Země: USA Žánr: sludge / metal Datum vydání: 27.5.2014 Label: Housecore Records Tracklist: 01. Agitation! Propaganda! 02. Trying to Crack the Hard Dollar 03. Parish Motel Sickness 04. Quitter’s Offensive 05. Nobody Told Me 06. Worthless Rescue 07. Framed to the Wall 08. Robitussin and Rejection 09. Flags and Cities Bound 10. Medicine Noose 11. The Age of Bootcamp Hodnocení: Kaša – 8,5/10 Atreides – 8/10 Průměrné hodnocení: 8,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Vrátit se na scénu po 14 letech s novým albem je docela ošidné, protože i když jsou fanoušci hladoví a jejich touha po nové hudbě je tak silná, že dokáže odpustit i nějaké menší neduhy, tak očekávání jsou zpravidla na sakra vysoké úrovni. Tím spíš, když se ta kapela jmenuje Eyehategod, jejíž předchozí čtveřice počinů je obecně považována za jedny z nejsilnějších alb svého žánru. Já osobně třeba Eyehategod ještě před nějakým měsícem v životě neslyšel, ale když už jsem se uvrtal k recenzi jejich eponymní studiovky, jíž se přízvisko návratová zcela určitě nevyhne, tak jsem si dal tu práci a předchozí tři alba si zběžně nastudoval (na debut holt nezbyl čas). A hádám, že jsem si zadělal na novou hudební lásku, protože jestli něco tvorbu Eyehategod (alespoň tu část, kterou jsem doposud slyšel) spojuje, tak je to nesporná kvalita.

Dovolím si tvrdit, že “Eyehategod” splňuje vysoká očekávání, která do páté řadovky těchto zámořských milovníků pomalých temp byla vkládána, a směle navazuje na dvě dekády staré klasiky. V téměř klasické sestavě se totiž podařilo nahustit do 40 minut prvotřídní materiál, jenž v sobě nese všechna poznávací znamení southern sludge metalu se špetkou doomu. A proč téměř klasická sestava? Krom stálic Jimmyho Bowera, Mikea Williamse, Briana Pattona a Garyho Madera (pro toho je to sice albový debut, ale oficiálně je v kapele už třináctým rokem) se Eyehategod představují s novicem Aaronem Hillem, jenž loni nahradil zesnulého bubeníka Joea LaCazeho, jehož některé party, které nahrál ještě před svou smrtí, se na albu prý objevily, ovšem zbytek nahrával jistý Billy Andreson, takže čert aby se v tom vyznal. Ale to není hlavní. Hlavní je, že “Eyehategod” dostává svému jménu, které asi už není nijak zvlášť představovat, protože věřím, že ne všichni jste takoví ignoranti jako já.

Od lousianského sludge nelze čekat žádné překvapení. Co si budeme nalhávat, kapely jako Crowbar, Down nebo právě Eyehategod položily jeho základy dost pevně a nemají důvod je samovolně opouštět. Eyehategod sází na špinavé, mnohdy ukrutně pomalé sabbatovské riffy, přesnou a nikam nepospíchající rytmiku, jíž velí dunivá basa, a charismatického zpěváka Mikea Williamse, který je nabroušený a přirozený zároveň. Každému slovu dodává obrovskou naléhavost a neklid, který místy hraničí až s agónií, protože jakmile ze sebe začne loudit urputné jekoty a výkřiky, tak zní jako zmučená zvěř a je to právě on, jehož výkon bych vyzdvihl nad ostatní. Ačkoli úplně fér to není, protože “Eyehategod” je zatraceně semknutá deska, která zní, jako by byla nahrána kapelou živě v jedné místnosti, kdy jeden doplňuje druhého a navzájem se nezastiňují.

Tento dojem pak naplno vynikne při úvodní rychlovce “Agitation! Propaganda!”, která nijak neskrývá poctivé hardcore punkové kořeny, protože to je šlupka jak bič a vůbec bych se nehněval, kdyby se takové vály na desku ještě jeden nebo dva vlezly. Krátké pasáže v “Framed to the Wall” už jsou na můj vkus málo, ale není nutno zoufat. Kvůli krátkým úderným flákům nikdo Eyehategod hledat nebude. Jádro nahrávky totiž tvoří pomalé až střednětempé skladby, které končí svou pouť někde mezi třetí a čtvrtou minutou a nedovolují tak nabýt dojmu, že jsou až přespříliš roztahané. Úvod většiny písní je jasný; krátké kytarové kvílivé vazbení a po chvilce nastoupí mocný kytarový riff, jenž má hlavní úlohu a dalo by se tak říct, že právě na něm celá daná píseň stojí a padá. No, spíš stojí. Ono totiž těch momentů, kdy se něco vyloženě nepovedlo, na “Eyehategod” moc není, takže krom nevýrazné “Robitussin and Rejection”, na níž je nejlepší úvodní minuta a půl, kdy se kapela brodí hustou bažinou, mě žádný další slabý článek řetězu o jedenácti částech nenapadá. A to je hodně dobrá vizitka.

Vrcholů je na druhou stranu nepočítaně a jen těžko se vybírá jejich malá část. Mně osobně se nejvíc zalíbila vypjatá “Parish Motel Sickness” s hutným sabbatovským riffem nebo “Nobody Told Me”, jejíž druhá polovina se zlomí v něco jako přímočarý blues hard rock, protože kytarový riff, jenž začíná někdy v půli třetí minuty, jako by vypadl z prvních alb Led Zeppelin. Již zmíněná “Framed to the Wall” potěší střídáním utahaných pasáží s kulometnou rychlovkou, jež zdobí první půli tohoto songu. Při prvním poslechu se první polovina alba může zdát poměrně nezáživná, protože všechny skladby jsou prakticky jedno a totéž, ale věřte, že jakmile dáte “Eyehategod” čas, tak se začnou rýsovat obrysy, které jste při letmém seznámení nemohli identifikovat, a nahrávka začne růst jako celek strmě vzhůru. Já sám měl zprvu při poslechu v hlavě pěkný guláš, ale stačilo pár dalších soustředěných poslechů a na stole mám aspiranta na největší překvapení letošního roku.

Úplně za závěr při výčtu skvělých momentů jsem si nemohl odpustit vyzdvihnout skvělou “Flags and Cities Bound”. Nejen svou sedmiminutovou stopáží vyčnívá na první pohled, ale oproti zbylým skladbám až experimentálním vzezřením, kdy si nemůžete být jistí, co se za chvíli přiřítí. Bude to neprostupná kytarová hradba, nebo neurčité hypnotické kvílení, které jen podtrhuje volnomyšlenkářskou atmosféru? Právě díky propojování jednotlivých ploch a nálad jsem si “Flags and Cities Bound” strašně oblíbil. Přestože její druhá polovina už je silně neurčitá a do regulérní písničkové struktury, která většinu skladeb spojuje, má dost daleko, tak je nutno brát ji jako součást celku a ne jako nějakou nataženou mezihru, která připravuje půdu pro závěrečnou dvojici v podání přímočaré “Medicine Noose” a “The Age of Bootcamp”.

Nevím, co víc dodat, abych se pouze směšně neopakoval. Eyehategod se svým eponymním albem rozhodně nic neuspěchali a připravili neuvěřitelně propracovanou nahrávku, která však nepůsobí přespříliš uměle a zachovává si pořádnou dávku animální přímočarosti. Ta možná není dávána tak na odiv, ale to je dáno spíš tím, jakou hudbu Eyehategod přijali již před léty za svou, protože za těmi utahanými tempy a zadumanými riffy se tento dojem snadno ztrácí. Pro mě osobně je “Eyehategod” obrovským překvapením a hlavně prostředníkem, díky němuž jsem konečně popadl rozum do hrsti a seznámil se s hudbou této legendy, za což jsem jedině rád, protože nechat si uniknout takový klenot amerického sludge… to by byl hřích.

Další názory:

Nová deska Eyehategod po 14 letech? Ještě když vydávají desku Down a Crowbar? No to mě štípni! I na zbylé dvě jména dojde, teď ale o Eyehategod. Jedni z fotrů sludge metalu si na tom stojí velice dobře. Z předchozí tvorby znám především poslední dvě alba “Confederacy of Ruined Lifes” a “Dopesick”, takže můžu porovnávat víceméně jen s nimi. Eyehategod naladili na poněkud techničtější notu, což v jejich podání znamená, že skladby jsou stále stejně nasrané a pekelně podladěné, především ale mnohem členitější a propracovanější. Vytrácejí se roztáhlé plochy plné kytarového bzučení, namísto nich tu je řada přechodů, rytmických změn a dalšího bordelu, což dělá tuhle titulku mnohem nestravitelnější než všechna ta nenávist, která doposud sžírá alba předchozí. Celá tahle animální zběsilost se mi náramně líbí, a to i přesto, že jsem se i po několika posleších do nahrávky pořádně nepoložil. “Eyehategod” tak ale odhaluje svoji mnohem rafinovanější stránku – s přitažlivostí černé díry vás ukove na 45 minut k reproduktorům a postupně vám odhaluje jednotlivé taje a vrstvy, které sahají snad až kamsi k zemskému jádru. Chtělo by se říct, že tohle je návrat na scénu se vším všudy, nicméně Eyehategod se nikdy v podstatě nerozpadli, takže nezbývá než prohlásit že po nějakých 14 letech je kapela ve velice dobré formě.
Atreides