Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 19.6.2006 Label: Regain Records Tracklist: 01. Wound upon Wound 02. Carving a Giant 03. God Seed (Twilight of the Idols) 04. Sign of an Open Eye 05. White Seed 06. Exit 07. Untamed Forces 08. Prosperity and Beauty Hrací doba: 31:51 Odkazy: web / facebook

Zatímco tři předešlá alba Gorgoroth odkazovala svými názvy nebo obálkami na filozofii Friedricha Nietzscheho a to nejnovější z nich, „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, na svém obalu vyobrazovalo trosky kostela Fantoft zapáleného Vargem Vikernesem, celkově sedmá deska se v tomto ohledu vydala trochu jiným směrem. Název „Ad majorem Sathanas gloriam“ je parafrází na křesťanské motto „Ad maiorem Dei gloriam“ a jako artwork byla použita část obrazu „Dante and Virgil in Hell“ na motivy Danteho „Božské komedie“, jejž vytvořil francouzský malíř William-Adolphe Bouguereau (1825–1905).

Co je ale pro Gorgoroth netypické, jádro skupiny zůstalo od předešlé řadovky nezměněno. Z kapely sice odešel bubeník Kvitrafn (namísto něj „Ad majorem Sathanas gloriam“ nabušil Frost ze Satyricon, který se už svého času podílel na „Antichrist“ a „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“), ale zpěvák Gaahl, baskytarista King ov Hell a samozřejmě kytarista Infernus spolu vydrželi už třetí dlouhohrající počin v řadě.

Stejně jako na minulém „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, i zde měl výhradní skladatelské slovo King ov Hell, tudíž nepřekvapí, že „Ad majorem Sathanas gloriam“ v mnohém navazuje na svého přímého předchůdce. Na rozdíl od něj nicméně nabízí zajímavější, vyzrálejší a charismatičtější materiál. V jednom z předchozích článků jsem prohlásil, že zlatá éra Gorgoroth skončila s „Incipit Satan“. Z toho, co po něm následovalo, ale považuji „Ad majorem Sathanas gloriam“ nejen za nejlepší, ale také za jediné skutečně zajímavé album.

Nejslabším songem na albu je předposlední „Untamed Forces“, která sice neurazí, ale ani nenadchne. Zbytek je ovšem dobrý až skvělý, přičemž mezi vrcholy bych zařadil hitovou „Carving a Giant“, k níž vznikl i videoklip trochu imitující známé představení v polském Krakově, pomalou a atmosférickou „Sign of an Open Eye“ a finální „Prosperity and Beauty“, která svým pojetím nechá vzpomenout na „Incipit Satan“. Svým způsobem stojí za zmínku také „God Seed (Twilight of the Idols)“, protože právě z ní si Gaahl a King ov Hell vypůjčili název pro svou novou kapelu poté, co Gorgoroth opustili.

Čímž se pomalu dostáváme k jedné z nejdivnějších kapitol v historii Gorgoroth, čímž mám samozřejmě na mysli boj o kapelu, kde na jedné straně stál Infernus a na druhé Gaahl a King ov Hell. Ještě předtím si chlapci odškrtli další oplétačky se zákonem, když Gaahl strávil ve vězení prakticky skoro celý rok 2006 (za napadení z roku 2002) a Infernus si odkroutil čtyři měsíce na přelomu let 2006/2007 kvůli znásilnění z roku 2003. Poslední společné koncerty v téhle sestavě každopádně proběhly v létě a začátkem podzimu 2007, kdy Gorgoroth objeli pár letních festivalů (včetně Brutal Assaultu v České republice) a turné po Jižní Americe s Belphegor.

Nechvalně proslulá kauza odstartovala v říjnu 2007, kdy Infernus ohlásil, že se kapela rozpadla do dvou entit. Druhá strana, tedy King ov Hell a Gaahl, se nicméně nechala slyšet, že Infernus byl ze skupiny vyhozen s argumentem, že kytarista posledních osm let pro Gorgoroth nesložil ani ťuk (těch argumentů tedy bylo víc, ale tento byl asi hlavní). Už dříve si King ov Hell nechal u norského patentového úřadu zaregistrovat značku Gorgoroth na sebe – samozřejmě aniž by o tom Infernus tušil.

Gaahl a King ov Hell se pustili do koncertování, přičemž se k jejich počínání do koncertní sestavy propůjčila i známá jména jako Teloch (Mayhem, Nidingr, The Konsortium) nebo Nicholas Barker (Lock Up, Brujeria, ex-Cradle of Filth, ex-Dimmu Borgir). Infernus zatím začal pracovat na další desce „Quantos possunt ad satanitatem trahunt“ a svou kapelu doplnil o bubeníka Tomase Asklunda (ex-Dissection) a baskytaristu Bøddela, což byl ve skutečnosti Frank Watkins, toho času ještě člen Obituary.

Nemá cenu zde probírat veškeré podrobnosti okolo soudních tahanic, které se táhly téměř dva roky a v případě zájmu je můžete dohledat na internetu (například na Wikipedii), a přejděme rovnou k výsledku. Práva na užívání značky Gorgoroth nakonec dostal Infernus jakožto zakládající člen a jeho někdejší spoluhráči byli nuceni se přesunout k novým projektům.

Gaahl a King ov Hell poté založili nový projekt God Seed, ale jeho původní inkarnace neměla dlouhého trvání, jelikož Gaahl se rozhodl odpočinout si od metalu a radši se věnoval pozici vokalisty u Wardruny (shodou náhod životní projekt Kvitrafna, dřívějšího bubeníka Gorgoroth). King se tedy domluvil se Shagrathem z Dimmu Borgir a společně udělali novou kapelu Ov Hell, jejíž jediná a dost slabá deska „The Underworld Regime“ vyšla v roce 2009. Za nějakou dobu došlo k obnově God Seed a solidní debut „I Begin“ se objevil v roce 2012. Časem nicméně zdechli i God Seed a cesty téhle dvojice se rozešly. King ov Hell se přidal k sólové kapele Abbatha (ex-Immortal), odkud ale loni odešel, a v současné době nikde nehraje. Gaahl se aktuálně věnuje nové skupině Gaahls Wyrd, s níž čerstvě vydal prvotinu „GastiR – Ghosts Invited“.

Vždycky jsem měl dojem, že soudní tahanice a celé to drámo poškodily jméno Gorgoroth, možná i nenávratně. Infernus se sice pokusil oživit dřívější slávu návratem ke kořenům na dalších albech „Quantos possunt ad satanitatem trahunt“ a „Instinctus bestialis“, ale obě se na dřívější šlehy koukaly z uctivé vzdálenosti, přičemž to druhé jmenované je dle mého názoru regulérně slabé. Chabý dojem ze stávají éry Gorgoroth nevylepšil ani pokus o přetočení majstrštyku „Under the Sign of Hell“, což považuji za jeden z největších přešlapů kapely.

Hlavně mi ale přijde, že spory o jméno, v nichž byli Gaahl a King ov Hell vcelku jednoznačně za ty zlé, vrhl špatné světlo na jejich období u Gorgoroth, jímž mnozí příznivci začali pohrdat, což nakonec živí i sama skupina, která od rozkolu obě desky složené Kingem na koncertech zcela ignoruje s čestnou výjimkou v podobě skladby „Forces of Satan Storms“ z „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, k níž Infernus napsal text.

Jednoduše se mi zdá, že zpětně začala být tahle fáze historie Gorgoroth zbytečně podceňována a přehlížena. Jasně, „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ žádný velký zázrak není, ale pořád jde o slušné album. „Ad majorem Sathanas gloriam“ nicméně povedená nahrávka prostě je, nechá se na ní najít několik velmi silných skladeb a test časem z mého pohledu přežila.

Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 12.8.2003 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Procreating Satan 02. Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man 03. Exit – Through Carved Stones 04. Teeth Grinding 05. Forces of Satan Storms 06. Blod og minne 07. Of Ice and Movement… 08. Domine in virtute tua laetabitur rex Hrací doba: 32:28 Odkazy: web / facebook

Když se na to dívám takhle zpětně, řekl bych, že s „Incipit Satan“ skončila zlatá éra Gorgoroth. Vše nejzajímavější v jejich diskografii již bylo řečeno a žádné z budoucích alb už není tak výborné jako ta z devadesátých let a prvního roku nového tisíciletí. V neposlední řadě také kluci začali trochu zlobit a mnohdy mediální prostor okupovaly spíš jejich eskapády se zákonem než vlastní hudba.

Název šesté desky „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ opětovně odkazuje na dílo a myšlenky Friedricha Nietzscheho – už jako třetí v řadě. Z knihy „Twilight of the Idols, or How to Philosophize with a Hammer“ si Gorgoroth jméno pro nahrávku vypůjčili již na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, tentokrát jen použili její titul, nikoliv její podtitul. Na Nietzscheho odkazoval i orel s hadem na obálce „Incipit Satan“, ani nemluvě o tom, že se zde objevila skladba „Will to Power“, což je jeden z hlavních konceptů Nietzscheho filozofie.

Menší kontroverzi způsobil také přebal „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, na němž se nacházejí trosky kostela Fantoft, jejž v roce 1992 zapálil Varg Vikernes. Nepříliš známým faktem jen tak mimochodem je, že na sérii vypalování křesťanských kostelů na začátku devadesátých let se podílel i jeden bývalý člen Gorgoroth, baskytarista Kjettar, který se objevil pouze na demosnímku „A Sorcery Written in Blood“ z roku 1993.

Většina „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ byla natočena již v roce 2002, ale k pozdržení jeho vydání došlo kvůli Gaahlovi, jenž si od února do prosince téhož roku pobyl ve vězení za napadení. Zpěvy tedy nahrál až v lednu 2003 a k vydání došlo až v létě, opět a naposledy pod hlavičkou Nuclear Blast.

„Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ přineslo ještě jednu zajímavou změnu. Infernus, jediný zakládající člen a dlouholetý lídr Gorgoroth, zde vůbec poprvé nedrží skladatelské otěže. Jeho jediným kompozičním vkladem je ani ne minutové klávesové outro „Domine in virtute tua laetabitur rex“. Jinak většinu desky zkomponoval baskytarista King ov Hell a dvěma písněmi – „Procreating Satan“ a „Of Ice and Movement…“ – přispěl bubeník Kvitrafn, což pro neznalé není nikdo jiný než Einar Selvik dnes známý z Wardruny.

Oproti otevřenějšímu a progresivnějšímu „Incipit Satan“ představuje „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ návrat k tradičnějšímu pojetí black metalu co do formy, ale zvukově pokračuje ve stavitelnějších tendencích svého předchůdce. Jinými slovy se nejedná o album, které by uspokojilo pouze ty posluchače, jimž vyhovuje, když kytara zní jak otvírání zrezivělé konzervy, vrzání nenamazaných dveří nebo bzučení včelího úlu.

To je ještě v pohodě, ale s úrovní vlastního materiálu už je to o trochu horší. Na nahrávce sice není žádný úplně špatný song, ale ani vyloženě skvělý. „Procreating Satan“ s vyhroceným závěrem je slušná vypalovačka. „Forces of Satan Storms“ je nejspíš největší hitovka desky s jednoduchým, leč poměrně funkčním riffem. Asi nejzajímavější jsou „Blod og mine“, která má jako jedna z mála výraznější nápady, a slušně nasypaná „Of Ice and Movement…“, již uzavře industriální druhá polovina. „Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man“, „Exit – Through Carved Stones“ a „Teeth Grinding“ mají docela dobré ústřední motivy, ale třeba druhou jmenovanou zbytečně brzdí četná zpomalení, takže se jedná jen o odvar z „Litani til Satan“ z alba minulého nebo „Sign of an Open Eye“ z alba následujícího.

Vesměs má každý song nějaké poznávací znamení, díky němuž jej lze pohodlně odlišit od ostatních, i když to je v některých případech „jenom“ něco jako solidní riff. Ale nakonec – metalová hudba přece je o kytarových riffech, takže co na tom. „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ ovšem ztrácí především na celkových dojmech, které navzdory vcelku dobrým dílčím elementům nejsou nijak omračující. Jako kdyby šesté desce scházelo větší charisma.

Co ale Gorgoroth ztráceli na skladatelské potenci, to dohnali alespoň na jiných frontách. Tři čtvrtě roku po vydání „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, 1. února 2004, odehráli v polském Krakově koncert nasnímaný pro vydání DVD, k čemuž se Norové pořádně vybavili. Po pódiu rozlili osmdesát litrů ovčí krve, ovčí hlavy také napíchali na kůly a přibrali i čtyři ukřižované naháče. Akorát nějak nevěděli, že urážka náboženství je v Polsku trestná. Okolnosti koncertu vyšetřovala i policie, která nakonec také zabavila natočený materiál. Gorgoroth navíc v důsledku této kontroverze skončili u Nuclear Blast (což je možná spíš výhra). Nicméně reklama dobrá. DVD s koncertem nakonec vyšlo až v červnu 2008 pod názvem „Black Mass Kraków 2004“.

Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 7.2.2000 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Incipit Satan 02. A World to Win 03. Litani til Satan’ 04. Unchain My Heart!!! 05. An Excerpt of X 06. Ein eim av blod og helvetesild 07. Will to Power 08. When Love Rages Wild in My Heart Hrací doba: 36:46 Odkazy: web / facebook

Po trochu nepřehledném období okolo „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, kdy se sestava Gorgoroth točila dost často, se pro následující album konečně podařilo stabilizovat jádro kapely, které drželo pohromadě po následující tři desky, což se do té doby ještě nepovedlo.

Samozřejmý je Infernus jakožto hlavní motor Gorgoroth, k němuž se přidal vokalista Gaahl (objevil se už v jednom songu na minulém počinu) a baskytarista King ov Hell, pro nějž to byla první známější štace. Tahle trojice posléze vydržela i na dalších dvou počinech „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ a „Ad majorem Sathanas gloriam“, dokud nepřišel nechvalně známý a svého času mediálně dost propíraný rozkol. Pro „Incipit Satan“ se nicméně z „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ vrátil ještě kytarista Tormentor a za bicí usedl Erlend Erichsen z Molested. A právě v této podobě Gorgoroth dali dohromady třetí ze svých nejlepších desek.

„Incipit Satan“ nabízí další výrazný posun, možná ještě citelnější než mezi „Under the Sign of Hell“ a „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“. Gorgoroth se na svém pátém dlouhohrajícím počinu představili v progresivnějším duchu. Již na předešlých dvou albech se nechalo nalézt pár výstřelků (viz druhá půle „The Rite of Infernal Invocation“), ale až na „Incipit Satan“ se tyto snahy projevily v míře jako nikdy předtím a vlastně i nikdy potom.

Úvodní song ještě nenaznačuje takový odklon. Sice má titulní skladba poměrně daleko k tomu, co Gorgoroth předváděli na „Pentagram“ nebo „Antichrist“, ale pořád ji asi nikdo nemůže obviňovat z toho, že by snad neměla patřit k blackmetalové kapele. Podobně už na tom ale na albu je pouze „Ein eim av blod og helvetesild“ a s přivřenýma očima „Unchain My Heart!!!“. Poslední jmenovaná je z nich skladatelsky nejvyspělejší, u ní vlastně ta větší přímočarost platí jen o začátku, protože zbylé dvě třetiny songu jsou o dost zajímavější. Každopádně se jedná o jeden z vrcholů alba. „Incipit Satan“ je určitě nejvíc in-your-face hit alba, čemuž ostatně napomáhá i její umístění na samém začátku. „Ein eim av blod og helvetesild“ je zato asi nejméně záživným songem na albu, vlastně jediným slabším, protože jinak je celá nahrávka dost parádní.

„A World to Win“ přichází s čitelnými riffy, melodickými pasážemi, v pozadí lze slyšet atmosférické klávesy. „Litani til Satan“ je podmanivá monotónní hymna ve středním tempu, kde standardní blackmetalový jekot střídá zlověstné zaříkávání. „An Excerpt of X“ je zpočátku pouze kytarová, ale později se přidají i další nástroje a čistý/mluvený zpěv. Výsledkem je silně náladotvorný pomalý kus. Zajímavostí je, že „An Excerpt of X“ kompletně nahrál sám Infernus, všechny nástroje i vokál.

„Will to Power“ je industrial/ambientní záležitost, která možná obecně na poměry těchto žánrů není zas takové terno, ale já osobně ji mám vcelku rád. „Incipit Satan“ mám naposlouchané fest intenzivně, takže jsem na ni zvyklý a myslím si, že má na nahrávce své právoplatné místo. Možným vrcholem alba je finální „When Love Rages Wild in My Heart“, která je sice instrumentálně vystavěná podobně jako „A World to Win“, ale navíc ji zdobí působivý čistý vokál, o nějž se postaral hostující Michael Krohn alias Micky Faust.

Diskografii Gorgoroth podle mě zdobí především tři alba. Dvě z nich už tu proběhla – jedná se o debut „Pentagram“ (1994) a třetí „Under the Sign of Hell“ (1997). Tím posledním je právě „Incipit Satan“. Gorgoroth jsou zde možná přístupnější a vzdálili se svým ortodoxním počátkům, rozhodně bych však netvrdil, že se zaprodali nebo zpronevěřili své myšlence. Pouze slovo Satanovo šíří v poněkud usedlejší formě, zároveň ale s větším rozhledem a rozmyslem. Skvělá záležitost, která je v tvorbě téhle norské sebranky dost unikátní.

Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 11.5.1998 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Destroyer 02. Open the Gates 03. The Devil, the Sinner and His Journey 04. Om kristen og jødisk tru 05. På slagmark langt mot nord 06. Blodoffer 07. The Virginborn 08. Slottet i det fjerne (Darkthrone cover) Hrací doba: 37:04 Odkazy: web / facebook

Na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ jako by Gorgoroth dotáhli svou zálibu v neustálém rotování sestavy k dokonalosti. Tentokrát se totiž norské kultovce nepodařilo udržet stálý line-up ani v rámci jednoho konkrétního alba.

Jediný, kdo se podílel na všech skladbách, je samozřejmě Infernus, ačkoliv tentokrát nejde jen o kytaru nebo baskytaru. Ve dvou písních, jmenovitě „På slagmark langt mot nord“ a „Blodoffer“, dokonce nahrál i bicí a další dvě, „Blodoffer“ a cover „Slottet i det fjerne“ od Darkthrone, nazpíval. Ve všech písničkách vyjma „The Devil, the Sinner and His Journey“ se objevuje ještě Tormentor, převážně jako kytarista, ale třeba ve zmiňované předělávce Darkthrone nahrál všechny nástroje.

Dál už je to nicméně mix různých jmen, která nahrála sem tam song. Baskytarou přispěl Ares (Aeternus), jenž se objevil už na „Under the Sign of Hell“ a EP „The Last Tormentor“. Poprvé pro Gorgoroth nebubnoval ani Frost (Satyricon, 1349), ale víc bicích zde natřískal Vrolok (Sulphur, ex-Aeternus). Zpěváci se tu vystřídají hned tři (plus Infernus jako čtvrtý) – již starý známý Pest ve čtyřech písních a po jedné skladbě T. Reaper (Malignant Eternal) a Gaahl (Trelldom), který se posléze stal frontmanem Gorgoroth na spoustu příštích let. Perličkou je, že jako host se v jedné písničce na klávesách objevuje i Ivar Bjørnson z Enslaved, pro nějž to nakonec také nebyla poslední spolupráce s Gorgoroth.

„Destroyer“, jehož podtitul „Or About How to Philosophize with the Hammer“ je vypůjčen z Nietzscheho knihy „Twilight of the Idols, or, How to Philosophize with a Hammer“ (přičemž i „Twilight of the Idols“ je název jednoho z budoucích alb Gorgoroth), je zpětně možná trochu přehlížená deska. Přinesla hodně změn – nejen těch v sestavě. Jde o první řadovku Gorgoroth vydanou pod Nuclear Blast, což už tehdy nebylo úplně v ouklandu pro ortodoxní fans.

Hlavně ale přišel docela citelný obrat ve zvuku. Přestože „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ nepochybně naplňuje parametry blackmetalového alba, zní znatelně jinak než předešlé tři počiny, které se plus/mínus držely standardní žánrové formule. Čtvrtý počin působí docela neuspořádaně a místy až chaoticky, což je zčásti dáno materiálem, ale možná o trochu víc i mixem. Až mě při nynějším poslechu skoro napadla kacířská myšlenka, jestli „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ mimoděk nepředeslalo pozdější vlnu chaotického black metalu.

Tak či onak, hned úvodní track „Destroyer“ se s tím moc nemaže a ve smyslu určité rozhádanosti a zvukové „rozjetosti“ patří k čelním představitelům alba. O jediný případ se však nejedná, viz třeba určité momenty v „The Devil, the Sinner and His Journey“, „På slagmark langt mot nord“, „Blodoffer“… prakticky ve většině rychlých chvílích.

Deska nicméně dokáže nabídnout i více atmosférické skladby, které jsou pro mě osobně vrcholem „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“. Na mysli mám zejména druhou „Open the Gates“ a předposlední „The Virginborn“. Skvělé pasáže se ale nechají najít i v „Om kristen og jødisk tru“ a vlastně i dalších, které jsem jmenoval již v předešlém odstavci. Vesměs každý song má co nabídnout. Úvodní „Destroyer“ se už sice trochu ohrála, ale jedinou skutečně zbytečnou položkou je pro mě až finální „Slottet i det fjerne“. Když album poslouchám, vždycky končím s „The Virginborn“. Pokud budu chtít „Slottet i det fjerne“, tak si radši rovnou pustím „Transilvanian Hunger“, že jo.

Vzato kolem a kolem je ovšem „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ slabším počinem než všichni jeho předchůdci. Skutečně silná atmosféra se nachází jen ve dvou skladbách, skutečně silných pasáží je méně, než bylo na „Under the Sign of Hell“ nebo „Pentagram“, a riffy se mnohdy ztrácejí v chaotickém zvuku.

I z těchto důvodů chápu, proč se jedná o poněkud přehlíženou či dokonce neoblíbenou desku. Což je ale na druhou stranu škoda, protože své přednosti „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ stále má a jsou zde i povedené nápady. Určitě tenhle počin nehraju tak často jako další fláky Gorgoroth, ale po mém soudu se pořád jedná o důstojné album, jehož rozhádanost (ať už tím myslíme sestavu nebo sound) není přímo negativem, spíš poznávacím znamením.

Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 20.10.1997 Label: Malicious Records Tracklist: 01. Revelation of Doom 02. Krig 03. Funeral Procession 04. Profetens åpenbaring 05. Postludium 06. Ødeleggelse og undergang 07. Blood Stains the Circle 08. The Rite of Infernal Invocation 09. The Devil Is Calling Hrací doba: 32:53 Odkazy: web / facebook

Události, které následovaly bezprostředně po vydání druhé dlouhohrající desky „Antichrist“, jsem naznačil již v minulém díle naší malé cesty časem po diskografii norské blackmetalové stálice Gorgoroth. Trochu se protočila sestava a kapela na jaře 1996 v Bergenu natočila koncertní záznam dvou skladeb, jenž vyšel o půlroku později pod názvem „The Last Tormentor“. Objevila se na něm i první ukázka ze třetí desky „Under the Sign of Hell“, „Revelation of Doom“, kterou na živém EP doplnil flák „Ritual“ z debutu „Pentagram“.

Vokálu se po odchodu Hata definitivně ujal Pest, jenž nařval už jeden song na „Antichrist“. Tehdejším baskytaristou byl Ares jinak známý z Aeternus, nicméně pro „Under the Sign of Hell“ nahrál basu pouze pro jedinou píseň, shodou náhodou již jmenovanou „Revelation of Doom“. Jinak se všech strunných nástrojů ujal lídr Infernus. Zajímavá postava nahrála bicí – desku nabouchal Erik „Grim“ Brødreskift, jenž už v té době působil u Borknagar a v jejich začátcích hrával u Immortal. Žánrovým fans jej asi není nutné představovat, protože jde o jednu z kultovních osob norského black metalu, na jehož památku se konával známý festival Hole in the Sky. Produkce „Under the Sign of Hell“ se samozřejmě ujal Pytten, s nímž Gorgoroth nahrávali všechny svoje desky v devadesátých letech. A nejen oni. Trochu mi přijde, že občas je význam tohohle frajera pro black metal poněkud nedoceněný, protože když se podíváte, pod co všechno se podepsal, asi by bez jeho přispění královský metalový žánr nezněl, jak jej dnes známe.

Nicméně zpátky k „Under the Sign of Hell“. Zajeté klišé hlásá, že se třetí deskou se lámou ledy a ukazuje se, nakolik je ta která kapela skutečně životaschopná. Budeme-li předpokládat, že to platí, pak je evidentní, že Gorgoroth svou životaschopnost potvrdili bez sebemenšího zaváhání. Prostřednictvím „Under the Sign of Hell“ totiž nahráli své korunní dílo, jež můžeme zařadit do zlatého fondu black metalu devadesátých let.

Samozřejmě, že i „Pentagram“ a „Antichrist“ byly výborné věci, ale až s „Under the Sign of Hell“ Gorgoroth vystoupali na vrchol. A jak tak v posledních týdnech poslouchám celou tvorbu skupiny tam a zase zpátky, utvrdil jsem se v dojmu, že právě tohle je jejich nejlepší album. Syrový ortodoxní sound, kurevsky dobré riffy, silná atmosféra, přesvědčivý ryk (přestože Pest neječí tak vysoko jako Hat, pořád podává výborný výkon). Navrch excelentní skladatelská forma, kde se potkává zatvrzelý blackmetalový tradicionalismus s několika odbočkami jako třeba působivý čistý vokál v „Profetens åpenbaring“.

Sílu „Under the Sign of Hell“ si nakonec nejspíš uvědomuje i sám Infernus. Právě ze třetí velké nahrávky Gorgoroth dodnes nejvíc hrávají na koncertech. Skladby jako „Revelation of Doom“, „Krig“, „Profetens åpenbaring“, „Ødeleggelse og undergang“, „Blood Stains the Circle“ nebo „The Rite of Infernal Invocation“ jsou stále pevnou součástí setlistů a nejspíš to tak zůstane, dokud budou Gorgoroth hrát.

Ostatně, když postupně začal klesat respekt vůči jménu Gorgoroth po vleklých soudních tahanicích o jméno, které skončily v roce 2009, jedním z pokusů o návrat k zašlé slávě bylo také přetočení „Under the Sign of Hell“. To vyšlo v roce 2011 pod názvem „Under the Sign of Hell 2011“, a jak už tomu u podobných počinů bývá, jednalo se o zcela zbytečnou práci, o níž se nikdo neprosil a nikdo ji nechtěl. Přetočené verze ani zdaleka neznějí tak atmosféricky a syrově jako originální nahrávka, čímž se vlastně opět potvrdilo, že oživit specifické magické fluidum norského black metalu devadesátých let se nedaří ani těm, kdo tehdy byli na místě činu.

Samotná původní deska nicméně zůstává nadčasovým blackmetalovým monolitem a tím nejlepším, co kdy Gorgoroth stvořili. Což ale neznamená, že všechna následující alba stojí za hovno a nemá smysl je poslouchat. Budoucnost ještě ukrývá několik zajímavých počinů, ale na ně zavzpomínáme až někdy příště.

Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 3.6.1996 Label: Malicious Records Tracklist: 01. En stram lukt av kristent blod 02. Bergtrollets hevn 03. Gorgoroth 04. Possessed (by Satan) 05. Heavens Fall 06. Sorg Hrací doba: 24:59 Odkazy: web / facebook

Po vydání „Pentagram“ ze sestavy Gorgoroth odešel bubeník Goat a nedlouho po něm i zpěvák Hat. Druhý jmenovaný však ještě souhlasil s tím, že se bude podílet na druhé desce. Její původní pracovní název zněl „Død“, ale nakonec počin vyšel pod jménem „Antichrist“.

Přesto Hat nakonec nenazpíval celou nahrávku. Jeho hlas je ke slyšení přesně v polovině skladeb, „Bergtrollets hevn“, „Gorgoroth“ a „Sorg“. Další dvě, „En stram lukt av kristent blod“ a „Heavens Fall“, jsou prakticky instrumentální. V poslední „Possessed (by Satan)“ už se představil nový vokalista kapely – Pest, jehož jméno je s historií Gorgoroth dost spjato. Kytarista Infernus jej našel ve skupině Obtained Enslavement, která patří spíš k polozapomenutým smečkám. Pro zájemce ovšem můžeme zmínit, že formace po sobě zanechala čtyři dlouhohrající alba, přičemž minimálně debut „Centuries of Sorrow“ a druhé „Witchcraft“ za poslech stojí.

Nicméně zpátky ke Gorgoroth. Místo na bubenické sesli u nich na krátkou dobu zaujal Frost ze Satyricon a Zyklon-B (později i 1349) a v téhle sestavě – tedy Infernus, Frost a Hat / Pest – vznikla druhá řadová deska „Antichrist“.

Podobně jako „Pentagram“, i „Antichrist“ sází na údernost nahuštěnou na krátké ploše, dokonce ještě kratší než posledně. Šest skladeb zabírá pouze 25 minut, ale co do kvality je druhá deska opět skvělá. Úvodní „En stram lukt av kristent blod“ nemá moc smysl řešit, protože se jedná jen o dvacetivteřinové intro, ale hned s následující „Bergtrollets hevn“ přichází jeden z notoricky známých songů rané éry Gorgoroth, který se stále zuby nehty drží i v dnešních koncertních setlistech, z „Antichrist“ jako jediný. Není úplně těžké pochopit proč, protože se v něm krásně zrcadlí duch zlaté éry black metalu, navíc nejznatelněji navazuje na sound předešlého počinu. Což ale rozhodně neznamená, že by „Pentagram“ dále neměl co nabídnout.

Skladba pojmenovaná stejně jako sama kapela by teoreticky měla mít jakési výsadní postavení v tvorbě, ale zrovna „Gorgoroth“ mi přijde jako trochu opomíjený kus. Úvodní bezmála dvě minuty s charakteristickým tremolo riffem a baskytarovou melodií se mi sice za ty roky už trochu ohrály, ale zbytek písničky je pořád bez výhrad a může se pochlubit velmi silnou atmosférou. Vysokou náladotvorností se dále vyznačuje ještě finální věc „Sorg“, která z desky vybočuje i svým pomalým tempem a syrovým ústředním riffem.

Trochu zvláštní je jediný Pestův song, tedy „Possessed (by Satan)“. Na poměry Gorgoroth z devadesátých let se jedná o nečekaně chytlavou záležitost se skoro až humpoláckou rytmikou, která vládne větší „polovině“ písně. Až ve dvou třetinách se zvrhne do typického blackmetalového kvapíku, aby se na samém konci opět vrátila ke svému výrazu v první části. „Heavens Fall“ je opět rychlejší věc, která absenci vokálu (s výjimkou jednoho zavýsknutí, jehož autorem by měl být Pest) vyvažuje množstvím dobrých riffů.

Rozdíl mezi „Antichrist“ a „Pentagram“ je zásadní v jedné věci. Zatímco debut byla homogenní černota, na druhé desce má každá skladba svůj vlastní ksicht, díky čemuž album působí víc „písničkově“. Výborné je ale rovněž, i když trochu jiným způsobem. Dlouhodobé hledisko ukázalo, že „Pentagram“ mám asi o trochu raději, ale to nic nemění na skutečnosti, že i na „Antichrist“ se nacházejí výborné songy a že Gorgoroth v devadesátých letech nahrávali fakt dobré věci.

Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že jméno Gorgoroth v éře „Antichrist“ s německým labelem Malicious Records v zádech začalo nabírat na síle. Skupina jezdila turné po Evropě, okolo vydání druhé řadovky například odjela šňůru se Satyricon a Dissection.

V květnu 1996 Gorgoroth odehráli koncert v Bergenu v Norsku po boku Hades Almighty a Gehenna, kde byl pořízen záznam skladeb „Revelation of Doom“ (z tehdy nadcházejícího třetího alba „Under the Sign of Hell“) a „Ritual“ (z „Pentagram“). Ty byly vydány v říjnu 1996 jako EP „The Last Tormentor“. Což byl zároveň první počin, na němž se představila nová sestava, která natočila i „Under the Sign of Hell“. Ale o tom až příště…

Na závěr můžeme dodat, že Infernus svou práci na „Antichrist“ věnoval památce Euronyma z Mayhem, jenž zemřel 10. srpna 1993 rukou Varga Vikernese.

Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 12.10.1994 Label: Embassy Productions Tracklist: 01. Begravelsesnatt 02. Crushing the Scepter (Regaining a Lost Dominion) 03. Ritual 04. Drømmer om død 05. Katharinas bortgang 06. Huldrelokk 07. (Under) The Pagan Megalith 08. Måneskyggens slave Hrací doba: 29:17 Odkazy: web / facebook

Za dávných časů, kdy Sicmaggot začínal, vypadalo jeho obsahové zaměření diametrálně odlišně oproti současné době. Sice to byl stále metal, ale takový, jejž by mnozí ortodoxní za metal ani nepovažovali. Občas sice výjimečně vykouklo i nějaké blackmetalové jméno, ale v drtivé většině případů šlo o záležitosti, které jsou nejvíc na očích. Matně si vzpomínám, že v tehdejších diskuzích byli norští Gorgoroth mnohokrát uváděni jako příklad primitivní hudby s diskografií o dvou akordech. Což je samozřejmě píčovina jak mraky, i kdybychom takové prohlášení brali s nadsázkou. Nechť je právě začínající cesta po diskografii této norské stálice svědectvím o tom, že považovat hudbu Gorgoroth za triviální je zbytečným podceňováním, které si kapela nezaslouží. Byť i ona si samozřejmě vybrala své slabší momenty. Což ovšem neplatí o první desce s všeříkajícím názvem „Pentagram“…

Vznik Gorgoroth se datuje do roku 1992, kdy formaci založil kytarista Infernus, vlastním jménem Roger Tiegs, jenž ji dodnes vede. Přestože to jeden čas vypadalo, že tomu tak nemusí být, ale známá kauza krádeže jména a soudů se udála až o mnoho let později. Inspiraci pro své jméno formace, podobně jako mnohé další blackmetalové kapely této doby, našla ve fantasy knize „The Lord of the Rings“ od J. R. R. Tolkiena. Ta se v dané době zdaleka netěšila takové popularitě v široké veřejnosti, jakou odstartovalo známé filmové zpracování. Dalo by se tedy říct, že toho času kvality i věhlas díla korespondovaly s blackmetalovou anti-komerční filozofií. V knize je Gorgoroth plošina v zemi Mordor, kde sídlí Sauron, hlavní záporná postava.

Gorgoroth si svůj první zápis do diskografie zapsali v roce 1993, kdy vyšel demosnímek „A Sorcery Written in Blood“. Na demu se kromě intra objevila raná verze skladby „(Under) The Pagan Megalith“, již lze nalézt i na „Pentagram“, a také píseň „Sexual bloodgargling“, která se zdánlivě později nikde neopakovala. Ve skutečnosti jde ovšem o ranou verzi songu „Ritual“ z debutu. Již v téhle prvotní éře formace předznamenala svou pozdější kontroverzní pověst, když tato nahrávka vzbudila i ohlas v místních novinách v souvislosti se satanistickými tendencemi v hudbě. Kromě pozornosti médií nicméně „A Sorcery Written in Blood“ posloužilo také jako podnět pro francouzské Embassy Productions, aby s Gorgoroth podepsali smlouvu na první dlouhohrající desku – „Pentagram“.

Debut navřískal první vokalista Hat, jehož krkavčí ryk patří k velkým přednostem alba. Bicí namlátil Goat nebo také Goatpervertor, pro nějž to byla jediná výrazná práce nejen pro Gorgoroth, ale i na poli black metalu obecně (jinak se ještě mihl u Trelldom – a nejedná se o jediného muzika, jejž obě formace sdílely). Zajímavá postava se pak ujala baskytary – na raných nahrávkách včetně „Pentagram“ se totiž objevuje Samoth z Emperor. Debut byl nahrán kde jinde než u Pyttena, jenž měl ostatně na svědomí produkci velké části zásadních norských blackmetalových nahrávek téhle doby.

„Pentagram“ je po hudební stránce krystalicky čistým produktem své doby, svého žánru, své země. Když se řekne true norwegian black metal, vybaví se mi přesně takový sound, jaký předkládá tato deska. Norský black metal byl v tomto čase ve vrcholné formě a dnes už legendární nahrávky vycházely jedna za druhou. Přijde mi, že „Pentagram“ je mnohdy vedle počinů dalších počinů z roku 1994 jako „De mysteriis dom Sathanas“, „In the Nightside Eclipse“, „Dark Medieval Times“ či „Hvis lyset tar oss“ trochu opomíjen, ale osobně si nemyslím, že by se první řadovka Gorgoroth měla krčit ve stínu ostatních jmenovaných. Jen je její přístup jiný. Zatímco tyto čtyři desky jsou vůči svému žánru něčím výlučné, přestože na něj měly nepopiratelný vliv, „Pentagram“ je ortodoxnější a na první poslech možná i obyčejnější.

Na druhou stranu, v tom nakonec tkví i jeho přednost. Jedná se o půlhodinu syrového black metalu nejvyšší jakosti s krákorajícím vokálem, mrazivou atmosférou a především skvělými (!) riffy. Písně nejsou tak výrazně odlišitelné a „hitové“ jako u druhého alba „Antichrist“, ale s odstupem času se mi víc líbí ta semknutost debutu.

Z konkrétních skladeb mám asi nejradši „Drømmer om død“, „Katharinas bortgang“ a skladatelsky pravděpodobně nejpropracovanější „Måneskyggens slave“. V některých momentech se ozvou i nálady, které byly bližší přírodněji / pohanštěji laděným směčkám. Obzvláště jedna pasáž v posledním zmiňovaném songu je ohromně silná, a přitom tak jednoduchá. Nicméně také další kusy jsou mocně v pořádku, za zmínku rozhodně stojí i „(Under) The Pagan Megalith“, zběsilý otvírák „Begravelsesnatt“ anebo bezmála dvouminutová a neprávem přehlížená „Huldrelokk“.

„Pentagram“ svým způsobem ukazuje, o čem black metal ve své původní formě vlastně je. Je syrový a primordiální, má v sobě jakousi živočišnou sílu a pudovost, ale zároveň i určité elitářství a specifické fluidum, které v první polovině devadesátých let z norských nahrávek vyvěralo v obrovských dávkách.

Postupem času se black metal změnil. Rozeběhl do směrů, u nichž lze polemizovat, zdali by ještě měly být nazývány black metalem, v jiných odvětvích dotáhl zvukovou, atmosférickou i formovou nenávist do extrémnějších hodnot. I jeho vnímání se posunulo. Když jsem kdysi +/- začínal a slyšel „Pentagram“ prvně, přišlo mi to jako strašné zvěrstvo. S dnešní zkušeností už takhle silná slova volit nelze, protože Gorgoroth jsou i na svém debutu a dokonce i na svém demu relativně stravitelní v porovnání s tím, kam dokázali vystoupat někteří jejich nepřímí nástupci v žánru. Což ale nic nemění na tom, že „Pentagram“ je stále skvělá deska, která k docenění nepotřebuje růžové brýle nostalgie nebo historického významu, protože si svou existenci i nyní bezpečně obhájí prostřednictvím hudebních kvalit.