Irská stálice Cruachan vydá 28. srpna u Trollzorn Records novou desku „Nine Years of Blood“. Čerstvě zveřejněný song „Queen of War“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.
Archiv štítku: Cruachan
Cruachan, Ereb Altor
 |
| Datum: 13.10.2015 Místo: Praha, Exit-Us Účinkující: Cruachan, Ereb Altor, Hakka Muggies
|
Jakkoliv folk metal vnímám jako žánr, který je prázdný a vyčerpaný (čti: přecpaný trestuhodně nezajímavými kapelami), i v něm se najde několik výjimek, které si stále drží moji pozornost. V jejich případě naštěstí neplatí staré známé přísloví „jednooký mezi slepými králem“, neb jde o celky, které svoji tvorbu drží kvalitativně na výši a mnohdy je poznáte pro jejich těžko zaměnitelný rukopis i zvuk již po pár taktech. Přesně to platí i o Cruachan, kteří po kdoví kolika letech opět zavítali v Čechách do klubu, a vzhledem k tomu, že mě loni na Brutal Assaultu přesvědčili o své stávající formě, nešlo takovou příležitost vynechat.
Spolu s Cruachan zahráli domácí Hakka Muggies, které jsem bohužel vzhledem k pracovní době nestihl (což z mé strany není kdovíjaká škoda, jelikož pražské folk / punkové chasníky vídám docela pravidelně), a švédští Ereb Altor. Ti pro mě představovali čistý štít, neboť ačkoliv jsem o nich již slyšel, s jejich hudbou jsem neměl doposud tu čest. A i přesto, že zvuk nebyl v Exit-Usu zdaleka ideální (upřímně, zažil jsem jediný koncert, kdy byl), vikingové mě dostali.
Na poměry žánru jsou Ereb Altor relativně mladá smečka, pročež mě překvapili poctivým oldschoolovým zvukem, který jako by byl drobnou poklonou směrem k legendárním Bathory. Výborně zkomponované skladby umně kombinovaly tvrdost černého kovu i výpravnost dávných dob, aniž by se z celku vytrácel onen cit pro tradice, kterého si na žánrově spřízněných kapelách vždy cením. Nejvíc mě bavily spíš pomalejší kusy postavené na rozmáchlých, mrazivých riffech v čele s klipovkou „Midsommearblot“, ale obecně jsem si jejich set užil od začátku do konce. Jedním slovem perfektní.
Relativně čitelný zvuk se naštěstí držel i irské legendy. Cruachan se k mé smůle nejspíš definitivně rozhodli k absenci ženského vokálu, což zazdilo většinu staršího repertoáru a otevřelo dveře hlavně nové tvorbě reprezentované alby „Blood on the Blood Robe“ a „Blood for the Blood God“. Charakteristický rukopis plný skočných písní v posledních letech citelně přitvrdil, což se projevilo především nezřízeným pařením, které dominovalo klasickým irským tanečkům (mnohdy notně podnapilého) publika. K němu taky směřuje asi jediná výtka, protože jakkoliv proti paření nic nemám, provozovat stagediving v kotli o dvaceti lidech je prostě oser – tím spíš, že to někteří rozjazření pařani zkoušeli asi tak pětkrát a Keith se už občas tvářil docela naštvaně, když někteří jedinci hrozili bujarým zevlem na pódiu.
|
Setlist Cruachan: |
Ze strany Cruachan ale bylo vše perfektní a jsem rád, že i když se kapela chce očividně zaměřit především na současnost a nebýt jen nostalgickým omíláním starých písní, zazněly vedle nového materiálu i klasiky jako „To Invoke the Horned God“, „Pagan Hate“, legendární balada „Ride On“ nebo vražedný tradicionál „Some Say the Devil Is Dead“, kterým se v přídavku rozloučili. Dlužno podotknout, že i nové písně zněly skvěle a bavily mě stejně jako stará tvorba, byť si je doma i přes jejich nesporné kvality nepřipomínám nijak zvlášť často.
I když mi bylo celý den opravdu blbě a na koncert jsem šel s tím, že se v kotli moc angažovat nebudu, stejně se Cruachan povedlo mě několikrát dotáhnout mezi křepčící publikum. Toho by si legenda takového jména zasloužila několikrát víc, protože jestli Exit-Us navštívilo 80 platících, bylo to hodně. Nicméně jak trefně poznamenal Keith, „not bad for Tuesday“, takže kapela to zřejmě brala docela s nadhledem. Cruachan se navíc povedlo po všech stránkách překonat loňské vystoupení na Brutal Assaultu, takže můžu být nanejvýš spokojen. Snad se další klubové zastávky dočkáme za kratší dobu, neboť tohle (jak Cruachan, tak Ereb Altor) opravdu stálo za to.
Koncertní eintopf #6 – říjen 2015
 |
| H.: 1. Epic Rap Battle of History – Praha, 18.10. 2. Vanessa, Schwarzprior – Praha, 1.10. Ježura: Atreides: Onotius:
|
Po zářijovém zahřívacím kole je již v říjnu klubová sezóna v plném proudu a evidentně je rozhodně z čeho vybírat. Tomu ostatně odpovídá i náš redakční vzorek, jelikož každý ze čtyř redaktorů, kteří se tohoto vydání koncertního eintopfu účastní, volí v rámci svých osobních preferencí dočista jiné akce (což je také důvod, proč tentokrát není koncert měsíce – jednoduše vyrovnané skóre). Tak či onak, následující měsíc bude v naší reportové sekci evidentně pestrý, protože pestrá je i žánrová směska koncertů, na něž se chystáme – rap, EBM, post-rock, folk metal, progressive metal, převážně black metalový festival… a výčet samozřejmě není konečný, jelikož ne úplně vše, na co půjdeme, je níže napsáno…
H.:
Zatímco léto bylo z mojí strany co do návštěv koncertů poměrně suché, na podzim si to opětovně plně vynahradím. Nikdy jsem nebyl fanouškem takových těch YouTuberů a podobných věcí, ale jedna výjimka musí potvrdit pravidlo – a tou výjimkou je série Epic Rap Battles of History. Zrovna tenhle seriál mě fakt strašně baví a všechny čtyři sezóny znám bez přehánění nazpaměť, takže živé vystoupení v České republice je naprostá povinnost. Mimoto se však těším i na koncert Vanessy… může se to zdát divné, klidně si ťukejte na čelo, ale já jsem tuhle domácí EBM legendu ještě živě nikdy neviděl. Příležitostí bylo dost, ale zatím nikdy se nepoštěstilo… jednou to nevyšlo skrz prachy, podruhé zase kvůli nedostatku času, potřetí jsem zas neměl chuť koukat na takovou kapelu v hale, ale ve finále jsem se prostě s těmito drogovými barony až do nynějška míjel. První den v měsíci se to snad konečně zlomí a navíc za účasti ostravské elektronické dekadence Schwarzprior, díky jejichž přítomnosti už vůbec není co řešit a účast se stává takřka povinnou.
Ježura:
S výčtem říjnových akcí, na které se těším, to je trochu zvláštní – je mezi nimi totiž jen jedna jediná, na kterou se opravdu chystám. Tou mám na mysli letošní vydání UG festivalu Phantoms of Pilsen. Na soupisce sice není žádná kapela, která by mě tam vyloženě nutila jet, celá řada zajímavých jmen tam ale je, takže nemám pochyb, že si to užiju i letos, byť laťka, kterou nastavily předchozí ročníky, je vysoko. Pak jsou tu další zajímavé koncerty, jenže problém je v tom, že se mi buď tlučou s něčím jiným, nebo jsou to takové, kam bych šel asi jen v případě, že bych neměl na práci nic lepšího, což není moc pravděpodobné. Protentokrát si tedy vystačím akorát s Phantoms of Pilsen, koneckonců se tam vážně těším.
Atreides:
Ačkoliv jsem očekával, že začátek koncertní sezóny bude našlapanější, nakonec to jsou jen dvě jména, která mě k sobě táhnou svojí železnou jistotou. Říjen patří bezesporu Irsku. První místo zaujímají God Is an Astronaut – jakkoliv o téhle bandě někdo může tvrdit, že na studiovkách stagnuje a opakuje z jejich strany stokrát slyšené (což si osobně tak docela nemyslím), na loňském Brutal Assaultu mi ukázala, že její hlavní síla tkví v živém přednesu, jímž mě naprosto smetla. A to je přesně ten důvod, který potřebuji k tomu, abych je chtěl vidět znovu a v komornějším prostředí. Druzí jsou pak Cruachan – tahle dublinská legenda folk metalu se po velmi dlouhé době ukáže v klubovém prostředí, přičemž u takové události rozhodně nemůžu chybět. Jedni z mých žánrových favoritů se představí po boku pražských Hakka Muggies a jediné, co ve mně vzbuzuje mírnou nejistotu, je místo, v němž se má celá akce odehrát.
Onotius:
Letošní podzim není na zajímavé akce rozhodně skoupý. Peníze však nerostou na stromech, a tak je třeba si dobře vybírat. Pokud jde o říjen, rozhodně si nenechám ujít pražskou zastávku norských progresivně metalových Leprous, kteří přijedou v rámci turné k nové desce „The Congregation“. Naživo jsem zatím neměl tu čest je vidět, tak jsem zvědav, jak jejich precizní i atmosférická muzika na pódiu zafunguje. Především jsem zvědav na vokální projev Einara Solberga, jenž na deskách vyzpívává i solidní výšky, tak uvidíme, jak přesvědčivě se předvede. Doufejme, že si všechno sedne a bude postaráno o progový večer par excellence.
Novinky 1-5-15
>>> Britská legenda Black Sabbath se v roce 2016 vydá na své poslední rozlučkové turné, po jehož absolvování (opětovně) ukončí kariéru. Prozradil to zpěvák Ozzy Osbourne na tiskové konferenci na festivalu Monsters of Rock v Brazílii, kde vystupoval se svou sólovou kapelou. O případném dalším albu, o němž se před nějakou dobu mluvilo, však nic neprozradil. Ozzy zároveň potvrdil, že po konci Black Sabbath se bude dále věnovat své sólové kariéře.
>>> Již nějakou dobu se ví, že Chelsea Wolfe vydá 7. srpna u Sargent House svou novou desku „Abyss“. Nyní byl zveřejněn přebal nahrávky a také první skladba „Iron Moon“, již můžete poslouchat na YouTube.
>>> Irští folk metaloví veteráni Cruachan, resp. tedy spíš jejich label Trollzorn Records, se dostali do sporu s německou death metalovou kapelou Debauchery, a to díky názvu posledního alba Irů, „Blood for the Blood God“. Thomas Gurrath, hlavní mozek Debauchery, totiž vlastní ochrannou známku na slovní spojení „Blood God“ na území Německa a po Trollzorn Records požadoval stažení veškerého merchandisu spojeného s „Blood for the Blood God“ z německých obchodů. Nakonec došlo k dohodě, že Trollzorn mohou doprodat již vyrobený merchandise, ale nesmí vyrábět nový pro německý trh; mimoto Gurrath také dostal finanční kompenzaci v blíže nespecifikované výši. Cruachan se nechali mj. nechali slyšet, že do budoucna se bude album na území Německa prodávat pod názvem „Blood for Crom Cruach“ (celé vyjádření v anglickém jazyce na Facebooku skupiny).
>>> Progressive metaloví Britové Haken hlásí, že začali pracovat na své čtvrté dlouhohrající desce. Chystaná novinka naváže na počin „The Mountain“ z roku 2013.
>>> Kanadští death metalisté Kataklysm prozradili, že se chystají natočit videoklip ke všem deseti písničkám z chystaného alba „Of Ghosts and Gods“. Samotná nahrávka vyjde 31. července.
>>> Němci Morgoth pustili do světa další klip ze své novinky „Ungod“. „Traitor“ můžete sledovat na YouTube anebo níže.
>>> Domácí mlátička Poppy Seed Grinder začne 8. května nahrávat své další řadové album. Místem činu bude německé studio Schallsucht.
>>> Norové Vemod podepsali kontrakt s labelem Prophecy Productions, pod nímž vydají připravovaného následovníka debutové desky „Venter på stormene“ z prosince 2012.
Cruachan – Blood for the Blood God
 |
| Země: Irsko Žánr: celtic folk / black metal Datum vydání: 5.12.2014 Label: Trollzorn Records Tracklist:
|
Skoro bych se nebál říct, že irské píšťalkáře Cruachan netřeba nějak široce představovat. Mám nicméně dojem, že tyhle harcovníky, kteří folk metalovou káru táhnou prakticky od jeho počátků na přelomu osmdesátek a devadesátek minulého století, pořád nezná tolik lidí, kolik by oni sami zasloužili. I proto, že v té záplavě kolovrátkových kapel po letech pořád vynikají a zachovávají charakteristické ingredience. Ačkoliv se nevyvíjí kdovíjak závratným tempem, neustálá invence se jim prostě upřít nedá a dodnes tvoří věci, o kterých se může většině kolovrátkových fidlálistů leda vlhce zdát. Je tomu tak i v případě “Blood for the Blood God”? Na to by měly odpovědět následující řádky.
Popravdě jsem se zprvu trochu bál, protože když jsem poprvé slyšel název alba, okamžitě se mi vybavil svět Warhammeru a hordy vesmírných mariňáků. Nicméně mi nepřišlo, že by sci-fi mělo nějakou souvislost s folk metalem, takže došlo na druhou možnost, a to předchozí desku “Blood on the Black Robe”. V ten moment jsem si začal říkat, jestli to s tou krví v názvech desky kluci přece jen trochu nepřepískli a začal doufat, že tenhle krvavý fetiš začnou s dalším albem trochu krotit. Výraznější změna k lepšímu je na první pohled jen v artworku alba, která jako by tak trochu vypadla z portfolia nějaké oldschoolové deathovky. Nicméně ať už se deska jmenuje nebo vypadá jakkoliv, pořád se tu bavíme především o muzice.
Jeden by si mohl říct, že když se obě alba jmenují téměř stejně, tak to ani s tím hudebním posunem nebude kdovíjak horké. Nicméně odpověď na tuhle otázku není zdaleka jednoduchá. Obě desky sdílí onu nekompromisní přímočarost a hutnost, kterou si právě na “Blood on the Black Robe” kapela po pětileté pauze osvojila. Nicméně oproti tři roky starému počinu je tu několik zásadních změn. Při srovnání vás na první poslech praští zvuk. Ten je teď čistší, ostřejší, dává více důrazu na výšky, které předtím příliš nevynikaly – hlavně když se daly ke slovu bicí, na kterých byly některé skladby postavené. I přesto mi přijde, že by dynamika pořád mohla být lepší.
Nejvíc změn ale zaznamenaly kompozice, v nichž se Cruachan vrátili o krok zpět. Ekvivalent skladeb jako “The Column”, “Primeval Odium” nebo “An Bean Sidhe”, které posledně dost vyčuhovaly atypickou stavbou, na “Blood for the Blood God” není. Písně mají pro kapelu tradičnější ráz, který je možné najít na dřívějších albech jako “The Morrigan’s Call” nebo “Pagan”, nicméně zahalený do ostrých riffů a celkově drsnějšího, neučesaného vyznění. Syrovost dává dost vzpomenout na první demáče (které ovšem mají naprosto vyprasený garážový zvuk) a nejhrubější party jsou cítit thrash metalem. Připomínat, že kytarové riffy jsou protkány parádními melodemi a celek opět působí tak nějak samovolně, je v případě Cruachan nošení dříví do lesa. Avšak je třeba zmínit, že to je, stejně jako minule, méně folk a mnohem víc metal. Samozřejmě, že vedle divokých náklepů a kulometné dvojšlapky (“Beren and Luthien”) najdete skočnější písně (“The Marching Song of Fiach Mac Hugh”) i pár kusů balancujících někde na hraně obého (“Sea Queen of Connaught”), dominance kytar je ovšem nepřeslechnutelná. Nebojím se prohlásit, že “Blood for the Blood God” je nejtvrdší deskou v diskografii. Stejně tak nelze přeslechnout, že poprvé od alba “Folk-Lore” se do hry vrátily klávesy, čímž se také navrací ke starší tvrobě. Cruachan s nimi opět prozíravě šetří a používají je jen v místech, kam se skutečně hodí.
Mám ale dojem, že tentokrát to s tím vším metalem i délkou alba chlapi trochu přestřelili. Ono je toho metalového náklepu po nějakých 40, 45 minutách přesně tak akorát. Ne, že by si skladby byly podobné, vykrádání sebe sama nehrozí, jen mám dojem, že “Born to War (The Rise of Brian Boru)” nebo “The Arrival of the Fir Bolg” mohli trochu zkrátit a poslední dvě písně, které jsou si jediné vzájemně dost podobné, klidně vypustit docela. Alespoň mně už v rámci alba moc smyslu nedávají, tím spíš, že “Sea Queen of Connaught” by vzhledem ke svojí struktuře a gradaci posloužila jako závěr naprosto parádně. Taky mě trochu mrzí, že oproti předchozí, dost jednostranně zaměřené desce těch folkových skladeb není trochu více a kapela v nově stanovém trendu pokračuje možná až příliš důrazně. Ve vzduchu to občas přímo čpí nostalgií volající po větším prostoru pro folkovější písně. Na druhou stranu je z jistého úhlu pohledu odlišný přístup dobře. Pro mě osobně už Cruachan svoje nejlepší kusy nejspíš překonají – a musím uznat, že porážet je na jejich vlastní půdě je holý nesmysl, nehledě na to, že cesta, kterou se kapela vydala, rozhodně není špatná a nová poloha mi ve většině případů sedne. Jen je potřeba se oprostit od škatulky skočných lidovek a připustit si, že se Cruachan prostě hnuli o dům dál.
I přes pár výtek je ale “Blood for the Blood God” velmi dobrou deskou. Kapele se daří docela úspěšně dřívější přístup Cruachan ke skladbě s novou, agresivní tváří, kterou před čtyřmi lety nasadili. Nezbývá než prohlásit, že i po více než dvaceti letech existence dokážou nahrát desku, o které si většina kolovrátkových fidlálistů může leda tak nechat zdát. A to i navzdory utahanému a zbytečnému závěru, bez něhož bych mohl bez obav říct, že mě novinka baví naprosto suverénně od začátku do konce. Nicméně až tak slavné to tentokrát (na poměry Cruachan) zase není a minule jsem se bavil i přes horší zvuk přece jen o něco víc.
Redakční eintopf #70 – prosinec 2014
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně |
| H.: Taake – Stridens hus Index očekávání: 8/10 Ježura: Kaša: nK_!: Atreides: Zajus: Skvrn: Thy Mirra:
|
Rubrika redakční eintopf je tu s námi přesně pět let a jeden měsíc… vážně, úplně první díl totiž připadl na listopad 2009. Sice by bylo vhodnější to zmínit minulý měsíc, kdy to bylo rovných pět roků, ale nevadí, protože nyní se mi to stejně k úvodníku hodí lépe.
Jestli jste dobří počtáři, jistě jste si už spočítali, že to znamená, že nyní se v eintopfu objevuje už šesté prosincové vydání. Ve všech pěti předchozích se objevovaly hemzy na to, jak poslední měsíc roku skoro nic nevychází – vlastně se z toho stala už taková tradice, že vánoční stromeček, sváteční obžerství a silvestrovské ožralství jsou proti tomu úplné nic. Tím pádem je zcela zřejmé, že něco takového nelze přerušit – a také jsme si nic takového nedovolili, takže ano, opětovně si většina redakce stěžuje na to, že v prosinci vychází úplné hovno.
V překladu to znamená, že až na pár dalších a vesměs paběrkujících vlaštovek se jednohrnec model prasnice (pardon, prasinec) 2014 smrskl na souboj dvou počinů, jmenovitě desky “Rock or Bust” australské hard rockové legendy AC/DC a EP “Čtvrtá symfonie ohně” československých black metalistů Cult of Fire. A vzhledem k tomu, že ten obrázek o kousíček výše zrovna nevypadá jako nový emblém veteránské party okolo Anguse Younga, jste si už nejspíš domysleli, že vítězství si nakonec uzmul Kult ohně a jeho black metalová pocta klasickému skladateli Bedřichu Smetanovi. Bylo to však skutečně těsné – o pouhý půl bod. Co dodat dál? Snad jen – hurá na čtení příspěvků jednotlivých redaktorů!
H.:
Jak dost často mívám v prosinci problém si něco do eintopfu vybrat, letošek je na tom jinak, protože závěr roku se ponese v duchu syrového black metalového zla – přesně tak, jak to mám rád. V prosinci by totiž měly vyjít hned čtyři black metalové fošny, na které se skutečně těším, ale vzhledem k tomu, že máme omezení, že v eintopfech můžeme zmínit jen tři nahrávky, vynechám tu, o které mluví většina kolegů pode mnou. Každopádně, na prvním místě jsou samozřejmě Taake – tahle smečka okolo maniakálního Hoesta je pro mě obrovský kult a všechny desky mám strašně rád, ať už se jedná o geniální trilogii “Nattestid… Bjoergvin… Doedskvad” nebo o pozdější tvorbu v podobě eponymního “Taake” a “Noregs vaapen”. Tím pádem je natěšenost velká a očekávání taktéž… a věřím tomu, že tenhle norský ďábel opět nezklame. Na druhé pozici jsou Ascension, jejichž čtyři roky starý debut “Consolamentum” byl hodně mocnou záležitostí, tudíž i zde je zvědavost, jestli Němci dokážou s “The Dead of the World” důstojně navázat, rozhodně na místě. Třetí skupinou do party jsou pak okultní Hetroertzen se svým novým opusem “Ain Soph Aur” – to, že i v tomto případě bude na co navazovat, snad vzhledem ke kvalitě předchozích desek netřeba dodávat.
Ježura:
Jak tak koukám, co má v prosinci vyjít, říkám si, jestli tam náhodou něco nechybí. Pokud mi ale něco zajímavého opravdu neuniká, potom je to docela bída, protože prosinec mi nenabízí vlastně žádné album, na které bych se jakkoli výrazněji těšil. Když ale svoje očekávání snížím někam k lehké zvědavosti, něco se přeci jen najde. Tím něčím mám na mysli především EP “Čtvrtá symfonie ohně” od domácích black metalistů Cult of Fire, kterým jsem zatím pořád jaksi nepropadl, ale přesto jsem zvědavý, co na chystaném minialbu vymysleli. O tom, že to zřejmě bude kvalitní věc, asi není třeba nijak pochybovat. Krom Cult of Fire pak nejspíš dám pár poslechů i švédským industriálně death metalovým The Project Hate MCMXCIX respektive jejich novince “There Is No Earth I Will Leave Unscorched”, protože zrovna na tuhle partu už si brousím zuby nějaký ten pátek a nová deska mě snad konečně dokope k tomu si od nich taky něco pustit. Jinak je to ale docela bída a utrpení…
Kaša:
Může se zdát, že tím, jak je prosinec co do chystaných alb měsícem hodně slabým, tak jsou AC/DC volbou, k níž jsem musel přistoupit jen tak z nouze. Pravdou však je, že já se na novinku “Rock or Bust” těším, takže bych dost možná volil i v měsících nabouchanějších. AC/DC už sice nemají vyloženě čím překvapit a nečekám tak nic jiného, než “jen” další porci klasického australského hard rocku, ale prostřednictvím “Black Ice” staří pardálové ukázali, že jim v těle stále proudí poctivá rocková krev, takže doufám, že takový ten svůj standard AC/DC nepodlezou a jejich novinka bude bavit minimálně stejně dobře jako minule.
nK_!:
Ne, že bych měl pro AC/DC nějakou prazvláštní slabost, ale prosinec je pro mě opět těžce zabitý. Letos mám pocit, že asi neposlouchám žádnou zajímavou hudbu, když mi nevychází nic kloudného. Nu, beru to alespoň tak, že AC/DC jsou velká legenda a od posledního alba uplynulo už šest roků a že člověk nikdy neví, jak dlouho tady ještě budou tihle australští kašpaři strašit, a tak podobně… Kamarád mě donekonečna přemlouvá, abych s ním šel na nějaký z koncertů turné “Rock or Burst”, ale zatím sám nevím, jestli mi stojí za to vysypat podstatnou část výplaty za koncert kapely, která má sice ve světě nezlomný status, ale mně nikdy tak úžasná nepřišla. Tak nazdar zase v lednu.
Atreides:
Favorité na prosinec byli jasní docela dlouho dopředu, snad až na jednu výjimku. Nakonec se do mého eintopfu dostali tři, nicméně vzhledem k tomu, že dva už tu zmínili kolegové, upřednostním nakonec třetího černého koně. Tím jsou folkoví Irové Cruachan. Upřímně řečeno od jejich desky nečekám kdovíjak moc, ostatně ta nejlepší léta mají už dávno za sebou, nicméně předchozí deska “Blood on the Black Robe” nebyla vůbec špatná a docela mě bavila. A po letošním vystoupení na Brutal Assaultu se na “Blood for the Blood God” (by si člověk až řekl, že to autor názvů přehání buď s krví… nebo s Warhammerem… nebo s obojím) vlastně i docela těším, protože to podle všeho tentokrát bude ještě blackovější než minule. Ale abych nezapomněl i na zbylé dva počiny, které mají v prosinci spatřit světlo světa… V prvé řadě to jsou Taake, jejichž nečekané oznámení novinky “Stridens hus” fanouškům nejspíš docela vyrazilo dech, a vynechat tuhle blackovou legendu by byla docela ostuda. Posledním favoritem budiž domácí Cult of Fire s EP “Čtvrtá symfonie ohně”. Dříve vypuštěná předělávka klasiky “Vltava” dopadla velmi slušně a v prosinci tahle drobotina zatím působí jako příjemné osvěžení v záplavě blackových desek.
Zajus:
Zatímco v předchozích měsících jsem v eintopfu chrlil jedno očekávané album za druhým, poslední měsíc roku je naopak extrémně suchý. Vlastně jsem našel pouze dvojici alb, na která jsem zvědavý, ani jedno však není plnohodnotným počinem. Jestli francouzský magor Igorrr něco nepotřebuje, tak jsou to další vlivy přilévané do jeho už tak nesmírně různorodé hudby. Ovšem přesně to očekávám od pětiskladbového “Maigre”, na kterém se spojil s elektronickými Ruby My Dear. Dostane Igorrrův zběsilý mix grindu, elektroniky, klasiky a dalších asi čtyřiceti žánrů (vše v jedné skladbě) ještě silnější elektronický nádech? Jak by to mohlo dopadnout špatně? Stejnou otázku si kladu při pomyšlení na plánované EP Cult of Fire věnované Bedřichu Smetanovi. “Čtvrtá symfonie ohně” je sice jen dvouskladbová kolekce, ovšem když se jedna z nejzajímavějších českých black metalových kapel rozhodne odkazovat na jednoho z největších českých skladatelů, musí prostě zákonitě jít přinejmenším o zajímavý materiál. Cult of Fire tak souboj očekávání vyhrávají, i když na plnohodnotné album budu zvědavý mnohem víc.
Skvrn:
Šťavnatá podzimní nadílka byla k nezastavení až do té doby, než si pro ni přišel klasicky nevýživný prosinec. Ono by se přeci jen něco našlo a jména kapel, která poletují všude kolem mě, dávají jasně najevo, že až tak slabé to nebude, ale do vkusu se mi trefuje snad jediná nahrávka. Tuzemští black metalisté Cult of Fire totiž vzdají hold skladateli Bedřichu Smetanovi, k jehož životu se vztahují hned dvě kulatá výročí – 190 let od narození a 130 let od umělcova úmrtí. Upřímně nevím, co vlastně čekat. Otázky, jak si bude black metalová verze s originálem podobná a jestli black metal bude vůbec jediným prostředkem “Čtvrté symfonie ohně”, jsou natolik zajímavé, že jakmile to půjde, pokusím se na ně nalézt odpověď. Jelikož jsou však Cult of Fire v prosinci de facto osamoceni, celková měsíční očekávání nakonec zůstanou poměrně nízko. Inu, prosinec.
Thy Mirra:
Prosinec je zřejmě měsícem, který není vhodný k poslechu metalových nahrávek, ale se hodí k tomu, aby člověk zapálil svíčky, seděl doma s rodinou, popíjel čaj a poslouchal tak nanejvýš koledy. Tak mi to tedy aspoň připadá při pohledu do výčtu alb vycházejících v následujícím měsíci. Možná do vánoční nálady má přispět neškodný rock, který AC/DC předvádí už asi stopadesát let, a tak tomu má být na 99 % i letos na novince “Rock or Bust”. Je otázkou, jestli se ošemetná situace, která v kapele nastala po nešťastném odchodu dvou dlouho působících členů, nějak podepíše na novém albu, ale upřímně o tom silně pochybuju. Spíš AC/DC předvedou to, co vždycky, ale zároveň to bude dobré jako vždycky. Co ještě stojí za zmínku – a v příspěvcích mých kolegů nade mnou se to několikrát objevilo – jsou Cult of Fire, kteří jsou pro mě velkou neznámou a dávám si u nich s poslechem dost načas a možná nové EP “Čtvrtá symfonie ohně” bude to, čím na mě udělají dojem. A pokud ne, budu je moci s klidem vypnout a dál se věnovat poslechu koled, nerušen uřvanými black metaly.
Brutal Assault 19 (sobota)
 |
| Datum: 9.8.2014 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Aosoth, Carnival in Coal, Converge, Cruachan, Dew-Scented, Dodecahedron, Down, Hail of Bullets, Impaled Nazarene, Insania, Jesu, Krabathor, Manes, My Dying Bride, Satyricon, Soilwork
|
Skvrn: Důsledek toho všeho nočního ponocování na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat. Jestli jsem měl první dvě noci problémy ve společnosti rozjařených Poláků vůbec zabrat, ke konci festivalu už bylo tělo natolik rozlámané, že se na poslední den docela vyspalo. A i když mé předsevzetí, že zastihnu celý set tuzemské Insanie, pohořelo, přece jen jsem něco málo z druhé poloviny vystoupení zastihl. Nakonec to dopadlo ku prospěchu věci – sluníčko se opět předvedlo a nevím, jestli bych v tom vedru vůbec celý set vydržel. To, co jsem stihnul, mě však rozhodně nezklamalo a Insania, pro mě rozehřívací kapela dne, rozhodně obstála. Z pánů čišel očividný nadhled a hlášky (narážky) na josefovské “kultivované publikum” jedině potěšily. Jednoznačně dobrý start do dne.
Ježura: Plány na hudební vyžití v posledním festivalovém dni byly předem všelijaké, nicméně všechna hrdá prohlášení o tom, že se hned zrána půjde na Spasm a pak se v areálu zůstane i na další zajímavé kapely, vzala celkem záhy po probuzení za své, protože se ranní pivo nějak protáhlo v pivo odpolední, a mou první kapelou dne se tak stali až němečtí thrash/deathoví veterání Dew-Scented. Tuhle kapela mám celkem rád, na její vystoupení jsem se tedy docela těšil a milí Němci mi opět předvedli, že sledovat je rozhodně není ztráta času. Dew-Scented totiž předvedli klasicky sympatický a zábavný set, kterému objektivně nešlo vytknout snad nic, a tak tedy nic vytýkat nebudu. I napotřetí to tedy vyšlo, ačkoli musím přiznat, že tentokrát mě to bavilo asi nejméně.
Atreides: Sobota. Poslední den, který zpočátku snad ani nešel pojmout jinak než pozdním vstáváním a decentním zevlem. Po vyčerpávajícím pátku se sobotní večer jevil jako ještě intenzivnější, alespoň co do počtu kapel v řadě, důsledná příprava v podobě odpočinku tak byla zcela na místě, takže jsem dorazil až na Manes. Před nimi jsem si vyslechl druhou půli Dew-Scented, kteří to drtili z druhé stage a nudili mě naprosto stejně jako všechny ostatní deathovky, se kterými jsem měl na festivalu tu čest. Manes ovšem opět excelovali – sic jim brzká hodina, denní světlo a velká stage nesedly zdaleka tolik, jako předchozího dne Metalgate stan. Setlist se až na “Blanket of Ashes” a “Ende” lišil. Manes tentokrát dali více prostoru především starším věcem, takže jsem se dočkal mé oblíbené “Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]”, ale i méně známých věcí, jako třeba “The Neoflagellata Revision”, což se i podruhé rovnalo únosu do hypnotických krajů, byť tentokráte to bylo trochu víc black metal. Asgeir opět podával excelentní výkon a zbytek kapely na tom byl stejně. Manes si mě opět získali a bylo na nich vidět, že si celou tuhle dovolenou spojenou s odehráním prvního vystoupení mimo Norsko vážně užívají. Šlapalo jim to skvěle i přesto, že na pódiu nestáli několik dlouhých let, a já jen doufám, že ještě někdy budu mít možnost Manes vidět, protože se odmítám smířit s tím, že bych je viděl naposledy. A i kdyby, památeční trsátko kytaristy Eivinda se rozhodně neztratí.
|
Setlist Insania: Setlist Dew-Scented: Setlist Manes: Setlist Impaled Nazarene: Setlist Cruachan: |
Ježura: Poté, co mě předešlého dne Manes opravdu nadchli, jsem se na ně samozřejmě vypravil podruhé, ačkoli jsem se bál, že proti pátečnímu komornímu setu vystoupení na velké stagi a za světla moc nevynikne. A dopadlo to přesně tak, jak jsem se obával, a páteční výkon zůstal nepřekonán. Přesto mohu ale s jistotou prohlásit, že Manes i napodruhé předvedli velice dobré vystoupení, které mě celou dobu bavilo a které nabídlo celou řadu doslova skvostných momentů. Jen škoda, že publikum mělo co se jeho výkonu týče značné rezervy…
Skvrn: Páteční set Manes na klubovém pódiu byl bez debat jedním z vrcholů večera, na tom jsme se ostatně všichni shodli. O sobotním vystoupení na větší stagi jsem však měl od začátku pochybnosti. Ne, že by kapela nechtěla nebo nebyla schopna podat před větším publikem dobrý výkon, ale její hudba se sem jednoduše nehodí. A nakonec to i podle toho vypadalo. I když jsem si vystál místo v první řadě, efekt osobnějšího kontaktu s muzikanty z Metalgate Stage se vypařil do ztracena. Jasně, pořád to bylo vystoupení, na které bych i teď s velkou chutí zašel, ale rovněž to byl set, jenž nesahal tomu pátečnímu ani po kotníky.
Atreides: Stále ještě zasněn jsem se snažil přijít na to, co se vlastně Impaled Nazarene snažili na podiu předvádět. Nečekal jsem od nich nic jiného než přímočaré vypalovačky, ale tohle prostě nemělo koule a nebavilo mě to. Jo, chvílemi to vypadalo jako slušně špinavý punk, ale zvuk stál za starou belu, nástroje byly neostré a bicí v těch horších chvílích zněly jako dětské petardy a zvuk dvojšlapek se naprosto hroutil. Možná je to tím, že jejich diskografii neznám tak důkladně, možná předchozími, notně zasněnými Manes, ale prostě jsem očekával živelnější výplach, a to i od samotných Impaled Nazarene, abych neházel všechnu vinu jen na zvukaře.
Skvrn: Povím vám to na rovinu, Impaled Nazarene mi moc sympatičtí nejsou a já vám ani nevím proč. Je fakt, že pro názory frontmana Mika Luttinena jsem nikdy neměl příliš pochopení, tím podstatnějším důvodem je zřejmě to, že mě nikdy nezlákali se do jejich hudby pořádně ponořit. Vylepšit toto mínění mělo sobotní přestavení na velkém pódiu. A jak to celé dopadlo? Kapele nemůžu vytknout prakticky nic, šila do toho opravdu s vervou, jen ten zvuk byl úplně neškodný, což není to, co by hudbě Impaled Nazarene, dvakrát prospělo. Tak třeba příště…
Atreides: Jestli byl na letošním Brutal Assaultu jeden jediný folk metal, který za něco skutečně stál, byli to Cruachan. Tihle tátové metalových lidovek sice mají to nejlepší dávno za sebou (promiňte, kucí, ale bez Karen Gillian to prostě není ono) a z původní sestavy toho mnoho nezbylo, ale i na poslední desce si pořád zachovávají slušnou úroveň. V živém podání mě zprvu zarazily ukrutně falešné housle, ty se ale velmi rychle srovnaly. Mnohem horší nešvar byly mrtvé přední řady, což si kapela takového formátu nezaslouží ani omylem. Naštěstí se velmi rychle utvořil početný kotel, ve kterém se tančilo a pařilo takovým způsobem, že když Cruachan dohráli, nebylo jiné možnosti než zamířit ke korytům s vodou. Trochu mě zamrzelo, že namísto starších věcí, kterých mají fakt hromadu (“Bloody Sunday”, “The Brown Bull of Cooley”, nebo “Ossian’s Return”), hráli věci z ještě nevydané desky, které byly víc brutal a míň folk, takže to nebylo tak skočné, jak jsem očekával, že bude. I tak jsem si ale příjemně zavzpomínal na časy, kdy jsem folk metal sjížděl po kvantech, a kapela si své vystoupení taky řádně užívala (a neopomněla vyhlásit slávu Ukrajině).
Ježura: I když jsem si před časem také prošel obdobím, kdy jsem dost ujížděl na folk metalu, Cruachan jsem nikdy šanci nedal, a tak jsem ochotně využil příležitost to napravit alespoň živě. Co k tomu říct… Na Cruachan bylo rozhodně znát, že toho mají odehráno zatraceně hodně, a místy mě jejich vystoupení opravdu bavilo. Bohužel to ale byly spíše výjimky a většinu setu jsem dumal nad tím, proč mě to nebaví, i když by papírově mělo. Nevím, irskou muziku mám fakt rád, ale od takových mazáků bych čekal víc.
Skvrn: Ačkoliv z tvorby Cruachan neznám ani jeden song, vždycky jsem tuhle kapelu velice respektoval, neboť na mě působila dojmem, že se dokáže umně vyhýbat všem trendům, jež folk metal chorobně postihly. A jelikož toto setkání s Cruachan bylo setkáním ryze seznamovacím, netušil jsem, jak přímočaré/epické, energické/melancholické to celé bude. Pravda byla někdy mezi a myslím, že je to škoda. Set byl totiž celý tak nějak “mezi” – ani skvělý, ani špatný, a odporoučení se pryč zdálo se býti tou nejlepší variantou.
|
Setlist Soilwork: |
Skvrn: Zatímco na jedné z hlavních stagí doznívaly poslední tóny od mistrů Sodom, které jsem vzhledem k tomu kvantu lidí vynechal, na té druhé se již schylovalo ke koncertu švédských Soilwork. Trochu jsem se sice bál, že divácká odezva bude vzhledem k tomu, jaká veličina právě dohrávala vedle, horší, ale nakonec jsem byl z počtu dorazivších příjemně překvapen. Spousta lidí si před začátkem i přes vedle hrající Sodom pečlivě hýčkala svá místa. Je tedy evidentní, že i v našich krajích se tihle mazáci těší velké oblibě. Zvlášť když spustily první tóny, byla fanouškovská odezva perfektní. Zaznělo spousta skladeb z poslední “The Living Infinite”, ale i z raných řadovek. Rozhodně důstojné představení, jen mě to nějak nechytlo… Zvuk celkem obstojný, výkon kapely rozhodně nadprůměrný a odezva publika prvotřídní, jen já jsem přihlížel si připadal jako leklá ryba. Co to mu chybělo, však říct nedokážu.
Ježura: Protože se mi už během vystoupení Cruachan začaly klížit oči, následující trojici (jmenovitě August Burns Red, Sodom a Soilwork) jsem vypustil a raději šel do stanu trochu dobít baterky, což se naštěstí povedlo, a na Sick of It All už jsem zase poctivě dorazil. Nejsem žádný HCčkář, na tenhle koncert jsem vyrazil spíš ze zvědavosti a nic moc jsem si od něj nesliboval, ale Sick of It All odvedli vážně dobrý výkon a koukalo se na to moc příjemně. Jako každé správné NYHC to mělo spoustu energie (zejména kytarista pořád předváděl nějakou akrobacii) a ohromný sympaťák Lou Koller tomu navíc dodal ojedinělý punc přátelské sešlosti, takže výsledek předčil očekávání rovnou o několik délek. Sice to nebylo úplně dokonalé, a to jak co se týče výkonu kapely, tak publika, ale i přesto jsem se bavil dost dobře.
|
Setlist Krabathor: |
Ježura: Ačkoli se považuji za vlastence a fanouška death metalu, nikdy jsem se nedostal k tomu, abych prubnul tvorbu kultovních našinců Krabathor. Ovšem příležitost vidět tuhle legendu po x letech nečinnosti živě jsem si prostě nemohl nechat ujít, a tak jsem se záhy po Sick of It All zařadil do ohromného davu, který se vytvořil před druhou stagí a čekal, jak se páně Fialův husarský kousek předvede. A musím říct, že jakkoli jsem tak trochu čekal nějaký provar, tohle byla trefa do černého. Už jen majestátní začátek s postupně stoupající plachtou na pozadí byl tak famózní, že směle zastínil naprostou většinu ostatních entrés letošního ročníku, a když pak Krabathor spustili, byl to prostě nářez jako svině. Trio v sestavě Bruno – Christopher – Pegas pralo do lidí jednu bombu za druhou, a i když jsem naprostou většinu toho materiálu slyšel vůbec poprvé, stejně mě to dost uzemnilo. Naprostou většinu komunikace s publikem obstarával Bruno, který byl vedle poněkud zapškle působícího Christophera vyloženě ukecaný, a nezapomněl pohovořit o tom, jaký je to zázrak, že Krabathor zase stojí na pódiu, a řadě dalších témat. I když ale přehnaně výřečné frontmany moc rád nemám, tentokrát mi to ani nevadilo a nevadilo to zjevně ani neuvěřitelně početnému davu fanoušků, kteří předvedli takovou odezvu, že to Krabathor v tomhle ohledu rázem vystřelilo mezi headlinery. A ono se není čemu divit. Tenhle nečekaný, o to však příjemnější návrat ze záhrobí totiž vyšel na 100 % a Krabathor odehráli koncert, který byl i při tom všem očekávání naprosto důstojný velikosti jejich jména.
|
Setlist Carnival in Coal: |
Atreides: Po Cruachan se z druhé stage začaly linout zvuky, které mi docela připomínaly Scooter, nicméně k mojí smůle nedošlo na žádnou další diskotéku, nýbrž jen na metalcorové August Burns Red, takže naše výprava zklamaně odešla z areálu a šla vyhledat nějakou ze čtyřek, na které je Josefov docela bohatý. Dlouhou díru v programu ukončil až druhý set Carnival in Coal, tentokráte na Metalgate Stage. Jejich hlavní set se celý nesl v duchu prvního alba “Vivalavida”, od jehož vydání letos uplynulo 15 let. Ostatně, zastávka Carnival in Coal na Brutal Assaultu byla jedinou návštěvou mimo francouzskou domovinu. Jestli byl páteční set ujetý a zběsilý, tenhle byl minimálně desetkrát tolik. Pařilo se, hrozilo se, trsalo se do zemdlení a perverz podtržený excelentním zvukem tekl po hektolitrech. Během “A Swedish Winter Tale”, velmi vtipné parodie na středověké balady, se polovina kapely ležérně rozvalila na pódiu a jako vrchol všeho se k nim připojili i Eivind a Torstein z přihlížejících Manes. Jediná škoda, že se zdrželi jen krátce a nezablbli si s kapelou na následující “She-Male Whoregasm”. Tak nebo onak, jedno z nejvtipnějších vystoupení Brutal Assaultu, které bylo víc zničující a víc metal než leckterý trve metalový spolek.
Skvrn: Když jsem si dělal průzkum, jaké že to kapely na letošním Brutal Assaultu vystoupí, jméno Carnival in Coal mi i vzhledem k pozdnímu ohlášení uniklo. Tudíž nějaká ta příprava v podobě studiových počinů neproběhla a já jen užasle koukal, že tohle jsou tamti Carnival in Coal kolem Arno Strobla, které mám všemožně zabookmarkovaného na Encyclopaedia Metallum. Několikrát jsem se na jejich hudbu chystal, neboť mi přišla nesmírně ujetá a originální, ovšem na ten samotný poslech nikdy nedošlo. Jenže celý set fungoval i bez hodin naposlouchávání. To, co jsem si vyposlechl, předčilo všechna má očekávání do posledního písmena, chcete-li tónu. A má “ujetá a originální” očekávání jsem nakonec musel ještě povýšit na nesmírnou pošukanost a ztřeštěnost, podanou však s grácií Francouzovi sobě vlastní. Vzhledem k tomu, že právě podobných emocí je na akci podobné této pomálu, netrvalo dlouho a Carnival in Coal se napevno uhnízdili ve festivalové Top 3.
|
Setlist Down: |
Atreides: Následující Down mě ovšem velmi rychle zchladili. Díky tomu, že se jejich začátek kryl s koncem Carnival in Coal, jsem přišel pozdě, nicméně jsem o moc nepřišel. Největším nešvarem byl dost nečitelný zvuk a přehulená basa, která ubrala notný kus z nasranosti a agresivity, jakou znám z alb. O ten zbytek se pak postarala kapela samotná. Tohle byla natahovaná nuda plná trapných siláckých keců. Zašel jsem se podívat na Benediction na Metalgate Stage, ti se rovněž ukázali jako provar, navrch i dramaturgický (nával jako prase), takže jsem šel zpět pod hlavní stage, kde se mezitím zvuk trochu srovnal, pořád to ale byla nuda. V momentě, kdy se Anselmo začal vykecávat a vydrželo mu to celých pět minut, jsem otráveně odešel na zadní louku. Tohle byl prostě fail, fail a ještě jednou fail.
Ježura: Já vám nevím. Down neposlouchám a vypravil jsem se na ně vlastně jen proto, abych zjistil, jestli bylo jejich pasování na headlinera dne oprávněné, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by to byl takový fail, jako píše kolega. Ba naopak, Down mě příjemně překvapili. Jednak totiž předvedli další parádní nástup, druhak mě potom samotné vystoupení přišlo dost luxusní – tedy alespoň poté, co jsem se vrátil z picí pauzy, která mi zabrala celý střed koncertu, takže jsem asi přišel o to, na co Prdovous tak nadává. Je pravda, že Phil Anselmo dělal hodně sebestředný dojem, ale snad až na jeho zbytečné vykecávání, když vedle už hrálo intro Satyricon (perlička – Satyr s Frostem si zahostovali v posledním songu Down, přičemž Phil jim to zase oplatil tuším u “Now, Diabolical”), mi to přišlo naprosto v pohodě a spíše ku prospěchu věci. I když jsem si ze začátku říkal, že to není muzika pro mě, nakonec se po ní stejně asi podívám, a to jen a pouze zásluhou tohohle vystoupení.
|
Setlist Satyricon: |
Ježura: Pamatuji si docela přesně, jak mě před třemi lety na tom samém místě Satyricon naprosto uzemnili. Stejně tak si pamatuji, že když jsem se na ně pln nadšení vydal do klubu, už mě to zdaleka nebavilo tak jako poprvé. A asi si budu pamatovat i naše třetí setkání, byť se více méně opakoval scénář klubového vystoupení. Satyricon pochopitelně odehráli naprosto profesionální set a Satyr, jak je jeho dobrým zvykem, působil opět nesmírně pokorně. Problém byl ale v tom, že onen majestát, který mi na jejich hudbě imponuje asi nejvíc, se projevoval jenom místy a jinak mi to přišlo trochu rutinní. V případě Satyricon ale rutinní pořád znamená velice dobré a objektivně to vskutku bylo velice dobré – jen jsem si to holt neužil tak skvěle jako poprvé.
Skvrn: Existovaly dvě možnosti, kam se v budoucích minutách ubírat – buď dát přednost norské legendě Satyricon a chaotickým Converge, nebo zůstat věrný Metalgate Stage, kde měli přijít na řadu Jesu. I když jsem o posledně jmenované hodně stál, vidina dvojnásobného počtu vystoupení mě přesvědčila a především pánové ze Satyricon mohli úroveň stanovenou Carnival in Coal minimálně vyrovnat. Zatímco vedle ještě dohrávali (respektive Anselmo dokecával) Down svůj set, pod pódiem, kde měli vystoupit Satyricon, již netrpělivě vyčkávala spousta lidí. Satyr s Frostem se však znenadání objevili právě vedle u Down. A nezůstalo jen u zdravice “vedlejšímu” publiku, Frost si totiž rovnou střihnul jednu skladbu s Down. Jakmile poslední skladba Down dozněla, plynule na to se hned začalo hrát v režii norských blackařů. Jestli jsem tu v jednom z minulých dílů jako jeden z mála obhajoval zařazení Inquisition na třetí pódium, Satyricon mě přesvědčili, že pekelný black se dá zahrát pekelně dobře i na velké stagi. Kapela podala opravdu profesionální výkon a zároveň tomu nechyběly emoce a atmosféra, kterou podtrhnul výborný zvuk. Jenže místo toho, aby atmosféra i v rámci publika postupně houstla, já jsem spíš zažíval chvíle naštvání. Přímo přede mnou totiž postávaly dvě dámy, které své milované (soudím dle trik Satyricon) téměř nonstop natáčely. Tenhle fenomén mě začíná srát ještě víc než zběsilé focení na dovolené, ze které si člověk v hlavě uchová maximálně podoční otlačeninu od hledáčku. Předat fotografování a natáčení opravdu jen a pouze profesionálům? Já bych se tomu upřímně nebránil. Ale zpět k Satyricon, kteří k téhle vadě na kráse přišli jako slepý k houslím. Ti i přes tyto neduhy zahráli jako málokdo a nebýt těch obrazovek přede mnou, místo v nejužší festivalové špičce nemuselo být nedostižitelné.
Atreides: Jesu mi po nepovedených Down náladu spravili notně. Zasněná skromnost, hypnotická atmosféra, Diarmud Dalton za basou, fenomenální Justin Broadrick za kytarou a místo bicích automat. K tomu postapokalyptická videoprojekce plná zničených osudů, vybydlených paneláků, řítících se staveb a nádherné přírody. Jeden ze splněných snů a snad nejatmosféričtější vystoupení Brutal Assaultu. Alespoň z pohledu té snové atmosféry, která se vás zrovna nesnaží rozmačkat na kaši. Nevím, co víc k Jesu napsat, tohle vás buď uneslo kamsi dovnitř vaší mysli, nebo nechalo ledově chladnými.
Skvrn: Jestli jsem byl nemile překvapen množstvím vystupujících corových kapel, jeden spolek z tohoto zúčtování vyšel s hlavou nahoře – Converge. Ti jsou totiž jedni z mála, které studiově sleduji, a jelikož jsem tušil, že by zrovna jejich chaotický mathcore mohl naživo zabíjet, hodně jsem se na tuhle show těšil. Co mě však nesmírně zklamalo, bylo obecenstvo. Po Satyricon se totiž na festivalové návsi hodně vylidnilo a na vyřídlé řady pod pódiem nebyl pěkný pohled. Další vadou na kráse byl ze začátku naprosto příšerný zvuk, kdy frontman Jacob Bannon nebyl prakticky vůbec slyšet. Naštěstí byl tenhle neduh brzy napraven a vokalistovo zapálení nevyšlo naprázdno. Bannon exceloval, neustále pobíhal sem a tam, mikrofonem pohazoval na všechny strany a už po několika minutách se doslova topil ve vlastní šťávě. Nakonec jsem však, tlačen blížícím se vystoupení Aosoth, Converge opustil předčasně, i když vzhledem k jejich energickému výkonu trochu neslušně.
|
Setlist My Dying Bride: |
Ježura: Protože jsem po několika náročných dnech už neměl moc náladu ničit se chaosem, Converge jsem s klidem vynechal a před pódia jsem se vrátil až na My Dying Bride, a to s jediným úmyslem – za žádnou cenu je neprojebat, jako se mi to podařilo čtyři roky nazpět. Tohle předsevzetí se mi povedlo splnit bezezbytku a ještěže tak. My Dying Bride totiž odehráli vážně parádní vystoupení a postarali se tak o jeden z nejlepších koncertů dne. Tvorbu kapely nemám nijak zvlášť naposlouchanou, ale přišlo mi, že se hrály spíš trochu tvrdší kusy s poměrně častými výjezdy do death metalu, a alespoň pro mě to tak bylo ideální. Doomovou tryznu to totiž parádně osvěžilo, atmosféra tím nikterak neutrpěla a celému koncertu tak vůbec nic nechybělo. Navíc mě mile překvapil suchý humor, kterým se jinak famózní Aaron Stainthorpe párkrát blýskl, takže podtrženo sečteno – velká paráda a jsem fakt rád, že jsem si My Dying Bride tentokrát nenechal ujít.
|
Setlist Aosoth: |
Atreides: Následuje ikona současného francouzského black metalu, Aosoth. Tahle kapela ukázala, že živě vážně umí, protože takhle dobrý black jsem snad ještě živě neviděl, a to dokonce ani v rámci výborné Untamed and Unchaned Tour letos v březnu. Francouzi byli nemocní, špinaví a neskutečně nasraní. Nelidský skřek a nabroušené kytary stínající jednu hlavu za druhou. O hutnou atmosféru a zničující hluk se staraly mikrofony obrácené směrem k některým reproduktorům. Výborné vystoupení podtrhl dobrý výběr skladeb (“An Arrow in Heart”, závěrečná “Temple of Knowledge”) i skvělý zvuk. Vražedný rituál bez zbytečností a trve klišé (až na paint), které k black metalu patří, kapela namísto toho zabíjela samotnou hudbou. Nemám, co bych vytkl, snad jen, že přežít tohle v jednu ráno už mě stálo značné úsilí, a to ještě nebyl konce.
Skvrn: Jeden perfektní black tu v rámci soboty již v podobě Satyricon byl. I tak mohl blackový vrchol ještě přijít, na tahu byli Aosoth a Dodecahedron. Schylovalo se tedy ke zhruba dvěma hodinám absolutního chaosu, přičemž především pro Dodecahdron to platilo do posledního písmena. Prvně se však na plac dostavili warpainty zmalovaní Aosoth, kteří předvedli parádní set a celkově se postarali společně se Satyricon o nejlepší black metalový výkon festivalu. Ačkoliv jejich hudba nepůsobila naživo až tak chaoticky, zklamán jsem rozhodně nebyl. Navíc ten největší chaos měl teprve přijít.
|
Setlist Hail of Bullets: |
Ježura: A najednou tu byl konec. Rozloučit se s fanoušky na hlavní stagi dostali za úkol nizozemští death metalisté Hail of Bullets, což se předem jevilo jako super věc, ale osud se rozhodl, že to pánům nedá zadarmo. Předně vyšlo najevo, že ze zdravotních důvodů musel doma zůstat druhý kytarista Stephan Gebédi, což je při charakteru muziky Hail of Bullets docela prekérka. No, a aby toho nebylo málo, muzikanti museli hrát na půjčené nástroje, protože ty jejich zůstaly na letišti… Tohle všechno Martin van Drunen oznámil, když kapela vlezla na pódium, a žádal o pochopení, kdyby se z koncertu stal totální propadák. Jenže navzdory všem okolnostem to propadák nebyl ani náhodou. Z koncertu se vyklubala totálně oldschoolová záležitost (jednak kvůli výběru songů, mezi nimiž zazněl jediný nový a došlo i na moc nehranou “Warsaw Rising”, a podíl na tom měl i svérázný zvuk kytary, kterou si Paul Baayens půjčil od Christophera z Krabathor) a přese všechny obtíže to byl námrd jako blázen. Lidé se také chytili velice zodpovědně, prakticky nonstop vířili v parádním kotli, a když přišlo na potlesk, dávali kapele jasně najevo, že stojí za ní – a to se přelilo i na muzikanty a celý koncert tak nabral ojedinělou atmosféru pohody a vzájemnosti, které ještě napomohl nečekaně komunikativní a dobře naladěný Martin, jenž se neostýchal rozezpívat lidi kvůli narozeninám Darrena Brookse z Benediction nebo uvítat na pódiu přihlížejícího Paula Speckmanna z Master. Zkrátka a dobře se podařilo nemožné a z toho, co mělo být absolutní blamáží, se vyklubal naprosto parádní závěr festivalu a spolu s loňským vystoupením na Basinfirefestu asi nejlepší koncert Hail of Bullets, který jsem zatím viděl. Velký respekt, tady je prostě poznat, kdo to myslí vážně…
Atreides: Konec ovšem přišel vzápětí. Alespoň pro mě. Na historicky první vystoupení holandských Dodecahedron jsem se vážně těšil, nicméně jejich začátek v jednu hodinu a čtyřicet minut posledního dne byl dost vražedný už sám o sobě. O deset minut delší zvučení šlo sice nějak přežít, horší to ale bylo se zvukem, protože ten se srovnal až někdy v polovině. Do té doby byl sice čistý, jen zvukařovi ujela ruka s volume někam do prdele, takže první řady se měnily v boj o přežití. Minimálně sluchového ústrojí. Silně technický a zároveň atmosférický black metal dal nejednomu otrlému posluchači zabrat a já prakticky nemám, co bych k tomu mohl víc říct, protože stejně jako předchozí dva sety, i atmosféra, kterou Dodecahedron vyčarovali, je tak těžko popsatelná a nepřenositelná zkušenost, že to snad ani nemá cenu. Holanďané odnášeli do jiných galaxií a alternativních vesmírů. Blackgazový závěr topící se v proudech bílého světla už byl jen nutným vysvobozením a pokynem, že se tělo mohlo složit.
Skvrn: Jestli jsem doposud mohl v drtivé většině případů na takřka jakékoliv vystoupení ukázat – dobré/špatné, Dodecahedron se tomuhle zařazení obloukem vyhnuli. Zhodnocení jejich představení totiž míří do úplně jiných sfér – do oboru zdravotnictví, přesněji na ušní oddělení. Nevím, jestli nás ten večer chtěl zvukař zabít, nebo se jen řídil pravidlem hlasitější = lepší. Rozhodně si nedovolím mluvit za všechny kouty stanu, ale pod pódiem to bylo i v porovnání s ostatními zvukařskými omyly fakt maso. K tomu připočtěte disonantní hudbu Dodecahedron a už víte, že to bylo fakt o uši, ještě teď to bolí. Ale vzdávejte se perfektního místečka uprostřed první řady, že… A samotný výkon kapely? Zabíjelo to, a to doslova…
Závěr:
Atreides: Co říci závěrem? Snad, že předchozí ročník byl překonán, a to prakticky ve všech ohledech. V line-upu se našlo podstatně více jmen, která jsem chtěl vidět, a snad až na pár výjimek, kdy za to mohly brzké hrací časy, nebo jedno nešťastné krytí (The Ocean), jsem viděl vše, co jsem chtěl. Těch opravdu výborných vystoupení, kterým bych vytkl jen pár drobností, bylo rovněž požehnaně, a pokud bych měl sestavovat nějaký top list, první tři pozice by sdílelo nemálo interpretů, protože bych si prostě nevybral. Naštěstí vyložených zklamání nebylo zdaleka tolik. Zvětšení třetí stage jen kvituji, ačkoliv stan trpěl na pár dramaturgických failů (Inquisition, Benediction a pár dalších návalů), špatnou větratelnost a občas i na tragický zvuk. Naproti tomu velké stage mi přišly zvukově mnohem lepší než loni.
Atreides: Co se organizační stránky týče, zaznamenal jsem dva nedostatky. Prvním je, stejně jako vloni, nepitelný a předražený Budvar (jakž takž pít se dal jen v Octagonu). Druhým je pak absence budek na žetony v zadní části areálu. Alespoň jedna by se tam rozhodně neztratila, protože není většího opruzu, než se táhnout přes celý areál a ve večerních hodinách i početné davy až k přírodní tribuně jen proto, že žetony ubývají mnohem větší rychlostí, než jste očekávali. Z nápojů bych naopak vyzdvihl velmi příjemnou nabídku nealka, které po leckterém propařeném vystoupení přišlo k duhu. Stejně tak nové prostory Octagonu byly parádní – chladnější prostředí nabídlo parádní místo k odpočinku, navíc skvěle posloužilo i jako alternativní cesta na zadní louku, kterou skoro nikdo nevyužíval. Příjemně mě potěšilo odbavení, na pásku jsem čekal asi tak pět minut, fronty u vstupu byly rovněž minimální.
Atreides: Jsem upřímně zvědavý, s jakými kapelami se Obscure Promotion vytasí příští rok. Letošní ročník byl skutečně nabouchaný, pořadatelům se po letech pokusů povedlo dotáhnout i vymodlené Slayer. Unikátních vystoupení rovněž nebylo málo (Manes, Carnival in Coal, Dodecahedron). Otázkou tak zůstává, co bude následovat příští rok, když má jít o jubilejní 20. ročník. Prostor pro další vylepšování určitě zůstává, na podiích Brutal Assaultu se ale vystřídaly snad už všechny větší a velká jména, která ve světě extrémní hudby něco znamenají. Nu, uvidíme.
Ježura: O Brutal Assaultu se právem mluví jako o absolutní festivalové špičce v našich končinách a 19. ročník to opět potvrdil. Velice mě potěšilo, že i tentokrát došlo oproti předešlým letům k dalším zlepšením, a to jak organizačním, tak co se týče areálu. V první řadě musím složit poklonu za (konečně) parádně vyřešené odbavení návštěvníků, protože letos to bylo vážně na pár minut a se vším pohodlím. Další super věc je instalace paletových laviček všude po areáu (i když by to ještě chtělo zapracovat na pohodlnosti opěradla, které celkem řezalo do zad) a potom autosedaček do kina, což byl opravdu velký luxus. Největší změnou byly asi nově zpřístupněné prostory Octagonu a i tohle byl výborný tah, protože je to vážně perfektní místo k odpočinku, je tam parádní chládek a taky je to zdarma. V tomhle ohledu tedy rozhodně palec nahoru a těším se, co nového pro nás v Josefově připraví příště. Změna charakteru třetí stage byla také k lepšímu, i když bych pořád ocenil zvýšení pódia, aby na něj bylo trochu vidět i zezadu, ale věřím, že i tohle se časem vychytá. Velmi potěšilo další rozšíření nabídky nehudebního kulturního vyžití a výstavka obrazů v Octagonu byla příjemným zpestřením. A glorifikovat tradičně skvělou nabídku občerstvení i pití (i ten Budvar mi celkem chutnal) by bylo nošením dříví do lesa…
Ježura: Vlastně jedinou drobnou výtkou, kterou bych našel, je trochu poddimenzovaná kapacita výkupu kelímků. Sice to nebylo nijak zvlášť hrozné, ale přidat k tomuto účelu jedno okénko navíc by rozhodně nebylo na škodu. Jinak jsem ale naprosto spokojený a až se budu příště rozhodovat, jestli jet nebo nejet, právě organizace a zázemí celého festivalu bude rozhodně velkým důvodem pro. Takže díky a příště prosím ty Emperor, když už letos byli na dosah ruky.
Skvrn: Hned na začátku konce bych rád zareagoval na dvě témata, na něž se po festivalovém konci valí kritika ze všech stran: Jídlo a zvuk na třetí stagi. “Měl jsem průjem, z těch nudlí to fakt není, chutnaly mi.” Když jsem viděl, kolik jedinců ještě důvěřuje vietnamským nudlím, které po celou dobu leží naložené v mastnotě na velkých plechách, říkal jsem si, jestli tihle lidé mají ještě hrstku zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. Nechci obviňovat jenom naše vietnamské spoluobčany a věřím, že po některých hamburgerech z areálu taky mohlo být ouvej, ale tohle je známý prevít. Z festivalového Budvaru to, dámy a pánové, opravdu nemůže být, neboť já bych celý fest proseděl na záchodě. A kde se tedy najíst, když ne v areálu? Já jsem o první dny řešil nákupem ve zdejších potravinách. A pokud se vám nechce se vám chodit pro jídlo mimo areál? Až v sobotu jsem objevil vegetariánský stánek, který nabízel opravdu domácí jídlo za slušnou cenu – no posuďte sami – talíř česnečky nebo čočkovky za jeden žeton byl ve srovnání s konkurencí fakt kauf.
Skvrn: Téma číslo dvě: zvuk. “Zvuk na třetí stage byl příšerný [slušnější varianta], dejte se stanem pokoj.” Abych byl upřímný, zvuk na klubovém pódiu byl občas opravdu špatný, jenomže to vše vynahrazovalo opravdu útulné (i ta přeplněnost mi nevadila) prostředí, které vytvořilo parádní atmosféru k několika vystoupením – Manes, The Ocean, Carnival in Coal, První hoře, Aosoth a nakonec i Inquisition. Té kritiky nebylo málo a už teď se bojím, že příští ročník bude ročníkem “bezstanovým”. Řešení celkového ztlumení zvuku (zvukaři se možná chystali opravdu na open-air koncert) a nějaké to odvětrávání po stranách se mi jeví jako reálné, pořizování nějakého většího stanu už z finančního hlediska tak reálně nevidím. Těžko říct, každopádně věřím, že tak ostřílený pořadatel si tohle do příště pohlídá.
Skvrn: Co se organizace týče, po celou dobu jsem nezaznamenal sebemenší chybičku, nějaké podcenění té masy lidí a i člověk, který tu byl poprvé, byl během chvíle se vším obeznámen. Jak již padlo v příspěvcích kolegů, nějaké větší fronty se netvořily, jedinou výjimku tvořily kupy lidí u oficiálního merchu a u stánku na žetony, ale i zde se počátkem druhého dne fronty radikálně zredukovaly. Co se týče areálu, tak i zde vše předčilo má očekávání. Festivalová plocha je opravdu velká a tudíž i v tom velkém množství lidí lze najít zákoutí, kam takřka noha nevkročí a člověk si může užít i trochu klidu. Neříkám, že by nešlo vychytat pár drobností, například obohatit odpočinkovou zónu u dister umývárnami a prodejnou žetonů, ale to jsou fakt jen nepodstatné blbinky, které v celkovém kontextu vlastně nikoho nezajímají. A poněvadž jsem řekl vše, co mi leželo na srdci, zbývá snad jen prohlásit obligátní za rok naviděnou.