Podzimní salva zajímavých koncertů pokračuje. Pravda, říjen byl ještě o poznání extrémnější, přesto je pořád těch akcí tolik, že člověk musí pečlivě vážit, kam se vydat a co oželet. Hlavním středobodem měsíce je pro mě koncert Ulcerate, Blaze of Perdition a Outre. Ačkoliv první jmenované, novozélandské mistry technického deathu, jsem už jednou letos viděl, tak vzhledem k tomu, že festivalový set měl poměrně špatný zvuk, milerád si dám čitelnější opáčko s rozsáhlejším setlistem.
Na co se ale těším asi ještě víc, to jsou polští Blaze of Perdition, jejichž poslední „Near Death Revelations“ je výtečná záležitost a v době koncertu bude už venku i jejich novinka „Conscious Darkness“, v níž vkládám nemalá očekávání. Účast jejich krajanů Outre též potěší. Proslýchá se, že v nové sestavě si drží skvělou koncertní formu. Tak uvidíme, nakolik si nás získají v Modré Vopici.
Metacyclosynchrotron:
Jak už to tak na podzim bývá, koncertů je pokokot, takže je třeba selektovat, což hodlám opravdu důsledně, ale jednu nesvatou povinnost listopad přeci jen nabízí: Outre. Blaze of Perdition. Ulcerate. Outre už jsem jednou viděl a byli super, na Blaze of Perdition jsem zvědav (viz druhý eintopf) a s Ulcerate už jsem měl také jednou čest, když projížděli Evropu se Svart Crown. Nebyl zrovna dobrý zvuk a koncert mohl být lepší, ale když hrála „Everything Is Fire“, tak se mi doslova a bez přehánění podlamovaly kolena. Potřebuju snad další důvod pro opáčko? Ne.
A jestli odkráčím z Black Witchery a Nyogthaeblisz relativně nezraněn, tak se možná o dva dny později mrknu i na Gorgoroth s Gehenna, i když je možné, že v rámci pokoncertního dojezdu budu natolik pohrdat nepatřičnými prvky v black metalu (rozuměj: melodiemi made in norgay, klávesami apod.), že zůstanu raději doma.
Přesně týden poté, co Novou Chmelnici ovládlo black metalové komando Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa, se na stejném místě konaly další černěkokové radovánky. Tentokrát byla v hlavní roli trojice norských veteránů, k nimž přibyly i dva supporty, z nichž přinejmenším jeden byl vysoce zajímavý. Nicméně, obeznámen jsem byl i s tvorbou toho druhého, takže tentokrát jsem na koncert nešel s tím, že mě někdo může překvapit, protože jsem u všech pěti účinkujících měl nějaká očekávání a představu, co to bude zač.
Jako první se slova ujímají slovinští Cvinger, což byla jediná formace, bez jejíž účasti bych se už předem obešel. Jejich loňský debut „The Enthronement ov Diabolical Souls“ je totiž šedivý a naprosto nudný průměr. A jak se občas stává, že je slabší studiová tvorba v živém podání zábavnější, tak tady to bylo pomalu naopak, protože i ten minimální náznak potenciálu, jaký byl na albu ke slyšení, Cvinger z pódia naprosto suverénně spláchli do hajzlu.
Především vizuální stránka byla naprosto směšná, na to se fakt nedalo koukat. Když už si ty painty patláte, tak ať to k něčemu vypadá, tohle bylo příšerné. Obzvláště baskytarista byl enormně vtipný, a když navíc přidával vedlejší vokál, tak se tvářil, jako kdyby zrovna tlačit ultimátně obrovské hovno a musel si u toho zařvat, jaký je to macek. Jenže i když pominu trapný vzhled (který samozřejmě ještě násobily tvrdě metalová gesta), tak mi přišlo, že Cvinger působili malinko nesehraně a zejména onen baskytarista se místy zjevně nechytal a koukal po ostatních, co se zrovna hraje. A aby toho nebylo málo, tak jim moc nepřidával ani trochu nečitelný zvuk. Ačkoliv zrovna v tomhle případě mám takový pocit, že ani křišťálový sound by to nevytáhl, protože kde nic není, tam ani čert nebere. Řekněme si to na rovinu – tohle byla fakt regulérní sračka.
Úplně jiná káva po všech směrem ovšem byli druzí Selvans z Itálie, na jejichž čerstvý debut „Lupercalia“ jsem byl hodně zvědavý, dokonce tak moc, že jsem si jej předobjednal po poslechu jediné skladby. Když jsem si jej ale těsně před pražským vystoupením konečně pustil, tak mě to ani zdaleka nesložilo tak moc, jak jsem očekával. Nicméně živě to bylo úplně o něčem jiném a všechno to makalo bez jediné chybičky. Skvělý zvuk, hudba fungovala bravurně, vysoce zajímavá vizuální stránka a především mocná atmosféra, jíž hodně pomohla i mlha.
Už nástup, kdy zpěvák Selvans Haruspex během intra napůl přišel, napůl se připlazil v masce, byl výtečný. Ostatně, právě Haruspex táhl vystoupení neskutečně kupředu a jeho vystupování a gestikulace byly hodně neotřelé, sršelo z něj charisma a naprostá suverenita, že bohatě vyvážil i statičtější přednes kytarové sekce. Jistě, do určité míry to bylo divadlo, ale naštěstí ne tak moc, aby to bylo kontraproduktivní. Jednoduše, Selvans to měli vybalancované a promyšlené po všech stránkách a předvedli předčasný, zato ovšem jednoznačný vrchol večera. Italská naděje vyškolila norské stálice. Jen škoda, že z desky to nemá takovou sílu, jako to mělo tenhle večer na koncertě.
Předskokani mají odehráno svoje a přichází čas na očekávaný norský trojboj. První nastupuje Sanrabb a jeho smečka Gehenna, která je živě taková… prapodivná. Já mám tuhle kapelu z desek strašně rád a jejich staré věci jsou pro mě kulty, ale když jsem Nory viděl na jaře v Modré Vopici, tak to bylo fakt moc špatné. V Nové Chmelnici se Gehenna naštěstí předvedla v o poznání lepší formě, takže tentokrát už jsem u toho neměl takový ten nepříjemný pocit, jaký člověk mívá, když se kouká na to, jak hraje jeho oblíbená kapela a vůbec jí to nejde. K působivosti studiových nahrávek to však stále mělo poměrně daleko.
Přesto jsem ale tentokrát neměl problém kouknout na celý set a místy to mělo relativně kule i trochu atmosféru. Paradoxně tomu možná pomohlo, že tentokrát jsem stál trochu opodál a neviděl kapelu se všemi detaily, protože třeba baskytarista Byting je kulaťoučký medvídek a v paintu vypadá dost směšně, takže by mi zas celou dobu cukaly koutky, kdybych to viděl zblízka. Takhle nebyl problém si úplně v pohodě poslechnout vypalovačky jako „Death to Them All“ nebo „Ad arma ad arma“, přičemž třeba u druhé jmenované se sluší zmínit, že ty starší věci Gehenna aktuálně živě prezentuje v syrovější formě bez kláves (nebo alespoň já jsem žádné samply prostě nezaznamenal – ani teď, ani na jaře). Jenom mi přišlo, že po dohrání „Abattoir“ Norové z pódia vypadli jak z hospody bez placení, člověk ani nemrknul a už byli v čudu.
Následují Kampfar, na něž jsem se z celého večera těšil snad nejvíc. A nutno říct, že smečka okolo Dolka hrála fakt skvěle, bylo znát, že téhle skupině to živě nehorázně šlape a čišela z toho naprostá suverenita. Bylo v tom obrovské nasazení, všichni jeli na plné obrátky, Dolk má charisma jak kráva a s naprostou přesvědčivostí jej lil do publika, Ask Ty za bicími to řezal bezvadně a ani strunné sekci nejde nic vytýkat. Setlist bych si sice čistě subjektivně představoval trochu jiný, ale chápu, že stará éra s Thomasem už je pryč a že Kampfar kladou důraz především na aktuální tvorbu v podobě „Profan“ a „Djevelmakt“, vedle níž nechybělo jen pár vybraných starších věcí jako „Troll, død og trolldom“, povinná hymna „Ravenheart“ a – a to mě fakt překvapilo, protože to jsem nečekal – také předělávka „Call Thy Eternal Winter“ od Mock, tedy nepřímého pravěkého předchůdce Kampfar. Ale jak říkám, chápu tu snahu nežít z vlastní minulosti, takže si nějak extrémně nestěžuju.
Přesto všechno jsem si ale vystoupení Kampfar skoro vůbec neužil. Stopku skvělému koncertu totiž vystavil naprosto příšerný zvuk. Fakt sorry, ale tohle prostě zvučilo absolutní prase (jen pro pořádek – jestli se nepletu, zvučil člověk od kapel), protože abych měl problém poznávat písničky od kapely, jejíž tvorbu mám proposlouchanou skrz naskrz, to je prostě na pěst. Například „Ravenheart“ byla úplně dojebaná a ten její majestát tam chyběl, přestože sama kapela se snažila, seč mohla. Všechno přehlučovaly bicí, zvlášť v sypacích momentech, pod tím byl slyšet Dolk a kytara s baskytarou byly prostě jen bordel, což je u skupiny, jež má naprosto lahůdkové kytarové melodie, naprostý průser. Támhle si zase člověk musel domýšlet samply, jindy nebyl vůbec slyšet Askův vedlejší vokál, jednoduše provar, a to jak z předních řad, tak i ze zadní části sálu. Do poslouchatelné podoby se to dostalo až někdy v druhé půli, spíš ale až těsně před koncem, což už bylo samozřejmě pozdě. Samotní Kampfar výborní, ale fakt brutálně je ztopil zvuk.
Od posledních Gorgoroth jsem toho tentokrát příliš nečekal, protože jejich prapodivně rotující sestava se mi moc nelíbí a letošní nudné album „Instinctus bestialis“ mě taky moc neoslovilo. Na druhou stranu, zvědavost trochu jitřil fakt, že tohle turné s Gorgoroth nejede nikdo menší než démonický Hoest z Taake. Nakonec ale musím uznat, že mě docela překvapilo, že to Norům poměrně šlapalo – dokonce tak moc, že si jejich syrová hoblovačka uzmula druhé místo v pomyslné tabulce večera. Byť nutno dodat, že žádný zázrak to pořád nebyl a že kdyby měli Kampfar poslouchatelný zvuk, asi by to dopadlo jinak.
Infernus (který, zdá se mi, poslední dobou dost ztloustnul), jediná stálice v sestavě, byl samozřejmě klasicky naprosto nehybný, na začátku se postavil na jedno místo, odkud se hnul až v momentě, kdy byl čas odejít do zákulisí, ale kytarista s baskytaristou (popravdě řečeno ani nevím, co to je za párky) hráli docela s nasazením. Hlavní postavou však byl – jakkoliv je to zvláštní, když je to v Gorgoroth vlastně jen host – Hoest, jenž na tom pódiu řádit fakt umí. Nicméně mi přišlo, že ne vždy jel vokálně na plný plyn. Třeba takovou „Katharinas bortgang“ vystřihnul úplně luxusně a surově, ale jindy si ty linky docela zjednodušoval (třeba „Incipit Satan“, kde se mi zdálo, že ve slokách vynechával slova a na refrén už radši půjčoval mikrofon publiku) a třeba s čistým vokálem v „Profetens åpenbaring“ se při vší úctě moc nesral. Paradoxně to ale pořád bylo dost na to, aby koncert utáhnul.
Ono vůbec setlist Gorgoroth byl takový zvláštní, protože jestli mě paměť nešálí (což neříkám, že není možné), tak z aktuálního alba padl jediný song „Kala Brahman“. Hlavně ale – za poslední roky jsem Gorgoroth viděl už několikrát a vždycky se jim tam točí tak dvě, tři písničky, jinak drhnou pořád ty samé věci dokola. Kromě již jmenovaných „Katharinas bortgang“, „Incipit Satan“ a „Profetens åpenbaring“ tak samozřejmě nechyběly ještě „Bergtrollets hevn“, „Possessed (by Satan)“, „Revelation of Doom“, „Krig“, „Ødeleggelse og undergang“, „Blood Stains the Circle“, „Destroyer“, „Forces of Satan Storms“, plus navrch něco málo z „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“… jednoduše to, co Norové hrajou pořád. Tak nějak si říkám, že už ten jejich setlist fakt začíná zapáchat a nebylo by na škodu jej trochu provětrat.
Jinak ale Gorgoroth hráli docela pohodově, a i když to tentokrát ve druhé půli setu vyznívalo trochu monotónně, poměrně jsem se bavil. Infernus a jeho kumpáni to nakonec drhnuli přibližně hodinku, a ač se je publikum po závěrečné skladbě „Unchain My Heart!!!“ snažilo přivolat zpátky, bylo to zbytečné, jelikož Gorgoroth jaksi nepřidávají.
Bilance celého večera je tedy asi následující: Jedno vystoupení bylo regulérně skvělé (Selvans), dvě byla oukej, ale nic zvláštního (Gehenna, Gorgoroth), jedno zničil zvuk (Kampfar) a jedno bylo regulérně špatné (Cvinger). Návštěvnost nakonec nebyla zlá, a i když jsem se po svém příchodu těsně před půl sedmou, kdy se začínalo hrát, trochu zděsil v podstatě prázdného klubu, nakonec se ty lidi sešli, Chmelnice byla příjemně zaplněná a pocitově byl největší nával během Kampfar. Organizačně všechno klapalo, hrálo se načas a nakonec se dokonce skončilo i o trochu dřív, protože Gorgoroth hráli minimálně o 15 minut kratší dobu oproti rozpisu. Celkově vzato byla akce v pohodě, ale musím říct, že jsem po hudební stránce čekal trochu víc než jen jeden skutečně parádní set, protože papírově ta sestava slabá rozhodně nebyla.
Nejočekávanější koncert:
Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.
H.:
1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.
2. Gorgoroth, Kampfar, Gehenna – Praha. 18.12.
Onotius:
1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.
Ne, že by se v prosinci nekonaly žádné zajímavé koncerty – naopak, jsou mezi námi i tací, pro něž se jich koná spíš až moc. Nicméně i přesto se nám udála taková nemilá věc, že jsme se v tomto vydání koncertního eintopfu sešli jen dva, protože ostatní vyřadily termínové nebo zdravotní záležitosti (když tedy rovnou nepočítám naši anti-koncertní redakční kliku, jež živé akce férově bojkotuje). Po redakčním brainstormingu, zdali to má v tomhle počtu vůbec cenu vydávat, se neobjevil pádný argument, proč by to smysl mít nemělo, tak je to tady. A ona dvojice redaktorů, která se skládá z H. a Onotiuse, se nejvíc těší na 11. prosince, kdy se v pražském klubu Nová Chmelnice sejde silná black metalová sestava ve složení Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa.
H.:
Podobně jako je letošní prosinec nebývale silný co do vycházejících alb (ale o tom podrobněji až zítra v klasickém redakčním eintopfu), je silný i co do koncertního vyžití, jelikož mě tenhle měsíc čeká pěkná řádka akcí a některé koncerty bohužel zase budu muset vynechat jen z toho důvodu, že jich na jeden den vychází víc. Mám-li ale mluvit jen o tom, na co se těším skutečně nejvíc, pak mohu s klidným srdcem prohlásit, že prosinec se ponese ve znamení black metalu. 11. dne měsíce se v Praze objeví pekelně silná sestava v čele s Mgła, které doprovodí norští šílenci One Tail, One Head, vycházející islandská hvězda Misþyrming a taktéž velice zajímaví Rakušané Kringa. Přesně o týden později pak budou útočit zase staré páky, protože 18. prosinec nabídne norské blackové kombo Gorgoroth, Kampfar a Gehenna. Je sice pravda, že Gehenna mě při našem živém setkání spíše zklamala (byť z desek tuhle skupinu miluju) a že poslední deska Gorgoroth mi taky zrovna koule nerve, ale hlavním tahákem jsou pro mě Kampfar, u nichž se mi snad konečně podaří prolomit smůlu a vidět je poprvé živě. Tak či tak, u obou koncertů mohu bez obav říct, že se těším, byť o kousek víc tentokrát vede Mgła a spol. kvůli vyrovnanější sestavě.
Onotius:
Koncertní závěr letošního roku bude u mě patřit black metalu v podání polských Mgła, jejich norských kolegů One Tail, One Head, islandských Misþyrming a rakouské kapely Kringa. I kdybych si před dvěma lety nenechal trestuhodně uniknout nadupaný Prague Death Mass II (za což si zpětně mohu pouze trhat vlasy), stejně bych se 11. prosince opět vydal do víru intenzivní temnoty. Letos totiž trojici kapel, jež bylo již možné před už dvěma roky vidět, doplní i nadějní Misþyrming. Ti se svým debutem „Söngvar elds og óreiðu“ zařadili do příznivého trendu, jenž nyní na islandské scéně od vydání první desky Svartidauði panuje, a já jsem velmi zvědav, jak jim to bude šlapat naživo.
Gorgoroth (NOR), Kampfar (NOR), Gehenna (NOR) + support 18. 12. 2015 Nová Chmelnice, Praha
V polovině prosince do Prahy zavítají tři prověřená jména norské black metalové scény. V žižkovském klubu Nová Chmelnice zahrají Gorgoroth, Kampfar a Gehenna.
Vstupenky na koncert Gorgoroth jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích, více informací najdete na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.
Datum: 7.5.2015 Místo: Praha, Modrá Vopice Účinkující: Demonical, Gehenna, I Saw Red
Norsko bylo vždy jakousi Mekkou black metalu, takže není divu, že odsud pochází množství žánrových legend, které alespoň podle jména znají prostě všichni napříč všemi metalovými subžánry. Myslím, že vůbec nebudu přehánět, když řeknu, že najít fandu metalové muziky, jemuž by nic neříkala jména jako Immortal, Emperor, Mayhem nebo Burzum, by byl docela problém. Nicméně kromě těchto „hvězd“ jsou zde i takové trochu menší legendy, které již nemusí znát úplně každý… kapely, jež jsou pro svůj styl jistě významné a kultovní status jim rozhodně nechybí, avšak jen v rámci té žánrové scény. A přesně do této sorty spadá i Gehenna.
Gehenna je skupina, jíž se nikdy nedostalo stejného věhlasu jako třeba čtyřem výše zmiňovaným… což ovšem o kvalitě samotné tvorby nemusí říkat vůbec a také to vůbec nic neříká. I přes tohle je totiž historie téhle smečky lemovaná excelentními deskami, které do zlatého fondu black metalu prostě patří, a kdo tvrdí, že to tak není, ať si jde vypláchnout uši. Pro mě osobně je zrovna Gehenna obrovský kult a tuhle kapelu jsem měl vždycky strašně rád, a to ve všech jejích obdobích – od starší syrové atmosféry, přes pozdější závany death metalu až po současnou, špinavě black metalovou tvorbu.
Ještě před několika lety to však s fungováním Gehenny nebylo zrovna valné. Koncertní činnost smečka okolo Sanrabba zrovna nepřeháněla a hlavně – formace mlčela i studiově. Album „WW“ vyšlo již v roce 2005 a pak nastalo na mnoho let ticho po pěšině, které bylo konečně prolomeno na podzim 2013, kdy vyšla dlouho očekávaná deska „Unravel“. Po jejím vydání se Gehenna zvedla i k trochu většímu koncertování a vzhledem k tomu, že nikdy dříve jsem tuhle bandu neměl možnost vidět, hodně jsem doufal v koncert i v naší zemi.
Když ale ten koncert přišel v rámci festivalu Brutal Assault, nebyl jsem tam – jednoduše proto, že mě festivaly už nebaví. O to víc mě potěšilo, když posléze Gehenna ohlásila i evropskou šňůru po klubech, na níž nechyběla ani česká zastávka. A přestože jsem hned z několika stran nezávisle na sobě slyšel, že výkon Norů na Brutal Assaultu byl těžký průser, nad účastí jsem neváhal, všechny tyhle kacíře jsem poslal do hajzlu (Gehenna je přece kult!) a 7. května jsem si to nasměroval do Modré Vopice.
Jako první se Modrovopického pódia ujali I Saw Red z Finska, což je docela mladá kapela. Dokonce tak mladá, že ještě na kontě nemá jedinou fošnu – a přesto se vydali na turné a navíc s takovou veličinou. Jenže při vší úctě, mám-li soudit čistě na základě tohoto koncertu, tak tu desku ani nemusejí vydávat, protože v živém podání mi to přišlo jako strašná debilita. Velkoryse přehlédnu fakt, že se I Saw Red k hlavnímu bodu večera absolutně a vůbec žánrově nehodili, protože ono úplně stačí, že ten jejich melodický death metal modernějšího střihu byl blbý sám o sobě. Kapela se sice jakoby snažila (hlavně baskytarista), ale já jsem se už během druhého tracku nudil jako prase a hlavně – hudebně to byl těžký průměr, zaměnitelné nic, totální nuda.
Trochu mi ještě unikl smysl konce setu, protože se zničehonic vyměnili zpěváci a I Saw Red společně s novým týpkem u mikrofonu vystřihli – pochopil-li jsem to správně – cover od nějaké black metalové skupiny z Finska. Ale nevím, varlata do ohně bych za to nedal. Tak jako tak, na dojmu z koncertu to nezměnilo zhola nic – I Saw Red byl při vší úctě blábol. Inu, to je tak, když si lze účast na turné zaplatit… nebo tedy aspoň já si nedovedu představit, jak jinak by se takováhle skupina dostala před někoho jako Gehenna.
Úplně jiná kvalitativní káva přišla hned vzápětí, protože jako druzí se slova ujali Švédové Demonical. Muzika téhle death metalové brusky je sice krutě, ale opravdu krutě neoriginální, protože to prostě není nic jiného než úplně obyčejná oldschool death metalová hoblovačka, ale má to setsakra chlupaté koule a ten nářez jim funguje. A naštěstí fungoval i živě, přestože Demonical vlastně „jenom“ sypali. Netvrdím, že to byl geniální koncert, to zase nebyl, stejně tak je nutno podotknout, že v živém podání se všechny songy tak nějak slévaly v jeden, ale přesto všechno to bylo dobré a já osobně jsem se docela bavil, a i když to bylo vlastně jen takové pohodové vystoupení, oněch 50 minut mi uběhlo poměrně rychle. Ačkoliv to říkám nerad, protože jsem ten den (asi stejně jako drtivá většina ostatních) dorazil především na Gehennu, Demonical pomyslnou soutěž o nejlepší kapelu večera vyhráli… a z mého pohledu bych se nebál dodat: bohužel.
Na Gehennu jsem se těšil – fakt hodně a fakt upřímně. Vlastně jsem tam šel s tím, že uvidím parádní koncert. Ale prostě ne. Nebyl to vyložený a čirý průser, to zase ne (ačkoliv zpočátku se to rýsovalo i na tuhle variantu, naštěstí se mi však dojem v průběhu setu trochu vylepšil), ale i tak to ani zdaleka nebylo ono. Chyba nebyla ve zvuku, ten byl v pohodě, pokud tedy pominu možná trochu zbytečně vytažený vokál, ale to nebylo nic zásadního a šlo nad tím mávnout rukou. Problém byl skutečně v samotné kapele.
Předně – muzikanti vypadali spíš vtipně. Sanrabb ne, ten byl v kožené bundě a s plnovousem rozený zlopán (bez ironie), ale baskytarista Byting (hlavně ten) a kytarista Skinndød byli prostě směšní, sorry. Když v tom paintu vypadáte jak idioti, tak si ho prostě nemalujte… black metal se dá sakra hrát i bez barviček a rozhodně je to v téhle podobě lepší, než si ten paint na ksicht napatlat a vypadat blbě.
Co byl ale ještě větší problém… ono to Norům nefungovalo ani hudebně, prostě jim to nešlapalo. Nechápejte mě špatně, samotná muzika samozřejmě super, Gehenna je hudebně špica, ale aby byl koncert dobrý, tak v tom musí být i něco navíc, z té kapely prostě musí táhnout ten pověstný „feeling“, aby to člověka chytilo pod krkem a až do konce vystoupení ho to nepustilo. A to Gehenna ten večer jednoduše neměla… jako odehráli to víceméně v pohodě, ale nebylo to ono. Vlastně to byla slabota a oproti tomu, v co jsem doufal… no, radši ani nemluvit. A když s tímhle stavem nepohnou ani takové ultimátní šlupky jako „Death to Them All“, „Ad arma ad arma“ nebo „Werewolf“ (a že třeba poslední jmenovaný song je z desky šleha jako svině!), tak ta chyba někde je. Těšil jsem se hodně, ale odcházel jsem hodně zklamaný.
Samotná akce jinak probíhala v absolutní pohodě. Zvuk byl až na pár drobností, které snad ani nestojí za řeč a které neměly šanci nějak dojem pokazit, dobrý a žádné ze tří skupin nohy nepodrazil. Hrací časy nebyly jen orientační a skutečně se dodržovaly (oukej, Gehenna začala o deset minut později, ale to prostě není nic) včetně ohlášeného konce, což je příjemné. Lidí bylo skutečně požehnaně, z čehož musel mít pořadatel jistě radost… až jsem se při příchodu zhrozil, jak se to všechno může do malinké Vopice narvat, ale nakonec i tohle v pohodě a nijak jsem se netlačil na žádnou z kapel. Co se týče všech těchto věcí okolo, celá akce proběhla v naprostém pořádku. Akorát ty kapely, o něž jde na koncertech především, mě ten večer zrovna nepřesvědčily… a zejména u Gehenny to zamrzí strašně moc…
Nejočekávanější koncert:
Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.
H.:
1. Gehenna, Demonical, I Saw Red – Praha, 7.5.
2. Princess Chelsea – Praha, 20.5.
Ježura:
1. Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.
Atreides:
1. Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.
Skvrn:
1. Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.
Onotius:
1. Dälek, Five Seconds to Leave – Praha, 11.5.
Přesně před měsícem jsme poprvé spustili novou rubriku koncertní eintopf, který je vlastně takovým koncertním ekvivalentem již dávno zavedeného redakčního (albového) eintopfu, přičemž onen první měsíc měl naprosto jednoznačného vítěze v podobě čtveřice Kayo Dot, ?Alos, Botanist a Nod Nod (zasvěcený a maximálně duchaplný, smysluplný a čert ví čeho všeho ještě plný report tady, jen tak mimochodem). Jenže ona se situace opakuje i ve druhém díle, protože i tentokrát se redakce – a dokonce téměř jednohlasně – shoduje na nejočekávanější akci měsíce.
Oním suverénním vítězem není nikdo jiný než kultovní hip-hopová formace Dälek, jež 11. května ovládne pražský Podnik. Na její vystoupení jsou natěšeni hned čtyři redaktoři, což je celá polovina naší rozmilé redakce. Jedinou černou ovcí, která nadvládu Dälek nabourává, je H. – a ta černá ovce platí doslova, protože šéfredaktor samozřejmě volí black metalové zlo v podání (vlastně také kultovních) Norů Gehenna, které se odehraje 7. května v klubu Modrá Vopice v Praze.
H.:
Vzhledem k tomu, že už mě absolutně přestalo lákat jezdit na festivaly, obzvláště na ty velké, nejezdím už ani na Brutal Assault, přestože ještě před několika lety pro mě možnost sem nejet takřka neexistovala. Nikoho tedy nepřekvapí, že jsem tam loni nebyl (a letos se prozatím taktéž nechystám, když už jsme u toho). Jednou z těch skupin, jejichž prošvihnutí mě mrzelo nejvíce, byla dozajista norská smečka Gehenna, jelikož pro mě osobně se jedná o nefalšovaný kult. O to víc jsem rád, že letos se Gehenna do České republiky vrátí a tentokrát v podobě, v jakou jsem doufal – na vlastní klubový koncert. Jediná možnost, kdy bych uvažoval o neúčasti, by byla, pokud by si na ten den se mnou chtěla dát rande Katy Perry a slíbila, že u toho nebude zpívat… ale to se asi nestane, takže je program na večer 7. května myslím jasný… Abych ale nebyl jako jediný za metalového trotla (ale samozřejmě nejen z tohoto důvodu), musím ještě na poslední chvíli připsat také vystoupení novozélandské zpěvačky Princess Chelsea, o níž jsem se sice sotva dozvěděl, ale jak se říká, byla to láska na první pohled (samozřejmě především hudební). Její indie pop mě totiž takřka okamžitě začal ohromným způsobem bavit – tak moc, že jsem se na koncert vážně začal těšit takovým způsobem, že s výjimkou výše zmiňované Gehenny to přebíjí všechny ostatní akce, na něž se v květnu chystám.
Ježura:
Určitě nelze tvrdit, že by byl hudební fanoušek co se koncertního vyžití týče v květnu na suchu. Praha, Zlín, Pardubice – všude se dočkáme potenciálně zajímavých vystoupení, stačí jen kouknout na kulturní shnutí na jakékoli zastávce MHD. Přesto ale nakonec volím koncert, jehož avízo asi jen tak na očích nebude. Je to sice trochu paradoxní, protože tvorbu Dälek de facto neznám, ale mám stejný pocit, jako když jsem se loni chystal na Sage Francise – a jak skvělý koncert se z toho vyklubal! Stejné pocity, stejný klub, velmi podobný žánr… ano, sem mě to táhne vlastně nečekaně dost a sakra bych se divil, kdybych neodcházel spokojený.
Atreides:
Zjištění, že legendární fotrové industriálního hip-hopu Dälek vyrážejí (byť bez Octopuse) na evropskou šňůru, mě naplnilo plány na výlet do Drážďan, kde byla nejbližší zastávka mimo naši drobnou republiku. Nicméně jedno optání ze strany /-\ celou situaci usnadnilo, protože mezi Drážďany a Vídní se ukážou i v Praze. Po ikoně jménem Sage Francis tak na stejném místě střetnu další jméno, jež je pro mě osobně jednou ze srdcovek a kdysi dávno formovalo můj zájem nejen o rap. Připočtu-li support v podobě 5 Seconds to Leave a přítomnost řady mě známých tváří, rýsuje se 11. května kulervoucí akce.
Skvrn:
Klubová sezóna pomalu končí a program nyní začíná dožívat na tradičních opozdilcích. Jedněmi z nich jsou i experimentálně hip-hopoví Dälek, kteří narychlo ohlásili tak trochu návratové turné. A není proč váhat, lístky se už vyhřívají (alespoň elektronicky) u mě doma. Vždyť od poslední české návštěvy téhle chásky uplynul šestý rok. Dälek jsou navíc jediným zahraničním hip-hopovým zástupcem, kterého já vyloženě rád. A nejen to, Dälek mají i své zásluhy. Rozmanitost jejich inspirativního světa mi jinak přibouchnuté okno alespoň na škvírku pootevřela. K tomu připočtěme ještě předkapely, prostředí holešovického Podniku a dostáváme lákavý náčrt dalšího večera. Počkejme jen, jak to dopadne s jeho realizací.
Onotius:
Zatímco metalové akce mě v květnu budou pravděpodobně míjet, přesto to neznamená, že bych snad v květnu neplánoval vydat se za muzikou. Do Prahy totiž po dlouhých šesti letech opět přijede uskupení Dälek, jež je známé pro své specifikcé pojetí hip-hopu za pomoci vlivů industralu, noisu či ambientu. Vzhledem k tomu, že na koncerty těchto žánrů nechodím zrovna každý den, jsem celkem zvědav, jak takováhle hudba bude naživo fungovat, vzhledem ke kvalitě studiového materiálu však má očekávání nejsou zrovna malá.
Účinkující (obsažení v reportu): Architects, Children of Bodom, Crowbar, Gehenna, God Is an Astronaut, Inquisition, Katatonia, Khold, Månegarm, Misery Index, Panychida, Pentagram Chile, Red Fang, Slayer, Suffocation
Skvrn: Druhý den byl především z marketingového hlediska tím nejsilnějším a já jsem ho s potěšením vyhlížel. Z těch nejzvučnějších jmen se měl ukázat headliner Slayer, dále také Children of Bodom, Bring Me the Horizon či Architects, přičemž na první dva jmenované jsem nakonec i zašel. To však rozhodně nebylo vše a především vystoupení Inquisition, Katatonie nebo Khold přitahovala mou pozornost ještě víc.
Ježura: Protože jsem nepřebýval jako Prdovous někde pod střechou, ale spolu s ostatní lůzou v kempu, dostavit se na Panychidu mi nedělalo sebemenší problém – a rozhodně jsem nelitoval. Předně to bylo asi poprvé, co jsem Plzeňáky viděl naživo, aniž by při tom urvali aspoň jednu strunu nebo něco podobného, zadruhé až na pár detailů vyšel zvuk a konečně zatřetí – byl to zkrátka velmi povedený koncert. Muzika zafungovala podle očekávání dobře a v dobrém světle se předvedla i kapela, přičemž musím jmenovitě vypíchnout frontmana Vlčáka, který se s tím tentokrát popral opravdu na jedničku a nejenže celý koncert skvěle odzpíval, ale také z něj sebejistota a charisma táhly na sto honů, což bylo samozřejmě jedině ku prospěchu věci. A výsledek tomu naštěstí odpovídal, neboť lidí se na to, kolik bylo hodin, dostavil opravdu sympaticky velký počet, a Panychida se tak dočkala opravdu pěkné odezvy, s níž v zádech se muselo do šatny odcházet dost příjemně.
Skvrn: Úplně první spolek, který otevřel čtvrteční den a zároveň i Metalshop Stage (celou středu se hrálo pouze na vedlejší Jägermeister Stage), byla tuzemská Panychida. Sice jsem si chvíli lámal hlavu nad tím, jak se kapela vypořádá s plným slunečním svitem a tak brzkou hodinou, kdy většina návštěvníků ještě vyspává, nakonec se však všechny obavy ukázaly jako plané. Půlhodinový set se totiž podařil nejen díky energickému výkonu kapely, ale také příjemnému faktu, že si do areálu přeci jen několik fandů našlo a nakonec bych se nebál označit diváckou kulisu za obstojnou. Mezitím se již na vedlejším pódiu začali na svou show chystat thrasheři Havok, na které si udělalo čas už podstatně víc lidí, a přestože jsem dle prvních tónu usoudil, že to rozhodně nebude marné, odebral jsem se vstříc dalšímu prolézání zatuchlých festivalových uliček.
Ježura: Protože mě následující hodiny ničím moc nelákaly, zasvětil jsem je zevlingu po areálu a při té příležitosti jsem spíš omylem pochytil i střípky několika vystoupení. Thrasheři Havok mi nepřišli ani dobří, ani špatní, grind v podání Ringworm byl celkem příjemný a nejinak na tom byl i s velkým nasazením odehraný, ale jinak vcelku normální melodický deathcore z dílny Texas in July. U každé z těch kapel jsem ale vydržel sotva dvě písničky a další koncert, který jsem zhlédnul jakž takž poctivě, byl až ten v režii Pentagram Chile z – nečekaně – Chile. Tihle staří pardálové svůj něco jako thrash/death podali upřímně a s prožitkem, takže i když hudebně nešlo o nic zázračného, vydržet u toho určitě šlo – tím spíše, že se Pentagram Chile místy vytasili s dost dobrým momentem a tehdy to byla fakt docela pecka. Jejich desky si tedy asi nepoběžím sehnat, ale svoje místo v programu si Pentagram Chile určitě obhájili.
Ježura: Mé další jedno- až dvouskladbové paběrkování u Iwrestledabearonce a Onslaught nestojí ani za zmínku, takže rovnou přeskočím k další kapele – americkým death/grinderům Misery Index. Od té doby, co mě příjemně překvapili na Metalfestu, už uplynulo hodně vody a nová deska “Killing Gods” se jim také povedla, takže jsem se docela těšil, a Misery Index se mi odvděčili opravdu solidním nářezem, kterému šlo vytknout máloco. Prostě přišli, rozsekali početné publikum, zase odešli a já jsem se na Månegarm přesouval naprosto spokojený a s vědomím, že Misery Index mohu řadit mezi mazáky a kapely, na něž je zkrátka spoleh.
Atreides: Čtvrteční den nabízel několik zajímavých jmen – pro mě to byli hlavně God Is an Astronaut, Gehenna, Khold a Crowbar, podívat jsem se ale chtěl i na velikány Slayer. První zajímavý bod na programu sice byla plzeňská Panychida, ale na půl jedenáctou jsem se z postele vážně nevykopal, takže promiňte, kluci, snad příště. První kapelou, která mě tak vytáhla z postele, byli až švédští Månegarm, které jsem ale chtěl vidět spíš ze zajímavosti. Po odchodu houslisty a poslední nemastné, neslané řadovce “Legions of the North” jsem toho příliš mnoho neočekával. Intro a první skladba byla právě z ní, takže první dojem nic moc. Naštěstí si reputaci vyspravili staršími věcmi. “Mina fäders hall” z předchozího alba “Nattväsen” nebo závěrečná “Hemfärd” z dnes již stařičkého “Vredens tid” byly bezpochyby lepší volbou než aktuální skladby, jež byly v poměru se starým materiálem namíchány zhruba jedna ku jedné. Podle očekávání hodně bolela absence houslí. Kromě toho nový materiál působil v přímém srovnání se staršími kusy docela nedomrdle, a to i přesto, že ani starší věci nejsou instrumentálně kdovíjak převratné. Průměrnému vystoupení nepomohl ani vzhled kapely, ze které na celé kolo křičel ohoz Vreid (jasně, na košile s erbovními nášivkami s logem kapely není patent, ale trocha originality nikdy neškodí). Obecně ve mně zanechali Månegarm velmi rozpačitý dojem a stojím si za tím, že z téhle smečky už toho příliš zajímavého nezbylo.
Ježura: To o mazáctví a spolehlivosti jsem si myslel i o Månegarm – tedy do té doby, než vydali nepovedené “Legions of the North”. Naživo mě to ale nakonec bavilo, koncert jsem si vcelku užil, a jestli mohu věřit vlastním poznámkám, užil jsem si to vůbec nejvíc z toho, co čtvrteční program přinesl. A zbytek publika na tom byl evidentně dost podobně, protože odezva, jaké se Månegarm dočkali, nejde nazvat jinak než excelentní. Jakéhosi pána to dokonce bavilo tak moc, že když se schylovalo k jinak velmi pěkné wall of death, vytáhl nádobíčko a začal s ním zkušenými pohyby točit podél vodorovné osy. Být na místě muzikantů, asi mi samým dojetím ukápne slzička…
Skvrn: Hodina se sešla s hodinou, slunko pražilo o sto šest a v kombinaci se spánkovým deficitem se to projevilo i na mé hlavě, která si usmyslela, že začne bolet. To se podepsalo především na vystoupeních Iwrestledabearonce a Månegarm, které jsem poslouchal jen tak na půl ucha. Nicméně musím uznat, že prvním jmenovaným to šlapalo, a i když to na těch promo fotkách zpěvačce Courtney LaPlante sluší o poznání víc, pěveckým výkonem ani hráčským umem kapely jsem zklamán nebyl, což by na hudebním vystoupení mělo být pořád to hlavní. Z Månegarm jsem slyšel opravdu jen poslední tóny, které mě sice nebavily, ale na druhou stranu tu opravdu nechci nikoho sestřelovat za pár odehraných minut, co jsem zaslechl.
Atreides: Set následujících Ignite jsem vynechal, namísto toho šel prozkoumat nový Octagon a zbytek areálu a pod hlavní stage jsem se vrátil až na Crowbar. Od sludgových veteránů jsem očekával pořádné bahno, jenže to si očividně vzalo dovolenou a někde se zapomnělo, případně vyschlo vedrem. Tohle byla suchá nuda, korunovaná zpraseným zvukem. Přehulené bicí (jeden z nejčastějších nešvarů letošního Brutal Assaultu) se daly jakž takž poslouchat až od zvukařova (svato)stánku, a ačkoliv pánové nevybrali nejhorší setlist, byla to jen natahovaná pruda. Nemůžu říct, že bych to po posledním albu tak trochu nečekal, ale i tak je to rozhodně zklamání.
Setlist Red Fang:
01. DOEN
02. Throw Up
03. Malverde
04. Crows in Swine
05. Blood Like Cream
06. Into the Eye
07. Wires
08. No Hope
09. Prehistoric Dog
Atreides: S vidinou, že bych si mohl po nijakém začátku čtvrtečního dne trochu spravit chuť, jsem po skončení Crowbar čekal pod pódiem na set Red Fang. Od kamarádů jsem zaslechl zvěsti o kvalitní náloži, na kterou se vyplatí počkat, takže jsem během zevlení v prvních řadách vyslechl celé Obituary. A jak tyhle děd metaly moc nemusím, Obituary nebyli výjimkou, takže jsem si sem tam podupal do rytmu a jinak se vcelku nudil. Nicméně to už tu jsou Red Fang a jejich set, který jako první stál ve čtvrtek vážně za to. Smečka z amerického Portlandu mě zkrátka suverénně převálcovala. Až takovou prdu jsem vážně nečekal, to byl prostě kurva rokenrol. Na Red Fang se krásně ukázalo, co všechno se dá uklidit do škatule stoner – a jejich hutný, přesto agresivní rock/metal mi rozhodně sedl. Co mi ovšem nesedlo, bylo publikum. Že se bude stagedivovat, s tím jsem počítal. Že první z nich bude mít ten debilní nápad a jezdit po lidech s plným pivem zřejmě jen proto, aby mi ho mohla dotyčná vylít na hlavu, s tím jsem vážně nepočítal. Stejně tak s tím, že mi surfujících fanoušků spadne na hlavu za jeden set zhruba dvacet, ať už se hnu kamkoliv. Zkrátka všeho moc škodí a tady to platilo dvojnásob. Škoda, protože po stránce čistě hudební to bylo výborné vystoupení.
Ježura: Kvůli čemu jsem zaříznul sety Ignite, Crowbar, Obituary a Red Fang, už nevím. Rozhodně ale vím, že jsem se chystal říznout i Suffocation, ale naštěstí se mi to úplně nepovedlo a kousek jsem stihnul. Jakkoli mě totiž tahle brutal death metalová mlátička dva roky nazpět na Metalgate Czech Death Festu nijak nezaujala, tentokrát se jim dojem povedlo výrazně napravit. Předně to byl fakt pekelný nářez, který díky dobrému zvuku skvěle vynikl. No, a potom je tu výkon muzikantů – všichni byli do hraní naprosto zapálení a zejména Frank Mullen mezi vším tím peklem působil jako klučina, který dostal novou a úplně boží hračku. Na to, jaký to byl nátěr, to bylo dokonale sympatické, a není tedy žádný div, že lidé Suffocation odměnili ukázkovou účastí i hromovým randálem.
Skvrn: Až do samotného večera to z mé strany byla jedna velká lajdačina. Mistr bolehlav mě zastihl v tu nejhorší možnou chvíli a já se strachoval, jestli se nakonec vůbec zajdu podívat na veterány Slayer. S vypětí všech sil jsem se rozhodl podívat již na konec koncertu Suffocation, z čehož vyplývá, že třeba americké Obituary jsem drze vynechal. Nicméně nářezem, jímž se Suffocation předvedli, nemohl pohrdnout ani nepříliš velký fanoušek death metalu, jako jsem já. Důvod, proč zavítat na konec Suffocation, byl však jiný, a sice začít se přemisťovat na lekci rouhání k Metalgate Stage, kde se již rozehřívali black metaloví Inquisition, kteří pro mě obstarávali status jednoho z hlavních taháků dne a koneckonců i celého Brutal Assaultu.
Skvrn: Tak, a teď kde začít? Jestliže bylo vystoupení Inquisition pro redakční kolegy rozpačité a jeden z nich mluví i o zklamání, můj pocit je diametrálně odlišný. Částečně sice musím souhlasit s hodně přehuleným zvukem, nicméně po několika pro ucho méně příjemných momentech jsem si zvykl a vystoupení si bezmezně vychutnával. Rovněž se nedá popřít, že ve stanu bylo hodně narváno, což v kombinaci s koncem parného dnu znamenalo i hodně vydýchané klima, nicméně hraje-li při tom skvělá muzika, pak je to jiná. O tu se postarala (pro mě velice překvapivě) pouze kultovní dvojice Dagon a Incubus, již známe i ze studiových počinů. Hrálo se především z loňské řadovky “Obscure Verses for the Multiverse”, kterou mám slušné naposlouchanou, tudíž i s horším zvukem se to poslouchalo velmi dobře. A jak tak přemítám, nakonec z toho bylo vystoupení dne, byť ne nijak přesvědčivé.
Atreides: Po Red Fang jsem potřeboval jednak vydechnout a jednak vyschnout. Následující Suffocation mě nijak zvlášť nezajímali, takže další zastávkou v programu byli až Inquisition. První koncert, na kterém jsem byl v zastřešené Metalgate Stage, však ani zdaleka nedopadl podle očekávání. Black metalové duo do toho šlo pěkně zostra, zmršený zvuk však z jejich snažení nadělal špatně čitelnou kouli, která tu a tam řezala hlavy výškami a tu a tam drtila kosti přehulenou bicí soupravou. Do toho se několik těžkotonážních ožralů rozhodlo změnit první část publika v sumo zápasy a výstavní přehlídku cemrů (čti: pneumatik kolem pasu), což vystoupení taky nijak zvlášť nepřidalo, takže když jsem ani v zadní části nenašel lepší zvuk, znechuceně jsem odešel. První skutečné zklamání letošního Brutal Assaultu, s nímž jsem příliš nepočítal.
Ježura: Poněvadž mi Inquisition už několikrát utekli před nosem, tentokrát jsem se na ně šel s předsevzetím, že je konečně dokoukám do konce. Zpočátku to však vypadalo, že to stejně jako dva roky nazpět zabalím předčasně, protože v předních částech klubové stage bylo děsně narváno, obtížně dýchatelno a ještě navíc se tam pěkně mlátil zvuk. Pokus změnit stanoviště se ale vyplatil, a když jsem zakotvil za zvukařem, koncert Inquisition mě konečně chytil tak, jak jsem doufal, že mě chytne už od začátku. Nakonec jsem tedy odcházel spokojený a s další splněnou povinností. Přesto si ale určitě ještě někdy dám repete, protože ačkoli mi tenhle koncert ve výsledku hodně sedl, k dokonalosti měl pořád daleko.
Setlist Slayer:
01. Hell Awaits
02. The Antichrist
03. Necrophiliac
04. Mandatory Suicide
05. Hate Worldwide
06. War Ensemble
07. Postmortem
08. Captor of Sin
09. Disciple
10. Seasons in the Abyss
11. Dead Skin Mask
12. Raining Blood
13. Black Magic
14. South of Heaven
15. Angel of Death
Ježura:Slayer neposlouchám, ale když už si Obscure splnili sen a dotáhli je do Josefova, šel jsem se ze slušnosti podívat. A určitě nemůžu říct, že by to bylo špatné – Slayer jsou i v obměněné sestavě profíci a to vystoupení mělo rozhodně něco do sebe. Problém je ale v tom, že od legendy formátu Slayer bych čekal, že mě rozseká na kaši nehledě na okolnosti a to se nestalo ani náznakem. Jednak je na vině nečekaně tichý a podivně neostrý zvuk, druhak Arayův vokál, který mi obzvlášť ze začátku přišel nepatřičně tenký, unavený a všechno možné, jen ne silný. A i když se minimálně vokální stránka věci postupem času zlepšila, někdy v půlce setu jsem se sebral a šel dát odpočinout nohám do pivního stanu, protože tohle mě zkrátka nebavilo ani zdaleka tak, jak by bylo třeba, abych milé Slayer dokoukal do konce. Mluvit zde o zklamání není úplně mimo mísu…
Skvrn: Nakopnut kázáním Inkvizice jsem se co nejrychleji snažil dostat k hlavním pódiím, kde se již vše schylovalo k samotnému vrcholu festivalu. Nečekalo se totiž na nikoho jiného než na headlinera Slayer. Už samotný průchod jídelní uličkou mezi klubovou stagí a hlavními pódii byl dost ucpaný a dával tušit, že prostor hlediště u hlavních jevišť bude beznadějně přeplněn. To se nakonec i potvrdilo, a jelikož opravdu nebylo času nazmar, musel jsem konat rychle, nekompromisně a někam se vecpat. Nakonec jsem ulovil pouze neslané nemastné místo kousek od “toitoiek”. Jakmile se na pódiu začaly množit osoby opatřené potřebným nádobíčkem, všichni jen se zatajeným dechem čekali, v jakém světle se Slayer vytasí. Nepochybuji o tom, že samotný kotel byl v bezbřehé extázi a vystoupení si přenáramně užíval, mně se však špatné místo vymstilo. Nejenže jsem stěží viděl na pódium, ale rovněž reakce okolních lidí neodpovídala velikosti kapely, která jim právě zasazovala rány do uší. To byla první moucha. Ta druhá však byla ještě mnohonásobně větší – výkon kapely. Kdyby Slayer zahráli alespoň na půl plynu, rozhodně bych neváhal a natlačil se dopředu i za cenu toho, že na mě všichni budou čučet jak na vykastrovaného býka. Na(ne)štěstí jsem tyhle peripetie podstupovat nemusel, protože Slayer zahráli jednoduše velkou bídu. Celý set působil unaveným dojmem, Kerry stál povětšinu hrací doby neustále na místě a provozoval své tradiční, nicméně strojově působící pohybové kreace. Araya působil dojmem unaveného stařečka, čemuž nepřidala ani jeho zarostlá loupežnická image. A zbytek? Nestojí za zmínku, není to Slayer. Z úcty ke jménu jsem celý set jakž takž doklepal a až pecky jako “Raining Blood” nebo “Angel of Death” mě probudily z nijakého stavu alespoň k souhlasnému poklepání brvou. Možná, že to zní až přehnaně krutě a zčásti si za to vlastně můžu i sám, nicméně pocitu zklamání jsem se zbavit nedokázal.
Setlist God Is an Astronaut:
01. Echoes
02. The End of the Beginning
03. Calistoga
04. Forever Lost
05. Worlds in Collision
06. From Dust to the Beyond
07. Dark Passenger
08. Red Moon Lagoon
09. Suicide by Star
10. Route 666
Atreides: Krátce po roztrpčeném opuštění koncertu Inquisition jsem dostal hlad, a protože dobré jídlo většinou zabírá i na sebemizernější náladu, šli jsme skupinově zhodnotit žrádelní stánky před areálem. Čínské nudle obstály na výbornou, nicméně za cenu vynechání setu Slayer. Z jejich produkce jsem nakonec slyšel jen “Raining Blood”, když jsem se po hradbách vracel k zadní bráně, abych se vyhnul davu u hlavní stage. Cesta zpět na Metalgate Stage tak byla vcelku příjemná a vyspravenou náladu ještě zvedl set irské čtveřice God Is an Astronaut. To byla skutečná post-rocková magie. Silná atmosféra, výborný zvuk, fantastické publikum. V živém podání navíc neskutečná síla, na kterou si nešlo nezaházet hlavou. Zahráli průřez diskografií, jak starší věci jako “Forever Lost”, “Suicide by Star” nebo “Worlds in Collision”, tak i něco málo z poslední desky. Takhle namátkou mě napadá hlavně “Calistoga” a “Red Moon Lagoon”. Kapela vypadala, že si své vystoupení sakra užívá, ostatně klávesák/kytarista Jamie Dean si zhruba v půlce odskočil s kytarou přes plot mezi fanoušky a závěrečné pogo s ním už bylo jen třešničkou na dortu. První vystoupení festivalu, kterému nechybělo vážně vůbec nic, a jednoznačně nejlepší čtvrteční koncert.
Ježura: Rozpačité Slayer však vzápětí naprosto přejela další kapela, kterou neposlouchám, ale po téhle zkušenosti dost určitě poslouchat začnu. Řeč je samozřejmě o post-rockových hvězdách God Is an Astronaut, kteří vystoupili na klubové stagi a kteří mě totálně odpálili. Nemá smysl opisovat od Prdovouse, tak snad jen dodám, že to na mě působilo jako Anathema na steroidech, takže to bylo nesmírně živelné, podmanivé a ve všech ohledech naprosto famózní. Tohle byl jeden z mála koncertů celého festivalu, který jsem strávil zcela ponořen do toho, co se děje na pódiu a co jde z reproduktorů, a když jsem v sobotu večer do ankety vyplňoval trojici nejlepších vystoupení letošního ročníku Brutal Assaultu, God Is an Astronaut jsem jmenoval bez zaváhání jako první.
Setlist Children of Bodom:
01. Silent Night, Bodom Night
02. Hate Me!
03. Bodom Beach Terror
04. Halo of Blood
05. Living Dead Beat
06. In Your Face
07. Angels Don’t Kill
08. Are You Dead Yet?
09. Lake Bodom
10. Hate Crew Deathroll
11. Downfall
Skvrn: Po nevydařeném vystoupení Slayer na diváky čekalo další velké jméno, finská pětice dětí od jezera Bodom. Jasně, hudebně jsem teď už trochu jinde a vážně jsem uvažoval, že raději pobudu ve společnosti God Is an Astronaut, na jejichž vystoupení vyrazili oba kolegové, ale neodolal jsem a přednost dal právě Children of Bodom. K těm totiž chovám poměrně silný osobní vztah, jelikož právě oni byli jedním z dílků skládačky, která mě postupně přiváděla k extrémnější a extrémnější muzice. Lidí po vystoupení Slayer logicky ubylo, ale i přesto bylo festivalové “náměstí” z velké části zaplněné. Zvuk byl od prvních tónů velice dobrý, klávesy nebyly jako v případě jiných kapel upozaděny a postaraly se o hladké rozpoznání skladeb. Hrálo se jak z nového alba (třeba titulní “Halo of Blood”), tak i ze starších válů (především z těch nejranějších – “Bloddrunk” ani “Relentless Reckless Forever” zaslouženě nedostaly příliš prostoru). Především kusy z “Are You Dead Yet?” v podobě titulní skladby a “In Your Face” byly naživo výtečné a vlastně nechápu, co lidi proti téhle desce mají. Zazněly i tradiční pecky “Hate Me!” nebo “Downfall”, ale přesto k dokonalosti něco chybělo. Možná mi připadá hudba Children of Bodom trochu naivní, možná je v ní jen zbytečně moc kudrlinek. Kapele se však nedá upřít profesionální přístup a ani Alexi, jenž je často ověnčován za spiťara, na mě nepůsobil podnapilým dojmem. Nutno však říct, že kadence Alexiho všeho možného fuckování (plus množství odvozených tvarů) nestrádala, ale to už evidentně není věc alkoholu. Abych to shrnul, Children of Bodom odehráli veskrze solidní set a má očekávání v rámci možností naplněna, ačkoliv věřím, že God Is an Astronaut na klubové stagi zahráli lépe.
Setlist Architects:
01. Gravedigger
02. C.A.N.C.E.R.
03. Naysayer
04. Early Grave
05. The Devil Is Near
06. Youth Is Wasted on the Young
07. Broken Cross
08. Dead Man Talking
09. These Colours Don’t Run
Ježura: Dilema, jestli jít na Gehennu nebo na Architects, nakonec vyznělo lépe pro Brity a ještě trochu v rauši z předchozího zážitku jsem se tedy vypravil zpět před hlavní stage, kde už se ke kýženému vystoupení schylovalo. A musím říct, že jakkoli jsem čekal, že po God Is an Astronaut bude cokoli působit jako čajíček, Architects mě přesvědčili o tom, že zrovna oni rozhodně dovedou strhnout i v takové konkurenci. Hodně se hrálo z výborné novinky “Lost Forever // Lost Together”, což jsem kvitoval s povděkem, a na setlitu mi chyběly snad jedině skladby “Colony Collapse” a “Even If You Win You’re Still a Rat”, ale i bez nich to mělo ohromný švih. Zásluhu na tom měla samozřejmě výborná muzika, ale to pravé koření tomu dodal zpěvák Sam Carter, který po pódiu řádil jak urvaný ze řetězu a upřímně nechápu, jak při tom všem tělocviku stíhal ještě zpívat. Publikum ale kapele nezůstalo nic dlužno a předvedlo takový výkon, jaký si jen může muzikant přát. Že tam byla hromada lidí, ani nemá smysl zdůrazňovat, ale za zmínku rozhodně stojí, že prakticky neustále běžel obří circle pit, a kdykoli to zpěvák poručil, otevřela se naprosto monstrózní wall of death. Krom toho také lidé dost neuvěřitelně chytali úmyslné mezery v textech a sborově zpívali tak nahlas, že to bylo slyšet i dozadu. Ať se na to dívám z jakékoli strany, ten koncert byl prostě solidní mrda a Architects plně ospravedlnili všechny naděje, které jsem do nich předem vkládal.
Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Forsaker
03. Dead Letters
04. Ghost of the Sun
05. Soil’s Song
06. My Twin
07. Lethean
Skvrn: Já jsem na rozdíl od Ježury rozhodováním mezi Architects a Gehennou netrpěl, neboť jsem již sbíral síly na švédskou Katatonii, na niž jsem byl nesmírně zvědav. Po Slayer, Children of Bodom a Architects se to pod pódii poměrně vylidnilo, a tudíž nebylo složité vybojovat si místo hned v nějaké třetí řadě. Co muselo i nepozorného diváka praštit do očí, byla vizuální prezentace ve stylu dva roky staré řadovky “Dead End Kings”, jež na mě opravdu silně zapůsobila. První problémy na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat a já si začal říkat, že už dvacet minut jsem mohl vychutnávat norskou Gehennu na Metalgate Stage (následné negativní ohlasy mě trochu uklidnily). Koncertní premiéru v řadách Katatonie navíc zažil kytarista Tomas Åkvik, pro kterého musely být ony chvíle napětí ještě několikanásobně delší než pro dav pod pódiem. Problémy, způsobené zřejmě nazvučením bicích, však byly po nějaké čtvrthodince úspěšně zažehnány a mohlo se hrát. Kapela podle očekávání předvedla zadumaný melancholický projev, jenž byl vždy střídán s častými tvrdě metalovými kontrasty, které vedle intimního zpěvu působily jako pěst na oko – teď v tom nejlepším slova smyslu. Jedno rýpnutí si však odpustit nemůžu: ačkoliv můžeme bez pochyby mluvit o Katatonii jako o poměrně velkém hráči, nemohu si pomoct, klubová stage by jejich set povznesla minimálně o třídu výš. Takhle to bylo “jen” dobré s tím, že mohlo být mnohem lépe (byť i třeba nedýchatelně).
Setlist Gehenna:
01. The Shivering Voice of the Ghost
02. Death Enters
03. Flames of the Pit
04. Death to Them All
05. Pallbearer
06. Devils Work
07. The Decision
Atreides: Po vynikajících God Is an Astronaut jsem se rozhodl zůstat na set Gehenny, která měla přijít na řadu hned vzápětí. Ta se nakonec ukázala jako další čtvrteční zklamání. Utopené klávesy, přehulená rytmická sekce a obecně nic moc atmosféra se nesrovnala ani do třetího songu, takže následoval opět odchod. Tentokrát ovšem pod Metalshop Stage, kde už se připravovali Khold – pro mě poslední kapela čtvrtečního večera. Během vysedávání jsem vyslechl kus setu Katatonie, nicméně nepřišel mi natolik zajímavý, abych se vzdal reservé v první brázdě. Khold zahráli skvěle. Zazněly starší věci, do publika ale nasypali i dvě novinky z připravovaného alba “Til endes”, a pokud se mi z jejich setu nějaké písně líbily nejvíc, byl to právně nový materiál. Skladbám nechyběla ani atmosféra, ani pohlcující síla, a ačkoliv bych si tyhle norské bubáky dokázal představit spíš ve stanové stagi, dokázali velmi kvalitně procvičit krční obratle i z velkého pódia. Trve atmosféře přispěl promakaný paint i Rinnova hořící kytara, s jejíž pomocí dotyčný plival oheň. Prostě hořící poleno ist krieg! Nicméně jak se stalo ve čtvrtek dobrým zvykem, i na Khold se kolem mě vyskytlo o jednoho ožralého Poláka víc, než by bylo k absolutní spokojenosti potřeba, pročež jsem byl durch propocen obnaženým pupkem a důkladně omlácen lokty, dokud to dotyčného kreténa nepřestalo v půli setu bavit a neodvalil se. Po Khold již následovala jen cesta domů a vydatný spánek, který byl po vyčerpávajícím a mírně vydeptaném dni potřeba jako sůl.
Ježura: Protože jsem toho na čtvrtek moc nenaspal, vystoupení Katatonie jsem raději obětoval odpočinku a ke stagi se vrátil až na poslední kapelu večera, norské Khold, které jsem chtěl vidět od té doby, co jsem je na Brutal Assaultu 2010 trestuhodně prospal. A tahle black’n’rollová skvadra mi dala za pravdu v tom, že jsem byl tehdy fakt idiot, protože její koncert byl vážně dobrý. Devízou číslo jedna byl rozhodně styl, a to jak vizuální, tak muzikální. Gardův jedinečný paint je prostě luxusní a šlapavý black metal v podání Khold má taky pěkně chlupaté koule, takže bylo rozhodně o co stát. I přes pozdní hodinu se nakonec před pódium přišoural relativně obstojný počet lidí, kteří zařídili relativně obstojnou odezvu, a celý koncert tak první regulérní festivalový den zakončil zcela důstojně.
Skvrn: Třešinkou na dortu (sic sem tam trochu nepovedeném) bylo vystoupení norských Khold, které jsem chtěl vzhledem ke svému nepříliš utěšenému stavu původně odpískat, nicméně nakonec mě první tóny přinutily posečkat až do dvou ranních. Jestli jsem byl zastáncem toho, že všechen black metal by měl být odehrán na Metalgate Stage, Khold byli (spolu se Satyricon) výjimkou, jelikož velké pódium jim opravdu seklo. Přímočará show utíkala velice rychle a ani mosh pity, které jinak v black metalu vážně nemusím, mě nějak výrazně neobtěžovaly. Prostě výborný nářez se vším všudy, tedy pekelnou image (nejlepší paint měl dle mého bubeník Sarke) a neméně pekelnou hudbou. A posílen příslovím “konec dobrý, všechno dobré” jsem se odebral vstříc kempové temnotě a dalším dnům.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 11.10.2013 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. The Decision
02. Unravel
03. Nothing Deserves Worship
04. Nine Circles of Torture
05. A Grave of Thoughts
06. Lead to the Pyre
07. End Ritual
08. Death Enters
Gehenna je skupina, kterou bychom mohli bez většího přemýšlení zařadit do tolik proslulého ranku kultovních black metalových kapel z Norska. Vznik Gehenna se datuje do začátku 90. let a za dobu svého fungování na konto nastřádali množství vysoce kvalitních počinů. Nicméně se jedná spíše o “legendu druhé třídy” – nikoliv co do kvality tvorby, ale co do proslulosti. Těmto Norům se totiž evidentně nepovedlo se dostat na úroveň, kdy by jejich jméno bylo známé všem posluchačům metalu napříč všemi subžánry, jako je tomu třeba v případech Emperor, Immortal, Satyricon, Mayhem, Burzum a pár dalších. Gehenna spíš patří ke kapelám, jež jsou kultem jen pro ty zasvěcené, kteří nemají přehled jen tak po povrchu, ale s oblibou se prohrabují hlubinami black metalového žánru a pátrají po klenotech, jichž je zde obrovská spousta a Gehenna mezi ně bezesporu patří.
Nezřídka se stává, že je nějaká skupina na začátku své cesty ostrá a nekompromisní, ale postupem času se přestává bát experimentovat, zpomaluje, zkouší nové věci, stává se melodičtější… chtělo by se skoro říct, že vývoj Gehenny je přesně opačný. Ne, že by Norové na svých starých počinech hráli nějaký čajíček, nicméně jejich první tři desky “First Spell” (1994), “Seen Through the Veils of Darkness (The Second Spell)” (1995) a “Malice (Our Third Spell)” (1996) se nesly ve znamení black metalu s klávesami… neřekl bych přímo melodického black metalu, protože se stále jednalo o hodně syrovou hudbu, do níž ovšem tu a tam vstupovaly excelentní klávesové momenty s fenomenální atmosférou. Zejména “First Spell” mám upřímně neskutečně rád, a přestože má to album jen nějakých 26 minut, jedná se o fantastickou záležitost, kterou bych se nebál zařadit mezi svých deset nejoblíbenějších nahrávek norského black metalu 90. let – což je vzhledem k tomu, kolika skvosty byla tahle doba doslova natřískaná, hodně velké ocenění.
Na čtvrté desce “Adimiron Black” (1998) ovšem zvuk Gehenny trochu zhrubnul, ubylo kláves a do hudby se začaly vkrádat lehké vlivy death metalu, což se naplno projevilo na následujícím “Murder” (2000). Po něm se Gehenna na pět let odmlčela, aby nakonec přišla s nahrávkou “WW”, která je právě tím důvodem, proč jsem výše tvrdil, že jde tvorba téhle kapely opačným směrem, než bývá zvykem, tedy směrem k extrémnějšímu výrazivu. “WW” totiž Gehennu představilo jako skupinu s vysloveně odporným a nemocným soundem a misantropickou atmosférou. Přestože mnozí fandové tuto novou podobu kapely zavrhují a nadevšechno glorifikují kultovní prvotní trilogii, mně osobně tento přerod sedl a i tenhle počin se mi ohromně líbí. Nicméně po vydání “WW” se Gehenna opět na několik let odmlčela a tentokrát to byla ještě delší doba – celých osm let trvalo, než se v letošním roce objevila celkově sedmá dlouhohrající fošna s názvem “Unravel”. A na nás teď je, abychom se podívali na to, jak výsledek dopadl, jestli novinka dokázala udržet nastavenou laťku a jestli se takhle dlouhé čekání vyplatilo…
Nemá cenu to tu hrát na nějaké napínáky, “Unravel” mi rozhodně přijde jako dobrá nahrávka, líbí se mi, a přestože Gehenna vydala už i lepší desky (sorry, ale “First Spell” bude navždy na prvním místě), rozhodně novinka splňuje mé osobní kvalitativní nároky na to, aby se mohla důstojně zařadit na seznam výtečných alb, která má Gehenna na kontě. Až takhle jednoduché to je. Nejsem si úplně jistý, jestli je “Unravel” natolik kulervoucí, abych mohl říct, že bylo čekání osm let úplně opodstatněné, ale když to vezmu z jiného úhlu pohledu a uvědomím, jak moc mě novinka baví, tak asi ano. To bychom měli hodně stručně, ale v konečném důsledku docela dostatečně zodpovězené otázky, které jsme si nastolili na konci předcházejícího odstavce. Ještě o něco zajímavější ovšem možná bude si povědět, s čím přesně že tedy Gehenna na “Unravel” přišla, protože jak asi vyplynulo z poměrně obšírného povídání o předcházející diskografii, kapela během svého působení prodělala několik menších obměn své tváře – i když všechny stále v rámci black metalového žánru.
Upřímně můžu říct, že před vydáním jsem si nebyl úplně jistý, co bych měl vlastně od “Unravel” čekat. Jak už padlo, Gehenna se nikdy nebála se vyvíjet a posouvat své výrazivo do lehce jiných směrů, navíc osm let je relativně dlouhá doba, během níž se toho může odehrát spousta – včetně přehodnocení hudebních priorit a s tím spojené potřeby se opět pohnout někam dál. V tomto ohledu ale ta dlouhá přestávka nakonec není zas tak žhavá, protože kdybychom řekli, že “Unravel” více či méně navazuje na “WW”, nebylo by to daleko od pravdy, byť obě ty nahrávky stojí o chlup jinde. Nebo ještě lépe řečeno, je to právě “WW”, k níž má “Unravel” ze všech dosavadních nahrávek Gehenny nejblíže. Především atmosféra, jaká z obou počinů plyne, mi přijde docela podobná, ačkoliv na “WW” byla snad ještě chorobnější, novinka je však na druhou stranu o kousek syrovější. I přes zmiňované rozdíly však některé songy z letošního zářezu dají vzpomenout na kolegyně z minulé placky – třeba při titulní “Unravel” se mi v některých pasážích okamžitě vybavila “Death to Them All”…
Úvodní skladbu “The Decision” otvírá excelentní depresivní klavírní intro, po němž se ale nespustí nějaká mrazivá sypanice, ale relativně pomalé tempo s až doomovým riffem. Na plyn se dupne až ve druhé “Unravel”, a přestože rychlejší obrátky mají až do konce alba lehce navrch, “The Decision” rozhodně není jediným pomalejším songem – společnost jí dělají třeba “A Grave of Thoughts” nebo začátek “Nothing Deserves Worship”. Ať už ale Gehenna sype rychle nebo spustí umíráček, kvalita je pořád vysoká, žádný kus není slabší nebo dokonce slabý a deska jako celek funguje.
Výše jsem zmiňoval, že na konci 90. let v tvorbě Gehenny začaly probleskovat lehounké vlivy death metalu. Pokud je někdo pocitově slyšel ve stopovém množství ještě na “WW”, tak na “Unravel” tomu tak už nebude, protože se jedná o čistokrevný black metal bez jakýchkoliv příměsí. Stejně se ale nedá říct, že by se snad Gehenna vracela ke svým kořenům, protože na novince absentují klávesy – tedy až na naprosté výjimky, jako je třeba jedna pasáž v “End Ritual”. Pokud tohle všechno spojíme dohromady, klidně bychom mohli říct, že “Unravel” je svým způsobem vlastně tím nejvíce black metalovým počinem Gehenny vůbec – ačkoliv do black metalu bez sebemenších pochybností spadala všechna předchozí alba skupiny.
Protože už se ale začínáme pomalu dostávat k pouhému slovíčkaření a k věcem, které by se hodilo víc diskutovat než vydávat za fakta v recenzi, asi nastal nejvyšší čas s tímhle článkem seknout. Než se tak ovšem definitivně stane, dáme si ještě finální výcuc předchozích řádků a zároveň závěrečný souhrn toho, co je na “Unravel” ke slyšení. Tak tedy… Gehenna po osmi letech čekání přišla s deskou, jež dosavadní vysoce kvalitní tvorbě kapely ostudu nedělá ani nejmenším, zároveň však své autory představuje zase o kousek dále v jejich vývoji. Na první pohled jde o album trochu monotónní, což je důsledkem hodně jednolitého soundu, ale kvůli dobře provedeným změnám temp těch 40 minut nenudí ani v nejmenším. Nejedná se sice o vrchol diskografie Gehenny, ale pořád je to hodně povedená věc, kterou si může fanoušek black metalu s klidným srdcem vrazit do přehrávače… Akorát další fošnu už by to chtělo dřív než za osm roků…
