Archiv štítku: Dälek

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – červenec 2018

1 komentář
Dälek

H.:
1. Nytt Land, Nemuer – Praha, 15.7. (event)

Onotius:
1. Hexis, Woes, Dærrwin, No Chance Of Recovery – Praha, 17.7. (event)
2. Dälek – Praha, 10.7. (event)
3. Wolves in the Throne Room, Wolvennest – Praha, 7.7. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Obituary, Deserted Fear, Hypnos – Ostrava, 29.7. (event)
2. Dälek – Praha, 10.7. (event)

Cnuk:
1. Pearl Jam – Praha, 1.7. (event)
H.

H.:

V červenci mě prakticky zajímá jen jeden koncert, takže nemám žádné velké dilema, co sem tentokrát napsat. Přesně v půlce měsíce se zajdu podívat na ruské Nytt Land, kteří dorazí s letošním albem „Odal“. Společnost jim budou dělat domácí Nemuer. Kdo bude mít náladu se v létě zchladit trochou folku ze Sibiře, nechť ráčí dorazit.

Onotius

Onotius:

Vzhledem k tomu, že budu velkou část července v zahraničí, zřejmě toho moc neuvidím. Nicméně i tak bych rád pár událostí doporučil – bez ohledu na to, zda sám nakonec zvládnu dovalit, či nikoliv. V první řadě je to vystoupení sludgově blackmetalových Hexis a tuzemských post-blackových Dærrwin v Café Na půl cesty. Pohodové prostředí a hutná temná špinavá muzika, navíc – jak je na daném místě dobrým zvykem – za dobrovolné vstupné. To chceš.

A kam by se ještě dalo vyrazit? 10. července si to zase jednou namíří do Prahy mistr alternativního hip-hopu Dälek. Jeho loňská „Endangered Philosophies“ opět reprezentuje onen správný kreativní mix ponurosti, špinavosti i introvertnosti v podobě pod beaty zabalených prvků od industrialu po kraurock. Před třemi lety, kdy jsem ho viděl poprvé a zatím naposledy naživo, předvedl neuvěřitelně suverénní show. I proto nelze než doporučit jeho zastávku 10. v Paláci Akropolis.

Hrdinové amerického kaskádovitého black metalu Wolves in the Throne Room se po loňském Brutal Assaultu opět vrací do Čech, tentokrát do pražského klubu Futurum, aby nám ukázali tu pravou lesní atmosféru v novém kabátě – tak jak to ukázali na zatím poslední nahrávce „Thrice Woven“. Pravda, na Brutal Assaultu bylo jejich vystoupení trochu konstantní, nicméně atmosféru to i tak mělo poměrně solidní – a to by v menším klubu mohlo docela dobře zafungovat.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Sice bych se pořád raději doma válel v knížkách, než se jebal na koncert, ale něco by se teda našlo. Tak za prvé v Ostravě zahrají Obituary, což samo o sobě není úplná pecka, ale nedávno jsem si s obrovským úspěchem připomněl „kozojeda“, takže proč ne, když to mám skoro pod nosem. Navíc jsem si docela oblíbil koncerty s věkovým průměrem obecenstva hrubě přes 30.

A taky ještě zvážím Dälek v Praze, protože jak jsem tu četl reporty z Iron Maiden a Neurosis, tak ve mně bodlo něco jako závist s lítostí, až jsem si řekl, že zrovna Dälek bych měl vidět aspoň jednou, tak uvidíme.

Hexis

Cnuk

Cnuk:

Hned prvního července do Prahy zavítají Pearl Jam. Nad tímto koncertem jsem dlouho uvažoval, ale nakonec mé finanční a časové možnosti promluvily ve prospěch už proběhlých Judas Priest. Pearl Jam jsou poslední velkou kapelou z legendární seattleské scény, která funguje tak nějak stále v původní sestavě a nikdo z nich se nezastřelil, nepředávkoval, neoběsil, a tak podobně. Jejich koncerty jsou proslulé svou délkou, kdy kolikrát atakují tříhodinovou hranici, takže o zábavu bude jistě postaráno.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – září 2017

Napsat komentář
Chelsea Wolfe – Hiss Spun
Nejočekávanější deska měsíce:
Chelsea Wolfe – Hiss Spun

H.:
1. Runespell – Unhallowed Blood Oath
2. Arckanum – Den förstfödde
3. The Devil & the Universe – Folk Horror

Zajus:
1. Septicflesh – Codex Omega
2. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Skvrn:
1. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
2. Kauan – Kaiho
3. Dälek – Endangered Philosophies

Onotius:
1. Ufomammut – 8
2. Celeste – Infidèle(s)
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Metacyclosynchrotron:
1. Blattaria – Blattaria
2. The Chasm – A Conscious Creation from the Isolated Domain
3. Asagraum – Potestas magicum Diaboli

Cnuk:
1. Fireburn – Don’t Stop the Youth
2. Propeths of Rage – Propeths of Rage
3. Mastodon – Cold Dark Place

Mythago:
1. Chelsea Wolfe – Hiss Spun
2. Wolves in the Throne Room – Thrice Woven
3. Mastodon – Cold Dark Place
H.

H.:

Letošní září není nijak zásadně našlapané a nevidím v něm žádnou nahrávku, kvůli níž bych nemohl dospat. Pár zajímavých kousků ale očekávám – asi nejvíce jsem zvědav na debut „Unhallowed Blood Oath“ australského projektu Runespell, jehož letošní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ mě hodně bavil. Originalitu nečekám, ale pokud se podaří udržet úroveň dema, spokojen myslím budu.

Na druhé místo samozřejmě musím fláknout Arckanum – zvlášť když „Den förstfödde“ má být poslední deskou kapely vůbec. Tenhle švédský projekt mám hodně rád a první tři alba jsou dle mého skromného názoru zkurvený kult. Kdo neuctívá klasiky jako „Kostogher“ či „Kampen“, ať si vylíže hnědku! Novější tvorba se sice na devadesátkové věci nedotahuje, ale důstojná rozhodně je a lze v ní také najít výborné věci. Půjde-li skutečně o labutí píseň, doufám, že to bude patřičně kvalitní rozlučka.

Do třetice všeho (doufejme, že) dobrého nesmějí chybět ani rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. Minulé album „Benedicere“ mě i přes určitou zajímavost a několik skvělých skladeb zas tolik nebavilo a letošní příspěvek tradičním čarodějnickým EPs „Walpern – Redux“ jsem vynechal úplně, ale nad samotnou kapelou jsem hůl rozhodně nezlomil a pořád ji považuji za formaci, jíž se vyplatí věnovat pozornost. Na novinku „Folk Horror“ jsem rozhodně zvědav, zvlášť když doposud nabídnuté ukázky znějí tak lákavě!

Zajus

Zajus:

Ačkoli jsem o záříjovém výběru musel trochu přemýšlet, bylo to přemýšlení vesměs příjemné, neboť mám dojem, že pro tentokrát není špatných odpovědí. Mohl bych vybrat kterékoli z přibližně osmice alb, na která se velice těším, a všechna by byla důstojnými reprezentanty pro měsíční eintopf. Mezi nimi však s jistotou září nahrávka, jež vychází právě dnes [teď už včera kvůli zpožděnému vydání článku – pozn. H.], a tím je samozřejmě nový počin Septicflesh. Řekové jsou jednou z mála kapel, která dovede opravdu důstojně naplnit nemalé požadavky symfonického metalu, a pokud udrží ohromnou formu posledních desek, bude jejich „Codex Omega“ špičkovým počinem.

Podobně silnou reputaci, buď z úplně jiné oblasti, si drží kanadští Godspeed You! Black Emperor, kteří, jak jsem právě s překvapením zjistil, vydávají v září novinku „Luciferian Towers“. GY!BE jsou jednou z těch kapel, u nichž můžu s radostí poslouchat každé album, ale když si mám vybrat jen jedno z nich, je moje volba naprosto jasná (a každý asi tuší jaká…). Nečekám, že by „Luciferské věže“ sahaly blíže k nebi než hubené ručičky (…ale stejně jsem vám to prozradil), i tak ale jistě půjde o solidní počin. A na závěr nemohu vynechat temnou kněžnu Chelsea Wolfe, z jejíž novinky jsem zatím viděl jen obal a pár propagačních fotografií, ale už teď je jasné, že veselý počin rozhodně nenahrála. Září bude nabité.

Skvrn

Skvrn:

Na září se těšme, bude to velké, bude toho dost. První jméno a hurá do kolen – „Luciferian Towers“. Ani Norsko, ani black metal, ale Godspeed You! Black Emperor, post-rock nejvyšší jakosti bez dnešních žánrových nemocí. Na novince to pod dohledem Lucifera určitě nebude jiné. Číslo dva patří v září Kauan, tedy srdcovce, kterou navíc ještě pořád poslouchám a není z ní jen památeční fosílie. K tomu všemu ta srdcovka povedeně změnila vizáž a se zářijovou novinkou „Kaiho“ přijede měsíc nato do Čech. Naopak Dälek už nedávnou pražskou zastávku mají za sebou, stejně jako Kauan ale v září vydávají desku. „Endangered Philosophies“ by se mohlo svým titulem týkat i ohrožené filozofie hudební, industriální hip-hop ale zůstane živ. Minimálně dokud neodejde král. Dälek.

Septicflesh

Onotius

Onotius:

Zářijový jídelní lístek je plný nejrůznějších specialit, jak ale správně navolit onu večeři o třech chodech? Jako první si na talíři nechám přistát novinku Chelsea Wolfe, americký pokrm sestávající z ponurého písničkářství kořeněný správnou dávkou dronu a podávaný s trochou elektroniky. Hned zprvu počechrá chuťové pohárky – pardon sluchové buňky, snad aspoň tak, jak se to podařilo dva roky starému provedení „Abyss“. Hlavní chod jednoznačně patří hypnotickým Ufomammut, jejichž poslední „Ecate“, ačkoliv bylo přijato trochu rozporuplně, já si ho servíroval hojně a byl jsem spokojen. A vzhledem k tomu, že se chystá v říjnu koncert po boku Usnea, o důvod víc proč novinku žvýkat opravdu pečlivě. Dezertem pak bude nová nahrávka Celeste, která člověka definitivně zaplácne. O tom, že jejich hardcore / sludge / black metal bude zřejmě opět velmi hutný a pikantní, nás už mohla přesvědčit klipovka „Cette chute brutale“. Nu, zářijové obžerství začíná, nezbývá než se odkázat na jídelní lístek a popřát dobrou chuť.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Mexičtí The Chasm jsou ohromně nedoceněná kapela a sypu si popel na hlavu, že si na ně vždycky vzpomenu tak jednou za uherský rok, přičemž minimálně „Farseeing the Paranormal Abysm“ je deathmetalové unikum… Nu což, 22. 9. vychází nové album „A Conscious Creation from the Isolated Domain“ a jsem zvědav, jestli se The Chasm krok do čistě instrumentálních, progresivních vod vyplatil. Aura všeobecného očekávání obklopuje i debut Asagraum, i když mám takový neblahý pocit, že mnoho metalistů Asagraum dosud hypovalo z nesprávných a pofidérních důvodů… Ale vypuštěné skladby z „Potestas magicum Diaboli“ zní dostatečně kvalitně na to, abych si poslechl i celé album, i když maggi v kostkách jsem z nich teda nechcal. Víte, co mě ale zasáhlo zcela nepřipraveného? Ukázka z debutového alba amerických Blattaria, které vydají Fallen Empire Records. Fanoušci Arizmenda, Skáphe, Wormlust a disharmonického, spektrálního zla obecně, nechť jsou na pozoru.

Runespell

Cnuk

Cnuk:

Fanoušky hardcoru jistě potěšila zpráva o nově vzniklé tzv. „superskupině“ Fireburn. Její sestavu tvoří Israel Joseph-I, Nick Townsend, Todd Jones a Todd Youth. Nejvíce pozornosti budí jméno zpěváka Josepha-I, který několik let působil v Bad Brains, a kytaristy Todda Jonese, jenž stojí například za tvorbou Nails. Nikde jsem nenašel oficiální datum vydání fyzických kopií, prý někdy v průběhu září, ale již teď je možné si celé EP „Don’t Stop the Youth“ poslechnout na YouTube. A mohu napsat, že se to nejvíce podobá právě zmiňovaným Bad Brains, konkrétně jejich klasickému období, čili za mě doporučuji.

Když jsem začal EPčkem, volně na to navážu dalším, tentokrát z dílny Mastodon. No, vlastně jsem se trochu unáhlil, jelikož zatím není zcela jasné, zdali půjde pouze o prodloužený nebo rovnou dlouhohrající materiál. Ano, přestože to není tak dlouho, co vydali novou placku, už 22. září se můžeme těšit na další porci Mastodonu. Jestli si vzpomínáte na nahrávání „Emperor of Sand“, kolovaly zvěsti, že půjde o dvojalbum, kde měl druhou část napsat zcela sám kytarista Brent Hinds. To se, jak víme, nestalo a ona druhá část je tak nakonec samostatným kusem s názvem „Cold Dark Place“. Brent o tomto albu promluvil ve videu pro Loudwire, přičemž blekotal cosi o podobnosti s Bee Gees a jiné podivnosti, ostatně jak je jeho zvykem, takže můžeme jen hádat, co z toho bude.

Na konec uvedu konečně klasickou desku opatřenou všemi důležitými informacemi. Takže, jedná se o Propeths of Rage (zase „superskupina“), kteří 15. září vydají eponymní debut u vydavatelství Sony. Jedná se v podstatě o Rage Against the Machine, kde namísto Zacka de la Rochi rapují Chuck D z Public Enemy a B-Real ze Cypress Hill. Dle rok starého EP „The Party’s Over“ víme, že ani dva vokalisté jako náhrada za Zacka nestačí, ale pořád je to slušný počin. Doufám, že chystaná studiovka bude ještě lepší.

Chelsea Wolfe

Mythago

Mythago:

Září je až nadmíru nabitým měsícem a vlastně je to poprvé od doby, co jsem sem začal psát, kdy budu mít problém vejít se do hranice tří alb.

Tím nejzásadnějším, co nás v následujícím měsíci čeká, je bez pochyb novinka od divy a královny melancholie Chelsea Wolfe nazvaná „Hiss Spun“. Podle ukázek se zdá, že od minulého „Abyss“ se tentokráte dočkáme mírného posunu do výraznější doommetalové stylizace, ale ono to je vlastně jedno, poněvadž Chelsea Wolfe by byla famózní asi v každé poloze.

Dalším velkým jménem, na něž se můžeme těšit, jsou atmosférici Wolves in the Throne Room a jejich „Thrice Woven“. I přes jejich kvality je mám naposlouchané méně, než bych chtěl, například poslední ambientní počin jsem slyšel jen v lehkých náznacích. Přesto jsem rád, že stylově bude nové album následovat spíše dřívější počiny než na svého předchůdce. Nezbývá tak jen doufat, že se to povede.

Do třetice zase jedno velké jméno, a to Mastodon. Jen pár měsíců po vydání dlouhohrajícího předchůdce se totiž v září můžeme těšit na épéčko „Cold Dark Place“. A přestože mi přišlo, že na „Emperor of Sand“ už je jejich jméno trochu přerostlo, na novinku se těším, a to i z důvodu, že tři ze čtyř skladeb budou z období tvorby „Once More ‘Round the Sun“. Sice bych byl nejraději, kdyby se někdy navrátili do svých sludgovějších časů, ale posledně zmíněnou desku mám rovněž poměrně v oblibě, a tak doufám, že ačkoliv se jedná o vyhozený materiál, stále bude dostatečně kvalitní.

Music News

Dälek: info o albu, nový song

Napsat komentář

Venku jsou kompletní informace o nadcházející desce Dälek, která vyjde pod názvem „Endangered Philosophies“ 1. září u Ipecac Recordings, a také nový song „Echoes of…“. Vše naleznete níže. Předobjednávky na CD i 2LP edici již byly spuštěny.

01. Echoes of… 02. Weapons 03. Few Understand 04. The Son of Immigrants 05. Beyond the Madness 06. Sacrifice 07. Nothing Stays Permanent 10. A Collective Cancelled Thought 11. Battlecries 12. Straight Razor 13. Numb

Dälek - Endangered Philosophies

Recenze

Dälek – Asphalt for Eden

1 komentář
Dälek – Asphalt for Eden
Země: USA
Žánr: experimental hip-hop
Datum vydání: 22.4.2016
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Shattered
02. Guaranteed Struggle
03. Masked Laughter (Nothing’s Left)
04. Critical
05. 6dB
06. Control
07. It Just Is

Hrací doba: 38:09

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Asi neexistuje ustálený hudební styl, jenž by postrádal interprety, co s jeho kořeny nakládají poněkud svébytně. Magoři a géniové, kteří si s radostí vypůjčují ze žánrů zdánlivě nesouvisejících, posouvají hranice a oslovují posluchače napříč všemi druhy muziky. Američtí Dälek se takto profilují už někdy od konce 90. let se svým unikátním hip-hopem prolnutým vlivy industriální, hlukové či alternativní rockové hudby. A pokud bych měl vybrat nějakou známější extrémně metalovou kapelu, která má co se týče přístupu ke svému mateřskému stylu k Dälek blízko, byli by to Francouzi Blut Aus Nord. Není divu, že obě kapely spolu chtějí někdy společně tvořit, hehe.

Nové album Dälek bylo očekáváno s docela velkým napětím. Po vydání slušného alba „Gutter Tactics“ si kapela dala na pár let pauzu, během které Dälek opustil dlouholetý spolutvůrce Oktopus. Loni k sobě MC Dälek opětovně přizval bývalého člena DJ rEka a nově také Mikea Mantecu z Destructo Swarmbots, s nimiž objel všechna možná koncertní pódia, a oznámil, že pod proslulým kanadským labelem Profound Lore vyjde nové EP, z něhož se nakonec vyklubal regulérní full-length, „Asphalt for Eden“.

S novinkou jsem měl tu čest strávit několik posledních týdnů, ale na rovinu, ani jeden z poslechů nenabídnul takové hudební či pocitové uspokojení jako kterýkoliv dřívější titul Dälek. Pánové svou unikátní identitu neztratili, to ani náhodou. Od prvních sekund na bubínky zatlačí typický kapelní sound, hutné beaty a zasněný podklad, který hrozí, že s každou vteřinou vybouchne do hlukové smrti. Ovšem hned zpočátku první skladby (po 22 sekundách) mě zarazilo zařazení refrénu (jenž poté zazněl ještě čtyřikrát), což na mě působilo, jako by Dälek chtěli za pomocí svého obvyklého výraziva vytvořit song do rádia. Chci snad tímto obvinit interpreta ze zaprodanosti? Můžu se o to pokusit! „Asphalt for Eden“ totiž nenabízí žádný pověstný extrém. Žádný hlukový nápor jak v „Spiritual Heaving“, žádné monotónní týraní duše „Images of .44 Casings” či nokturno „Eyes to Form Shadows“ a už vůbec ne mindfuck à la „Armed with Krylon“. Myslím si totiž, že na „Asphalt for Eden“ není žádný doopravdy striktní song. Kdybych z předchozí „Gutter Tactics“ vyházel těch pár výjimečných songů, asi by mi zůstala deska někde na úrovni té nové. A kdybych byl fakt škodolibý rýpal, tak Dälek nařknu i z vykrádání sebe sama, protože jeden chytlavější motiv za půlkou „Control“ mi až příliš evokuje „2012 (The Pillage)“.

Skutečnost naštěstí není tak mizerná. I když Dälek nesplnili mé představy o nekompromisním, progresivním umění, tak něco „Asphalt for Eden“ přiznat přeci jen jde. Pokud bylo cílem vytvořit desku s typickým soundem Dälek, jež bude hip-hopovější a přístupnější, tak si myslím, že kapela uspěla. Přeci jen mám pocit, že pár nových posluchačů o ně díky Profound Lore a jejich intenzivní promotion zakopne. A co je hlavní, až na pár výše uvedených problémů, které s deskou mám, není „Asphalt for Eden“ hloupá, podbízivá lacinost. Strávit těch 40 minut hrací doby se sluchátky na uších není marná zábava a v podmazu je i pár detailů, které posluchače přinutí se vrátit zpátky. A MC Dälek má za mikrákem rovněž dobrou formu. Jistě nebudu sám, kdo rap v Dälek považoval za druhořadý vedle instra, ale zde je samotný přednes výraznější a silnější než kdy dřív. Ale jak je vidno z dřívějších řádků, mně jde přeci jen o něco jiného. Možná kdyby ony společensky uvědomělé texty nešly zcela mimo mě, „Asphalt for Eden“ bych docenil více.

Nové album nabízí pohodový, uvolněný poslech, který stojí na dobrém základě. Starší desky ale pro mě prostě nabízejí více. Je možné, že když dostanu někdy pořádný šmak na Dälek, tak si pustím i „Guaranteed Struggle“ nebo „It Just Is“ (imho asi nejlepší skladby na albu), ale pochybuji, že bych sjel desku celou. Na to je „pohodová“ až příliš.

Druhý pohled (Atreides):

Klenot industriálního hip-hopu, a jedno z uskupení, které mě (spolu se jmény jako Astronautalis či Sage Francis) přivedlo k hip-hopu a rapu obecně. Pestrý experimentální bizár podpořený vražednou lyrikou „From Filthy Tongue of Gods and Griots“ si mě získala stejně jako beznadějnost a industriální brutalita z „Absence“, nicméně pozdější tvorba už mě tak výrazně nezasáhla. I přesto jsem se ale na novou desku docela těšil, jakkoliv v tom těšení byl stín nejistoty, když už v kapele nefunguje Oktopus, jenž se odstěhoval do Berlína.

Popravdě ani netuším, co jsem čekal po sedmi letech od „Gutter Tactics“, které mě navíc kdovíjak neoslovilo (jestli proto, že jsem mu dal málo času, nebo proto, že až tak moc zase nenabízí, těžko říct). „Asphalt for Eden“ mě ale překvapilo v tom smyslu, že Dälek docela uhnuli od brodění se bahnem nejzapadlejších ulic a lidských osudů a namísto toho se vydali na noční toulky vylidněným městem. Náladou někde mezi skladbami „Ever Somber“, „Classical Homicide“, „Opiate the Masses“ nebo „Forever Close My Eyes“ (tam vážně jen náladou, protože nic podobného už Dälek nikdy nenahráli) nahrává do karet nočním procházkám ztichlými bulváry či rozjímání nad drogou dle výběru.

Dälek

Nejsou to ti samí Dälek, kteří deset a víc let zpátky dělali z mozků fašírku pro prasata, protože jejich beaty nasáklé hlukem zabíjely se strojově přesnou kadencí koncentračního tábora. Jak by taky mohli být, když se na hudbě spolu s MC Dälekem podílí i DJ rEK a Mike Manteca. Jejich dílo, stejně jako předešlé desky, nepostrádá hloubku ani silnou atmosféru. Ambientní plochy se potkávají s beaty na éterických plochách, přičemž někde v pozadí se ozývá hluk trýzněných kytar a z hlubin pronikají vrstvy šumu, hluku. Namísto bezhlavé potřeby zničit samou podstatu člověka utopením v těch nejhorších svinstvech, jaké kdy z jeho společenství vzešly, se „Asphalt for Eden“ minimálně v rovině hudební zaobírá spíš tématem prázdnoty a osamění. Přitažlivými dálkami, kam až se mysl může zatoulat a zase se vrátit zpět.

Trochu to na mě působí dojmem, jako kdyby Dälek vyvětrali sklep plný toho nejhoršího hnusu, jaký si umíte představit, který od jeho vzniku nikdy nikdo nevyvětral, vymyli ho dezinfekcí a to, co přežilo, nakonec vzali za své a zasadili do nového kontextu. A nutno říct, že mě jejich nový přístup vlastně i baví, byť docela jiným způsobem, než bych od tohoto tělesa kdy čekal.

Třetí pohled (Skvrn):

Můžeme se tvářit jakoby nic, chodit kolem horké kaše a říkat si, že „Asphalt for Eden“ je jen další řadovkou Dälek, jenomže sedmiletá pauza od předcházejícího „Gutter Tactics“ a změny v sestavě dělají své, ne že ne. Při pohledu zpět navíc vidím unikátní sound, parádní desky, tudíž co jiného chtít než neméně skvělý návrat?

Když jsem slyšel „Asphalt for Eden“ poprvé, říkal jsem si cosi o běhu na dlouhou trať. V souvislosti s Dälek vlastně nejde o žádné překvapení, stačí zavzpomínat na poslechy předchozích nahrávek. Nicméně zatímco v případě „Absence“ či „Abandoned Language“ jsem o postupném vykvétání neměl pochyb, s letošní deskou se to mělo jinak. Jméno Dälek mi již nebylo neznámé a k „Asphalt for Eden“ jsem nevyhnutelně přistupoval kritičtěji než k jeho předchůdcům.

Jak jsem naznačil, během úvodních bojů, přibližně prvních tří poslechů, jsem nebyl s to přijít novince na chuť. Nešlo to. Problémy jsem měl především s klidnějšími pasážemi, které si tak nějak plynuly, a když už se zdálo, že by mohly odkrýt svou sílu, zakročil vše přebíjející industriální náklad jménem „Critical“. Plynoucí čas ale začal s tóny nových Dälek hýbat a dokonce se jim rozhodl i přát. Promluvila ke mně především snovost a jakási náznakovost. Krásy začaly odhalovat pomaleji plynoucí atmosférické kusy jako „Guaranteed Struggle“ nebo nečistými zvuky noisu nejnarušovanější, přesto svým způsobem uklidňující „6dB“. Do toho vždycky vlítl klasický dälekovský hit „Critical“. Z jedné strany nepřirozený narušovatel, z té druhé parádní skladba, jež se od Dälek tak trochu čeká. A nejlepší písně? Těžko určovat, snad jen vyjma doteď neoblíbené „Shattered“ vyrovnanost sama.

Jediné, co mi na „Asphalt for Eden“ chybí, je jasnější identita. Nejsem schopen si vymezit, jací noví Dälek vlastně jsou. Vsadili na jistotu a čerpají z minulosti, ve většině momentů jsou spíše klidní a snoví, ale po stmelující atmosféře nejdou celou dobu. Jistě za to může i střízlivá stopáž, na které je jakýkoliv úkrok markantnější. Tak jako tak, „Asphalt for Eden“ neustále roste, i teď, a odkrývá další povedené momenty, jichž je bezpočet. K tomu nejlepšímu, co Dälek vydali, sice „Asphalt for Eden“ z proklamovaných důvodů nepatří, nicméně o velmi zdařilou práci a důstojný přírůstek do diskografie jde naprosto jednoznačně.

Dälek

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #85.5 – speciál 2015 (Skvrn)

Napsat komentář
Skvrn

Skvrn:
Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Rimbaud – Rimbaud
4. Jaga Jazzist – Starfire
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Komara – Komara
2. Kittchen – Kontakt

Neřadový počin roku:
The Body & Krieg – The Body & Krieg

Artwork roku:
Mastery – Valis

Shit roku:
Seventh Genocide – Breeze of Memories

Koncert roku:
Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015

Videoklip roku:
Ricardo Donoso – Matutinum

Potěšení roku:
polská scéna

Zklamání roku:
muzika a internety

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Začít bychom bývali mohli skoro za humny, ale jelikož se píše rok 2016 a Tamás Kátai už před nějakým pátkem vyměnil maďarský domov za ten skotský, musíme hned za moře. Nicméně Kátai se jako maďarsky mluvící průvodce po skotských scenériích osvědčil. Avantgardně blackové „Sgùrr“ je kompaktním celkem, kterému nechybí nasazení a citlivé obměny. Zatímco vývojem se u metalových kapel rozumívá úskok do jemnějších vod, „Sgùrr“ budiž důkazem, že to jde i naopak, aniž by se dalo mluvit o kroku zpět. Suverénní první místo to možná není, ale suverénní deska, to rozhodně ano.

2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
Ztřeštěná hudební bárka, která slova jako jednoduchost a prvoplánová chytlavost jednoduše nezná. Naopak absolutní bizár a skladatelskou prog-perverzi vítá s otevřenou náručí a diváctvu tím s ironickým úšklebem ráda zatápí. Silná, nezaměnitelná deska, stále však s rozpoznatelným rukopisem Dødheimsgard, kteří metalovou avantgardu vloni pojali ze všech nejexcentričtěji a zároveň přitom zůstali smysluplní.

3. Rimbaud – Rimbaud
Velká výzva, nazvat si kapelu podle známé osobnosti. Ačkoliv ona persóna nutně nemusí žít, což se samozřejmě týká i Arthura Rimbauda, jednoho z francouzských prokletých, závazek je to stále velký. O rozeznění Rimbaudovy poezie se pokusila trojice polských hudebníků Jacaszek, Budzyński, Trzaska. „Rimbaud“ je v prvé řadě neskutečně šílené a šáhlé. Je to bláznivý experiment, na kterém se potkává jazzová bizarnost, vedená úchylnými projevy saxofonu, spolu s elektronikou a perverznostmi typu noise a industrial. Vše za doprovodu Rimbaudovy lyriky jak originální francouzské, tak i té popolštěné. Jako celek možná „Rimbaud“ nevyznívá tak silně, ale nemohu si pomoct, albu jsem naprosto propadl a stalo se mou loňskou nejsrdečnější záležitostí. Doufám jen, že se tu nebavíme o jednorázovém projektu. Rimbaudův „Opilý koráb“ by totiž opět osiřel.

4. Jaga Jazzist – Starfire
Jazz podruhé, avšak ani tentokrát ne ve své krystalické podobě, ačkoliv by jméno Jaga Jazzist mohlo svědčit o opaku. Na desce tohoto norského mnohahlavého tělesa je toho k nalezení mnohem víc – hravá elektronika i neméně hravé prog rockové motanice. Jaga Jazzist jsou skvělí muzikanti, nebojí se to ukázat, avšak pocity neodkládají na druhou kolej. Zajímavých nálad se dá na „Starfire“ najít řada. Někdy deska sklouzne k futuristicky laděné filmovosti, někdy se ocitám pod šíří nočních obloh. Vždy mě však Jaga Jazzist zabaví a potěší na srdci. Zřejmě obdobné tepové frekvence…

5. A Forest of Stars – Beware The Sword You Cannot See
Pětka klasicky nejobtížnější. Ten zbytek pod čárou sice vidím stejně jako A Forest of Stars na podobné lajně, ale co se dá dělat, místo zbylo už jen pro jednoho. Prozradím však, že z černokněžnictví by se neslevilo – vyhřívat se tu mohla polská Mgła, americký Leviathan nebo rozpitá čerň norských Enslaved. Pro A Forest of Stars rozhodla příměs prvního střetnutí, na které jsem se chystal již dlouho. A dopadlo to na jedničku. Nesmírně dynamická a chytře složená deska nahlížející na black metal z mnou doposud neslyšeného úhlu.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Komara – Komara
Komara. Slovenský úkaz, který není tak úplně slovenský. Přestože Komara opravdu slyší na přízvisko slovenská, 2/3 sestavy pochází odjinud – z Itálie a USA, přičemž právě ke Spojeným státům se váže jméno Pata Mastelotta, což je jen tak mimochodem bubeník legendárních King Crimson. Od jmen však můžeme upustit, kvalita debutového materiálu mluví za vše. Kombinace avantgardně laděného temno-jazzu a prog rocku tu dnes již skrze Jaga Jazzist byla, nicméně Komara se na své debutové desce ocitá ve zcela odlišných sférách. Kdepak rozjařilá filmovost a hrátky, „Komara“ je introvert. Hloubavý, zasmušilý, v dechařských sekcích lehce nervní, avšak ve všem svém konání svobodný. Především je však výborně složený a nápaditý. Nenechte se odlákat prvotními posluchačskými nezdary. Jak prozrazuje obal, zatněte zuby, zavřete oči a pak už se jen unášejte. Budete svědky velkých věcí.

2. Kittchen – Kontakt
„Kontakt“ jsem chtěl posluchačsky zkontaktovat hned po jeho vydání, avšak nestalo se a deska čekala na novou příležitost. Směrem do Kittchenovy kuchyně mě nasměrovalo až několik kliknutí našeho šéfredakčního, který mi existenci „Kontaktu“ oživil, a já se do desky s chutí pustil. Nečekal jsem (v případě českých desek už tradičně) vůbec nic, nicméně překvapení přišlo, a to velké. Škoda, že jsem Kittchenovu tvorbu doposud neznal, „Kontakt“ mi učarovalo hned na první dobrou. Ta ponurá, intimní a zvláštně tísnivá atmosféra, ta krásná textařina zkrátka skvělá věc, se kterou budu i nadále v kontaktu…

Kittchen

Neřadový počin roku:

The Body & Krieg – The Body & Krieg
The Body a Krieg předvedli, že zdaleka ne všechen extremismus musí být špatný. Vzešlá kolaborace totiž není ničím jiným než bahnitým extrémem bez náznaku extrémních chyb, ani jejich méně viditelných kolegyň. Jen malé upozornění – ubližuje!

Artwork roku:

Mastery – Valis
Pokud tuto kategorii tradičně omezím na desky, které jsem poslouchal a jen se na ně nekoukal, zbývá mi nějakých pět kandidátů. Červená hra stínů ambientních D.Å.R.F.D.H.S., zašedlé duny temného jazzu Fogh Depot, netradičně zvěčněný maják v podání experimentátorů Mamaleek nebo i na obal přenesená ambientní „Struktura“ z pera britského projektu Strië. Absolutního vítěze však nacházím ve sférách black metalu. Mastery ukázali, že není třeba vzdávat se satanistické tematiky, aniž by bylo nutno využívat vyčpělých klišé a prostředků, kterých se dnes už beztak nikdo nebojí.

Mastery – Valis

Shit roku:

Seventh Genocide – Breeze of Memories
Dávat na tohle exkluzivní místečko neznámou italskou partu bez zkušeností je asi na pár facek, ale nemohu si pomoci – „Breeze of Memories“ je skutečně tím největším loňským hovnem, které jsem měl tu čest slyšel. Taková Sonata Arctica zajisté nezklamala a její milé vánoční koledování by si po mém poslechu bezpochyby zajistilo zahnědlý triumf, nicméně zdraví mám jen jedno a italský mix black metalu a post-rocku v podání Seventh Genocide mi stačil. Nejenže se Italové vezou na módní vlně, ale taktéž jim ona spolujízda trestuhodně nejde. Jalové kytary, nemožný vokál, skladatelská impotence, toť „Breeze of Memories“ v kostce. Pro účely recenze jsem to dal v kuse jednou a jsem rád, že už nemusím znova.

Koncert roku:

Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015
„Nejintenzivnější vystoupení roku.“ Tak jsem někdy v květnu hodnotil pražskou zastávku experimentálně hip-hopového tělesa Dälek. A na konci roku musím tuto větu zopakovat a k přívlastku nejintenzivnější přidat ještě nejlepší. Desítky minut industriální vřavy okořeněné sebevědomým projevem MC Däleka dirigovaly neustálý pohyb prvních řad, mé o pódium otlučené koleno i skvělé pocity, které ve mně zůstávají dodnes.

Videoklip roku:

Ricardo Donoso – Matutinum
Kategorie, které bych s radostí věnoval větší pozornost. Jenže co naplat, kapely na solidnější zpracování videoklipů kašlou, a já tak nemám pořádně z čeho vybírat. Protentokrát sáhnu po poměrně akčním drone / ambientu brazilského Ricarda Donosa a jeho klipu ke skladbě „Matutinum“. Nejde o žádné akční orgie, spíše o černobílé kontrasty navzájem komunikující v minimalistickém duchu. K takovéhle muzice neexistuje lepší volba. Škoda jen, že se konkurence dostavuje v proklatě nízkém počtu.

Potěšení roku:

polská scéna
Je to smutné, ale je třeba to přijmout – polská hudební scéna nás válcuje na plné čáře. Z československých desek Komara i Kittchen jsem nadšen, avšak že by bylo z čeho vybírat, to tedy dvakrát ne. Naopak skvělých polských desek se ke mně zatoulalo přehršel. Ani zdaleka nejde jen o zmíněné Rimbaud. Příjemné chvíle jsem strávil i v přítomnosti experimentálního divno-rocku Alameda 5, folk / dronové parády Stara rzeka nebo hodin černokněžnictví, které naservírovala jen tak namátkou Mgła či přímočaří Outre. Je super, že naši sousedé vydávají tak skvělé desky, nicméně naše mateřština v chytře složené muzice mi vyloženě schází.

Dødheimsgard

Zklamání roku:

muzika a internety
Internetové dění náruživého posluchače hudby letos příliš nepotěšilo. Grooveshark i Last.fm jsou, zdá se, v háji. Zatímco první nešťastník byl k ukončení své streamovací činnosti pod nátlakem donucen, Last.fm si ochotně podřezalo větev samo pod sebou a ještě se s takovým tahem drze chlubilo. Z počáteční zajímavě koncipované sociální sítě, založené na monitoringu poslouchaných songů a následných doporučení, vznikl totální nefunkční paskvil. Výčet zklamání však nekončí. Hlukem zdeformované sousedské vztahy ukončily existenci holešovického Podniku a stejně jako Podnik bohužel dohrál i Lemmy. Také od některých nahrávek jsem čekal víc – viz nepovedený post-rockový přerod Code, viz zbytečně velká sázka na jistotu v galaxiích Arcturus. Ta nejočekávanější díla však nezklamala, takže žádnou paniku.

Zhodnocení roku:

O hudbě v roce 2015 nemám, bavíme-li se o obecnostech, co říct. Závěrečné řádky si tak uzmu pro sebe. Letošní rok pro mě byl po hudební stránce doposud tím nejpestřejším. Objevil jsem nové hudební obzory, avšak zároveň nezanevřel na ty starší, což znamenalo mírnou rozháranost. Spoustu desek, které by stály za pozornost, jsem bohužel jen rozposlouchal a těm nejoblíbenějším albům zároveň nevěnoval takový prostor, jaké by si zasloužily. V roce 2015 jsem byl holt za takovou luxusně živenou slepici. Za takovou, která má kolem sebe tolik zrníček, že neví, do kterého dříve klovnout. Nečekám, že hrst chutného zobu bude v dalším roce méně štědrá, jen bude lepší občas přivřít oči a předstírat, že těch zrnek není tolik.

Thy Catafalque

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #85.4 – speciál 2015 (Atreides)

Komentáře: 3
Atreides

Atreides:
Top5 2015:
1. Sufjan Stevens – Carrie & Lowell
2. Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
3. Euzen – Metamorph
4. Corrections House – How to Carry a Whip
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Kittchen – Kontakt
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest

Neřadový počin roku:
Crippled Black Phoenix & Se Delan – Oh’Ech-oes

Artwork roku:
Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu

Shit roku:
Periphery – The Juggernaut

Koncert roku:
Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015

Videoklip roku:
Kittchen – Sudety

Potěšení roku:
domácí sludge

Zklamání roku:
úmrtí Jany Grygarové aka Apačky

Top5 2015:

1. Sufjan Stevens – Carrie & Lowell
Zpívat o mrtvých bývá ošemetné. Ostatně, koho to zajímá, když jste toho mrtvého neznali a je vám v zásadě putna. Jenže Sufjan je jeden z těch hudebníků, kteří dokáží i v případě nekrologu pro své blízké zůstat sví, autentičtí a uvěřitelní, čímž ve vás vyvolá dojem, že jste se zemřelou osobou prožili celý život v jednom bytě. A aby toho nebylo málo, hudba vás nonšalantně smete takovým způsobem, že se z poslechu dáváte dohromady dobře další dva týdny, a to i v případě, že jde o tak jemnou akustickou záležitost, jakou „Carrie & Lowell“ bezesporu je. Jediná škoda, že desku, na kterou jsem celý rok čekal, jsem objevil až ke konci roku, takže si už nestačila užít slávu titulky našeho webu.

2. Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
Kdyby Florence vydala letos „Ceremonials“ namísto „How Big, How Blue, How Beautiful“, docela jasně by to byl naprostý vrchol. Ano, ryšavá polobohyně je stále při síle, nebojí se tnout do živého, dát na odiv své tělo i odhalenou duši a k mojí neskutečné radosti se neustále pohybuje směrem vpřed, navrch směrem, který se mi náramně zamlouvá. Nicméně předchozí deska ve mně zanechala silnější, trvanlivější dojem, ačkoliv ta současná je přece jen po všech stránkách o něco vyzrálejší. Takže proto „jen“ druhý schod z pěti.

3. Euzen – Metamorph
Dánská kapela navrch s okouzlující Marií je pro mě jedním z překvapením roku. Únorový koncert se tvářil vskutku nenápadně, nicméně se z něj vyklubal jeden z nejsilnějších zážitků, a letošní počin „Metamorph“, kterým kapela navázala předchozí, neméně vydařené album „Sequel“, vyrostlo až mezi nejlepších pět. Pestrá směsice žánrů od popu přes trip-hop, elektroniku, goth rock až po poctivý metal drží perfektně pohromadě a mně osobně se ještě neoposlouchala – což se i o řadě očekávaných alb, bohužel, říct nedá.

4. Corrections House – How to Carry a Whip
První tři místa letos patří žánrům, které s tvrdou hudbou nemají až tak moc společného. Čtvrté zase patří kapele, která je pro většinu lidí tvrdá možná až moc. Corrections House se na své druhé desce vytasili s další náloží těžkotonážního drone / doom bahna, které servírují dochucené notnou porcí industriálního hluku. „How to Carry a Whip“ je nelítostný buchar i ostře nabroušená gilotina skloubená v jeden vražedný nástroj, který dokazuje, že i bahno se stále pohybuje směrem vpřed.

5. A Forest of Stars – Beware a Sword You Cannot See
Asi bych se hodně divil, kdyby se ve vrcholné pětici nenašla jediná black metalová deska. Našla se, ačkoliv nepřišla z Islandu, jak jsem tak trochu očekával, alebrž z Anglie. Gentlemanský klub s jednou sličnou lady představil svůj další opus a přesvědčil mě o tom, že v černých vodách lepší deska letos vážně nevznikla. Psychedelií nasáklý black metal prolíná s hammondkami a prog rockovými výjezdy a zejména závěrečná sextalogie tvořící jeden dlouhý celek mi učarovala na hodně dlouho. A ačkoliv je tahle deska na pátém místě z pěti, vězte, že rozdíly mezi jednotlivými čísly jsou tak malé, že ve své podstatě víceméně ztrácí smysl.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Kittchen – Kontakt
Už na svojí prvotině přišel Kittchen s neotřelým a hodně svojským pojetím folku. Od té doby už jen nasazuje pod maskou čím dál vážnější tvář a zhasíná jedno světlo naděje za druhým. Pokud na minulé desce má hlavní slovo kousavý sarkasmus a černý humor, „Kontakt“ je dospělost bez vidiny konce a odsouzení k věčnému životu ve sračkách. Něco jako Sudety. A vyjma toho nejlepší domácí album.

2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
Nad druhým místem jsem uvažoval relativně dlouho. Přece jen, domácí scéna mi tak trochu protekla mezi prsty a jediná deska, která mi v nich ulpěla, sebrala první flek. Z metalu mě pak nejvíc sebrali sludgeři The Corona Lantern – promyšlenou, chladnokrevnou řezačku na lidské ostatky řádně zaprasili sludgovým bahnem a výsledek je nad očekávání dobrý. Není co řešit, The Corona Lantern si zmínku jednoznačně zasluhují.

The Corona Lantern

Neřadový počin roku:

Crippled Black Phoenix & Se Delan – Oh’Ech-oes
Pink Floyd jsou jenom jedni, na tom nejspíš nikdo nic nezmění. Nicméně pokud se jim někdo blíží, jsou to Crippled Black Phoenix. Ti spojili síly se Se Delan a dohromady dali ípko obsahující právě dva covery Floydů, „Echoes“ a „Childhood’s End“. A vedle toho je natáhli do celkové délky přesahující půl hodinu, notně rozvinuli a usadili do nového kontextu, čímž kompozice získaly trochu jiný význam. Popravdě, lepší tribut prog rockové legendě ani složit nemohli, nemluvě o tom, že tohle je interpretace Pink Floyd, kterou jen tak někdo nepřekoná.

Artwork roku:

Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
Mnohoznačnost. Požár pod oblakem rudého dýmu? Výbuch sopky? Ledový tunel ozářený rudým světlem? Odkapávající láva? Těžko říct, nicméně absence loga téhle příjemně nekonkrétní abstrakci náramně svědčí a dává tak vyniknout artworku, který vlastně nahrávku samotnou perfektně charakterizuje svou nestálostí výkladu i dojmy, které jsou všelijaké, jen rozhodně ne příjemné a pozitivní.

Misþyrming - Söngvar elds og óreiðu

Shit roku:

Periphery – The Juggernaut
Původně jsem si odvážně říkal, že bych tuhle desku snad i zrecenzoval. Jakože vážně a naprosto seriózně. Otevřeně ale přiznám, že to je asi první album, které jsem i přes opravdu notné úsilí nebyl schopný doposlouchat. Fakt nechápu, jak mohlo Periphery napadnout vydat dvojalbum, protože jeho obsah by byl bullshit i na jednom disku a dost možná by tak působil i v rámci krátkého ípka. Sračka.

Koncert roku:

Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015
Seznam kandidátů na tuhle položku je delší než týden před výplatou; obzvlášť když uvážím vypečenou festivalovou nadílku, z níž bych mohl jmenovat nespočet vystoupení – zejména obzvlášť vydařený Brutal Assault. Loňský rok mi ale přivál na podium dva splněné sny – sólové vystoupení Einara Selvika z Wardruny a americkou rapovou formaci Dälek, přičemž lépe vyšli králové industriálního hip-hopu. Ti obětovali jediný svůj off-day celé šňůry pro koncert v Praze, přičemž dokázali vytvořit neskutečné industriální peklo a mosh pit, za který by se nestyděla nejedna metalová smečka, čímž předčili veškerá má očekávání. Něco takového jsem ještě nezažil a trochu se obávám, že už ani nezažiju. Ale i kdyby to mělo být naposledy, bylo to kurevsky nezapomenutelné.

Videoklip roku:

Kittchen – Sudety
Vážně, vážně hodně dlouho jsem přemýšlel o tom, že tuhle kategorii u mě vyhraje jeden z klipů od Of Monsters and Men nebo od Florence + the Machine, která audiovizuál vzala doslova útokem. Jenže to by Kittchen nesměl přijít se svým vlastním audiovizuálem, který nejenže perfektně doprovází píseň svým minimalismem, ale především naprosto perfektně zachycuje rázovitost a rozpolcenost kraje, o němž pojednává. Pro mě takřka srdeční záležitost. Holt Sudety.

Potěšení roku:

domácí sludge
Sludgové bahno se u loňský rok rozmnožilo o dvě dobré desky, které mě když ne vyloženě překvapily, tak hodně potěšily. Jak The Corona Lantern, tak King Keporkak se blýskli velmi solidním materiálem, který mě baví a který chci konečně někde potkat živě a užít si ho i z jiné perspektivy, než je jen domácí poslech.

Florence + the Machine

Zklamání roku:

úmrtí Jany Grygarové aka Apačky
Není o čem. Pokud bych měl vyjmenovat jednu osobnost domácí alternativy, která hýbala svojí nekončící aktivitou celou scénou, je to právě Apačka. K málokomu jsem v tomhle ohledu choval takový respekt jako k ní, k tomu, co všechno dělala a udělala, jakkoliv jsem sám Fullmoon nečetl (a nečtu), jakož spíš vymetám koncerty pořádané KYEO. So long, and thanks for all the fish!

Zhodnocení roku:

Rok 2015 rozhodně nebyl z hlediska hudebního špatným rokem. Výborných koncertů bylo víc než dost, prakticky všechny, kterých jsem se zúčastnil. Těch skvělých, skutečně silných a pamětihodných bylo sice o poznání méně, ale pořád dost na to, aby moje živelná část měla žně. Po stránce nahrávek si taky můžu leda pomlaskávat, co všechno se urodilo. Dostalo se mi pár příjemných překvapení z takřka neznámých zdrojů a ani slabších alb od zavedených jmen jsem moc nepostřehl. A to jsem se zdaleka neprokousal vším.

Euzen

Na druhou stranu nebyl, alespoň pro mě osobně, rokem nijak zvlášť závratným. Moji radost z přesunu z blogísku na web brzy uzemnila má stagnace a tak trochu hledání směru, kudy a kam se vlastně vrtnout, což se odrazilo i v tom, že jsem se občas (vlastně docela často) nebyl schopný pořádně dokopat k činnosti, což odneslo několik velice zajímavých desek. Sorry, tohle jste si nezasloužily (a nezasloužila si to ani redakce). Snad ještě bude možnost se k nim vrátit a trochu je oprášit zpětně.

Shrnuto podtrženo, nebylo to špatné, mohlo to být lepší. Nezbývá, než vyhlížet rok následující. Desku má vydat pár mých srdcovek (takhle namátkou třeba Moonsorrow), už teď jsem zaregistroval několik super koncertů (pojďte v únoru na Nadju, saláti) a to ještě ani nepřišlo nejhektičtější období kolem Roadburnu, které by mohlo přinést několik fešných koncertů. A samozřejmě vyhlížím letošní Hradby samoty, které se vrací po roční pauze na místo činu, takže experimentální scéna zase ukáže místním, jak se má fetovat v Rosicích u Brna. Zkrátka, bude toho hodně a osobně doufám, že se ze mě nestane takový zakuklenec, jako se mi to povedlo loni.

Sufjan Stevens

Reporty

Dälek, Five Seconds to Leave, Kyklos Galaktikos

1 komentář
Dälek, Five Secons to Leave, Kyklos Galaktikos
Datum: 11.5.2015
Místo: Praha, Podnik
Účinkující: Dälek, Five Seconds to Leave, Kyklos Galaktikos

První pohled (Atreides):

Asi jste si všimli, že zatímco kolega H. poslední dobou zvesela solí jeden report za druhým, já poněkud suším hubu. To je dáno několika standardními faktory (prachy, práce, …), které nehodlám hlouběji rozebírat. Spíše se soustředím na událost, která utnula období kulturního sucha takovým způsobem, že naprosto s přehledem zaplnila šílenou díru zející do prázdna od poslední akce.

Dälek se měl původně České republice vyhnout a z koncertu v Drážďanech pokračovat rovnou do Vídně. Nicméně zdejší kluci a holky si všimli jednoho volného dne, který by se dal zneužít pro koncert v matičce stověžaté – slovo dalo slovo a jedna z největších ikon industriálního hip-hopu si v Podniku dala dostaveníčko s (nejen) pražským publikem. Vedle něj se ukázali i jindřichohradečtí sludgeři Five Seconds to Leave a další industriálně hip-hopová trojice skrývající se za názvem Kyklos Galaktikos. A asi nepřekvapí, že když se v domácím prostředí představil takový nášup, nechyběla u toho polovina naší redakce.

Při příchodu do Podniku to uvnitř zeje prázdnotou. Většina přítomného osazenstva prolévá hrdla před vchodem a vzhledem k příjemnému počasí není důvod se nepřidat. Nicméně dovnitř se nikdo nehrne, ani když už se má začít hrát, takže první Kyklos Galaktikos začínají zhruba o dvacet minut později. O kapele jsem před koncertem slyšel prvně, a tak jsem trochu zvědavý, co je vlastně zač. Ze snažení dvou pánů a jedné slečny toho nakonec vidím a slyším dost málo na to, abych si o jejich tvorbě udělal ucelenější. Dojmy však mám i z toho mála smíšené, neboť nepříliš záživný úvod a nijak valný zvuk mě nijak nedrží u pódia, a tak jdu opět krafat ven. Při výletu na bar o něco později mám pocit, že jsem svědkem poněkud osekané a zprzněné verze WWW. Závěr setu je už ovšem dost solidní a narušené beaty s bezpočtem ozvěn, které se v prostoru zjevují v podstatě odnikud, zní velmi dobře. Nicméně všechny tři momenty jsou pouze fragmenty celku, z nichž nelze mnoho vyvodit, takže snad někdy příště. Nebo z desky.

Druzí nastoupili Five Seconds to Leave, na které jsem byl naopak tuze zvědavý, protože o tuhle skvadru sice při domácím poslechu nezakopnu, jak je rok dlouhý, o to raději si však zajdu na jejich koncert. Tentokrát se dle slov promotéra vytasili s novým setem, nicméně mám takový dojem (ale opravdu jen dojem), že něco málo jsem z něj zaslechl již před rokem, když hráli na Gram Bazaaru na Náplavce, protože do mikrofonu se řvalo už tam. První hrábnutí do strun rve uši, po celý set je v zvuk v první brázdě jako na houpačce. Buď řeže uši, nebo drtí kosti. To první je ale přece jen bolestivější, takže odkládám připravené dlahy a trpce lituji, že raději nevzal špunty. Trio z Jindřichova Hradce však opět sází riffy na výbornou a s přehledem nutí mou krční páteř k úctyhodným výkonům. Od lehčích poloh předchozích setů narostli, snad i díky zvuku, do těžkotonážních rozměrů a současná podoba, v níž perfektně vynikají brutální hrátky s hlukem, se ukazuje být ideální přípravkou před hlavním chodem. Příště lepší prostor, kde to bude více drtit a méně řezat, a bude to skvělé.

Z pódia mizí všechny serepetičky, které na něm byly na začátku. Zbývají jen dva pulty, jeden plný elektroniky, druhý s DJským pultem. Na Dälek se čeká dost dlouho, zpoždění asi ještě o něco narůstá, ale čas v ten moment neřeším, protože jakmile se za pultem objevuje DJ rEK a rozjíždí set, něco jako časový rozměr přestává existovat. Brzo dochází i zbytek trojice a úvodní „Spiritual Healing“ mě vrací dobře několik let nazpátek, kdy jsem prvně čichnul k „From Filthy Tongues of Gods and Griots“ a nestačil zírat. Před koncertem mě trochu mrzelo, že tentokrát to nebude s Octopusem, nicméně dvojice rEK – Mike Swarmbots si s ním v ničem nezadá a se suverénní dikcí MC däleka v čele rozjíždí neskutečný bordel.

Následují hlavně starší věci. Při „Asylum (Abandoned Underclass)“ a „Speak Volumes“ se publikum začíná přibližovat bodu varu. Někam se do toho přimíchá „Street Diction“ z poslední řadovky „Gutter Tactics“. Les klátících se rukou či sem tam poletující vlasy jsou jen předzvěstí pekla. Jakmile dojde na geniální trojblok „Culture for Dolars“, „Eyes to From Shadows“ a „Ever Somber“, masivní beaty otřásají sálem a hlukové stěny strouhají z lidské schránky vrstvu za vrstvou, dokud se nedostanou až na samou dřeň. Padají veškeré zábrany, refrény se po paměti řvou od plic a první řady se mění v neutuchající mosh pit, jaký jsem už dlouho nezažil. Dälek sám je z toho tak perplex, že si to prostě musí natočit a nasdílet a je vidět, že si to náramně užívá. Směrem k závěru večera se hraje hlavně z novější tvorby, kterou už nemám tolik v malíku, ale myslím, že se v závěru objevila ještě stařičká „Hold Tight“. Ruku do ohně za to však nedám. Zato se určitě objevuje novinka „Masked Laughter (Nothing’s Left)“, jejíž studiová verze je možná klidná a minimalistická, živě to však je energická bomba.

Bouřlivý aplaus po odchodu z podia dává tušit, že čekání na přídavek nebude dlouhé, což se záhy potvrzuje. Rozjíždí se kratičká „2012 (The Pillage)“ a především pak výborný hlukový chill v podobě „Classical Homicide“. Netřeba příliš zdůrazňovat, že v živém podání to je, stejně jako nová skladba, naprostá zběsilost, která už večer definitivně uzavírá. rEK ještě rozjíždí svou afterparty, na tu už ale nenacházím sil. Nezbývá než smeknout, protože takový náser jsem ani trochu nečekal a dostal jsem do těla takovým způsobem, že jsem se z toho vzpamatovával většinu následujícího dne. Možná by se dalo namítat, že výšky mohly být trochu čitelnější, nicméně alespoň z prvních řad bylo vše slyšet víc než dobře – dälekův přednes, hutné beaty i většinu ruchů a noisových stěn. Zkrátka splněný sen, který bych si bez váhání zopakoval.

Druhý pohled (Ježura):

Dälek jsou pro řadu lidí ikonou nemainstreamového hip-hopu a jejich existenci a status registruji prakticky od chvíle, kdy jsem se začal zajímat i o jiné než metalové žánry, tedy už pěkných pár let. Jak už to tak ale bývá, za celou tu dobu zůstalo jen u toho registrování, vždycky toho bylo k poslechu až moc na to, aby člověk tahal na světlo jména, o kterých si kdysi řekl, že by je měl zkusit, a tak se tím definitivním impulsem stal až koncert, který se původně ani neměl uskutečnit a o kterém jsem se dozvěděl vlastně úplně náhodou. A jakkoli to byl z mé strany vlastně dost nejistý podnik, nakonec dopadl více než dobře.

O existenci obou domácích předkapel jsem se dozvěděl až díky tomuto koncertu, žádná přehnaná očekávání jsem tak nechoval ani ke Kyklos Galaktikos, ani k Five Seconds to Leave, byť víra v soudnost pořadatelů mě chlácholila alespoň tím, že se zřejmě nedočkám žádné vyložené hovadiny. Tahle víra se nakonec ukázala jako opodstatněná, i když minimálně v prvním případě to rozhodně nebylo nijak jednoznačné. Kyklos Galaktikos se mi totiž střídavě líbili hodně a naopak vůbec. Čitelnější pasáže vyšperkované působivě prezentovanými texty sice opravdu připomínaly tvorbu WWW náladou, provedením a vlastně úplně vším, jenže zaprvé to čistý obšleh určitě nebyl a zadruhé – i kdyby ano, tak poměrně solidně provedený, protože to prostě fungovalo a dovedlo si mě to získat. Bohužel pro mě se větší část setu Kyklos Galaktikos nesla v duchu čehosi, co asi ani nedokážu rozumně popsat, protože si popravdě už ani moc nepamatuji, jak to znělo – zkrátka taková obtížně uchopitelná random směska elektronických ruchů a rytmů, kterou jsem prostě nepobral. Celkově vzato mě však Kyklos Galktikos i tak relativně zaujali, a i když si je doma dost určitě nepustím, minimálně naživo jsem ochoten jim ještě šanci, dvě dát. Třeba si to příště sedne lépe.

Jestli jsem byl z výkonu Kyklos Galaktikos rozpačitý, Five Seconds to Leave mi náladu spravili. Bahnitý sludge v jejich podání měl koule od samého začátku, kdy to bylo spíše monotónní trápení kytar doprovázené řevem a značným noisovým odérem, až do konce, kdy už šlo o regulérní riffovou přehlídku, z níž táhl jih USA opravdu vydatně. Nápor na posluchače byl parádní od počátku, ale jak se postupně zvyšovala čitelnost, následovala ji i chytlavost, a Five Seconds to Leave se tak postupně prokousali až do fáze, kdy šlo o regulérně hitovou záležitost, aniž by tím vystoupení jakkoli utrpělo. Těžko se tedy divit, že v závěru pánům velmi hlasitě aplaudoval solidně naplněný Podnik a dokonce došlo i na přídavek, který se jevil být opravdu spontánním. Tohle byla vážně solidní záležitost a na seznam domácích koncertních pecek si připisuji další jméno.

Dá se říct, že hip-hop mám opravdu rád, i když seznam mých oblíbených interpretů není nijak dlouhý a seznam koncertů, které jsem navštívil, je ještě mnohem kratší – doposud tak tomu druhému dominoval Sage Francis, který před půl rokem v tom samém Podniku předvedl opravdu výtečný výkon. Těžko říct, jestli to tentokrát bylo živým DJským jištěním, charakterem samotné hudby nebo výkonem všech protagonisů tria Dälek, ale tohle byla prostě mrda, kterou čistě pocitově musím zařadit i nad vystoupení plešatého tlouštíka z Providence. Nervózní noisové beaty nasadily parádní atmosféru a MC dälek pak svou perfektní dikcí do lidí bušil jak kladivem. Ohromný nápor, naléhavost, flow jak z jiného světa – to se pak není čemu divit, když říkám, že to byla vážně velká paráda, která musela sebrat snad všechny přítomné. A nejlepší na tom je, že to fugovalo, i když Dälek sáhli po několika klidnějších kusech, čímž se podařilo zamezit monotónnosti a přitom neubrat na působivosti.

Na lidi to zřejmě působilo dost podobně jako na mě a vedle masivní odezvy v podstatě od začátku probíhal v prvních řadách správný bordel. V tomto ohledu vynikla zejména druhá polovina, kdy se bordel přetvořil v regulérní mosh pit, a nářezem se tak dalo nazvat jak dění na pódiu, tak pod ním. A samotný MC Dälek si toho byl zjevně moc dobře vědom, protože hlášky o tom, jak tohle měl být den volna a podobné, zněly velice upřímně.

Abych to zkrátil, Dälek zkrátka rozjeli show, na které nebylo špatně vůbec nic a naopak zafungovala lépe, než jsem si vůbec troufl doufat. Nátěr to byl takový, že by Dälek mohli rozdávat školení velkému procentu rock/metalových kapel, a já jsem zatraceně rád, že jsem se rozhoupal k návštěvě téhle akce. Teď jsem totiž bohatší o jeden výtečný hudební zážitek, dvě oblíbené kapely a o spoustu muziky k naposlouchávání, což je rozhodně vynikající výsledek.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf #2 – květen 2015

Napsat komentář
Dälek
Nejočekávanější koncert:
Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.
H.:
1. Gehenna, Demonical, I Saw Red – Praha, 7.5.
2. Princess Chelsea – Praha, 20.5.

Ježura:
1. Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.

Atreides:
1. Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.

Skvrn:
1. Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.

Onotius:
1. Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.

Přesně před měsícem jsme poprvé spustili novou rubriku koncertní eintopf, který je vlastně takovým koncertním ekvivalentem již dávno zavedeného redakčního (albového) eintopfu, přičemž onen první měsíc měl naprosto jednoznačného vítěze v podobě čtveřice Kayo Dot, ?Alos, Botanist a Nod Nod (zasvěcený a maximálně duchaplný, smysluplný a čert ví čeho všeho ještě plný report tady, jen tak mimochodem). Jenže ona se situace opakuje i ve druhém díle, protože i tentokrát se redakce – a dokonce téměř jednohlasně – shoduje na nejočekávanější akci měsíce.

Oním suverénním vítězem není nikdo jiný než kultovní hip-hopová formace Dälek, jež 11. května ovládne pražský Podnik. Na její vystoupení jsou natěšeni hned čtyři redaktoři, což je celá polovina naší rozmilé redakce. Jedinou černou ovcí, která nadvládu Dälek nabourává, je H. – a ta černá ovce platí doslova, protože šéfredaktor samozřejmě volí black metalové zlo v podání (vlastně také kultovních) Norů Gehenna, které se odehraje 7. května v klubu Modrá Vopice v Praze.

H.

H.:

Vzhledem k tomu, že už mě absolutně přestalo lákat jezdit na festivaly, obzvláště na ty velké, nejezdím už ani na Brutal Assault, přestože ještě před několika lety pro mě možnost sem nejet takřka neexistovala. Nikoho tedy nepřekvapí, že jsem tam loni nebyl (a letos se prozatím taktéž nechystám, když už jsme u toho). Jednou z těch skupin, jejichž prošvihnutí mě mrzelo nejvíce, byla dozajista norská smečka Gehenna, jelikož pro mě osobně se jedná o nefalšovaný kult. O to víc jsem rád, že letos se Gehenna do České republiky vrátí a tentokrát v podobě, v jakou jsem doufal – na vlastní klubový koncert. Jediná možnost, kdy bych uvažoval o neúčasti, by byla, pokud by si na ten den se mnou chtěla dát rande Katy Perry a slíbila, že u toho nebude zpívat… ale to se asi nestane, takže je program na večer 7. května myslím jasný… Abych ale nebyl jako jediný za metalového trotla (ale samozřejmě nejen z tohoto důvodu), musím ještě na poslední chvíli připsat také vystoupení novozélandské zpěvačky Princess Chelsea, o níž jsem se sice sotva dozvěděl, ale jak se říká, byla to láska na první pohled (samozřejmě především hudební). Její indie pop mě totiž takřka okamžitě začal ohromným způsobem bavit – tak moc, že jsem se na koncert vážně začal těšit takovým způsobem, že s výjimkou výše zmiňované Gehenny to přebíjí všechny ostatní akce, na něž se v květnu chystám.

Ježura

Ježura:

Určitě nelze tvrdit, že by byl hudební fanoušek co se koncertního vyžití týče v květnu na suchu. Praha, Zlín, Pardubice – všude se dočkáme potenciálně zajímavých vystoupení, stačí jen kouknout na kulturní shnutí na jakékoli zastávce MHD. Přesto ale nakonec volím koncert, jehož avízo asi jen tak na očích nebude. Je to sice trochu paradoxní, protože tvorbu Dälek de facto neznám, ale mám stejný pocit, jako když jsem se loni chystal na Sage Francise – a jak skvělý koncert se z toho vyklubal! Stejné pocity, stejný klub, velmi podobný žánr… ano, sem mě to táhne vlastně nečekaně dost a sakra bych se divil, kdybych neodcházel spokojený.

Atreides

Atreides:

Zjištění, že legendární fotrové industriálního hip-hopu Dälek vyrážejí (byť bez Octopuse) na evropskou šňůru, mě naplnilo plány na výlet do Drážďan, kde byla nejbližší zastávka mimo naši drobnou republiku. Nicméně jedno optání ze strany /-\ celou situaci usnadnilo, protože mezi Drážďany a Vídní se ukážou i v Praze. Po ikoně jménem Sage Francis tak na stejném místě střetnu další jméno, jež je pro mě osobně jednou ze srdcovek a kdysi dávno formovalo můj zájem nejen o rap. Připočtu-li support v podobě 5 Seconds to Leave a přítomnost řady mě známých tváří, rýsuje se 11. května kulervoucí akce.

Skvrn

Skvrn:

Klubová sezóna pomalu končí a program nyní začíná dožívat na tradičních opozdilcích. Jedněmi z nich jsou i experimentálně hip-hopoví Dälek, kteří narychlo ohlásili tak trochu návratové turné. A není proč váhat, lístky se už vyhřívají (alespoň elektronicky) u mě doma. Vždyť od poslední české návštěvy téhle chásky uplynul šestý rok. Dälek jsou navíc jediným zahraničním hip-hopovým zástupcem, kterého já vyloženě rád. A nejen to, Dälek mají i své zásluhy. Rozmanitost jejich inspirativního světa mi jinak přibouchnuté okno alespoň na škvírku pootevřela. K tomu připočtěme ještě předkapely, prostředí holešovického Podniku a dostáváme lákavý náčrt dalšího večera. Počkejme jen, jak to dopadne s jeho realizací.

Onotius

Onotius:

Zatímco metalové akce mě v květnu budou pravděpodobně míjet, přesto to neznamená, že bych snad v květnu neplánoval vydat se za muzikou. Do Prahy totiž po dlouhých šesti letech opět přijede uskupení Dälek, jež je známé pro své specifikcé pojetí hip-hopu za pomoci vlivů industralu, noisu či ambientu. Vzhledem k tomu, že na koncerty těchto žánrů nechodím zrovna každý den, jsem celkem zvědav, jak takováhle hudba bude naživo fungovat, vzhledem ke kvalitě studiového materiálu však má očekávání nejsou zrovna malá.