Datum: 25.10.2013 Místo: Plzeň, Pod Kopcem Účinkující: Demonical, Endstille, Fen, Hailstone, Koldbrann, Nargaroth, Spasmodic Akreditaci poskytl: Phantoms of Pilsen

H.: Těžko říct, ale možná již někteří z vás zachytili nějaké neurčité zprávy o tom, že ve dnech 25. a 26. října proběhly jakési volby do nějaké té politiky či co. My jsme se ovšem s jedním nejmenovaným kolegou Ježurou (jeho texty kurzívou) radši vydali volit nejlepší kapelu už sedmého ročníku plzeňského festivalu Phantoms of Pilsen, který se po loňském rozšíření na dva dny letos dočkal hned tří dnů, z nichž ten první byl čtvrteční rozjezd v jednom z místních klubů, kde vystoupily domácí formace Mortifilia, 1000 Bombs a Kill! Kill! Kill! a Němci Stagewar. Toho jsme se však naneštěstí neúčastnili, takže hurá na hlavní program…

H.: Jakkoliv byl náš příjezd naplánován s inteligentní časovou rezervou, přesně dle našeho neskonalého štěstí se všechny spoje, které se mohly opozdit, opravdu opozdily a všechny spoje, které nám mohly ujet, nám také ujely, tudíž jsme nakonec byli rádi za stihnutí alespoň druhé poloviny úvodní německé party Hailstone… ačkoliv o německém původu jejich zpěváka by se s vámi kdejaký příznivec extrémních pravicových filozofií nejspíš docela hádal. Ale dosti politicky nekorektních vtipků, pojďme na muziku. Hailstone předvedli melodičtější asi death metal, ale žádný zázrak to tedy nebyl. Živě to chlapcům sice relativně šlapalo, sem tam se objevila trochu chytlavější pasáž a také nutno uznat, že se zrovna nešetřili a snažili se odvést dobrý výkon, ale hudebně to bylo takové bezpohlavní, dost upřímně pochybuji, že by Hailstone dokázali bavit i z alba, nehledě na fakt, že podobně znějících kapel jsou tu mraky. Jasně, rozhodně od takové skupiny neočekávám nějaké originální a avantgardní orgie, nicméně nějaký ksicht nebo charisma by od věci nebyly.

Ježura: Je pravda, že Hailstone nijak zvlášť záživnou muziku nehrají. Musí se ale nechat, že živě to něco do sebe určitě mělo a kapela rozhodně nezaslouží žádnou zásadní kritiku. Krapet o ničem muziku Hailstone vyvažovali opravdovým zápalem pro věc (zpěvák se opravdu nešetřil a šlapal do toho ze všech sil) a už jen proto jsem si z jejich setu odnesl poměrně sympatický dojem – jakkoli mě krom pekelného nasazení vlastně ničím skutečně nezaujali.

H.: Že vážně lze dělat zajímavou a zábavnou muziku, aniž byste byli jakkoliv originální, dokázali hned následující Švédové Spasmodic. Jejich oldschool death metal severského střihu snad neviděl neotřelost ani z rychlíku a v nadsázce by se i dalo říct, že žádný postup, který během setu Spasmodic zazněl, nebyl z jejich hlavy, přesto to však mělo koule. Kapela nastoupila ve sjednoceném stejnokroji v podobě černých košil s vlastním logem na prsou a také měl každý člen konopnou oprátku kolem krku; nikdo se na nic moc neptal, jen spustili ten svůj dřevní death a drhnuli ho ve vysokém tempu až do konce. Největším mínusem jejich koncertu byla absence bubeníka, takže bicí jely jen ze samplu, což mi přijde jako škoda, jelikož s živým nástrojem by to podle mě zabíjelo ještě více. Ale i přes tento menší handicap to bylo super.

Ježura: Spasmodic tu kolega dost vychválil a já s ním v zásadě souhlasím, jen bych to neviděl v až tak zářivých barvách. Přesto jsem se od chvíle, kdy jsem změnil postavení a přesunul se do míst s lepším zvukem, příjemně bavil, protože Spasmodic zahráli opravdu slušně. I když se celá kapela vážně snažila, setu dodával šťávu zejména zpěvák. Rozdíl mezi jeho až grindovým vokálem, kterým zpíval, a jemným, skoro dětským hláskem, kterým mezi skladbami pronášel průpovídky typu “Strawberry”, byl zkrátka okouzlující. A ty oprátky místo kravat byly vážně slušivé, jen co je pravda.

H.: Německé black metalové komando Endstille se na Phantoms of Pilsen představilo již v pětičlenné sestavě, když v nedávné době do svých řad přijalo druhého kytaristu se jménem B. Killed. Nejsem si jistý, jestli to bylo úplně dobré rozhodnutí, jelikož se mi zdálo, že když první kytarista Lars Wachtfels (jenž jen tak mimochodem ještě společně s bubeníkem Mayhemic Destructorem vystupoval na rozdíl od zbylých kolegů bez paintu) hrál melodie, tak trochu zanikaly, přestože zvuk byl v pořádku, nicméně ve výsledku jsem zjistil, že je to jen kosmetická vada, protože jsem si Endstille vážně užil i tak a hodně se mi jejich vystoupení líbilo. Ačkoliv mě štve, že jsem neměl možnost vidět kapelu ještě s původním vokalistou Iblisem, aktuální frontman Zingultus se ukázal být člověk na svém místě a jeho výkonu nešlo vytknout vůbec nic, neboť svoje vokální běsy chrlil opravdu zodpovědně. Během koncertu zazněly věci jako například “Anomie” nebo “Depressive / Abstract / Banished / Despised”, docela příjemně mě překvapil i jeden pomalejší kus, jelikož jsem myslel, že Endstille se v živém provedení zaměřují pouze na ty agresivní vály, jichž je v jejich tvorbě přece jenom většina. Rovněž se objevila jedna ukázka z chystané desky “Kapitulation 2013”, tuším, že šlo o “The Refined Nation”, nešálí-li mě paměť; každopádně prý šlo o vůbec první akci, kde Endstille něco z novinky zahráli. V neposlední řadě také Zingultus jednu skladbu, “Ripping Angelflesh”, věnoval zesnulé baskytaristce LSK z Hell Militia.

Ježura: I když jsem je do té doby znal jen z vyprávění, Endstille na Phantoms of Pilsen ve všech ohledech zúročili svůj status potenciálního černého koně festivalu a předvedli první opravdu výbornou show dne. Jejich image se ukázala být sympatickým průnikem trve a non-trve přístupu, takže jen lehce dokreslovala samotnou hudbu, která zafungovala na výbornou, a prostory božkovské hospody se tak zaplnily parádní žánrovou atmosférou, již Endstille dokázali vyčarovat. I v tomto případě musím vyseknout poklonu zpěvákovi Zingultusovi, jehož vokál zněl skvěle ve všech polohách, co jich jen předvedl, a díky své zarostlé vizáži a mohutné postavě působil vážně mocně, což v kombinaci s jeho působivým přednesem a výrazem dodalo koncertu nezanedbatelnou dávku tak důležité autenticity. Endstille mě zkrátka opravdu potěšili a předvedli koncert, který to při závěrečném bilancování dotáhnul do mé osobní Top3 festivalu.

H.: Black metalového kormidla se ujímají Norové Koldbrann, na něž jsem se také docela těšil, a přestože byli dost dobří, v přímém souboji s Endstille to jsou právě oni, kdo podle mě skončil na druhém místě, ale to do jisté míry může být dáno tím, že i ve studiové podobě mi více sedí právě Němci. Ale i tak syrový nářez Koldbrann dost bavil, rozhodně měl dost co do sebe a rozhodně jsem rád, že jsem skupinu konečně viděl – tím spíš, že se jednalo o předposlední koncert, na němž s Koldbrann ještě hrál dlouholetý baskytarista Stian Johnskareng. Norové zvolili ukázkový model best of setu a hráli ze všech svých řadovek, čili byla jak novější trochu promyšlenější forma z letošní “Vertigo”, tak i staré hnusy z “Nekrotisk Inkvisition”, které ovšem bez zpraseného zvuky zněly docela nezvykle; objevil se ovšem i vál “Opium Fields Forever” z EP “Stigma: På kand med livet”. Samo o sobě bylo vystoupení Koldbrann dost dobré a hodně sympaticky smrdělo starou školou, avšak v poměrně silné konkurenci to rozhodně nebyl jeden z vrcholů akce.

Ježura: Se stejnými opatrnými nadějemi jako k Endstille jsem vzhlížel ke Koldbrann, kteří byli na programu další. Na rozdíl od Němců mě ale norská black metalová smečka nijak zvlášť neuchvátila. Důvod je prostý a podobně jako v kolegově případě je jím samotná hudba. Z desky Koldbrann neznám a naživo se jim prostě nepodařilo přesvědčit mě o tom, že bych na tom měl cokoli měnit, takže se z mé strany žádných velkých ovací nedočkali – holt sto lidí, sto chutí. Přesto jsem ale v sále vydržel po celou dobu setu už jen z úcty ke kapele, jež jinak odvedla dobrý výkon, s nímž museli být fanoušci Koldbrann výsostně spokojeni.

H.: Podobný výběr z celé své dosavadní tvorby zvolili i Britové Fen, kteří byli na letošním black metalově zaměřeném ročníku snad jediným nečistokrevným black metalem. Pokud si dobře vzpomínám, i oni hráli ze všech svých alb, například z letošní “Dustwalker” tuším zazněly třeba “Consequence” nebo “Hands of Dust”. Rozjezd Fen byl trochu pomalejší, ale čím déle jejich koncert trval, tím víc nabíral na síle a tím více vtahoval do sebe. I přes civilní vystupování všech tří členů se atmosféra dala v podstatě krájet, a jakkoliv jsem si až doteď myslel, že je muzika Fen spíše poslechovou záležitostí doma do sluchátek, živě to nakonec fungovalo možná ještě lépe než ze samotných alb. Obzvláště bych ocenil instrumentální výkony všech tří zúčastněných – Grungyn hrál na baskytaru opravdu nápaditě procítěně, The Watcher zvládal s naprostým přehledem kouzlit typické kytarové plochy i zpívat, asi nejvíce mě však zaujal excelentní přednes bubeníka Derwydda, který na pódiu písně posouval kupředu, a trochu mi i přišlo, jako kdyby je místy oproti studiovým předlohám vyšperkoval, jelikož z desek mě bicí linka Fen nikdy nebavila takhle moc, jako tomu bylo na Phantoms of Pilsen.

Ježura: Přestože jsem si zatím po hříchu neudělal čas na to, abych dopřál Fen nějakou tu hodinu soustředěného poslechu, jejich koncert byl potenciálně nejzajímavější událostí večera a sliboval jsem si od něj hodně – a zřejmě proto jsem ze začátku moc unešen nebyl. Čím víc se ale vystoupení blížilo závěru, tím víc se můj dojem z něj blížil kýženému ideálu. Nechci tu opisovat od kolegy, ale koncert opravdu perfektně gradoval a závěrečná čtvrthodinka už byla hodně silným posluchačským zážitkem. Zadumaný charakter a naléhavost muziky spolu s ohromným zápalem samotných Fen dohromady vyčarovaly parádní atmosféru, která toto vystoupení v mých očích katapultovala jen nepatrný kousek za výborné Endstille. Takhle to vypadá, když kapela člověka přesvědčí o tom, že by měl její tvorbě věnovat více pozornosti!

H.: Žánrový odskok od black metalu do vod death metalu obstarali Švédové Demonical, kteří – podobně jako dříve Spasmodic téhož dne – předváděli ukázkové cvičení na téma severského oldschool death metalu. Nutno uznat, že Demonical hoblovali s takovou vervou, až se jim od nástrojů skoro prášilo, a rozhodně bylo poznat, že to pánové mají v malíku, tudíž se po všech stránkách jednalo o intenzivní a drtivý death metalový nášup, který svým mocným chropotem diktoval Sverker Widgren. Všechno bylo v naprostém pořádku a vystoupení nešlo vytknout zhola nic. Na druhou stranu se ovšem musím přiznat, že díky družnému hovoru jsem na koncert Demonical dorazil až někdy v polovině hracího času, až do konce jsem se sice bavil dost dobře, ale nejsem si jistý, jestli bych mě to takhle bavilo, kdybych tam byl celých 50 minut. Nicméně těžko mohu soudit, tudíž i Demonical ode mě nezaslouží nic jiného než pochvalu.

H.: Závěr prvního dne patří jednomu ze dvou papírových headlinerů Phantoms of Pilsen, kultovním Němcům Nargaroth okolo kontroverzní hlavní postavy Kanwulfa (i když teď už by se mu vlastně mělo říkat Ash, když v roce 2007 přestal původní pseudonym používat). I přes zákaz focení kapely se Kanwulf pro jistotu dostavil zahalený v kukle, aby nebyl vůbec poznat. Nejen kuklou je ovšem hlavní mozek Nargaroth živ, tudíž samozřejmě nesměl chybět ani obligátní nůž, s nímž Kanwulf v průběhu několika skladeb máchal. Hned na začátek Nargaroth svou hodinu načali kultovní “Black Metal ist Krieg”, zdaleka to ale nebyl jediný starší vál, který zazněl… popravdě řečeno – i když ruku ani přirození do ohně bych za to nedal – se mi vlastně zdálo, že Nargaroth snad nepředvedli jediný novější song (z posledních dvou alb “Spectral Visions of Mental Warfare” a “Jahreszeiten” nezaznělo nic zcela určitě) a hráli jen staré kusy především z prvních dvou desek. Rozhodně se také sluší zmínit, že přibližně v polovině setu se rovněž objevily dvě předělávky legendárních skladeb, jmenovitě “War” od Burzum a “Freezing Moon” od Mayhem. Samotná živá sestava vše odehrála v pořádku, ale největší díl pozornosti měl stejně Kanwulf, jenž se dle mého skromného názoru postaral o suverénně nejlepší vokální výkon prvního dne. Hned jak v prvních vteřinách spustil “Black Metal ist Krieg!”, tak jeho ječák naprosto vraždil. I když budu asi jeden z mála – protože co jsem tak koukal, moc dalších lidí z koncertu dva metry do vzduchu radostí neskákalo – ale pro mě osobně Nargaroth předvedli jednoznačně nejlepší páteční vystoupení a jeden ze tří vrcholů celého festivalu.

Ježura: Co se Demonical týče, tak ačkoli jsem se na ně docela těšil, dal jsem nakonec přednost onomu družnému hovoru, který kolega právě kvůli Demonical nakonec opustil, a z jejich oldschoolového setu jsem slyšel akorát to, co se ozývalo ven ze sálu. Škoda, znělo to dost dobře… Po Demonical už na páteční soupisce zbývali kultovní Nargaroth, které jsem si nenechal ujít vlastně jen kvůli tomu, že jsou kultovní a že byli pátečním headlinerem. A stejně jako v případě Koldbrann mě ani tohle vystoupení nijak extra neoslovilo. Raw black, který razí právě Nargaroth, mi moc neříká, takže jsem tam tak postával, přemýšlel o hromadě jiných věcí a po očku sledoval zakukleného Kanwulfa, jak mává kudlou a párá přítomné vážně skvostným vokálem, o němž už padlo slovo výše. Nargaroth hrají hudbu, s níž je potřeba se nejdřív ztotožnit, aby si ji člověk mohl plně užít. To se u mě zatím nestalo, takže zde mohu jen prohlásit, že jejich vystoupení sice nemám co vytknout, ale že by mě kdovíjak bavilo, to zase taky ne. Ale “Black Metal ist Krieg” byla vážně pecka, to se musí nechat.