Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 11.10.2013 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. The Decision 02. Unravel 03. Nothing Deserves Worship 04. Nine Circles of Torture 05. A Grave of Thoughts 06. Lead to the Pyre 07. End Ritual 08. Death Enters Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook

Gehenna je skupina, kterou bychom mohli bez většího přemýšlení zařadit do tolik proslulého ranku kultovních black metalových kapel z Norska. Vznik Gehenna se datuje do začátku 90. let a za dobu svého fungování na konto nastřádali množství vysoce kvalitních počinů. Nicméně se jedná spíše o “legendu druhé třídy” – nikoliv co do kvality tvorby, ale co do proslulosti. Těmto Norům se totiž evidentně nepovedlo se dostat na úroveň, kdy by jejich jméno bylo známé všem posluchačům metalu napříč všemi subžánry, jako je tomu třeba v případech Emperor, Immortal, Satyricon, Mayhem, Burzum a pár dalších. Gehenna spíš patří ke kapelám, jež jsou kultem jen pro ty zasvěcené, kteří nemají přehled jen tak po povrchu, ale s oblibou se prohrabují hlubinami black metalového žánru a pátrají po klenotech, jichž je zde obrovská spousta a Gehenna mezi ně bezesporu patří.

Nezřídka se stává, že je nějaká skupina na začátku své cesty ostrá a nekompromisní, ale postupem času se přestává bát experimentovat, zpomaluje, zkouší nové věci, stává se melodičtější… chtělo by se skoro říct, že vývoj Gehenny je přesně opačný. Ne, že by Norové na svých starých počinech hráli nějaký čajíček, nicméně jejich první tři desky “First Spell” (1994), “Seen Through the Veils of Darkness (The Second Spell)” (1995) a “Malice (Our Third Spell)” (1996) se nesly ve znamení black metalu s klávesami… neřekl bych přímo melodického black metalu, protože se stále jednalo o hodně syrovou hudbu, do níž ovšem tu a tam vstupovaly excelentní klávesové momenty s fenomenální atmosférou. Zejména “First Spell” mám upřímně neskutečně rád, a přestože má to album jen nějakých 26 minut, jedná se o fantastickou záležitost, kterou bych se nebál zařadit mezi svých deset nejoblíbenějších nahrávek norského black metalu 90. let – což je vzhledem k tomu, kolika skvosty byla tahle doba doslova natřískaná, hodně velké ocenění.

Na čtvrté desce “Adimiron Black” (1998) ovšem zvuk Gehenny trochu zhrubnul, ubylo kláves a do hudby se začaly vkrádat lehké vlivy death metalu, což se naplno projevilo na následujícím “Murder” (2000). Po něm se Gehenna na pět let odmlčela, aby nakonec přišla s nahrávkou “WW”, která je právě tím důvodem, proč jsem výše tvrdil, že jde tvorba téhle kapely opačným směrem, než bývá zvykem, tedy směrem k extrémnějšímu výrazivu. “WW” totiž Gehennu představilo jako skupinu s vysloveně odporným a nemocným soundem a misantropickou atmosférou. Přestože mnozí fandové tuto novou podobu kapely zavrhují a nadevšechno glorifikují kultovní prvotní trilogii, mně osobně tento přerod sedl a i tenhle počin se mi ohromně líbí. Nicméně po vydání “WW” se Gehenna opět na několik let odmlčela a tentokrát to byla ještě delší doba – celých osm let trvalo, než se v letošním roce objevila celkově sedmá dlouhohrající fošna s názvem “Unravel”. A na nás teď je, abychom se podívali na to, jak výsledek dopadl, jestli novinka dokázala udržet nastavenou laťku a jestli se takhle dlouhé čekání vyplatilo…

Nemá cenu to tu hrát na nějaké napínáky, “Unravel” mi rozhodně přijde jako dobrá nahrávka, líbí se mi, a přestože Gehenna vydala už i lepší desky (sorry, ale “First Spell” bude navždy na prvním místě), rozhodně novinka splňuje mé osobní kvalitativní nároky na to, aby se mohla důstojně zařadit na seznam výtečných alb, která má Gehenna na kontě. Až takhle jednoduché to je. Nejsem si úplně jistý, jestli je “Unravel” natolik kulervoucí, abych mohl říct, že bylo čekání osm let úplně opodstatněné, ale když to vezmu z jiného úhlu pohledu a uvědomím, jak moc mě novinka baví, tak asi ano. To bychom měli hodně stručně, ale v konečném důsledku docela dostatečně zodpovězené otázky, které jsme si nastolili na konci předcházejícího odstavce. Ještě o něco zajímavější ovšem možná bude si povědět, s čím přesně že tedy Gehenna na “Unravel” přišla, protože jak asi vyplynulo z poměrně obšírného povídání o předcházející diskografii, kapela během svého působení prodělala několik menších obměn své tváře – i když všechny stále v rámci black metalového žánru.

Upřímně můžu říct, že před vydáním jsem si nebyl úplně jistý, co bych měl vlastně od “Unravel” čekat. Jak už padlo, Gehenna se nikdy nebála se vyvíjet a posouvat své výrazivo do lehce jiných směrů, navíc osm let je relativně dlouhá doba, během níž se toho může odehrát spousta – včetně přehodnocení hudebních priorit a s tím spojené potřeby se opět pohnout někam dál. V tomto ohledu ale ta dlouhá přestávka nakonec není zas tak žhavá, protože kdybychom řekli, že “Unravel” více či méně navazuje na “WW”, nebylo by to daleko od pravdy, byť obě ty nahrávky stojí o chlup jinde. Nebo ještě lépe řečeno, je to právě “WW”, k níž má “Unravel” ze všech dosavadních nahrávek Gehenny nejblíže. Především atmosféra, jaká z obou počinů plyne, mi přijde docela podobná, ačkoliv na “WW” byla snad ještě chorobnější, novinka je však na druhou stranu o kousek syrovější. I přes zmiňované rozdíly však některé songy z letošního zářezu dají vzpomenout na kolegyně z minulé placky – třeba při titulní “Unravel” se mi v některých pasážích okamžitě vybavila “Death to Them All”…

Úvodní skladbu “The Decision” otvírá excelentní depresivní klavírní intro, po němž se ale nespustí nějaká mrazivá sypanice, ale relativně pomalé tempo s až doomovým riffem. Na plyn se dupne až ve druhé “Unravel”, a přestože rychlejší obrátky mají až do konce alba lehce navrch, “The Decision” rozhodně není jediným pomalejším songem – společnost jí dělají třeba “A Grave of Thoughts” nebo začátek “Nothing Deserves Worship”. Ať už ale Gehenna sype rychle nebo spustí umíráček, kvalita je pořád vysoká, žádný kus není slabší nebo dokonce slabý a deska jako celek funguje.

Výše jsem zmiňoval, že na konci 90. let v tvorbě Gehenny začaly probleskovat lehounké vlivy death metalu. Pokud je někdo pocitově slyšel ve stopovém množství ještě na “WW”, tak na “Unravel” tomu tak už nebude, protože se jedná o čistokrevný black metal bez jakýchkoliv příměsí. Stejně se ale nedá říct, že by se snad Gehenna vracela ke svým kořenům, protože na novince absentují klávesy – tedy až na naprosté výjimky, jako je třeba jedna pasáž v “End Ritual”. Pokud tohle všechno spojíme dohromady, klidně bychom mohli říct, že “Unravel” je svým způsobem vlastně tím nejvíce black metalovým počinem Gehenny vůbec – ačkoliv do black metalu bez sebemenších pochybností spadala všechna předchozí alba skupiny.

Protože už se ale začínáme pomalu dostávat k pouhému slovíčkaření a k věcem, které by se hodilo víc diskutovat než vydávat za fakta v recenzi, asi nastal nejvyšší čas s tímhle článkem seknout. Než se tak ovšem definitivně stane, dáme si ještě finální výcuc předchozích řádků a zároveň závěrečný souhrn toho, co je na “Unravel” ke slyšení. Tak tedy… Gehenna po osmi letech čekání přišla s deskou, jež dosavadní vysoce kvalitní tvorbě kapely ostudu nedělá ani nejmenším, zároveň však své autory představuje zase o kousek dále v jejich vývoji. Na první pohled jde o album trochu monotónní, což je důsledkem hodně jednolitého soundu, ale kvůli dobře provedeným změnám temp těch 40 minut nenudí ani v nejmenším. Nejedná se sice o vrchol diskografie Gehenny, ale pořád je to hodně povedená věc, kterou si může fanoušek black metalu s klidným srdcem vrazit do přehrávače… Akorát další fošnu už by to chtělo dřív než za osm roků…