Dantez:
1. Panzerfaust – Chapter II: Render Unto Eden
2. Selbst – Relatos de Angustia
3. Incantation – Sect of Vile Divinities
H.:
Číslem jedna pro srpen je docela jednoznačně Vassafor. Obal novinky „To the Death“ se mi sice příliš nelíbí, ale zkušenost s předešlými deskami byla moc dobrá na to, aby mě to odradilo. Novinku u se nějakou dobu snažím valit a z hudebního hlediska se zatím tváří slibně, ale cítím, že ještě potřebuju poslouchat dál. Tak či onak, minout byste to neměli.
„Ekpyrosis“ od britského projektu Decoherence mi zpočátku připadalo jako docela nenápadná a nijak zvláštní záležitost, ale postupně si mě ta deska získala. Na druhé album „Unitarity“ už se tedy vcelku těším a čekám od něj kvalitní poslech.
Určitě nebude radno minout ani „Tectonics“, první řadovku ukrajinského projektu Precambrian, jenž hudebně navazuje na black metal à la Hate Forest.
Metacyclosynchrotron:
Vassafor do třetice všeho zlého drhnou striktní riffovačku, kde se autor v kontextu svébytného, progresivního rukopisu hlásí k modlám archaického black / death metalu. „To the Death“ není jednoduchá nahrávka k vstřebání, ale dojem pozvolna roste. Faktem zůstává, že první dvě desky Vassafor jsou skvělé a prozatím neslyším důvod, proč by ta třetí měla být výjimkou.
Siege Column z New Jersey také hrají špinavý metal, co se vývojově zasekl v 80. letech, ale na rozdíl od Vassafor jejich novinka určitě nepředstavuje tak komplexní a náročnou porci prametalového umění. Vlivy jsou rozpoznatelné a Siege Column jsou archaičtí za každou cenu, možná až na úkor hudby samotné. Každopádně těch pár poslechů „Darkside Legions“ bylo prozatím mimořádně výživných a jsem přesvědčen, že oldschool maniaci tady nemůžou šlápnout vedle.
Srovnatelnou muziku hrají i polští Goat Tyrant. „Into the Greater Chasm“ se zdá jako nejméně zajímavá nahrávka ze tří uvedených, ale o to víc může překvapit. Kapela existuje už dvacet let, od prvního dema uběhlo roků šestnáct, ale k dlouhému debutu se tvůrčí duo dokopalo až teď, což přisuzuji dlouholetému, selektivnímu střádání riffů a pečlivému skládání, kde není prostor pro vatu. Skladby na splitkách s Cultes des ghoules a Doombringer mi svého času nakopaly prdel a vypuštěná ukázka potvrzuje tezi uvedenou v předchozím souvětí. Těším se.
Cnuk:
Srpen mi nepřipadá kdovíjak nabouchaný, ale alespoň dvě desky vyhrabu. Tou první je pravověrné smrtící řezivo v podobě „Mortal“, nové placky od Necrot. Staroškolského death metalu není nikdy dost a Necrot patří v tomto ranku k těm lepším. Minulé „Blood Offerings“ mělo své mouchy, ale myslím, že je v silách této smečky nedostatky vyladit, takže proč ne právě s „Mortal“, když má navíc tak super námět na obalu.
Želízko v ohni vidím v kapele Precambrian. Poslech EPček mě moc nenadchl, avšak surovost ukázky „Cryogenian“ z chystané desky „Tectonics“ zní nadějně. Zároveň se mi líbí koncept, kterým se tato kapela ubírá, a jisté plus pro mě spočívá také v tom, že to zřejmě bude dostatečně vzdálené Drudkh, odkud členové Precambrian pochází. Jsem zvědav.
Dantez:
V srpnu uzří světlo světa druhá část tetralogie, „Chapter II: Render Unto Eden“ od Panzerfaust. Zvuková a tematická návaznost na „War, Horrid War“ je tedy jasná a z pár prvních poslechů můžu potvrdit, že si Kanaďané drží i kvalitu a lehce dotahují muzikální svébytnost.
Zvědavý jsem i na nové Selbst, kteří se doteď motali v odzkoušených konturách orthodox-blackmetalového zvuku. Zveřejněné tracky nicméně prozrazují, že by „Relatos de Angustia“ mohla představit specifičtější ksicht, takže poslech minimálně za zvážení stojí.
„Profane Nexus“, poslední deska od Incantation, sklidila převážně vlažné recenze. Mě však bavila docela dost, a proto ohledně protočení „Sect of Vile Divinites“ moc váhat nebudu. Zvolená produkce působí sice trochu z hoven, ale věřím, že to dědci vyváží patřičně zetlelým songwritingem.
Datum: 7.8.2019 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Antelogos, Coven, Eyehategod, Incantation, Slapshot, The Arson Project
Pobodání od čtyř druhů hmyzu, spaní na vyjebaných hrbolech, abúzus kofeinu v různých formách a stále rostoucí nenávist vůči lidem v davu s cigárama. I tak by se dal shrnout můj letošní Brutal Assault. Byl jsem už smířený, že se na 24. ročník nepodívám. Tři dny před začátkem nicméně získávám nečekanou šanci se zúčastnit. Kývnu, v práci okecávám fakt, že zaskakuju za dva lidi, co už jsou na dovolené, na poslední chvíli balím jen to nejpotřebnější a ve středu před osmou ráno vyrážím. A teď, když máme lamentace ze stolu, můžeme přejít k muzice.
Do pevnosti dorážím po druhé, tedy na čas, kdy mají začít hrát Slapshot. Nejsem hácéčkář, ale podle pár tracků a záznamů jsem věděl, že zrovna tihle fotři z Bostonu to rozjebat umí. Navíc mě zajímalo, zda frontman Jack Kelly vytáhne svůj kultovní trademark a rozsekne si mikrofonem čelo. Netrvalo to dlouho a stalo se; vlastně ne tak úplně. Mikrofon k úkonu úplně neslouží, a tak Kelly bere za nejbližší stojan, kterým dílo dokončuje. Zbytku koncertu proto vévodí monumentálně krví zbrocená držka, která do davu nekompromisně štěká nasrané texty přes ten nejpřímočařejší hardcore. Za mě na start úplně v pořádku – dokonce jsem neodolal a na „I Told You So“ jsem se taky několikrát protočil v circle pitu.
Několik minut poté ve stanu na Obscure Stage začíná švédský mlýnek The Arson Project. S kapelou nejsem obeznámen, ale kámoš lobuje, a tak teda vyrážím víceméně na blind. Odsýpalo jim to solidně. Nejvíce mě však bavily momenty, ve kterých grindové rubanice prokládalo sludgeové bahno, které trestalo docela tvrdě. Formálně vlastně vše v pořádku, ale v celkovém ohledu šlo o jeden z těch zapomenutelnějších koncertů festivalu.
Po necelých třech hodinách se vracím pod stejnou stage, kde to má prodchnout miazmou americký kult Incantation. Kapela slaví třicet let existence a na tuto počest prokládá setlist i nejstaršími kusy. Většinou jde o bezhlavý dřevní bordel. Osobně se ale přikláním k té bahenní, death/doomové poloze, a tak si nejvíce užívám věci jako „Ibex Moon“ nebo „Carrion Prophecy“. Zvuk je ucházející. Odehráno je vše standardně kvalitně. Incantation jsem měl tu čest vidět už třikrát, a i když bych toto vystoupení asi umístil na poslední příčku, tak to pořád bylo fajn.
U pódia po Incantation zůstávám, protože na řadu mají přijít Eyehategod – jeden z mých osobních headlinerů letoška. V momentě, kdy kapela vyleze na stage jsem lehce zaražen. Chybí totiž jedna kytara. Po prvních tónech „Lack of Almost Everything“ každopádně zjišťuji, že to takový problém nebude. Basa je hutná a průrazná jak hovado, Jimmy Bower drhne ty hnusné, bluesem načichlé riffy s neobyčejnou lehkostí a Mike IX se tradičně krčí za stojanem na mikrofon, zpoza kterého to odblejvá na jedničku. Druhé překvapení přichází s odezvou publika. Představoval jsem si, že při prvních žluklých tónech se všichni schoulí na zem do klubíčka a dobrovolně se pomočí. Kdepak. Vepředu se to mlátilo poměrně tvrdě. Vrchol násilí nadešel s punkovou „Agitation! Propaganda!“. Poté už vše dojelo na vlně ověřených bomb. Nechyběly klasiky jako „Sister Fucker“, „Blank“ nebo „New Orleans Is the New Vietnam“, která mě osobně potěšila nejvíce. Eyehategod to odjebali bez škobrtnutí. Jak z davu, tak z kapely smrděl entuziasmus a zápal, který stvrzovala občasná vzájemná výměna fakací, ale i srdíček. Zvuk mohl trestat možná ještě o kousek více, ale nešlo o nic, co by mi koncert nějak zkurvilo, takže skvost.
Po koncertě Mike vyzývá dav, aby zůstali na Prong, kteří hrají hned po nich. Na to mu mrdám a přesouvám se na ambient stage, kde mají rozjet svou luciferiánskou mši Antelogos. Uskupení jsem si zběžně sjel před festivalem a neznělo to zle. Víceméně jde o atmosférické hlukové plochy jako od labelu Cryo Chamber prokládané satanistickými chvalozpěvy. V mlze utopené pódium s obligátní vlajkou s bafometem vepředu vítá čtyři kutny; jedna z nich stojí za krabičkama, ty ostatní před mikrofony. Těsně před nimi uskupení doprovází ještě dvě děvčata v kapucích. Jedna z nich vykuřuje prostory kadidlem v otevřené lebce, druhá přijímá od kutny z pódia rituální kalich, ze kterého dává napít nahodilým šťastlivcům z publika. Celý tenhle tyjátr je vlastně v závěru působivější než hudba samotná. Ze začátku je to zvukově docela impozantní. Po chvíli to však ztrácí na atraktivitě a celý akt pouze omílá na začátku předhozenou formuli. Potěší tak už jen periodické davové vykřikování Hail Lucifer.
Po druhém vzdání holdu padlému andělovi se přesouvám na Coven. S katalogem kapely nejsem téměř vůbec seznámen. Jsem si nicméně vědom jejich relevance v obecném hudebním kontextu. To je poměrně důležité. Čistě hudebně totiž Coven nedávají v soupisce Brutal Assaultu zas takový smysl. Jde vlastně o poměrně tradiční psychedelický rock v duchu The Doors ze sedmdesátek, který se vymezuje okultní tématikou. To ostatně jde vidět na pódiu hned v prvních vteřinách, kdy se zpěvačka Jinx Dawson nechává dopravit na pódium v rakvi. Zvuk je v pořádku, všechno jde slyšet dobře a s ohledem na žánr a dobu vydání to má docela i koule. Skupině to hraje na výbornou. Nejpoutavějším prvkem je každopádně Jinx Dawson, která kromě bezchybných vokálů a maniakálního smíchu prokládá show nejrůznějšími proprietami. V rukou se jí střídá lebka se svíčkou, na hlavě jí rotují nejrůznější druhy masek. Díky toho člověk nabývá dojmu, jako by čuměl na film od studia Hammer. Všehovšudy super show a logisticky padnoucí uvolnění od jinak permanentního bordelu a hnusu.
Po Coven každopádně těžce dojíždím na únavu. Dochází mi, že jsem celý den absolvoval bez kafe, a zároveň si uvědomuji potenciální závislost na kofeinu. Procházím kolem začínajících Hypocrisy a jdu chrápat.
Povinností číslo jedna v březnu jsou Sunn O))). Jejich poslední samostatný koncert u nás jsem úspěšně projebal a na Brutal Assault už dávno nejezdím, takže je uvidím prvně. Ale o to víc se těším. Chci krvácení uší, jinak nehraju!
Pro příznivce black metalu bude tenhle měsíc asi nejzajímavější sešlost Acherontas, Inferno a Djevelkult v Praze. Pro mě se nejedná o koncert, který bych nemohl minout, ale minimálně o něm budu uvažovat. Uvidím spíš dle aktuální situace. Pokud se ale nedosere zvuk, jak se na Nové Chmelnici občas stává, tak určitě o zklamání nepůjde, protože Acherontas i Inferno jsou živě docela záruka.
Docela by mě zajímalo i sólové vystoupení Dylana Carlsona z Earth. To se mělo odehrát už loni, ale nakonec došlo k odkladu. Tentokrát už snad akce proběhne… což je vlastně asi dostatečná pozvánka, poněvadž jméno formátu Carlsona snad netřeba blíže představovat.
Metacyclosynchrotron:
Acherontas mě sice před pár měsíci na Slovensku moc nezaujali (měli v piči zvuk), ale myslím, že zkazky o jejich silných koncertech nejsou jen kompletně vyfabrikované „cool-occult“ ližprdelisty z Instagramu. Poslední deska „Faustian Ethos“ navíc nebyla vůbec špatná. Norové Djevelkult můžou být taky dost dobří, ale pravděpodobně obě kapely předčí Inferno, protože loni byli v zatraceně silné koncertní formě, a to rozhodně netvrdím jen z nějakého kamarádství. Doufám ale, že Inferno aspoň na turné trochu obmění setlist, ať nehrají to samé co loni v březnu s IXXI a The Stone.
Být v Praze o den dřív, tak bych si i zašel na mistry nesvatého death metalu Incantation, kterým budou předskakovat Defeated Sanity a Skinned. Mimochodem 25. se McEntee a spol. zastaví i v Bratislavě, kde zas budou s Rotten Sound a Defeated Sanity.
A nakonec je dost možné, že Gaahls Wyrd budou druhého na Chmelnici hrát skladby Trelldom, což je alespoň pro mě VELKÁ věc, která by mohla stát za vidění. I když teda nevím, zda by mi to stálo i za AIDS z Uady a Tribulation…
Jinak koncerty výše jen doporučuju, nebudu mít v březnu čas na to se jebat do Cajzlu, tak reporty (alespoň ode mě) nečekejte.
Cnuk:
Z březnových koncertů na naší půdě mě nejvíce zaujalo vystoupení Tribulation v Nové Chmelnici. Sice jsem měl už pár příležitostí tuto skupinu někde vidět, ale nikdy k tomu nedošlo a vše nasvědčuje tomu, že mi to nevyjde ani nyní. Navíc zde budou také Uada a Gaahls Wyrd. Ten mě nezajímá, ale od prvně jmenovaných bych si sliboval dobrý zážitek.
Jako doporučení berte pražské koncerty Pestilence v Rock Café a Incantation na Nové Chmelnici. Obě kapely jsem minulý rok viděl a hraje jim to skvěle. V případě, že najde čas a peníze, budiž tyto dva koncerty tipem na kvalitní kulturní večer.
Onotius: Má poslední plavba po vlnách festivalové brutality začíná u břehů Francie, a to pod vedením kytarou opásaného growlera JB Le Baila a ve společnosti jeho posádky. Mám na mysli samozřejmě black/deathové Svart Crown, na něž jsem se velmi těšil. A má očekávání nepřišla vniveč. Navzdory relativně brzkým odpoledním hodinám a nyní už opět zářícímu slunku spouští svou muziku snoubící v sobě temnotu, agresi i instrumentální preciznost a stačí chvilka, aby člověk hltal každý tón. Nový bubeník Kevin Paradis je výtečný. I ony rozpačitější momenty z letošní „Abreaction“ vyznívají slušně, když dojde na to nejlepší z „Profane“, není co řešit. Ať už tedy kapela tématicky bloudí kolem voodoo či se brodí v temnotě a dekadenci, posluchač se baví. Jediná výtka tedy padá na délku vystoupení – půlhodinka je uboze málo, zvlášť při tak elektrizujícím vystoupení, jaké Francouzi předvedli.
Onotius: Na vedlejší progresivce SikTh se zprvu přesouvám spíše ze setrvačnosti, ale nakonec se též velmi bavím. Za zvuků technicky vypiplané muziky kořeněné zpěvy dvou vokalistů se rozjíždí pohodový mosh. Oproti studiovkám působí kapela až nečekaně úderně, trochu víc nu-metalově, což světe div se vůbec nevadí. Osobně bych trochu lépe vytáhnul kytary, ale to je detail. Hlavní byla energie a té se mi dostávalo plno.
Cnuk: Poslední den mě láká hlavně svým odpoledním programem. Ve tři hodiny jsem připraven na thrashery Artillery. Přiznám se, že jsem je několik posledních roků nesledoval, a tak nemám moc přehled, kdo to na pódiu vlastně pobíhá, ale změny musely nastat pořádné. Tuším, že z původní sestavy je tam snad jen kytarista Michael Stützer. I tak je to povedený odpolední set, kde se zpěvák snaží, seč mu síly stačí, až nakonec přeleze plot a zpívá mezi námi.
Cnuk: Ihned poté začínají na vedlejším pódiu Prong. Kapela s jasným rukopisem a tahounem Tommym Victorem odvádí dobrou práci a hraje všechny zásadní kusy včetně jedné novinky, „Divide and Conquer“. Škoda, že mají tak brzký čas, více by jim slušelo, ba si dokonce zasloužili večerní prostor. Prong jsou rozhodně koncertní kapelou, s jejich vystoupením jsem spokojený. „Zatímco ona spí“, já procházím areál a pomalu se vracím zkouknout Decapitated. Tito Poláci mají v posledních letech vybudovanou poměrně silnou pozici a také živě zní přesvědčivě, avšak nemohu říci, že bych se bavil po celou dobu. Některé skladby jsou vyloženě nudné, jiné zase skutečně dobré s několika chytlavými momenty. Nakonec je z toho takový příjemný průměr.
Onotius: Co se týče dojmů z dvojice Prong a Decapitated, mám to opačně jak kolega. Prong sice papírově měli vlastně všechno, co měli mít, jenomže pocitově mi něco chybělo. A to se snažili zaujmout fanoušky jak mohli – koneckonců koho nezaujaly ony žonglérské kousky s paličkou, ať hodí kamenem. Jenomže i přesto na mě show působila tak nějak strojeně. Naopak Decapitated rychle strhli a jednoduše pobavili. Viděl jsem je podruhé a opět šlo o vybroušený nářez s nezanedbatelnou dávkou elánu opatřený solidním zvukem. Kotle a stagediving samozřejmostí.
Cnuk: Po šesté hodině nastává rozhodování – Oathbreaker, nebo Mantar? Nakonec vyhrávají Mantar, přeci jenom jsem jim naživo věřil víc. No, a vyklubalo se z toho festivalové překvapení číslo tři. Bubeník Erinc a kytarista Hanno měli své posty umístěny proti sobě, kolmo k publiku, což působilo sympaticky a po těch pěti dnech také originálně. Mantar si svoji hudbu nijak nekomplikují, ale s o to větší intenzitou to do vás hrnou. Malé pódium jim sedí a hitovku „Era Borealis“ už zpívá celý stan. Jestli se na Brutal Assault někdy vrátí, já určitě chybět nebudu.
Skvrn: Já volím přesně naopak. Na velkém pódiu sice klubově znějícím Oathbreaker hrozí utopení, ale jdu to zkusit, Mantar někdy příště. Začátek setu napovídá o dalším průběhu mile i nemile – post-black s uřvanou i křehkou dámou, novinka „Rheia“, ale taky gestikulace kytaristy, aby se s tím zvukem něco dělalo. Sakrapráce. Super kytary, instrumentálky jak z desky, ale zpěvačka Caro si může řvát jak chce, stejnak ji nikdo neuslyší. Až kolem poloviny setu je jasné, že takhle to asi není úplně ono, a se zvukem se hne. Od té chvíle výborná věc nejen na zpříjemnění posledního z plonkových odpolední.
Onotius:Oathbreaker hrají atmosferické intro „10:56“, zatímco uniformovaná partička přede mnou se vesele přiopile vybavuje dál, jako by se nechumelilo. O co jde, muzika se přece dá poslouchat i zády k pódiu, ne? Však on se soustředěný poslech přeceňuje, kecy zlitých kámošů jsou stejně lepší. Achjo. Zvlášť, když zpěvaččin hlas bůhvíjak nevyniká. „Second Son of R.“ má potenciál atmosféru strhnout – kytary jsou celkem pěkně čitelné a oslnivá Caro svou roli neskutečně prožívá, jenže šumavská legie přede mnou se zmůže na pár minut házení paroháčů a posléze na to, aby se triumfálně vrátila k popíjení piva a halasnému klábosení. Ne, na to nemám, říkám si v duchu, a přesouvám se. Bude to tu lepší? Před obličejem mi někdo začíná třást gumovou atrapou pánského přirození. Na pařba-grindu ok, ale na specifickém melancholickém post-blacku? Až třetí přesun mě dostane na místo, kde nemám chuť vraždit. To se ale už set přehoupl do druhé půlky. Vystoupení vrcholí s „Glimpse of the Unseen“, kdy Caro hypnotizovaně klečí na kolenou.
Cnuk: Z Mantar spěchám zpět dopředu, abych stihl kultovku Demolition Hammer. Říkám si, hlavně ať je to stejnej masakr jako na albech. A byl. Koncert byl vlastně ještě lepší, než jsem čekal. Tu nekompromisnost mají i v pokročilém věku a po dlouholeté pauze. Taková „.44 Caliber Brain Surgery“ stále dokáže bez problémů rozcupovat kdejakej black či death metal. Je to jeden nářez za druhým, jednoduše skvělé, návrat vyrovnávající se hlavním lákadlům festivalu.
Skvrn: Za Zhrine mířím na orientální pódium. Vlastně těžko říct, proč zrovna tam, proč Island a orientálno, snad ty šikmější oči frontmana Steingrímssona, ale z hlediska zvukového nakonec jedině dobře – na zdmi sevřeném plácku to máme i tentokrát bez přeřvání, bez kopanců do ucha, se všemi potřebnými detaily. Hraje se z debutu „Unortheta“ alias podařené death/blackové desky se spoustou disonance i klidu, který není pouze místem k vychladnutí. Bicí jen nesypou, ale taky uvažují. Kytary občas spadnou až příliš do moderní disonantní jistoty, jenže spousta podařených momentů velí jasně: dnes prosím neřešit. Kolik lepších blacků jste letos v Josefově slyšeli?
Onotius:Tiamat nakonec padli za oběť hladu, tudíž o opilé ostudě se dozvídám až zpětně z doslechu a videozáznamů. Nadějné islandské Zhrine si ale ujít nenechám, dokonce jsem u Oriental Stage s dostatečným předstihem, abych ukořistil slušné místo ve třetí řadě. Kapela si nepotrpí na přílišné serepetičky, zkrátka v tmavém civilním odění vkročí na pódium a spustí otvírák své debutové desky „Unortheta“ zvaný „Utopian Warfare“. A již zde je jasné, že set chytne za pačesy a nepustí. Skvělý a nepřehulený (!) zvuk, intimnější prostor krásně padnoucí k atmosféře muziky. A tak zatímco někteří juchají na Architects či Vallenfyre, já jsem za svou volbu rád. Na kolegovu řečnickou otázku totiž s klidem odpovím – věru málo!
Cnuk: Se setměním přichází také útlum v programu, kdy se na hlavních pódiích již nevyskytuje žádné těleso žádající moji pozornost. Pomalu se tak přesouvám dozadu, kde se chystají Britové Vallenfyre. Setlist mají postavený především na novinkovém albu „Fear Those Who Fear Him“, ale zaznívají i mně lépe známé starší kusy. Hlavním negativem je zvuk, který je tak přehulený, až mám problém poznat, co se zrovna hraje. To je pak docela problém. Prezentace samotné kapely je zajímavá, a přitom jednoduchá, jak řekl sám zpěvák Gregor Mackintosh – světla jen zezadu a vpředu hodně mlhy. Takže je nikdo pořádně nevidíme (přestože to osvětlovač k nelibosti kapely občas udělal po svém), ale atmosféru to rozhodně má.
Skvrn: Na KAL Stagi začínají Troum, legendární darkambientní těleso. Trpělivé budování tajemné ambientní plochy, elektronické hrátky s perkusemi, kytarou. A „calm stage“. Ambient jako podkres, sál jako zotavovna, výbavovna, výkuřovna, nedůstojné prostředí. Absence tolerance a elementární slušnosti vůči vystupujícím. Neříká se mi to snadno, ale za takových podmínek tiché kapely nevozit. Smutný obrázek, odcházím. Víc než kdy jindy potřebuju Devina, mimozemšťanskou pleš do nepohody. Dorážím a je to nářez, stejně jako před třemi roky. Parádní popiny, parádní progy, parádní frontmanství. Devin potřebuje velká pódia a ta potřebují zas jeho. Symbióza i letos zafungovala.
Cnuk: Jelikož jsem kvůli bouřce přišel o Incantation v pátek, dávám si je nyní, na malém orientálním pódiu mezi hradbami. Dozvídám se, že mají připravený speciální set (vůbec poprvé v kapelní historii) postavený čistě na doomových věcech. Mám obavy, ale je to v pohodě. Ony i některé doomové skladby občas Incantation ujedou k jejich přirozeným deathmetalovým rubanicím, takže jsem vlastně dostal i ty „klasické“ Incantation.
Onotius: Protože Devina jsem už letos viděl a Incantation prohráli hod mincí, vydávám pod střechu na norské Tsjuder. Ti jsou černočerným satanistickým klystýrem, který sice řádně řeže ale v sobotním provedení mě nějak ne a ne strhnout. Jejich ortodoxní strojenost je po Zhrine jen takovým formálním návratem k tradicionalismu. Nemůžu říct, že bych se zrovna nudil, ale klasicky drtícího zvuku jsem v danou chvíli přesycen.
Onotius: Black metalu jako takového ale ne, zvlášť pak, když má přijít v tak svébytné podobě, jak to dělá jedině polská Furia. Jejich loňské „Księżyc milczy luty“ jsem točil celkem hojně, tudíž je celkem potěšující, že celá druhá půlka setu je věnována právě téhle desce. Začíná se „Opętaniec“ z tři roky staré „Nocel“, dále zazní i například bezejmenný song z „Grudzień za grudniem“. Největší atmosféru v mých očích ale vydoluje právě fanstastický otvírák novinky „Za ćmą, w dym“, jehož postem načichlé elementy dostávají naživo pamětihodný odér. Výtečné vystoupení!
Skvrn: Sobota je království blacku a trůny musí být rovnou dva. Tam, kde měli po festivalu sedět Emperor s Mayhem, teď trůní Zhrine a Furia, ta slezská špína se syrovým, přesto osobitým a neopisujícím stylem. I naživo se hraje bez zápachu trendů, s přesahem, který směřuje jinam než cestou obligátního koketování s post-žánry. Rytmicky občas zvláštně humpoláčtí, ale přitom nezábavoví a neprvoplánoví. Dřevně blackoví, přesto nečistokrevní. Skvěle.
Cnuk: Vracím se k hlavním pódiím a zjišťuji, že bude začínat Amorphis a hned po nich Mayhem. Rozhoduji se počkat na Mayhem a uzavřít s nimi celý letošní Brutal Assault. To tedy znamená přečkat Amorphis. Říkám si, že to třeba nebude špatné, ale po chvíli jsou pro mě nutným zlem. Nepřimělo mě to odejít, avšak má pozornost se s každou další ucajdanou melodií snižovala. Nakonec to tedy probíhalo, jak jsem čekal a v čím dál nepříjemnější zimě jsem vyhlížel Mayhem.
Cnuk: Půl hodiny po půlnoci začínají Norové přehrávat klasiku „De mysteriis dom Sathanas“, hezky komplet od začátku do konce. Všichni jsou zahaleni v kápích, spousta tajemna, žádné promluvy mezi skladbami, Attila Csihar si hledí především svých rekvizit, přičemž nezapomíná jednotlivě spoluhráčům kápě snímat, na pozadí katedrála v Trondheimu, prostě hezké divadlo. Přesto se mi minulý koncert Mayhem na Brutalu, kdy se jednalo o klasický „best of“ setlist, líbil o něco víc. I tak opět zážitek a vydařené zakončení posledního festivalového dne.
Onotius: Slovutní Mayhem a jejich kultovní debutovka z devadesátého čtvrtého mě v dané konstelaci příliš neokouzluje. Jsem ještě odrovnán ze skvělých současných blacků, zatímco klasikům ten návrat v čase nějak nevěřím. Možná je to únavou, možná zahuhlaným zvukem, který by se hodil k „Ordo ad Chao“, ne však k „De mysteriis dom Sathanas“, ale Mayhem mě tentokrát nějak nebavili. Souhlasím s kolegou, před dvěma lety byli lepší. Velkou část setu tedy sleduji ze sedu od vedlejší stage, kde se chystají Monolithe.
Onotius: Z těch by se dalo vyždímat i víc. Namísto naprosté pohltivé doomové tryzny je třeba se spokojit s důstojným, avšak nepříliš vyčnívajícím setem. I tak jsou ale takovou pěknou tečkou za tím naším festivalem.
Skvrn: Na Mayhem po Furii nijak nespěchám, na náměstí je plno a nějak mě to divadýlko ani nepřitahuje, abych hledal solidnější místo. A tak koukám na obrazovku, zjišťuji, kolik promilí dneska Necrobutcher pod maskovacím úborem skrývá, a vyčkávám na poslední koncert velkých stagí. V momentě, kdy Atilla dočaruje, už nezbývá než celý ročník pomalu pohřbít. Funerální doom Monolithe. Na deskách hezky prokomponovaný, naživo v tom zvuku spíš přešlapující a nevyzdvihující vrcholy. Při smyslech mě drží klávesy a myšlenka, že bude konec. Pokoncertní procházka mezi stánky i lidmi v rozkladu mi dává záhy za pravdu. Zvuky nepovinného odpípnutí ze sentimentu ještě víc.
Incantation streamují první song ze svého nadcházejícího alba „Profane Nexus“, které vyjde 10. srpna. „Rites of the Locust“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.
H.:
Urputné koncertní tempo pokračuje i v dubnu – bohudík proto, že je kam chodit a že má toho člověk hodně na výběr, a bohužel proto, že peněženka brečí, úpí a prosí o milost. Nicméně, nedá se svítit, i tento měsíc bude portmonka trpět. A hlavní tahák je jasný – Primordial. Nebo ještě lépe řečeno: Primordial v klubu. Konečně, ty vole! Irští bardi tu mnoho let hrávali pouze na festivalech pod širým nebem, půlhodinky a krátce po obědě za světla. Když ještě pršelo, tak se to dalo, ale plná palba slunečního svitu a horka irské zasmušilosti nepřejí. Naštěstí se dlouholeté přání konečně vyplní 24. dubna, a aby to zadostiučinění bylo ještě větší, Irové s sebou přivezou i islandské peklo Svartidauði. A tomu nejde říct ne.
Ještě o něco dřív se v tom samém klubu, tedy na Nové Chmelnici, odehraje další hodně zajímavý koncert. I původem australská black/thrashová kultovka Deströyer 666 je solidní tahák, takže ani tady není moc co řešit. Tím spíš, že i K. K. Warslut a jeho parta si povezou nadmíru zajímavý support – švýcarskou vycházející hvězdu okultního black / death metalu Bölzer a experimentální zlovůli v podání švédského projektu Trepaneringsritualen. Neber to!
Atreides:
V dubnu je vcelku jasné, kam se půjde. Na konci dubna zasáhne Chmelnici nedělní mše, jež příchozím vmete do tváře výsledky irského hladomoru, trýzně a deprese. Zkrátka, Primordial se v tomhle koutě světa konečně ukáží na tour, kterou po právu headlinují, což je, vzhledem ke skutečnosti, že jde o mojí srdeční záležitost, naprostá povinnost. Nehledě na to, že šňůru jedou společně s islandskými chaotiky Svartidauði, které bych si konečně přál vidět s nazvučením, jež by mi dovolilo si jejich hudbu vychutnat naplno.
Metacyclosynchrotron:
Jaro bývá narváno všelijakými koncerty, velké kapely sjíždí kluby křížem krážem, ale mě osobně více zajímá pouze jedna akce. Tou je bratislavský koncert slovenských Goatcraft a Malokarpatan, kteří devátého dubna v klubu Randal pokřtí vinylová vydání svých debutových nahrávek. Za spoluúčasti Kringa (zdejší už znají), Temple Desecration (brudny nakurw dla fanow Blasphemy) a prozatím zcela enigmatických Caeremoni, by se mohlo jednat o kvalitní undergroundový večer, na který budou účastníci ještě rádi vzpomínat. No, ale abych nekecal. 14. dubna hrají v ostravském Barráku Incantation a Morgoth, což bude asi taky stát za vidění.
Zámořští veteráni Incantation podepsali novou smlouvu s Relapse Records, u nichž svého času vydali svá první alba. Zároveň s tím kapela pracuje na další fošně, která by měla být dokončena už tento měsíc a vyjít v létě.
Pohled do pátečního programu mi nenabídl žádný vyložený tahák, a tak jsem se rozhodl pojmout alespoň začátek dne v trochu ležérnějším duchu. První kapelou dne se tak pro mě stali finští Norther, na které jsem chtěl zajít minimálně proto, že další příležitost už mít nebudu, neboť vystoupení na Brutal Assaultu bylo jejich oficiálně posledním před ukončením kariéry. A za tu chvíli, co jsem před pódiem strávil, bylo znát, že si pánové svoji labutí píseň opravdu užívají, jenže co na tom, když z tvorby kapely neznám vůbec nic, a to, čeho jsem byl svědkem, mě po hudební stránce pranic nebavilo. Poslední sbohem a odchod za stravou.
Od následujících death metalových veteránů Incantation jsem čekal, že mi náladu spraví, ale ani jejich vystoupení mě moc nenadchlo. A přitom ani nevím proč, protože formálně bylo všechno v pořádku, kapela aktivní a skladby dobré. Jen mě to prostě nebavilo, i když jsem se snažil sebevíc. Nejvýraznějším dojmem, který na mě Incantation zanechali, je tak rekordní počet fucků, kterým frontman John McEntee překonal snad i Alexiho Laiha z Children of Bodom.
Změna k lepšímu přišla s finským melodeathem v podání Insomnium. Od tohoto koncertu jsem nečekal skoro nic, poslední deska se mi nelíbila, ale Insomnium překvapili snad v každém směru. Z novinky totiž zahráli jediné dobré skladby (“Only One Who Waits”, “Unsung” a ty další dvě se daly přežít) a ani zbytek setlistu, posbíraný z minulých alb, nebyl pro ostudu. Pánové navíc dobrý dojem z vystoupení umocnili opravdu poctivou show a vzato kolem a kolem šlo o hodně nadprůměrný zážitek, který si musel užít nejen každý fanda kapely, ale i ti, kteří k Insomnium nikterak přehnaně netíhnou.
A v trendu dobrých vystoupení pokračovali i norští Kampfar, od kterých jsem to na základě šéfredaktorových nadšených řečí tak trochu očekával. Předvedli parádní pagan blackovou řezanici, která nepostrádala atmosféru, energii a tah na branku. Výborný dojem na mě nechal zpěvák Dolk, který nejenže výborně komunikoval s publikem, ale předvedl i upřímný a nestrojený vděk, který se na rozdíl od některých black metalových misantropů nestyděl dát najevo. Zkrátka a jednoduše výborný koncert, který závěrečná famózní pecka “Ravenheart” jen umocnila.
Největší příjemné překvapení dne mi však připravili Američané Darkest Hour, o kterých jsem do té doby neměl sebemenší potuchy. Pánové zahráli v rytmu moderního melodického death metalu s lehkou příchutí hardcoru a znělo to celkem fajn. A když to neznělo fajn, znělo to opravdu skvěle, což jsem opravdu nečekal. Pokud mi Darkest Hour ještě někdy zkříží cestu, dost určitě si na ně nějaký čas vyhradím.
To o britsko-švédském death/doomovém allstar teamu Vallenfyre jsem slyšel docela dost, ale těch několik poslechů klipovky “Cathedrals of Dread” mi k srdci obzvlášť nepřirostlo. Na Brutal Assaultu však pánové předvedli, že jejich muzika má hodně co říct a naživo funguje skvěle. Byl to dokonalý mix dusivé doomové bažiny a death metalového nářezu, který občas zabrousil blíže tu k jednomu, tu k druhému extrému a já z toho měl tím lepší dojem, čím déle vystoupení trvalo. Poklonu musím složit rovněž frontmanovi Gregovi Mackintoshovi, jehož inteligentní a vtipné průpovídky působily nesmírně sympatickým dojmem. Pokud k nám Vallenfyre ještě někdy zavítají, tenhle zážitek si moc rád zopakuji.
Jízda králů pokračovala vystoupením německé death metalové legendy Morgoth, která po svém loňském reunionu horečně koncertuje, a přesvědčit se o tom mohla přesvědčit i Josefovská pevnost. Nebudu to protahovat, Morgoth ukázali, jak vypadá oldschool jak cyp. Hrálo se výhradně z klasických desek (takže žádné “Feel Sorry for the Fanatic”) a i po těch letech se ukázalo, že tyhle staré bomby mají pořád neuvěřitelnou sílu. S tímhle názorem jsem v areálu zjevně nebyl jediný, protože Morgoth přitáhli takové množství fanoušků, že to pomalu mohlo konkurovat některému z headlinerů. Není co řešit, tenhle návrat stál za to.
S vědomím, že to na pražské afterparty napravím, jsem pozornost místo Suicidal Angels věnoval důležitějším starostem a svoje zraky jsem k pódiu obrátil, až když na něm začali řádit ostřílení hardcoroví harcovníci Hatebreed. Jejich muziku neposlouchám a tady jsem se přesvědčil, že na tom do budoucna asi nic měnit nebudu. Po celé vystoupení jsem totiž nedokázal najít společnou řeč se stylem, jakým Jamey Jasta “zpívá”. To je ale asi jediný a navíc čistě subjektivní problém, který jsem s koncertem Hatebreed měl, protože po všech ostatních stránkách šlo o nářez vesmírných rozměrů. Muzikanti pálili do lidí jednu bombu za druhou a odezva málem celou pevnost srovnala se zemí. Popravdě, takové peklo jsem pod pódiem viděl snad jedině na loňském Metalfestu, kdy se o něj postarali Kataklysm, a tohle bylo snad ještě masivnější. Hatebreed se tedy ukázali ve velmi dobrém světle a před jejich show musím chtě nechtě smeknout.
Srandisty Municipal Waste jsem si nechal bez výčitek ujít a další kapelou se pro mě stala až grindcorová šlechta Napalm Death. Z jejich angažmá na Brutal Assaultu jsem nebyl úplně odvázaný, když pár měsíců předem objeli polovinu republiky s vlastním miniturné, ale to, co se strhlo po Barneyho větě “We are Napalm Death from Birmingham, England – at your fucking service!” mě nechalo zapomenout na jakékoli pochyby. Tohle byla opravdu neuvěřitelná bomba, která strhla ohromné množství lidí, mě nevyjímaje. Barney tradičně k neutahání, Danny Herrera dokonale přesný, Mitch Harris a Shane Embury (který si jen tak mimochodem s Napalm Death odkroutil na letošním Brutal Assaultu již třetí vystoupení – v minulých dnech byl k vidění už v sestavách Anaal Nathrakh a Lock Up) naprosto fantastičtí. Tohle byl ukázkový grindový koncert plný všudypřítomné energie a neuvěřitelné síly a Napalm Death mi konečně v plné šíři dokázali, že nejsou legendou jen tak pro nic za nic. Za mě jedno z nejlepších vystoupení, které letošní Brutal Assault nabídl.
Plastové Vikingy Amon Amarth jsem už jednou viděl, což mi bohatě stačilo, takže jsem se vydal zjistit, co na klubové stagi předvedou Francouzi Sebkha-Chott. Čekal jsem, že to bude pošahané a dost náročné na pochopení, ale to, čeho jsem byl svědkem, jsem nepobral doteď a nepoberu asi nikdy. Víc než koncert to totiž bylo divadelní představení, kde se tři přítomní muzikanti ve složení baskytara – saxofon – bicí stylizovali do podoby jakýchsi mimozemských bytostí, které se rozhodly vynést rozsudek nad lidskou rasou. Předlouhý text pak tvořil řeč obžaloby. Bylo to dlouhé, nemělo to pauzy, do jisté míry šlo určitě o improvizaci a bylo to ve všech směrech naprosto ujeté, ale stejně se mi to nějakým zvláštním způsobem líbilo. A teď mi prosím někdo vysvětlete, co to sakra bylo!
S chutí na ne tak extrémní mindfuck jsem se vydal zjistit, jestli mi headliner celého festivalu, američtí Machine Head, konečně nedá odpověď na otázku, která mi vrtá hlavou už nějakou dobu a která zní: “Co na nich všichni vidí?” Odpovědi jsem se bohužel nedobral, a tak jsem znuděně postával v zadní části prostoru před pódiem, pokukoval po skvělém koncertě, který mě vůbec nebavil, a asi v půlce jsem to vzdal.
Snaha o spravení nálady prostřednictvím dalších Američanů Converge, na které jsem slyšel spoustu chvály, se také minula účinkem, a když jsem to chvíli poslouchal, zase jsem nahodil zpátečku, protože tohle se mi opravdu netrefilo do vkusu. Propříště to asi bude chtít důslednější festivalovou přípravu. Tu jsem však nezanedbal v případě následujících Paradise Lost, a tak jsem po delším rozhodování obětoval příjemnou společnost v chillout stanu na oltář zjištění, jestli jsou doomoví veterání naživo opravdu tak špatní, jak se povídá. A zpočátku to opravdu nedělalo moc dobrý dojem. Nicku Holmesovi občas ujela intonace, u skladeb, které na desce jeho hlas zdobí, se mu nedařilo vyvážit poměr čistého a agresivního hlasu a obecně vzato to byla celkem bída, kterou zachraňoval jenom kytarista Aaron Aedy, který mi zase jednou předvedl, jak že vypadá muzikant, který se do hraní opravdu opírá. Postupně se mi však koncert začal líbit a ke konci už šlo hovořit o opravdu zdařilém vystoupení, které se těšilo i důstojné odezvě publika. Přesto na mně ale největší dojem zanechal již zmiňovaný Nick Holmes a je to dojem, který balancuje někde mezi dobrým a špatným. Na jednu stranu se totiž vytasil s docela suchým a s kamennou tváří pronášeným britským humorem, který jsem opravdu ocenil. Na druhou stranu ale působil značně arogantním dojmem, a to jak stylem, kterým si vymáhal odezvu publika, tak dost nesmlouvavým vyfuckováním na vedlejším pódiu zvučících Gorguts. Navíc na mě celou dobu působil, jako by ho celé vystoupení obtěžovalo, takže vlastně nevím, co si mám myslet. Koncert ale celkově vzato hodnotím jako podařený a na kutě jsem se tak odebral v celkem obstojné náladě…
