18. listopadu zemřel ve věku 64 let legendární rockový kytarista Malcolm Young, zakladatel a dlouholetý člen AC/DC.
Archiv štítku: AC/DC
Axl Rose zpěvákem AC/DC
Už nějakou dobu se o tom spekulovalo, ale až nyní došlo k oficiální potvrzení – poté, co zpěváka Briana Johnsona postihly zdravotní problémy a byl nucen přerušit koncertování, dohraje s AC/DC zbytek jejich aktuálního turné Axl Rose z Guns n’ Roses.
Rose se v čele AC/DC představí na evropském turné, tj. včetně pražského vystoupení 22. května. Stejně tak odzpívá i deset koncertů ze severoamerické části turné, které musely být odloženy.
AC/DC – Rock or Bust
 |
| Země: Austrálie Žánr: hard rock Datum vydání: 28.11.2014 Label: Columbia Tracklist: Odkazy:
|
Na rockové scéně se pohybuje spousta kapel, o jejichž tvorbě se dá říct, že je s každým dalším albem méně překvapivá. Samozřejmě, s přibývajícími alby a odslouženými léty se úspěšným partám opouštějí jejich vyšlapané stopy čím dál složitěji, ale jsou případy, kdy to po nich nikdo ani nevyžaduje, protože to, co dělají, dělají zatraceně dobře. Dovolím si tvrdit, že asi nejukázkovějším případem jsou australští hard rockeři AC/DC, jejichž tvorba je trnem v oku všem, kteří mají rádi hudební vývoj, protože tyhle legendy jsou ukázkou toho, kdy člověk může říct, jak jejich nové album bude znít ještě daleko před tím, než se vůbec kapela zavře do zkušebny a začne skladatelský proces. AC/DC jsou prostě hudební kolos, který ten svůj přímočarý hard rock drhne s takovou přesvědčivostí a finesou, až se zdá, že jej nemůže nic zastavit.
A platí to i o jejich šestnácté řadovce “Rock or Bust”, s jejímž blížícím se vydáním se kapela musela potýkat hned s několika nepříjemnostmi. Vůbec poprvé v dlouhé historii AC/DC se nahrávání alba neúčastnila jedna polovina bratrského dua Youngů. Malcom Young byl ze zdravotních důvodů na počátku loňského roku nucen kapelu opustit, jelikož mu byla diaknostikována demence. Na rozjetý vlak mimo něj naskočil synovec Stevie Young, který po strýčkovi převzal kytarové povinnosti při nahrávání materiálu, na jehož komponování se Malcolm ještě podílel.
Druhou nepříjemností, díky které se “Rock or Bust” dostalo spíše negativní reklamy, jsou problémy bubeníka Phila Rudda se zákonem, který byl obviněn z držení drog a v jednu dobu čelil obvinění z plánování vraždy. Druhé obvinění bylo pro nedostatek důkazů staženo, ale nechme se překvapit, jak se jeho pozice v kapele bude vyvíjet, protože ačkoli jedenáctku skladeb nabouchal s pečlivostí sobě vlastní, tak natáčení videoklipu k “Play Ball” se stejně jako focení neúčastnil. No, nechme bulvárních informací, o nichž máte jistě všichni povědomí, a pojďme přímo k “Rock or Bust”.
Co o něm říct… jsou to prostě AC/DC. Přesně ti AC/DC, kteří od počátku kariéry hrají úderný stadiónový hard rock postavený na jednoduchých čtyřakordových riffech a lehce zapamatovatelných refrénech, které si budou borci v džínových bundách davově prozpěvovat a u toho mocně hrozit. Kapele to samozřejmě vyčítat nehodlám, protože proti pracovitosti a koncertnímu nasazení, díky nimž si již před lety získali status legend, nelze nic namítat.
Menší problém však nastává, když se začneme bavit o kvalitě songů, které “Rock or Bust” tvoří. Je pravda, že navázat na předchozí (musím říct, že mimořádně povedené) “Black Ice” není jednoduché, ale přestože měla kapela všechny trumfy v ruce, když se rozhodla natočit druhé nejkratší album v historii, od něhož by člověk čekal minimum vaty, tak výsledek je bohužel trochu nevyrovnaný. Na “Rock or Bust” se totiž nachází jak fantastické pecky, tak bohužel i několik přinejmenším průměrných skladeb, které album jako lehce celek sráží. Dá se oponovat, že takhle je to s takřka každým albem Australanů, ale při pohled na stopáž jsem před prvním poslechem čekal přeci jen větší uragán.
Začnu těmi lepšími vály, jichž je naštěstí víc a mezi něž patří určitě první dvě záležitosti v podobě titulní palby a již zmíněné “Play Ball”. “Rock or Bust” zní jako přímý pokračovatel předešlého alba a okamžitě na vás dýchne masivní kytarová hra a ústřední kytarový riff, který se za pochodového rytmu vrývá pod kůži stejně silně jako starší záležitosti z 80. let. O výkonu skvělého Briana Johnsona snad netřeba pochybovat, protože tenhle pardál, který se blíží k 70. jubileu svého života, je stejně uvěřitelný jako před lety a jeho nakřáplý vokál podporován sborovými vokály je stále pořádně vitální. “Play Ball” je oproti titulce učesanější a spolu s následující “Rock the Blues Away” v sobě skrývá asi nejvíce hitových ambicí ze všech. Skvělá je i “Dogs of War” s gradující atmosférou, která exploduje ve fantastickém refrénu, jenž nese patentovou značku AC/DC a který je jedním z nejpamětihodnějších momentů celého “Rock or Bust”. Z dalších skladeb mě baví bluesově laděné “Rock the House” a “Emission Control”, z nichž je stále cítit rockový duch AC/DC, ale bluesový feeling jim nelze upřít a dost jim sluší.
Synonymem pro slabší skladby z “Rock or Bust” je pro mě hlavně trojice nevýrazná trojice “Got Some Rock & Roll Thunder” počínaje a “Baptism by Fire” konče. Právě u těchto písní se totiž nemůžu zbavit domu, že za silným úvodem vyloženě zaostávají a připomínají nějaké zbytky z minulého počinu. Ani jim se sice nedá upřít dostatek dřevní kytarové atmosféry, která je na “Rock or Bust” všudypřítomná, ale třeba v odrhovačkách “Hard Times” a “Baptism by Fire” to dohromady nefunguje a mnou i po mnoha posleších jen tak propluly, aniž by ve mně zanechaly nějaké emoce. Totéž platí i pro “Sweet Candy”, jíž chybí silnější kytarová linka, protože ačkoli v refrénu je to pořádná jízda, tak sloky jsou bezduché a nezáživné.
Samozřejmě na jednu stranu smekám, že i v takovém věku a po tolika letech jsou AC/DC schopni natočit album, které jejich slovutné jméno nijak nehaní, a věřím, že nadcházející turné bude zatraceně úspěšné, ale že bych si z “Rock or Bust” sedl na zadek tak, jako před šesti lety z “Black Ice”, to říct nemůžu. Když se na novinku podívám co nejvíce střízlivým pohledem, tak můžu říct, že je vše při starém, takže fanoušci můžou být z aktuální formy svých miláčků maximálně spokojeni a odpůrci, kterým se nelíbí poslouchat stále jednu a tutéž formulku, “Rock or Bust” nijak neobměkčí. Já jsem ve výsledku vlastně i spokojený, ačkoli se nemůžu zbavit dojmu, že i přes nepříjemnou situaci, jíž si loni AC/DC prošli, mohl být výsledek mnohem lepší, protože ten potenciál v těchto starých bardech pořád je.
Redakční eintopf #70 – prosinec 2014
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně |
| H.: Taake – Stridens hus Index očekávání: 8/10 Ježura: Kaša: nK_!: Atreides: Zajus: Skvrn: Thy Mirra:
|
Rubrika redakční eintopf je tu s námi přesně pět let a jeden měsíc… vážně, úplně první díl totiž připadl na listopad 2009. Sice by bylo vhodnější to zmínit minulý měsíc, kdy to bylo rovných pět roků, ale nevadí, protože nyní se mi to stejně k úvodníku hodí lépe.
Jestli jste dobří počtáři, jistě jste si už spočítali, že to znamená, že nyní se v eintopfu objevuje už šesté prosincové vydání. Ve všech pěti předchozích se objevovaly hemzy na to, jak poslední měsíc roku skoro nic nevychází – vlastně se z toho stala už taková tradice, že vánoční stromeček, sváteční obžerství a silvestrovské ožralství jsou proti tomu úplné nic. Tím pádem je zcela zřejmé, že něco takového nelze přerušit – a také jsme si nic takového nedovolili, takže ano, opětovně si většina redakce stěžuje na to, že v prosinci vychází úplné hovno.
V překladu to znamená, že až na pár dalších a vesměs paběrkujících vlaštovek se jednohrnec model prasnice (pardon, prasinec) 2014 smrskl na souboj dvou počinů, jmenovitě desky “Rock or Bust” australské hard rockové legendy AC/DC a EP “Čtvrtá symfonie ohně” československých black metalistů Cult of Fire. A vzhledem k tomu, že ten obrázek o kousíček výše zrovna nevypadá jako nový emblém veteránské party okolo Anguse Younga, jste si už nejspíš domysleli, že vítězství si nakonec uzmul Kult ohně a jeho black metalová pocta klasickému skladateli Bedřichu Smetanovi. Bylo to však skutečně těsné – o pouhý půl bod. Co dodat dál? Snad jen – hurá na čtení příspěvků jednotlivých redaktorů!
H.:
Jak dost často mívám v prosinci problém si něco do eintopfu vybrat, letošek je na tom jinak, protože závěr roku se ponese v duchu syrového black metalového zla – přesně tak, jak to mám rád. V prosinci by totiž měly vyjít hned čtyři black metalové fošny, na které se skutečně těším, ale vzhledem k tomu, že máme omezení, že v eintopfech můžeme zmínit jen tři nahrávky, vynechám tu, o které mluví většina kolegů pode mnou. Každopádně, na prvním místě jsou samozřejmě Taake – tahle smečka okolo maniakálního Hoesta je pro mě obrovský kult a všechny desky mám strašně rád, ať už se jedná o geniální trilogii “Nattestid… Bjoergvin… Doedskvad” nebo o pozdější tvorbu v podobě eponymního “Taake” a “Noregs vaapen”. Tím pádem je natěšenost velká a očekávání taktéž… a věřím tomu, že tenhle norský ďábel opět nezklame. Na druhé pozici jsou Ascension, jejichž čtyři roky starý debut “Consolamentum” byl hodně mocnou záležitostí, tudíž i zde je zvědavost, jestli Němci dokážou s “The Dead of the World” důstojně navázat, rozhodně na místě. Třetí skupinou do party jsou pak okultní Hetroertzen se svým novým opusem “Ain Soph Aur” – to, že i v tomto případě bude na co navazovat, snad vzhledem ke kvalitě předchozích desek netřeba dodávat.
Ježura:
Jak tak koukám, co má v prosinci vyjít, říkám si, jestli tam náhodou něco nechybí. Pokud mi ale něco zajímavého opravdu neuniká, potom je to docela bída, protože prosinec mi nenabízí vlastně žádné album, na které bych se jakkoli výrazněji těšil. Když ale svoje očekávání snížím někam k lehké zvědavosti, něco se přeci jen najde. Tím něčím mám na mysli především EP “Čtvrtá symfonie ohně” od domácích black metalistů Cult of Fire, kterým jsem zatím pořád jaksi nepropadl, ale přesto jsem zvědavý, co na chystaném minialbu vymysleli. O tom, že to zřejmě bude kvalitní věc, asi není třeba nijak pochybovat. Krom Cult of Fire pak nejspíš dám pár poslechů i švédským industriálně death metalovým The Project Hate MCMXCIX respektive jejich novince “There Is No Earth I Will Leave Unscorched”, protože zrovna na tuhle partu už si brousím zuby nějaký ten pátek a nová deska mě snad konečně dokope k tomu si od nich taky něco pustit. Jinak je to ale docela bída a utrpení…
Kaša:
Může se zdát, že tím, jak je prosinec co do chystaných alb měsícem hodně slabým, tak jsou AC/DC volbou, k níž jsem musel přistoupit jen tak z nouze. Pravdou však je, že já se na novinku “Rock or Bust” těším, takže bych dost možná volil i v měsících nabouchanějších. AC/DC už sice nemají vyloženě čím překvapit a nečekám tak nic jiného, než “jen” další porci klasického australského hard rocku, ale prostřednictvím “Black Ice” staří pardálové ukázali, že jim v těle stále proudí poctivá rocková krev, takže doufám, že takový ten svůj standard AC/DC nepodlezou a jejich novinka bude bavit minimálně stejně dobře jako minule.
nK_!:
Ne, že bych měl pro AC/DC nějakou prazvláštní slabost, ale prosinec je pro mě opět těžce zabitý. Letos mám pocit, že asi neposlouchám žádnou zajímavou hudbu, když mi nevychází nic kloudného. Nu, beru to alespoň tak, že AC/DC jsou velká legenda a od posledního alba uplynulo už šest roků a že člověk nikdy neví, jak dlouho tady ještě budou tihle australští kašpaři strašit, a tak podobně… Kamarád mě donekonečna přemlouvá, abych s ním šel na nějaký z koncertů turné “Rock or Burst”, ale zatím sám nevím, jestli mi stojí za to vysypat podstatnou část výplaty za koncert kapely, která má sice ve světě nezlomný status, ale mně nikdy tak úžasná nepřišla. Tak nazdar zase v lednu.
Atreides:
Favorité na prosinec byli jasní docela dlouho dopředu, snad až na jednu výjimku. Nakonec se do mého eintopfu dostali tři, nicméně vzhledem k tomu, že dva už tu zmínili kolegové, upřednostním nakonec třetího černého koně. Tím jsou folkoví Irové Cruachan. Upřímně řečeno od jejich desky nečekám kdovíjak moc, ostatně ta nejlepší léta mají už dávno za sebou, nicméně předchozí deska “Blood on the Black Robe” nebyla vůbec špatná a docela mě bavila. A po letošním vystoupení na Brutal Assaultu se na “Blood for the Blood God” (by si člověk až řekl, že to autor názvů přehání buď s krví… nebo s Warhammerem… nebo s obojím) vlastně i docela těším, protože to podle všeho tentokrát bude ještě blackovější než minule. Ale abych nezapomněl i na zbylé dva počiny, které mají v prosinci spatřit světlo světa… V prvé řadě to jsou Taake, jejichž nečekané oznámení novinky “Stridens hus” fanouškům nejspíš docela vyrazilo dech, a vynechat tuhle blackovou legendu by byla docela ostuda. Posledním favoritem budiž domácí Cult of Fire s EP “Čtvrtá symfonie ohně”. Dříve vypuštěná předělávka klasiky “Vltava” dopadla velmi slušně a v prosinci tahle drobotina zatím působí jako příjemné osvěžení v záplavě blackových desek.
Zajus:
Zatímco v předchozích měsících jsem v eintopfu chrlil jedno očekávané album za druhým, poslední měsíc roku je naopak extrémně suchý. Vlastně jsem našel pouze dvojici alb, na která jsem zvědavý, ani jedno však není plnohodnotným počinem. Jestli francouzský magor Igorrr něco nepotřebuje, tak jsou to další vlivy přilévané do jeho už tak nesmírně různorodé hudby. Ovšem přesně to očekávám od pětiskladbového “Maigre”, na kterém se spojil s elektronickými Ruby My Dear. Dostane Igorrrův zběsilý mix grindu, elektroniky, klasiky a dalších asi čtyřiceti žánrů (vše v jedné skladbě) ještě silnější elektronický nádech? Jak by to mohlo dopadnout špatně? Stejnou otázku si kladu při pomyšlení na plánované EP Cult of Fire věnované Bedřichu Smetanovi. “Čtvrtá symfonie ohně” je sice jen dvouskladbová kolekce, ovšem když se jedna z nejzajímavějších českých black metalových kapel rozhodne odkazovat na jednoho z největších českých skladatelů, musí prostě zákonitě jít přinejmenším o zajímavý materiál. Cult of Fire tak souboj očekávání vyhrávají, i když na plnohodnotné album budu zvědavý mnohem víc.
Skvrn:
Šťavnatá podzimní nadílka byla k nezastavení až do té doby, než si pro ni přišel klasicky nevýživný prosinec. Ono by se přeci jen něco našlo a jména kapel, která poletují všude kolem mě, dávají jasně najevo, že až tak slabé to nebude, ale do vkusu se mi trefuje snad jediná nahrávka. Tuzemští black metalisté Cult of Fire totiž vzdají hold skladateli Bedřichu Smetanovi, k jehož životu se vztahují hned dvě kulatá výročí – 190 let od narození a 130 let od umělcova úmrtí. Upřímně nevím, co vlastně čekat. Otázky, jak si bude black metalová verze s originálem podobná a jestli black metal bude vůbec jediným prostředkem “Čtvrté symfonie ohně”, jsou natolik zajímavé, že jakmile to půjde, pokusím se na ně nalézt odpověď. Jelikož jsou však Cult of Fire v prosinci de facto osamoceni, celková měsíční očekávání nakonec zůstanou poměrně nízko. Inu, prosinec.
Thy Mirra:
Prosinec je zřejmě měsícem, který není vhodný k poslechu metalových nahrávek, ale se hodí k tomu, aby člověk zapálil svíčky, seděl doma s rodinou, popíjel čaj a poslouchal tak nanejvýš koledy. Tak mi to tedy aspoň připadá při pohledu do výčtu alb vycházejících v následujícím měsíci. Možná do vánoční nálady má přispět neškodný rock, který AC/DC předvádí už asi stopadesát let, a tak tomu má být na 99 % i letos na novince “Rock or Bust”. Je otázkou, jestli se ošemetná situace, která v kapele nastala po nešťastném odchodu dvou dlouho působících členů, nějak podepíše na novém albu, ale upřímně o tom silně pochybuju. Spíš AC/DC předvedou to, co vždycky, ale zároveň to bude dobré jako vždycky. Co ještě stojí za zmínku – a v příspěvcích mých kolegů nade mnou se to několikrát objevilo – jsou Cult of Fire, kteří jsou pro mě velkou neznámou a dávám si u nich s poslechem dost načas a možná nové EP “Čtvrtá symfonie ohně” bude to, čím na mě udělají dojem. A pokud ne, budu je moci s klidem vypnout a dál se věnovat poslechu koled, nerušen uřvanými black metaly.