Atreides:
1. God Is an Astronaut – Praha, 22.10.
2. Cruachan, Ereb Altor, Hakka Muggies – Praha, 13.10.
Onotius:
1. Leprous, Sphere, Rendezvous Point – Praha, 22.10.
Po zářijovém zahřívacím kole je již v říjnu klubová sezóna v plném proudu a evidentně je rozhodně z čeho vybírat. Tomu ostatně odpovídá i náš redakční vzorek, jelikož každý ze čtyř redaktorů, kteří se tohoto vydání koncertního eintopfu účastní, volí v rámci svých osobních preferencí dočista jiné akce (což je také důvod, proč tentokrát není koncert měsíce – jednoduše vyrovnané skóre). Tak či onak, následující měsíc bude v naší reportové sekci evidentně pestrý, protože pestrá je i žánrová směska koncertů, na něž se chystáme – rap, EBM, post-rock, folk metal, progressive metal, převážně black metalový festival… a výčet samozřejmě není konečný, jelikož ne úplně vše, na co půjdeme, je níže napsáno…
H.:
Zatímco léto bylo z mojí strany co do návštěv koncertů poměrně suché, na podzim si to opětovně plně vynahradím. Nikdy jsem nebyl fanouškem takových těch YouTuberů a podobných věcí, ale jedna výjimka musí potvrdit pravidlo – a tou výjimkou je série Epic Rap Battles of History. Zrovna tenhle seriál mě fakt strašně baví a všechny čtyři sezóny znám bez přehánění nazpaměť, takže živé vystoupení v České republice je naprostá povinnost. Mimoto se však těším i na koncert Vanessy… může se to zdát divné, klidně si ťukejte na čelo, ale já jsem tuhle domácí EBM legendu ještě živě nikdy neviděl. Příležitostí bylo dost, ale zatím nikdy se nepoštěstilo… jednou to nevyšlo skrz prachy, podruhé zase kvůli nedostatku času, potřetí jsem zas neměl chuť koukat na takovou kapelu v hale, ale ve finále jsem se prostě s těmito drogovými barony až do nynějška míjel. První den v měsíci se to snad konečně zlomí a navíc za účasti ostravské elektronické dekadence Schwarzprior, díky jejichž přítomnosti už vůbec není co řešit a účast se stává takřka povinnou.
Ježura:
S výčtem říjnových akcí, na které se těším, to je trochu zvláštní – je mezi nimi totiž jen jedna jediná, na kterou se opravdu chystám. Tou mám na mysli letošní vydání UG festivalu Phantoms of Pilsen. Na soupisce sice není žádná kapela, která by mě tam vyloženě nutila jet, celá řada zajímavých jmen tam ale je, takže nemám pochyb, že si to užiju i letos, byť laťka, kterou nastavily předchozí ročníky, je vysoko. Pak jsou tu další zajímavé koncerty, jenže problém je v tom, že se mi buď tlučou s něčím jiným, nebo jsou to takové, kam bych šel asi jen v případě, že bych neměl na práci nic lepšího, což není moc pravděpodobné. Protentokrát si tedy vystačím akorát s Phantoms of Pilsen, koneckonců se tam vážně těším.
Atreides:
Ačkoliv jsem očekával, že začátek koncertní sezóny bude našlapanější, nakonec to jsou jen dvě jména, která mě k sobě táhnou svojí železnou jistotou. Říjen patří bezesporu Irsku. První místo zaujímají God Is an Astronaut – jakkoliv o téhle bandě někdo může tvrdit, že na studiovkách stagnuje a opakuje z jejich strany stokrát slyšené (což si osobně tak docela nemyslím), na loňském Brutal Assaultu mi ukázala, že její hlavní síla tkví v živém přednesu, jímž mě naprosto smetla. A to je přesně ten důvod, který potřebuji k tomu, abych je chtěl vidět znovu a v komornějším prostředí. Druzí jsou pak Cruachan – tahle dublinská legenda folk metalu se po velmi dlouhé době ukáže v klubovém prostředí, přičemž u takové události rozhodně nemůžu chybět. Jedni z mých žánrových favoritů se představí po boku pražských Hakka Muggies a jediné, co ve mně vzbuzuje mírnou nejistotu, je místo, v němž se má celá akce odehrát.
Onotius:
Letošní podzim není na zajímavé akce rozhodně skoupý. Peníze však nerostou na stromech, a tak je třeba si dobře vybírat. Pokud jde o říjen, rozhodně si nenechám ujít pražskou zastávku norských progresivně metalových Leprous, kteří přijedou v rámci turné k nové desce „The Congregation“. Naživo jsem zatím neměl tu čest je vidět, tak jsem zvědav, jak jejich precizní i atmosférická muzika na pódiu zafunguje. Především jsem zvědav na vokální projev Einara Solberga, jenž na deskách vyzpívává i solidní výšky, tak uvidíme, jak přesvědčivě se předvede. Doufejme, že si všechno sedne a bude postaráno o progový večer par excellence.
Mí dva sobotní průvodci – neochota vstát v rozumnou hodinu a dlouhé zevlování bez smysluplné náplně – zapříčinili, že jsem přišel o start programu v režii strakonické death/blackové skvadry Impuritum a zpět do centra dění jsem se dostal až v momentě, kdy se z reproduktorů začalo ozývat intro chorvatských thrasherů War-Head. Tahle tříčlenná parta v Plzni předvedla vystoupení, které více méně odpovídalo relativně časné hodině, a o žádném neznámém žánrovém klenotu rozhodně nešlo hovořit. Na druhou stranu to ale ani nebylo špatné, poněkud nudnější pasáže se poměrně rovnoměrně střídaly s těmi, které byly úplně normálně zábavné, a dohromady se to poslouchalo celkem příjemně. Plusové body War-Head dále vytěžili z toho, jak poctivě a upřímně jejich vystoupení působilo, a tihle Chorvati si mě tedy nakonec získali na svou stranu, což potvrdili i poslední skladbou “War-Head”, která byla vážně super. Jako rozjezd tedy úplně v pořádku.
O poznání lepší výkon ale předvedli další Balkánci, srbští Infest. Infest jsou v Plzni jako doma a i já jsem s nimi měl tu čest už dvakrát, ovšem nikdy mi to nic neříkalo a ani tentokrát jsem od téhle party nečekal nic víc než agresivní death/thrashový nářez, který se v mém případě zcela mine účinkem. Omyl. Nevím, jak se to povedlo, ale Infest mě napotřetí konečně zachutnali, a to rovnou způsobem, jenž zbývajícím kapelám festivalu nasadil laťku, kterou dorovnaly respektive překonaly jen dvě z nich. Infest od posledně svůj repertoár nezměnili, ale jejich nelítostná death/thrashová palba tentokrát prostě zafungovala přesně tak, jak by podobná muzika fungovat měla, a byl to nářez jako kráva. Infest předvedli naprosto neuvěřitelné nasazení, v čemž exceloval především frontman Zoran, který hrál pro publikum s takovou vervou, jakou jsem dlouho neviděl. A vzhledem k tomu, jaká to byla technicky promakaná a vysoce agresivní smršť a jak zběsilé tempo Infest nasadili, prakticky nešlo nepařit nebo alespoň nemlátit hlavou. Odezva publika naštěstí nezůstala za výkonem kapely pozadu, a Infest se tak dočkali parádního randálu a jako jedni z mála na soupisce také skandování vlastního jména. A v takové situaci byly zcela na místě i upřímné a nestrojené díky, kterými Zoran na adresu publika i organizátorů nikterak nešetřil… Prostě pecka v každém ohledu a dokonalá ukázka, jaká vzájemnost může vzniknout mezi kapelou a lidmi.
Švédští Souldrainer, kteří přišli na řadu po Infest, pro mě rovněž nebyli žádnou neznámou. Tu čest jsem s nimi měl už loni na jaře, a i když na mě tehdy moc velký dojem neudělali, nebyl nejmenší důvod nedat jim a jejich nasamplovanému death metalu druhou šanci. A i když to ani tentokrát nebyl žádný extra zázrak a slibně rozjetou show nevybíravě přerušil stávkující počítač, z něhož Souldrainer pouštěli samply, nakonec to byl celkem příjemný zážitek. Muzika fajn, dobře se to poslouchalo, dobře se na to koukalo (protože nasazení Souldrainer předvedli velmi slušné a také proto, že vlasy a vousy kytaristy Marcuse Edvardssona si zaslouží přívlastek “epické”) a perlička v podobě hostovačky Carla Stjärnlöva, kytaristy Diabolical, který se k Souldrainer přidal na poslední skladbu, také potěšila, takže suma sumárum solidní vystoupení, kterým u mě Souldrainer zase o kousek stoupli v ceně.
V pořadí pátí němečtí black/thrasheři Nocturnal Witch nebyli špatní, vlastně to byla docela fajn jízda. Po nelítostném nájezdu žánrově nepříliš vzdálených Infest to ale byl přeci jen trochu čajíček, takže než abych si rozmělňoval stávající dojmy, tak jsem se raději vzdálil a vyčkával, co přinese vystoupení příští. Toho se měli zhostit norští black metalisté Endezzma, jenže v průběhu přestávky se mě jaksi zmocnil hlad, a tak jsem se raději vypravil do města sehnat něco k jídlu, což mělo za následek to, že jsem ze setu Endezzma viděl tak dvě závěrečné skladby. Jestli si mohu dovolit soudit podle nich, Endezzma se snažili vcelku sympaticky a jako zpestření mezi vším tím thrashem a deathem, kterého byla sobota plná, to fungovalo příjemně. Na prvotřídní black metalová vystoupení ze závěru předešlého dne se to ale moc nechytalo, takže jsem nakonec ani nelitoval času stráveného obživou a naopak jsem byl rád, že jsem si pauzu vybral ve správnou chvíli, protože následující Diabolical jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít.
Švédská death metalová mašinerie Diabolical produkuje vážně kvalitní muziku. Kdykoli jsem ale měl šanci vidět Diabolical živě, vždycky jim poměrně dlouho trvalo, než se rozjeli a všechnu tu kvalitu přenesli i na pódium. O našem třetím setkání to ale naštěstí říct nemůžu, protože Diabolical v Plzni předvedli set jak víno, který drtil už od prvních minut. Hodně tomu pomohl pěkně čitelný zvuk, ale hnacím motorem vystoupení bylo nasazení muzikantů, kteří do toho vletěli po hlavě, od samého začátku jeli na 100 % a bylo to ohromně znát. Diabolical sázeli do lidí jednu pecku za druhou a každá byla přesně tak drtivá, jak se na excelentní death metal sluší a patří. Dlužno ale dodat, že lidé předvedli taktéž vynikající výkon a kapelu hnali vpřed stejnou měrou, jako Diabolical ničili je. Doprovodná projekce pak jen vkusně doplňovala celou tu postapokalyptickou spoušť a výsledkem byla naprosto parádní atmosféra, která dovedla velmi snadno pohltit. Jakkoli jsem se bál, že mě Diabolical opět budou muset dlouho přesvědčovat, tentokrát jim stačilo sotva půl skladby na to, aby mě měli v hrsti, takže asi nebude žádné překvapení, když toto vystoupení prohlásím suverénně nejlepším vystoupením Diabolical, jaké jsem zatím viděl, a vedle Infest jedním ze tří vrcholů sobotního programu.
Jestli se na soupisce Phantoms of Pilsen objevily kapely, u kterých jsem moc netušil, co mám čekat, němečtí Attic jim v tomto ohledu asi vévodili. V přestávce před jejich koncertem sice začalo být zřejmé, že Attic asi zabrnkají na okultní notu, což se později potvrdilo, ale to mě stejně nemohlo připravit na to, co nakonec přišlo. Attic se totiž zjevně zhlédli v odkazu Mercyful Fate respektive Kinga Diamonda a na Božkov přivezli představení, které podle lidí znalejších předlohy dílo tohoto legendárního umělce zdatně napodobovalo. Tedy zdatně… Podobnost spočívala ve stylizaci kapely, okultismem načichlém heavy metalu, který pánové produkovali, a nechutně vysokém vokálu pana pěvce – a právě v posledním jmenovaném byl sice asi jediný, zato však zcela fatální kámen úrazu. Víte, já jsem zatím jaksi nedocenil ani Kingův vokál, takže asi málokoho překvapí, když prohlásím to, co ze svých hlasivek vyluzoval Meister Cagliostro, za naprosto neposlouchatelné kvílení, u kterého jsem pochyboval, jestli to dotyčný myslí vážně. Jelikož jsem ale nechtěl opakovat zbabělý úprk z koncertu Triumphant, tentokrát jsem se hecnul a pár skladbám jsem věnoval zcela regulérní pozornost. To mě ovšem jedině utvrdilo v dojmu, že tohle diplomaticky řečeno prostě není nic pro mě, protože poslouchat to delší dobu jsem vážně nevydržel. Přesto bych ale Attic nechtěl křivdit, protože když jsem si odmyslel zpěv, tak samotná muzika byla hodně na pohodu a je klidně možné, že až někdy přijdu na chuť podobně položenému zpěvu, budu se muset kapele zpětně omluvit. Do té doby to ale bude čirý děs namíchaný s nevěřícným úžasem, protože přesně takové pocity se ve mně celou dobu, co Attic hráli, dost ošklivě mlátily.
Ačkoli mám death metal rád, švédskou scénu moc nevedu, a tak jsem byl docela zvědavý, jestli se obnovení veteráni Centinex zařadí ke kapelám, které mě neustále přesvědčují o tom, že je to velká chyba. Jenže navzdory tomu, že se o Centinex hovoří s velkým respektem, a také skutečnosti, že to v rámci Phantoms of Pilsen dotáhli na pozici sobotního headlinera, což naznačovalo, že by mělo jít o více než kvalitní zážitek, za sebe nic takového tvrdit nemůžu, protože Centinex mě rozhodně nijak zvlášť neuchvátili. Neříkám, že by to bylo přímo špatné – oldschoolový death metal v jejich podání měl něco do sebe a sem tam to bylo vyloženě dobré, jenže větší část setu jsem se zkrátka dost obyčejně nudil, protože to na mě působilo dost suše a bez energie. Pánové na mě navíc dělali dojem, jako by čekali, že jim budou lidé zobat z ruky, aniž by se nějak zvlášť snažili, jenže to jim úplně nevyšlo a nevalná odezva stále řídnoucího publika v kombinaci s nepříliš zaujatým vystupováním mezi skladbami mě přesvědčily o tom, že se v sále nemusím zdržovat déle, než by bylo nezbytně nutné. Vzhledem k očekáváním to pro mě bylo asi největší zklamání festivalu, a když to srovnám s palbou, jakou o dvě a půl hodiny dřív předvedli kolegové z Diabolical, Centinex z toho opravdu moc dobře nevycházejí…
Blbá nálada z nepříliš uspokojivých Centinex ale nakonec nepřišla úplně vniveč a naopak se docela hodila. Díky ní jsem totiž upnul veškeré své naděje v hodnotný závěr festivalu na black metalisty Angantyr a fakt jsem doufal, že mě tihle Dánové nezklamou. Netuším, jestli to bylo tím, že black metal byl v sobotu hodně nedostatkovým zbožím, že se mé přání zázračně splnilo, nebo prostě tím, že byli Angantyr tak dobří, ale opravdu mě nezklamali a naopak se postarali o finále ve velkém stylu. Jejich set byl totiž asi tím nejlepším, co jsem za celý letošní ročník Phantoms of Pilsen měl možnost vidět.
Že to bylo kvalitní po hudební stránce, to asi nemá cenu zdůrazňovat (i když já sám jsem třeba do poslední chvíle netušil, co přesně Angantyr hrají). Samotné provedení ale zdůraznit rozhodně zaslouží, protože bylo skvělé. Ynleborgaz s Vredem působili naprosto suverénně a sehraně a postarali se o vskutku mimořádnou podívanou, která musela chtě nechtě strhnout všechny přítomné, a že jich nebylo vůbec málo. Atmosféra jako kráva a neuvěřitelný tah na bránu, to jsou hlavní atributy, díky kterým Angantyr dobyli Plzeň, a když se jejich 50 minut nachýlilo ke konci, vůbec bych se nezlobil, kdyby měli pánové ještě nějakou dobu protahovat. Tak jako tak ale předvedli naprosto výtečné vystoupení, které rozmetalo na kusy veškeré chmury a pochyby, a publikum je za to odměnilo náležitě bouřlivou odezvou a toho dne již podruhé skandováním jména kapely. I letos jsem tak nakonec opouštěl božkovskou hospodu výsostně spokojen a jen letmo jsem si pohrával s myšlenkou, nakolik je to náhoda, že podobně skvělého výsledku se loni podařilo dosáhnout Make a Change… Kill Yourself, v jejichž řadách funguje celá koncertní sestava Angantyr…
Zhodnocení:
Letos stejně jako v loňském roce jsem na Phantoms of Pilsen nevyrazil proto, že by mě nějaké jméno na soupisce lákalo natolik, aby to stvrdilo mou účast. Naopak, když to vezmu hodně do extrému, letošní program mi nenabízel v podstatě žádné lákadlo a do Plzně jsem tak vyrazil ze stejného důvodu jako posledně – doufal jsem, že pořadatelé opět nezklamou a sezvou takovou sestavu, ve které si najdu svoje navzdory tomu, že její větší část neznám. To se nakonec splnilo a z festivalu jsem vedle příjemných hudebních zážitků opět odjížděl bohatší o několik tipů na rozšíření mého posluchačského záběru. Přesto to ale pro mě byl subjektivně asi nejslabší ročník, kterého jsem se zatím zúčastnil, a to z několika důvodů.
Předně je na vině fakt, že navzdory několika opravdu skvělým vystoupením v čele s Angantyr, Diabolical a Infest a celé řadě těch velmi dobrých jsem na rozdíl od let předchozích letos nenarazil na žádné, které by mě opravdu odrovnalo. A když k tomu přidám zklamání z Centinex a hned dva koncerty (Triumphant, Attic), které šly úplně mimo mě, je to o to výraznější.
Další detail, který k tomu přispěl, byla návštěvnost respektive její rozvrstvení. I když pořadatelé z toho rozhodně radost mít nemohli, ze sobeckého pohledu návštěvníka mi bylo samozřejmě příjemné, že se v sále dalo bez větších problémů pohybovat i během produkce headlinerů. Trochu horší ale bylo, že valnou většinu návštěvníků tvořili Rakušané a Němci, a jakkoli proti tomu v zásadě nic nemám, celou dobu jsem měl tak trochu pocit, že jsem na festivalu někde v cizině, což po skvělé zkušenosti s domáckou atmosférou dřívějších ročníků Phantoms of Pilsen poněkud zamrzelo. S tím se dále pojí i (údajně) nadměrná koncentrace hovad a opilců, a ačkoli jsem byl ze strany fanoušků svědkem jen jednoho vyloženě retardovaného incidentu a několika těch, co byly “jen” hloupé, stejně se to na celkovém dojmu trochu podepsalo.
Důvod číslo tři může znít poněkud úsměvně, ale stejně si za ním stojím. Věřte nebo ne – je jím počasí. Na rozdíl od posledních let, kdy počasí pokaždé vyšlo prakticky nejlépe, jak mohlo, si letos vybralo slabší chvilku a s výjimkou krátkého sobotního rozjasnění byla celé dva dny kosa jako kráva. “Tak ses měl ty vole oblíct,” řekne si asi čtenář, jenže on je docela rozdíl, když se na zahrádce s bandou kamarádů oddáváte bujaré zábavě v odpoledním slunci a když se s těmi samými lidmi na tom samém místě všem bundám navzdory klepete jak drozd. Ale je pravda, že aspoň nepršelo. To už by byla fakt bída…
Tohle všechno, co jsem zatím zmínil, samozřejmě nikdo nepřičítá na vrub pořadateli. Co ale na hlavu pořadatelů padá, to je ona trochu nešťastná warm-up party, o které jsem mluvil už na začátku reportu. Samozřejmě je mi jasné, že je mnohem ekonomičtější naplnit malý klub s malým nájmem než zbytečně cálovat větší podnik, kde pak stejná návštěva skoro nevynikne. Jistě že to nakonec nebyla žádná katastrofa, ale stejně bych byl mnohem raději, kdyby podobně atraktivní sestava dostala příště poněkud víc prostoru. Když byla návštěvnost Parlamentu na maximu (v průběhu vystoupení Agrypnie), v klubu bylo opravdu dost těsno a na kapelu nebylo moc vidět, nehledě na to, že stísněný prostor pódia a vůbec celého klubu právě tomuto vystoupení dost uškodil, neboť při sebevětší snaze muzikantů zkrátka nemohlo vyniknout tak, jak by si zasloužilo. Vím, že se mi to snadno kecá, když do toho nevidím, ale z čistě fanouškovského pohledu je to zkrátka tak, jak jsem napsal, je mi líto.
Jak jsem ale říkal, tohle všechno jsou čistě subjektivní výtky, někdo jiný to mohl vidět úplně jinak a hlavně – všechno ostatní bylo snad až na několikrát trochu moc přeřvaný zvuk tradičně v nejlepším pořádku. Organizace příkladná, hrací časy až na jednu výjimku dodržovány bez významnějších prodlev, nabídka občerstvení i piva více než uspokojivá… Zázemí doznalo od posledně dalších vylepšení a volná wi-fi a otevřený bar na zahrádce v každém případě potěšili. Do budoucna je na tomto poli ale stále prostor k růstu, tak se těším, co v příštím roce pořadatelé pro návštěvníky připraví za nové vychytávky.
I když jsem tvrdil, že osmý ročník Phantoms of Pilsen byl pro mě asi zatím nejslabším, stejně jsem si festival náramně užil, účasti v žádném případě nelituji, a pokud to bude jen trochu možné, příští rok dorazím znovu. Jen doufám, že počasí vyjde příznivěji, lidí (zejména našinců) přijede víc a dorazí všechny kapely, které to slíbí, protože těch Samael byla letos vážně škoda. A jelikož bych se chtěl vyhnout přílišnému podlézání, ukončím to obligátním za rok na shledanou. A ten další taky. I ten po něm…
Datum: 23.-24.10.2014 Místo: Plzeň, Pod Kopcem / Plzeň, Parlament Účinkující: Agrypnie, Der Weg einer Freiheit, Freitod, Harakiri for the Sky, Kringa, Panychida, Self-Hatred, Svarta, Taake, Triumphant, Valkyrja
Úvod:
Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen už je tu s námi už řadu let a za tu dobu se vypracoval z lokální akce nevalného významu v událost, která do božkovské hospody Pod Kopcem každoročně přiváží zvučná jména zahraničního i domácího undergroundu a pro fanouška podzemního extrémního metalu platí za jednu z nejvýznamnějších podzimních akci na našem území. Letošní osmý ročník nebyl výjimkou, a i když se pořadatelům ani tentokrát nevyhnuly obtíže s lineupem, Red Raven Phantoms of Pilsen vol. 8, jak zní oficiální název festivalu, proběhl podle plánu v předposledním říjnovém týdnu.
Po loňské premiéře pořadatelé i letos sáhli po možnosti rozšířit dvoudenní festival o warm-up party. Ta ovšem proti předchozímu ročníku doznala hned dvou zásadních změn. První se týká lineupu a tam, kde loni hrály až na jednu výjimku (Stagewar) české a až na jednu výjimku (Mortifilia) thrashové kapely, se tentokrát představila německy mluvící sestava operující převážně v melancholických a atmosférických odvětvích black metalu s jednou doomovou výjimkou v podobě plzeňských Self-Hatred, pro které to byl první koncert vůbec.
Druhá a v konečném důsledku řádově důležitější změna se dotkla místa konání. Tím se pro letošek stal klub Parlament a musím se přiznat, že mě to nijak nepotěšilo – spíš naopak. Parlament je totiž podnik značně stísněný a představa, že se v jeho prostorách bude mačkat více než 50 lidí, mě poměrně děsila. Veškerým obavám navzdory jsem se ale do Parlamentu přeci jen vypravil, neboť soupiska kapel ve složení Freitod, Agrypnie, Harakiri for the Sky a Self-Hatred byla zkrátka hodně pádným argumentem.
Warm-up party:
První přišli na řadu Němci Freitod. Kapelu jsem sice do té doby znal jen podle jména, nicméně letmý průzkum ji zařadil na seznam toho, co by se mi ze soupisky letošních Phantoms of Pilsen mělo strefit do vkusu. A špatné to věru nebylo. Trojice muzikantů (basáka Freitod někde zapomněli) se jala produkovat zamyšlený a depresivním odnožím ne úplně vzdálený black metal a bylo zřejmé, že hudba je to rozhodně na úrovni a má co říct. Navzdory tomu, že mi podobně laděná muzika vyloženě sedí, mě ale Freitod svým výkonem vlastně vůbec neoslnili. Jak už jsem napsal, špatné to nebylo a některé momenty byly vyloženě skvělé, celkový dojem z vystoupení mi však dost srážely dvě věci. Zaprvé to byl čistý zpěv Gerda Eisenlauera, který mi zkrátka neseděl, a místy to dělalo dojem, že to vyloženě nesedí ani Gerdovi. A pak za to může skutečnost, že se Freitod jaksi nepodařilo vtáhnout mě do děje a až na pár výjimek jsem v tom tak důležitou atmosféru hledal marně. Celkový dojem z tohoto koncertu jsem si tedy zákonitě odnesl poměrně nevalný, nicméně jestli to nebylo naposledy, co jsem Freitod viděl, určitě jim dám ještě šanci. Podle člověka, který jejich hudbu zná, to totiž bylo skvělé, takže je klidně možné, že byla chyba na mém přijímači.
V případě Agrypnie jsem měl na rozdíl od Freitod už velmi přesnou představu, čeho je tahle sebranka schopná, a po pátém ročníku Phantoms of Pilsen, kdy mě Agrypnie totálně uzemnila, jsem od nich nečekal nic menšího než další skvělé vystoupení. Právě Agrypnie však ze všech vystupujících kapel dojeli na umístění warm-up party do Parlamentu asi nejvíce. Šestice muzikantů se totiž na titěrné pódium opravdu nevešla, zpěvák a jeden z kytaristů museli mezi lidi a celé to působilo děsně stísněným, nepohodlným a improvizovaným dojmem, což je vzhledem k charakteru tvorby Agrypnie (velmi stručně řečeno atmosférický black metal s ohromným vnitřním prostorem) poměrně fatální nedostatek. Aby toho nebylo málo, Agrypnie si vyžrala také technické problémy v podobě stávkujícího mikrofonu a jedné z kytar, a jakkoli to nelze kapele klást za vinu, celkovému dojmu to také moc nepřidalo. Ano, vysoká kvalita studiových nahrávek samozřejmě znát byla a několik pasáží bylo vyloženě skvostných, ale na opravdu plnohodnotný zažitek jich bylo poněkud málo a Agrypnie – jakkoli byli mým suverénně největším tahákem warm-up party, ne-li rovnou celého festivalu – laťku nastavenou svým vlastním tři roky starým famózním výkonem přes veškerou snahu neohrozila ani náznakem.
Mladí Rakušané Harakiri for the Sky, kteří se v Plzni zastavili v rámci společného turné s Agrypnie, mají na kontě relativně čerstvou a povedenou druhou desku “Aokigahara”, platí za velmi slibné naděje (post-)black metalového žánru a stejně tak jsem do jejich plzeňské premiéry vkládal naděje i já. Zpočátku to ale na žádnou bombu nevypadalo ani v tomto případě. To, že zvukovka přešla v regulérní vystoupení, šlo poznat vlastně jen díky světlům, protože zpěvák stojící mezi lidmi z mně neznámého důvodu nepovažoval za nutné otočit se čelem k publiku a odzpíval tak snad polovinu setu. Navíc se ani Harakiri for the Sky nevyhnuly technické problémy a utržená struna a následná vynucená pauza někdy po druhé skladbě navázaly na trampoty kolegů z Agrypnie. Když si ale odmyslím tyhle dvě věci, Harakiri for the Sky nakonec opravdu odvedli dobré vystoupení. Jejich přiměřeně svižná a zajímavými melodiemi naplněná muzika zafungovala více než obstojně a dokonce se dostavila i tolik kýžená atmosféra, takže jsem mohl toho večera vůbec poprvé s čistým svědomím prohlásit, že jsem se bavil celou dobu a bez větších výkyvů.
Plzeňští Self-Hatred, v jejichž sestavě se sešli lidé z kapel jako Et Moriemur, Stollice, Dissolving of Prodigy a dalších dostali možnost odehrát v rámci warm-up party Phantoms of Pilsen svůj vůbec první koncert a já bych zde hrozně rád napsal, že se jim povedl na výbornou, neboť přesně takový dojem jsem si odnesl z těch několika jeho částí, kterým jsem věnoval pozornost. Bohužel to ale napsat nemůžu, protože jsem – hanba mi – dal přednost raději bujaré zábavě se starými i novými přáteli a Self-Hatred k tomu fungovali jako jakýsi doprovod. Je ale pravda, že to málo, co jsem opravdu vědomě sledoval, se mi líbilo, a to tak že hodně. Dokonce se mi to líbilo tak moc, že to stačilo k tomu, abych Self-Hatred zařadil spolu s Harakiri for the Sky na pomyslné společné první místo mého osobního žebříčku. O tom, že to asi není úvaha úplně z cesty, svědčí i fakt, že si Self-Hatred vysloužili opravdu parádní odezvu, takže až se naše cesty zase někdy zkříží (a já doufám, že to nebude trvat dlouho), slibuji, že se k tomu postavím zodpovědněji než tentokrát. Už takhle mě totiž Self-Hatred více než navnadili…
Jak lze z textu asi vytušit, můj celkový dojem ze čtvrteční warm-up party je mírně rozporuplný. Na jednu stranu to určitě nebylo špatné a třeba Harakiri for the Sky a (asi i) Self-Hatred se postarali o dost vydařený hudební zážitek. Na druhou stranu pro mě ale tento večer zůstal dost za očekáváním, a to zejména kvůli setu Agrypnie, od něhož jsem si sliboval opravdu hodně. Vesměs se tak potvrdily obavy, které jsem choval k místu konání – nevelký prostor pro muzikanty moc dobroty neudělal (v případě Agrypnie to bylo asi nejzásadnější negativum), vzhledem k početné návštěvě bylo dost narváno i mimo pódium a zkuste se v úzkých prostorách vyhýbat s muzikanty tahajícími nástroje a další vybavení… Odtud tedy pramení jisté rozčarování, které jsem si z warm-up party odnesl. Celou instituci zahřívacího večírku tím však v žádném případě nechci odsuzovat, a pokud se v jeho rámci příště představí zajímavá sestava v odpovídajícím prostoru, rád svou účast zopakuji.
Pátek:
Pátek přinesl probuzení do chladného a zamračeného počasí, ale také první regulérní festivalový den, a tak když bylo učiněno zadost nezbytnostem, jako je oběd a další, nic nebránilo tomu konečně se dostavit na Božkov. Příjezd na místo byl načasován prakticky přesně na začátek produkce, takže když jsem vkročil do sálu, na pódiu se už rozjíždělo první vystoupení dne. Úlohu otevřít páteční program dostali za úkol Rakušané Svarta, a ačkoli mě ukázka jejich tvorby, kterou jsem si nedopatřením pustil pár dní předem, diplomaticky řečeno nepřesvědčila o kvalitách téhle kapely, naživo to byla poněkud jiná káva. Svarta se vytasila s black metalem nepatrně depresivního charakteru a za doprovodu dvou plápolajících předmětů (co přesně to bylo, to se mě vážně neptejte, protože to nevím) na pódiu předvedli nečekaně sympatické vystoupení. Hudba relativně bohatá na kytarové melodie se ukázala být dost příjemnou kulisou, výkon muzikantů jí nezůstal nic dlužen a navíc se dostavila i atmosféra, takže když bych to měl nějak shrnout, takhle povedené uvedení do děje jsem opravdu nečekal a plně mě uspokojilo.
Na adresu smečky jménem Kringa jsem předem slyšel samou chválu, takže jsem byl zákonitě zvědavý co tihle rakouští mladíci předvedou. A jestli jsem o vystoupení Svarta napsal, že bylo nečekaně sympatické, tak v případě Kringa už šlo o jednoznačně výborný výkon. Samotná muzika, v níž se potkávala lehká psychedelie s těžkým okultismem, black metalovou agresí a takřka rock’n’rollovým odpichem, byla vynikající a dokonale uvěřitelná, ale Kringa to navíc podpořila důstojnými pódiovými proprietami (několikero svíček, bizoní lebka se svítícíma očima a výrazně aromatické kadidlo nebo nějaká jeho obdoba), neustále houstnoucím závojem umělého kouře a naprosto parádním nasazením, což mělo jednoznačný výsledek – výtečnou atmosféru a skvělý zážitek, což je na kapelu, která má na kontě akorát jedno EP a pár demáčů zatraceně dobrý výsledek! Pro mě první a rovnou docela velký objev, který mi letošní Phantoms of Pilsen přichystal.
Po loňské přestávce se na božkovské pódium vrátila i pořadatelská Panychida, přičemž pánům připadla v pátečním programu třetí pozice. S vynikající deskou na kontě a evropským turné v zádech se Panychidě před domácím publikem evidentně chtělo udělat co nejlepší dojem a já nemám sebemenší důvod tvrdit, že se to nepodařilo, protože výkon to byl opravdu příkladný. Nasazení, s jakým pánové svůj set odehráli, nesnese výtky, všichni do toho šli evidentně na sto procent a zejména frontman Vlčák ze sebe vydal snad ještě víc než před měsícem v Praze. V setlistu dostala nejvíce prostoru samozřejmě aktuální fošna “Grief for an Idol”, stranou ale nezůstal ani debut “Paganized”, EP “Woodland Journey” nebo druhá deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow”, z níž zazněla především fenomenální titulka, a stejně jako posledně i tentokrát v živém provedení naprosto zabíjela. Opravdovou třešničku ale Panychida přichystala v podobě skladby “Minnestund”, během níž si na pódium přišel zahostovat V’gandr (Helheim, živá sestava Taake), který skladbu otextoval a ve studiové podobě také nazpíval. Jako zpestření to bylo velmi příjemné a už tak výtečné vystoupení to jen podtrhlo. Co naplat, Panychida je evidentně ve formě a na Phantoms of Pilsen se to jedině potvrdilo.
Kdyby mě před začátkem festivalu napadlo se alespoň letmo informovat o vystupujících kapelách a nenechávat všechno jako obvykle až na osobní zkušenost, v případě dalších Rakušanů Triumphant bych podle jména a obálky jediné desky asi učinil předběžný závěr v tom smyslu, že to bude nějaký solidní black metal. Zvuky linoucí se na zahradu božkovské hospody, které Triumphant vyluzovali během zvučení a později i během vystoupení, mě ale přiměly raději setrvat nad konzumací pizzy a dvanáctky Herolda, protože to zkrátka znělo jako mix poněkud retardované variace Iron Maiden, kovadliny na koulích a nezbytného thrash/blackového koření. Když ale došlo pivo a pizzu už jsem nemohl ani vidět, nakonec jsem se na pár okamžiků do sálu podíval, abych z něj zase hodně rychle vypadnul, protože kožené outfity muzikantů ozdobené tunami kovových serepetiček (maně jsem si vzpomenul na ohozy kultovních Nifelheim) a další drobnosti jako rozpatlané painty a podobně mě zkrátka a jednoduše vyděsily natolik, že jsem neměl sebemenší chuť tuhle parodii pozorovat z bližší než bezpečné vzdálenosti. Oukej, tohle asi ode mě není úplně fér, protože jsem Triumphant nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, abych je mohl verbálně poslat bez pardonu do kytek, a uznávám, že pokud v tom byla nadsázka (sice asi tak tuna nadsázky, ale víte, jak to myslím), tak to nakonec mohla být docela dobrá prdel, protože když samotné muzice nestála v cestě zeď, neznělo to úplně marně. Přesto mě ale nijak zvlášť nemrzí, že jsem si tohle vystoupení odpustil.
Po ujetém intermezzu pátečního programu v režii Triumphant se ale vše vrátilo do výsostně seriózních kolejích, když štafetu převzali Der Weg einer Freiheit dorazivší zpoza západních hranic naší republiky. Právě tihle Němci patřili mezi kapely, jejichž jména na soupisce mi sice nebyla neznámá, samotná hudba se mi doposud vyhýbala, ale přesto jsem měl jakési matné tušení, že by se mi to mohlo strefit do noty, a právě jim se to podařilo rozhodně lépe než předchozí večer jejich krajanům Freitod. Jestli bych měl vystoupení Der Weg einer Freiheit popsat jedním slovem, pak to bude určitě “intenzivní”. Právě zběsilý a intenzivní black metalový příval, na němž měli hlavní podíl zejména zpěvák s bubeníkem (výkon obou pánů nelze označit jinak než jako strhující) je ale suverénně nejvýraznějším a chtělo by se říct až jediným dojmem, který mi utkvěl v paměti. Ačkoli totiž byla muzika Der Weg einer Freiheit navzdory dost vysoké hlasitosti pořád ještě čitelná, nějak si z toho moc nepamatuji – a to prosím na vině výjimečně není alkohol. Co si ale pamatuji velmi přesně, to byla spokojenost a odhodlání k detailnějšímu průzkumu tvorby Der Weg Einer Freiheit, což mluví velmi jasnou řečí – vystoupení to bylo v každém případě povedené.
Jak se čas přiblížil desáté večerní, pomalu přišla řada na první ligu. Úlohu předposlední páteční kapely dostali švédští black metaloví ďáblové Valkyrja, na které jsem se poměrně těšil, neboť už na našem předchozím setkání mě příjemně překvapili, a tentokrát už jsem na ně byl relativně připravený. A Valkyrja odvedla zatraceně dobrý výkon, o tom není sporu. Mělo to grády, bylo to dokonale uvěřitelné, tah na bránu takřka hmatatelný… To vystoupení jsem si vážně užíval, ale bohužel to nemělo trvat věčně, spíš relativně krátce. Stačilo totiž jen pár skladeb a musel jsem sál opustit, protože hlasitost, která už u Der Weg einer Freiheit atakovala meze přijatelnosti, tentokrát vystřelila tak vysoko, že mě začala regulérně bolet hlava a píchat v uších. V žádném případě není pravda, že bych svou životosprávu nějak zvlášť hrotil, ale uši mám opravdu jen jedny, navíc už takhle dost jeté, takže jsem dal raději přednost zachování zbytků zdraví na úkor výtečného vystoupení, který Valkyrja zcela bez debat předváděli. Snad to někdy příště nebude takový masakr, protože zrovna tohle opáčko ochotně podstoupím.
Ačkoli má Valkyrja v black metalovém undergroundu solidní jméno, asi nejde hovořit o kultovní kapele. Případ norských Taake je ale přesně opačný, a tak není divu, že mnohými vyloženě uctívaná sebranka v čele s maniakem Hoestem ukořistila post headlinera prvního festivalového dne. Poněkud ležérní přístup kapely k časovému harmonogramu zapříčinil asi dvacetiminutové zpoždění, ale natěšené fanoušky to evidentně z míry nijak zvlášť nevyvedlo, a když už Taake konečně nakráčeli na pódium, přivítali je vpravdě královsky. A Taake – jako by chtěli dohnat zpoždění – spustili bez keců a prali to do lidí celou hodinu, kterou měli k dispozici. Jelikož jsem se k Taake na svém have-to-listen seznamu zatím nepropracoval, jejich show jsem sledoval spíše ze zvědavosti respektive reportérské povinnosti. Jakkoli jsem ale hudbou Taake nepolíben, musím uznat, že to byl od samého začátku nářez jak se patří. Hlasitost naštěstí klesla do přijatelných hodnot a čitelnost jednotlivých nástrojů byla rovněž příkladná, takže nebyl sebemenší problém si vystoupení náležitě užívat – a že bylo o co stát!
Muzikanti okolo Hoesta se činili opravdu skvěle, ale proti samotnému principálovi to bylo pořád jen takové křoví, protože právě Hoest byl zcela jednoznačně mužem číslo jedna. Jednak mě uzemnil mocným vokálem, který mrazil do morku kostí, a zadruhé na něj byla opravdu náramná podívaná. V plášti s širokou kapucí a podšívkou z norské vlajky vypadal nesmírně působivě, jedinečný corpsepaint jeho vysloveně démonickou vizáž ještě násobil, a když k tomu přidal ještě – nechce se mi říkat choreografii – pohybové výrazivo, už si opravdu nebylo na co stěžovat, takže zatímco Taake prali do lidí jednu dávku norského zla za druhou, Hoest celé představení vedle vokálního inferna rovněž působivě dirigoval a lidé mu to naprosto žrali. Na celém koncertu jsem tak našel jediná dvě smítka. Prvním byl incident, ve kterém figuroval jeden z fanoušků, více jak metrákový člen crew Taake, Hoest a lahev šampaňského, přičemž tihle čtyři činitelé se z mně neznámých důvodů jaksi potkali, což vyústilo v eskortování dotyčného fandy mimo sál. Smítko číslo dvě pak spatřuji v možná trochu zbytečně natahovaném závěru, dva přídavky bych si snad i odpustil. Je ale fakt, že jsem byl už fakt hodně unavený, takže to možná bylo jen mnou. Na vynikajícím výkonu, jaký Taake odvedli, to ovšem nemění zhola nic a já mohu s klidem prohlásit, že se páteční program zakončil v opravdu velkém stylu – přesně jak se sluší na jméno velikosti Taake.
H.: Druhý den Phantoms of Pilsen načínají žatečtí thrash metalisté Hellocaustor v čele se samotným VlademBlasphemerem z Maniac Butcher a asi miliónu dalších kapel na kytaře. Vzpomínám si, že jsem Hellocaustor viděl několik let zpátky na jedné undergroundové akci v Děčíně, kde pánové předvedli neskutečně masakrózní alko exces. Takový extrém se však v Plzni nekonal a to nejhorší, co Hellocaustor, resp. zpěvák Dictatörr konkrétně, předvedli, bylo vylití jednoho piva na hlavy několika diváků. Jinak šlo o parádní thrash metalovou jízdu bez sebemenších hluchých míst. Žádné velké sraní, jen půlhodinová řezanice plná rychlých riffů, ale bylo to naprosto dostačující, vlastně si nevzpomínám, že by mě někdy Hellocaustor na koncertě takhle bavili po hudební stránce. Dost příjemný začátek dne.
Ježura: Vzhledem k tomu, že jsem byl kolegou o zmiňovaném děčínském vystoupení Hellocaustor náležitě informován, čekal jsem, že by mě koncert mohl bavit snad jedině v případě, kdyby se pánové pokusili o něco podobného. To se sice nestalo, ale k mému velkému údivu to Hellocaustor dovedli vyvážit opravdu dobrým žánrovým vystoupením, které mě bavilo od začátku do konce, a to je verdikt, který si ode mě moc thrashovek zatím nevyslechlo. Bylo to správně neurvalé a nasrané, mělo to drive a energii, mělo to styl… Za mě palec nahoru!
H.: Oproti tomu Avenger mám hodně rád v podstatě vždy a všude a zrovna oni patřili k těm, na něž jsem se v rámci Phantoms of Pilsen dost těšil, ale tentokrát to bohužel nebylo ono. Hudebně samozřejmě v pořádku, muzika Avenger je prostě hodně dobrá, výběr songů stejně tak… “Dark Metal”, “Duševní chirurgie”, “Radost z beznaděje”, “Před bouří”, jedna stará vykopávka… proti tomu vůbec nic. Nepříjemně ovšem byla cítit nekompletní sestava, v níž se Avenger dostavili, protože na pódiu stáli jen Honza Kapák, Rámus a Sinneral. Místo bubeníka jel automat, což prostě nebylo ono, hudbě Avenger to uškodilo ještě víc než takovým Spasmodic předchozí den. Nepříjemná byla i absence tympánu, protože třeba taková “Radost z beznaděje” tím vyloženě utrpěla. V neposlední řadě pak dojem trochu srazilo několik nepřesností, obzvláště v první polovině “Duševní chirurgie” se pánové dost ztratili, až po sobě nechápavě koukali, co kdo hraje. I když to takhle asi může znít jako průser, není to úplně pravda, protože i přes vše řečené mě to vlastně docela bavilo a neměl jsem sebemenší problém vydržet celý set, jen to prostě tentokrát mělo k dokonalosti dost daleko…
Ježura: Vidět Avenger na Phantoms of Pilsen jsem si přál už nějakou dobu, protože blahé paměti na Brutal Assaultu měli dost mizerný zvuk a letos zjara v plzeňském Parlamentu je zase postihly technické potíže… No, a když jsem se konečně dočkal, osud si stejně zase prosadil svou. Tentokrát to byla osekaná sestava a z ní plynoucí kompromisy, které už dostatečně popsal kolega výše. Ale i přes to, že nebylo vždy úplně vychytané, se mi vystoupení Avenger líbilo. Parádní kytarová práce obou bratří prostě drtí nehledě na podmínky, což se potvrdilo i zde, a mně to ke štěstí přes všechny nedokonalosti úplně stačilo. Nezbývá tedy než doufat, že až se s Avenger shledám příště, tak nedojde k ničemu, co by výborný výkon, jaký je kapela bez debat schopna podat, jakkoli degradovalo. Jo a taky že konečně zazní “Vitriol”…
H.: Nyní přichází pásmo řekněme druhořadých black metalových uskupení… tedy, myšleno co do věhlasu, ne nutně co do kvality produkce. Jako první z nich se představili mladí Rakušané Sakrileg, kteří ovšem dorazili se zpožděním, tudíž své vystoupení museli časově poměrně okrouhat, aby se dostálo naplánovanému programu. Když už ovšem kapela konečně nastoupila, bylo to vlastně až překvapivě dobré, určitě bych se nebál Sakrileg označit i za překvapení, možná i to největší, jakého se mi na festivalu dostalo. Ne, že by rakouská formace předváděla kdovíjakou hudební extázi nebo hýřila doposud nikdy neslyšenou originalitou, ve skutečnosti šlo o black metal spíše standardního střihu, avšak aniž by se Sakrileg báli třeba melodií nebo snahy o nějakou, byť menší nápaditost v rámci struktury kompozic. Nicméně to z pódia mělo šťávu a hlavně i atmosféru, a i když to u black metalu může znít trochu nepatřičně, bylo to takové docela sympatické, snad i díky relativně civilnímu vystupování (minimálně v porovnání s ostatními black metalovými smečkami na akci) a otevřenějšímu přístupu, když frontman s lidmi mezi písničkami komunikoval víceméně pohodově, ne misantropicky nebo vůbec jako ostatní. Asi nejvíce pozornosti na pódiu ovšem poutala odredovaná kytaristka, už jen z toho důvodu, že to byla ta kytaristka, jelikož holek se na letošním Phantoms of Pilsen na pódiu moc neobjevilo.
H.: Na řadu přichází další rakouská smečka Selbstentleibung se jménem tak krkolomným, že si jej snad nezapamatuji do konce života. Když jsem výše mluvil o tom, že jsem onu druhořadost myslel spíše co do známosti skupin, nikoliv co do jejich kvality, narážel jsem především právě na Selbstentleibung. Ačkoliv od této kapely jsem už na rozdíl od Sakrileg tak nějak tušil co očekávat, skupina mé očekávání vcelku hravě převálcovala a nakonec se pro mě rakouští sebevrazi stali jedním ze tří vrcholů festivalu. Výtečný black metal s depresivní aurou (tedy, formálně, mně tyhle věci zas až tak extrémně depresivní nepřijdou, rozhodně nemám náladu si po poslechu podřezat žíly, což ovšem neznamená, že by se mi to nelíbilo) měl živě excelentní atmosféru, kterou umocňoval nihilistický frontman s pleší a brutálně dlouhými vousy, jenž do sebe lil kořalku hlava nehlava a naprosto odzbrojujícím způsobem týral své hlasivky. Jednoduše absolutně skvělý koncert, jemuž nemám vůbec nic co vytknout. Rozhodně bych se nedivil, kdyby si Selbstentleibung tímhle výkonem získali mezi návštěvníky Phantoms of Pilsen pěkných pár nových fandů.
Ježura: Jelikož jsem se sobotní program rozhodl vzít v trochu ležérnějším duchu (venku bylo fakt krásně), zkrácený set opozdilců Sakrileg mě do sálu nepřitáhl a další kapelou dne se pro mě stali až Rakušané Selbstentleibung, jejichž název si zapamatovat byla fakt fuška. Zrovna Selbstentleibung jsem si před festivalem trochu proklepnul a usoudil jsem, že by to mohlo stát za to, ale ono ne, že to stálo za to, ono to bylo vážně výborné! Přestože je black metal v podání Selbstentleibung poměrně melodická a členitá hudba, která místy krapet přesahuje do rockovějších vod, podařilo se jim v sále vykouzlit příjemně depresivní atmosféru, která svou intenzitou hravě překonala všechny do té doby vystoupivší skupiny. Sice, jak správně podotkl kolega, nešlo o nic, z čeho by si šel člověk hodit mašli, ale muzika nakombinovaná s vokálním i vizuálním projevem pana zpěváka zkrátka zafungovala na výbornou a Selbstentleibung se tak postarali o parádní překvapení a skvělý koncert, který to v mém pomyslném žebříčku nakonec dotáhl až na druhé místo.
H.: V duchu black metalu – tedy v tomto případě přesněji death/black metalu – z německy mluvících zemí pokračujeme i nadále, tentokráte se však slova ujímají Němci známí jako Alchemyst, kteří byli takoví… prapodivní. Přiznám se, že jejich produkci ve studiové podobě neznám vůbec, což byl možná dost velký handicap, jelikož bez téhle znalosti jsem si z muziky v živém podání neodnesl takřka nic, čímž nutně neříkám, že to bylo špatné. Hudebně na mě Alchemyst působili dost chaoticky a takhle z voleje při prvním setkání jsem dost dobře nedokázal si z toho cokoliv vytáhnout, za což možná může i trochu přepálený zvuk. Nicméně je to škoda, protože se nedá tvrdit, že to znělo nezajímavě. Na druhou stranu, i přes audio zmatenost měla nečitelná zvuková stěna v kombinaci se sotva viditelnými siluetami hudebníků pořád dost solidní atmosféru. Pocity z Alchemyst jsou tedy malinko rozporuplné, ale když bych si měl vybrat, pořád se mírně převažují na tu kladnou stranu.
Ježura: Alchemyst, to byl zvláštní případ. Předchozí průzkum internetů na ně prásknul, že produkují jakýsi okultní death/black metal, což bylo docela solidní lákadlo i přesto, že mě ukázky na YouTube nijak zvlášť neoslovily. V živém provedení pak tato rozpolcenost ještě vynikla. Těžko říct, nakolik to bylo zahuhlaným zvukem a jak moc se o to zasloužila samotná hudba, ale dost dlouho jsem se v setu Alchemyst neměl absolutně čeho chytit a celé to znělo jako jeden velký neorganizovaný randál. Někdy v průběhu druhé poloviny setu se ale věci začaly měnit k lepšímu a najednou jsem si uvědomil, že to funguje. Zvuk se trochu vyčistil a zhmotnily se v něm zajímavé riffy a melodie, jež konečně ospravedlnily můj neurčitě dobrý dojem, který na mě Alchemyst dělali prakticky od začátku, a vyšlo najevo, že je to muzika přinejmenším zajímavá. V čem ale Alchemyst skutečně excelovali, to bylo vytváření atmosféry. Během koncertu bylo celé pódium zahalené kouřem a zeleným světlem, v němž se pohybovaly prakticky jen siluety procítěně hrajících muzikantů, což bylo vážně působivé samo o sobě, natož pak v kombinaci se svéráznou hudbou plynoucí z reproduktorů. A když do toho frontman InkantatorKoura (který měl mimochodem obličej namalovaný zlatou barvou) přidal svůj perfektní vokál, člověk by už už uvěřil, že to není koncert, ale nějaká okultní seance. Ačkoli to zpočátku nevypadalo moc slavně, Alchemyst nakonec přeci jen odvedli jak po hudební, tak po vizuální stránce působivé a originální vystoupení, kterým si mě definitivně získali na svou stranu.
H.: Jestli se na loňském ročníku objevila jedna jediná kapela, kterou jsem znovu fakt vidět nepotřeboval, pak to byla zcela jistě ta, která letos dostala pozvánku podruhé. Tímto se omlouvám, ale Tulsadoom se stali jedinou skupinou letošního Phantoms of Pilsen, na níž jsem nešel, neboť traumatický zážitek, jaký jsem si odnesl z loňského vystoupení, mě straší dodnes, takže jsem jaksi nechtěl si to zopakovat.
H.: Set domácí black metalové kultovky Inferno byl zajímavý v tom, že kapela vystoupila bez svého kytaristy Ska-Gula, na jehož místo nastoupil hostující náhradník, jímž nebyl nikdo jiný než náš redakční kolega Stick. Nicméně nutno dodat, že kdo o téhle výměně neměl ponětí, ten to asi ani moc nepoznal, jelikož vzhledem k tomu, v jaké podobě Inferno aktuálně vystupují, tedy zahalení v dlouhých kápích, nebyl na první pohled vidět moc velký rozdíl. A ke cti kolegy – aniž bych mu chtěl jakkoliv mazat med kolem huby – slouží i to, že moc velký rozdíl nebyl ani slyšet, jelikož vše odehrál bez větších problémů… tedy alespoň já osobně jsem si žádných kiksů nevšiml. Důležité ovšem bylo to, že ani tato změna neměla větší vliv na atmosféru samotného vystoupení, které se tak neslo přesně v intencích koncertů Inferno poslední doby – vše patřičně okultní a zlé – v tom dobrém slova smyslu. Zejména vokalista Adramelech působil dost misantropicky, ale v rámci stylu a celého pojetí je to více než v pořádku. Osobně se mi dost líbí, jaký směr Inferno v poslední době nabrali, ta živá prezentace má vážně sílu a s výjimkou Cult of Fire (a možná svým způsobem ještě Gorgonea Prima) se jí aktuálně takřka nikdo v rámci tuzemského black metalu nemůže rovnat. Setlist patřil především posledním dvěma řadovkám “Black Devotion” (“Šepot naděje v slzách krve”, “Svatý jed”, “Oltář zvrhlosti”) a letošní “Omniabsence Filled by His Greatness”, z níž sice zazněly jen dva kusy (“The Firstborn from Murk” a “The Funeral of Existence”), nicméně vzhledem k jejich délce to bylo dostačující. Ze starší tvorby pak samozřejmě nesměly chybět “Pohanské meče”.
Ježura: Inferno jsou jednou z těch domácích kapel, které už nějakou dobu vedu v patrnosti, ale zatím se mi nepodařilo nachomýtnout se k jejich živému vystoupení, takže jsem tentokrát nemohl v sále chybět (na rozdíl od předcházejících Tulsadoom, které jsem naopak vypustil velmi ochotně…). Inferno nezahráli vůbec špatně. Jejich muzika je dobrá sama o sobě a jako taková obstojně funguje i na živo. Takže ano, Inferno mě bavili a není sporu o tom, že předvedli solidní vystoupení. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že jsem čekal maličko víc, a to hlavně co se týče jejich ze všech stran vychvalované prezentace. Jako ano, dlouhatánské kápě, svíce a okultní předměty byly vážně fajn, ale nepřišlo mi to zas až tak výjimečné, aby z toho byli všichni tak na větvi. Co mě dál maličko zklamalo, to byla statičnost instrumentalistů. Samozřejmě neočekávám, že bude black metalová kapela s takovou image, jakou mají Inferno, lítat po pódiu a hecovat diváky, ale nějaké decentní žánrové divadélko by dle mého věci jenom pomohlo. Takhle totiž pánové působili spíš trochu zaraženě, než aby to dělalo dojem hrozivé strnulosti, nebo jaký dojem to dělat mělo. Co mě ale na koncertu Inferno opravdu dostalo, to byl Adramelechův přednes. Nejen že asi jako jediný z kapely v té kápi vypadal vážně mocně, ale způsob, jakým se po pódiu pohyboval, jak se nakláněl nad přední řady… Ten člověk nezpíval, on kázal. A navíc kázal naprosto perfektním vokálem, takže ho byla radost nejen sledovat, ale i poslouchat. Pro Inferno tedy palec nahoru, ale bylo by docela fajn, kdyby mě někdy příště přesvědčili se vší parádou.
H.: Další na řadě je vystoupení, které bylo dost očekávané. Pod názvem Turning Golem se skrývá společné představení (nazývat to koncertem by asi bylo možná trochu zavádějící) skupiny Happy Gorilla Dance Company a norských avantgardních metalistů Vulture Industries. Abych řekl pravdu, tak nějak jsem netušil, co od toho očekávat, ale čekal jsem opravdu dost, což se mi nakonec stalo osudným. Ne, že by bylo vystoupení špatné, naopak bylo opravdu hodně dobré, ale očekávání byla až moc vysoko a upřímně jsem doufal, že mě to sebere ještě víc. Ve výsledku se z toho v podstatě vyvinul koncert Vulture Industries stojící na aktuální řadovce “The Tower”, na jehož pozadí probíhalo menší divadelní představení, kterého se účastnili i samotní muzikanti. Kromě nich se na pódiu a také pod pódiem mezi lidmi pohybovali další tři lidé namaskovaní jako napůl zohyzděná slečna, postarší chlapík v řetězech a kdosi ve skafandru jak z jaderné katastrofy. Ti všichni rozehráli poměrně dost zajímavou hru, jež rozhodně měla něco do sebe a bavila mě, ale prim pro mě pořád hrála hudba, takže v očekávání audio-vizuální euforie jsem dostal “jenom” koncert Vulture Industries s menší přidanou hodnotou. Bylo to fakt dobré, čekal jsem však ještě víc, byť jsou v tom hudebníci (a herci) asi trochu nevinně. Pokud to ale pro někoho byl vrchol festivalu, neměl bych problém to pochopit.
Ježura: Jestli mi u Inferno chyběla trocha nějakého divadélka, následující vystoupení to plně vynahradilo. Na řadu totiž přišlo unikátní představení Turning Golem, na které se z různých směrů snesly jen samé nadšené reakce. Samotní Vulture Industries na svých koncertech odvádějí docela slušné divadlo, ale v kombinaci s choreografií Happy Gorilla Dance Company to dosáhlo úplně nové úrovně, a popravdě, když jsem přemýšlel o tom, jak by šlo dodat koncertu Vulture Industries další rozměr, takhle nějak jsem si to představoval. Vulture Industries zahráli tradičně skvěle, v rámci celého konceptu jim to spolu s triem herců fungovalo vážně dobře a musím pochválit i skvělé nápady jako průchody účinkujících mezi publikem nebo natáčení dění na pódiu i pod ním a živé přenášení tohoto materiálu na obrazovky. Představení bylo zkrátka promakané do posledního detailu a publikum muzikanty i herce po zásluze odměňovalo. Ačkoli jsem ale byl sám velice spokojený, přesto nemohu popřít, že jsem čekal maličko víc. Těžko to ale klást za vinu kapele nebo hercům, když důvody leží mimo jejich sféru vlivu. Prvním důvodem je skutečnost, že v okamžiku, kdy zkombinujete regulérní koncert s divadelním představením, pozornost diváků se nutně rozdělí mezi tyto dvě složky a tím pádem není jednoduché si je užít tak, jak by si je třeba šlo užít samostatně. To je přesně můj případ, a i když jsem se bavil velmi dobře, proti extázi, kterou mi Vulture Industries přichystali loni, to bylo přeci jen o něco slabší (i když musím říct, že songy z nové desky znějí na živo vážně skvostně). V takové konstelaci je pak potřeba, aby byla zejména divadelní část věci předvedena opravdu strhujícím způsobem, a tomu v Plzni zabránily technické podmínky. Bylo jasně vidět, že je to perfektně vymyšlené, choreograficky dotažené a prostě skvělé, ale trochu to dojelo na rozměry a rozložení božkovského pódia, které pro představení takového druhu zkrátka není vhodné. Zdaleka ne vše tedy vyznělo tak skvěle, jaký to mělo potenciál, a na jazyku tak ulpěla lehounká pachuť zklamání. Přesto jsem ale ze sálu odcházel naprosto spokojený a bohatší o další výjimečný zážitek a mít příležitost dát si repete tohoto unikátního představení ve vhodnějších prostorách, nebudu váhat ani minutu.
H.: Pokud se nemýlím, tak black/thrash metalová bruska Aura Noir na našem území vystupovala teprve podruhé. Na rozdíl od koncertu, který Norové předvedli před třemi lety na Brutal Assaultu se tentokrát kytary neujal Blasphemer, nýbrž Carl-Michael Eide alias Czral alias Aggressor. Kapela předvedla doslova nekompromisní nářez od začátku do konce, zpěvák a baskytarista Apollyon nevynechal ani kultovní hlášku “Ugh!”, nicméně i přes veškeré nesporné kvality, které Aura Noir rozhodně měli, o tom žádná, a i přesto, že mě jejich set upřímně bavil, o tom taky žádná, to ani zdaleka nebylo tak silné jako mnohé další koncerty na Phantoms of Pilsen. Jinak se přiznám, že jednoduše nevím, co dál bych k Aura Noir napsal. Apollyon si stoupnul k mikrofonu, Aggressor si vzhledem ke své indispozici k mikrofonu sednul a už to jelo. Rychlé tempo, jeden špinavý riff za druhým, prostě všechno, co si představíte pod škatulkou black/thrash metal. Výsledek byl v tomto případě dost slušný, nikoliv však omračující…
H.: …ten omračující výsledek ovšem nadešel vzápětí s poslední skupinou festivalu. Je jedno, jestli to nazveme třešničkou na dortu nebo použijeme otřepané “to nejlepší na konec”, ale dánská depka Make a Change… Kill Yourself pod vedením Ynleborgaze z Angantyr se z mého pohledu stala jednoznačným a naprosto suverénním králem festivalu. Make a Change… Kill Yourself poslouchám už nějaký ten rok, ale upřímně jsem si úplně nedokázal představit, jak bude jejich muzika znít v živém podání, jelikož jsem byl vždy přesvědčen, že tohle je přesně ten druh hudby, jaký si člověk nejlépe vychutná o samotě, jenže ono to fungovalo i z pódia a bylo to neskutečně intenzivní. Dlouhé monotónní pasáže v podstatě o jednom riffu, pomalé tempo, nemocný řev a jedna kurevsky hutná atmosféra, která se valila z pódia v obrovských proudech a bez milosti pohlcovala. Musím se přiznat, že těsně před začátkem vystoupení se mi zdálo, že pánové vypadají trochu vtipně, baskytarista Vrede snad jako by spadl z kola a hlavní mozek Ynleborgaz pomalovaný obrácenými kříži také působil malinko úsměvně, ale jakmile Make a Change… Kill Yourself spustili, jakýkoliv úsměv se z tváře odporoučel a nezůstaly sebemenší pochybnosti, že tohle bude hodně silné. Jednoduše skvost.
Ježura: Make a Change… Kill Yourself jsem až do závěru Phantoms of Pilsen prakticky neznal a jejich potvrzení na soupisku festivalu jsem vzal jako možnou příležitost na vlastní kůži zjistit, proč o téhle kapele mnozí hovoří v superlativech. Nač to protahovat – pochopil jsem to velmi záhy, protože Make a Change… Kill Yourself předvedli naprosto fenomenální set, který mě úplně semlel. Ynleborgazovy depresivní průpovídky, vizáž druhého kytaristy a basáka, negativistická gesta všech muzikantů… to všechno byly sice jistým způsobem vkusné záležitosti, které k výsledku určitě svým dílem přispěly, ale zcela bezkonkurenčně na první místě zde byla hudba a ta triumfovala na plné čáře. Tohle byl přesně jeden z těch případů, kdy se člověk do muziky úplně ponoří, odfiltruje okolní svět na nezbytné minimum a nechá se unášet, a kdo toto podstoupil (a věřím, že takových lidí bylo v sále plno), muselo se mu nutně dostat opravdu intenzivního posluchačského zážitku, na který se jen tak nezapomíná. Hrálo se dlouho, ale bylo to tak uhrančivé, že bych si celý koncert s radostí zopakoval, jen co se stal minulostí. Neříkám, že v paměti nechovám koncerty, které jsem si užil ještě o něco lépe, ale ten, který Make a Change… Kill Yourself odehráli na Phantoms of Pilsen, si rozhodně zaslouží přívlastek strhující.
Závěr:
H.: Ačkoliv se může zdát, že jsem tentokrát kapely v reportu chválil o něco méně než v loňském roce, a tudíž by se mi mělo sedmé vydání Phantoms of Pilsen líbit o něco méně, ve skutečnosti bych nic takového netvrdil, jelikož mně osobně přišel letošní ročník minimálně na stejné úrovni… nebo přinejmenším já osobně jsem si ho užil minimálně stejně. I když jsem ne všechny vystupující chválil až do nebes, je nutné zdůraznit, že opravdu slabší koncert byl vlastně jen jeden (Hailstone) a vyloženě slabý ani jeden. Je pravda, že bylo pár účinkujících, od nichž jsem toho čekal trochu víc (Aura Noir, Koldbrann, Vulture Industries, Avenger), ve všech těchto případech však stále šlo o hodně dobrá vystoupení. Naopak na vrcholu, kde nemám vůbec nic co vytýkat, z mého pohledu stanula jednoznačně trojice Nargaroth, Selbstentleibung a Make a Change… Kill Yourself, v těsném závěsu následovaná Endstille, Inferno a Fen. Rozhodně toho nebylo málo a zcela jistě bylo k vidění dost zajímavých vystoupení.
H.: Největší škraloup akce – za nějž ovšem nikdo z lidí zainteresovaných ohledně festivalu nemůže – se pro mě stalo odpadnutí skupin Gehenna, Temple of Baal, Throne of Katarsis a Paragon Belial. Zejména na Throne of Katarsis a Gehenna, kteří pro mě byli až do svého odstoupení asi tím největším tahákem Phantoms of Pilsen, jsem se speciálně těšil. Samozřejmě to nejde vyčítat pořadatelům, když za to nemůžou, to by dělal jen vůl, ale i tak jsem si musel postěžovat, protože je to obrovská škoda. Minimálně Gehenna, jejichž desky z 90. let jsou doslova klenoty, bych viděl strašně rád.
H.: Ovšem zpátky k tomu, co doopravdy bylo. Evergreenem každého festivalového reportu samozřejmě bývá zhodnocení kvalit pivního moku, tak pojďme na to. Svijany jsem si dal jedny a podruhé už jsem to nezopakoval, z čehož si asi dokážete odvodit, jak moc dobré byly. Nakonec jsem skončil u Herolda, který sice taktéž nebyl úplná hitparáda, po níž by se všichni fajnšmekři světa ještě měsíc olizovali až za ušima, ale bylo to v normě a příjemně pitelné.
H.: Co se organizační stránky týče, osobně jsem žádný problém nezaznamenal. Je sice pravda, že jsem žádný vysloveně nehledal, ale i tak je to samozřejmě dobře. Všechny časy se dodržovaly, což je sympatické, člověk se tak podle rozpisu opravdu mohl orientovat. Osobně vážně nemám rád, když je program pouze orientační a je v něm taková sekera, že odpovídá maximálně pořadí kapel a někdy ani to ne. Další palec nahoru za stále trvající zákaz kouření v sále, což je doslova super (tak moc, že jsem dokonce přemýšlel, jestli “super” nenapsat velkými písmeny). Tím víc, že to drtivá většina lidí respektovala, a když už se našel někdo, kdo si stejně zapálil, tak mu to některý z organizátorů v červených trikotech přispěchal zhasnout.
H.: Celkově o Phantoms of Pilsen nelze hovořit jinak než jako o velmi povedené a hlavně po všech směrech sympatické akci. Nechci to zbytečně přehánět a znít jako nějaký anální alpinista, ale festival byl v sedmém roce svého působení na skvělé úrovni takřka po všech stránkách. Rozhodně se dá říct, že letošní ročník měl hodně silnou sestavu, byl parádně zorganizovaný, přesto si stále dokázal udržet punc toho nezbytného undergroundu a je na něm vidět, že se jedná o akci pro radost, pro lidi a hlavně pro muziku. Ne pro prachy. A to je beze srandy chvályhodné.
Ježura: Abych se přiznal, na soupisce letošních Phantoms of Pilsen nebylo jediné jméno, které by pro mě bylo vyloženým tahákem, a navíc bylo docela zřetelné, že proti loňskému nebo předloňskému ročníku znatelně přibylo čistokrevného black metalu. Black metal mám sice rád, ale zase nemůžu tvrdit, že bych žral všechny jeho formy a interprety, takže i proto jsem letošní ročník pojal spíše relaxačně s tím, že si určitě trochu rozšířím obzory. I přesto mi ale Phantoms of Pilsen nabídl řadu výborných zážitků, ze kterých musím vypíchnout zejména trio Make a Change… Kill Yourself, Selbstentleibung a Endstille, což jsou všechno kapely, od kterých jsem před festivalem slyšel v lepším případě jednu skladbu na YouTube. Opět se tedy potvrdilo, že co do výběru kapel se lze na Phantoms Crew plně spolehnout, i když se zrovna nestrefí do vašich oblíbených spolků.
Ježura: Dál nemám moc co dodat, protože kolega to shrnul dost vyčerpávajícím způsobem, takže jen v rychlosti. Organizace tradičně bezchybná, zázemí adekvátní, ceny občerstvení přijatelné. Pravda, zvuk letos nebyl skvělý úplně celou dobu, jako se to podařilo loni, ale na české poměry to byl pořád hodně solidní nadprůměr, kterému pár drobností rád odpustím. Za zmínku možná stojí ještě fakt, že letošní ročník Phantoms of Pilsen přilákal velký počet zahraničních návštěvníků. Nic proti tomu, ale je trochu škoda, že si domácí publikum nechá takovou akci ujít, navíc za cenu, která je vzhledem k obsazení a ojedinělé atmosféře zatraceně férová…
Ježura: Ačkoli jsem tedy letos do Plzně vyrazil prakticky na blind, neodjížděl jsem ani trochu zklamaný – ba naopak. Navíc jsem se opět utvrdil v tom, že jsou Phantoms of Pilsen unikátní akcí svého druhu a co víc, díky úsilí organizátorů se rok od roku daří nastavenou laťku zvyšovat nebo alespoň nepodlézat, za což si vzhledem k nevýdělečnému charakteru celého podniku zaslouží velkou poklonu. Co dodat? Snad obligátní “za rok na shledanou”, protože návrat na Božkov už je tak trochu jako návrat domů…
H.: Těžko říct, ale možná již někteří z vás zachytili nějaké neurčité zprávy o tom, že ve dnech 25. a 26. října proběhly jakési volby do nějaké té politiky či co. My jsme se ovšem s jedním nejmenovaným kolegou Ježurou (jeho texty kurzívou) radši vydali volit nejlepší kapelu už sedmého ročníku plzeňského festivalu Phantoms of Pilsen, který se po loňském rozšíření na dva dny letos dočkal hned tří dnů, z nichž ten první byl čtvrteční rozjezd v jednom z místních klubů, kde vystoupily domácí formace Mortifilia, 1000 Bombs a Kill! Kill! Kill! a Němci Stagewar. Toho jsme se však naneštěstí neúčastnili, takže hurá na hlavní program…
H.: Jakkoliv byl náš příjezd naplánován s inteligentní časovou rezervou, přesně dle našeho neskonalého štěstí se všechny spoje, které se mohly opozdit, opravdu opozdily a všechny spoje, které nám mohly ujet, nám také ujely, tudíž jsme nakonec byli rádi za stihnutí alespoň druhé poloviny úvodní německé party Hailstone… ačkoliv o německém původu jejich zpěváka by se s vámi kdejaký příznivec extrémních pravicových filozofií nejspíš docela hádal. Ale dosti politicky nekorektních vtipků, pojďme na muziku. Hailstone předvedli melodičtější asi death metal, ale žádný zázrak to tedy nebyl. Živě to chlapcům sice relativně šlapalo, sem tam se objevila trochu chytlavější pasáž a také nutno uznat, že se zrovna nešetřili a snažili se odvést dobrý výkon, ale hudebně to bylo takové bezpohlavní, dost upřímně pochybuji, že by Hailstone dokázali bavit i z alba, nehledě na fakt, že podobně znějících kapel jsou tu mraky. Jasně, rozhodně od takové skupiny neočekávám nějaké originální a avantgardní orgie, nicméně nějaký ksicht nebo charisma by od věci nebyly.
Ježura: Je pravda, že Hailstone nijak zvlášť záživnou muziku nehrají. Musí se ale nechat, že živě to něco do sebe určitě mělo a kapela rozhodně nezaslouží žádnou zásadní kritiku. Krapet o ničem muziku Hailstone vyvažovali opravdovým zápalem pro věc (zpěvák se opravdu nešetřil a šlapal do toho ze všech sil) a už jen proto jsem si z jejich setu odnesl poměrně sympatický dojem – jakkoli mě krom pekelného nasazení vlastně ničím skutečně nezaujali.
H.:Že vážně lze dělat zajímavou a zábavnou muziku, aniž byste byli jakkoliv originální, dokázali hned následující Švédové Spasmodic. Jejich oldschool death metal severského střihu snad neviděl neotřelost ani z rychlíku a v nadsázce by se i dalo říct, že žádný postup, který během setu Spasmodic zazněl, nebyl z jejich hlavy, přesto to však mělo koule. Kapela nastoupila ve sjednoceném stejnokroji v podobě černých košil s vlastním logem na prsou a také měl každý člen konopnou oprátku kolem krku; nikdo se na nic moc neptal, jen spustili ten svůj dřevní death a drhnuli ho ve vysokém tempu až do konce. Největším mínusem jejich koncertu byla absence bubeníka, takže bicí jely jen ze samplu, což mi přijde jako škoda, jelikož s živým nástrojem by to podle mě zabíjelo ještě více. Ale i přes tento menší handicap to bylo super.
Ježura: Spasmodic tu kolega dost vychválil a já s ním v zásadě souhlasím, jen bych to neviděl v až tak zářivých barvách. Přesto jsem se od chvíle, kdy jsem změnil postavení a přesunul se do míst s lepším zvukem, příjemně bavil, protože Spasmodic zahráli opravdu slušně. I když se celá kapela vážně snažila, setu dodával šťávu zejména zpěvák. Rozdíl mezi jeho až grindovým vokálem, kterým zpíval, a jemným, skoro dětským hláskem, kterým mezi skladbami pronášel průpovídky typu “Strawberry”, byl zkrátka okouzlující. A ty oprátky místo kravat byly vážně slušivé, jen co je pravda.
H.: Německé black metalové komando Endstille se na Phantoms of Pilsen představilo již v pětičlenné sestavě, když v nedávné době do svých řad přijalo druhého kytaristu se jménem B. Killed. Nejsem si jistý, jestli to bylo úplně dobré rozhodnutí, jelikož se mi zdálo, že když první kytarista Lars Wachtfels (jenž jen tak mimochodem ještě společně s bubeníkem Mayhemic Destructorem vystupoval na rozdíl od zbylých kolegů bez paintu) hrál melodie, tak trochu zanikaly, přestože zvuk byl v pořádku, nicméně ve výsledku jsem zjistil, že je to jen kosmetická vada, protože jsem si Endstille vážně užil i tak a hodně se mi jejich vystoupení líbilo. Ačkoliv mě štve, že jsem neměl možnost vidět kapelu ještě s původním vokalistou Iblisem, aktuální frontman Zingultus se ukázal být člověk na svém místě a jeho výkonu nešlo vytknout vůbec nic, neboť svoje vokální běsy chrlil opravdu zodpovědně. Během koncertu zazněly věci jako například “Anomie” nebo “Depressive / Abstract / Banished / Despised”, docela příjemně mě překvapil i jeden pomalejší kus, jelikož jsem myslel, že Endstille se v živém provedení zaměřují pouze na ty agresivní vály, jichž je v jejich tvorbě přece jenom většina. Rovněž se objevila jedna ukázka z chystané desky “Kapitulation 2013”, tuším, že šlo o “The Refined Nation”, nešálí-li mě paměť; každopádně prý šlo o vůbec první akci, kde Endstille něco z novinky zahráli. V neposlední řadě také Zingultus jednu skladbu, “Ripping Angelflesh”, věnoval zesnulé baskytaristce LSK z Hell Militia.
Ježura: I když jsem je do té doby znal jen z vyprávění, Endstille na Phantoms of Pilsen ve všech ohledech zúročili svůj status potenciálního černého koně festivalu a předvedli první opravdu výbornou show dne. Jejich image se ukázala být sympatickým průnikem trve a non-trve přístupu, takže jen lehce dokreslovala samotnou hudbu, která zafungovala na výbornou, a prostory božkovské hospody se tak zaplnily parádní žánrovou atmosférou, již Endstille dokázali vyčarovat. I v tomto případě musím vyseknout poklonu zpěvákovi Zingultusovi, jehož vokál zněl skvěle ve všech polohách, co jich jen předvedl, a díky své zarostlé vizáži a mohutné postavě působil vážně mocně, což v kombinaci s jeho působivým přednesem a výrazem dodalo koncertu nezanedbatelnou dávku tak důležité autenticity. Endstille mě zkrátka opravdu potěšili a předvedli koncert, který to při závěrečném bilancování dotáhnul do mé osobní Top3 festivalu.
H.: Black metalového kormidla se ujímají Norové Koldbrann, na něž jsem se také docela těšil, a přestože byli dost dobří, v přímém souboji s Endstille to jsou právě oni, kdo podle mě skončil na druhém místě, ale to do jisté míry může být dáno tím, že i ve studiové podobě mi více sedí právě Němci. Ale i tak syrový nářez Koldbrann dost bavil, rozhodně měl dost co do sebe a rozhodně jsem rád, že jsem skupinu konečně viděl – tím spíš, že se jednalo o předposlední koncert, na němž s Koldbrann ještě hrál dlouholetý baskytarista Stian Johnskareng. Norové zvolili ukázkový model best of setu a hráli ze všech svých řadovek, čili byla jak novější trochu promyšlenější forma z letošní “Vertigo”, tak i staré hnusy z “Nekrotisk Inkvisition”, které ovšem bez zpraseného zvuky zněly docela nezvykle; objevil se ovšem i vál “Opium Fields Forever” z EP “Stigma: På kand med livet”. Samo o sobě bylo vystoupení Koldbrann dost dobré a hodně sympaticky smrdělo starou školou, avšak v poměrně silné konkurenci to rozhodně nebyl jeden z vrcholů akce.
Ježura: Se stejnými opatrnými nadějemi jako k Endstille jsem vzhlížel ke Koldbrann, kteří byli na programu další. Na rozdíl od Němců mě ale norská black metalová smečka nijak zvlášť neuchvátila. Důvod je prostý a podobně jako v kolegově případě je jím samotná hudba. Z desky Koldbrann neznám a naživo se jim prostě nepodařilo přesvědčit mě o tom, že bych na tom měl cokoli měnit, takže se z mé strany žádných velkých ovací nedočkali – holt sto lidí, sto chutí. Přesto jsem ale v sále vydržel po celou dobu setu už jen z úcty ke kapele, jež jinak odvedla dobrý výkon, s nímž museli být fanoušci Koldbrann výsostně spokojeni.
H.: Podobný výběr z celé své dosavadní tvorby zvolili i Britové Fen, kteří byli na letošním black metalově zaměřeném ročníku snad jediným nečistokrevným black metalem. Pokud si dobře vzpomínám, i oni hráli ze všech svých alb, například z letošní “Dustwalker” tuším zazněly třeba “Consequence” nebo “Hands of Dust”. Rozjezd Fen byl trochu pomalejší, ale čím déle jejich koncert trval, tím víc nabíral na síle a tím více vtahoval do sebe. I přes civilní vystupování všech tří členů se atmosféra dala v podstatě krájet, a jakkoliv jsem si až doteď myslel, že je muzika Fen spíše poslechovou záležitostí doma do sluchátek, živě to nakonec fungovalo možná ještě lépe než ze samotných alb. Obzvláště bych ocenil instrumentální výkony všech tří zúčastněných – Grungyn hrál na baskytaru opravdu nápaditě procítěně, The Watcher zvládal s naprostým přehledem kouzlit typické kytarové plochy i zpívat, asi nejvíce mě však zaujal excelentní přednes bubeníka Derwydda, který na pódiu písně posouval kupředu, a trochu mi i přišlo, jako kdyby je místy oproti studiovým předlohám vyšperkoval, jelikož z desek mě bicí linka Fen nikdy nebavila takhle moc, jako tomu bylo na Phantoms of Pilsen.
Ježura: Přestože jsem si zatím po hříchu neudělal čas na to, abych dopřál Fen nějakou tu hodinu soustředěného poslechu, jejich koncert byl potenciálně nejzajímavější událostí večera a sliboval jsem si od něj hodně – a zřejmě proto jsem ze začátku moc unešen nebyl. Čím víc se ale vystoupení blížilo závěru, tím víc se můj dojem z něj blížil kýženému ideálu. Nechci tu opisovat od kolegy, ale koncert opravdu perfektně gradoval a závěrečná čtvrthodinka už byla hodně silným posluchačským zážitkem. Zadumaný charakter a naléhavost muziky spolu s ohromným zápalem samotných Fen dohromady vyčarovaly parádní atmosféru, která toto vystoupení v mých očích katapultovala jen nepatrný kousek za výborné Endstille. Takhle to vypadá, když kapela člověka přesvědčí o tom, že by měl její tvorbě věnovat více pozornosti!
H.: Žánrový odskok od black metalu do vod death metalu obstarali Švédové Demonical, kteří – podobně jako dříve Spasmodic téhož dne – předváděli ukázkové cvičení na téma severského oldschool death metalu. Nutno uznat, že Demonical hoblovali s takovou vervou, až se jim od nástrojů skoro prášilo, a rozhodně bylo poznat, že to pánové mají v malíku, tudíž se po všech stránkách jednalo o intenzivní a drtivý death metalový nášup, který svým mocným chropotem diktoval Sverker Widgren. Všechno bylo v naprostém pořádku a vystoupení nešlo vytknout zhola nic. Na druhou stranu se ovšem musím přiznat, že díky družnému hovoru jsem na koncert Demonical dorazil až někdy v polovině hracího času, až do konce jsem se sice bavil dost dobře, ale nejsem si jistý, jestli bych mě to takhle bavilo, kdybych tam byl celých 50 minut. Nicméně těžko mohu soudit, tudíž i Demonical ode mě nezaslouží nic jiného než pochvalu.
H.: Závěr prvního dne patří jednomu ze dvou papírových headlinerů Phantoms of Pilsen, kultovním Němcům Nargaroth okolo kontroverzní hlavní postavy Kanwulfa (i když teď už by se mu vlastně mělo říkat Ash, když v roce 2007 přestal původní pseudonym používat). I přes zákaz focení kapely se Kanwulf pro jistotu dostavil zahalený v kukle, aby nebyl vůbec poznat. Nejen kuklou je ovšem hlavní mozek Nargaroth živ, tudíž samozřejmě nesměl chybět ani obligátní nůž, s nímž Kanwulf v průběhu několika skladeb máchal. Hned na začátek Nargaroth svou hodinu načali kultovní “Black Metal ist Krieg”, zdaleka to ale nebyl jediný starší vál, který zazněl… popravdě řečeno – i když ruku ani přirození do ohně bych za to nedal – se mi vlastně zdálo, že Nargaroth snad nepředvedli jediný novější song (z posledních dvou alb “Spectral Visions of Mental Warfare” a “Jahreszeiten” nezaznělo nic zcela určitě) a hráli jen staré kusy především z prvních dvou desek. Rozhodně se také sluší zmínit, že přibližně v polovině setu se rovněž objevily dvě předělávky legendárních skladeb, jmenovitě “War” od Burzum a “Freezing Moon” od Mayhem. Samotná živá sestava vše odehrála v pořádku, ale největší díl pozornosti měl stejně Kanwulf, jenž se dle mého skromného názoru postaral o suverénně nejlepší vokální výkon prvního dne. Hned jak v prvních vteřinách spustil “Black Metal ist Krieg!”, tak jeho ječák naprosto vraždil. I když budu asi jeden z mála – protože co jsem tak koukal, moc dalších lidí z koncertu dva metry do vzduchu radostí neskákalo – ale pro mě osobně Nargaroth předvedli jednoznačně nejlepší páteční vystoupení a jeden ze tří vrcholů celého festivalu.
Ježura: Co se Demonical týče, tak ačkoli jsem se na ně docela těšil, dal jsem nakonec přednost onomu družnému hovoru, který kolega právě kvůli Demonical nakonec opustil, a z jejich oldschoolového setu jsem slyšel akorát to, co se ozývalo ven ze sálu. Škoda, znělo to dost dobře… Po Demonical už na páteční soupisce zbývali kultovní Nargaroth, které jsem si nenechal ujít vlastně jen kvůli tomu, že jsou kultovní a že byli pátečním headlinerem. A stejně jako v případě Koldbrann mě ani tohle vystoupení nijak extra neoslovilo. Raw black, který razí právě Nargaroth, mi moc neříká, takže jsem tam tak postával, přemýšlel o hromadě jiných věcí a po očku sledoval zakukleného Kanwulfa, jak mává kudlou a párá přítomné vážně skvostným vokálem, o němž už padlo slovo výše. Nargaroth hrají hudbu, s níž je potřeba se nejdřív ztotožnit, aby si ji člověk mohl plně užít. To se u mě zatím nestalo, takže zde mohu jen prohlásit, že jejich vystoupení sice nemám co vytknout, ale že by mě kdovíjak bavilo, to zase taky ne. Ale “Black Metal ist Krieg” byla vážně pecka, to se musí nechat.
H.: O zahájení druhého dne se postarala pořádající Panychida, která dle očekávání odvedla na domácí půdě svůj velice solidní standard. Vystoupení bylo zábavné a dost rychle uběhlo, rozhodně ne však jen z toho důvodu, že si kapela sama pro sebe vyhradila úplně nejkratší čas celého festivalu. Jako vrchol setu bych označil asi skladbu “Rod Havrana”, jež zní v živém provedení vskutku parádně. V počas posledního songu, kdy vystoupení logicky mělo gradovat ke skvělému závěru (k čemuž bylo našlápnuto více než dobře), však Panychidu potkala stejná nepříjemnost jako úvodní kapelu pátku – technika opět zradila a tentokrát to odnesla vypadnutá kytara Honzy Vaňka, který se ji ani nesnažil zpátky zprovoznit a radši se vydal pod pódium mezi lidi. Jakkoliv je však ztráta jedné kytary opravdu znát, i tak se stále jednalo o velice příjemný koncert na začátek sobotního programu.
Ježura: Jakkoli jsem si z loňského vystoupení Panychidy odnesl spíš průměrné dojmy, tentokrát to pánové rozbalili ve velkém stylu. Perfektní zvuk, vynikající nasazení, prostě všechno v nejlepším pořádku. V setlistu dostaly dostatek prostoru skladby z EP “Woodland Journey”, zazněla i “Running out of Rules” z debutu a došlo pochopitelně i na zástupce druhé řadovky. K dokonalosti chyběla snad jen její titulní hymna “Moon, Forest, Blinding Snow” a také lepší Vlčákovo frázování, protože mi přišlo, že v jedné skladbě (tuším, že to byl “Rod Havrana”) trochu nestíhal. Ale ruku do ohně bych za to nedal a možná mu křivdím. Tak či onak jsem si odnesl dobrý dojem, který nepokazil ani onen technický problém. Všechno totiž zachránil druhý kytarista Sinneral, který se za plného hráčského nasazení vypravil za Honzou Vaňkem mezi lidi, a celé vystoupení korunoval neočekávaným, ale o to příjemnějším způsobem.
H.: Při vší úctě k ostatním účinkujícím musím přiřknout titul nejlepší české kapely na Phantoms of Pilsen 6 moravským Žrec. Musím se přiznat, že se mi tito chasníci doposud živě vyhýbali (nebo snad já jim?), nicméně premiéra dopadla tak výtečně, že jsem to ani nečekal. Obzvláště bych vyzdvihl neskutečně lahůdkové provedení čistých vokálů jak v podání Ingvarra, tak i Marvina; dokonce bych si dovolil tvrdit, že minimálně tenhle večer (toho času spíš vlastně ještě odpoledne) to pánové odzpívali snad ještě lépe než na desce, až bych se nebál říct, že za celý víkend nikdo jiný lepší čistý zpěv nepředvedl. Abych ovšem nekřivdil ostatních členům skupiny, i oni samozřejmě podali velice dobrý výkon, protože kdyby ne, nebylo by vystoupení Žrec tak výborné, jak ve skutečnosti bylo. Pro mě osobně asi druhá nejlepší kapela soboty.
Ježura: To já ze Žrec až tak nadšený nebyl, ale ani tak jim nemohu upřít opravdu povedené vystoupení. V porovnání se starší tvorbou na mě nejvíc zapůsobily skladby z desky “Paměti” a třeba se teď konečně dokopu k jejímu poslechu. Jak vidno, domácí folk/pagan metalová scéna má hodně co nabídnout.
H.: Českou štafetu přebírají Brňané Heiden, u nichž rozhodně není přehnané tvrdit, že mezi hudebními atmosférami patří v rámci České republiky k absolutní špičce. Aby však nevznikla nějaká mýlka, když v článku stále zdůrazňuji český původ, rozhodně ani jednu z domácích skupin nepovažuji za nějak méněcennou vůči “těm venku” a speciálně o Heiden to platí obzvlášť. Tato formace patří mezi ty, jež nepotřebují dělat na pódiu nějaké vylomeniny či takzvanou show; prostě stačí, když pánové přijdou a začnou hrát, protože samotná jejich hudba mluví sama za sebe a její atmosféra je opravdu úžasná. Jen jediné rýpnutí, které si neodpustím, směřuje k setlistu, protože Heiden na koncertech v poslední době hrají pouze z novinky “Dolores”, což na jednu stranu samozřejmě chápu (už jen z toho důvodu, že starší tvorba je dost jinde) a nic proti tomu nemám, jelikož je to skvělé album, nicméně alespoň skladby z “Obsidian” bych ještě opravdu rád slyšel živě. Je však pravda, že to je moje osobní věc, samotné vystoupení bylo velmi povedené a nemohu proti výkonu Heiden říct jediné křivé slovo.
Ježura: Heiden – kapela, na kterou od vydání alba “Dolores” nedám dopustit. V Plzni se mi konečně podařilo přimotat se také k jejich živému vystoupení a pánové moje očekávání nezklamali. Tedy, jednu drobnou výtku bych přeci jen našel. Proti studiové podobě, kterou mám naposlouchanou opravdu pečlivě, mi sem tam přišlo, že Kverd zpíval maličko jinak, než jak jsem zvyklý (asi nejvíc to bylo znát v mojí milované “Dnešní noc je žena”). Nešlo však o nic zásadního a koncert jsem si užil i tak – snad i proto, že jsem starší tvorbě Heiden zatím po hříchu nevěnoval potřebnou pozornost, takže mi na rozdíl od H. vůbec nevadilo, že krom skladby “Živý?” zazněl výhradně materiál z “Dolores”.
H.: Docela očekávaná věc – tedy alespoň pro mě – byl koncert Din Brad, což je čistě folkový projekt členů Negură Bunget, konkrétně v Plzni se na pódiu objevili (podle funkcí v domovské kapele) bubeník Negru a klávesistka Inia Dinia. Byl jsem upřímně zvědavý, jak se s prezentací hodně intimní hudby poperou živě, nutno však říct, že to rozhodně nebylo špatné. Byť jsem čekal o malinko víc, stále se svým způsobem jednalo o docela překvapivě příjemný set, který i přesto, že samotná muzika tak povětšinou nezní, působil docela přátelsky a odpočinkově… možná to snad bylo díky kontrastu s okolními metaly. Rozhodně se mi ale představení Din Brad líbilo, určitě mnohem víc než pozdější vystoupení samotných Negură Bunget… vystoupení Din Brad totiž mělo atmosféru, všichni v publiku bez hnutí zírali na pódium a rumunská nálada byla v sále vážně cítit, samotná Negură Bunget toto ale nedokázala ani v nejmenším… vlastně i celé počínání Din Brad je mi mnohem sympatičtější než to, co se v současné době děje pod jménem Negură Bunget, ale jak již bylo řečeno u Dordeduh, k tomu se ještě dostaneme později…
Ježura: Z Din Brad jsem si odnesl kapku rozporuplný dojem. Muzika je to bezesporu dobrá, ale asi mě nezastihla v náladě, která je k docenění takového koncertu zapotřebí. Celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že mi celí Din Brad ke zbytku lineupu moc nepasují a snaží se vysílat na jiné vlně, než na kterou jsem byl naladěn, takže jsem ani nemohl podlehnout vytvářené atmosféře, což je u živého podání atmosférické hudby dost zásadní problém. Pozitivní ohlasy ze všech myslitelných stran mě ale utvrzují v přesvědčení, že byl tentokrát problém na mé straně a nikoli u Din Brad.
H.: Na tomto místě bych rád zdůraznil, že prozatím všech jedenáct skupin, jež se až do této chvíle na Phantoms of Pilsen 6 představily, se mi opravdu upřímně líbily a všechny koncerty do jednoho musím i přes menší dílčí neduhy jen a jen chválit. Avšak to se změnilo s příchodem Rakušanů Tulsadoom, kteří byli další kapelou, jež se na soupisku dostala na tu nejposlednější chvíli. Chtěl bych věřit tomu, že tenhle přehmat vznikl jen díky tomu, že pořadatelé už prostě nestačili v tak krátké době sehnat adekvátní náhradu za odpadnuvší Hromovlad, protože Tulsadoom byli opravdu děs a hrůza. Hudebně ještě s obrovským sebezapřením dejme tomu, průměrný thrash/heavy metal bych ještě skousnul, přestože se mezi ostatní poměrně inteligentní kapely hodil mnohem méně než nemetaloví Din Brad, ale co do prezentace to byla naprostá šílenost. Už dlouho, hodně dlouho jsem neviděl někoho, kdo by svým gay-levelem dokázal konkurovat i legendárním Manowar, ale Tulsadoom to zvládli. Jejich punčocháče by se s klidem uživily na natáčení filmu Robina Hooda z roku 1938, k tomu byli jednotliví členové navlečení v jakýchsi kožešinách, pláštích, kožených brněních… nevím, zdali se dá tohle považovat za barbarský thrash, jak Tulsadoom sami sebe označují, já osobně bych to označil spíše za hovadinu, která by měla hrát maximálně tak na pódiu klubu Modrá ústřice… minimálně basák Rick Thunder by se tam vážně neztratil. Abych se ale aspoň trochu ještě věnoval hudbě, což je přece jenom v rámci reportu stěžejní, zmíním, že v kontextu následujících minut byla jako intro setu zprzněna geniální kompozice “Anvil of Crom” ze soundtracku kultovního snímku “Conan the Barbarian”; v průběhu koncertu pak ještě zazněla předělávka “One by One” od Immortal a při vší úctě to bylo neskutečně strašné, až jsem po většinu času přemýšlel, jestli to je opravdu to, co si myslím. Jednoznačně největší (a vlastně jediná opravdová) sračka festivalu.
Ježura: Já, ač jsem od Tulsadoom očekával opravdu monstrózně špatné vystoupení, musím nakonec s H. tak trochu nesouhlasit. Jistě, kapela se honosí tak příšernou image, že se každý pohled na pódium rovnal opravdu silnému utrpení, ale musí se nechat, že se svým energickým heavy/thrashem odvedli opravdu dobrou show, která vyloženě sváděla k nějakým kotelním hrátkám. Není tedy divu, že se na Tulsadoom sešel snad největší dav letošních Phantoms a odměnil muzikanty suverénně nejbouřlivější odezvou, kterou mohu nejen v kontextu akce nazvat hromovou.
H.: Členové Negură Bunget nebyli jediní, kdo si dal na Phantoms of Pilsen 6 hned dva koncerty. V pátek jako Kozeljnik, v sobotu v téměř stejné sestavě jako The Stone. Na tuhle asi největší akvizici podzemního metalu ze Srbska jsem se dost těšil, ale koncert zůstal o chlup za mým očekáváním. Ne že by The Stone zahráli špatně, to vůbec, Srbové to naopk odehráli velice dobře a některé vály zabíjely více než dost (obzvláště se mi živě líbily songy z loňského alba “Golet”), ale přece jenom jsem od takového do jisté míry i kultovního jména čekal o trochu více. Neříkám ovšem, že by mne to nebavilo, určitě to bylo dobré, v porovnání s Kozeljnik z předcházejícího dne o poznání přímočařejší a v rámci žánru mnohem klasičtější, čemuž odpovídalo i chování frontmana, jímž už samozřejmě nebyl samotný Kozeljnik, jenž v The Stone hraje na kytaru, ale Nefas, který se svými řetězy působil o dost misantropičtěji. Zajímavá mi ale na celém vystoupení přišla ještě jedna věc – The Stone totiž byli jedinou kapelou, jež vystupovala ve warpaintu, což je na vesměs black metalovém festivalu docela vtipné. Ale jinak tento druhý mini-souboj vyhrál projekt Kozeljnik.
Ježura: K The Stone jsem přistupoval se stejným očekáváním jako k jejich druhé inkarnaci – projektu Kozeljnik. A podobně jako Kozeljnik mi i The Stone předvedli velmi solidní black metalovou show, které nechybělo nic, co k takové muzice patří. Všichni muzikanti se opravdu snažili, v čemž vyloženě exceloval basák Usud, jehož zápal pro hru by mohl posloužit za vzor kde komu. Jediné, co na vystoupení The Stone trochu zamrzelo, byl znatelné zkrácení setu, k němuž se přikročilo po snad dvacetiminutové sekeře, se kterou kapela začala hrát [za což si ale může trochu sama kvůli setsakra dlouhé zvukovce – H.]. Škoda, dva nebo tři songy navíc bych určitě ocenil.
H.: Jestliže první den vyhráli Secrets of the Moon, pozici vrcholného vystoupení sobotního programu si pro sebe s naprostým přehledem uzmuli Norové Vulture Industries, kteří to v Plzni mají rádi (ostatně s výjimkou pořádající Panychidy snad na Phantoms of Pilsen nikdo nevystoupil víckrát – Vulture Industries jsou však ten druh skupiny, která nejspíš nikdy neomrzí, tudíž její opakování nevadí), a Plzeň má zase ráda je – málokdo měl totiž za celý víkend srovnatelnou odezvu z publika. V tomto případě to ale bylo více než zasloužené (na rozdíl třeba od Tulsadoom, na něž lidi pařili jak diví, přestože to byl hnůj), protože hudebníci podali opravdu skvělé výkony, zejména pak zpěvák Bjørnar Nilsen, jenž mezi frontmany neměl na festivalu konkurenci a za své showmanství si nezaslouží nic jiného než plný počet bodů. Avšak nejen díky němu, ale i díky ostatním členům byl koncert tak nějak příjemně šílený, ale stále vážný, velice energický, nikoliv však nějak lacině hopsavý, vždy ovšem po všech stránkách skvělý. Bomba!
Ježura: Tahle norská avantgardní banda byla asi největším lákadlem, které si pro mě pořadatelé letošních Phantoms připravili, a já se dost bál, jak hudba, kterou mě Vulture Industries uchvátili na obou albech, zafunguje naživo. Zafungovala skvěle. Od prvních taktů se jednalo o tak neuvěřitelně našlapané vystoupení, že jsem nestíhal valit oči. Pološílený a takřka divadelní výstup, který předvedl Bjørnar Nilsen, nesnesl nic než absolutorium, a když se maestro zpěvák během poslední skladby dokonce vypravil mezi lidi, extáze byla dokonalá. Za mě nejlepší vystoupení celého festivalu a další z řady geniálních koncertů, kterých jsem měl tu čest se zúčastnit.
H.: Festival se již pomalu chýlí ke svému konci a na pódium se již potřetí chystá rumunská skupina, tentokrát tolikrát zmiňovaná Negură Bunget, která, jak jsem již dvakrát naznačil, předvedla trošku rozporuplný set. Současní členové, jimiž se bubeník Negru obklopil, se mohou snažit, jak chtějí, ale – částečně ani ne vlastně vinou, zčásti ale i tou – na to, čím kdysi Negură Bunget bývala, nikdy nedosáhnou. Tahle skupina totiž svého času byla na scéně malým zázrakem a doslova zjevení, malý velký klenot odněkud z konce světa uprostřed divokých transylvánských hor, výjimečná hudba s nadpozemskou atmosférou, ale to všechno už je prostě pryč a po všeobecně známém personálním zemětřesení se kouzlo vypařilo. Zdá se mi, že noví členové prostě nechápou, o čem Negură Bunget byla, ten tam je nějaký mystický zážitek, který ta muzika dokázala zprostředkovat (zcela vážně), dnes kapela sama sebe degradovala na pozici docela obyčejné formace, jež se snaží posluchače opíjet rohlíkem. Například jen samotné vystupování mě neskutečně irituje, protože třeba nucení lidí skandovat “hej, hej” a tleskat do rytmu je u takové muziky prostě něco, co mně osobně zážitek absolutně kazí, nic takového by tam být nemělo a k tomu, o co se Negură Bunget (dnes již jenom) snaží, se to neuvěřitelně nehodí. Další věcí je, že i samotný přednes skupiny už je prostě… divný. Není v tom ta duše, která zde bývala stěžejní. Například na závěrečné “Țesarul de Lumini” z alba “Om” (tj. ještě z doby staré sestavy), která je na desce naprosto geniální skladbou, se jasně ukázalo, jak to dnes v táboře kapely doopravdy je… píseň nezněla, jako když skupina hraje vlastní song, ale spíš jako průměrně odvedený cover. A tak to prostě je, Negură Bunget se stala pouhou parodií a nepříliš povedeným odvarem své minulosti. Atmosféru staré Negury udržují Dordeduh, ne však sama Negură Bunget, a podle toho také vypadal ten propastný rozdíl mezi oběma vystoupeními.
Ježura: Já jsem měl v případě Negură Bunget proti H. dost zásadní výhodu – tvorbu kapely neznám ani za mák, a to je asi důvod, proč jsem i z posledního vystoupení festivalu odcházel navýsost spokojený. Nemaje s čím srovnávat jsem si druhou polovinu setu opravdu užil (tu první jsem strávil jinde, takže nemůžu soudit) a nemám jí moc co vytknout. Vedle hudby samotné na mě ale nejsilnější dojem zanechal vražedný výraz ve tváři klávesistky, která hrála jako by to mělo být naposled a všichni v sále za to mohli (smích).
H.: Ano, v tom s kolegou souhlasím, že klávesačka Inia Dinia byla opravdu tím nejzajímavějším na vystoupení Negură Bunget… celý koncert pařila taky vehementně, že jsem celou dobu čekal, jestli jí to poprsí z výstřihu vypadne ven nebo ne… bohužel jsem se nedočkal (smích).
Zhodnocení:
H.: Na závěr klasicky několik slov závěrem (tomu říkám formulace!). Po organizační stránce jsem nezaznamenal žádný problém a vše fungovalo jako na drátkách. Je pravda, že já jsem spíš člověk, který se stará sám o sebe a nějak se nešťourá v tom, co nefungujícího by kde našel, na festivaly jezdím především za muzikou a z tohoto pohledu si nemohu stěžovat jak po stránce dramaturgické, tak i v ostatních ohledech. Časy vystoupení byly striktně dodržovány, takže v tom nebyl guláš, jak se občas stává (mnohem větší akce by mohly vyprávět); ozvučení až na jednu výjimku v podobě příliš hlasitých Dordeduh bylo naprosto v pořádku. Výběr samotných účinkujících byl opravdu výtečný, podle čehož také vypadaly i předchozí řádky, v nichž jsem musel až na Tulsadoom a Negură Bunget všechny jen a jen chválit. Velmi si cením hlavně toho, že pořadatelé nezvou žádné vyložené taháky, u nichž by měli jistotu, že bude plný dům, ale dávají přednost spíše opravdu kvalitní hudbě. Jestli tento přístup ocenili i lidé a dorazili v takovém počtu, aby organizátoři neprodělali kalhoty, to si odhadnout netroufnu, nicméně doufám, že kalhoty zůstaly na svém místě, protože nechat v případě prodělku padnout takhle kvalitní a sympatickou akci, to by byla obrovská škoda. Výborné bylo také to, že zde vystoupila nejedna formace, jež v České republice k vidění v podstatě není – v tomto případě se sluší vypíchnout Bethlehem a v těsném závěsu ještě Kozeljnik a Din Brad. Samozřejmě do této sorty spadají ještě Tulsadoom, ale zrovna ty bych si propříště odpustil (smích).
H.: Speciálně musím vypíchnout jednu věc, a sice že v prostoru sálu, kde se koncerty konaly, bylo zakázáno kouření, což ze svého pohledu ortodoxního nekuřáka kvituji s obrovským povděkem. Člověk se nedusil, nebyl v žádném smradu, nikde nebyla oblaka kouře, takže nic nebránilo v tom, aby si všichni mohli užívat samotná vystoupení. Navíc si nedokážu představit, jak by to tam vypadalo, kdyby měl každý druhý člověk v ruce cigaretu, protože v sobotu večer bylo v sále dost horko a dusno samo o sobě, takže tím spíš mi zákaz přišel logičtější. Nutno však říct, že ani kuřáci nebyli nijak kráceni a hned vedle byl rozlehlý dvorek, ven z hospody také pár kroků, takže se nikdo nemusel své záliby vzdát. Pár lidí, kteří omezení ignorovali nebo o něm nevěděli a v klidu si zapálili i uvnitř během koncertu, se sice našlo, ale naštěstí to bylo jen výjimečné.
H.: Samotné prostředí božkovské hospody Pod Kopcem taktéž vyhovuje. Onen zmiňovaný sál je docela malý s až klubovou atmosférou, zároveň ale nejde o žádný krcálek a stále poskytuje místo pro důstojné vystoupení z pohledu posluchače a předpokládám, že i z pohledu kapel samotných. Byť se to na první pohled nezdá, i tohle hodně pomáhá ještě zlepšit finální dojmy.
H.: Celkově musím říct, že se mi na Phantoms of Pilsen velice líbilo, užil jsem si spoustu parádních koncertů, plus ještě spoustu těch věcí okolo, které rovněž tvoří takovou tu festivalovou mozaiku z úhlu pohledu jednoho člověka, avšak to už do reportu nepatří, proto své povídání ukončím tím, že minimálně z hudebního hlediska se jednalo o víkend natolik povedený, že se vyplatilo vážit v podstatě jakkoliv dlouhou cestu.
Ježura: Nemám moc co dodat. Kolega všechna pozitiva shrnul celkem přesně a žádných negativ jsem si za celé dva dny nevšiml, takže doplním jen dvě věci. Zvuk, jaký se letos podařilo vyladit na Phantoms, byl jedním z nejlepších (ne-li nejlepším), na jaký jsem v českých podmínkách narazil. Za to patří všem odpovědným velký respekt. A druhá věc, u které cítím potřebu ji zdůraznit, je přátelská atmosféra, která byla znát na každém rohu. Nenapadá mě jiná akce, kde by byl mezi pořadateli a návštěvníky takový vztah. Nezbývá tedy než smeknout pokrývku hlavy a doufat, že se na Božkově zase za rok shedáme.
H.:Phantoms of Pilsen byl pro mne až doposud trochu prokletý festival. Chystal jsem se na něj už od jeho druhého ročníku v roce 2008, ale pokaždé z toho z nějakého důvodu bohužel sešlo, což mě dost mrzelo, protože jestli něčím tahle plzeňská akce vždy vynikala, tak to byla velice zajímavá sestava, obzvláště čtvrtý ročník, kde představily kapely jako Taake, Helheim, Vulture Industries nebo Sulphur, jsem vynechával velice nerad, nicméně hlavní je fakt, že tentokrát už jsem se do božkovské hospody ráčil dostavit.
Ježura: To já jsem si svou božkovskou premiéru odbyl už loni, a po přehršli vynikajících zážitků, které si pro mě pátý ročník Phantoms of Pilsen přichystal, jsem ani na chvíli nezapochyboval, že se zúčastním i letos. Svého předsevzetí jsem nakonec dostál také proto, že loňským zkušenostem zdatně sekundovala opět vydařená sestava plná vynikajících a v českých luzích a hájích poměrně neobvyklých kapel. Předpoklady se tedy sešly vynikající a již počátkem týdne, který zahájení festivalu předcházel, jsem nemohl dospat pátku.
H.: Phantoms of Pilsen 6 přinesl oproti předcházejícím ročníkům jednu velmi zásadní změnu – vůbec poprvé se z jednodenní akce stal festival o dvou regulérních dnech, tudíž se návštěvníci mohli těšit na dvojnásobnou porci převážně black metalové muziky s menšími přesahy do dalších žánrů, celkem tedy patnáct skupin, z nichž se nám v redakci podařilo nevynechat ani jedinou. Pojďme se nyní podívat, jak se jednotliví účinkující předvedli…
H.: Role úvodní kapely Phantoms of Pilsen 6 připadla na industriální black metalisty Gorgonea Prima, nicméně je nepotkal častý osud prvních festivalových kapel a nehráli pro úplně prázdný sál, protože se relativně ucházející počet lidí sešel již nyní. Příjemné bylo, že se syndrom první skupiny nepodepsal ani na samotném výkonu této sci-fi dvojice a atmosféra byla již od počátku patřičně odlidštěná a industriální, což paradoxně nerozbíjel, ale spíše umocňoval i toho dne poněkud tanečnější Hogath (ostatně se není co divit, když se již notnou chvíli před koncertem pohyboval po lokále s rozličnými alkoholy v ruce). Už se začínalo zdát, že to bude suverénně nejlepší vystoupení Gorgonea Prima, jaké jsem prozatím viděl, protože tentokrát H a R dostali i výborný zvuk, jenže v druhé půli setu začaly zlobit technické problémy. Kromě padající svítilny, kterou Hogath uprostřed songu chytal a chvíli tak nehrál, zamrzely hlavně hned dva výpadky elektroniky. Nicméně ze strany výkonu samotné skupiny plný počet jako vždy.
Ježura: Jakkoli jsem studiové tvorbě téhle středočeské chásky doposud nedokázal přijít na chuť, naživo jsem se už několikrát přesvědčil, že jejich černo-bílo-ultrafialová show stojí za to. V Plzni to bylo potřetí, kdy jsem se k vystoupení Gorgonea Prima nachomýtl, a bylo to vystoupení jednoznačně nejlepší. Navzdory časné hodině se dostavila hutná atmosféra, oba muzikanti (Hogath pak obzvlášť) nešetřili nasazením, zvuk vyšel také na výbornou a nebýt těch technických lapálií, vynikající show by nekazilo vůbec nic. Za mě všechny čtyři palce nahoru!
H.: Druzí FDK se do sestavy dostali na poslední chvíli pouhých pár dní před začátkem akce jako náhrada za vypadnuvší Němce Ahnengrab. Ani jejich čtyřicetiminutovku bych neměl problém počastovat termínem “kvalitní”, byť předcházející kolegové se mi i přes zmiňovanou zlobivou techniku líbili více, což už je ovšem spíše otázka osobního vkusu než samotného výkonu. Nutno ovšem pochválit, že takovou tu hutnou atmosféru, která je u podobných post-metalových žánrů tím stěžejním atributem, dokázali FDK podat znamenitě a procítěně, přesto stále příjemně civilně. Festival se tedy rozběhl ve velice příjemném duchu, když oba páteční zástupci české scény nastavili laťku ne zrovna nízko, avšak následující zahraničí se nenechalo nikterak zahanbit…
Ježura: Na mém zážitku z koncertu FDK se asi trochu podepsala skepse některých mých kolegů, kteří mě od tohoto vystoupení zrazovali [tím nemá na mysli mě – H.]. Nedbaje řečí jsem se však pod pódium vypravil a neodcházel jsem nespokojen. Kapela působila velmi přirozeným dojmem, nikdo z jejích členů nepůsobil jako by ho hraní nudilo a čistě z hlediska vystoupení šlo o velmi dobrý výkon. Bohužel mi to maličko kazil vlezlý pocit, který jsem měl z hudby samotné. K post metalovým nahrávkám chovám velkou úctu, ale musí mě opravdu dostat do kolen, k čemuž zde tak úplně nedošlo. Ne že by to byla špatná muzika, to určitě ne, ale zkrátka asi není až tak dobrá, abych si ji mohl plně a bez pochybností užít. Vystoupení však velmi slušné, o tom žádná.
H.: Srbové Kozeljnik, kteří jsou vlastně projektem Kozeljnika z The Stone, jehož na pódiu doplnili další kolegové z jeho hlavní kapely, se sice zpočátku tvářili malinko rozpačitě, přestože má jejich vysoce nápaditý black metal ve studiové podobě obrovskou sílu, nicméně postupem času mne set začínal bavit víc a víc a po jeho konci jsem odcházel s pocitem, že jsem viděl další skvělou věc. Za tu mírnou rozpačitost paradoxně svým způsobem mohl především samotný v šedém plášti oblečený Kozeljnik, jehož vokál zněl živě oproti desce ještě mnohem více mečivě a kvákavě. Ale jak jsem již řekl, když jsem si po chvíli zvykl, začal mě set velice bavit a rozhodně tak nemohu tvrdit, že by mě Kozeljnik zklamali. Jako vrchol bych vypíchnul mocný titulní vál druhého alba “Deeper the Fall”.
Ježura: Srbský projekt Kozeljnik jsem znal akorát podle jména a jelikož jsem letos opět zvolil osvědčenou metodu “nebudu nic naposlouchávat a nechám se překvapit”, přistoupil jsem k třetímu pátečnímu vystoupení jako nepopsaná deska. Jenže kapela mě postupně ubezpečila o tom, že se o ní v superlativech nemluví jen tak pro nic za nic. Sice mi chvíli trvalo, než jsem si na svérázný black metal zvykl, ale nakonec jsem byl velmi spokojen. Zajímavá muzika v kombinaci s ještě zajímavějším Kozeljnikovým vokálem se mi strefila do noty a já mám opět o kapelu víc k naposlouchávání.
H.: Že by se měla nastavená laťka snižovat, to jsem opravdu nečekal, protože na programu byli rumunští Dordeduh, alias současné působiště dvou někdejších tahounů Negură Bunget, která se představila následující den. Nicméně jsou to právě Dordeduh, kdo z mého pohledu udržuje při životě onoho ducha starých nahrávek této rumunské legendy. Želbohu při každém mém živém setkání s Dordeduh se najde nějaký neduh (vidíte ten rým?), jednou je to denní světlo, podruhé má přílišná únava, tentokrát to byl zvuk, jenž byl sice ve své podstatě dobrý, čitelný a ostrý, ale přespříliš nahlas, až z toho zvonilo v uších. Přesto však byla atmosféra drsných transylvánských hor přítomna měrou vrchovatou a byla patřičně silná – tím pádem ani není Dordeduh co vytknout, jelikož právě atmosféra je to, oč v této hudbě běží především; navíc i přes onu malou lapálii se zvukem stále považuji plzeňský koncert za ten nejlepší, jaký jsem od Dordeduh viděl. Jen je na jednu stranu trochu škoda, že kapela hraje pouze nové písně z letošního dlouhohrajícího debutu “Dar de duh”, což sice na jednu stranu plně chápu, ale na druhou jsem zase přesvědčen, že by původní tvorba předchozí kapely byla v živém provedení mnohem lepší, než jak ji předvádí současná podoba Negură Bunget, ale k tomu se ještě dostaneme… do té doby jen řeknu, že v plzeňském mini-souboji Dordeduh vs. Negură Bunget vyhráli na plné čáře první jmenovaní. Koncert jako víno!
Ježura: Zkušenost z dubnového Ragnarök Festivalu a jeden poslech novinky “Dar de duh” pasovaly Rumuny Dordeduh na jeden z mých hlavních taháků, se kterými se pořadatelé Phantoms of Pilsen vytasili. A pohrobci Negură Bunget očekávání do nich vkládaná rozhodně naplnili. Sice mi zpočátku stejně jako kolegovi H. vadila poněkud přepálená hlasitost, ale jak již bylo řečeno, všechny nástroje i vokály byly pořád skvěle čitelné, takže jsem stížností záhy zanechal a jen si užíval. Proti zadumané náladě alba mi to sice přišlo jako poněkud větší metal, ale to vynikajícímu výsledku nijak neuškodilo a snad jediným záporem, který mě opravdu zarmoutil, tak zůstává skutečnost, že klávesačka Gallalin viditelně zkrátila svou blonďatou hřívu, kterou mě uchvátila před půl rokem v Německu.
H.: Přiznám se, že Secrets of the Moon, jimž na plakátu patřila nejvyšší pozice, jsem živě doposud neviděl, a vzhledem k tomu, že na koncertní záznamy na YouTube opravdu nemám chuť ani čas koukat, neměl jsem v podstatě sebemenší představu, co od těchto Němců na pódiu čekat. O to více jsem byl ovšem překvapen, jak moc intenzivní a působivé jejich představení bylo. Živě zněl jejich inteligentní black metal stále tak uhrančivě, zároveň však mnohem hutněji, až extrémněji, neuvěřitelně mrazivě. Ona nepříjemná nervózní nálada, která z pódia proudila, byla navíc mnohonásobně umocněna promítáním nechvalně proslulého černobílého snímku “Begotten” v pozadí, který stále považuji za ten nejdepresivnější a nejvíce deprimující film všech dob (a to mi věřte, že už jsem viděl spousty šíleností). Co se týče skladeb, prim hrála podle očekávání aktuální novinka “Seven Bells”, z níž zazněly úvodní titulka “Seven Bells”, závěrečná “The Three Beggars” (v obou případech úvodní, resp. závěrečná na albu i na koncertě), videoklipová “Nyx” a (z mého pohledu především) fantastická “Serpent Messiah”, v jejíž živé provedení jsem opravdu doufal a musím říct, že dalece předčila má očekávání. Ze starších se objevil například hypnotický opus “Lucifer Speaks”, při němž se na pódiu jako host objevil démonický Rogier Droog z Bethlehem. Pro mě osobně byli Secrets of the Moon jednoznačným vrcholem už tak silného prvního dne a s odstupem času i nejvyšším vrcholem celého Phantoms of Pilsen 6.
Ježura: Secrets of the Moon byli další kapelou ze soupisky festivalu, kterou jsem do té doby znal jen podle jména a mohl se jen domýšlet, nakolik zapůsobí její ze všech stran vychvalovaná muzika na mě. Zkrátím to – již první tóny mě zvedly ze židle a do samého konce vystoupení jsem zíral s otevřenou pusou, co to do publika Secrets of the Moon pustili za neuvěřitelnou sílu. A když jsem nezíral, tak jsem všelijak mlátil hlavou, hrozil a tak všelijak podobně – takové to mělo grády! Ani při pohledu na pódium celé vystoupení neztrácelo nic ze své výjimečnosti, protože všichni zúčastnění hráli opravdu od srdce se vším, co k tomu patří. Při pohledu na křehkou baskytaristku mi na mysli vytanula vzpomínka na fenomenální Vanju Slajh z Triptykon, zlověstně uvědomělý výraz kytaristy a zpěváka sG dokonale korespondoval s celkovou okultní atmosférou a celé dohromady to působilo po všech směrech promyšleně a dotaženě. Snad nejsilnějším zážitkem byl pak příspěvek hostujícího Rogiera Drooga, který svým geniálně zvráceným vzezřením dodal skladbě “Lucifer Speaks” další úroveň. Secrets of the Moon si mě zkrátka obtočili okolo prstu a předvedli jasně nejlepší vystoupení dne a zároveň jedno ze dvou nejlepších vystoupení celého festivalu.
H.: Jeden by si snad i pomyslel, že po takovém skvostu jako Secrets of the Moon bude následující kapela zabitá, jenže to by tou následující kapelou nesměli být Bethlehem, jejichž nihilistický rock/black metal fungoval živě snad ještě lépe než na albech. Ačkoliv baskytarista a jediný zbývající zakládající člen Jürgen Bartsch působil, jako by se mu na tom pódiu pomalu ani nechtělo být, a nenápadný kytarista Olaf Eckhardt stejně tak, k tomu, co Bethlehem hrají, tenhle nezúčastněný přístup naopak docela seděl. Největší pozornost na sebe strhával největší benjamínek v sestavě, zpěvák Rogier Droog, který své hlasivky trápil vskutku vydatně; nutno uznale pokývat hlavou, že si se všemi party poradil na jedničku a právě jeho procítěný vokál tak celému setu nasadil korunu, obzvláště z extrémně vysokého nepříjemného jekotu, který mně osobně připomínal šíleného Nattramna z již dávno nefungujícího depressive black metalového projektu Silencer, doslova naskakovala husí kůže. Příliš šancí vidět Bethlehem živě už moc není, tudíž jsem opravdu rád, že se na Phantoms of Pilsen objevili a že jsem je měl možnost vidět – tím spíš, jak to bylo výborné. Akorát si neodpustím poznámku… pogování zrovna na takovouhle muziku? Upřímně, neotravovalo mě to, a když to někoho baví, jeho věc, ale přijde mi to malinko vedle.
Ježura: Bethlehem jsou bezesporu velké jméno, ale mně se jejich muziku pojmout zatím nepodařilo. I tak jsem ale rád, že jsem mohl být svědkem jejich živého vystoupení, které se od nejprve poněkud rozpačitého dojmu postupně vypracovalo na velmi solidní zážitek, který nakonec po zásluze odměnili i zpočátku velmi pasivní fanoušci. Sice jsem se celou dobu trochu pral s ne úplně dobrým dojmem z kapely samotné, která, jak už správně podotkl kolega, nedávala najevo skoro žádný entusiasmus, ale muzika samotná nakonec zafungovala i sama o sobě velmi dobře, a to bylo rozhodující. Jakkoli jsem tedy čekal, že na vynikající Secrets of the Moon se Bethlehem nemohou chytnout ani omylem, nakonec jsem odcházel spokojený a s dalším velmi dobrým zhlédnutým vystoupením na kontě.
H.: O závěr úvodního dne se postarala opět domácí skupina, pražští doom metalisté Et moriemur. A právě oni si odnesou titul nejrozporuplnější kapely dne, ačkoliv ne tak úplně svou vinou. Kapela se vskutku snažila předvádět svou typickou doomovou truchlivost a depresi, nicméně celé její snažení vyznívalo diametrálně odlišně od toho, co si asi pánové sami představovali, protože veškerou pozornost zbylého publika poutal jeden nejmenovaný a opravdu ukrutně opilý fotograf, který kapele vytvořil brutální jednočlenný kotel. Co si budeme povídat, půlhodina vyhrazená Et moriemur se stala čistě jeho one-man show, v jejímž světle byli hudebníci pouhopouhým křovím k alkoholovým excesům. Oukej, bylo to vážně vtipné a měl jsem co dělat, abych se neválel smíchy po zemi, ale předpokládám, že to asi účel koncertů Et moriemur nebude; na jednu stranu mi je skupiny docela líto, ale na druhou stranu byla kombinace tohohle divadélka a pomalého doom metalu natolik tragikomickou záležitosti, že se to hned tak nevidí. Svým zvráceným způsobem to byl tedy další skvělý koncert (smích).
Ježura: Je to tak, pan fotograf si ukradl celý set Et moriemur pro sebe a mohu odpovědně prohlásit, že tak dokonale rozbořenou doom metalovou show jsem opravdu ještě neviděl, pochybuji, že se tomu někdy nějaká další třeba jen přiblíží a kapele jsem tento úděl rozhodně nezáviděl. Na druhou stranu jsem se ale opravdu celou dobu popadal za břicho a myslím, že i muzikanti měli co dělat, aby se udrželi v roli a nezhroutili se v záchvatu smíchu, takže dojmy, které jsem si ze závěrečné půlhodinky prvního dne festivalu odnesl, jsou jednoznačně nezapomenutelné. A že jsem si mezi snahou nechechtat se nahlas občas stihl všimnout, že Et moriemur hrají velmi solidně, to je takový bonus a příslib do budoucna, protože jsem si jistý, že to není ani zdaleka naposledy, kdy se shledáváme.
Datum: 28.2.2015 Místo: Plzeň, Pod Kopcem Účinkující: Agrypnie, Bane, Cor Scorpii, Dornenreich, Galar, Infest, Panychida, Stollice, The Batallion
Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen si v metalovém undergroundu za uplynulá léta své existence vydobyl zasloužený věhlas a platí za záruku kvalitního zážitku. Pro mě byl letošní pátý ročník premiérou, ale vzhledem k neustálému objevování další a další kvalitní hudby a black metalu zvláště bylo de facto jen otázkou času, kdy i já vytáhnu paty z hlavního města a poctím západočeskou metropoli svojí návštěvou. Důvod, proč padla volba právě na letošní ročník, je vesměs prozaický – Dornenreich. Jelikož tuhle kapelu považuji za to nejlepší, co kdy vzešlo z Rakouska (a ani zdaleka nemám na mysli jen pole hudební), její oznámení na postu headlinera s definitivní platností rozhodlo o náplni soboty 29. října léta Páně 2011…
Na cestu jsem pln očekávání vyrazil někdy v dopoledních hodinách, a dokonce i samo počasí jako by chtělo dokreslit atmosféru nadcházející události. Pohled na mlhou zahalený božkovský kopec, na jehož úpatí se vše schylovalo k vypuknutí festivalu, pobídl moji obrazotvornost a vzápětí už jsem si představoval, jak se v oparu prohánějí fantómové, jejichž jméno si festival propůjčil do svého názvu. Živá realita restaurace Pod Kopcem však mé bujné představy zase usměrnila a já se s vědomím, že mám ještě necelou hodinu, než zahraje první kapela dne, oddal všeobecné družbě a jiným sociálním praktikám. Když se ale přiblížil okamžik, kdy měli otevřít program pánové z plzeňské Stollice, došlo mi, že umírám hlady, pročež jsem první vystoupení dne obětoval na oltář pudu sebezáchovy. Zpětně toho celkem lituji, protože co jsem slyšel, Stollice nezahrála vůbec špatně. Na moji obranu však svatosvatě slibuji, že to příště napravím…
Co jsem si ale nechtěl nechat ujít, to byla kapela pořádající, v pořadí druhá Panychida. A naživo se mi potvrdil dojem, kterého jsem nabyl předešlého večera při brouzdání na YouTube – na české poměry silně nadprůměrný pagan black má v plzeňském podání skutečně koule. Co mi ale na celém vystoupení učarovalo nejvíc, to byl vokální projev vokalisty Vlčáka. Do půl těla obnažený jinoch totiž ze svých hlasivek dovede vyloudit skutečně šmakózní zvuky a troufám si tvrdit, že právě jeho podíl status nadprůměru, o kterém jsem již mluvil, korunuje. Jen škoda, že po instrumentální stránce zpočátku nášlehové kompozice, mi postupně začaly trochu splývat, a proto jsem se ke konci už lehce nudil. Na nějaké zvraty v hodnocení to ale nestačilo, a proto svůj opatrně vztyčený palec sklánět nehodlám.
Další v pořadí figurovala na lineupu dvojice srbských kapel, jmenovitě Infest a Bane. Prvně jmenovaní převzali otěže po domácí Panychidě a já v sobě živil zvědavost, co z toho vyleze. A vylezlo z toho něco, co se u mě zcela minulo účinkem. Ze sálu jsem zmizel po pár tónech šíleného chaosu, který buď nemá co nabídnout, nebo od posluchače vyžaduje mnohem větší trpělivost, než jakou jsem byl ochoten projevit. Reputaci srbské výpravy trochu napravili mladíci Bane se svým sice nepříliš originálním, zato však celkem fajnovým blackem. Bohužel, někdy během třetí skladby jsem zjistil, že se pomalu začínám dusit všudypřítomným cigaretovým kouřem, jehož koncentrace během koncertu Bane dosáhla děsivých hodnot a mě donutila potupně vyklidit pozice. Sál restaurace Pod Kopcem se bohužel nemůže chlubit efektivním odvětráváním a jinak vesměs sypatický výkon Bane tento nedostatek nedovedl přebít…
Setlist Galar:
01. Forspill
02. Ván
03. Ingen siger vart vunnin
04. Slagmarkens falne sjeler
05. Til alle heimsens endar
06. Etterspill
07. Grámr
08. Jotneraid
Vykašlávání zbytků dusivého dýmu mi zabralo ještě drahnou chvíli, ovšem během té doby jsem se stačil dozvědět, že následující Galar rozhodně stojí za poslech a neměl bych si je nechat ujít. A protože jsem stejně neměl nic lepšího na práci, v doprovodu grupy kamarádů jsem vyrazil zpět do sálu zjistit, nakolik bylo doporučení opodstatněné. Nevím, jestli se na tom podepsala doposud převládající skepse, ale Galar si mě získali už první skladbou a do samotného konce setu mi nedali důvod na tom cokoli měnit, ba naopak. Norský viking black, ze kterého jsem tu a tam zaslechl náladu ne nepodobnou té, kterou tvoří Enslaved, doprovázený čistým vokálem, který mi zase nepatrně připomněl Vintersorga, při tom všem však svůj, působivý a naživo dokonale fungující. Třešničkou na dortu bylo živé použití fagotu (ano, čtete správně, fagotu), mistrně ovládaného pěvcem čistých partů… Nevím, co víc dodat. Galar využili svých 45 minut k tomu, aby si mě obtočili okolo prstu a udělali ze mě svého oddaného fanouška, což je myslím celkem dobré na kapelu, od které jsem do té doby neslyšel ani notu. Ne dobré, úžasné!
Setlist Cor Scorpii:
01. Når enden er God
02. Kjettar
03. Attergangar
04. Helvetesfossen
05. Fall of Man
06. Ei fane svart
07. Oske og innsikt
Lákavé zvěsti, hovořící o výborné hudbě, předcházely rovněž kapelu následující, Cor Scorpii, a tak jsem byl zákonitě zvědavý, jestli se tyto zvěsti naplní stejně vrchovatou měrou jako v případě Galar. Abych pravdu řekl, úplně se to nepodařilo. Cor Scorpii sice předvedli výborné vystoupení se vším všudy, u kterého jsem si beze studu a upřímně zakřičel, ale k úplné hudební nirváně mi na tom všem scházela nějaká přidaná hodnota, něco, co by mě strhlo. Takhle se mi dostalo “jenom” brilantně prezentovaného a po kompoziční stránce nadprůměrného melodického blacku. Až na tu absenci přidané hodnoty ale nemám co vytknout, takže bych oněch padesát minut, které dostali Cor Scorpii k dispozici, hodnotil jen o necelý stupeň níže než Galar.
Čas postoupil, okolo půl deváté jsem měl za sebou dva výborné koncerty, v sobě nějaký ten alkohol a to jsou, uznejte sami, ideální předpoklady pro dobrou náladu. Důkazem její přítomnosti budiž ochota, se kterou jsem se nechal zmanipulovat k účasti na vystoupení poslední norské kapely večera, bergenských The Batallion. A nevím, co jiného než dobrá nálada, mě mohlo udržet v sále po celé dvě skladby. Po povznášejících zážitcích, které mi poskytla uplynulá dvě vystoupení, jsem se totiž stal svědkem sice pekelně energické a našláplé show, která se ale naprosto minula s mým, troufám si říct docela širokým záběrem. Je mi líto, ale motorkářské bundy, upnuté kožené gatě, letecké Ray Bany a hektolitry potu míchaného s testosteronem mě spíš než co jiného odpuzují. A když ani hudba samotná nedovedla přinutit moji maličkost k setrvání, vzdal jsem to. Soudě podle dění v sále ale “blackoví Motörhead” našli svoje publikum a to zvládlo rozjet relativně obstojný kotel. Inu, každému, co jeho jest…
Když se na celé Phantoms dívám s odstupem, jsem jedině rád, že The Batallion zahráli tehdy, kdy zahráli. Po nich totiž nastoupili Němci Agrypnie a s nimi sál restaurace Pod Kopcem naplnila Atmosféra s velkým A. Když jsem si předešlého večera pustil narychlo jednu ukázku, usoudil jsem, že to asi bude dobré, ale sotva jsem si dovedl představit, že to bude tak moc dobré. Dámy a pánové, právě tohle je black metal s přidanou hodnotou, kterou jsem postrádal u Cor Scorpii a která mi chybí u spousty dalších, byť uznávaných příslušníků žánru! Agrypnie nejenže zprostředkovali výborné vystoupení, oni mezi čtyři stěny vměstnali atmosféru tak hutnou, že musela prostoupit snad každým přihlížejícím. Nemám za sebou moc black metalových koncertů, ale klidně prohlásím, že tenhle by se na pomyslném absolutním žebříčku zařadil zatraceně vysoko. A to dokonce tak, že jsem si po uplynutí padesátiminutového opojení dovedl jen stěží představit, že by Dornenreich mohli předvést něco lepšího…
Setlist Dornenreich:
01. Intro
02. Jagd
03. Schwarz schaut tiefsten Lichterglanz
04. Flammenmensch
05. Der Hexe flammend’ Blick
06. Der wunde Trieb
07. Leben lechzend Herzgeflüster (Eines Gedanken karge Silbensaat)
08. Wolfpuls
09. Erst deine Träne löscht den Brand
10. Trauerbrandung
11. Wer hat Angst vor Einsamkeit?
A přiznám barvu, samotný začátek tomu až tak úplně nenasvědčoval, neboť celé první dvě skladby mě trápil dojem, že něco nesedí. S vědomím věcí, které však záhy nastaly, si ale říkám, že to muselo být jedině tím, že jsem se ještě úplně nevzpamatoval z výkonu Agrypnie. Ať už to bylo jakkoli, spolu s prvními tóny “Flammenmesch” začala asi nejlepší hodina, kterou mi letošní podzim mohl nabídnout. Co se Dornenreich týče, pořád úplně nechápu, jak na studiovém albu dovedou tři muži ze svých nástrojů vyloudit tak barevnou paletu nejrůznějších emocí. Toho večera jsem však zjistil, že je živé provedení těchto emocí a vůbec všeho, co dělá Dornenreich tím, čím jsou, ještě mnohokrát intenzivnější! Jen ten, kdo hudbě a vlastně i poezii Dornenreich propadl podobným způsobem jako já, si pak dovede alespoň vzdáleně představit, jak fenomenálně Phantoms of Pilsen 2011 vrcholilo. Ať se snažím sebevíc, moje slovní zásoba na popis toho všeho nestačí. Mohl bych se tu ohánět pojmy jako geniální, vášnivé, intenzivní nebo nadpozemské a esenci by to vystihlo jen vzdáleně. Znáte ty vzácné okamžiky, kdy svět zmizí, a vy se necháte unášet hudbou, která je všude okolo vás, a to klidně do sebezničení s úsměvem a rtech? Tohle byl jeden z nich…
Nevím co víc dodat k samotnému koncertu; jak už jsem říkal, moje schopnost převádět myšlenky a dojmy do vět je pro tento účel zcela nedostačující, nehledě na skutečnost, že obsah výrazů, které by se realitě alespoň přiblížily, je jejich přílišným používáním nenávratně degradován a ani zdaleka tak nedosahuje původní intenzity. Zmíním tak alespoň pár okolností, které jsem zatím pomíjel a které se týkají festivalu jako celku. V první řadě mám na mysli účast publika a jeho odezvu. Podle toho, co jsem se z nejrůznějších zdrojů dozvěděl, platících návštěvníků letos nebylo oproti předchozím letům vůbec hodně. Že to organizátorům asi moc vrásek nevyhladilo, to je zjevné, ovšem ze sobeckého pohledu jednoho takového ochotně a vděčně platícího však počet fanoušků nepřesáhl hranici snesitelnosti a člověk se bez větších problémů dovedl proplést až k pódiu, aniž by mu při tom hrozila smrt zalknutím, jak se občas stává. Co mě ale trochu překvapilo, to byl poněkud vlažnější přístup publika k účinkujícím. V rámci možností skutečně hromové odezvy se dočkali snad jedině pánové z Agrypnie, a i když ostatní áčkové kapely taky jakýs takýs ohlas vzbudily, čekal bych trochu víc. To platí dvojnásob v případě Dornenreich, u kterých jsem měl dojem, že jejich vystoupení snad polovina lidí úplně vypustila. To mi přijde u headlinera večera docela zvláštní, v duchu pak považuji ty, co se toho jedinečného zážitku zřekli dobrovolně, za pusté heretiky. Toliko moje dojmy zpod pódia. Na druhou stranu to ale vypadalo, že si kapely hraní užívaly na maximum, a rozhodně jsem nenabyl dojmu, že by je míra odezvy jakkoli demotivovala. Inu, underground je svébytná kultura a bude mi asi ještě nějakou dobu trvat, než plně pochopím její zásady…
Snad jediný vážnější problém tak představovalo už zmíněné kouření. Ovšem ani to nebylo zas tak žhavé, protože už na Galar nebyl s dýchatelností ovzduší žádný problém a do konce večera se na tom nic nezměnilo. Co se ostatních záležitostí týče, nemám výhrad. Nezaregistroval jsem žádné organizační kiksy, a pokud k nějakým došlo, podařilo se je brilantně zamaskovat. Důkazem budiž naprosto přesně dodržené hrací časy, za což před organizátory pokorně smekám. V našich končinách nevídané! Zapomněl jsem ještě na něco? Ano, na zvuk, ovšem při téhle konstelaci pozitiv působí zmínka o skvělém zvuku už tak nějak samozřejmě…
Nějaké slovo závěrem? Snad jen že doufám, že festivaly ražení Phatoms of Pilsen přetrvají věky a postupně nevymizí. Jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, undergroundové akce dovedou návštěvníkovi za velmi příznivou cenu zprostředkovat zážitky, které se nezapomínají – jako třeba v tomto případě. Obrazy blaženě se usmívajícího Ingveho a možná trochu nepříčetného, ale hudbou a její poetikou prostoupeného Evigy, mi totiž zůstanou vypáleny do mozku hodně dlouho…
