Archiv štítku: Gorgoroth

Koncertní eintopf #8 – prosinec 2015

Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming, Kringa
Nejočekávanější koncert:
Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.


H.:
1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.
2. Gorgoroth, Kampfar, Gehenna – Praha. 18.12.

Onotius:
1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.

Ne, že by se v prosinci nekonaly žádné zajímavé koncerty – naopak, jsou mezi námi i tací, pro něž se jich koná spíš až moc. Nicméně i přesto se nám udála taková nemilá věc, že jsme se v tomto vydání koncertního eintopfu sešli jen dva, protože ostatní vyřadily termínové nebo zdravotní záležitosti (když tedy rovnou nepočítám naši anti-koncertní redakční kliku, jež živé akce férově bojkotuje). Po redakčním brainstormingu, zdali to má v tomhle počtu vůbec cenu vydávat, se neobjevil pádný argument, proč by to smysl mít nemělo, tak je to tady. A ona dvojice redaktorů, která se skládá z H. a Onotiuse, se nejvíc těší na 11. prosince, kdy se v pražském klubu Nová Chmelnice sejde silná black metalová sestava ve složení Mgła, One Tail, One HeadMisþyrming a Kringa.

H.

H.:

Podobně jako je letošní prosinec nebývale silný co do vycházejících alb (ale o tom podrobněji až zítra v klasickém redakčním eintopfu), je silný i co do koncertního vyžití, jelikož mě tenhle měsíc čeká pěkná řádka akcí a některé koncerty bohužel zase budu muset vynechat jen z toho důvodu, že jich na jeden den vychází víc. Mám-li ale mluvit jen o tom, na co se těším skutečně nejvíc, pak mohu s klidným srdcem prohlásit, že prosinec se ponese ve znamení black metalu. 11. dne měsíce se v Praze objeví pekelně silná sestava v čele s Mgła, které doprovodí norští šílenci One Tail, One Head, vycházející islandská hvězda Misþyrming a taktéž velice zajímaví Rakušané Kringa. Přesně o týden později pak budou útočit zase staré páky, protože 18. prosinec nabídne norské blackové kombo Gorgoroth, Kampfar a Gehenna. Je sice pravda, že Gehenna mě při našem živém setkání spíše zklamala (byť z desek tuhle skupinu miluju) a že poslední deska Gorgoroth mi taky zrovna koule nerve, ale hlavním tahákem jsou pro mě Kampfar, u nichž se mi snad konečně podaří prolomit smůlu a vidět je poprvé živě. Tak či tak, u obou koncertů mohu bez obav říct, že se těším, byť o kousek víc tentokrát vede Mgła a spol. kvůli vyrovnanější sestavě.

Onotius

Onotius:

Koncertní závěr letošního roku bude u mě patřit black metalu v podání polských Mgła, jejich norských kolegů One Tail, One Head, islandských Misþyrming a rakouské kapely Kringa. I kdybych si před dvěma lety nenechal trestuhodně uniknout nadupaný Prague Death Mass II (za což si zpětně mohu pouze trhat vlasy), stejně bych se 11. prosince opět vydal do víru intenzivní temnoty. Letos totiž trojici kapel, jež bylo již možné před už dvěma roky vidět, doplní i nadějní Misþyrming. Ti se svým debutem „Söngvar elds og óreiðu“ zařadili do příznivého trendu, jenž nyní na islandské scéně od vydání první desky Svartidauði panuje, a já jsem velmi zvědav, jak jim to bude šlapat naživo.


Gorgoroth, Kampfar a Gehenna v Praze

Gorgoroth (NOR), Kampfar (NOR), Gehenna (NOR)
+ support
18. 12. 2015
Nová Chmelnice, Praha 

V polovině prosince do Prahy zavítají tři prověřená jména norské black metalové scény. V žižkovském klubu Nová Chmelnice zahrají Gorgoroth, Kampfar a Gehenna.

Vstupenky na koncert Gorgoroth jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích, více informací najdete na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.

Další související linky:
https://www.facebook.com/gorgorothofficial
https://www.facebook.com/kampfarofficial
http://www.metal-archives.com/bands/Gehenna/2155
www.obscure.cz

[tisková zpráva]

Gorgoroth


Gorgoroth – Instinctus bestialis

Gorgoroth - Instinctus bestialis
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.6.2015
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Radix malorum
02. Dionysian Rite
03. Ad omnipotens aeterne diabolus
04. Come Night
05. Burn in His Light
06. Rage
07. Kala Brahman
08. Awakening

Odkazy:
web / facebook

Jak ten čas letí… člověku to přijde jako chvilka, co u norské black metalové stálice Gorgoroth došlo k rozkolu sestavě, který svého času zaměstnával snad všechny na metal zaměřené weby, a ono tomu je už osm roků. Kytarista a poslední zakládající člen Infernus byl tehdy z kapely vyhozen dvojicí King ov Hell (baskytara) a Gaahl (zpěv), přičemž ten první z téhle dvojice si rovněž potají zaregistroval značku Gorgoroth na svoje jméno. Infernus z toho samozřejmě vcelku logicky radost neměl, takže se nakonec vše řešilo soudně. V podstatě dva roky tím pádem fungovaly dvě verze skupiny, dokud norský soud začátkem roku 2009 nerozhodl, že vlastníkem kapely je Infernus.

Tehdy se mohlo začít zdát, že se v táboře Gorgoroth blýská na lepší časy. Infernus dal dohromady novou sestavu včetně některých zvučných jmen – do kapely přetáhl baskytaristu Franka WatkinseObituary, naverboval bubeníka Tomase Asklunda, jenž hrával v Dissection, a zpět do zbraně povolal dva staré kumpány, kytaristu Tormentora a zpěváka Pesta, který se podílel na kultovních nahrávkách z 90. let. A hlavně – ještě tentýž rok, kdy Infernus definitivně získal jméno kapely zpět, Gorgoroth vyrukovali i s novou deskou „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“. Ta sice nepředvedla nic výjimečného a po mírně progresivnějších plackách, na nichž skladatelské otěže držel King ov Hell, byla znát snaha o návrat k původní syrovosti, ale šlo o solidně poslouchatelnou záležitost.

Jenže jakkoliv to v tomto bodě vypadalo, že znovuzrození Gorgoroth nakopne, v následujících letech nastalo tak trochu ticho po pěšině. Norové sice neváhali dlouho s tím, aby ohlásili, že pracují na nástupci „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“, ale práce se protáhly na několik let. Díra byla vyplněna pouze naprosto zbytečnou a zmršenou znovunahranou verzí alba „Under the Sign of Hell“, což si hoši mohli fakt odpustit. Navíc postupně začala opět kolísat sestava, přičemž obzvláště překvapivý byl náhlý odchod Pesta, na jehož místo nakonec nastoupil nepříliš známý Srb Atterigner z kapely Triumfall. To vše vydání další nahrávky oddalovalo a oddalovalo, až se mezera mezi deskami protáhla na celých šest roků…

Nyní už je však novinka s názvem „Instinctus bestialis“ venku a Gorgoroth ji do světa poslali s docela klišé obalem. Použít totiž v roce 2015 na přebal svojí desky zrovna tenhle výřez zrovna tohohle obrazu od Hieronyma Bosche, ačkoliv nemlich to samé před vámi použilo už sto jiných skupin, svědčí akorát tak o zastydlosti v dobách dávno minulých a v pořádcích, které jsou již dávno pryč. Nicméně vzhledem k tomu, jak „Instinctus bestialis“ zní, to vlastně docela i sedí…

Stručně řečeno, Gorgoroth si na „Instinctus bestialis“ hrají stále to svoje – nehledě na změny v sestavě, nedbajíc vývoje scény, úspěšně odolávajíc jakémukoliv progresu sebe sama. Můžete si říct, že čekat nějaké hudební posuny zrovna od kapely jako Gorgoroth je naivní, ale kdo tohle tvrdí, asi by měl jejich diskografii nejprve podrobněji prozkoumat – jakkoliv se tahle formace pro mnohé stala synonymem primitivního syrového black metalu, má za sebou i desky, jež ukazují, že to jde i jinak – stačí poslechnout třebas takové „Incipit Satan“.

Gorgoroth

„Instinctus bestialis“ však takové není, vlastně je totiž takřka stejné jako „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ – kdybyste skladby z těchto dvou alb navzájem promíchaly, těžko by šel poznat rozdíl, protože obě fošny jsou si podobné jako vejce vejci po stránce hudební i zvukové. Snad jen s tím rozdílem, že zatímco „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ dokázalo nabídnout alespoň jeden vyloženě osvěžující moment v podobě čistého vokálu v písni „Satan-Prometheus“, novinka rezignovala i na tohle.

Ve finále tedy „Instinctus bestialis“ vypadá tak, že na něm najdete lehce přes půl hodinky mírně syrovějšího, nepříliš originálního black metalu v povětšinou středním tempu. Jistě, musím přiznat, že místy je materiál melodičtější, než jsem zprvu očekával, nicméně je to záležitost maximálně tak kosmetického rázu. A co si budeme povídat, z pár kytarových vyhrávek se dnes na prdel nikdo neposadí.

Abych byl ale fér, musím upřímně říct, že mi „Instinctus bestialis“ nepřijde jako špatné či snad dokonce sračkové album. I přes takřka nulovou invenci se té desce nedá upřít, že se poslouchá hodně dobře. Taktéž nelze zamlčet, že jí nechybí nějaký ten tah na bránu, čemuž bezesporu napomáhá i velice střízlivá stopáž 31 minut. Díky kompaktnosti lze při poslechu odpustit i fakt, že na „Instinctus bestialis“ chybí nějaké skutečně silné a zapamatovatelné kusy… proti takové „Dionysian Rite“ sice asi nejde říct křivého slova, ale skladby, jež by se dokázaly bez obav srovnávat s kultovními věcmi z desek jako „Antichrist“ či „Under the Sign of Hell“, se tu nenacházejí ani náhodou.

Gorgoroth - Instinctus bestialis

I přes smířlivější předchozí odstavec to však pro „Instinctus bestialis“ stále nevypadá nějak zvlášť růžově. Přestože se jedná o poslouchatelnou záležitost a přestože se novic u mikorofonu dokázal do sestavy zapracovat dobře, ve výsledku se jedná o album, jež patří k tomu nejslabšímu a nejméně výraznému, co kdy Gorgoroth vydali, není-li rovnou tím nejslabším. Vlastně ani ne tak kvůli tomu, že by snad „Instinctus bestialis“ bylo tak zlé, protože všem oprávněným výhradám navzdory svou úroveň stále má, jako spíš kvůli tomu, že všechny ostatní řadové počiny, které kdy Gorgoroth natočili, jsou prostě lepší (byť třeba u „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ to není nějak extrémní rozdíl).

Lze tedy „Instinctus bestialis“ označit za zklamání? Inu, vlastně ani ne. Popravdě novinka zní přibližně tak, jak jsem předem předpokládal. Ono co si budeme nalhávat – očekávat, že to budou zrovna Gorgoroth, kdo v roce 2015 nějakým výraznějším způsobem promluví do dění na black metalové scéně, by bylo sakra naivní. A to říkám jako člověk, jenž má tvorbu téhle smečky vlastně docela rád. A z téhle pozice si dovolím říct i to, že „Instinctus bestialis“ je jednoduše obyčejná a lehce zapomenutelná záležitost – na poměry žánru, i na poměry samotných Gorgoroth.


Novinky 30-5-15

Ahab - The Boats of the Glen Carrig

>>> Němci Ahab odtajnili konkrétní detaily o svém nadcházejícím čtvrtém albu, jež se bude jmenovat „The Boats of the Glen Carrig“ a vyjde 28. srpna u Napalm Records. Obálku prohlížejte tady, tracklist následuje:

01. The Isle 02. The Thing That Made Search 03. Like Red Foam (The Storm) 04. The Weedmen 05. To Mourn Job 06. The Light in The Weed (Mary Madison) [bonus]

>>> Populární Finové Children of Bodom hlásí změnu ve své sestavě. Kapelu po 12 letech opustil kytarista Roope Latvala. Vydání chystané desky, která by již měla být kompletně hotová, ani nadcházející koncerty by odchod neměl ohrozit.

>>> Švédové Ghost ukázali podobu své třetí desky „Meliora“, která vyjde 21. srpna. Obal se nachází na odkazu, tracklist vypadá takto:

01. Spirit 02. From the Pinnacle to the Pit 03. Cirice 04. Spöksonat 05. He Is 06. Mummy Dust 07. Majesty 08. Devil Church 09. Absolution 10. Deus in Absentia

>>> Norové Gorgoroth vypustili do světa song ze svého dlouho připravovaného alba, které pod názvem „Instinctus bestialis“ konečně vyjde 8. června. „Ad omnipotens aeterne diabolus“ poslouchejte na webu Terrorizer.

>>> Gorguts se nechali slyšet, že pracují na své další desce, která bude druhá po obnově činnosti v roce 2008. Více detailů prozatím není k dispozici.

>>> Hate Eternal pojmenovali svůj další řadový počin „Infernus“. Datum vydání bylo firmou Season of Mist stanoveno na 24. srpna.

>>> Projekt Lindemann, v němž spojili své síly Till Lindemann (Rammstein) a Peter Tägtgren (Hypocrisy, Pain), přichází s první plnohodnotnou ukázkou své tvorby. Videoklip „Praise Abort“ sledujte na YouTube. Album „Skills in Pills“ vyjde 23. června.

>>> Kanadský rapper Madchild vydá své další album 24. července. Jmenovat se bude „Silver Tongue Devil“.

>>> Britští veteráni Saxon ohlásili, že jejich další nahrávka ponese název „Battering Ram“. Počin by se podle všeho mohl objevit v říjnu.


Gorgoroth, Cavus, Noctem

Gorgoroth
Datum: 20.11.2010
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Cavus, Gorgonea Prima, Gorgoroth, Noctem, Tortharry, Trollech

Původně jsem se svou účastí na téhle akci ani nepočítal, náhoda a přebytečné chechtáky ve šrajtofli však byly jiného názoru. Tím pověstným jazýčkem na miskách vah se stal paradoxně český support, který přesvědčil nejen mne, ale zejména mého taxikáře, že by pražský koncert Gorgoroth možná stál za hřích…

Naštěstí jsem na místo konání dorazil akorát včas, abych stihnul svlažit hrdlo nejmenovanou nazlátlou tekutinou, a už se na pódium drali první účinkující večera – Gorgonea Prima. Dva androidi a jeden notebook vystřihli naživo svůj industriálně black metalový bordel s přehledem, důstojným zvukem a promakanou pódiovkou. Tuc-tuc podklad drtil ušní bubínky všech přítomných, hojné nánosy samplů i maniakální vokál se v hradbě kytar rozhodně neztratily, tudíž z tohoto pohledu spokojenost. K tomu stačí přihodit neonové tyče, “svítící” muzikanty a hutnou atmosféru a nebudeme to mít daleko k tvrzení, že Gorgonea Prima je bezesporu jednou z nejzajímavějších atrakcí, které lze na současné domácí scéně na koncertních pódiích spatřit (a když tak o tom přemýšlím, tak i slyšet, soudě dle jejich výtečného debutu “Black Coal Depression”). Jestli to celé nějakým ortodoxním uctívačům Gorgoroth přivodilo žaludeční potíže, jsem nezaznamenal, neboť jsem měl dost práce se sledováním té sci-fi šílenosti.

Oproti tomu Plzeňáci Trollech jsou na tuzemských akcích už prověřenou kvalitou, což dokazoval i počet přihlížejících, který v porovnání s Gorgonea Prima rapidně vzrostl. Kapele dalo docela fušku nazvučit, problém byl ale evidentně pouze v odposleších na pódiu, protože do publika se opět linul solidní sound… i když asi ne tak dobrý, abych postřehl nějaké chyby, kterých prý bylo, jak se mi po vystoupení snažil Morbivod namluvit, opravdu požehnaně. Zato Throllmasova kolize s mikrofonem údajně byla součástí nacvičené umělecké performance :-) Tak či onak, na pražském koncertně se AsurovskoMorbivodní smečka věnovala hlavně starším fošnám, které – a musím uznat, že pro mě osobně trochu překvapivě – tvořily páteř jejich setu. Z aktuální “Jasmuz”, splitka “Trollech vs. Heiden” i předchozí “Skryti v mlze” zaznělo pouze po jednom válu z každé. Jinak klasika – Morbivod sázel zlo ksichty (myšleno v tom dobrém slova smyslu) při každé příležitost, Throllmas poskakoval jak čertík z krabičky (a nezapomněl se blýsknout skvělým čistým vokálem v “Mýtiny hoří”), celkový výsledek více než uspokojivý.

Setlist Gorgonea Prima:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Congregation of Anti-Life
05. Digital Desire

Setlist Trollech:
01. Moudrost kováře
02. Řeka smete, co jí patří
03. Vzácné setkání
04. Národ ohně, železa a pokladů
05. Stromy jsou v nás
06. Opět cítím pravdu
07. Mýtiny hoří
08. V rachotu hromů
09. Ve stínu starých dubů

Setlist Tortharry:
01. Deep Down (and in My Embrace)
02. Case 01
03. Return into the Void
04. Inner Frost
05. Entrenched
06. In the Shadow
07. The Chosen
08. Case 07
09. Beneath
10. To the Death
11. Case 03
12. Clouds

Do obecně black metalově koncipovaného večera moc nepasovala death metalová řezničina v podání posledního českého supportu – Tortharry. Na druhou stranu se ale postarali o oživení a vzhledem k faktu, že svůj zasloužený potlesk dostali i od black metalově založeného publika (alespoň předpokládám), nedá se říct, že by byla jejich účast bezpředmětná. Přítomnost Tortharry na této akci ale zas až tak překvapivá nebyla, neboť jejich aktuální počin “Beneath” (který byl jen tak mimochodem na koncertě k dostání, ačkoliv v té době ještě oficiálně nevyšel) má na triku právě pořadatel koncertu. Ale zpět k samotnému vystoupení. Tortharry hoblovali s nasazením sobě vlastním a opět potvrdili mou domněnku, že v rámci domácího death metalu patří k tomu lepšímu. Vydatný headbanging, dřevorubecké riffy, sem tam nějaká techničtější pasáž – asi takhle nějak to vypadalo na jejich vystoupení.

První zahraniční návštěva, Noctem, přijela ze Španělska, neprezentovali se však prosluněným flamencem, nýbrž death/black metalovým náklepem. Jejich debutová deska “Divinity” mě moc nesebrala, na koncertě ale bavili celkem dost. Rozhodně jim je nutné přičíst k dobru, že se ve zkušebně evidentně pěkně namakali, protože ani na úvodním koncertu turné nepůsobili ani v nejmenším nesehraně (na rozdíl od samotných Gorgoroth, ale o tom až později…), koncertní prezentace také secvičená na jedničku. Na druhou stranu ale jejich image vyznívala lehce klišovitě, stejně tak i samotná hudba co do kvality není zrovna nějaké terno. Pár zajímavých pasáží se tam najde, to ano, ale zároveň tam slyším spoustu omáčky. Také se mi trochu zdálo, že kapela si tak nějak úplně není jistá, jakým směrem své vystoupení směřovat – jestli zvolit řekněme misantropický přístup, nebo vsadit na klasické hecovačky a bavení se společně s publikem. Působilo to tak něco mezi a zároveň ani jedno pořádně. Každopádně, aby to nevyznívalo nějak extrémně špatně, již jsem řekl, že celkem bavili, jejich set táhl dopředu zejména pološílený zpěvák Beleth (i když plivání kečupu z kelímku a francouzák s na pohled umělou ovčí hlavou nevypadaly zrovna přesvědčivě). Jako symbolický vrchol vyzněla závěrečná “Religious Plagues”.

Setlist Cavus:
01. Fist of a Titan
02. With Blood and Steel
03. Discovering Through Suffering
04. Horns of Gold
05. Reek
06. Scorched Flesh Ravaged Tongues
07. Death Rattle
08. Black Filth Burning
09. Worship and Rot

Setlist Gorgoroth:
01. Bergtrollets hevn
02. Aneuthanasia
03. Katharinas bortgang
04. Revelation of Doom
05. Forces of Satan Storms
06. The Rite of Infernal Invocation
07. Ødeleggelse og undergang
08. Blood Stains the Circle
09. Destroyer
10. Incipit Satan
11. Unchain My Heart!!!

Následující Finové Cavus, ačkoliv se prezentovali klasičtější a usedlejší image i hudbou, působili mnohem méně klišovitě. Možná to bylo tím, že na rozdíl od Noctem nevypadali, jako kdyby právě vylezli ze stránek nějakého komiksu. Cavus na sebe prostě a jednoduše naplácali starý dobrý paint a rozjeli hodně do oldschoolu laděný black metal, který si na nic nehrál. Špinavým riffům, drtícím škopkům a syrovému vokálu se nedalo odolat a tuto kombinaci ocenil i vcelku důstojný kotel, do něhož zpěvák W a kytarista B.P. (hlavně ten) neúnavně přilévali další oheň. Tohle se mi zcela upřímně líbilo.

Závěr patřil samozřejmě hlavnímu taháku večera – norským satanášům Gorgoroth. Ti nám klub na začátek trochu zamlžili (a to takovým způsobem, že si při cestě na pódium museli svítit baterkou) a spustili první vál “Bergtrollets hevn”. Prvním a nutno říct, že příjemným zjištěním bylo, že snad vůbec poprvé na svém koncertu v České republice měli dobrý zvuk. Naprosto paradoxně to však byl asi největší kámen úrazu jejich vystoupení, protože díky němu vyniklo neuvěřitelné množství chyb, které Gorgoroth dělali. Kdo měl naposlouchány studiové předlohy, což byl samozřejmě i můj případ, nemohl nezaregistrovat nějaký ten kiks snad v každém druhém songu. Jenže… ještě paradoxněji to vlastně vůbec nevadilo, protože i přes ty chyby měl koncert Gorgoroth prostě a jednoduše koule. Koho by štvalo pár přehmatů, když na oplátku dostane takový spád a neurvalý tah na bránu. Celá kapela drtila své instrumenty a jela na 100% (snad možná s výjimkou Infernuse, který se klasicky postavil na jedno místo a do konce setu se už z něj nehnul), největší hybnou silou byl ale ďábel Pest, který měl ten večer extra surovou barvu hlasu. Vymezená hodina utekla jako voda a po dohrání posledního tónu “Unchain My Heart!!!” Gorgoroth vypadli rychle jak z hospody bez zaplacení.

Na závěr samozřejmě nemám to srdce si odpustit několik obecných postřehů o akci. Koncert se konal v klubu MeetFactory, kde metalové koncerty nejsou na běžném pořádku. Od pořadatelů to byla trefa do černého, neboť na rozdíl od spousty jiných pražských klubových svatostánků (ehm), v nichž se metalové koncerty konají běžně, to v MeetFactory nevypadalo jako v trochu větším sklepě, ale opravdu jako v klubu s důstojným prostorem pro účinkující i návštěvníky. Rozhodně víc akci tady.

Gorgoroth

Když jsem tak pročítal několik internetových diskuzí o české zastávce tohoto turné, většina lidí si stěžovala na nepřítomnost občerstvení a na zákaz focení. Nedá mi to nereagovat – já osobně se tedy na koncerty nechodím nažrat ani si zafotit, ale za hudbou, je to však každého věc, co od koncertů očekává :-)

S výkonem jednotlivých kapel jsem byl já osobně vesměs spokojen, avšak nemá už cenu dublovat to, co je popsáno výše, takže pro dnešek konec…


Brutal Assault 15 (středa, čtvrtek)

Brutal Assault 15
Datum: 11.-12.8.2010
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Afgrund, Candlemass, Children of Bodom, Demonic Resurrection, Despised Icon, Disfigured Corpse, Ensiferum, Fear Factory, Godless Truth, Gojira, Gorgoroth, Gwar, Insania, Mindwork, Minority Sound, Obituary, Rotten Sound, Sepultura, Short Sharp Shock, Suicidal Angels, The Black Dahlia Murder, Trail of Tears, Unaffected Evolution

Středa:

H.: V letošním roce poprvé Brutal Assault kromě tří plnohodnotných festivalových dní nabobtnal rovněž o warm-up party pro nedočkavce, kteří přijedou o den dříve, což rozhodně dle mého názoru není na škodu. Nebyl by to však Shindy, aby k tomu nevymyslel ještě nějakou specialitku – exkluzivní koncert Fear Factory v jednom z místních klubů. Což o to, já sice nejsem nějaký zarytý fanoušek Fear Factory, ale jsem ten typ člověka, který toho rád vidí co nejvíc (nejlépe všechno), a tak jsem koupil lupen a čekal, co se bude dít… a ono se nakonec nedělo nic. Z blíže nespecifikovaných (a dost dobře možná i nespecifikovatelných) důvodů koncert zrušil management kapely. Mám takovou teorii, že viděli ten pajzl, kde se akce měla odehrát (těžce UG klub). Co se dá dělat, alespoň že pořadatel zajistil sličnou děvčicu s kasičkou, která lidem ihned vracela peníze za lupení.

H.: Člověk musí brát věci z té lepší stránky, takže když nebudou Fear Factory, alespoň uvidím všechny kapely na klasickém warm-upu v areálu. První hrají metalcoroví Unaffected Evolution. Ačkoliv nejsem zrovna příznivcem jejich žánru, viděl jsem už poněkolikáté, avšak snad vůbec poprvé střízlivý (smích). I tak jsem ale nijak nenudil, odsýpalo jim to pěkně, pochválit můžeme pana zpěváčka. Bezproblémová pohodovka.

H.: O něco málo bližší mi jsou Mindwork, byť progresivní death stále ještě není moje parketa. Na koncertě mě však tahle skupina zatím vždycky bavila a tradici neporušil ani letošní Brutal Assault. Zahráli dobře, natěšení návštěvníci už spustili první kotlík, a tak i přes menší technické problémy (prasklá struna) se to nemohlo nelíbit.

H.: Ještě výš laťku nahodili vsetínští Abstract Essence. Nemůžu si pomoct, ale koncert od koncertu mi přijdou lepší a lepší. Hned od úvodní pecky “I”, k níž den před koncertem zveřejnili klip, pálili do publika ostrými. Výborný frontman, výborná kapela, výborná muzika. Celkově není co vytknout.

H.: Tady měla přijít první zahraniční návštěva – Angláni Honour Is Dead. Tak jsem si dal malou pauzičku, jelikož mě nezajímali, jenže když jsem se vrátil do areálu, čekalo na mě nemilé překvapení – všechny tři zahraniční skupiny (kromě Honour Is Dead ještě And Hell Followed With a Ignominious Incarceration) z warmp-up vypadly, takže akorát dohrávali První hoře, na něž jsem se naopak těšil. Z toho závěrečného kousku, co jsem viděl, usuzuji, že mě má co štvát.

H.: Náladu moc nezvedli ani Godless Truth. Jejich jednotvárná deathová sypanice, přestože se na ni dívat dalo, mě nijak extra nesebrala. Nultý den tedy jednoznačně vyhráli Abstract Essence.


Čtvrtek:

H.: Role otvíráku padla na domácí Disfigured Corpse. Kapela se svého postu zhostila s velkou chutí a kotel k nim nebyl lhostejný. Jejich death-grindová hoblovačka drtila, jak se patří, a zároveň i dobře bavila.

H.: Short Sharp Shock předvedli jakousi prapodivnou kombinaci thrashe s nádechem hardcoru a výsledek byl lepší, než bych já osobně ze svého pohledu čekal. Ačkoliv byl zpěvák o berlích a za celý set tak neudělal jediný krok, vyzněla jejich půlhodinka hodně energicky. Příjemné překvápko.

H.: Docela špatně u mě dopadli grindoví Afgrund ze Švédska. Nezáživné, v hudbě občas nějaký slušný kousek probleskával, ale povětšinou se jednalo o bordel bez nápadu a beze změny, show taky nulová. Od nich jsem teda čekal víc.

H.: Diskotékoví Minority Sound se naopak předvedli ve velice dobrém světle. Muzika je to skočná a chytlavá, na koncerty přímo stvořená. Zpěvák a kytarista Gulesh svojí dlouhou kštici protáčel zodpovědně a dav byl k celkovému snažení téhle bandy vstřícný.

Seda: Má první kapela dne, jelikož jsem byl na Brutalu vůbec poprvé, během prvních tří kapel jsem si procházel areál a díval po metal marketu [a prd koupil (smích) – pozn. H.]. O Minority Sound jsem skoro nic nevěděl, jen to, že byli v soutěži [hlasování o účast na warm-up party, dvě první místa – Disfigured Corpse a právě Minority Sound – se nakonec dostali do hlavního programu – pozn. H.], a to, že kolega říkal, že je to disco. Docela mě to ale překvapilo, jelikož to bylo celkem chytlavé a bavilo mě to. Skvělý začátek dne.

H.: O exotickou vsuvku se postarali Indové Demonic Resurrection. Ti původně měli dorazit už loni, ale nedostali tenkrát víza, tak tedy až letos. Bylo vidět, že tu dálku rozhodně nehodlali vážit zbytečně a své vystoupení si evidentně užívali na plné kule. Jak vidno, pořádný headbanging je známý i v Asii (smích). Vřelým přijetím posluchačů byli nadšení, stejně tak jako počtem lidí, kteří se na ně přišli podívat (“Nikdy ve svém životě jsem neviděl tolik metalistů pohromadě,” jak se nám svěřil zpěvák a kytarista Sahil). Jinak se, celkem logicky, hrálo hodně z aktuálního počinu “The Return to Darkness”.

Seda: První skupina, co mě zajímala. Objevil jsem je právě díky tomuto festu a naposlouchal poslední desku, která byla velice kvalitní. A jelikož se hrálo především z posledního alba, show nemohla dopadnout jinak než dobře. Trošku to ale dle mého odnesl zvuk, protože to nebylo slyšet ideálně jako např. předchozí Minority Sound.

H.: Tradičně nezklamala ani česká Insania. Více vám o nich poví Seda, aby z toho reportu taky něco měl, a já vám mezitím alespoň řeknu, jaké ukázky zahráli z poslední fošny. Zaznělo třeba “Peklo jsou ti druzí”, “Čas nízkých pudů”, “Pověsíme celebrity!” nebo “Charisma krysy”. Jinak, koncertní vyznění písniček Insanie mi přijde ještě lepší než ze studia.

Seda: Poslední doplnění line-upu mě velice potěšilo. Díky desce “Kult hyeny” se mi začala Insania velice líbit, a tak jsem byl rád, že jsem si je mohl poslechnout naživo. Pro mě jedno z nejlepších vystoupení dne, živě chlapci umí. Chyběla mi ale pecka “Volný radikál”, kterou dle mého zahrát určitě měli. V recenzi jsem chválil Polyho hlas, který je i v živém provedení bez chyby.

H.: Až do teď jel program s mírným posunem, což značilo, že někdo hned na začátek vypadl. Jak se v tuto chvíli ukázalo, šlo o Bonded by Blood, kteří nakonec zahráli den nato místo Алконост z Ruska. Štafetu tedy přebírají Finové Rotten Sound. S odstupem je hodnotím jako jednoznačně nejlepší grindovku letošního Brutal Assaultu. Chlapi nastoupili ve slušivých černých košilích a spustili hodně brutální nářez. Oukej, inteligentní muzika to sice není, ale koule to má. Jen mi přišlo trochu nemístné, když zpěvák Keijo vzpomínal na Obscene Extreme (Rotten Sound tam hráli hned třikrát, naposled v roce 2007) a jeden song věnovali jeho pořadateli Čurbymu. Samozřejmě nic proti Čurbymu, je to borec a to, že jsou Čechy grindovou velmocí, je zčásti i jeho zásluha, ale přece jenom je to pro Brutal Assault konkurence.

H.: Žánrovou výhybku přehodili Trail of Tears. I když se potýkali s technickými problémy, dojem zanechali rozhodně hodně dobrý. Až k tomu budu mít příležitost, rozhodně se na ně rád znovu podívám. V paměti mi v jejich případě ještě utkvělo to, že vypadali cool (smích).

H.: Z řeckých thrash metalistů Suicidal Angels vidím jenom druhou půlku, neboť jsem tu první věnoval autogramiádě Candlemass. Možná, že to bylo i tím, že jsem část neviděl, ale nějak extra mě nenadchli. Že tak cca o 20 let zaspali dobu, by mi zas tak nevadilo, já oldschoolu fandím, ale prostě mě to nevzalo.

Seda: Jako kolega jsem viděl asi jen druhou půlku, kterou jsem nějak extrémně nevnímal, protože jsem je vůbec neznal a naživo mě to nechytlo.

H.: Velmi kvalitní smažbu předvedli The Black Dahlia Murder. Oni jsou jedna z těch kapel, které mě na deskách prostě nebaví, z pódia to ovšem zabíjí. Ze začátku jim sice nehrál do karet špatný zvuk, vynahradili to však nasazením, a když se zvuk po chvíli značně vylepšil, The Black Dahlia Murder už mohli jen masakrovat všechny přítomné. A jestliže mají normální lidé ruce k tomu, aby psali, chytali různé věci, či si drželi přirození při močení, tak zpěvák Trevor je má jenom k tomu, aby měl čím během vystoupení máchat ve vzduchu (smích).

Seda: Ač mám některé metalcorové věci rád, The Black Dahlia Murder mě z alba nebavili. O to víc jsem očekával live show, která mě utvrdila v tom, že živáky jsou doménou moderních kapel. Trošku mě ale začínaly unavovat žádosti o circle pit, které jsem za celý festival slyšel snad stokrát (smích).

H.: Jak se hobluje ve staré škole, předvedli floridští veteráni Obituary. Death metal v jejich podání prostě nudit nemůže. Soutěž o největší řepu festivalu by si jednoznačně odnesl zpěvák John Tardy, také s ní třepal o sto šest a ječák má rovněž nezaměnitelný. Na chvíli si i zabubnoval se svým bráchou Donaldem, který drtí škopky. Na závěr samozřejmě zazněla největší kulťárna “Slowly We Rot” – měli jste vidět to peklo v kotli. Mě osobně však jako die-hard fandovi dané kapely udělala největší radost překopávka letité hymny “Dethroned Emperor” od legendárních Celtic Frost. Žrádlo!

Seda: Naposloucháno jsem měl jen “Slowly We Rot”, a tak jsem se v průběhu trochu ztrácel. Nicméně to byla pořádná jízda od začátku až do konce a poslední hitovka musela chytnout i největší odpůrce. Šéfredaktora potěšil cover Celtic Frost, ale jelikož téhle scéně rozumím jako kůň kafi, nepoznal jsem, která to byla (smích) [tak to se máš ale kurva za co stydět – pozn. H.].

H.: Ensiferum se s předchozím Obituary sice rovnat nemohli, ale i tak nebylo jejich vystoupení tak průserové jako poslední řadovka “From Afar”. Ostatně, se dvěma písničkami z ní svůj set i začali (konkrétně titulní “From Afar” a “Twilight Tavern”), jak ale hodili nějakou starší věc (např. “Iron” nebo povedená “Token of Time”), šla nálada jasně nahoru. Suma sumárum, i když mi tahle kapela přijde po odchodu Jariho Mäenpää celkem zabitá, koncert mě na rozdíl od poslední studiovky neštval. Ale oproti tomu, co hrálo před nimi a po nich, to byla spíš jen taková neurážející oddechovka.

Seda: Ensiferum mě nijak nezajímali, protože mi pagan hudba přijde trošku mimo. Místo toho jsem si šel na chvíli zdřímnout do stanu a počkat si na headlinery.

H.: Dechberoucí jízdu předvedla francouzská Gojira. Neuvěřitelná energie, nasazení a zároveň návod, jak dělat nepovrchní moderní metal. Tady nemám co dodat, prostě nářez.

Seda: Spánek trval i trošku přes Gojiru, a tak jsem zastihl jen konec, show ale vypadala výborně, takže této ztráty můžu jen litovat.

H.: Další změna v programu… místo Lock Up nastupuje Sepultura, která měla být původně až další den. Jestli někdo dojel až v pátek na Sepulturu, musel mít vážně radost (smích). Každopádně i oni předvedli velmi výživnou podívanou. Přestože je už dlouhé roky neposlouchám, koncert jsem si užil královsky. Klasiky jako “Refuse/Resist”, “Territory” nebo “Roots Bloody Roots” fungují prostě vždycky. A právě setlist složený z převahy těch starých kousků určitě udělal radost spoustě fandů.

Seda: Myslel jsem si, že Sepultura s novým zpěvákem nefunguje. Živák mě ale přesvědčil o opaku, protože mě vystoupení velice chytlo a pro mě největší překvapení festivalu. A “Roots Bloody Roots” na konec? Lahůdka!

H.: I když mi včerejší povedený koncert (ehm…) v klubu Bastion pěkně zkazil náladu, na samotném festivalu Fear Factory zahráli velmi pěkně. Setlist nadupaný, nové songy (“Mechanize”, “Powershifter”, “Fear Campaign”, “Christploitation”) těm starším (např. “Edgecrusher”, “Shock”, “Replica”) nezůstaly nic dlužny, skupina ve formě, nekompromisní tah na bránu a husté tempo. Já byl spokojen.

Seda: Od začátku do konce jízda. Dobře promyšlený setlist, který potěší jak oldschool, tak i nové fandy. Sepultura ale přesto zahrála o něco lépe (alespoň pro mě).

H.: O poznání hůře než Fear Factory u mě dopadl další velký headliner – Children of Bodom. Nemůžu si pomoct, ale prostě a jednoduše mě nebavili. Šel jsem si vystát dobrého fleka na Gorgoroth

Seda: Children of Bodom byla nuda.

H.: Dobré místo na Gorgoroth jsem si sice vystál, ale hned po prvním songu jsem jej zase opustil a odebral se dozadu. Jsem navyklý poslouchat všelijaké šílenosti, takže když zvuk není krystalicky čistý, já se nezblázním. Ale aby se na mě valila neidentifikovatelná koule, z níž spíš bolely uši? Abych u skupiny, jejíž tvorbu znám takřka zpaměti, nepoznal, co zrovna hraje? No nic, dál od pódia už to znělo mnohem lépe (byť do ideálu to stále ještě mělo daleko). Každopádně, já mám ty blázny prostě rád, a tak nikoho asi nepřekvapí, že mi se to opravdu hodně líbilo. Pest se vytáhl, když si naživo naprosto vychutnal čisté vokály v “Satan-Prometheus” a “Profetens åpenbaring”, to bych do něj opravdu neřekl. Taktéž se mi líbí, že současní Gorgoroth neignorují kingo-gaahlovské období, viz “Forces of Satan Storms” a má oblíbená “Unchain My Heart!!!”. Skvělé peklo byla rovněž brutální klepačka “Revelation of Doom”. Jo, jo, oblíbené skupiny to mají u recenzentů v hodnocení vždycky lehčí (smích).

Seda: Čekal jsem, že na Candlemass se podívam z tribuny, aby mi nic neuniklo. Když se ale po Children of Bodom uvolnil prostor u zábradlí, ihned jsem tam šel. Gorgoroth jsem tedy moc nevnímal a čekal na následující kapelu.

H.: Další moje srdcovka přichází hned vzápětí – Candlemass. Když mě Robert Lowe na odpolední podpisovce ujišťoval, že to bude skvělé, vůbec nepřeháněl, ba právě naopak, bylo to ještě slabé slovo. Candlemass na Brutal Assaultu, to byl můj hudební orgasmus (smích). Setlist překvapivý nebyl, doomoví klasici brali jen ze starých alb (“Mirror, Mirror”, “Dark Are the Veils of Death”, “At the Gallows End”, “Solitude”) a z období s Robertem Lowem za mikrofonem (“If I Ever Die” a “Hammer of Doom” z aktuální “Death Magic Doom”, “Emperor of the Void” z předchozí “King of the Grey Islands”), ale způsob, s jakou bravurou se svého vystoupení zhostili, už leckoho překvapit mohl. Legenda je holt legenda, ať se děje, co se děje. Bez debat nejlepší skupina prvního dne!

Seda: Výborné. Nejlepší vystoupení dne. Po odpolední autogramiádě jsem se těšil snad už jen na ně. Show otevřela skvělá “Mirror, Mirror” a po ní nasledovaly staré hitovky, které patří ke klenotům doom metalu. Stále ale lituji, že tam není bývalý frontman Messiah Marcolin, kterého mám o mnoho radši než současného [pche, ještě že se tý namyšlený primadony konečně zbavili… Robert Lowe je jinačí frajer! – pozn. H.].

H.: Letošní Brutal Assault byl nejspíš tou poslední příležitostí spatřit v naší kotlině Despised Icon, neboť se tahle banda rozhodla po dokončení aktuálního turné přerušit nadobro svojí aktivitu (i když… to známe, za rok s velkou slávou zase ohlásí comeback (smích)). Rozlučka to ale byla jak se patří! Despised Icon jsou dle mého skromného názoru ve svém žánru absolutní špička a tento můj názor do puntíku potvrdili i v Josefově. Brutální drtička od začátku do konce. Dvojice zpěváků během koncertu naběhala opravdovou spoustu kilometrů a i velké festivalové pódium jim bylo malé.

H.: Závěr prvního dne obstarali Gwar. Jelikož jsem měl představu, jak to chodí, když tahle vypečená banda řádí na pódiu, stoupnul jsem si radši hodně dozadu. Ale i tak jsem schytal pěknou dávku krve, slizu i moči (smích). Zvláště močící Hitler měl kvalitní dostřel (smích). Ne, ne, co se odehrává na koncertech Gwar, to se dost dobře na papír popsat nedá, to prostě člověk musí vidět. Co si budeme povídat, hudba sice za moc nestojí, ale hlavní je ta show. V krátkosti: po každém songu napochoduje před lidi nějaká postavička (Hitler křížený s Ježíšem, policista, monstrum s dlouhýma rukama apod.), které je následně zpěvákem Oderusem Urungusem nebo jeho kumpánem odříznutá část těla, přičemž veškerá krvavá lázeň jde samozřejmě do davu. Vrcholným číslem byl bezesporu samotný Satan – kromě toho, že přišel o podstatnou část své tělesné váhy odřezáním všech možných myslitelných výstupků, jej ještě Oderus Urungus omrdal do krku. Jak říkám, to se prostě musí vidět na vlastní oči.


Redakční eintopf #3.2 – speciál 2009 (H.)

H.

H.:

Top5 2009:
1. Skitliv – Skandinavisk misantropi
2. Oranssi Pazuzu – Muukalainen puhuu
3. Ram-Zet – Neutralized
4. Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt
5. Borgne – IV

CZ/SVK deska roku:
Heiden – Obsidian

Koncert roku:
Brutal Assault: Jaroměř – vojenská pevnost Josefov, 9.-12.8.2009

Zklamání roku:
Marilyn Manson – The High End of Low

Top5 2009:

1. Skitliv – Skandinavisk misantropi
V tomto případě jsem čekal velké věci, ale “Skandinavisk misantropi” naprosto předčilo veškerá má očekávání. Skitliv stvořili monument deprese a misantropie, kde jsou ty nejnižší pudy uměním.

2. Oranssi Pazuzu – Muukalainen puhuu
Pád do hlubin. Výlet ke hvězdám. Cesta vesmírem. Neuvěřitelný zážitek. Totální psycho. “Muukalainen puhuu”.

3. Ram-Zet – Neutralized
Má absolutní srdcovka. Co album, to klenot a “Neutralized” to absolutně potvrzuje. Inteligentní avantgarda, již není možné nemilovat.

4. Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt
Gorgoroth patří k mým oblíbeným kapelám a každé jejich album mám opravdu rád. Od novinky jsem toho ale moc nečekal, o to více mi však vyrazila dech. Návrat k chrastivému oldschool black metalu, avšak bez ztráty rafinovanosti posledních let. Bravo!

5. Borgne – IV
Vždy jsem měl slabost pro tajemné jednočlenné projekty a Borgne mezi takové jistojistě patří. S aktuálním počinem “IV” však hlavní mozek Bornyhake konečně dokázal, že si pozornost zaslouží i díky své hudbě, ne jen pro úchylné fotky. Opravdu vydatná porce misantropického black metalu.

Heiden - Obsidian

CZ/SVK deska roku:

Heiden – Obsidian
V téhle sekci jsem měl těžké rozhodování. Avenger, Heiden nebo Inferno? Všechno kvalitní kapely s výbornými novinkovými alby. Nakonec jsem si vybral Heiden, neboť jejich “Obsidian” mi k srdci svou nepřekonatelnou atmosférou přirostlo k srdci zřejmě nejvíce. Hodně povedená záležitost!

Koncert roku:

Brutal Assault: Jaroměř – vojenská pevnost Josefov, 9.-12.8.2009
Nemůžu hlasovat pro nic jiného než Brutal Assault, který je pro mě již pár let králem festivalové sezóny. Shindy zve jak mainstream extrémního metalu, tak totální lahůdky. Z roku 2009 se mimo jiné sluší vypíchnout výstupy Ulver, Anaal Nathrakh, Immortal, nebo Skepticism. Výborných koncertů však během onoho víkendu bylo přehršel.

Zklamání roku:

Marilyn Manson – The High End of Low
Tohohle kluka ušatýho jsem míval rád, pak ale vydal “Eat Me, Drink Me” a šlo to do kytek. Doufal jsem, že “The High End of Low” mu reputaci trochu vylepší, ale nestalo se. Šlo to úplně do hoven. Manson by se pro příště měl zásobit hodně velkou dávkou sebereflexe… nebo se na to rovnou vybodnout, pokud by to mělo dopadnout podobně jako “The High End of Low”.


Gorgoroth – Ad majorem Sathanas gloriam (2006)

Gorgoroth - Ad majorem Sathanas gloriam
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.6.2006
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Wound Upon Wound
02. Carving a Giant
03. God Seed (Twilight of the Idols)
04. Sign of an Open Eye
05. White Seed
06. Exit
07. Untamed Forces
08. Prosperity and Beauty

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Na Gorgoroth se mi líbí jedna věc. Když se po albu „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ začali s nahrávkou „Incipit Satan“ a s příchodem zpěváka Gaahla a basáka Kinga vyvíjet směrem dál od klasického oldschool hoblování (pro potřeby recenze to můžeme nazvat post-black metalem, i když post-black metal vypadá přece jenom trochu jinak), sklidili od většiny recenzentů i fanoušků uznalé pokyvování hlavou. Pak ale nastal onen neblaze proslulý soudní proces o jméno kapely, kdy GaahlKingem vykopli z Gorgoroth posledního zakládajícího člena (přičemž se ještě předtím za jeho zády postarali, aby práva na kapelu připadla jim); soud dal ale nakonec za pravdu Infernovi a práva na užívání značky Gorgoroth vrátil. Do toho všeho ještě přišlo prohlášení, že Gaahl je gay, což byla pro všechny „trve and cvlt“ fandy poslední kapka a začali alba, na nichž se podílela inkriminovaná dvojice, nenávidět. Celkem ironie, neboť se vůbec nejedná o špatné desky. Právě naopak, jde o zatím nejprogresivnější období Gorgoroth.

„Ad majorem Sathanas gloriam“ je vyvrcholením oné Gaahlo-Kingovské éry. Přestože já sám jsem onu aféru okolo Gorgoroth sledoval velice nelibě, fandil Infernovi a byl díky rozpoutání té bubliny na GaahlaKingem naštvaný, jejich desky na rozdíl od některých omezenců zapřít nemůžu, protože ať si říká kdo chce, co chce, je to prostě kvalita. A i když se možná chovali jako kreténi, pro Gorgoroth stvořili výbornou hudbu, tak proč si ji nepřipomenout?

„Ad majorem Sathanas gloriam“ obsahuje celkem osm písní a každá z nich si žije svým vlastním životem. Na poměry Gorgoroth i na poměry žánru se jedná o velice různorodou desku. Velmi časté je střídání tempa, sypačky se plynule prolínají se šlapavými kousky a chytlavými riffy. Všechny písně bez výjimky jsou snadno zapamatovatelné – svého času jsem album záměrně půl roku neposlouchal, jen abych z hlavy dostal „Carving a Giant“!

Úvodní „Wound Upon Wound“ je otvírák jak prase. Z celého alba tenhle kousek asi nejvíce připomíná starou tvorbu kapely. Gorgoroth to v tomhle případě drhnou pěkně od podlahy, až se z toho člověku scvrkávají trenky. Přesto to ale není klasická oldschool hoblovačka, zvláště v přechodech slyšíte ty lehké dotyky progrese a pro svůj žánr neklasických postupů. Druhá v pořadí je notoricky známá „Carving a Giant“ – střední tempo, chytlavost, šlape to jak hodinky (samozřejmě v rámci žánru). Zároveň na ni vznikl vůbec první a zatím jediný klip Gorgoroth, na kterém se cenzura opravdu vyřádila.

Třetí „God Seed (Twilight of the Idols)“ je zajímavá hned z několika důvodů. Když blíže prozkoumáte její název, dostanete odkaz na minulost i budoucnost spjatou s Gorgoroth„Twilight of the Idols“ je půlka názvu předchozí desky kapely z roku 2003. God Seed je zase název kapely, kterou Gaahl a King ov Hell po prohraném soudním sporu založili. Hudebně pak jde o kombinaci předchozích dvou kousků, čili rychlost vs. chytlavost. Až na jednu výjimku, ke které se ještě dostaneme, se dá i zbytek „Ad majorem Sathanas gloriam“ popsat stejnými slovy (prolínání rychlých a středně rychlých, chytlavých momentů), ale bez toho, aby se písně slévaly v jednu.

Onou výjimkou je čtvrtá “Sign of an Open Eye”. Pomalá, monotónní a dokonalá, ale také těžko popsatelná. Tohle prostě musíte slyšet! Něco srovnatelného udělali Gorgoroth už jen na albu “Incipit Satan” s písní “Litani til Satan”. Taktéž bych si ještě neodpustil, kdybych nepřipomenul závěrečnou “Prosperity and Beauty”, která je opravdu nádherná. Taktéž doporučuji.

Tak, a jsme u konce. Když tak o tom přemýšlím, tahle recenze je vlastně zbytečná. Kdo z vás má Gorgoroth v oblibě, album už dávno zná. Kdo je rád nemá, těžko si to na základě tohoto článku bude shánět. Takže jste to vlastně četli úplně zbytečně a já to úplně zbytečně psal. Ale hlavně že jsou všichni spokojení. Jen abych dostál předepsaným pravidlům, dodám, že “Ad majorem Sathanas gloriam” je šťavnatý kousek, který se podle mého skromného názoru vyplatí vlastnit.