Archiv štítku: Five Seconds to Leave

Big|Brave, Brutus a spol. v Praze

Jednota na vodě
feat. Big Brave, My Disco, Brutus, Five Seconds to Leave, Tosiro
neděle 19. května 2019, Praha – Altenburg 1964

V pražském „lodním klubu“ Altenburg se se začínajícím jarem protnou tři turné celkem pěti skvělých kapel – každá z nich s novou deskou, k tomu posezení u řeky, odpoledne a večer, které byste neměli minout.

S čerstvým albem Nest se k nám vrátí belgické power trio Brutus (Sargent House). Naposledy jsme je měli příležitost vidět před Chelsea Wolfe v Lucerna Music Baru. Valivý postmetal nebo sofistikovaný rock and roll? Brutus ženou kupředu charismatický vokál a rázné údery na bicí. „Trouble comes in threes. So does Brutus.“

Nikam nespěchající tempo hněvu Big Brave (Southern Lord) vychází z minimalistického složení kapely: dvě kytary, bicí a vokál. Zoufalstvím a totální naléhavostí prosáknutý hlas Robin Wattie okamžitě zaujme, stejně jako civilní vystupování tria. V jejich nekompromisním projevu se přesně potkává slowcore a sludge: představte si, jak by zněli Burning Witch s Codeine a The Sugarcubes. Nebo hodně zpomalení Sonic Youth, když zpívá Kim Gordon. Vzdáleně připomenou i tuzemské Nod Nod, ovšem abstraktnější a obnaženější. Po koncertě v Underdogs’ se k nám kapela vrací s čerstvým albem A Gaze Among Them, které už sbírá naprosto nadšené recenze.

Big Brave

Australští My Disco si udělali jméno coby kapela, která nahlédla z osobitých úhlů postpunkový revival – a svůj jedinečný zvuk pilují s každou další deskou. Ta aktuální, Environment, vyšla na renomovaném labelu Downwards Records, který spravuje elektronický producent Regis, který se například po boku ambientního mága Lustmorda dříve podílel na remixech My Disco. Ti za sebou mají nahrávání se Stevem Albinim i turné se Shellac, pokud máte rádi třeba temné zvuky Rainforest Spiritual Enslavement, budete na pokraji blaha.

Domácí barvy budou hájit Five Seconds to Leave a Tosiro, dvě kapely na společném turné na podporu aktuálních nahrávek. První jmenovaní vydali letos na vinylu album Nina Who Wasn’t, na němž suverénně vystřihli stylový kotrmelec. Kdysi instrumentální kapela se odklonila od postmetalových atmosfér směrem k emocionálním písničkám, aniž by ovšem přišla byť jen o špetku naléhavosti a intenzity. A pokud bychom postmetal vnímali jako jednu z vývojových větví alternativního hardcore punku, Tosiro by mohli sloužit jako ideální příklad spojnice mezi těmito styly. Stopy screama teď ustoupily dusnému sludgi, album Postila vychází jen pár dnů před koncertem.

Jednota na vodě

Jednota this time: ][, Cáry mlhy, Heartnoize Promotion, Letmo Productions, Marast Music a Naše koncerty

EVENT https://www.facebook.com/events/2541457375883544
GoOut předprodej https://goout.net/cs/listky/brutus+big-brave+dalsi/ekhe
Big Brave https://bigbravesl.bandcamp.com/album/a-gaze-among-them
My Disco https://mydisco.bandcamp.com/
Brutus https://wearebrutus.bandcamp.com/album/nest
Five Seconds to Leave https://fivesecondstoleave.bandcamp.com/
Tosiro https://tosiro.bandcamp.com/

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf – květen 2019

Mgła, Revenge, Mallephyr

H.:
1. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
2. Big|Brave, Brutus, My Disco, Five Seconds to Leave, Tosiro – Praha, 19.5. (event)
3. Svartidauði, Saturnalia Temple, Almyrkvi – Praha, 26.5. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Fire‘s Burning Festival I – Bratislava, 4.5. (event)
2. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
3. Krypts, Jupiterian, Sněť – Praha, 8.5. (event)

Cnuk:
1. Svartidauði, Saturnalia Temple, Almyrkvi – Praha, 26.5. (event)

Dantez:
1. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
2. Análes – U Ostravice pod D1, 17.5. (event)

H.

H.:

Na poslední chvíli potvrzený koncert Mgła a Revenge nakonec s přehledem válcuje všechny ostatní květnové akce. Hon na kvazi-NS čarodějnice v Německu byl nakonec dobrý k tomu, že se akce přesunula do Prahy, ale ani tady nemá na růžích ustláno, poněvadž původně potvrzený klub Underdogs’ po „vzájemné dohodě“ padnul, tudíž se vystoupení přesunulo do Nové Chmelnice, a aby toho nebylo málo, pořadatel po „zralé úvaze“ vyškrtnul polské Deus mortem, jejichž místo zaujmou domácí Mallephyr. Ale i bez Deus mortem to za návštěvu stát bude.

Osobně se chystám i 19. května na loď Altenburg 1964, kde vystoupí Big|Brave (nová deska je skvělá) a Brutus („Opijem se“!). Zbylé tři formace My Disco, Five Seconds to Leave a Tosiro mě nijak zásadně nezajímají a radši bych viděl menší počet vystupujících, ale hodlám na ně mrknout taky a třeba budu překvapen.

Za úvahu asi budou stát i Svartidauði, jejichž poslednímu albu „Revelations of the Red Sword“ jsem nakonec přišel dost na chuť. Support nicméně tentokrát není tak zajímavý. Saturnalia Temple mi jsou volní a Almyrkvi za žádnou pecku nepovažuji, navíc posledně v Praze byl jejich set docela slabý. V součtu tedy tenhle večer povinnost nebude, ale za zmínku určitě stojí.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

4.5. se v bratislavském Randalu uskuteční oslava undergroundového metalu zasvěceného ďáblu. Doombringer a Krolok jsou naživo vzácnost, kvůli které se údajně do Bratislavy sjedou lidi z různých koutů Evropy, a myslím, že ani zbytek soupisky nezklame. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že Malokarpatan, Goatcraft a Kringa jsou naživo strhující a zvlášť pozitivní zkazky jsem zaznamenal třeba ohledně koncertů Hagzissa. Takto silná soupiska je na Slovensku velkou vzácností a pokud místní stojí o případný další „ročník“, měli by rozhodně zvážit účast.

Kdo chtěl z Čechů vidět tour Mgła, Revenge a Deus mortem, musel vzít zavděk nějakým koncertem v sousedních státech; nejblíž to vypadá na Vídeň (3. května). Avšak vzhledem k hysterickému honu za fiktivními nacisty došlo k úpravě trasy a zmíněná trojice by se měla objevit hned prvního v Praze (pokud to na poslední chvíli taky nepadne, haha). Mgła po pauze jistě neztratili nic ze svých koncertních kvalit a je možné, že v setu zazní českým publikem dříve neslyšené skladby (třeba dokonce ty nové). Revenge pak patří k těm nejagresivnějším námrdům, co jsem měl to štěstí zažít.

Krypts tu sice s Jupiterian byli loni, ale první jmenovaní budou mít brzy venku nové album „Cadaver Circulation“. Promo jsem už párkrát sjel a prozatím bych novinku hodnotil jako silnější než předchozí „Remnants of Expansion“, což k doporučení stačí.

Cnuk

Cnuk:

Asi nebudu nikterak originální, když zde uvedu koncert Svartidauði, ale jiný podobně lákavý jsem na tento měsíc nezaregistroval. Svartidauði mají po nové, vydařené desce „Revelations of the Red Sword“ a do Modré Vopice je doprovodí stoneři Saturnalia Temple a žánrově příbuznější Almyrkvi. Koncert je za poměrně příjemný peníz, ale svoji účast budu ještě zvažovat.

Svartidaudi

Dantez

Dantez:

Vypadalo to, že v květnu se toho v Česku zase až tak moc neděje. Proto jsem chtěl hned zkraje doporučit varšavskou zastávku turné Mgła, Revenge a Doombringer. To jsem ale nakonec musel pozměnit, protože podobné uskupení (Doombringer vystřídají Deus mortem Mallephyr) poctí svou návštěvou z úplného kraje měsíce pražský klub Underdogs’. Roster nabízí tři odlišné pohledy na jeden žánr a všechny kapely ve svých diskografiích zatím vlastně signifikantně neklopýtly. Ideální místo na rozbití si držky nebo na pouhé zahrození. Pokud tato jména jako dostatečný tahák nestačí, můžeme přidat domněnku, že Mgła možná předvedou i něco z ohlašované nové desky.

Vtipnou a ujetou odpovědí na ostravský Majáles je příznačně pojmenovaná akce Análes, na jejíž organizaci se podílí třeba KinoBBYB. Jde o undergroundový (až santusácký) večírek, který se udá pod jedním z ostravských mostů dálnice D1. Hudbu obstará pár českých kapel a hrstka techno DJs. Světlo a teplo dodají archetypální bezdomovecké barely s plápolajícím ohněm. Koho teda serou vyprázdněné line-upy sterilních studentských slavností, ať neváhá, zabalí si svůj kus lepenky, pár lahváčů a dorazí se bavit s grácií k Ostravici.


Nina Who Wasn’t od Five Seconds to Leave vychází konečně na vinylu

Bring me to life
My veins are running dry
There is a hole
Carved into my heart

Jindřichohradecká kapela Five Seconds to Leave si udělala jméno coby jeden z nejoriginálnějších spolků koketujících s žánry kroužící kolem emocionálního posthardcoru. Jejich hudba stála na instrumentální preciznosti, ale nikoliv předvádivosti, která kapele umožňovala i v tříčlenné sestavě budovat masivní a sugestivní zvukové stěny. Nic z toho se na novém albu Nina Who Wasn’t nemění – a přece je všechno jinak.

Kapela ve vědomé snaze nestát na místě přistoupila k rozhodnutí zapojit do své hudby vokály, s nimiž ostatně pracovala ve svém dalším, aktuálně spícím projektu Nod Nod. Výsledkem je nahrávka podobně hutná jako ty předchozí (split s kapelou Esazlesa vyšel v roce 2012), ale taky deska, kterou přece jen prosvítá něco optimismu. Five Seconds to Leave částečně nahradili hardcorovou hutnost noiserockovou přitažlivostí a podařilo se jim docílit originálního tvaru a také posunu, jaké má odvahu si dopřát jen málokterá kapela. S tím souvisí i lyrický obsah alba, všem tvrdým riffovým slupkám navzdory v jádru intimní – což přesně koresponduje s celkovou náturou nahrávky.

Five Seconds to Leave - Nina Who Wasn't

Album nyní ve spolupráci kapely a labelů NAAB a Naše desky vychází konečně i na vinylu. Je zabaleno do bytelného kartonového obalu s vloženým inlayem a vychází ve dvou verzích: jako klasický černý 140g vinyl anebo v barevné verzi (bílý vinyl s šedými cákanci). Černá verze stojí tři sta korun, barevná je o padesát dražší.

Desky je možné objednávat u kapely (fivesecondstoleave@gmail.com), obou labelů (naab@naab.cz, viktor.palak@gmail.com) anebo ho pořídit přes eshop Magick Disk Musick, v pražské prodejně Rekomando či brněnském Kabinetu múz.

LP bude samozřejmě k dostání i na nadcházejících koncertech a jarním turné, na které se Five Seconds to Leave vydají po boku Tosiro.

FStL Fb https://www.facebook.com/FiveSecondsToLeave/
FStL Bandcamp https://fivesecondstoleave.bandcamp.com/
NAAB http://naab.cz/
Naše desky https://www.the-aardvark.cz/nase-desky

so 9. 3. Slavonice, The Barakos + Nikander
čt 21. 3. Praha, Žižkostel (festival Žižkovská noc) + Toufar, Drom, Fvtvre a d.

tour Five Seconds to Leave + Tosiro
ne 12. 5. Třebíč, Trumpetka
po 13. 5. Brno, Kabinet múz + Nikander
út 14. 5. TBA
st 15. 5. Olomouc, SF Mini
čt 16. 5. Bratislava, klub Kulturák
pá 17. 5. Trenčín, klub Lúč
so 18. 5. Chodov, Koupák
ne 19. 5. Praha, TBC + Big Brave, My Disco, Brutus

[tisková zpráva]


Nová deska Five Seconds to Leave

Deska „Nina Who Wasn’t“ postmetalové kapely Five Seconds to Leave vyšla v digitální podobě 16.5.2018 na Bandcampu a Fair Price Music. Vinylová edice a kazety se chystají
na podzim. Více info na FB stránkách kapely.

https://www.facebook.com/FiveSecondsToLeave/
https://fivesecondstoleave.bandcamp.com/album/nina-who-wasnt
https://www.fairpricemusic.com/cz/band/five-seconds-to-leave/nina-who-wasnt

[tisková zpráva]


Žižkovská noc 2016 (sobota)

Žižkovská noc 2016

Datum: 18.3.2016

Místo: Praha, Storm
Účinkující: Pentagramček

Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: Dopelord, Five Seconds to Leave, Ježíš táhne na Berlín, Human Ketchup, OvO, The Black Heart Rebellion

Místo: Praha, Divadlo Ponec
Účinkující: Fiordmoss, Orient

Jak známo, Žižkovská noc je festival, který se odehrává napříč celou pražskou čtvrtí Žižkov v bezpočtu klubů a za účasti mnoha kapel – počítat to na desítky by bylo poddimenzované, počet těch interpretů se pohybuje skutečně v řádu stovek (ƒplakát hlásal „přes 500“). A z téhle plejády možností, kam zajít a co všechno vidět, se hned tři párci z naší redakce v pátek nasrali na jedno jediné místo, a sice do Žižkostela – o tom jsme si již povídali v minulém díle reportu.

I v sobotu se stal Žižkostel hlavním útočištěm vyslanců (nikoli vysranců – na to pozor!) naší redakce. Vedle něj jsme však absolvovali i několik málo konkrétních koncertů na dalších místech, na nichž se Žižkovská noc konala. Slovo mají Atreides a Skvrn…


Atreides: Sobota, poslední inkarnace letošní Žižkovské noci. Všichni ještěři včerejšího večera ještě ani nestačili zalézt do děr a už tu byla pátá, kdy začínal další program – pro mě na dost odlehčenou notu. Storm totiž měli otevřít slovenští satanáši Pentagramček, jejichž pop pro malé dětičky je moje naprosto seriozní guilty pleasure již pár let. Tak nějak jsem kdoví proč očekával poklidný rozjezd, španělu, nějaké kýble do rytmu, spoustu lásky, objímání, bolesti bránice (které se mi také dostalo) a já nevím čeho ještě. Nicméně čtveřice zpola navlečená do šatů, sukní, korálů a vůbec další povinné výbavy každé EZO TV nás uvítala na „Ježiškovské noci, největším festivalu křesťanských gospelů široko daleko“ a po klidnějším úvodu „Vítaj“ to rozjela v mnohem zběsilejším tempu, až z toho byl naprosto regulérní punk, jemuž nechybělo vůbec nic. „Zatlieskaj a zadupkaj“, „Sčítavanie“, „Zúbky“ ani ďábelské hitovky jako „Môj malý pes Bobi“ nebo „Kamarát“. O pogu, k němuž se jen těžko šlo nepřidat, snad raději ani nemluvě, protože takový nášup jsem na rozjezd vážně nečekal. Pět a půl pračky Whirpool, Satan vítězí.

Atreides: Zbytek Ježižkovské noci se už ovšem nesl v poněkud zadumanějším duchu. Následoval přesun ze Stormu do (jak jinak) Žižkostela, který letos prostě nabízel absolutní top festivalu. Jindřichohradecké Five Seconds to Leave jsem naposledy viděl, když v Podniku zahráli před Dälekem, takže jsem se tuhle sludge/post-metal/HC smečku dost těšil. Živě představila především nový materiál, jenž mi oproti veškeré předchozí tvorbě přišel propracovaný dost do hloubky a víc než syrovou hradbu kytar nabízel parádní vyhrávky načichlé psychedelií (a přišlo mi, že tak trochu i americkým country), což bylo velice příjemné.

Atreides: Celý set jim vlastně kazily jen dvě věci – na jedné straně technické problémy, kdy kytarista rupnul strunu, takže museli jeden song začínat dvakrát, přičemž nakonec stejně zahráli něco jiného, což trochu nabořilo atmosféru a gradaci setu. Na druhé straně to byl bordel, který se linul ze sklepení, kde ještě před koncem Five Seconds to Leave začalo hrát jakési další uskupení postavené především na výrazných basech a bicích (tenhle dramaturgický laps fakt nechápu, protože předešlého večera k ničemu takovému nedošlo), což se přímo mlátilo s intimní atmosférou, o niž se snažila kapela o patro výše. Trochu škoda, protože jinak se mi to dost líbilo.

Skvrn: Nemá cenu něco předstírat, na Žižkovskou noc jsem zavítal především kvůli pátečnímu programu. Primárně jsem jel za špinavým hlukem z pera Thaw, kteří se nakonec ukázali být ještě ohavnějšími, než jsem očekával, sekundárně pak za esy z našich končin. The Corona Lantern, ██████, Drom, ti všichni odehráli parádní vystoupení a už jen kvůli nim by se cesta do Prahy vyplatila. Svého slova se však měla ujmout ještě sobota, na niž jsem zvlášť po páteční masáži hleděl s mírnou skepsí. Mně osobně tu chyběla vyložená pecka a zároveň jistota, která nemůže zklamat. Za jedinou jistotu tak byl Žižkostel, který se v pátek předvedl v roli perfektního hostitele, a jestliže jsem ještě před započetím festivalu váhal, zda v sobotu upřednostnit Divadlo Ponec nebo právě Žižkostel, po pátečním programu bylo jasno – půjde se opět k husitům. Samozřejmě, v úvahu připadlo ještě nějaké přebíhání, ale tomu jsem se chtěl raději vyhnout. Člověk si s těmi časy nemůže být nikdy jist.

Skvrn: Stejně jako v pátek jsem i v sobotu přišel v momentě, kdy dohrála první kapela večera. Post-rockeři Politische Gespräche verboten pro mě byli doposud neznámým pojmem, a jelikož jsem na post-rock bez zaznamenaných referencí neměl vpravdě chuť, na místo jsem si to namířil až na Five Seconds to Leave. V hlavě jsem měl vzpomínky na vydařené vystoupení před Dälekem a nepřipouštěl si možný pokles. Jenže přišel. Vzpomínky směřovaly k intenzivní post-metalové masáži a přede mnou nyní stály pouhé náznaky. Náznaky atmosféry, náznaky zúčastněného publika, místy jsem si připadal jako na veřejné zkoušce. Nepomáhaly delší intervaly mezi skladbami, ani souběžné zkoušení ve sklepeních prostorách. Jakmile se souvisleji hrálo, Five Seconds to Leave bodovali a získávali se mne, nicméně delší pauzy, denní svit a zkoušení dole vypramenilo v pocit, že to celé bylo studené jak psí čumák. Holt nemůže být pokaždé posvícení, tentokrát se to zkrátka moc nepovedlo.

Skvrn: Five Seconds to Leave hráli sotva půlhodiny a do začátku setu italských OvO zbýval shodný počet minut. Zabrousil jsem tedy do sklepa, jenž po celý večer patřil tanečním zvrácenostem různého druhu. Na pódiu zrovna vévodili dva týpci za elektronickými hejblátky v doprovodu bicí soupravy, podle programu šlo snad o Human Ketchup. Upřímně řečeno, žádný zázrak. Poslouchat se to dalo a chvíli jsem i setrval, nicméně ne tak kvůli kapele, ale především nosným sloupům, o něž se opírala nejen budova, ale chvíli i moje záda, a poté kvůli šáhlé výzdobě celého sklepa. Houbičky, hubky – všude byly. A k nim stylová růžová, pronikavě zelená a kupa umělého břečťanu na umocnění drogového bizáru. Já však nabídku k neřízenému unášení nepřijal a raději sledoval čas, abych nezmeškal to, oč sem nechtěl přijít. Po větší čtvrthodině jsem šel.

Skvrn: Zahraniční návštěvy na Žižkovské noci se cení, a tudíž aniž bych věděl, kdo nebo co je italské OvO, kolik hlav má a jak zní, jsem se vydal ze sklepení zpět do hlavního sálu. Zanedlouho se začalo hrát. Hlavy nakonec dvě, vlasů za deset. Spolu s bubeníkem se na pódiu totiž objevily až na zem sahající dredy patřící Stefanii Pedretti, osůbce, již jsem viděl hrát už loni pod hlavičkou jednočlenného projektu ?Alos. S tím se vyrojily i jisté obavy. Na loňské vystoupení totiž nevzpomínám v nejlepším: V paměti mi neuvízl ani tak celistvý pocit z atmosféry jako spíš vzpomínky na neustálé přebíhání mezi krabičkami.

OvO

Skvrn: Brzy spustily první tóny a hned bylo jasné, že OvO není jen ?Alos s bubeníkem. OvO mě okamžitě vtáhli do děje. Viděl jsem příběh. Viděl jsem čarodějnici diktující své vize nelidským skřekem, ničivými přejezdy kytarových strun doprovázenou precizním rytmickým podkladem. Některé momenty byly naprosto strhující, plné jakéhosi nelidského groteskna, jež se zas tak nevidí. Problémy však přicházely s jednou z pěveckých poloh hlavní protagonistky, kdy onen temný křik vyzníval trochu směšně a z odpudivé vládkyně temnoty byla taková usměvavá divoženka, což bylo vzhledem k povaze zbytku vystoupení trochu mimo. Jinak ale pozoruhodný set, který ze mě jen tak nevyprchá.

Atreides: Krátký zevl před Žižkostelem, než se nachystá italský noise rock OvO, se trochu protáhl, takže jsem tak tak stihl zabrat nějaké místo v přední brázdě – což se ve výsledku stejně ukázalo jako zbytečné. Dvojice v podobě mohutného Bruno Dorella za bicími a drobné Stefanie Pedretti obsluhující kytaru za pomoci kusu kovu (nebo kdoví čeho) a vyluzující zvuky do mikrofonu, se do toho slušně opřela a jejich primitivní hudba rovnala Žižkostel pěkně od podlahy. Prim hrála primordiální tělesnost, pudovost, agrese zahalená do odéru drog a mystického závoje. Šamanský rituál pro kytaru, bicí a spoustu hluku mě zhruba ve třetině usadil k zemi, takže jsem zbytek setu strávil v tureckém sedu. A v transu, takže spíš jen předpokládám, že někde mezi písněmi tam někde nade mnou tleskala spousta rukou, protože to tak bylo do doby, kdy jsem vnímal trochu víc. Nemám ani představu o tom, jak dlouho dvojice hrála. Bylo to mnohem mocnější, než jsem čekal. Naprosto čistý halucinogen, který přestal působit ve chvíli, kdy utichla veškerá aparatura. OvO mě z desky sice nikdy vyloženě nechytili, živě na ně ale určitě zajdu znovu. Pro mě vrchol festivalu – snad jen škoda, že ne úplný závěr, abych tenhle zážitek nemusel přebít další kapelou, již jsem chtěl vidět.

Atreides: O Belgičanech The Black Heart Rebellion jsem nevěděl téměř nic, nicméně mi bylo řečeno, že jejich hudba je, jako když zkřížíš Amenra a Wovenhand – a na něco takového prostě se nedalo říct ne, tak jsem šel. A vyklubalo se z toho moje největší překvapení festivalu, protože že to bude až tak dobré, to jsem vážně nečekal. Šestice členů obsluhovala spoustu nástrojů, od klasických přes folkové až po ty nejroztodivnější (nazvučená železná pružina trochu připomněla noisové Lovce lebek), a mimo ně i spoustu perkusí, jimž vévodil mohutný gong. Z nich se jala skládat masivní monolit tvořený tisíci částeček, motivů, audiovizuálních vjemů, který byl nesmírně přitahující. Pohlcující. Pestrobarevný, propracovaný do posledního detailu. Hudební kaleidoskop, jenž se neustále měnil, formoval nové tvary a následně je ničil. Atmosféra by se dala krájet a já jen čekal, kam dál se vyvine postupně gradující set, který nakonec skončil dřív, než bych si přál.

Skvrn: Ani The Black Heart Rebellion mi nebyli doposud známí a já dle nabytých informací čekal cosi na způsob Amenra. Což vlastně nemuselo být vůbec špatně – tenhle post-metal je naživo parádní a dát si něco takového v kostele, proč ne. Tak jednoduché to ale nebylo, amenrovský post-metal byl jen jednou z ingrediencí. The Black Heart Rebellion k hutným kytarovým exekucím přidávali tiché, a přesto napětí plné pasáže. V nich Belgičané těžili z rituálních úderů gongu a rozličných zvonců. Mlha stejná jak včera na Thaw, červená barva taktéž, ale přesto vše pocitově jiné, komplexnější. Jiné než u Thaw nebo vzpomínané Amenry, ne však méně temné a hloubavé. Jen příliš krátké, bohužel. The Black Heart Rebellion přišli s výrazně různorodým materiálem, jenž by potřebovali rozvíjet na ploše přesahující dvojnásobek přidělené (zhruba) 45minutové porce. A to jim časový harmonogram nedovolil. I tak ale parádní koncert, z Žižkovské noci jeden z nejsilnějších.

Atreides: Poslední kapelou festivalu, již jsem chtěl vidět, byli domácí (v současnosti berlínští) Fiordmoss. Dle rozpisu jsem měl čas tak akorát na přesun, takže jsem prohodil s přáteli posledních pár slov a zbytečně nemeškal, abych vše stihl tak akorát. Když jsem však dorazil do tanečního Divadla Ponec, klidně jsem si mohl ještě dát pivo a vstřebávat zážitky z Žižkostela, protože na pódiu se ještě do rytmu vlastní hudby pohupovali Orient. A pohupovali se tam ještě tak čtvrt hodiny, možná dvacet minut. Směska elektroniky, ambientu a trochy soft noisu nebyla špatná a na vydechnutí naprosto ideální, škoda jen, že na můj vkus až moc nabasovaná. V mohutných úderech beatů zanikala většina spektra, což sice částečně vyřešily špunty, přesto to ale nebylo ideální. I tak mě docela bavili, což na uskupení, které funguje podle všeho jen pár měsíců a ještě nic ucelenějšího nevydalo, není vůbec špatný výsledek.

Atreides: Konečně Fiordmoss. Víc než jen skvělá hudba mě vždycky fascinovalo jejich důsledné propojování audia s vizuálem, důraz na celkovou estetiku, která ale vždy působila přirozeně, nekýčovitě. A pokaždé docela jinak. Když jsem je viděl v Meet Factory, bylo to setkání tajemné, mystické. V Ponci nehráli až tak rozdílný set, atmosféru opět vystavěli především na novém materiálu, ale celek působil civilně, intimně, čistě. Jednoduché pódium, bílá světla, stroboskop. Nepamatuji si, že by pětice potřebovala něco dalšího k tomu, aby mě dokázala vtáhnout do dění, do hudby. I přes vizuální střídmost to bylo nesmírně intenzivní a pohlcující přesně podle rčení, že v jednoduchosti je krása. V tomto případě i síla. Set zakončila stroboskopická extáze, po níž již následovala jen cesta domů.

Skvrn: Ačkoliv po The Black Heart Rebellion přicházeli v úvahu Fiordmoss v Ponci, do přemisťování se mi nechtělo a raději jsem posečkal, co předvedou další tělesa v Žižkostele. Běh do Ponce nahradilo chvilkové vyvětrání se pod dohledem přilehlých bytovek a vrácení nazpět tak, abych byl připraven na polský stoner v podání Dopelord. Úplně na rovinu, stoner jde mimo mě. Doma nezájem a samostatné koncerty kapel tím pádem taky. V tu chvíli se ukazuje přednost žánrově pestrých festivalů a já si to nakonec valím do předních řad, abych viděl, co se na Dopelord semele. Ostré kytarové zářezy mě od začátku drtí, ani netoužím po hudebních komplikacích, které nepřicházejí. Raději dávám přednost pořádně houpavému tempu, nepolevujícímu tak, že si připadám jako ručička neúnavného metronomu. A nejsem jediný, v předních řadách se solidně válčí… dokud nepřichází desátá večerní, jež velí skončit. Já měl však v hlavě nadále ono „houpy houp“, s nímž jsem se mohl odebrat a parádně uzavřít celý festival. Jenže já blbec to neudělal a namířil si to dolů do sklepa. Dívat se, jak Ježíš táhne na Berlín.

Skvrn: Vlastně jsem měl chuť na nějakou pořádnou ujetinu. The Black Heart RebellionDopelord hráli ve veskrze vážné soustředěné atmosféře a já si říkal ještě o hodinu bizarního blbnutí. Bohužel, uskupení slyšící na jméno Ježíš táhne na Berlín se mi netrefilo do noty. V základu šlo o taneční elektroniku tvrdšího rázu doplněnou o nasrané vokální experimenty a baskytarové linky, jež z pozadí často přeházely až do sólových pasáží. Právě v momentech, kdy hrála basa prim, to bylo bezva, nicméně taneční beaty mi přišly mnohdy až moc jednoduché, někdy i hloupé. Asi byl problém ve mně a v únavě, která se dostavila, protože lidem se to líbilo. Ačkoliv se nespustila nějaká zběsilá poga, ve chvíli, kdy jsem se na ostatní díval, jsem viděl spokojené pocity a jednomyslné kývání do rytmu. Mě to nebavilo a zopakoval se tak problém z minulého dne. Neodhadl jsem, kdy správně odejít a ty nejlepší zážitky chtě nechtě trochu naředil.

Skvrn: Celou dobu jsem se věnoval jednotlivým kapelám a nikoliv Žižkostelu a Žižkovské noci jako celku. A byla by škoda nějakou obecnější zmínku vynechat. Jsem totiž mile překvapen, jak dobře všechno – alespoň v Žižkostele – fungovalo. Dodržování harmonogramu bylo přesnější než na mnohých jednotlivých koncertech, zvuk se především na horním pódiu ukázal ve skvělé formě. A samotné prostory Žižkostela? Vůbec bych se nezlobil, kdyby se tu podobně laděné spolky objevovaly pravidelně, klidně dřív než za rok na třídenním festivalu pod Žižkovým dohledem. Prostředí je to totiž parádní.

Atreides: Kolem a kolem, Žižkovská noc má svoje kouzlo. Genius loci se čtvrti poněkud zaplivané a divoké pověsti rozhodně nedá upřít. K mojí radosti jsem nenarazil na žádnou zbytečnou propagandu, jež by mě mlátila z plakátů dobře známými hesly. Veškerá prezentace hodnot se nesla v samém přístupu k festivalu, v té spoustě různorodých lidí, kteří svobodně korzovali a pařili napříč ulicemi a kluby. Trochu mě mrzí, že z pátku nemám tolik, nicméně sobotní večer mi to všechno docela vynahradil. Tak pac a pusu – a za rok zase.


Dälek, Five Seconds to Leave, Kyklos Galaktikos

Dälek, Five Secons to Leave, Kyklos Galaktikos
Datum: 11.5.2015
Místo: Praha, Podnik
Účinkující: Dälek, Five Seconds to Leave, Kyklos Galaktikos

První pohled (Atreides):

Asi jste si všimli, že zatímco kolega H. poslední dobou zvesela solí jeden report za druhým, já poněkud suším hubu. To je dáno několika standardními faktory (prachy, práce, …), které nehodlám hlouběji rozebírat. Spíše se soustředím na událost, která utnula období kulturního sucha takovým způsobem, že naprosto s přehledem zaplnila šílenou díru zející do prázdna od poslední akce.

Dälek se měl původně České republice vyhnout a z koncertu v Drážďanech pokračovat rovnou do Vídně. Nicméně zdejší kluci a holky si všimli jednoho volného dne, který by se dal zneužít pro koncert v matičce stověžaté – slovo dalo slovo a jedna z největších ikon industriálního hip-hopu si v Podniku dala dostaveníčko s (nejen) pražským publikem. Vedle něj se ukázali i jindřichohradečtí sludgeři Five Seconds to Leave a další industriálně hip-hopová trojice skrývající se za názvem Kyklos Galaktikos. A asi nepřekvapí, že když se v domácím prostředí představil takový nášup, nechyběla u toho polovina naší redakce.

Při příchodu do Podniku to uvnitř zeje prázdnotou. Většina přítomného osazenstva prolévá hrdla před vchodem a vzhledem k příjemnému počasí není důvod se nepřidat. Nicméně dovnitř se nikdo nehrne, ani když už se má začít hrát, takže první Kyklos Galaktikos začínají zhruba o dvacet minut později. O kapele jsem před koncertem slyšel prvně, a tak jsem trochu zvědavý, co je vlastně zač. Ze snažení dvou pánů a jedné slečny toho nakonec vidím a slyším dost málo na to, abych si o jejich tvorbě udělal ucelenější. Dojmy však mám i z toho mála smíšené, neboť nepříliš záživný úvod a nijak valný zvuk mě nijak nedrží u pódia, a tak jdu opět krafat ven. Při výletu na bar o něco později mám pocit, že jsem svědkem poněkud osekané a zprzněné verze WWW. Závěr setu je už ovšem dost solidní a narušené beaty s bezpočtem ozvěn, které se v prostoru zjevují v podstatě odnikud, zní velmi dobře. Nicméně všechny tři momenty jsou pouze fragmenty celku, z nichž nelze mnoho vyvodit, takže snad někdy příště. Nebo z desky.

Druzí nastoupili Five Seconds to Leave, na které jsem byl naopak tuze zvědavý, protože o tuhle skvadru sice při domácím poslechu nezakopnu, jak je rok dlouhý, o to raději si však zajdu na jejich koncert. Tentokrát se dle slov promotéra vytasili s novým setem, nicméně mám takový dojem (ale opravdu jen dojem), že něco málo jsem z něj zaslechl již před rokem, když hráli na Gram Bazaaru na Náplavce, protože do mikrofonu se řvalo už tam. První hrábnutí do strun rve uši, po celý set je v zvuk v první brázdě jako na houpačce. Buď řeže uši, nebo drtí kosti. To první je ale přece jen bolestivější, takže odkládám připravené dlahy a trpce lituji, že raději nevzal špunty. Trio z Jindřichova Hradce však opět sází riffy na výbornou a s přehledem nutí mou krční páteř k úctyhodným výkonům. Od lehčích poloh předchozích setů narostli, snad i díky zvuku, do těžkotonážních rozměrů a současná podoba, v níž perfektně vynikají brutální hrátky s hlukem, se ukazuje být ideální přípravkou před hlavním chodem. Příště lepší prostor, kde to bude více drtit a méně řezat, a bude to skvělé.

Z pódia mizí všechny serepetičky, které na něm byly na začátku. Zbývají jen dva pulty, jeden plný elektroniky, druhý s DJským pultem. Na Dälek se čeká dost dlouho, zpoždění asi ještě o něco narůstá, ale čas v ten moment neřeším, protože jakmile se za pultem objevuje DJ rEK a rozjíždí set, něco jako časový rozměr přestává existovat. Brzo dochází i zbytek trojice a úvodní „Spiritual Healing“ mě vrací dobře několik let nazpátek, kdy jsem prvně čichnul k „From Filthy Tongues of Gods and Griots“ a nestačil zírat. Před koncertem mě trochu mrzelo, že tentokrát to nebude s Octopusem, nicméně dvojice rEKMike Swarmbots si s ním v ničem nezadá a se suverénní dikcí MC däleka v čele rozjíždí neskutečný bordel.

Následují hlavně starší věci. Při „Asylum (Abandoned Underclass)“ a „Speak Volumes“ se publikum začíná přibližovat bodu varu. Někam se do toho přimíchá „Street Diction“ z poslední řadovky „Gutter Tactics“. Les klátících se rukou či sem tam poletující vlasy jsou jen předzvěstí pekla. Jakmile dojde na geniální trojblok „Culture for Dolars“, „Eyes to From Shadows“ a „Ever Somber“, masivní beaty otřásají sálem a hlukové stěny strouhají z lidské schránky vrstvu za vrstvou, dokud se nedostanou až na samou dřeň. Padají veškeré zábrany, refrény se po paměti řvou od plic a první řady se mění v neutuchající mosh pit, jaký jsem už dlouho nezažil. Dälek sám je z toho tak perplex, že si to prostě musí natočit a nasdílet a je vidět, že si to náramně užívá. Směrem k závěru večera se hraje hlavně z novější tvorby, kterou už nemám tolik v malíku, ale myslím, že se v závěru objevila ještě stařičká „Hold Tight“. Ruku do ohně za to však nedám. Zato se určitě objevuje novinka „Masked Laughter (Nothing’s Left)“, jejíž studiová verze je možná klidná a minimalistická, živě to však je energická bomba.

Bouřlivý aplaus po odchodu z podia dává tušit, že čekání na přídavek nebude dlouhé, což se záhy potvrzuje. Rozjíždí se kratičká „2012 (The Pillage)“ a především pak výborný hlukový chill v podobě „Classical Homicide“. Netřeba příliš zdůrazňovat, že v živém podání to je, stejně jako nová skladba, naprostá zběsilost, která už večer definitivně uzavírá. rEK ještě rozjíždí svou afterparty, na tu už ale nenacházím sil. Nezbývá než smeknout, protože takový náser jsem ani trochu nečekal a dostal jsem do těla takovým způsobem, že jsem se z toho vzpamatovával většinu následujícího dne. Možná by se dalo namítat, že výšky mohly být trochu čitelnější, nicméně alespoň z prvních řad bylo vše slyšet víc než dobře – dälekův přednes, hutné beaty i většinu ruchů a noisových stěn. Zkrátka splněný sen, který bych si bez váhání zopakoval.


Druhý pohled (Ježura):

Dälek jsou pro řadu lidí ikonou nemainstreamového hip-hopu a jejich existenci a status registruji prakticky od chvíle, kdy jsem se začal zajímat i o jiné než metalové žánry, tedy už pěkných pár let. Jak už to tak ale bývá, za celou tu dobu zůstalo jen u toho registrování, vždycky toho bylo k poslechu až moc na to, aby člověk tahal na světlo jména, o kterých si kdysi řekl, že by je měl zkusit, a tak se tím definitivním impulsem stal až koncert, který se původně ani neměl uskutečnit a o kterém jsem se dozvěděl vlastně úplně náhodou. A jakkoli to byl z mé strany vlastně dost nejistý podnik, nakonec dopadl více než dobře.

O existenci obou domácích předkapel jsem se dozvěděl až díky tomuto koncertu, žádná přehnaná očekávání jsem tak nechoval ani ke Kyklos Galaktikos, ani k Five Seconds to Leave, byť víra v soudnost pořadatelů mě chlácholila alespoň tím, že se zřejmě nedočkám žádné vyložené hovadiny. Tahle víra se nakonec ukázala jako opodstatněná, i když minimálně v prvním případě to rozhodně nebylo nijak jednoznačné. Kyklos Galaktikos se mi totiž střídavě líbili hodně a naopak vůbec. Čitelnější pasáže vyšperkované působivě prezentovanými texty sice opravdu připomínaly tvorbu WWW náladou, provedením a vlastně úplně vším, jenže zaprvé to čistý obšleh určitě nebyl a zadruhé – i kdyby ano, tak poměrně solidně provedený, protože to prostě fungovalo a dovedlo si mě to získat. Bohužel pro mě se větší část setu Kyklos Galaktikos nesla v duchu čehosi, co asi ani nedokážu rozumně popsat, protože si popravdě už ani moc nepamatuji, jak to znělo – zkrátka taková obtížně uchopitelná random směska elektronických ruchů a rytmů, kterou jsem prostě nepobral. Celkově vzato mě však Kyklos Galktikos i tak relativně zaujali, a i když si je doma dost určitě nepustím, minimálně naživo jsem ochoten jim ještě šanci, dvě dát. Třeba si to příště sedne lépe.

Jestli jsem byl z výkonu Kyklos Galaktikos rozpačitý, Five Seconds to Leave mi náladu spravili. Bahnitý sludge v jejich podání měl koule od samého začátku, kdy to bylo spíše monotónní trápení kytar doprovázené řevem a značným noisovým odérem, až do konce, kdy už šlo o regulérní riffovou přehlídku, z níž táhl jih USA opravdu vydatně. Nápor na posluchače byl parádní od počátku, ale jak se postupně zvyšovala čitelnost, následovala ji i chytlavost, a Five Seconds to Leave se tak postupně prokousali až do fáze, kdy šlo o regulérně hitovou záležitost, aniž by tím vystoupení jakkoli utrpělo. Těžko se tedy divit, že v závěru pánům velmi hlasitě aplaudoval solidně naplněný Podnik a dokonce došlo i na přídavek, který se jevil být opravdu spontánním. Tohle byla vážně solidní záležitost a na seznam domácích koncertních pecek si připisuji další jméno.

Dá se říct, že hip-hop mám opravdu rád, i když seznam mých oblíbených interpretů není nijak dlouhý a seznam koncertů, které jsem navštívil, je ještě mnohem kratší – doposud tak tomu druhému dominoval Sage Francis, který před půl rokem v tom samém Podniku předvedl opravdu výtečný výkon. Těžko říct, jestli to tentokrát bylo živým DJským jištěním, charakterem samotné hudby nebo výkonem všech protagonisů tria Dälek, ale tohle byla prostě mrda, kterou čistě pocitově musím zařadit i nad vystoupení plešatého tlouštíka z Providence. Nervózní noisové beaty nasadily parádní atmosféru a MC dälek pak svou perfektní dikcí do lidí bušil jak kladivem. Ohromný nápor, naléhavost, flow jak z jiného světa – to se pak není čemu divit, když říkám, že to byla vážně velká paráda, která musela sebrat snad všechny přítomné. A nejlepší na tom je, že to fugovalo, i když Dälek sáhli po několika klidnějších kusech, čímž se podařilo zamezit monotónnosti a přitom neubrat na působivosti.

Na lidi to zřejmě působilo dost podobně jako na mě a vedle masivní odezvy v podstatě od začátku probíhal v prvních řadách správný bordel. V tomto ohledu vynikla zejména druhá polovina, kdy se bordel přetvořil v regulérní mosh pit, a nářezem se tak dalo nazvat jak dění na pódiu, tak pod ním. A samotný MC Dälek si toho byl zjevně moc dobře vědom, protože hlášky o tom, jak tohle měl být den volna a podobné, zněly velice upřímně.

Abych to zkrátil, Dälek zkrátka rozjeli show, na které nebylo špatně vůbec nic a naopak zafungovala lépe, než jsem si vůbec troufl doufat. Nátěr to byl takový, že by Dälek mohli rozdávat školení velkému procentu rock/metalových kapel, a já jsem zatraceně rád, že jsem se rozhoupal k návštěvě téhle akce. Teď jsem totiž bohatší o jeden výtečný hudební zážitek, dvě oblíbené kapely a o spoustu muziky k naposlouchávání, což je rozhodně vynikající výsledek.


Koncertní eintopf #2 – květen 2015

Dälek
Nejočekávanější koncert:
Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.


H.:
1. Gehenna, Demonical, I Saw Red – Praha, 7.5.
2. Princess Chelsea – Praha, 20.5.

Ježura:
1. Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.

Atreides:
1. Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.

Skvrn:
1. Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.

Onotius:
1. Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.

Přesně před měsícem jsme poprvé spustili novou rubriku koncertní eintopf, který je vlastně takovým koncertním ekvivalentem již dávno zavedeného redakčního (albového) eintopfu, přičemž onen první měsíc měl naprosto jednoznačného vítěze v podobě čtveřice Kayo Dot, ?Alos, Botanist a Nod Nod (zasvěcený a maximálně duchaplný, smysluplný a čert ví čeho všeho ještě plný report tady, jen tak mimochodem). Jenže ona se situace opakuje i ve druhém díle, protože i tentokrát se redakce – a dokonce téměř jednohlasně – shoduje na nejočekávanější akci měsíce.

Oním suverénním vítězem není nikdo jiný než kultovní hip-hopová formace Dälek, jež 11. května ovládne pražský Podnik. Na její vystoupení jsou natěšeni hned čtyři redaktoři, což je celá polovina naší rozmilé redakce. Jedinou černou ovcí, která nadvládu Dälek nabourává, je H. – a ta černá ovce platí doslova, protože šéfredaktor samozřejmě volí black metalové zlo v podání (vlastně také kultovních) Norů Gehenna, které se odehraje 7. května v klubu Modrá Vopice v Praze.

H.

H.:

Vzhledem k tomu, že už mě absolutně přestalo lákat jezdit na festivaly, obzvláště na ty velké, nejezdím už ani na Brutal Assault, přestože ještě před několika lety pro mě možnost sem nejet takřka neexistovala. Nikoho tedy nepřekvapí, že jsem tam loni nebyl (a letos se prozatím taktéž nechystám, když už jsme u toho). Jednou z těch skupin, jejichž prošvihnutí mě mrzelo nejvíce, byla dozajista norská smečka Gehenna, jelikož pro mě osobně se jedná o nefalšovaný kult. O to víc jsem rád, že letos se Gehenna do České republiky vrátí a tentokrát v podobě, v jakou jsem doufal – na vlastní klubový koncert. Jediná možnost, kdy bych uvažoval o neúčasti, by byla, pokud by si na ten den se mnou chtěla dát rande Katy Perry a slíbila, že u toho nebude zpívat… ale to se asi nestane, takže je program na večer 7. května myslím jasný… Abych ale nebyl jako jediný za metalového trotla (ale samozřejmě nejen z tohoto důvodu), musím ještě na poslední chvíli připsat také vystoupení novozélandské zpěvačky Princess Chelsea, o níž jsem se sice sotva dozvěděl, ale jak se říká, byla to láska na první pohled (samozřejmě především hudební). Její indie pop mě totiž takřka okamžitě začal ohromným způsobem bavit – tak moc, že jsem se na koncert vážně začal těšit takovým způsobem, že s výjimkou výše zmiňované Gehenny to přebíjí všechny ostatní akce, na něž se v květnu chystám.

Ježura

Ježura:

Určitě nelze tvrdit, že by byl hudební fanoušek co se koncertního vyžití týče v květnu na suchu. Praha, Zlín, Pardubice – všude se dočkáme potenciálně zajímavých vystoupení, stačí jen kouknout na kulturní shnutí na jakékoli zastávce MHD. Přesto ale nakonec volím koncert, jehož avízo asi jen tak na očích nebude. Je to sice trochu paradoxní, protože tvorbu Dälek de facto neznám, ale mám stejný pocit, jako když jsem se loni chystal na Sage Francise – a jak skvělý koncert se z toho vyklubal! Stejné pocity, stejný klub, velmi podobný žánr… ano, sem mě to táhne vlastně nečekaně dost a sakra bych se divil, kdybych neodcházel spokojený.

Atreides

Atreides:

Zjištění, že legendární fotrové industriálního hip-hopu Dälek vyrážejí (byť bez Octopuse) na evropskou šňůru, mě naplnilo plány na výlet do Drážďan, kde byla nejbližší zastávka mimo naši drobnou republiku. Nicméně jedno optání ze strany /-\ celou situaci usnadnilo, protože mezi Drážďany a Vídní se ukážou i v Praze. Po ikoně jménem Sage Francis tak na stejném místě střetnu další jméno, jež je pro mě osobně jednou ze srdcovek a kdysi dávno formovalo můj zájem nejen o rap. Připočtu-li support v podobě 5 Seconds to Leave a přítomnost řady mě známých tváří, rýsuje se 11. května kulervoucí akce.

Skvrn

Skvrn:

Klubová sezóna pomalu končí a program nyní začíná dožívat na tradičních opozdilcích. Jedněmi z nich jsou i experimentálně hip-hopoví Dälek, kteří narychlo ohlásili tak trochu návratové turné. A není proč váhat, lístky se už vyhřívají (alespoň elektronicky) u mě doma. Vždyť od poslední české návštěvy téhle chásky uplynul šestý rok. Dälek jsou navíc jediným zahraničním hip-hopovým zástupcem, kterého já vyloženě rád. A nejen to, Dälek mají i své zásluhy. Rozmanitost jejich inspirativního světa mi jinak přibouchnuté okno alespoň na škvírku pootevřela. K tomu připočtěme ještě předkapely, prostředí holešovického Podniku a dostáváme lákavý náčrt dalšího večera. Počkejme jen, jak to dopadne s jeho realizací.

Onotius

Onotius:

Zatímco metalové akce mě v květnu budou pravděpodobně míjet, přesto to neznamená, že bych snad v květnu neplánoval vydat se za muzikou. Do Prahy totiž po dlouhých šesti letech opět přijede uskupení Dälek, jež je známé pro své specifikcé pojetí hip-hopu za pomoci vlivů industralu, noisu či ambientu. Vzhledem k tomu, že na koncerty těchto žánrů nechodím zrovna každý den, jsem celkem zvědav, jak takováhle hudba bude naživo fungovat, vzhledem ke kvalitě studiového materiálu však má očekávání nejsou zrovna malá.


Gram Bazaar 2

Gram Bazaar 2
Datum: 6.9.2014
Místo: Praha, Bajkazyl
Účinkující: Five Seconds to Leave, Kill the Dandies!, Kittchen, Were Mute

Letošní začátek podzimní sezony koncertů (furt je sice oficiálně léto, ale podzim pro mě začíná už na začátku září a ne až třiadvacátýho) jsem začal tak trochu netradičně. Protože po Brutal Assaultu se už žádná pořádná kulturní akce, která by mě někam táhla, nenašla, první hudbu někde mimo festivaly jsem si užil až na na pražské Náplavce v rámci akce Gram Bazaar.

Co vám budu povídat, už podle jména je docela jasné, že nejde jen o hudbu, která je tu spíš doprovodem celé akce než nosným programem. Gram Bazaar je hlavně o bazaru vinylů. Kdo by to byl řekl, že jo. A že se tam sešel slušný počet prodávajících, mezi jejichž sortimentem se objevily i velmi zajímavé kusy. A to takové, že jsem si až říkal, že snad začnu taky sbírat vedle CD a triček i LPčka, nebýt toho, že do výplaty zbýval asi tak týden a já lovil z kapsy poslední fufně. Trochu na pendrek plánování, nicméně náladu mi to nezkazilo. Ostatně se klidně přiznám, že za takové situace jsem přišel spíš pokecat se známými a poslechnout si trochu dobré hudby, než zběsile přehrabovat krabice vinylů a rvát si vlasy, co všechno bych si mohl po příští vejplatě koupit.

Vzhledem k poměrně nabitému programu dne jsem dorazil až na šestou, kdy měl začínat Kittchen. Během zvučení jsem v klidu dal pivo, užíval si pohodovu náladu a čekal, kdy se začne hrát. Mistr kuchař vystupoval tentokrát sólo, bez doprovodu Tomáše Neuwertha na baskytaru. Celé to díky absenci podia bylo hodně civilní a Kittchen toho využil bravurně. Ještě během zvučení navíc začalo lehce krápat (u čehož taky zůstalo), takže o melancholickou náladu bylo postaráno. Navíc sám začal pěkně z těžka a v první skladbě otevřel doposud bolestivé téma Sudet ve stejnojmeném (anti)singlu, který vypustil na YouTube konci srpna. A můžu vám říct, že onu podělanou zasmušilost toho kusu země snad ještě nikdo líp nevystihnul. A že pak náladě moc neulehčil… “Berlín”, “Sobota”, “Holka”, snad “Exit” a pár dalších. K tomu přihodil pár nových kusů a set zakončil “Bouřkou“. Ne, že by Kittchen dělal veselou hudbu, věděl jsem, že to nebude 45 minut na žoviální notu, ale že mě to sebere až tak, to jsem vážně netušil.

Nechápu, jak ten člověk dokáže sólo se starou, omlácenou, polepenou kytarou a podmazem z iPhonu dokázat vytřískat z minima takovou atmosféru. Dobře, k těm tématům musí mít člověk asi trochu vztah, aby ho to alespoň trochu sebralo, ale s tím se tak nějak počítá, ostatně jako u všeho. Příjemně lidský, bořící svojí upřímností všechny hranice mezi ním a publikem. Paradoxně během “Bouřky” přestalo krápat a snad i nebe se trochu umoudřilo, takže průtrž mračen a krupobití alespoň v tu chvíli nepřicházelo v úvahu. Nezbývalo než to nějak vstřebat do doby, než začnou hrát Five Seconds to Leave.

Čtveřice z Jindřichova Hradce začala hrát víceméně na čas a nutno říct, že na ně jsem se vážně těšil. Od jejich loňského vystoupení před Crippled Black Phoenix se mi je i přes několik příležitostí ke vší smůle nepovedlo zastihnout a vyšlo to až teď. Kdo tuhle kapelu sleduje nějakou dobu, nejspíš pochopí, jaké překvapení u mě vyvolala přítomnost mikrofonů, která napovídala, že se bude hrát materiál, se kterým jsem neměl tu čest. Nebo alespoň upravené starší skladby. Jak to ve skutečnosti bylo, nedokážu přesně posoudit, protože z toho mála, co si ze studiového poslechu pamatuji, bych jednotlivé kusy dohromady asi nedal. Já Five Seconds to Leave vyhledávám především pro dechberoucí atmosféru, se kterou dokážou posluchače usadit na prdel, a sic bych si je dokázal představit spíš na pořádném pódiu v klubu, na výbornou to zvládli i v prostředí velmi civilní Náplavky.

Nicméně jestli hranice mezi kapelou a publikem prve bořil Kittchen sám, tentokrát se do toho vložilo samo publikum, respektive jedna paní (slečna?), která se jala na posledních pár písní tančit mezi kapelou, což nakonec vyústilo v zakopnutí o odposlech, následný pád a téměř i k odnesení si odposlechu s sebou. Od dalšího tance to však dotyčnou slečnu bohužel neodradilo. Hutnou atmosféru však naštěstí příliš nezkazila. I tak jsem se ale po výborných Five Seconds to Leave rozhodl raději nabrat směr domov a raději oželet poslední Kill the Dandies! ve prospěch strávení dvou vydatných porcí atmosférické hudby, jejichž nálady se ve mně prolínaly ještě dlouhou dobu. Pro mě velmi solidní začátek sezóny.