Na únor doporučím především vystoupení nizozemských Turia. Spřízněné kapely okolo labelu Haeresis noviomagi tu recenzujeme pravidelně, což bychom u nějakých vyložených píčovin určitě nedělali, takže je asi jasné, že by to minimálně za zvážení stát mělo. Support obstarají francouzší Iffernet a domácí Náv.
Metacyclosynchrotron:
Svart Crown jsem viděl za víc jak deset let asi pětkrát a pokaždé to byl výtečný námrd, proto si myslím, že jejich koncert stojí za zmínku. Zvlášť v pidi-prostoru Modré Vopice by to mohlo být zajímavé. Proč se ale na turné vypravili s GosT, mi nejde do hlavy, protože synthwave je retro-mrdka vhodná akorát jako soundtrack k orgii plastikových zrůd plné fistingu a prolapsů. Pokud se bude někdo čertit, že Pertubátory, GosTy atd. jsou strašně fajn a já nevím co, tak budu argumentovat tím, že se na tenhle přiblblý trend čerstvě vrhli králové retardovaného patosu M8L8TH.
Cnuk:
V únoru se nikam nechystám, ale pár tipů se najde. Algiers mají čerstvě venku novou fošnu „There Is No Year“, a přestože mě po několika dosavadních posleších stále moc nebere, nic to nemění na tom, že naživo bych si je docela dal. V Čechách hrají často, nyní je bude hostit pražská Lucerna. Navíc ani předkapela by nemusela být špatná, je jí Esya, tedy sólo projekt členky nedávného post-punk zjevení Savages.
Dalším koncertním doporučením je zavzpomínání na dávné turné z dvaadevadesátého Campaign for Musical Destruction. Znovu se na něm objeví Napalm Death, avšak namísto Obituary a Dismember přijedou Eyehategod, Misery Index, Rotten Sound a Bat. To je značné oslabení, především vezmeme-li v potaz rok 1992, kdy to musel být neskutečný masakr, ale i dnešní sestava vypadá slušně. Především Eyehategod bych chtěl jednou konečně vidět. Koncert proběhne v Praze v prostorách Roxy.
Dantez:
Poslední deska 3Teeth mě kdovíjak nesundala. I tak ale věřím, že naživo musí být tenhle neonem a latexovou rukavicí obehnaný industrial metal dost zábavný. Mix tanečního EBM, kytar a okultně-cyberpunkové estetiky prostě nemůže nudit. Mít to blíže, asi bych neváhal.
Turné Campaign for Musical Destruction nabízí hlavně jména, která se v Česku míhají poměrně pravidelně. V tomto ohledu ze soupisky vyvstávají hlavně Eyehategod a už jen kvůli nim by stálo za to si tenhle večírek dát. Nemluvě o tom, že i zbytek kapel pravidelně odjebává více než kvalitní koncerty.
Poslední příčku věnuji skromné brněnské akci se jménem Kdo seje vítr, sklízí bouři, která pohostí rakouský crustgrind Distaste, pofiderní doom Stochastic Reaper a hlavně ostravskou začínající nenávist Violent Reprisal.
Já si v lednu hodlám válet koule a na koncerty seru, ale abyste neřekli, aspoň jeden tu doporučím. Poslední deska Poláků Entropia s názvem „Vacuum“ je vesměs povedená a moc nepochybuju o tom, že bude fungovat i živě. Pokud tedy nejste lenoši jako já, mohlo by vám to stát za zvážení.
Metacyclosynchrotron:
Fanoušci hlukových kejklí a mystérií by mohli vzít za vděk koncertem, který se odehraje v prostorech ostravského Docku, což je bar u Sýkoráku nacházející se pod známějším Barrákem. Háčko se o létajícím cirkusu v recenzi „Stalinist God“ vyjádřil jako o nejzajímavější tuzemské hlukové formaci a Magadan je power electronics zlo s posedlým ženským vokálem. Stačí to jako doporučení?
Od vydání „Litourgiya“ razím názor, že se jedná o průměr s pár výraznými pasážemi a jedním skutečně svěžím a dobře zpracovaným aspektem (vokály), který si nabytou pozornost opravdu nezaslouží. „Панихида“ jsem neslyšel a měnit to asi nebudu. Každopádně bych neměl morální problém Derphově Báťušce zaplatit za lístek, za druhé budu rád, když se v Barráku objeví dost lidí a klub na tom něco trhne, a hlavně zde hrají polští Embrional, kteří na svých třech deskách nabídli opravdu výživnou porci sirnatého a stále sofistikovaného Death Metalu, který určitě osloví fanoušky kapel jako Azarath nebo Immolation. Ne, že by to byla první liga, ale kapela by za vidění měla stát, rozhodně teda víc než Батюшка, cha cha.
Cnuk:
Z koncertů pro nadcházející měsíc mě zaujaly dva. Tím první je vystoupení punkových legend UK Subs v pražském Rock Café. V kapele pamatující počátky tohoto žánru je z původních členů pouze nestor Charlie Harper, ale i přesto by to nemuselo být úplně marné. Tím druhým koncertem je deathmetalová seance na Sedmičce v podání Bastard Grave, Assumption a Sněti. Novinka Bastard Grave, „Diorama of Human Suffering“, je vcelku příjemnou doktrínou severského řemesla, stejně tak doomovější Assumption se v předminulém roce s deskou „Absconditus“ nepředstavili v nijak špatném světle. Rovněž si to koleduje o solidní záležitost.
Dantez:
V lednu se za hudbou mimo Ostravu nejspíše nevydám. S největší pravděpodobností ale navštívím grindový večírek v Barráku, kterému budou vévodit švédští Rotten Sound. Pár dní zpět se přímo pod Barrákem odehraje hlukovo-ambientní hra pod vedením Uncle Grasha’s Flying Circus za neméně zajímavého doprovodu. S ohledem na to, co se za styl muziky do Ostravy dováží, je tato varianta o parník zajímavější.
Metacyclosynchrotron:
1. Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence
2. Ill Omen – Æ.Thy.Rift
3. Kringa – Through the Flesh of Ethereal Wombs
Březnový redakční eintopf je dozajista zajímavý díky jedné věci. Jde totiž o první díl naší rubriky, v němž se k nám připojil náš nový kolega (a sluší se dodat, že první nový kolega po třech letech) Metacyclosynchrotron, jehož hudební specializací je – zlo. A jeho první eintopfový příspěvěk to bezesporu potvrzuje.
Nicméně, celoredakčně nejočekávanější jména se nacházejí trochu jinde. V podstatě všichni redaktoři tentokrát projevili rozdílné chutě a moc víckrát zmiňovaných formací se nevyskytlo, což nepřímo říká, že březnový výběr asi bude dosti pestrou záležitostí. Výjimkou je však jeden projekt, jehož jméno se objevilo hned v několika textech. Jedná se o formaci Skuggsjá, jejíž jádro tvoří dvojice severských muzikantů, Kvitrafn z Wardruny a Ivar Bjørnson z Enslaved. A právě bezejmenná deska, která je výsledkem jejich spolupráce, je tím, na co se v březnu těšíme nejvíce…
H.:
Březen nabízí hned několik potenciálně hodně zajímavých desek, nicméně něco, z čeho bych padal pod stůl už v předstihu jako v únoru, tu přece jen asi není. Nicméně i tak toho čekám docela dost třeba od projektu Skuggsjá, v němž se potkávají předáci Enslaved a Wardruna. Dosavadní ukázky znějí skutečně nádherně a je z nich o trochu více cítit druhé zmiňované jméno, což mně osobně plně vyhovuje. Pokud se v takovém duchu i kvalitě ponese celá deska, tak to bude horký kandidát na fantastickou desku.
Dost jsem zvědavý i na to, jak se předvedou Španělé Obsidian Kingdom. Ti se před čtyřmi lety blýskli výtečným debutem „Mantiis – An Agony in Fourteen Bites“, takže s novinkou „A Year with No Summer“ rozhodně mají na co navazovat. Sice dost výrazně obměnili sestavu, ale i tak doufám v další progresivní perličku.
Boj o třetí flek v eintopfu byl docela hutný a těch kandidátů na zařazení bych měl výrazně víc, ale nakonec svůj poslední hlas pošlu do amerického státu Idaho. Drone / doomoví Wolvserpent si nachystali nové ípko „Aporia:Kāla:Ananta“, které – a musím říct, že i díky tomuhle jsem na to tuze zvědavý – bude obsahovat jen jednu dlouhou skladbu, jež bude trvat okolo 40 minut. Nicméně věřím tomu, že to tohle duo utáhne (ostatně, kdybych nevěřil, těžko bych to sem psal) a bude to parádní věcička.
Kaša:
Když jsem si procházel dlouhatánský seznam březnových alb, jejichž vydání je na spadnutí, tak mi došlo, že to je jeden z těch měsíců, které se vlastně píší samy, protože v sobě skrývá hned několik zajímavých jmen, jejichž nejnovější výtvory není radno si nechat ujít.
Začnu klasicky od bronzové příčky, na niž jsem si dosadil zámořské Walls of Jericho a jejich novinku „No One Can Save You from Yourself“. Pro tuhle metalcorovou partičku s maskulinní zpěvačkou Candace u mikrofonu mám slabost, a když už jsem začal ztrácet naději, že ještě někdy vydají novou studiovou placku, protože osm let čekání od poslední „The American Dream“ je fakt hodně dlouhá doba, tak mě tato pětice vyvedla z omylu. Doufám, že výsledek bude za to čekání stát, protože dobrý metalický hardcore už jsem nějaký ten pátek neslyšel, což bych rád změnil, a tohle je přesně ta příležitost, která je k tomu jako stvořená.
I Spiritual Beggars mám rád již dlouhá léta a tato bokovka Michaela Amotta z Arch Enemy se postupně vypracovala ve stálici, na niž se vyplatí vsadit. V souvislosti se „Sunrise to Sundown“ čekám další porci poctivé hudby od srdce, protože tito milovníci starého hard rocku se stonerovou příchutí podávají stabilní výkony a nevěřím, že by se na tom mělo letos jenom tak něco změnit. No, a prakticky totéž by se dalo říct i o Joeovi Bonamassovi. Tento bluesrockový kytarista je mi se svou upřímnou tvorbou strašně sympatický, každou jeho nahrávku očekávám s velkým nadšením a vkládám do ní nemalé ambice, takže snad mě se svým novým materiálem ani tentokrát nezklame a „Blues of Desperation“ se zařadí mezi předchozí povedené počiny.
nK_!:
Tři roky stará fošna „Disarm the Descent“ mě svého času dost chytla, a ačkoliv jsem do té doby Killswitch Engage kdovíjak neholdoval, právě tohle album se pro mě stalo pomyslnou vstupní branou do tvorby téhle americké sebranky. Hlavně mě baví za mikrofon se navrátivší Jesse Leach. Howard Jones nezpíval špatně, ale kvalit Leache v mých uších rozhodně nedosahuje. Od „Incarnate“ nečekám nic menšího než kvalitního nástupce „Disarm the Descent“ a to by v tom byl čert, jestli tahle deska nebude solidní námel. Jen by se chlapci mohli vyvarovat některých vyloženě vatových kusů. Dále mě zajímají noví Rotten Sound, od jejichž poslední řadovky uplynulo už dlouhých pět let. Tři roky staré EP „Species at War“ bylo sice plné kvalitního materiálu, ale dlouhohrající nahrávka je přeci jen jiná káva. Tedy ne, že by mezi ním a plnohodnotnou deskou byl nějaký podstatný rozdíl v délce stopáže. Finové mě zatím nikdy nezklamali a věřím, že „Abuse to Suffer“ na tomto trendu nic nezmění.
Atreides:
Už tak půl roku si říkám, že by Einar Selvik mohl v rámci Wardruny dokončit svoji runovou trilogii „Runaljod“ a vydat její poslední díl, jenž ponese název „Ragnarok“. Jenže díra mezi prvními dvěma alby napovídá, že to hned tak nebude, takže beru za vděk i kolaborací s krajany Enslaved, respektive s Ivarem Bjørnsonem. I když, „beru za vděk“ je dost špatné vyjádření pro „těším se jak prase“, protože ukázky projektu nazvaného Skuggsjá znějí zkrátka parádně. Agresivněji laděná severská hudba podpořená elektrickou složkou zní famózně, a jakkoliv nemám rád „vyhajpované“ věci, cítím v kostech, že tohle setkání dvou hudebních perfekcionistů může jen těžko dopadnout špatně.
Na druhé straně březnového eintopfu stojí dvě jména, pro něž je hype cizím slovem, „jedou si to svoje“ a doslova chrlí jednu nahrávku za druhou – jedno, zda je to řadovka, ípko, splitko nebo kolaborace. Nikoho snad nepřekvapí, když zazní jména The Body a Nadja. První jmenovaní mají v plánu vydat placky hned dvě, mnohem víc než kolaboračka s Full of Hell mě ovšem zajímá jejich vlastní počin „No One Deserves Happiness“ navazující na „I Shall Die Here“, potažmo na „Christs, Redeemers“ z let 2014 a 2013. O čtyřech nahrávkách, které zvládli jen za loňský rok škoda mluvit, zkrátka tu máme další sludge / dronové peklo, tentokrát o deseti dějstvích a notně depresivním artworku.
Nadja se rovněž po řadě kolaborací a ípek projevuje vlastní řadovkou, prostě nazvanou „Sv“. Tu tvoří jediná skladba „Sievert“, dlouhá něco málo přes 40 minut, jejíž původ leží ve dvou rozdílných skladbách určených pro dva berlínské festivaly, přetavených do jednoho celku. Zvědavost je proto zcela na místě a dost se těším, s čím Aidan s Leah přijdou tentokrát. Hlavně proto, že oproti dost monotónní a jednotvárné mase předchozí „Queller“ může být „Sv“ docela příjemným oživením.
Skvrn:
Další solidní měsíc. Asi tak bych ve zkratce hodnotil nadcházející březen, tedy alespoň co se hudebního nadělení týče. Našel jsem si hned dvě libůstky, dvě speciality, které se zkrátka neobjevují každý den a já je pro svou zvědavost nemohu vynechat. První místo patří dlouho dvoučlenným, na krátkou dobu druhého člena hledajícím a nyní už zase dvoučlenným blackařům Cobalt. Prvním otazníkem je sestava, druhým časový odstup dělící předešlé „Gin“ (2009) a novinku (2016, že by?). Netuším, co se v hlavách zainteresovaných urodilo, název „Slow Forever“ možná ukazuje na ještě větší prostor odkázaný plazivým pasážím, ale vážně teď těžko říct. Já jen doufám, že to bude stát zato.
Dvojka jsou Skuggsjá. Druhá specialita, za níž jsou odpovědní norští průzkumníci starých časů – Ivar Bjørnson z Enslaved a Einar Selvik, jenž poslední roky slaví úspěch s hudbou své Wardruny. Na papíře to pak znamená mix blackové progrese s temným folkem. A jak se zdá, papír zřejmě nebude nutno zatracovat, neb „Skuggsjá“ bude alespoň dle toho zveřejněného mála znít právě zhruba tak. Pocitově má navrch zatím Wardruna, ale uvidíme, zda Bjørnsonovy kytary nezaberou a neukáží plně svou sílu také jinde než v říši „Zotročených“.
Onotius:
Jak nás únor skvělými deskami namlsal, z březnového seznamu na mě nějak ne a ne vyskočit žádná deska, kvůli níž bych zrovna nemohl dospat, jak bych se na ni těšil. Nicméně pár alb, jež si rozhodně mezi prsty projít nenechám, tu zase je – takže hurá na ně. V první řadě jsem rozhodně zvědav, jak se podaří nová deska švýcarských Rorcal, jejichž tři roky starý zářez „Világvége“ představoval velmi poctivou porci sludgem načichlého valivého black metalu. Dále jistě nepohrdnu nefalšovaným grindovým průplachem v podobě nového alba Rotten Sound. Třetí pak příčku přenechám norským syrovým blackerům Sarke, kterým jedenáctého vychází v pořadí čtvrtá deska nesoucí název „Bogefod“.
Metacyclosynchrotron:
Hlavní hudební chody tohoto roku stále na dosah nejsou, a tak se člověk musí spokojit s předkrmem v podobě méně známějších jmen. Ne, že bych čekal nějaké zázraky, ale rád se nechám překvapit. Španělským Suspiral se to například podařilo už s pouhým demem „Dawn of Kezef“ a podle všech indicií bude jejich první full-length „Delve into Mysteries of Transcendence“ ještě mocnější záležitost. Svojský, schizofrenní, ale stále surový metal smrti! To australští Ill Omen se věnují prohnilé formě atmosférického black metalu, který objektivně řečeno nenabízí nic převratného. Ale přesto jejich poslední tituly nabízely momenty, ze kterých pomalu tuhla krev v žilách. Nové, v pořadí již třetí album „Æ.Thy.Rift“ by mělo v kontextu dřívější tvorby nabídnout něco trochu jiného, takže jsem zákonitě zvědav, zda se úkrok jinam vyplatil, či nikoliv. Die Trinität des Bösen zakončuji EP „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ rakouských Kringa. Kapela mi loni v Praze nakopala prdel, hudební růst je evidentní, tudíž jsem přesvědčen, že novinka nebude ztráta času.
Finští grindeři Rotten Sound vypustili detaily o své další fošně. Ta ponese název „Abuse to Suffer“ a k mání bude od 18. března u Season of Mist. První song „Lazy Asses“ poslouchejte na YouTube. Přebal se nachází tady, tracklist následuje:
01. Lazy Asses 02. Intellect 03. Fear of Shadows 04. Trashmonger 05. Crooked 06. Time for the Fix 07. Slave to the Rats 08. Brainwashed 09. Cannon Fodder 10. Yellow Pain 11. Machine 12. The Clerk 13. Caged 14. Retaliation 15. Inhumane Treatment 16. Extortion and Blackmail
Top5 2013:
1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
2. Ghost – Infestissumam
3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
4. Drowning Pool – Resilience
5. Love and Death – Between Here & Lost
CZ/SVK deska roku:
1. Trautenberk – Hladová srna
2. Under the Surface – Ressurection
Zklamání roku:
Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2
Top5 2013:
1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Tak první místo je letos bez diskuzí jasné. Kdo nás čte pravidelně, musel si všimnout, jak jsem byl z této desky nadšený. A hle, skoro půl roku od vydání a závislost ne a ne zmizet. Zbytek redakce je tedy zcela jiného názoru a přesvědčení, ale to mi nemusí vadit – přeci jen jde o můj soukromý žebříček (ještě štěstí že neděláme nějaké redakční průměry, uf…).
2. Ghost – Infestissumam
Kdyby nevyšlo “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1”, byli by Ghost pro tento rok jasnými vítězi, leč nestalo se tak a “Infestissumam” u mě obsazuje krásnou stříbrnou pozici. Retro dneska prostě frčí.
3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
V Dánsku se blýská na fenomenální časy. Alespoň pro sebranku Volbeat, která každým dalším albem potvrzuje, že se zcela oprávněně začíná ve své zemi řadit mezi absolutní metalovou špičku. Není se čemu divit, “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” se povedlo a podle mého skromného názoru se jedná o vůbec nejlepší materiál, který kdy Volbeat natočili.
4. Drowning Pool – Resilience
Obměna na postu frontmana přinesla své ovoce a po několika silně zavánějících fošnách se Drowning Pool vytáhli a dobyli koncertní pódia svou těžkotonážní novinkou “Resilience”. Uvidíme, jak dlouho jim ta bujará energie a nový zpěvák vydrží.
5. Love and Death – Between Here and Lost
Jedno z velkých překvapení. Brian “Head” Welch, který v minulosti (a vlastně v současnosti už zase taky) hrál svoje kytarové party v KoRn, vydává novou sólo desku a je to neskutečná bomba! Ze své domovské formace si vzal jen to nejlepší a ostré riffy doprovázené neméně drsným vokálem sype jako esa z rukávu. Doporučuji, pokud se vám povedlo tuhle nahrávku minout.
CZ/SVK deska roku:
1. Trautenberk – Hladová srna
Kapelku Trautenberk znají asi především Klatováci nebo podobná Plzeň-friendly sebranka, ale vězte, že jemnostpán se začíná postupně roztahovat i mimo náš skromný okres (kraj). Ve stručnosti pro seznámení: Trautenberk je “tanzmetalová” formace, která si z ničeho nebere servítky a její vystoupení jsou živelná a neskonale zábavná. Je to taky dost vidlácké (aby ne, když jsou jednotliví členové přestrojeni za postavy ze známých “Krkonošských pohádek”), ale proč ne, když je to tak extrémně chytlavé? Navíc u nás letos nevyšlo skoro nic zajímavějšího.
2. Under the Surface – Resurrection
Mladá partička muzikantů z Valašského Meziříčí vydala letos svůj debut a v mé recenzi si odnesl poměrně vysoké hodnocení v podobě sedmi a půl bodu. Za touto známkou si stojím a volím tak Under the Surface jako druhý nejlepší český opus, který jsem měl letos možnost slyšet. Musím se ale přiznat, že je to částečně kvůli tomu, že jsem zkrátka nic moc jiného neměl možnost posoudit.
Neřadový počin roku:
Rotten Sound – Species at War
Je libo trochu poctivého grindu? Rotten Sound, přežívající na grindové scéně už více než dvacet let, přišli s dalším ze svých očekávaných EP a opět se trefili přímo do černého. Letní vystoupení na Brutal Assaultu tomu bylo nejlepším možným důkazem.
Artwork roku:
Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism
Nemám slov. Potřeba vidět. Potřeba zažít. Chvíli pochybovačně kroutit hlavou. Poddat se. S přebalem debutovky Hentai Corporation je to zkrátka stejné jako s jejich koncerty. Ale tohle fakt nepobírám. Zatím.
Shit roku:
Škwor – Sliby & lži
Škwor, který mají všichni rádi (autora nevyjímaje), bohužel v posledních letech plodí jen samé šitózní omrdávky a “Sliby & lži” jsou jasným důkazem kompletního autorského vyhoření. No tak, chlapci, máte přece na víc!
Koncert roku:
Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013
Původně jsem sem chtěl umístit koncert Coal Chamber, který se uskutečnil pod hlavičkou letošního Basinfirefestu ve Spáleném Pořící. Také jsem se na něj nejvíce těšil. Ale Hatebreed mi živě naprosto vyrazili dech a takovou atmosféru jsem nečekal ani ve snu. Příští rok znovu právě na Basinfirefestu! Yeah!
Videoklip roku:
Red Fang – Blood Like Cream
Red Fang – kapela s nejlepšími videoklipy na světě – dostála slibů a předčila veškerá možná očekávání. Zombie apokalypsa? Nuda. Zombie se kupodivu k prasknutí neládují mozky, ale snaží se vychlemtat všechno pivo na světě? Maximální nářez!
Potěšení roku:
úspěch reunionu Black Sabbath
Asi to už nikdo nečekal, ale dědoušci z Black Sabbath prostě válí a lidi je neuvěřitelně žerou. Nová řadovka, velké koncertní turné (které se bohužel neobešlo bez drobných komplikací), živák a skoro-původní sestava, ze které vitalita čiší jako z nikoho jiného. Ale přeju jim to, bez nich bychom nemohli poslouchat hudbu takovou, jakou ji dnes známe. Palec nahoru.
Zklamání roku:
Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2
První část “House of Gold & Bones” mě vážně bavila a o to více jsem upíral slechy ke dni, kdy mělo vyjít pokračování. Byl jsem zklamán. Chlapci si trochu vyspravili reputaci svým pražským vystoupením, ale deska prostě nic moc. Nic moc.
Zhodnocení roku:
Oproti loňsku se letošní rok vydařil přesně podle mého vkusu. Vyšlo mnoho zásadních alb, měli jsme možnost zažít u nás nespočet vynikajících koncertů (či festivalů) a výhled do budoucna je ještě lepší. Nejvíce se asi těším na rakouský Novarock, na který se pojedu podívat vůbec poprvé. Čekejte reportáž. Už aby bylo zase léto!
Peklo na zemi. Tak by se dalo popsat další z mnoha EP finské grindcorové stálice Rotten Sound. Ruku na srdce, které by se tak ale nazvat nazvat nedalo? Co nás tedy čeká na malém lesklém kotoučku, jehož celková hrací doba jen těsně přesahuje osmiminutovou hranici a na němž najdeme šest nových skladeb?
Především brutální a nekontrolované (nekontrolovatelné) zlo. Upřímně si myslím, že hudební styl, jako je grindcore, se nedá poslouchat doma v obýváku po celý den, protože by se z toho člověk mohl přinejmenším lehce pomátnout. Naživo jde ale o úplně jiný druh kávy! Pěkně drsný a ostnatý druh, u kterého nevíte, zda jej dokážete pozřít bez následků. Větší pekelec v kotli si totiž jen těžko dokážu představit a protože jsem již měl s Rotten Sound živě tu čest, těším se na jejich letní vystoupení na festivalu Brutal Assault. Pěkně se zase vyblbneme.
“Species at War” je nahráno s pečlivostí Rotten Sound vlastní a člověk znalý dané problematiky a jejich stylu se bude jako obvykle cítit v sedmém nebi (šestém pekle?). Vokální projev je správně přiostřený a místy zabíhá do nečekaných hloubek a pomalého tempa. Kytary a basa se již tradičně snaží držet krok s bicími utrženými ze řetězu. Vůbec netuším, jak to ten Sami Latva může takhle dávat.
Celé album se nese v duchu svého názvu a tedy v duchu válečného konfliktu. Pořadí písní (viz tracklist níže) a jejich pojmenování dává tušit, že nejde jen o zbytečný sled co nejrychlejšího materiálu, ale pečlivě propracovaný a promyšlený obsah, který je taktéž náležitě otextován. Ne vždy je u grindové kapely možné čekat textové zázraky, ale Rotten Sound již poněkolikáté ukázali, že jejich hudba má také hlubší smysl a přidanou hodnotu. Zajímavé je, že song “War” je o celých 24 sekund delší nežli píseň “Peace”. To člověka nutí k zamyšlení…
Noví “Rotteni” znějí prostě stejně dobře jako vždycky a já nevidím důvod je v hodnocení za cokoliv shazovat dolů. Poctivá a zručně odvedená řemeslná práce a pokud se ve vodách grindcore pohybujete teprve krátkou dobu, nyní víte, kam sáhnout a co naposlouchuat. See ya at Brutal Assault!
Další názory:
Hodnotit osmiminutové EP grindcorových Rotten Sound je poněkud ošemetná záležitost. Fanoušci jim to sežerou i s navijákem, ti, kteří neví, budou buď tupě čumět, nebo si to zamilují. Já jsem někde mezi, slyším, že kluci dělají kvalitní grindcore, ale nevím, co na tom vlastně doceňovat. Pro mě je grindcore fajn, dokud to není bohapustý bordel. Síla takové kapely se většinou projeví hlavně při živém vystoupení, kdy se kotel vybouří. Hoši se s tím od začátku rozhodně neserou a těch osm minut je naprostým výplachem. Chrastivý zvuk, jaký umí vyrobit snad jen ve Skandinávii, nekompromisní tempo, agresivní vokál, všechny songy pod hranicí dvou minut. Prakticky je tady vše, co by tu mělo být. Přestože se nejedná o žádný převratný milník, mně těch osm minut s Rotten Sound utíkalo příjemně, a vám? Stick
Ježura:
Nightfall – Cassiopeia
Index očekávání: 8/10
Kaša:
Hatebreed – The Divinity of Purpose
Index očekávání: 8/10
nK_!:
Rotten Sound – Species at War
Index očekávání: 7/10
Stick:
Circle II Circle – Seasons Will Fall
Index očekávání: 8/10
Tradiční prosincová blamáž se už v lednu naštěstí neopakuje, díky čemuž si každý najde to svoje, na co se může těšit. Největší index natěšenosti v redakci se týká řeckých Nightfall, v jejichž desku “Cassiopeia” vkládá své naděje hned 40% redakce. Ve výčtu ovšem nechybí ani novinka hardcorové úderky Hatebreed, ípko severských řezníků Rotten Sound, nebo nové album Američanů Circle II Circle. Za zmínku jistě dále stojí i chystané počiny třeba od Riverside, Helloween, Voivod, Hate, Koldbrann, Crashdïet nebo Cult of Luna. Jak vidno, výběr bude pestrý…
H.:
Tentokrát jsem se svým eintopfem váhal až do poslední chvíle, jelikož jsem neustále čekal, jestli se neobjeví konkrétní datum vydání nového alba Darkestrah, kteří by neměli konkurenci. Jelikož se tak nestalo, vyhledal jsem útočiště u řeckých chameleonů Nightfall, jejichž obecně velmi nedoceněná tvorba pro mě vždy znamenala takového černého koně. Ať už to byl dřevní death v první půli 90. let, experimentování s rockem a gotikou, pozdější melodický death metal, nebo současná podoba jakési kombinace black, death, doom a gothic metalu, tahle kapela měla vždy své kouzlo a i přes na první pohled dost divoké stylové kotrmelce jasný rukopis. Nejen z tohoto důvodu, ale zejména proto, že mám většinu jejich desek opravdu rád, jsem ochoten si na ně vsadit jako na favority lednového klání. Předpokládám sice, že “Cassiopeia” se bude vesměs nést ve stylu předchozího “Astron Black and the Thirty Tyrants”, nicméně ke štěstí mi to bude stačit, jelikož první ukázka “Oberon & Titania” zněla velice slibně.
Ježura:
Co se mě týče, lednový eintopf ovládly dvě death metalové kapely, které sice nepatří na vrchol popularity, ale na ten kvalitativní alespoň v rámci žánru určitě ano. Jsou to kapely Hate (Polsko) a Nightfall (Řecko) a já jsem opravdu náramně zvědavý, jak se jim podaří navázat na opusy “Erebos” a “Astron Black and the Thirty Tyrants”, které doposud jejich diskografie uzavíraly. A jelikož si musím vybrat mezi novinkami jen jednu, bude to ta z dílny Nightfall. Ne, že by ve mně “Solarflesh” od Hate nebudilo velká očekávání, ale od “Cassiopeia” toho zkrátka čekám opravdu hodně, protože Nightfall prostě umí jako málokdo.
Kaša:
Dlouho jsem se rozhodoval mezi novinkami Voivod a Hatebreed. Nakonec jsem se přiklonil k partě kolem Jameyho Jasty, která na svou novinku “The Divinity of Purpose” nechala čekat tři roky. Vzhledem k tomu, že kapela ohlásila návrat k prvním albům, tak přilila olej do mého ohně nedočkavosti, protože i když pozdější alba považuji za vydařená, tak peckám jako “Perseverance” a “The Rise of Brutality” se nevyrovnají. Novinka by měla mít právě k těmto počinům hodně blízko, takže se nechme překvapit, jestli Jasta dostojí svého slova. Dle první zveřejněné skladby “Put It to the Torch” to vypadá nadějně a snad bychom se mohli dočkat prvotřídní HC/metalové jízdy.
nK_!:
Tak ten nový rok načneme hned pěkně z ostra novinkou grindového kultu Rotten Sound z mrazivého Finska. Jak je v poslední době zvykem, vychází nové EP skoro každý rok, takže se zainteresovaný posluchač může pravidelně těšit na pekelný nášup toho nejbrutálnějšího, co mu může severská scéna nadělit. To bude zase krve a ustřelených hlav, hehe.
Stick:
I přes to, že vychází novinka mých dlouholetých oblíbenců Helloween, jako kapelu už je tolik nesleduju a jejich poslední EP mě vyloženě znechutilo, takže musím sáhnout po jiných svých oblíbencích. Jako velký milovník Savatage zbožňuju i ostatní projekty spojené s touto kapelou. Ať už jde o Jon Oliva’s Pain Jona Olivy nebo Circle II Circle zpěváka Zaka Stevense, vždy jde o kvalitní materiál. Nabuzený vynikajícím koncertem Circle II Circle v Brně se nemůžu dočkat jejich nové desky, od které očekávám nově probuzenou závislost na celém fenoménu Savatage a kapelách spojených s tímto jménem.
Datum: 11.-12.8.2010 Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Afgrund, Candlemass, Children of Bodom, Demonic Resurrection, Despised Icon, Disfigured Corpse, Ensiferum, Fear Factory, Godless Truth, Gojira, Gorgoroth, Gwar, Insania, Mindwork, Minority Sound, Obituary, Rotten Sound, Sepultura, Short Sharp Shock, Suicidal Angels, The Black Dahlia Murder, Trail of Tears, Unaffected Evolution
Středa:
H.: V letošním roce poprvé Brutal Assault kromě tří plnohodnotných festivalových dní nabobtnal rovněž o warm-up party pro nedočkavce, kteří přijedou o den dříve, což rozhodně dle mého názoru není na škodu. Nebyl by to však Shindy, aby k tomu nevymyslel ještě nějakou specialitku – exkluzivní koncert Fear Factory v jednom z místních klubů. Což o to, já sice nejsem nějaký zarytý fanoušek Fear Factory, ale jsem ten typ člověka, který toho rád vidí co nejvíc (nejlépe všechno), a tak jsem koupil lupen a čekal, co se bude dít… a ono se nakonec nedělo nic. Z blíže nespecifikovaných (a dost dobře možná i nespecifikovatelných) důvodů koncert zrušil management kapely. Mám takovou teorii, že viděli ten pajzl, kde se akce měla odehrát (těžce UG klub). Co se dá dělat, alespoň že pořadatel zajistil sličnou děvčicu s kasičkou, která lidem ihned vracela peníze za lupení.
H.: Člověk musí brát věci z té lepší stránky, takže když nebudou Fear Factory, alespoň uvidím všechny kapely na klasickém warm-upu v areálu. První hrají metalcoroví Unaffected Evolution. Ačkoliv nejsem zrovna příznivcem jejich žánru, viděl jsem už poněkolikáté, avšak snad vůbec poprvé střízlivý (smích). I tak jsem ale nijak nenudil, odsýpalo jim to pěkně, pochválit můžeme pana zpěváčka. Bezproblémová pohodovka.
H.: O něco málo bližší mi jsou Mindwork, byť progresivní death stále ještě není moje parketa. Na koncertě mě však tahle skupina zatím vždycky bavila a tradici neporušil ani letošní Brutal Assault. Zahráli dobře, natěšení návštěvníci už spustili první kotlík, a tak i přes menší technické problémy (prasklá struna) se to nemohlo nelíbit.
H.: Ještě výš laťku nahodili vsetínští Abstract Essence. Nemůžu si pomoct, ale koncert od koncertu mi přijdou lepší a lepší. Hned od úvodní pecky “I”, k níž den před koncertem zveřejnili klip, pálili do publika ostrými. Výborný frontman, výborná kapela, výborná muzika. Celkově není co vytknout.
H.: Tady měla přijít první zahraniční návštěva – Angláni Honour Is Dead. Tak jsem si dal malou pauzičku, jelikož mě nezajímali, jenže když jsem se vrátil do areálu, čekalo na mě nemilé překvapení – všechny tři zahraniční skupiny (kromě Honour Is Dead ještě And Hell Followed With a Ignominious Incarceration) z warmp-up vypadly, takže akorát dohrávali První hoře, na něž jsem se naopak těšil. Z toho závěrečného kousku, co jsem viděl, usuzuji, že mě má co štvát.
H.: Náladu moc nezvedli ani Godless Truth. Jejich jednotvárná deathová sypanice, přestože se na ni dívat dalo, mě nijak extra nesebrala. Nultý den tedy jednoznačně vyhráli Abstract Essence.
Čtvrtek:
H.: Role otvíráku padla na domácí Disfigured Corpse. Kapela se svého postu zhostila s velkou chutí a kotel k nim nebyl lhostejný. Jejich death-grindová hoblovačka drtila, jak se patří, a zároveň i dobře bavila.
H.: Short Sharp Shock předvedli jakousi prapodivnou kombinaci thrashe s nádechem hardcoru a výsledek byl lepší, než bych já osobně ze svého pohledu čekal. Ačkoliv byl zpěvák o berlích a za celý set tak neudělal jediný krok, vyzněla jejich půlhodinka hodně energicky. Příjemné překvápko.
H.: Docela špatně u mě dopadli grindoví Afgrund ze Švédska. Nezáživné, v hudbě občas nějaký slušný kousek probleskával, ale povětšinou se jednalo o bordel bez nápadu a beze změny, show taky nulová. Od nich jsem teda čekal víc.
H.: Diskotékoví Minority Sound se naopak předvedli ve velice dobrém světle. Muzika je to skočná a chytlavá, na koncerty přímo stvořená. Zpěvák a kytarista Gulesh svojí dlouhou kštici protáčel zodpovědně a dav byl k celkovému snažení téhle bandy vstřícný.
Seda: Má první kapela dne, jelikož jsem byl na Brutalu vůbec poprvé, během prvních tří kapel jsem si procházel areál a díval po metal marketu [a prd koupil (smích) – pozn. H.]. O Minority Sound jsem skoro nic nevěděl, jen to, že byli v soutěži [hlasování o účast na warm-up party, dvě první místa – Disfigured Corpse a právě Minority Sound – se nakonec dostali do hlavního programu – pozn. H.], a to, že kolega říkal, že je to disco. Docela mě to ale překvapilo, jelikož to bylo celkem chytlavé a bavilo mě to. Skvělý začátek dne.
H.: O exotickou vsuvku se postarali Indové Demonic Resurrection. Ti původně měli dorazit už loni, ale nedostali tenkrát víza, tak tedy až letos. Bylo vidět, že tu dálku rozhodně nehodlali vážit zbytečně a své vystoupení si evidentně užívali na plné kule. Jak vidno, pořádný headbanging je známý i v Asii (smích). Vřelým přijetím posluchačů byli nadšení, stejně tak jako počtem lidí, kteří se na ně přišli podívat (“Nikdy ve svém životě jsem neviděl tolik metalistů pohromadě,” jak se nám svěřil zpěvák a kytarista Sahil). Jinak se, celkem logicky, hrálo hodně z aktuálního počinu “The Return to Darkness”.
Seda: První skupina, co mě zajímala. Objevil jsem je právě díky tomuto festu a naposlouchal poslední desku, která byla velice kvalitní. A jelikož se hrálo především z posledního alba, show nemohla dopadnout jinak než dobře. Trošku to ale dle mého odnesl zvuk, protože to nebylo slyšet ideálně jako např. předchozí Minority Sound.
H.: Tradičně nezklamala ani česká Insania. Více vám o nich poví Seda, aby z toho reportu taky něco měl, a já vám mezitím alespoň řeknu, jaké ukázky zahráli z poslední fošny. Zaznělo třeba “Peklo jsou ti druzí”, “Čas nízkých pudů”, “Pověsíme celebrity!” nebo “Charisma krysy”. Jinak, koncertní vyznění písniček Insanie mi přijde ještě lepší než ze studia.
Seda: Poslední doplnění line-upu mě velice potěšilo. Díky desce “Kult hyeny” se mi začala Insania velice líbit, a tak jsem byl rád, že jsem si je mohl poslechnout naživo. Pro mě jedno z nejlepších vystoupení dne, živě chlapci umí. Chyběla mi ale pecka “Volný radikál”, kterou dle mého zahrát určitě měli. V recenzi jsem chválil Polyho hlas, který je i v živém provedení bez chyby.
H.: Až do teď jel program s mírným posunem, což značilo, že někdo hned na začátek vypadl. Jak se v tuto chvíli ukázalo, šlo o Bonded by Blood, kteří nakonec zahráli den nato místo Алконост z Ruska. Štafetu tedy přebírají Finové Rotten Sound. S odstupem je hodnotím jako jednoznačně nejlepší grindovku letošního Brutal Assaultu. Chlapi nastoupili ve slušivých černých košilích a spustili hodně brutální nářez. Oukej, inteligentní muzika to sice není, ale koule to má. Jen mi přišlo trochu nemístné, když zpěvák Keijo vzpomínal na Obscene Extreme (Rotten Sound tam hráli hned třikrát, naposled v roce 2007) a jeden song věnovali jeho pořadateli Čurbymu. Samozřejmě nic proti Čurbymu, je to borec a to, že jsou Čechy grindovou velmocí, je zčásti i jeho zásluha, ale přece jenom je to pro Brutal Assault konkurence.
H.: Žánrovou výhybku přehodili Trail of Tears. I když se potýkali s technickými problémy, dojem zanechali rozhodně hodně dobrý. Až k tomu budu mít příležitost, rozhodně se na ně rád znovu podívám. V paměti mi v jejich případě ještě utkvělo to, že vypadali cool (smích).
H.: Z řeckých thrash metalistů Suicidal Angels vidím jenom druhou půlku, neboť jsem tu první věnoval autogramiádě Candlemass. Možná, že to bylo i tím, že jsem část neviděl, ale nějak extra mě nenadchli. Že tak cca o 20 let zaspali dobu, by mi zas tak nevadilo, já oldschoolu fandím, ale prostě mě to nevzalo.
Seda: Jako kolega jsem viděl asi jen druhou půlku, kterou jsem nějak extrémně nevnímal, protože jsem je vůbec neznal a naživo mě to nechytlo.
H.: Velmi kvalitní smažbu předvedli The Black Dahlia Murder. Oni jsou jedna z těch kapel, které mě na deskách prostě nebaví, z pódia to ovšem zabíjí. Ze začátku jim sice nehrál do karet špatný zvuk, vynahradili to však nasazením, a když se zvuk po chvíli značně vylepšil, The Black Dahlia Murder už mohli jen masakrovat všechny přítomné. A jestliže mají normální lidé ruce k tomu, aby psali, chytali různé věci, či si drželi přirození při močení, tak zpěvák Trevor je má jenom k tomu, aby měl čím během vystoupení máchat ve vzduchu (smích).
Seda: Ač mám některé metalcorové věci rád, The Black Dahlia Murder mě z alba nebavili. O to víc jsem očekával live show, která mě utvrdila v tom, že živáky jsou doménou moderních kapel. Trošku mě ale začínaly unavovat žádosti o circle pit, které jsem za celý festival slyšel snad stokrát (smích).
H.: Jak se hobluje ve staré škole, předvedli floridští veteráni Obituary. Death metal v jejich podání prostě nudit nemůže. Soutěž o největší řepu festivalu by si jednoznačně odnesl zpěvák John Tardy, také s ní třepal o sto šest a ječák má rovněž nezaměnitelný. Na chvíli si i zabubnoval se svým bráchou Donaldem, který drtí škopky. Na závěr samozřejmě zazněla největší kulťárna “Slowly We Rot” – měli jste vidět to peklo v kotli. Mě osobně však jako die-hard fandovi dané kapely udělala největší radost překopávka letité hymny “Dethroned Emperor” od legendárních Celtic Frost. Žrádlo!
Seda: Naposloucháno jsem měl jen “Slowly We Rot”, a tak jsem se v průběhu trochu ztrácel. Nicméně to byla pořádná jízda od začátku až do konce a poslední hitovka musela chytnout i největší odpůrce. Šéfredaktora potěšil cover Celtic Frost, ale jelikož téhle scéně rozumím jako kůň kafi, nepoznal jsem, která to byla (smích) [tak to se máš ale kurva za co stydět – pozn. H.].
H.: Ensiferum se s předchozím Obituary sice rovnat nemohli, ale i tak nebylo jejich vystoupení tak průserové jako poslední řadovka “From Afar”. Ostatně, se dvěma písničkami z ní svůj set i začali (konkrétně titulní “From Afar” a “Twilight Tavern”), jak ale hodili nějakou starší věc (např. “Iron” nebo povedená “Token of Time”), šla nálada jasně nahoru. Suma sumárum, i když mi tahle kapela přijde po odchodu Jariho Mäenpää celkem zabitá, koncert mě na rozdíl od poslední studiovky neštval. Ale oproti tomu, co hrálo před nimi a po nich, to byla spíš jen taková neurážející oddechovka.
Seda: Ensiferum mě nijak nezajímali, protože mi pagan hudba přijde trošku mimo. Místo toho jsem si šel na chvíli zdřímnout do stanu a počkat si na headlinery.
H.: Dechberoucí jízdu předvedla francouzská Gojira. Neuvěřitelná energie, nasazení a zároveň návod, jak dělat nepovrchní moderní metal. Tady nemám co dodat, prostě nářez.
Seda: Spánek trval i trošku přes Gojiru, a tak jsem zastihl jen konec, show ale vypadala výborně, takže této ztráty můžu jen litovat.
H.: Další změna v programu… místo Lock Up nastupuje Sepultura, která měla být původně až další den. Jestli někdo dojel až v pátek na Sepulturu, musel mít vážně radost (smích). Každopádně i oni předvedli velmi výživnou podívanou. Přestože je už dlouhé roky neposlouchám, koncert jsem si užil královsky. Klasiky jako “Refuse/Resist”, “Territory” nebo “Roots Bloody Roots” fungují prostě vždycky. A právě setlist složený z převahy těch starých kousků určitě udělal radost spoustě fandů.
Seda: Myslel jsem si, že Sepultura s novým zpěvákem nefunguje. Živák mě ale přesvědčil o opaku, protože mě vystoupení velice chytlo a pro mě největší překvapení festivalu. A “Roots Bloody Roots” na konec? Lahůdka!
H.: I když mi včerejší povedený koncert (ehm…) v klubu Bastion pěkně zkazil náladu, na samotném festivalu Fear Factory zahráli velmi pěkně. Setlist nadupaný, nové songy (“Mechanize”, “Powershifter”, “Fear Campaign”, “Christploitation”) těm starším (např. “Edgecrusher”, “Shock”, “Replica”) nezůstaly nic dlužny, skupina ve formě, nekompromisní tah na bránu a husté tempo. Já byl spokojen.
Seda: Od začátku do konce jízda. Dobře promyšlený setlist, který potěší jak oldschool, tak i nové fandy. Sepultura ale přesto zahrála o něco lépe (alespoň pro mě).
H.: O poznání hůře než Fear Factory u mě dopadl další velký headliner – Children of Bodom. Nemůžu si pomoct, ale prostě a jednoduše mě nebavili. Šel jsem si vystát dobrého fleka na Gorgoroth…
Seda: Children of Bodom byla nuda.
H.: Dobré místo na Gorgoroth jsem si sice vystál, ale hned po prvním songu jsem jej zase opustil a odebral se dozadu. Jsem navyklý poslouchat všelijaké šílenosti, takže když zvuk není krystalicky čistý, já se nezblázním. Ale aby se na mě valila neidentifikovatelná koule, z níž spíš bolely uši? Abych u skupiny, jejíž tvorbu znám takřka zpaměti, nepoznal, co zrovna hraje? No nic, dál od pódia už to znělo mnohem lépe (byť do ideálu to stále ještě mělo daleko). Každopádně, já mám ty blázny prostě rád, a tak nikoho asi nepřekvapí, že mi se to opravdu hodně líbilo. Pest se vytáhl, když si naživo naprosto vychutnal čisté vokály v “Satan-Prometheus” a “Profetensåpenbaring”, to bych do něj opravdu neřekl. Taktéž se mi líbí, že současní Gorgoroth neignorují kingo-gaahlovské období, viz “Forces of Satan Storms” a má oblíbená “Unchain My Heart!!!”. Skvělé peklo byla rovněž brutální klepačka “Revelation of Doom”. Jo, jo, oblíbené skupiny to mají u recenzentů v hodnocení vždycky lehčí (smích).
Seda: Čekal jsem, že na Candlemass se podívam z tribuny, aby mi nic neuniklo. Když se ale po Children of Bodom uvolnil prostor u zábradlí, ihned jsem tam šel. Gorgoroth jsem tedy moc nevnímal a čekal na následující kapelu.
H.: Další moje srdcovka přichází hned vzápětí – Candlemass. Když mě Robert Lowe na odpolední podpisovce ujišťoval, že to bude skvělé, vůbec nepřeháněl, ba právě naopak, bylo to ještě slabé slovo. Candlemass na Brutal Assaultu, to byl můj hudební orgasmus (smích). Setlist překvapivý nebyl, doomoví klasici brali jen ze starých alb (“Mirror, Mirror”, “Dark Are the Veils of Death”, “At the Gallows End”, “Solitude”) a z období s Robertem Lowem za mikrofonem (“If I Ever Die” a “Hammer of Doom” z aktuální “Death Magic Doom”, “Emperor of the Void” z předchozí “King of the Grey Islands”), ale způsob, s jakou bravurou se svého vystoupení zhostili, už leckoho překvapit mohl. Legenda je holt legenda, ať se děje, co se děje. Bez debat nejlepší skupina prvního dne!
Seda: Výborné. Nejlepší vystoupení dne. Po odpolední autogramiádě jsem se těšil snad už jen na ně. Show otevřela skvělá “Mirror, Mirror” a po ní nasledovaly staré hitovky, které patří ke klenotům doom metalu. Stále ale lituji, že tam není bývalý frontman Messiah Marcolin, kterého mám o mnoho radši než současného [pche, ještě že se tý namyšlený primadony konečně zbavili… Robert Lowe je jinačí frajer! – pozn. H.].
H.: Letošní Brutal Assault byl nejspíš tou poslední příležitostí spatřit v naší kotlině Despised Icon, neboť se tahle banda rozhodla po dokončení aktuálního turné přerušit nadobro svojí aktivitu (i když… to známe, za rok s velkou slávou zase ohlásí comeback (smích)). Rozlučka to ale byla jak se patří! Despised Icon jsou dle mého skromného názoru ve svém žánru absolutní špička a tento můj názor do puntíku potvrdili i v Josefově. Brutální drtička od začátku do konce. Dvojice zpěváků během koncertu naběhala opravdovou spoustu kilometrů a i velké festivalové pódium jim bylo malé.
H.: Závěr prvního dne obstarali Gwar. Jelikož jsem měl představu, jak to chodí, když tahle vypečená banda řádí na pódiu, stoupnul jsem si radši hodně dozadu. Ale i tak jsem schytal pěknou dávku krve, slizu i moči (smích). Zvláště močící Hitler měl kvalitní dostřel (smích). Ne, ne, co se odehrává na koncertech Gwar, to se dost dobře na papír popsat nedá, to prostě člověk musí vidět. Co si budeme povídat, hudba sice za moc nestojí, ale hlavní je ta show. V krátkosti: po každém songu napochoduje před lidi nějaká postavička (Hitler křížený s Ježíšem, policista, monstrum s dlouhýma rukama apod.), které je následně zpěvákem Oderusem Urungusem nebo jeho kumpánem odříznutá část těla, přičemž veškerá krvavá lázeň jde samozřejmě do davu. Vrcholným číslem byl bezesporu samotný Satan – kromě toho, že přišel o podstatnou část své tělesné váhy odřezáním všech možných myslitelných výstupků, jej ještě Oderus Urungus omrdal do krku. Jak říkám, to se prostě musí vidět na vlastní oči.
