedli poskládat tak kvalitní desku. Novinku Sigh tudíž s přehledem doporučuji těm, kteří mají rádi hudbu netradiční, a také těm, kteří potřebují zvednout náladu. V mém případě se to albu “In Somniphobia” totiž pokaždé podařilo.
Zajus


Brutal Assault 15 (pátek)

Brutal Assault 15
Datum: 13.8.2010
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aura Noir, Bleed from Within, Bonded by Blood, Callisto, Cannibal Corpse, Catamenia, Converge, Crushing Caspars, Devin Townsend, Devourment, Gaza, Hypnos, Ihsahn, Ill Niño, Kalmah, Kylesa, Lock Up, Mnemic, Monstrosity, Napalm Death, Necrophagist, Proghma-C, Sigh, Sybreed

H.: Den začíná se Sedovými oblíbenci Bleed from Within. Redakční kolega by mi asi do smrti neodpustil, kdybych je vynechal, ale asi ještě víc ho naštve, když tu veřejně vyhlásím, že nestáli za nic (smích). Deathcorový průměr, hráli slabou půlhodinku a i na takhle krátké časové ploše mě nudili. Zjevně se snažili, aby vypadali fakt jakože drsně, ale věřte jim to. Tomu zpěvákovi nevěřím ani to, že už má občanku (smích).

Seda: Šéfredaktorovi se tato kapela vůbec nelíbí, já mám přesně opačný názor. Slyšel jsem jejich obě dvě desky a obě jsou velice kvalitní. Jejich vystoupení bylo rychlé, protože jim pořadatelé moc času nepřiřadili, což je určitě škoda. První song jsem nestihl, protože byly velké fronty u vstupu, a tak pořádně vnímám až zhruba od třetí písně. Stihl jsem ale hlavní hity jako “The Healing” nebo poslední “Servants of Divinity”.

Seda: Po Bleed from Within jsou na řadě Gaza, kteří mají společné turné ještě s Kylesou a Converge. Gaza už jsem před Brutal Assaultem hodnotil jako slabší Converge a bylo tomu tak i na koncertě. S tím, co jsme pak viděli večer, se to nedalo moc srovnávat. Gaza byla průměrná a u mě trošku zklamání.

H.: Proghma-C byli přinejmenším zajímaví. Přemýšlivá progresivní muzika s civilním projevem. Dlouhé skladby dávaly možnost vytváření mnoha barvitých hudebních ploch. V jedenáct dopoledne to sice tolik nevyzní, ale rozhodně mě zaujali natolik, že zkusím podrobněji prozkoumat i jejich debutovou desku “Bar-do Travel”.

Seda: Slyšel jsem začátek, ale protože se blížila autogramiáda Bleed from Within, musel jsem odejít.

H.: V tuto chvíli měli původně nastoupit Алконост z Ruska, jenže nedostali potřebná víza, tudíž z programu vypadli. Místo nich se na pódiu objevují thrashující Amíci Bonded by Blood, kteří byli přesunuti ze čtvrtka. Moc mě to tedy nebavilo – průměrná hudba, průměrné vystoupení. Ti Алконост by byli určitě lepší…

Seda: Kdybych měl Callisto naposloucháno, bavilo by mě to víc, jelikož jsem ale vše slyšel poprvé, moc mě to nebavilo.

H.: I s další formací po Callisto zůstáváme ve Finsku, jen ten žánr se nám trochu mění. Catamenia byla vcelku dobrá, ale rozhodně ne omračující. Půlhodina v jejich společnosti však vesměs nenudila.

Seda: Tady jsem po začátku dne slyšel konečně něco dobrého. Catamenia mě poměrně bavila a zřejmě si seženu nějaká jejich alba. Palec nahoru.

H.: O dost lepší už to bylo s Devourment. Brutal death metal sice není můj šálek čaje a normálně mi jejich tvorba přijde jako nudný binec, síla takovýhle skupin ale tkví především v koncertování a to Devourment potvrdili. Ultra nářez pro otrlé, avšak hodně zábavný.

H.: Ještě lepší byla Kylesa. Ta se mi opravdu líbila. I když tahle kapela hraje hodně heavy, při vystoupení všichni členové pařili jak na nějaký skočný punk. Škoda, že jsem z nich musel odejít v půlce, abych stihl autogramiádu japonské kamikadze Sigh. Víc vám o Kylese řekne Seda, ten je viděl celé:

Seda: Ač se kolegovi líbili, mě to nebavilo. Z desky mi přišla Kylesa velice zajímavá, naživo to pro mě ale vyznělo všechno stejně, a tak jsem se spíše nudil [aha, tak vám toho zase tolik neřekl (smích) – pozn. H.].

H.: Na Monstrosity a Kalmah jsem si já vybral povolenou přestávku. Jen druhé jmenované jsem po očku sledoval z dálky, vcelku se mi ani nezdáli nijak špatní, ale rozhodl jsem se radši šetřit si své dolní hnáty na večerní program. Už jen proto, že Kalmah prostě není záležitost, jejíž zmeškání by mě jakkoliv mrzelo.

Seda: Normálnímu death metalu příliš neholduji a Monstrosity jsem vůbec neznal. Show byla ale dobrá a tak fanoušky kapely potěšili. Mě to bavilo pouze chvílemi.

Seda: Zato melodický death metal, ten už můžu. Children of Bodom byli zklamáním, ale Kalmah zahráli lépe. Sice jsem naposloucháno taky neměl, ale bavilo mě to.

H.: Za Sigh bych Shindymu nejradši olízal kulky (obrazně řečeno (smích)). Konečně jsem měl možnost vidět tyhle šílence naživo. Kdo by to byl do nich řekl, že předvedou takové zlo. Na autogramiádě to byli typičtí Japonci – tišší, usměvaví, nenápadní – a na pódiu pak rozjedou takovou jízdu. Dr.Mikannibal doslova šílela, politá krví a více neoblečená než oblečená (sukně byla tak mini, že zjistit barvu jejích spoďárů nebyl problém (smích)) řvala jak drak, plivala okolo sebe oheň, zapalovala knížky, akorát to závěrečné číslo se jí lehce nepovedlo a zapálila omylem odposlech. Vrchní mozek Mirai ji v řevu zdatně doplňoval… řeknu vám, byl to vážně zážitek, dívat se na ty dva, jak tam řádí. Hrálo se hlavně z posledních dvou desek “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien” (třeba “Introitus/Kyrie”, “Inked in Blood”) a “Scenes from Hell” (např. “Prelude to the Oracle”), ale na závěr zazněla i předělávka “Black Metal” od kultovních pekelníků Venom.

Seda: Peklo! Takovou jízdu jsem od Sigh nečekal, pokud se tu objeví příště, určitě musí do večerních hodin. Jedno z nejlepších vystoupení vůbec.

H.: Crushing Caspars toho podle mě zas tolik nepředvedli. Neurážející a skočné HC z Německa, až moc se ohlížející za newyorskou školou. Poslouchat se to dalo, ale oproti předcházejícímu masu neměli šanci.

H.: Zde měli původně přijít na řadu Bal-Sagoth, ale chlapi tak trochu nestihli letadlo, tudíž si prohazují místo se Sybreed, kteří měli původně zahrát v sobotu po obědě. Švýcarské disko mě celkem bavilo, jejich placku bych si sice v životě nekoupil, ale na koncert jsem se podíval s chutí. Největší pozornost bez problému poutal obrovitý snědý basák neustále házející svým jedním copánkem.

H.: V programu je další změna, resp. prohození dvou skupin. Necrophagist musí zahrát dříve, takže se posouvají o dvě hodiny dopředu a vyměňují si pozici s Mnemic. Abych řekl pravdu, na Necrophagist jsem se těšil opravdu hodně, ale ve výsledku mě jejich technický death nejenže nenadchl, ale úplně zklamal. Nemůžu si pomoct, ale bylo to prostě jednotvárné a nezajímavé. Kdybych byl ožralý jak prase, tak bych to neřešil a lítal v kotli, ale za střízliva mě to prostě nebralo. Navíc schytali ne moc povedený zvuk, takže si ani posluchač nemohl pořádně vychutnat všechny ty jejich vyhrávky, finesy a závody po hmatnících. Ani brutální zařezávačka “Seven” mi náladu nespravila.

Seda: Bohužel další death metal, tentokrát ale veliké zklamání a já jsem asi po dvou písních odpočítaval čas, kdy odejdou.

H.: Program pokračuje na vedlejší stage dalším death metalem – znovuobnovenou domácí veličinou Hypnos, pro něž byl Brutal Assault koncertní premiérou po znovuobnovení činosti. Říkejte si, co chcete, ale Brunova smečka zakopala Necrophagist hluboko pod zem! To byla jízda! Začátek byl skoro až dojemný, když Bruno nastoupil v bílé košili s plachtou “We’re back for you”, zbytek vystoupení se však už nesl v brutálním tempu nekompromisního a hodně kvalitního deathu.

Seda: Pro dnešek jsem měl dost death metalu, ale rozhodl jsem se, že Hypnos zkusím, když už jsou od nás. Bál jsem se výsledku jako Necrophagist, ale Hypnos překvapili. Česká kapela v těžké konkurenci obstála a byl to jeden ze světlejších momentů dne.

H.: Jedním ze zástupců těch modernějších žánrů na festivalu byli Ill Niño. Docela to šlo se na to dívat a metal v jejich podání průjem rozhodně způsobit nemůže, ale přece jenom mě tam štvaly ty čisté vokály. Řvací pasáže byly mnohem lepší (smích). V půlce jsem odešel trochu ulevit nohám před večerním programem.

Seda: Když jsme se s H. bavili o kapelách, tak většinu z mého “wishlistu” odsoudil, že se to tam nehodí. Když jsem ale viděl jeden videoklip od Ill Niño, tak moje kapely tam seděly mnohem více (smích). Ale docela mě to překvapilo, protože to nebyla žádná slaďárna, ale poměrně tvrdá hudba. Takže u mě překvapení.

H.: Mnemic se mi tedy moc nelíbili. Ještě si pamatuji, jak mi v období prvních dvou desek přišli jako celkem solidní skupina (i když nějak odvařený jsem z nich nebyl ani tehdá, to je pravda), po odchodu původního zpěváka se mi však zamlouvají méně a méně. A koncert v Josefově na tom nic nezměnil, jen mi to spíše potvrdil. Průměrný výstup z mého pohledu.

Seda: Místo Mnemic jsem si šel vystát místo na mé favority Converge.

H.: Converge nahodili laťku kvality o několik tříd výše. Ze studiových nahrávek mě to nebaví, ale koncert byl úplně někde jinde. Koho jejich set nepřeválcoval, ten se asi díval na jinou skupinu. Všichni členové po pódiu skákali jak šílení, zvláště zpěvák s baskytaristou v tom excelovali. Energie se ze stage přímo valila. Mikrofon házený přímo do diváků byl jen třešničkou na dortu.

Seda: Jeden z mých tří headlinerů. Musím říct, že takovouhle energii jsem vůbec nečekal. Zpěvák už asi půlhodinu před vystoupením různě pobíhal vzadu a rozcvičoval se. Poměrně často se bavil se zvukařem, aby byla show co nejlepší. A výsledek byl skvělý. Z nové desky zazněly třeba “Axe to Fall”, “Dark Horse” anebo “Reap What You Sow”. Ze starších hitů třeba “Concubine”. Určitě jeden z top vystoupení dne.

H.: Lock Up možná do posledního písmenka naplňují význam slov all-star projekt, ale ani to jim nepomohlo k tomu, aby mě strhli. Hudebně to byl sice pořádný grind-deathový bordel, ale ne… jako celek se mi to moc nelíbilo.

H.: Koncert z jiné planety předvedl Devin Townsend. Ano, čekal jsem, že to bude dobré, ale ne, že to bude takto úžasné. Devin se ukázal jako skvělý bavič už při zvukovce, kde svými prupovídkami (některé z nich byste však spíše než skoro-čtyřicátníkovi připsali na vrub puberťákovi (smích)) a tanečky krátil dlouhou chvíli všem přítomným fanouškům. Jako na povel, hned jak vzal Devin poprvé do ruky kytaru, se ze vteřiny na vteřinu spustil neuvěřitelný chcanec, který dotvořil unikátní atmosféru. První polovina vystoupení byla naprosto dokonalým zážitkem, ta druhá už šla lehounce dolů (možná to bylo i výběrem skladeb), ale nic nemohlo zkazit můj dojem, že kdybych za celý festival viděl jenom Devina, stejně by se vyplatilo přijet.

H.: Oproti uvolněnému a upovídanému kanadskému plešounkovi vypadali Cannibal Corpse jako banda bručounů, kteří se neumí pobavit. Jejich show ala “postavíme se na jedno místo a budeme hoblovat, dokud nepadneme” ocenil velký kotel, já osobně však nikoliv. A to i přes fakt, že zahráli mojí oblíbenou pecku “Death Walking Terror”.

H.: Na řadě je další velký umělec, bývalý frontman legendárních Emperor, Ihsahn z Norska. Když už jsem zmínil ty Emperor, tak tím rovnou mohu začít – nic z jejich tvorby nezaznělo. Přestože bylo slibováno, že kultovní vály budou, žádné “Inno a Satana”, žádné “I am the Black Wizards”, žádné “The Loss and Curse of Reverence”, nic takového se nekonalo. Jenže… je to vůbec špatně? Na jednu stranu musím říct, že ano, trochu mě to mrzelo, ale na druhou, stará alba Emperor toho se současným Ihsahnovým hudebním rozpoložením zas tolik společného nemají a tím, že hrál jen ze svých tří sólovek, se koncert netříštil ve stylových kotrmelcích a držel hezky pohromadě. Největší prostor samozřejmě dostalo aktuální “After” (“The Barren Lands”, “A Grave Inversed”, “Frozen Lakes on Mars”), ale došlo třeba i na takové “Scarab” nebo “Unhealer” z předchozího “angL”. V přímém souboji dvou progresivních veličin u mě sice o kousek vyhrála Kanada, ale i norský vyslanec vystřihl naprosto skvělý set.

H.: Z progrese skok opět do brutality. Grindoví nestoři Napalm Death mě oproti Cannibal Corpse bavili a evidentně bavili i davy vytrvale pařících kotelníků. Napalm Death jsou sázka na jistotu, ti snad ani blbé koncerty neumí.

H.: Na letošním Brutal Assaultu se rozhodně nevyplatilo jít spát před koncem programu. No řekněte sami, vždyť jen blázen by si nechal ujít tak exkluzivní záležitost jako Aura Noir. Apollyon (Immortal, ex-Dødheimsgard, ex-Gorgoroth) a Blasphemer (ex-Mayhem)… to je sestava, jež nemůže nechat chladným žádného black metalistu. Kolikrát jsme už měli možnost vidět je spolu na pódiu? U nás vůbec poprvé. O to víc ale zamrzí neuvěřitelné technické problémy, které je provázely, přesněji řečeno šlo o problémy s kytarou. Ta totiž neustále vypadávala, jindy na ni Blasphemer valil jak drak a nebylo nic slyšet (bylo na něm vidět, že je opravdu hodně nasraný, jeho procítěné “Fuck!” bylo slyšet daleko od pódia). I přes neustálé zkoušení různých kytar to nakonec dopadlo odvařením zesilovače (což Apollyon lakonicky komentoval ve smyslu, že hrají tak tvrdě, že to aparatura nezvládá). Když už se jim ale podařila odehrát víc jak polovinu songu v kuse bez výpadku kytary, byl to neuvěřitelný nářez. Všichni členové Aura Noir jasně dokázali, že své pevné místo v historii žánru nemají náhodou. A Apollyonova basa je prostě lahůdková. A pak, že black metalisti prý neumí hrát, pche… Já jsem si i přes haprující techniku Aura Noir užil parádně a jsem rád, že si díky Shindymu mohu odškrtnout další kapelu, kterou jsem chtěl už hodně dlouho vidět.


Sigh – Scenes from Hell

Sigh - Scenes from Hell
Země: Japonsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 19.1.2010
Label: The End Records

Tracklist:
01. Prelude to the Oracle
02. L’art de Mourir
03. The Soul Grave
04. The Red Funeral
05. The Summer Funeral
06. Musica in Tempora Belli
07. Vanitas
08. Scenes from Hell

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Japonci Sigh jsou bezesporu jednou z nejkultovnějších smeček východní Asie. Že to nejsou žádná ořezávátka, dokazuje i fakt, že jejich talent svého času rozpoznal i samotný Euronymous (ano, přesně TEN Euronymous), který s nimi dokonce podepsal smlouvu pro svůj label Deathlike Silence Productions. Poté však Euronymous potkal jistého Varga Vikernese a všichni víme, jak to dopadlo; debut Sigh, „Scorn Defeat“, tedy vyšel až po Euronymousově smrti. Od té doby však Japonci urazili předlouhou cestu až k dnešní orchestrálně-avantgardní podobě black metalu.

Jestli se dá „Scenes from Hell“ charakterizovat jedním slovem, pak to bude stejně jako v případě minulého „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ slovo „šílené“. Alespoň z našeho evropského pohledu. Sigh totiž pocházejí z úplně druhého konce světa a je to na jejich hudbě znát. Věci, které by evropskou skupinu ani nenapadly, Sigh do posluchače sázejí s naprostou samozřejmostí a chladnou hlavou. První poslech je něco jako rána pěstí do držky – člověku se protočí panenky z toho, co to na něj ti Japonci vybalí za úchylárny. Pravda, pokud máte „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ naposlouchané skrz naskrz stejně jako já, tak pro vás novinka jistě nebude až zas takový šok jako první poslech „Hangman’s Hymn“. I tak se ale pořád jedná o řádnou dávku šíleností.

Když ale o hudbě Sigh mluvím jako o „šílené“, myslím to jako kompliment. Ono totiž „šílený“ svým způsobem znamená i „originální“, protože jakoukoliv hudebně srovnatelnou kapelu si prostě nevybavuji. A to se cení! Už od první vteřiny bude slupina atakovat vaše sluchové receptory svým inteligentním bordelem a vy prostě nemáte jinou šanci, než z toho být na větvi. „Scenes from Hell“ sice oproti svému předchůdci neobsahuje takové „hitovky“, na druhou stranu je však kvalitativně vyrovnanější. „Hagman’s Hymn“ podle mého názoru ztrácí ke konci trochu dech, novinka jede na plné koule až do poslední chvíle. Je to jako projížďka na horské dráze – žádná nuda, jen vám kolem hlavy místo větru sviští výplody orchestru z pekla a saxofonových magořin. Za tuto horskou dráhu by se nemusel stydět žádný výstavní chovanec nějakého ústavu (pozor, i tohle je myšleno jako kompliment) – je plná brutálních a ultra-rychlých sešupů až někam do podzemí. A když se objeví jedno dlouhé a trýznivě pomalé stoupání („The Summer Funeral“), je to takové zlo (opět kompliment!), až vám z toho prdnou oční bulvy!

Přestože však naše horská dráha stojí na pevných základech skvělých hudebních nápadů, ne všechno je na ní úplně dokonalé. Mírně nám totiž skřípe zvuk koleček vozíku – do popředí jsou vytaženy vokály (Mirai válí, blackmetalový vokál deluxe) a ony orchestrální blázniviny, což by zas nemusel být takový problém. Problémem jsou úplně zazděné kytary. Ty jsou společně s bicími trochu upozaděné oproti orchestracím (to ještě není ten největší problém), jenže dvoukopáková palba kytarovou hru úplně zabíjí! To je zřejmě jediná (a největší) výtka, kterou bych ke „Scenes from Hell“ měl. Hlasitost kytarových stop měla letět o dost nahoru.

Sigh

Ani tahle malá kaňka však není ničím, co by vás od poslechu „Scenes from Hell“ mělo odradit. Nějaké závěrečné hodnocení je podle mého mínění zbytečné, protože pokud jste při čtení předchozích odstavců alespoň trochu vnímali, tak jste si už o desce nějaký obrázek udělat museli. A pokud ne, tak nějaké další dva, tři řádky by na tom nic nezměnily.