Archiv štítku: Algiers

Algiers – There Is No Year

8.4.2020 Cnuk Napsat komentář

Země: USA
Žánr: post-punk / soul
Datum vydání: 17.1.2020
Label: Matador Records

Tracklist:
01. There Is No Year
02. Dispossession
03. Hour of the Furnaces
04. Losing Is Ours
05. Unoccupied
06. Chaka
07. Wait for the Sound
08. Repeating Night
09. We Can’t Be Found
10. Nothing Bloomed
11. Void

Hrací doba: 37:05

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Není moc kapel, které by zněly jako Algiers. Ostatně posuďte sami, jak často slýcháte zhudebnění post-apokalyptických vizí za pomocí gospelu a soulu. Právě tyto dva žánry se velice citelně otírají o jinak silný post-punkový až industriálový základ. Na papíře to může vypadat jako nesmyslný výstřelek a snaha o senzaci, ale jak mi ukázala v roce 2017 jejich druhá řadovka „The Underside of Power“, funguje to velice přesvědčivě.

Algiers stojí především na bedrech multiinstrumentalisty Franklina Jamesa Fishera. Je to právě jeho vokální projev, který poutá největší pozornost. Zní velice zapáleně, charismaticky, lze v něm slyšet klasické soulové legendy z období Motown music, stejně jako drzý punkový předobraz z let následujících. To, co si zdánlivě odporuje, se v jeho projevu a v hudbě Algiers spojuje. Hlukové výpady pak jen podtrhují temnou, chladnou a všeobecně rebelující náladu jejich protestních skladeb. Jak jsem již napsal výše, deska „The Underside of Power“ představila jejich styl v celé své kráse. Dotáhla to, co bylo započato na eponymním debutu, a stala se tak pro mě jedním z nejpříjemnějších překvapení posledních let. O doposavad nejlepší nahrávce Algiers není pochyb a nic na tom nemění ani novinka „There Is No Year“.

Pozornost nad „There Is No Year“ se výrazně zvedla po uveřejnění singlu „Can the Sub_Bass Speak?“. Tenhle pětiminutový, energií nabitý singl fakující všechny předsudky a zabývající se otázkami černé populace v USA zasáhl skutečně silně. V textu sami narážejí na neustálé dotazování ohledně označení jejich stylu – „What genre is this? Gospel-punk, soul-rock…“ a tak dále, ale tenhle singl nabídl zase něco úplně jiného. Jedná se o free jazzový výplach, o poezii založenou na indické teoretičce Gayatri Spivak. Není divu, že očekávání byla hned daleko vyšší. I já jsem si říkal, že jestli se s tím Algiers teď takhle neserou a dělají si doslova, co chtějí, „There Is No Year“ bude mířit hodně vysoko. Menší vystřízlivění nastalo, když byl uveřejněn seznam písní, na kterém tahle výrazná singlovka chyběla. Návrat do reality pak nastal po vydání prvních, tentokrát už albových ukázek.

„There Is No Year“ nakonec není tak experimentální, jak se mohlo zprvu zdát, není ani nijak výjimečné, vlastně nenabízí nic nového. Jedná se o kolekci lepších i horších písniček, které nijak nevybočují, ba se zdá, že snad ani nemají tyto ambice. Po poslechu „Can the Sub_Bass Speak?“ jednoznačné zklamání. Několik dalších poslechů nové desky ukázalo, že „There Is No Year“ není tak špatné, jak se mi zprvu zdálo, dokonce jsem si našel i několik oblíbenců – „Dispossession“, „Hour of the Furnaces“, „Losing Is Ours“ nebo „Wait for the Sound“. Stejně tak se zde ale nacházejí i písně bez většího nápadu, což se dá obecně říci o celém „There Is No Year“. Občas jako by jim ještě chybělo něco k finálnímu dotažení, na nějaké památné momenty je pak novinka výrazně chudší než její předchůdce.

Příliš nepomohlo ani celkově popovější vyznění, kdy Fisher kolikrát zní až příliš jako Michael Jackson. Hudba, přestože stále pochmurná, je také klidnější, hodnější, více přijatelná. Po oněch noisových výpadech už není slechu a výrazně také ubylo industrialu, což výslednému zvuku Algiers po mém soudu dost ubírá na zajímavosti. Tyto poznatky se ještě více umocňují tím vysokým očekáváním po vydání „Can the Sub_Bass Speak?“, kdy jsem vlastně čekal přesně opačný pohyb – tedy žádné ústupky, ale ještě větší nepohodlí pro posluchače.

Konečný dojem z nového alba „There Is No Year“ je rozporuplný. Sice po několika protočeních povyroste, dá se v něm najít několik dobrých pasáží, zejména zkraje desky, ale po tom, co předváděli Algiers v letech nedávných, mělo tohle být prostě lepší. Po třech letech se vytasit s nic neříkající a nevýraznou plackou nemůže být ničím jiným než zklamáním.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – únor 2020

31.1.2020 Sicmaggot Komentáře: 5

Napalm Death, Eyehategod, Misery Index, Rotten Sound

H.:
1. Turia, Iffernet, Náv – Praha, 25.2. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. GosT, Svart Crown – Praha, 27.2. (event)

Cnuk:
1. Algiers, Esya – Praha, 21.2. (event)
2. Napalm Death, Eyehategod, Misery Index, Rotten Sound, Bat – Praha, 12.2. (event)

Dantez:
1. 3Teeth, M.A.C. of Mad, Bolehlav – Praha, 21.2. (event)
2. Napalm Death, Eyehategod, Misery Index, Rotten Sound, Bat – Praha, 12.2. (event)
3. Distaste, Violent Reprisal, Stochastic Reaper – Brno, 21.2. (event)

H.:

Na únor doporučím především vystoupení nizozemských Turia. Spřízněné kapely okolo labelu Haeresis noviomagi tu recenzujeme pravidelně, což bychom u nějakých vyložených píčovin určitě nedělali, takže je asi jasné, že by to minimálně za zvážení stát mělo. Support obstarají francouzší Iffernet a domácí Náv.

Metacyclosynchrotron:

Svart Crown jsem viděl za víc jak deset let asi pětkrát a pokaždé to byl výtečný námrd, proto si myslím, že jejich koncert stojí za zmínku. Zvlášť v pidi-prostoru Modré Vopice by to mohlo být zajímavé. Proč se ale na turné vypravili s GosT, mi nejde do hlavy, protože synthwave je retro-mrdka vhodná akorát jako soundtrack k orgii plastikových zrůd plné fistingu a prolapsů. Pokud se bude někdo čertit, že Pertubátory, GosTy atd. jsou strašně fajn a já nevím co, tak budu argumentovat tím, že se na tenhle přiblblý trend čerstvě vrhli králové retardovaného patosu M8L8TH.

Cnuk:

V únoru se nikam nechystám, ale pár tipů se najde. Algiers mají čerstvě venku novou fošnu „There Is No Year“, a přestože mě po několika dosavadních posleších stále moc nebere, nic to nemění na tom, že naživo bych si je docela dal. V Čechách hrají často, nyní je bude hostit pražská Lucerna. Navíc ani předkapela by nemusela být špatná, je jí Esya, tedy sólo projekt členky nedávného post-punk zjevení Savages.

Dalším koncertním doporučením je zavzpomínání na dávné turné z dvaadevadesátého Campaign for Musical Destruction. Znovu se na něm objeví Napalm Death, avšak namísto Obituary a Dismember přijedou Eyehategod, Misery Index, Rotten Sound a Bat. To je značné oslabení, především vezmeme-li v potaz rok 1992, kdy to musel být neskutečný masakr, ale i dnešní sestava vypadá slušně. Především Eyehategod bych chtěl jednou konečně vidět. Koncert proběhne v Praze v prostorách Roxy.

Dantez:

Poslední deska 3Teeth mě kdovíjak nesundala. I tak ale věřím, že naživo musí být tenhle neonem a latexovou rukavicí obehnaný industrial metal dost zábavný. Mix tanečního EBM, kytar a okultně-cyberpunkové estetiky prostě nemůže nudit. Mít to blíže, asi bych neváhal.

Turné Campaign for Musical Destruction nabízí hlavně jména, která se v Česku míhají poměrně pravidelně. V tomto ohledu ze soupisky vyvstávají hlavně Eyehategod a už jen kvůli nim by stálo za to si tenhle večírek dát. Nemluvě o tom, že i zbytek kapel pravidelně odjebává více než kvalitní koncerty.

Poslední příčku věnuji skromné brněnské akci se jménem Kdo seje vítr, sklízí bouři, která pohostí rakouský crustgrind Distaste, pofiderní doom Stochastic Reaper a hlavně ostravskou začínající nenávist Violent Reprisal.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – leden 2020

1.1.2020 Sicmaggot Napsat komentář

H.:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Jordablod – The Cabinet of Numinous Song

Metacyclosynchrotron:
1. Vaeok – Vaeok
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Aethyrick – Gnosis

Cnuk:
1. Algiers – There Is No Year
2. Thy Catafalque – Naiv
3. Midnight – Rebirth by Blasphemy

Dantez:
1. Grimes – Miss Anthropocene
2. Midnight – Rebirth by Blasphemy
3. Bohren & der Club of Gore – Patchouli Blue

H.:

Leden 2020 za mě skýtá překvapivě lákavou hudební nabídku. Mám tu tři hodně vyrovnaná želízka v ohni, která seřadím trochu nahodile.

Na první místo z „povinnosti“ pošlu Thy Catafalque, a to i přestože dvě ze tří doposud vypuštěných ukázek značí, že asi půjde o trochu slabší album podobně jako třeba „Meta“. Na druhou stranu, „Tsitsushka“ je bez keců excelentní a u Thy Catafalque znamená „slabší“ pořád skvělý poslech. Moc nepochybuji o tom, že „Naiv“ bude v lednu patřit k mým nejprotáčenějším deskám.

Ukázky mě moc nezaujaly ani v případě „The Outskirts of Reality“ od Yuri Gagarin, ale nepřikládám tomu velkou váhu, poněvadž šlo jen o krátké úryvky z jednotlivých songů. Vzpomínka na hodiny strávené zejména s „At the Center of All Infinity“ jsou pro mě směrodatnější. Plus obal novinky vypadá opět výborně, takže se těším.

Dále nebude radno minout „The Cabinet of Numinous Song“ od Jordablod. Jejich debut „Upon My Cremation Pyre“ mě bavil fakt zběsile, tak snad jeho pokračování dostojí očekáváním. Pokud ano, půjde opět o povinnou koupi.

Metacyclosynchrotron:

Leden (alespoň na mě) nepůsobí zrovna nabušeným dojmem, ale jedna povinnost pro hudební fajnšmekry by se na úvod roku přeci jen našla, a to „The Outskirts of Reality“ od Yuri Gagarin. Psychedelická jízda předchozího alba „At the Center of Infinity“ mě baví strašně moc a Háčko muziku Švédů v recenzích popsal, jak se sluší a patří, takže neváhejte. Za poslech by mnohým mohlo stát i nové album Aethyrick. Očekávejte tradiční black metal finského střihu s autentickým esoterickým podproudem. Z vypuštěné ukázky jsem moc odvařený nebyl, ale „Gnosis“ vydávají The Sinister Flame a z těch lednových blackových nahrávek, které by teoreticky mohly stát alespoň za jeden poslech, Aethyrick vyčnívají. No, a jak nepřímo uvádím v recenzi, debutové EP Vaeok je skvost.

Cnuk:

Britští Algiers o sobě dali naplno vědět s poslední řadovkou „The Underside of Power“, která vyšla před dvěma lety. Ovšem už předchozí eponymní deska ukazovala, o jak svojskou hudbu se toto těleso bude starat. Letos vyjde zkraje roku novinka „There Is No Year“ a věřím, že ani ta na unikátní kombinaci post-punku, industrialu, ale i gospelu a typické motown music nic nezkazí. Alespoň tak svědčí dosavadní singly „Dispossession“ a „Void“. Navíc rovněž nedávno vydali ambiciózní jazzovou poezii v podobě „Can the Sub_Bass Speak?“, ta by se však na nové nahrávce neměla objevit. Zkrátka Algiers jsou v ráži a tahle forma se s největší pravděpodobností odrazí rovněž na „There Is No Year“.

Albem pojmenovaným „Naiv“ otevře letošní sezónu také Tamás Kátai, respektive jeho uskupení Thy Catafalque. Předešlé „Geometria“ mě bavilo více, než bych sám čekal, takže není důvod nevěřit také „Naiv“. Nyní jsou již k dispozici již tři singly, a přestože mě na první poslechy moc neoslovily, stále jsem přesvědčen, že „Naiv“ nabídne slušnou porci maďarské avantgardy.

Poslední příčkou pro leden jsou dobytci z Midnight. I když mě jejich tvorba ze studiovek úplně neohromuje, v paměti mám stále loňskou jízdu na Brutal Assaultu. Díky tomu se na chystané „Rebirth by Blasphemy“ vlastně docela dost těším. Jen doufám, že má očekávání nejsou až moc nadnesená, přeci jenom zážitek to byl silný.

Dantez:

„Miss Anthropocene“ se už nějakou tu dobu po internetech válí, ale nikdo na 100 % netuší, zda jde o finální verzi. Z materiálu jde nicméně dedukovat, že Grimes nabídne další solidní a pravděpodobně její produkčně nejvyzrálejší future-popovou desku s přesahem do EBM, industrialu nebo synthwavu.

U Midnight není o čem. Nic nenapovídá tomu, že by Athenar chtěl na svém rukopisu něco měnit. A je to jen dobře. Od „Rebirth by Blasphemy“ chci primitivní načernalý rokenrol bez pokusů o delší a sofistikovanější skladby, které se objevily na předešlé „Sweet Death and Ecstasy“.

Ke konci ledna vyjde také novinka od dark-noir-jazzových Bohren & der Club of Gore. Do pozdější tvorby tohoto uskupení jsem ještě pořádně nezabředl, ale novinka za zmínku určitě stojí.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2017: Zajus

17.1.2018 Zajus Napsat komentář

Zajus:

Top5 2017:
1. Der Weg einer Freiheit – Finisterre
2. Converge – The Dusk in Us
3. Wiegedood – De doden hebben het goed II
4. Algiers – The Underside of Power
5. Blanck Mass – World Eater

Neřadový počin roku:
1. Converge – I Can Tell You About Pain
2. Ulver – Sic transit gloria mundi
3. David Bowie – No Plan

Artwork roku:
The National – Sleep Well Beast

Objev roku:
Brockhampton

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
Forma: Praha – Ústřední knihovna hlavního města Prahy, 19.10.2017

Videoklip roku:
Linkin Park – One More Light

Film roku:
Get Out

Potěšení roku:
black metal

Zklamání roku:
hip-hop

Top5 2017:

1. Der Weg einer Freiheit – Finisterre

„Finisterre”, konec světa, ne v onom apokalyptickém, nýbrž geografickém významu, hlásají Der Weg einer Freiheit, ovšem já hrubě nesouhlasím. Tak jako bylo pro cestovatele z východu Finisterre koncem světa, mohlo být pro potenciální cestovatele ze západu jeho začátkem, a přesně tak je třeba se na desku dívat. Ano, je to atmosferický black metal, ale nemá v sobě ani špetku deprese či nihilismu, naopak překypuje nečekaně pozitivní energií i ve chvílích největších bouří. „Finisterre” není ani přehnaně zapamatovatelné, vlastně nyní, když jsem ho už dobrý týden neslyšel, si toho z něj mnoho nevybavuji, a přesto vím, že stačí ho spustit, a vše se okamžitě vrátí na své místo. Chtělo to pár poslechů, nakonec si mě však album získalo.

2. Converge – The Dusk in Us

Converge jsou v neuvěřitelné formě. Těžko věřit, že Američané už dvacet let zdokonalují stejný recept a stále ještě nedosáhli na svůj strop. Dobrá, možná že bych v jejich diskografii našel pár přelomovějších kousků, „The Dusk in Us“ asi nebude inspirovat zástupy kapel, jako to dokázali Converge v minulosti, přesto je jeho místo ve světě jasné. Doufám, že budou Kurt Ballou a spol. v nastolené cestě pokračovat a že z ní neuhnou. Zajímá mě totiž, kam je ona pomalá, ale stálá evoluce dovede za nějakých deset alb. Tipnu si, že budou mít stále obrovský náskok před konkurencí.

3. Wiegedood – De doden hebben het goed II

Málokdy a neochotně píši recenze na black metal. Na ten tu ostatně máme jiné odborníky, tak proč jim fušovat to řemesla. O Wiegedood se však mlčet nedá. Úvodní pekelný riff „Ontzielling“ mi v hlavě visí dodnes, Belgičané totiž mají výbornou schopnost kombinovat nekompromisní s chytlavým. S třicetiminutovou hrací dobou je „De doden hebben het goed II“ tak trochu jednohubka, nikdo však neříká, že si ho nesmíte pustit dvakrát. Přesně to byste totiž měli udělat. A pak ještě jednou.

4. Algiers – The Underside of Power

Že bude druhé album Algiers zajímavé a důležité album, jsem očekával, že však skončí v mé top 5 rozhodně ne. Američané vychytali chybičky obstojného, ale nevyrovnaného debutu a navrch přidali velkou porci temnoty, deprese a naštvanosti. Ať už jde chytlavou titulní skladbu, hypnotickou „Death March“ či dojemnou „Me rieux“, všemu vévodí úžasný hlas Franklina Jamese Fishera, jehož skvěle doplňuje instrumentálně rozmanitá hudba. Pokud bych měl doporučit jedno letošní nemetalové album, bylo by to právě „The Underside of Power“.

5. Blanck Mass – World Eater

Benjamin Power je sice známý jak svými sólovkami, tak jako polovina dua Fuck Buttons, já ho však na „World Eater“ slyšel poprvé a rozhodně ne naposledy. Nejsem zrovna znalec elektronické hudby, takže mohu říci snad jen že „World Eater“ všelijak rachotí a bouchá, vše to je hrozně nahlas a šlape to v pochodovém rytmu. Většina z toho se však děje s chladnou vypočítavostí a jen občas Powerův stroj zešílí a pozře svět. Jindy se naopak zklidní a jen tiše si vrní a připravuje se pro další výbuch bezhlavé agrese. Tedy vše, jak má být.

Neřadový počin roku:

1. Converge – I Can Tell You About Pain

Converge letos měli povedený rok a zaslouží si tak ještě jednu zmínku. „I Can Tell You About Pain“ se stalo domovem pro „Eve“, jednu z nejlepší skladeb kapely za hodně dlouhou dobu. V recenzi „The Dusk in Us“ jsem si postěžoval, že by „Eve“ mohla být jeho výborným závěrem. Alespoň však Converge vynesla první místo mezi mými letošními neřadovými počiny, a to je jistě také velice hodnotné ocenění.

2. Ulver – Sic transit gloria mundi

Stejně jako v případě Converge je EP od Ulver vlastně jen přebytkem z natáčení dlouhohrajícího počinu. „The Assassination of Julius Caesar“ je povedené album, byť na nejlepší pětku to nestačilo. Skladby na „Sic transit gloria mundi“ drží podobnou úroveň, ovšem v slabší kategorii neřadových počinů to na umístění stačí, přestože nad cover verzí „The Power of Love“ jsem se spíše zarazil. První dvě skladby jsou však dalším poctivým zářezem do neuvěřitelně nabité diskografie kapely.

3. David Bowie – No Plan

Do třetice toho, co se na dlouhohrající alba nevešlo, se přidává David Bowie, jehož „Blackstar“ ho předvedlo (bohužel naposledy) ve vrcholné formě. „No Plan“ a „Killing a Little Time“, dvě ze čtyř skladeb EP „No Plan“, se úrovni „Blackstar“ blíží. Nemají sice jeho atmosféru, Bowieho kouzlo však působí i zde. Komu se líbilo „Blackstar“, neměl by si „No Plan“ rozhodně nechat ujít.

Artwork roku:

The National – Sleep Well Beast

Jednoduché, ale působivé. The National neměli na obaly v minulosti zrovna šťastnou ruku, vše to však vynahradili nejdříve prapodivným „Trouble Will Find Me“ a hlavně nyní elegantním „Sleep Well Beast“. Těžko vysvětlit proč na mě „Sleep Well Beast“ působí tak uklidňujícím dojmem, zejména když je výjev na něm zobrazený vlastně dost obyčejný. Úplně to samé se však dá prohlásit i hudbě na albu obsažené, a přesto ji s chutí poslouchám překvapivě často.

Objev roku:

Brockhampton

Těžko vybrat kohokoli jiného než Brockhampton. Americké uskupení, které se z pro mě doposud neznámého důvodu označuje jako boy band, vtrhlo na scénu a během několika měsíců vtisklo hip-hopu novou, vlezlejší tvář. To vše sice zvládli již v červnu na „Saturation I“, ovšem v průběhu roku stihli vydat ještě dvě alba a svou pozici jasně potvrdili. Skrz „Saturation III“ se stále ještě prokousávám, ovšem už teď mohu Američany pochválit. Jako obvykle zde sice platí, že by z trilogie mohla být jedna našlapaná hodina hudby, spíše než tři nevyrovnané, ovšem vzhledem k tomu, že tady jde spíše o hity a singly než o nějakou celistvost desky, klidně si po několika posleších namíchejte svoje „Saturation“. Takové album bych zařadil možná i do nejlepší pětky.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Tady není co řešit. Ghost Bath jsem se vysmál už v recenzi a o devět měsíců později se stále směji, přestože jsem „Starmourner“ od té doby neslyšel. „Starmourner“ je jedním z těch poměrně vzácných případů alb, která jsou špatná takřka na všech frontách, přestože jeho tvůrci bezpochyby mají na víc, jak již v minulosti ukázali. Třetí řadovka Ghost Bath není špatná v onom relativním pojetí, kdy je jen zklamáním po solidním předchůdci, mluvíme zde o albu které je špatné v absolutním měřítku a snad nejhorší na něm je pocit, že to jeho tvůrci berou opravdu vážně.

Koncert roku:

Forma: Praha – Ústřední knihovna hlavního města Prahy, 19.10.2017

Vzhledem k mému dlouhodobému průměru jednoho navštíveného koncertu ročně je tato kategorie víceméně jasná. Tentokrát však nedošlo ani na koncert, a tak musím podvádět. Forma, uskupení pro mě dříve zcela neznámé, si totiž připravilo živý doprovod ke klasickému německému němému snímku „Metropolis“. Budoucnost pohledem z třicátých let v doprovodu elektronické hudby byla naprosto neodolatelná, i když spíše děsivá než lákavá.

Videoklip roku:

Linkin Park – One More Light

Asi poprvé jsem letos videoklip nevybíral kvůli jeho uměleckým kvalitám. „One More Light“ není krásně natočené, nemá příběh, k hudbě samotné nic nepřidává a navíc je jde o jedinou solidní skladbu z jinak jednoduše špatné nahrávky. Videoklip k „One More Light“ má čistě symbolickou hodnotu, připomíná, jak smutné je ztrácet dětské idoly, zejména ty které za dlouhé roky mezi „tehdy“ a „nyní“ vlastně nic neztratili ze své obdivuhodnosti. V tom je hodnota videoklipu k „One More Light“. Je škoda, že musel vzniknout.

Potěšení roku:

black metal

Rok 2017 nebyl zdá se hudebně nijak zvlášť povedený a tak i potěšení roku je poněkud mdlé. Mám však dojem, že zatímco v jiných žánrech se nijak zvlášť neurodilo, na poli black metalu (či spíše black metalem ovlivněného metalu) se našlo nečekané množství solidních nahrávek. Nejen výše zmínění Wiegedood a Der Weg einer Freiheit vydali letos solidní placky, hodně mě bavilo třeba i nedávno vydané album Wode, řadovka The Great Old Ones či moderněji střižená hudba Laster, Mord’A’Stigmata či White Ward. Po letech, kdy jsem černý žánr dost zanedbával, jde o příjemnou změnu.

Zklamání roku:

hip-hop

Naopak kandidátů na zklamání roku je více, byť vítěz je mezi nimi jasný – hip-hop jakožto celý žánr a scéna. Na hip-hopu se začalo velice projevovat, že se stává novým popem. V předchozích letech stačilo sáhnout mezi ty největší a nejúspěšnější žánrová alba a vždy jste se dobře bavili. Letos zní ty největší desky všechny úplně stejně a člověk musí hrábnout hlouběji, ovšem ani tam jsem nenašel nic, co by mi roztáhlo úsměv tak jako pět či více loňských počinů.

Zhodnocení roku:

Z výše zmíněného už musí být jasné, že rok 2017 pro mě hudebně byl rokem nudy a zklamání. Jistě, všechna alba v mé top 5 jsou dobrá, jenže pokud by vyšla v posledních, řekněme pěti letech, nejspíše by se ani jedno z nich do top 5 nedostalo. Navíc doslova všechny desky, do kterých jsem loni vkládal naděje, mě více či méně zklamaly. Nechť je tedy rok 2018 nápravou.

Recenze

Algiers – The Underside of Power

26.8.2017 Zajus Napsat komentář

Země: USA
Žánr: post-punk
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Matador Records

Tracklist:
01. Cry of the Martyrs
02. The Underside of Power
03. Death March
04. A Murmur. A Sign.
05. MMe Rieux
06. Cleveland
07. Animals
08. Plague Years
09. Hymn of an Average Man
10. Bury Me Standing
11. The Cycle/The Spiral: Time to Go Down Slowly

Hrací doba: 44:24

Odkazy:
web / facebook / twitter

Američtí Algiers způsobili na alternativní hudební scéně solidní poprask už svým eponymním debutem. Inteligentní hudba, hluboko ve svých principech propojující atmosféru Joy Division, tepající elektroniku a gospel, to vše halící do nadčasové tématiky boje o emancipaci, musela zaujmout (a také zaujala) mnohé. Sám jsem si poslech „Algiers“ náležitě užil, ovšem o bezchybnosti bych si mluvit netroufl. Album trápila mírná nevyrovnanost a chyběly zapamatovatelné melodie. Některé hitovky jako třeba politicky nabitou „Irony. Utility. Pretext.“ či energickou „Black Eunuch“ si rád připomínám do dnes. Na jiné položky tracklistu si však vzpomenu jen těžko.

Druhé album tedy mělo za úkol potvrdit potenciál kapely a rovnou pro začátek si troufnu říci, že přesně to udělalo. Přitom z prvních náznaků jsem měl obavu, zda se Algiers nevydali příliš komerčním směrem. Titulní skladba a první vypuštěný singl se totiž zásadně vymyká tomu, co kapela prezentuje ve většině z ostatních jedenácti skladeb na „The Underside of Power“. Mocný refrén, který uvízne v paměti hned při prvním opakování, připomíná gospelové útoky debutové desky v odlehčené formě spíše než udušené výkřiky letošního alba. Přitom není titulní píseň špatná, naopak patří mezi nejsilnější položky tracklistu. Pokud však chcete vědět, o čem druhá deska Američanů doopravdy je, budete muset začít hezky od první skladby.

„Walk Like a Panther“ slouží jako ostrý úvod, v němž Franklin James Fisher spíše řve než zpívá. V průběhu celé kolekce je zřejmé, že je to právě Fisher, kdo druhému albu Algiers musel nejvíce obětovat. Ačkoli je jeho hlas v mixu překvapivě přidušený, je zřejmé, že do „The Underside of Power“ dal úplně vše, přestože písničky vyžadují o něco jiný vokální styl, než tomu bylo na debutu, a Fisher tak musel upozadit svůj typicky hluboko položený zpěv před mnohem ostřejším křikem, jež mu, zdá se mi, nesedí tak dobře. Když už dojde na klidný, téměř chlácholivý zpěv, je Fisher výborný jako obvykle, na jeho výkřiky jsem si musel chvíli zvykat a měl bych k němu několik výhrad. Jenže temné tóny a rychlá tempa „The Underside of Power“ by s jiným zpěvem asi nefungovaly, a Fisher tak svůj vokál perfektně přizpůsobil hudbě.

Instrumentálně Algiers dospěli a novinka tak zní, i přes solidní nános elektroniky téměř na každé melodii, spíše jako tvorba živé kapely než jako „výrobek“ několika programátorů. Živé nástroje jsou teď tím, na čem Algiers své kompozice staví, a elektronický povlak je jen třešničkou na dortu, který vše činí působivější, byť sám o sobě by mnohé nezmohl. „The Underside of Power“ tak občas posluchače utápí v hluku, jindy ho veze kosmickou lodí za pomocí syntezátorů s osmdesátkovým nádechem, aby ho po chvíli z bluesové deprese vytáhlo pomocí krásných vokálních melodií a energické rytmické sekce. V první řadě však vše funguje velice pěkně pohromadě, možná i díky specifickému, mírně zahuhlanému zvuku, jenž celou desku provází.

Z jednotlivých stop stojí za vypíchnutí třeba hned druhá „Cry of the Martyrs“, která má podle Algiers evokovat folkovou skladbu, již v předvečer bitvy zpívají vojáci předem poražené strany, a přesně tak funguje. „Death March“ svým dlouhým instrumentálním závěrem působí až hypnoticky, zatímco „MMe Rieux“ posluchače příjemně naladí pomocí klidného piana a skvělého zpěvu. Ostrá „Animals“ staví na řezavé punkové kytaře, zatímco „Hymn for an Average Man“ dělá kouzla rytmickým opakováním primitivního motivu. Ambientní „Bury Me Standing“ je pak perfektním úvodem k závěrečné „The Cycle/The Spiral: Time to Go Down Slowly“, která je o něco pozitivnější a chytlavější než zbytek „The Underside of Power“, ovšem na závěr desky funguje perfektně.

„The Underside of Power“ není tím albem, jaké bych od Algiers čekal a v jaké jsem doufal, a to je nakonec nesmírně dobře. Je to totiž deska temnější a hůře čitelná, avšak pokud jí proniknete, projeví i své pozitivnější stránky, dokáže se s vámi propojit na mnohem hlubší úrovni a její účinky vydrží mnohem déle. Algiers jednoduše udělali velký krok do neznáma a je jen na vás, zda se je rozhodnete následovat.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – červen 2017

1.6.2017 Sicmaggot Komentáře: 3

Nejočekávanější desky měsíce:
Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him

H.:
1. Igorrr – Savage Sinusoid
2. In tormentata quiete – Finestatico
3. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Kaša:
1. Anathema – The Optimist
2. Jorn – Life on Death Road
3. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him

Zajus:
1. Swans – Deliquescence
2. Signor Benedick the Moor – Toybox
3. Algiers – The Underside of Power

Skvrn:
1. Marika Hackman – I’m Not Your Man
2. Orson Hentschel – Electric Stutter
3. Hidden Orchestra – Dawn Chorus

Onotius:
1. Broken Hope – Mutilated and Assimilated
2. Schammasch – The Maldoror Chants: Hermaphrodite
3. Merrimack – Omegaphilia

Metacyclosynchrotron:
1. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
2. Kafirun – Seance
3. Selbst – Selbst

Cnuk:
1. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him
2. Doyle – As We Die

Mythago:
1. Elder – Reflections of a Floating World
2. Adrift for Days – A Sleepless Grey

H.:

Červen bude zajímavou přehlídkou death metalu – jak těch známějších jmen, tak i méně nápadného podzemního hnusu. Asi tam budou i jiné pozornosti-hodné kousky, mě však v tomto ranku nejvíce láká australské peklo Impetuous Ritual se členy Portal nebo Grave Upheaval. Starší alba jsou zasraná bestialita, z níž by se většina průměrných metlošů asi rozbrečela, a myslím, že „Blight Upon Martyred Sentience“ laťku nesníží.

Přesto všechno jsou u mě Impetuous Ritual až na třetím místě. Druhý flek totiž patří Italům In tormentata quiete. Jejich tvorba vždy bývala velmi chytrá, podmanivá a plná nevšední atmosféry – a věřím a doufám, že něco podobného půjde říct i o novince „Finestatico“.

Shodou náhod i jméno posledního (respektive v pořadí prvního) interpreta začíná na písmeno I. Impetuous Ritual i In tormentata quiete se musejí sklonit před francouzským zvířetem Igorrrem, jehož produkci doufám uctívají všichni příznivci nezřízené avantgardy mezi vámi. Sice mi k jeho tvorbě příliš nesedí, aby byla vydávána u labelu jako Metal Blade, ani moc nevěřím, že by byly pokořeny dřívější majstrštyky, ale vůbec nepochybuji o tom, že to zas bude arci-šílenost. Však nic jiného ani nelze čekat od borce, jenž nechává svoje slepice hrát na piáno, haha.

Kaša:

Může si sice zdát, že červnové volby do pravidelného eintopfu jsou z mé strany prachobyčejné sázky na jistotu, které už nemůžou ničím překvapit, já se ovšem na níže uvedenou trojici novinek přesto zdravě těším. Začnu klasicky od bronzové příčky, již okupují Vallenfyre s jejich třetím albem „Fear Those Who Fear Him“. Pro jejich poctivou nálož death metalu s doomovými prvky mám slabost, a přestože jsem o tuhle kapelu zavadil až dost pozdě, tak se rychle zařadila mezi mé oblíbené sebranky, k jejichž výtvorům sahám, kdykoli mám na podobnou hudbu náladu. Třetí alba prý bývají přelomová, tak se nechme překvapit, s čím se Gregor Mackintosh tentokrát vytasí.

To Jørn Lande už nemá nikomu moc co dokazovat. Pozici pěvce se zlatem v hrdle pravidelně obhajuje s každým dalším albem, jež se svou kapelou Jorn vydává, takže nečekám v zásadě nic nového. Prostě klasická Jørnova porce hard rocku se vzletnými melodiemi a silným vokálem. Kvůli ničemu jiného jeho placky neposlouchám, protože hudebně je to pravidelně (až na pár vyloženě silných okamžiků) „jen“ solidní nadprůměr. Každopádně si „Life on Death Road“ poslechnu velmi rád.

Britská Anathema mě léta míjela, až jsem k ní před necelou dekádou přičichl a od té doby její kroky sleduji pravidelně. Nemůžu se prohlásit za skalního fanouška, ale jejich alba očekávám s napětím a „The Optimist“ nebude výjimkou. Navázat na povedeného předchůdce „Distant Satellites“ nebude zrovna jednoduché, protože před třemi lety měla Anathema opravdu skvělou formu. Očekávání jsou z mé strany pořád tak nějak střízlivá s nohama na zemi, ale na druhou stranu bych lhal, kdybych nepřiznal, že se těším. Ona totiž první ukázka jménem „Springfield“ není vůbec špatná.

Zajus:

Abych si ulehčil pravidelné psaní eintopfu, mám ve zvyku sbírat po celý měsíc všechna zajímavá alba, o jejichž vydání se doslechnu, a k velkému potěšení páně šéfredaktora vše spojit v jeden (jakžtakž) souvislý text tři minuty před jeho vydáním. Obvykle takový seznam čítá čtyři, pět alb, takže není zrovna těžké vybrat ta správná, jenže tentokrát je jejich počet dvojciferný a já se ne a ne rozmyslet, která jsou ta nejlákavější. Proto rovnou vyřadím ta, která jsou téměř sázkou na jistotu, a radši se zmíním o těch, jejichž volba není zrovna samozřejmá.

Na první místo spadají jednoznačně Swans se svým „Deliquescence“. Je sice nezvyklé do eintopfu vybírat koncertní album, jenže „Deliquescence“ obsahuje mimo jiné více než hodinu dosud nevydaného materiálu, nemluvě o tom, že Swans při živé prezentaci berou již vydané skladby spíše jako předlohu, na níž je třeba dále pracovat. „Deliquescence“ mi tak snad vynahradí loňský prošvihnutý koncert. Z úplně jiného soudku bude jistě „Toybox“ rappera, jenž se honosí jménem Signor Benedick the Moor. Ačkoli nejsem velikým fandou jeho předchozích řadových alb, nadšení z loňského EP „Maiden Voyage Suite“ dosud stále nevyprchává, a jestli si „Toybox“ udrží jeho vysokou úroveň, čemuž by mohla napomoci i krátká dvacetiminutová stopáž, mohlo by jít o uchazeče o hip-hopovou desku roku. Dovolím si přeskočit několik zajímavých rockových a metalových počinů a na poslední místo nominovat „The Underside of Power“, druhé album post-punkových Algiers. Ti na svém debutu dokázali moderně a vkusně oživit atmosféru Joy Division, a i když mělo jejich eponymní album své mouchy, tak nějak doufám, že novinka by je mohla vyhladit a ukázat, že Američané mají na to hrát v rámci žánru první ligu. Tak či onak, v červnu bude rozhodně co poslouchat.

Skvrn:

Červen vypadá jako přijatelný standard. Nenabízí nic zářného, ale zároveň říká, že ani kraj léta nebude o hudebních utrumech. Začněme dámou, Marikou Hackman, před dvěma lety plně debutující písničkářkou, minimálně hudebním projevem skromnou a subtilní. Základ byl na debutu důstojně položen, změn je ovšem třeba, zejména co do vyrovnanosti materiálu. Z britských ostrovů do Němec, za Orsonem Hentschelem a jeho setmělým post-industriálním světem. Přesvědčující prvky? Tóny minulé, ukázky nových a záštita Denovali. Trojici pak uzavřu jménem nejznámějším, desku vydávají Hidden Orchestra alias páření procházkové elektroniky a relaxačního jazzu. Možná se budu bavit, možná ne, spíš to však vidím na přihlížení jako doposud.

Onotius:

Červen tentokrát nabízí opravdu poctivou porci death metalu, z níž asi nejvíce stojí za zmínku nová deska Broken Hope. Ti před třemi lety přišli s povedenou comebackovou „Omen Of Disease“ a ukázali, že i bez přítomnosti bývalého vokalisty a zakládajícího člena Joe Ptaceka, který roku 2010 spáchal sebevraždu, jsou schopni nahrát silné album, jež disponuje vším, co má taková pořádná žánrová nahrávka mít – hutný zvuk, sehrané a propracované instrumentální pasáže a chorobnou atmosféru. Prvních zveřejněné skladby působí nadějně, tak jsem zvědav, jak si mě novinka získá jako celek.

Pokud jde o černěkovovou škatulku, tam rozhodně nevynechám novou placku tajemných Schammasch. K jejich trojalbu „Triangle“ jsem sice nějakou tu výhradu měl, ale pokud kapela tentokrát udrží své megalomanství na uzdě a upřednostní kvalitu nad kvantitou, mohla by z toho vzniknout skutečně vybroušená záležitost. V rámci žánru též nepohrdnu novým albem Merrimack, jejichž „The Acausal Mass“ vždy rád protočím, a to samé (a klidně něco navíc, hehe) čekám od novinky.

Metacyclosynchrotron:

V červnu vyjde nové album Impetuous Ritual, co víc bych mohl chtít? Třeba album Mare, haha. Od debutu „Relentless Execution of Ceremonial Excrescence“ kapelu uctívám víc než známějšího bratříčka Portal a nepochybuji, že „Blight Upon Martyred Sentience“ mě podobně jako předchozí alba rozmrdá na subatomární částice. Z toho důvodu jdou ostatní desky jinak slušně nabitého června mimo mne. Ale pokud bude čas a chuť, tak rád okoštuju dlouhohrající prvotiny venezuelských/chilských Selbst a kanadských Kafirun. Obě kapely hrají velice obstojný black metal ortodoxnějšího ražení a různé indicie, jako třeba zainteresované labely, ukázky a vůbec dřívější tvorba, naznačují, že by obě foramce mohly nabídnout něco zajímavého i pro náročnější, avšak stále „trve“ posluchače.

Cnuk:

Z chystaných alb na měsíc červen mě zaujala dvě. Tím prvním je „Fear Those Who Fear Him“ od Vallenfyre. Jejich předchozí dvě řadovky byly skvělým revivalem death / doom metalu, a přestože borci jsou z Británie, kde kdo by jim přisuzoval za domovinu Švédsko. Samozřejmě narážím na zvuk kapely, který v sobě má ony kytary ostré jako pilu. Doufám, že novinka nebude o nic horší než minulá tvorba a skupinu posune třeba zase trochu někam jinam. S poslední deskou lehce opustili doomovou stránku věci a spíše to valili v klasickém deathmetalovém stylu, takže uvidíme, kudy povedou kroky Vallenfyre dál.

Druhým albem budiž Doyle s novinkou „As We Die“. Kapela Doyle svým názvem reflektuje Doylea Wolfganga von Frankensteina, tedy kytaristu legendárních Misfits. Debut jeho kapely vyšel v roce 2013 a příjemně překvapil. Rád a poměrně často se k němu vracím. Stylově jsou tvrdší, vlastně je to metal, přičemž punk nešel zcela stranou. Na YouTube je možné zhlédnout videoklip ke skladbě „Run for Your Life“, z něhož je zřejmé, že se pojede ve stejných kolejích. Zajímavá bude také možnost srovnání aktuální formy s dalším členem Misfits, Danzigem, jemuž vyšla placka koncem minulého měsíce. Mým skromným tipem je, že mu Doyle nakope řiť.

Mythago:

V červnu se sice dočkáme mnohých slavných skupin, abych byl ale upřímný, ani jedna z nich mě moc nerajcuje. Můj zájem směřuje jinam, a to na stonerovou scénu, kde ční především dvě jména. Tím prvním a bezpochyby zásadnějším je Elder. Pokud jste tenhle název nikdy neslyšeli, vězte, že banda začínala poměrně klasickým, snad jen o něco melodičtějším stonerem, avšak jejich poslední zářez „Lore“ byl docela někde jinde. Posun k čistějšímu zvuku, progresivnějším postupům a daleko větší osobitosti (ačkoliv někdy lze zaslechnout Mastodon z období „Crack the Skye“) katapultoval tuhle kapelu na jednu z nejnadějnějších do budoucích let. Od „Reflections of a Floating World“ tak neočekávám nic míň než jednu z nejzajímavějších stoner desek tohoto roku a zároveň doufám, že si kapela zvládne udržet svou osobitost, a to i vůči svým předchozím nahrávkám.

Druhé jméno na seznamu, australští Adrift for Days, je naproti tomu daleko blíže klasickému stoner / doomu s těžkopádnými a hutnými kytarovými riffy a takovou mírou distortionu, až by se jím jeden zalkl. Jejich hudba však vyčnívá díky výraznému zaměření na doomové aspekty s velmi silnou a zapamatovatelnou atmosférou využívající mimo jiné prvky tradiční hudby Aboriginců. Ne každá kapela také dokáže posluchače udržet bdělého po dobu téměř hodiny a čtvrt, do které se vejde nanejvýše sedm skladeb. Zatím jediná ukázka „Feast of Fools“ ukazuje, že na „A Sleepless Grey“ bychom se měli těšit bezezbytku, a to pravděpodobně zatím v nejsurovější a nejvýrazněji sludgové poloze, v jaké Adrift for Days dosud byli.

Od hudebních fandů pro hudební fandy