Tak, dámy a páni. Už je to viac ako mesiac, čo sa zavreli brány tohtoročného Gothoomu. Fotky, videá, reportáže, ale hlavne spomienky vám môžu pripomínať, čo sa na ňom dialo, no treba sa už pozerať dopredu do budúcnosti nášho-vášho festivalu. A tam už svieti termín 20. júl 2017. Vtedy začne už jeho 8. pokračovanie. Je teda najvyšší čas začať so zverejňovaním jeho ctených hostí. Dnes to rozbehneme zostra zahraničným trojlístkom skúsených kapiel.
Tak teda, prvítajte KRISIUN. Títo brazílski vyznávači nekompromisného death metalu už patria k tým, ktorí zaokrúhlili zbierku vydaných albumov na desať kusov. Po celý čas neuhli z nastúpenej cesty a aj preto si vydobyli silné miesto na celosvetovej extrémnej scéne.
Aby toho nebolo málo, pridáme ďalšiu smrtiacu legendu. MORGOTH to ťahajú už od roku 1987, aj keď si dali niekoľkoročnú pauzu. Tá však skôr iba dopomohla k získaniu kultového statusu. Ten iba potvrdzujú svojím skvelým ponávratovým albumom „Ungod”.
Aj tento rok budeme pokračovať v tradícii black metalového dňa a jeho prvým zástupcom budú naši severní susedia z kapely MGŁA. Toto poľské duo zasiahlo veľké množstvo fanúšikov najmä svojim najaktuálnejším počinom „Exercises in Futility”, kde sa v šestici nepomenovaných skladieb spájajú tie najlepšie elementy temného metalového žánru.
Rozbehli sme sa na našej ceste k ďalšiemu festivalu a bude sa už iba pridávať. KRISIUN, MORGOTH a MGŁA na Gothoome 2017!
H.:
Urputné koncertní tempo pokračuje i v dubnu – bohudík proto, že je kam chodit a že má toho člověk hodně na výběr, a bohužel proto, že peněženka brečí, úpí a prosí o milost. Nicméně, nedá se svítit, i tento měsíc bude portmonka trpět. A hlavní tahák je jasný – Primordial. Nebo ještě lépe řečeno: Primordial v klubu. Konečně, ty vole! Irští bardi tu mnoho let hrávali pouze na festivalech pod širým nebem, půlhodinky a krátce po obědě za světla. Když ještě pršelo, tak se to dalo, ale plná palba slunečního svitu a horka irské zasmušilosti nepřejí. Naštěstí se dlouholeté přání konečně vyplní 24. dubna, a aby to zadostiučinění bylo ještě větší, Irové s sebou přivezou i islandské peklo Svartidauði. A tomu nejde říct ne.
Ještě o něco dřív se v tom samém klubu, tedy na Nové Chmelnici, odehraje další hodně zajímavý koncert. I původem australská black/thrashová kultovka Deströyer 666 je solidní tahák, takže ani tady není moc co řešit. Tím spíš, že i K. K. Warslut a jeho parta si povezou nadmíru zajímavý support – švýcarskou vycházející hvězdu okultního black / death metalu Bölzer a experimentální zlovůli v podání švédského projektu Trepaneringsritualen. Neber to!
Atreides:
V dubnu je vcelku jasné, kam se půjde. Na konci dubna zasáhne Chmelnici nedělní mše, jež příchozím vmete do tváře výsledky irského hladomoru, trýzně a deprese. Zkrátka, Primordial se v tomhle koutě světa konečně ukáží na tour, kterou po právu headlinují, což je, vzhledem ke skutečnosti, že jde o mojí srdeční záležitost, naprostá povinnost. Nehledě na to, že šňůru jedou společně s islandskými chaotiky Svartidauði, které bych si konečně přál vidět s nazvučením, jež by mi dovolilo si jejich hudbu vychutnat naplno.
Metacyclosynchrotron:
Jaro bývá narváno všelijakými koncerty, velké kapely sjíždí kluby křížem krážem, ale mě osobně více zajímá pouze jedna akce. Tou je bratislavský koncert slovenských Goatcraft a Malokarpatan, kteří devátého dubna v klubu Randal pokřtí vinylová vydání svých debutových nahrávek. Za spoluúčasti Kringa (zdejší už znají), Temple Desecration (brudny nakurw dla fanow Blasphemy) a prozatím zcela enigmatických Caeremoni, by se mohlo jednat o kvalitní undergroundový večer, na který budou účastníci ještě rádi vzpomínat. No, ale abych nekecal. 14. dubna hrají v ostravském Barráku Incantation a Morgoth, což bude asi taky stát za vidění.
Země: Německo Žánr: death metal Datum vydání: 30.3.2015 Label: Century Media
Tracklist:
01. House of Blood
02. Voice of Slumber
03. Snakestate
04. Black Enemy
05. Descent into Hell
06. Ungod
07. Nemesis
08. God Is Evil
09. Traitor
10. Prison in Flesh
11. The Dark Sleep
Morgoth si během své historie docela zažili, takže přiblížení jejich dosavadní cesty v úvodu recenze jejich novinkového alba s titulem „Ungod“ se nemůžu jen tak prachsprostě vyhnout a dělat, že nic nebylo. Morgoth vznikli oficiálně v roce 1987, a protože začátek 90. let death metalu vyloženě přál, tak debutové album „Cursed“ bylo bombou. Dnes již legendární debut se řadí ke zlatému fondu evropského death metalu, a kdyby kvůli ničemu jinému, tak jen díky „Cursed“ si Morgoth v rodném Německu můžou navždy říkat legendy death metalu. Následující experimentálněji laděné „Odium“ bylo stále ještě dost kvalitním počinem, ovšem na strhující debut navázat nedokázalo a s blížícím se koncem vrcholu death metalového šílenství fanoušků se Morgoth odhodlali k umělecké sebevraždě prostřednictvím třetí placky „Feel Sorry for the Fanatic“. Němci odvrátili zraky od zabijáckého death metalu a stočili je směrem k industriálnímu, lehkou gotikou načichlému metalu a nad Morgoth se v roce 1998 zavřela hladina.
Trvalo to dlouhých 12 let, než se v roce 2010 pětice ve svém klasickém složení rozhodla obnovit svou činnost, a bylo tak jen otázkou času, kdy se dočkáme studiového alba. Morgoth měli našlápnuto k takřka dokonalému comebacku, ovšem na konec loňského roku přichystali šokující zprávu, když jejich řady opustil zakládající člen a zpěvák Marc Grewe. Kapela tak ztratila hlas, jenž zněl ze všech tří dosavadních desek, takže obavy o budoucnost byly jistě na místě, ovšem jako náhrada byl okamžitě ohlášen Karsten Jäger z řad žánrových souputníků Disbelief, který zde dokázal, že řvát umí, takže Morgoth se ocitli zpět v pozici, z níž by s „Ungod“ v zádech mohli vytřít všem pochybovačům zrak.
Nebudu z toho dělat drama – zas taková pecka, aby splnilo závěr předchozího odstavce, „Ungod“ není. Morgoth disponují určitým poznávacím prvkem a i navzdory změny vokalisty je slyšet, že posloucháte stejnou partu, která před čtvrt stoletím nahrála debut. To je umocňováno i celkovým oldschoolovým zaměřením, které je prosté na jakékoli moderní prvky (vyjma současného zvuku), jimiž by Morgoth mohli překvapit. Je nutné dodat, že netvrdím, že to je žádoucí, protože tahle parta prostě chtěla nahrát album hezky postaru a zřejmě si při tom zavzpomínat na staré dobré časy, takže proč ne.
Koneckonců to hlavní, tedy samotná hudba, je v naprostém pořádku a osobně se mi strašně líbí výraz nového zpěváka Karstena. Ten sice nezvládne výšky jako Marc, ovšem hodně mi připomíná Martina van Drunena z Asphyx, což značí chorobný řev nejvyšší kvality a pro Morgoth nový impuls, který by je do budoucna mohl posunout o krok dál. Karsten není tak osobitý, svou práci však dělá dobře, takže dokud mi jeho projev nepřijde nějak rušivý a jeho hlas mě dokáže strhnout na svou stranu, tak není co namítat.
„Ungod“ respektuje death metalové kořeny a nejlepší zvyky, takže podle toho nasadí na začátek ty nejlepší položky, kterými album disponuje. Úvodní „House of Blood“ je rozjezdem jen tak na půl plynu, který uvádí následující kompozice, ovšem pomalejší otvírák není vůbec špatný nápad. Ono s tou rychlostí to nebude nijak žhavé ani v následujícím průběhu alba, protože Morgoth nejsou žádní Cannibal Corpse a libují si spíše ve středně rychlých tempech a drtivých kytarových riffech roztažených do šířky na úkor upozaděné basy. „Voice of Slumber“ a „Snakestate“ jsou pak přesně těmi skladbami, které jsem od novinky Morgoth čekal. Šlapavé death metalové vály, které pohání řízná rytmika a hlavně skvělé kytary, kde se vždycky najde prostor pro ozvláštnění v podobě kytarové vyhrávky nebo harmonie, které i v tak syrových skladbách jako „Snakestate“ fungují na jedničku. Překvapením je pro mne uvolněnější titulní píseň, jež je zároveň skladbou nejdelší. Není to sice žádná progresivní bomba, avšak díky postupnému vrstvení kytar, jež se na skladbu nabalují, je instrumentální „Ungod“ jedním z nejzábavnějších momentů celé desky.
Hodně mě zaujala trojice „Black Enemy“, „Nemesis“ nebo „God Is Evil“, ačkoli ve všech případech je to zejména díky jejich chytlavé struktuře, kterou v posledním případě narušuje pouze těžký zlom tempa na konci první minuty. Na druhou stranu se mi nedostala pod kůži závěrečná „The Dark Sleep“, což je druhý instrumentální počin na desce a tak nějak do prázdna vyznívá i „Traitor“. Těžko říct, jakou měrou se na tom podepisuje postupně klesající pozornost, ovšem i tak si myslím, že to nejlepší na „Ungod“ se odehrává hned zkraje v několika prvních písních.
Ačkoli jsem se na „Ungod“ těšil, tak jsem se snažil udržet si míru natěšenosti na přirozené hladině, díky čemuž nemůžu říct, že bych byl vyloženě zklamaný, nebo že bych si sedl na prdel. Prostě a jednoduše jsem spokojený, protože jsem dostal, co jsem chtěl. Četl jsem nemálo oslavných hodnocení a ohlasů na adresu čtvrté desky „Ungod“ a dokážu pochopit, že lidi, pro které jsou Morgoth modlou, budou skákat až do osmého patra panelového domu, ale pokud si odmyslíte takové to počáteční nadšení, že slyšíte po takřka dvou dekádách album party, na jejíž návrat by si před pár lety vsadil jen ten největší optimista, tak ve výsledku je „Ungod“ velmi solidní, nicméně pořád “jenom” solidní placka a tak je třeba k ní přistupovat.
>>> Britská legenda Black Sabbath se v roce 2016 vydá na své poslední rozlučkové turné, po jehož absolvování (opětovně) ukončí kariéru. Prozradil to zpěvák Ozzy Osbourne na tiskové konferenci na festivalu Monsters of Rock v Brazílii, kde vystupoval se svou sólovou kapelou. O případném dalším albu, o němž se před nějakou dobu mluvilo, však nic neprozradil. Ozzy zároveň potvrdil, že po konci Black Sabbath se bude dále věnovat své sólové kariéře.
>>> Již nějakou dobu se ví, že Chelsea Wolfe vydá 7. srpna u Sargent House svou novou desku „Abyss“. Nyní byl zveřejněn přebal nahrávky a také první skladba „Iron Moon“, již můžete poslouchat na YouTube.
>>> Irští folk metaloví veteráni Cruachan, resp. tedy spíš jejich label Trollzorn Records, se dostali do sporu s německou death metalovou kapelou Debauchery, a to díky názvu posledního alba Irů, „Blood for the Blood God“. Thomas Gurrath, hlavní mozek Debauchery, totiž vlastní ochrannou známku na slovní spojení „Blood God“ na území Německa a po Trollzorn Records požadoval stažení veškerého merchandisu spojeného s „Blood for the Blood God“ z německých obchodů. Nakonec došlo k dohodě, že Trollzorn mohou doprodat již vyrobený merchandise, ale nesmí vyrábět nový pro německý trh; mimoto Gurrath také dostal finanční kompenzaci v blíže nespecifikované výši. Cruachan se nechali mj. nechali slyšet, že do budoucna se bude album na území Německa prodávat pod názvem „Blood for Crom Cruach“ (celé vyjádření v anglickém jazyce na Facebooku skupiny).
>>> Progressive metaloví Britové Haken hlásí, že začali pracovat na své čtvrté dlouhohrající desce. Chystaná novinka naváže na počin „The Mountain“ z roku 2013.
>>> Kanadští death metalisté Kataklysm prozradili, že se chystají natočit videoklip ke všem deseti písničkám z chystaného alba „Of Ghosts and Gods“. Samotná nahrávka vyjde 31. července.
>>> Němci Morgoth pustili do světa další klip ze své novinky „Ungod“. „Traitor“ můžete sledovat na YouTube anebo níže.
>>> Domácí mlátička Poppy Seed Grinder začne 8. května nahrávat své další řadové album. Místem činu bude německé studio Schallsucht.
>>> Norové Vemod podepsali kontrakt s labelem Prophecy Productions, pod nímž vydají připravovaného následovníka debutové desky „Venter på stormene“ z prosince 2012.
>>> Zámořští black metalisté Bosse-De-Nage vydávají 14. dubna své čtvrté album “All Fours” a právě z něj nyní zveřejňují novou skladbu. “In a Yard Somewhere” si můžete pustit na Soundcloudu.
>>> Power metalisté Kamelot v rámci propagaci své nové desky “Haven”, která vyjde začátkem května, zveřejnili lyric video k písničce “Veil of Elysium”. Podívat se můžete na Youtube.
>>> Američané Minsk mají těsně před vydáním své návratové desky “The Crash & the Draw” (oficiálně vychází zítra). Už teď si ale můžete album poslechnout v celé jeho délce na webu Decibelmagazine.com.
>>> S nový oficiálním videoklipem přicházejí němečtí death metaloví veteráni Morgoth – natáčelo se k songu “Voice of Slumber” z novinkového alba “Ungod”. Sledujte na Youtube.
>>> Doom metaloví veteráni Pentagram aktuálně vydali nové DVD s názvem “All Your Sins”, z něhož nyní na ukázku vypustili jedno video – jedná se o záznam písniček “Relentless” a “Broken Vows”, který byl natočen 30. října 1987. Sledujte na YouTube.
>>> Japonští avantgardní black metalisté Sigh zveřejňují ochutnávku ze svého nového studiového počinu “Graveward”. “Kaedit nos pestis” poslouchejte na YouTube.
>>>Victor Smolski, teď již bývalý kytarista heavy metalových veteránů Rage, ohlašuje nedávno po svém odchodu z kapely svůj nový projekt, který byl pojmenován Almanac. Hudba kapely by se měla nést ve stylu projektu Lingua Mortis Orchestra, jehož řady Smolski po odchodu z Rage opustil rovněž.
Pohled do pátečního programu mi nenabídl žádný vyložený tahák, a tak jsem se rozhodl pojmout alespoň začátek dne v trochu ležérnějším duchu. První kapelou dne se tak pro mě stali finští Norther, na které jsem chtěl zajít minimálně proto, že další příležitost už mít nebudu, neboť vystoupení na Brutal Assaultu bylo jejich oficiálně posledním před ukončením kariéry. A za tu chvíli, co jsem před pódiem strávil, bylo znát, že si pánové svoji labutí píseň opravdu užívají, jenže co na tom, když z tvorby kapely neznám vůbec nic, a to, čeho jsem byl svědkem, mě po hudební stránce pranic nebavilo. Poslední sbohem a odchod za stravou.
Od následujících death metalových veteránů Incantation jsem čekal, že mi náladu spraví, ale ani jejich vystoupení mě moc nenadchlo. A přitom ani nevím proč, protože formálně bylo všechno v pořádku, kapela aktivní a skladby dobré. Jen mě to prostě nebavilo, i když jsem se snažil sebevíc. Nejvýraznějším dojmem, který na mě Incantation zanechali, je tak rekordní počet fucků, kterým frontman John McEntee překonal snad i Alexiho Laiha z Children of Bodom.
Změna k lepšímu přišla s finským melodeathem v podání Insomnium. Od tohoto koncertu jsem nečekal skoro nic, poslední deska se mi nelíbila, ale Insomnium překvapili snad v každém směru. Z novinky totiž zahráli jediné dobré skladby (“Only One Who Waits”, “Unsung” a ty další dvě se daly přežít) a ani zbytek setlistu, posbíraný z minulých alb, nebyl pro ostudu. Pánové navíc dobrý dojem z vystoupení umocnili opravdu poctivou show a vzato kolem a kolem šlo o hodně nadprůměrný zážitek, který si musel užít nejen každý fanda kapely, ale i ti, kteří k Insomnium nikterak přehnaně netíhnou.
A v trendu dobrých vystoupení pokračovali i norští Kampfar, od kterých jsem to na základě šéfredaktorových nadšených řečí tak trochu očekával. Předvedli parádní pagan blackovou řezanici, která nepostrádala atmosféru, energii a tah na branku. Výborný dojem na mě nechal zpěvák Dolk, který nejenže výborně komunikoval s publikem, ale předvedl i upřímný a nestrojený vděk, který se na rozdíl od některých black metalových misantropů nestyděl dát najevo. Zkrátka a jednoduše výborný koncert, který závěrečná famózní pecka “Ravenheart” jen umocnila.
Největší příjemné překvapení dne mi však připravili Američané Darkest Hour, o kterých jsem do té doby neměl sebemenší potuchy. Pánové zahráli v rytmu moderního melodického death metalu s lehkou příchutí hardcoru a znělo to celkem fajn. A když to neznělo fajn, znělo to opravdu skvěle, což jsem opravdu nečekal. Pokud mi Darkest Hour ještě někdy zkříží cestu, dost určitě si na ně nějaký čas vyhradím.
To o britsko-švédském death/doomovém allstar teamu Vallenfyre jsem slyšel docela dost, ale těch několik poslechů klipovky “Cathedrals of Dread” mi k srdci obzvlášť nepřirostlo. Na Brutal Assaultu však pánové předvedli, že jejich muzika má hodně co říct a naživo funguje skvěle. Byl to dokonalý mix dusivé doomové bažiny a death metalového nářezu, který občas zabrousil blíže tu k jednomu, tu k druhému extrému a já z toho měl tím lepší dojem, čím déle vystoupení trvalo. Poklonu musím složit rovněž frontmanovi Gregovi Mackintoshovi, jehož inteligentní a vtipné průpovídky působily nesmírně sympatickým dojmem. Pokud k nám Vallenfyre ještě někdy zavítají, tenhle zážitek si moc rád zopakuji.
Jízda králů pokračovala vystoupením německé death metalové legendy Morgoth, která po svém loňském reunionu horečně koncertuje, a přesvědčit se o tom mohla přesvědčit i Josefovská pevnost. Nebudu to protahovat, Morgoth ukázali, jak vypadá oldschool jak cyp. Hrálo se výhradně z klasických desek (takže žádné “Feel Sorry for the Fanatic”) a i po těch letech se ukázalo, že tyhle staré bomby mají pořád neuvěřitelnou sílu. S tímhle názorem jsem v areálu zjevně nebyl jediný, protože Morgoth přitáhli takové množství fanoušků, že to pomalu mohlo konkurovat některému z headlinerů. Není co řešit, tenhle návrat stál za to.
S vědomím, že to na pražské afterparty napravím, jsem pozornost místo Suicidal Angels věnoval důležitějším starostem a svoje zraky jsem k pódiu obrátil, až když na něm začali řádit ostřílení hardcoroví harcovníci Hatebreed. Jejich muziku neposlouchám a tady jsem se přesvědčil, že na tom do budoucna asi nic měnit nebudu. Po celé vystoupení jsem totiž nedokázal najít společnou řeč se stylem, jakým Jamey Jasta “zpívá”. To je ale asi jediný a navíc čistě subjektivní problém, který jsem s koncertem Hatebreed měl, protože po všech ostatních stránkách šlo o nářez vesmírných rozměrů. Muzikanti pálili do lidí jednu bombu za druhou a odezva málem celou pevnost srovnala se zemí. Popravdě, takové peklo jsem pod pódiem viděl snad jedině na loňském Metalfestu, kdy se o něj postarali Kataklysm, a tohle bylo snad ještě masivnější. Hatebreed se tedy ukázali ve velmi dobrém světle a před jejich show musím chtě nechtě smeknout.
Srandisty Municipal Waste jsem si nechal bez výčitek ujít a další kapelou se pro mě stala až grindcorová šlechta Napalm Death. Z jejich angažmá na Brutal Assaultu jsem nebyl úplně odvázaný, když pár měsíců předem objeli polovinu republiky s vlastním miniturné, ale to, co se strhlo po Barneyho větě “We are Napalm Death from Birmingham, England – at your fucking service!” mě nechalo zapomenout na jakékoli pochyby. Tohle byla opravdu neuvěřitelná bomba, která strhla ohromné množství lidí, mě nevyjímaje. Barney tradičně k neutahání, Danny Herrera dokonale přesný, Mitch Harris a Shane Embury (který si jen tak mimochodem s Napalm Death odkroutil na letošním Brutal Assaultu již třetí vystoupení – v minulých dnech byl k vidění už v sestavách Anaal Nathrakh a Lock Up) naprosto fantastičtí. Tohle byl ukázkový grindový koncert plný všudypřítomné energie a neuvěřitelné síly a Napalm Death mi konečně v plné šíři dokázali, že nejsou legendou jen tak pro nic za nic. Za mě jedno z nejlepších vystoupení, které letošní Brutal Assault nabídl.
Plastové Vikingy Amon Amarth jsem už jednou viděl, což mi bohatě stačilo, takže jsem se vydal zjistit, co na klubové stagi předvedou Francouzi Sebkha-Chott. Čekal jsem, že to bude pošahané a dost náročné na pochopení, ale to, čeho jsem byl svědkem, jsem nepobral doteď a nepoberu asi nikdy. Víc než koncert to totiž bylo divadelní představení, kde se tři přítomní muzikanti ve složení baskytara – saxofon – bicí stylizovali do podoby jakýchsi mimozemských bytostí, které se rozhodly vynést rozsudek nad lidskou rasou. Předlouhý text pak tvořil řeč obžaloby. Bylo to dlouhé, nemělo to pauzy, do jisté míry šlo určitě o improvizaci a bylo to ve všech směrech naprosto ujeté, ale stejně se mi to nějakým zvláštním způsobem líbilo. A teď mi prosím někdo vysvětlete, co to sakra bylo!
S chutí na ne tak extrémní mindfuck jsem se vydal zjistit, jestli mi headliner celého festivalu, američtí Machine Head, konečně nedá odpověď na otázku, která mi vrtá hlavou už nějakou dobu a která zní: “Co na nich všichni vidí?” Odpovědi jsem se bohužel nedobral, a tak jsem znuděně postával v zadní části prostoru před pódiem, pokukoval po skvělém koncertě, který mě vůbec nebavil, a asi v půlce jsem to vzdal.
Snaha o spravení nálady prostřednictvím dalších Američanů Converge, na které jsem slyšel spoustu chvály, se také minula účinkem, a když jsem to chvíli poslouchal, zase jsem nahodil zpátečku, protože tohle se mi opravdu netrefilo do vkusu. Propříště to asi bude chtít důslednější festivalovou přípravu. Tu jsem však nezanedbal v případě následujících Paradise Lost, a tak jsem po delším rozhodování obětoval příjemnou společnost v chillout stanu na oltář zjištění, jestli jsou doomoví veterání naživo opravdu tak špatní, jak se povídá. A zpočátku to opravdu nedělalo moc dobrý dojem. Nicku Holmesovi občas ujela intonace, u skladeb, které na desce jeho hlas zdobí, se mu nedařilo vyvážit poměr čistého a agresivního hlasu a obecně vzato to byla celkem bída, kterou zachraňoval jenom kytarista Aaron Aedy, který mi zase jednou předvedl, jak že vypadá muzikant, který se do hraní opravdu opírá. Postupně se mi však koncert začal líbit a ke konci už šlo hovořit o opravdu zdařilém vystoupení, které se těšilo i důstojné odezvě publika. Přesto na mně ale největší dojem zanechal již zmiňovaný Nick Holmes a je to dojem, který balancuje někde mezi dobrým a špatným. Na jednu stranu se totiž vytasil s docela suchým a s kamennou tváří pronášeným britským humorem, který jsem opravdu ocenil. Na druhou stranu ale působil značně arogantním dojmem, a to jak stylem, kterým si vymáhal odezvu publika, tak dost nesmlouvavým vyfuckováním na vedlejším pódiu zvučících Gorguts. Navíc na mě celou dobu působil, jako by ho celé vystoupení obtěžovalo, takže vlastně nevím, co si mám myslet. Koncert ale celkově vzato hodnotím jako podařený a na kutě jsem se tak odebral v celkem obstojné náladě…
