Země: Německo Žánr: black / sludge metal Datum vydání: 24.8.2018 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. The Knowing
02. Age of the Absurd
03. Seek + Forget
04. Taurus
05. Midgard Serpent (Seasons of Failure)
06. Dynasty of Nails
07. Eternal Return
08. Obey the Obscene
09. Anti Eternia
10. The Formation of Night
11. Teeth of the Sea
12. The Funeral
Mantar je v mých očích trochu zvláštní kapela. Přestože jejich tvorba není nikterak složitá, paradoxně se nedá jednoduše někam zařadit. Už od debutu „Death by Burning“ z roku 2014 drhnou svůj špinavý, nihilismem prorostlý metal, aniž by někdy uhnuli z cesty. „The Modern Art of Setting Ablaze“ je třetí řadovkou těchto Němců a hned od prvních okamžiků je zcela jasné, že tohle je Mantar. V relativně primitivním stylu se jim tak podařilo najít osobitou tvář, jíž celkem logicky nehodlají opouštět.
Nevím, zda se dá mluvit přímo o originalitě, ale do určité míry asi ano. Kdo ví, oč u Mantar běží, může následující odstavec přeskočit, protože nyní popíšu jak se to s nimi vlastně má. Často jsou v recenzích popisování jako sludgová kapela, což je ale podle mě hrozně zkratkovité. Jasně, jsou tu doomové pasáže a má to i hardcorovou sílu, ale to na jejich popis zdaleka nestačí. Nesporný vliv tu má black metal, ať už v riffování, atmosféře nebo celkovém zvuku, ale taky klasický metal či dokonce až stoner rock. Mantar sice víceméně dodržují klasickou šablonu sloka-refrén-sloka, avšak umí zamíchat výše uvedenými styly tak, že to zní nevšedně. Stále nejvíc na ně platí připodobnění k fúzi Darkthrone + Melvins + Motörhead, jak to ostatně sami uvádí.
Mantar tak s pravidelnými dvouletými přestávkami pokračují v chrlení nových fláků a musím říci, že na „The Modern Art of Setting Ablaze“ se jim to zatím sešlo nejlépe. „Death by Burning“ a „Ode to the Flame“ mě baví zhruba nastejno, ovšem na novince je něco, co je o kousíček převyšuje. Při jejím poslechu má člověk pocit, jako když se jedná o velké album, které má vyšší ambice, přičemž je pořád stejně surové, tvrdé, plné hněvu a s každým úderem z něj stříká pot. Zejména za to vděčí faktu, že tu na rozdíl od minulých nahrávek nejsou žádné vyloženě nudné písně.
Ať už jde o blackové vřavy jako úvodní „Age of the Absurd“, o hitovky jako hned následující „Seek + Forget“, nebo thrashové ataky typu „Eternal Return“, vždy to má podobně jako země výroby Germany záruku kvality. A i když to je trochu slabší („Taurus“, „The Formation of Night“), stále to nijak neznehodnocuje celkové dílo. Po většinu času si Mantar vystačí se středním tempem, které jenom vždy vhodně přikoření, ale jak si borci drží svůj nezaměnitelný styl, tak s ním táhnou nejen jeho klady, ale i nešvary.
Nejprve klady. Líbí se mi, s jakou energií je deska nahraná, její nepřátelská nálada, baví mě zpěv i riffy Hanno Klänharda a rovněž tak bubnování Erinça Sakarya. Dále tu stále neskutečným způsobem funguje budování písničky a všechny „rozehrávky“ skladeb, kdy si to přechody bicích rozdávají s riffy a neustále tak oddalují rozpoutání vřavy, jako když se domlouvají, kdo to odpíchne. Jenom je škoda, že podobně jako na starších věcech, i tady se několikrát po takto skvělém úvodu nakonec vytasí s prapodivným a často zbytečně komplikovaným tempem, které by v normálním rytmu mělo schopnost vraždit. To je třeba případ „Dynasty of Nails“. Jako by se snažili jim vlastní primitivismus zakrýt něčím sofistikovanějším, ale na to u nich nejsem moc zvědavý.
Dalším nešvarem jsou refrény. Ty jako když mají přímo povinnost zpomalit celou skladbu, což jí málokdy prospěje. A to je případ přinejmenším poloviny písní na „The Modern Art of Setting Ablaze“, ovšem i předešlých alb. Neděje se tak vždy, ale většinou čím rychlejší je hudba ve slokách, tím pomalejší je poté v refrénu. Ty naštěstí alespoň nejsou založeny na pouhém vyřvávání názvu písně, jako to má v oblibě třeba Max Cavalera, ale slušela by jim přeci jenom větší variabilita. Poslední poznámkou je délka celé placky, jelikož i tady si myslím, že by nevadilo dva, tři fláky ubrat pro nabrání větší intenzity a tlaku na posluchače.
To samozřejmě nejsou žádné malichernosti, a tak se výsledný dojem docela kazí. Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale tohle mi u Mantar vždy vadilo. Škoda, protože jinak mi jejich hudba sedí. Nechci, aby to teď vyznělo, že „The Modern Art of Setting Ablaze“ potažmo Mantar vlastně nestojí za poslech, protože tak to rozhodně není. Sice asi nikdy nebudou v mém žebříčku oblíbenosti okupovat přední příčky, avšak stále platí, že drtí setsakra nabroušený metal.
Jak už jsem napsal výše, všechna tři alba jsou dobrá, to letošní mi z nich přijde nejucelenější a i přes jeho nedostatky platí za velice solidní záležitost, k níž se rád vracím. Klidně vám ho tedy doporučím. V podstatě se jedná o trochu tvrdší, nesmlouvavý rokec, který naplno projeví své kouzlo zejména naživo, ale i ve studiové podobě dokáže pobavit, čehož je „The Modern Art of Setting Ablaze“ důkazem.
H.:
1. Mare – Ebony Tower
2. Psyclon Nine – Icon of the Adversary
3. Furze – The Presence…
Zajus:
1. Ólafur Arnalds – re:member
2. Omnium Gatherum – The Burning Cold
Onotius:
1. Manes – Slow Motion Death Sequence
2. Black Tusk – T.C.B.T.
3. Alice In Chains – Rainier Fog
Metacyclosynchrotron:
1. Mare – Ebony Tower
2. Innumerable Forms – Punishment in Flesh
3. Siege Column – Inferno Deathpassion
Cnuk:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Alice In Chains – Rainier Fog
3. Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze
H.:
Co může být v srpnu víc než kurva Mare?! Po tolika letech čekání a odkladů konečně vyjde toužebně vyčkávaný debut a očekávání jsou tak vysoká, až není jisté, jestli je vůbec „Ebony Tower“ může naplnit. Přesto se nepochybně jedná o nejvyhlíženější srpnovou desku.
Což ovšem neznamená, že tu není jiného, na co by se dalo těšit. Hodně zvědavý jsem i na novinku Psyclon Nine. Historie a spolehlivost téhle kapely jsou podobně turbulentní jako feťácké eskapády Nero Belluma, ale hudebně to byl vždycky námrd až za roh, takže doufám, že „Icon of the Adversary“ nezklame. Žádná jiná skupina totiž dle mého nedokáže tvrdou elektroniku a metal propojit s takovou přesvědčivostí a úderností jako právě Psyclon Nine, tak snad se to potvrdí i tentokrát.
Do třetice doporučím nahrávku „The Presence…“, o níž se prozatím moc nemluví a dle všeho vyjde podobně jako minulé „Baphomet Wade“ potichu a bez větší pozornosti. Furze je nicméně kult a určitě byste měli vědět, že jeho sedmá řadovka je za dveřmi. Dle popisu to opět vypadá na syrový oldchool black metal, což mi sice nezní tak lákavě jako zfetlá psychedelie „Reaper Subconscious Guide“ a „Psych Minus Space Control“, ale i tak to bude povinnost!
Zajus:
Seznam srpnových desek jsem procházel asi pětkrát a už to téměř vypadalo, že mezi neznámými či nezajímavými jmény bude muset rozhodnout los. Srpen je totiž ve všech ohledech suchý měsíc. Nakonec jsem však přeci jen něco našel. Islandský mladík Ólafur Arnalds nepatří mezi moje favority a velice podobný vztah mám i k deathmetalovým melodikům Omnium Gatherum. Jenže v kontextu dalších desek se i na jejich počiny vcelku těším. Arnaldse jsem naposledy slyšel na příjemném „…and They Have Escaped the Weight of Darkness“ před mnoha lety, Omnium Gatherum v podobné době na „New World Shadows“. Možná se ukáže, že srpen bude měsícem, který mi připomene jména, která jsem už téměř zapomněl.
Onotius:
Srpen se nese v duchu zvolnění – a to poměrně značném. Trojici desek dohromady sice dám, nicméně to je řekl bych skoro maximum, co z nabídky lze vykutat. A možná jen mi holt něco trestuhodně uniká, kdo ví. Na první příčku pokládám Manes. Ač s novější tvorbou jsem seznámen jen velmi zběžně, stále nesu v paměti, jak jsem svého času hojně ulítával na výpravně zadumaném „Vilosophe“. A tak si říkám, že vydání nové desky mi tak může pomoci proniknout i k těm nahrávkám, které se mi od Manes v přehrávači z nějakého důvodu déle neudržely.
Ten druhý stupínek přenechám říznému sludge metalu v podání Black Tusk, jejichž živočišně primitivní riffáž jistě zabaví. Třetí příčkou pak ověnčím grungové klasiky z Alice in Chains, od nichž očekávám špetku toho správného dospělého a upřímného grungového maintstreamu.
Metacyclosynchrotron:
Kdybych měl dát dohromady seznam nejlepších koncertů, které jsem zažil, tak první dvě pozice bez váhání obsadím norskými Mare. Jen těžko popsat, co se během dvou magických večerů v Praze (2012) a Krakově (2014) vlastně dělo, je ovšem jasné, že patřím mezi početné zástupy těch, kteří díky vystoupením a povedeným ípkům na dlouhou desku Mare netrpělivě čekají. Po neustálých průtazích, odkladech a já nevím čem ještě vyjde „Ebony Tower“ již s definitivní platností 23. srpna. Tohle si skutečně nelze nechat ujít, i když dosavad vypuštěné ukázky ve mně vzbudily i jisté pochybnosti.
Podobně se těším i na dlouhohrající debut zámořských death metalistů Innumerable Forms, jelikož jejich první EP „Dark Worship“ (2010) je prostě dokonalá porce těžkotonážního, temného death metalu staré tradice. Maličko se obávám upsání Profound Lore a rozšíření kapelní sestavy, každopádně cítím, že možnost zklamání je v případě „Punishment in Flesh“ nižší než u „Ebony Tower“.
Očekávání je prostě svině, co dovede prožitek divně zabarvit, takže bude záhodno srpnové zkoumání výše uvedených desek proložit debutem kapely, kterou jsem před pár týdny ještě neznal. „Inferno Deathpassion“ newjerseyských Siege Column už někde streamovalo, já si pár skladeb naslepo pustil a mix té nejstarší Sepultury, Sarcófago a Bathory zahraný se zvěrskou intenzitou Proclamation mě opravdu mile překvapil. Takže jakmile album na začátku srpna regulérně vyjde, jdu do něj.
Cnuk:
Srpen nabízí poměrně slušný materiál. Má zvědavost se upíná na těžkou váhu grunge – Alice in Chains. Jejich novinka „Rainier Fog“ bude již třetí řadovkou s DuVallem v sestavě, čímž se vyrovnává éře Staleyho. Patřím k těm, jimž noví Alice in Chains šmakují, a to i včetně poslední desky „The Devil Put Dinosaurs Here“, která nebyla úplně dobře přijata. Venku už jsou dva singly, dle nichž soudím, že i „Rainier Fog“ mi bude po chuti.
Ve stejný den, tedy 24. srpna, vychází také třetí album německých Mantar nazvané „The Modern Art of Setting Ablaze“. Vzhledem k povaze předchozích dvou počinů, tak nějak počítám s tím, že nové album bude sázka na jistotu. Styl Mantar mi sedí, není moc k čemu ho přirovnat, a přitom je tak jednoduchý. Rovněž jako v předchozím případě, i tady jsou již k poslechu dvě pecky, dokonce opatřené i klipy, no a vypadá to opět dobře.
Jako poslední zmiňuji těšení z těch největších, nejen za srpen, ale za celý rok 2018. Poslední den v měsíci spatří světlo světa novinka punkerů Idles, „Joy as an Act of Resistance“. Jejich loňská prvotina „Brutalism“ mě semlela jako v hardcoru dlouho nic, takže očekávání od nového alba jsou hodně vysoká. Aby se to nepletlo, i tady už jsou k dispozici dva klipy ke zhlédnutí a poslechu a i tady jsem spokojen. Především pak první píseň „Collosus“ předznamenává povedenou záležitost.
Onotius: Má poslední plavba po vlnách festivalové brutality začíná u břehů Francie, a to pod vedením kytarou opásaného growlera JB Le Baila a ve společnosti jeho posádky. Mám na mysli samozřejmě black/deathové Svart Crown, na něž jsem se velmi těšil. A má očekávání nepřišla vniveč. Navzdory relativně brzkým odpoledním hodinám a nyní už opět zářícímu slunku spouští svou muziku snoubící v sobě temnotu, agresi i instrumentální preciznost a stačí chvilka, aby člověk hltal každý tón. Nový bubeník Kevin Paradis je výtečný. I ony rozpačitější momenty z letošní „Abreaction“ vyznívají slušně, když dojde na to nejlepší z „Profane“, není co řešit. Ať už tedy kapela tématicky bloudí kolem voodoo či se brodí v temnotě a dekadenci, posluchač se baví. Jediná výtka tedy padá na délku vystoupení – půlhodinka je uboze málo, zvlášť při tak elektrizujícím vystoupení, jaké Francouzi předvedli.
Onotius: Na vedlejší progresivce SikTh se zprvu přesouvám spíše ze setrvačnosti, ale nakonec se též velmi bavím. Za zvuků technicky vypiplané muziky kořeněné zpěvy dvou vokalistů se rozjíždí pohodový mosh. Oproti studiovkám působí kapela až nečekaně úderně, trochu víc nu-metalově, což světe div se vůbec nevadí. Osobně bych trochu lépe vytáhnul kytary, ale to je detail. Hlavní byla energie a té se mi dostávalo plno.
Cnuk: Poslední den mě láká hlavně svým odpoledním programem. Ve tři hodiny jsem připraven na thrashery Artillery. Přiznám se, že jsem je několik posledních roků nesledoval, a tak nemám moc přehled, kdo to na pódiu vlastně pobíhá, ale změny musely nastat pořádné. Tuším, že z původní sestavy je tam snad jen kytarista Michael Stützer. I tak je to povedený odpolední set, kde se zpěvák snaží, seč mu síly stačí, až nakonec přeleze plot a zpívá mezi námi.
Cnuk: Ihned poté začínají na vedlejším pódiu Prong. Kapela s jasným rukopisem a tahounem Tommym Victorem odvádí dobrou práci a hraje všechny zásadní kusy včetně jedné novinky, „Divide and Conquer“. Škoda, že mají tak brzký čas, více by jim slušelo, ba si dokonce zasloužili večerní prostor. Prong jsou rozhodně koncertní kapelou, s jejich vystoupením jsem spokojený. „Zatímco ona spí“, já procházím areál a pomalu se vracím zkouknout Decapitated. Tito Poláci mají v posledních letech vybudovanou poměrně silnou pozici a také živě zní přesvědčivě, avšak nemohu říci, že bych se bavil po celou dobu. Některé skladby jsou vyloženě nudné, jiné zase skutečně dobré s několika chytlavými momenty. Nakonec je z toho takový příjemný průměr.
Onotius: Co se týče dojmů z dvojice Prong a Decapitated, mám to opačně jak kolega. Prong sice papírově měli vlastně všechno, co měli mít, jenomže pocitově mi něco chybělo. A to se snažili zaujmout fanoušky jak mohli – koneckonců koho nezaujaly ony žonglérské kousky s paličkou, ať hodí kamenem. Jenomže i přesto na mě show působila tak nějak strojeně. Naopak Decapitated rychle strhli a jednoduše pobavili. Viděl jsem je podruhé a opět šlo o vybroušený nářez s nezanedbatelnou dávkou elánu opatřený solidním zvukem. Kotle a stagediving samozřejmostí.
Cnuk: Po šesté hodině nastává rozhodování – Oathbreaker, nebo Mantar? Nakonec vyhrávají Mantar, přeci jenom jsem jim naživo věřil víc. No, a vyklubalo se z toho festivalové překvapení číslo tři. Bubeník Erinc a kytarista Hanno měli své posty umístěny proti sobě, kolmo k publiku, což působilo sympaticky a po těch pěti dnech také originálně. Mantar si svoji hudbu nijak nekomplikují, ale s o to větší intenzitou to do vás hrnou. Malé pódium jim sedí a hitovku „Era Borealis“ už zpívá celý stan. Jestli se na Brutal Assault někdy vrátí, já určitě chybět nebudu.
Skvrn: Já volím přesně naopak. Na velkém pódiu sice klubově znějícím Oathbreaker hrozí utopení, ale jdu to zkusit, Mantar někdy příště. Začátek setu napovídá o dalším průběhu mile i nemile – post-black s uřvanou i křehkou dámou, novinka „Rheia“, ale taky gestikulace kytaristy, aby se s tím zvukem něco dělalo. Sakrapráce. Super kytary, instrumentálky jak z desky, ale zpěvačka Caro si může řvát jak chce, stejnak ji nikdo neuslyší. Až kolem poloviny setu je jasné, že takhle to asi není úplně ono, a se zvukem se hne. Od té chvíle výborná věc nejen na zpříjemnění posledního z plonkových odpolední.
Onotius:Oathbreaker hrají atmosferické intro „10:56“, zatímco uniformovaná partička přede mnou se vesele přiopile vybavuje dál, jako by se nechumelilo. O co jde, muzika se přece dá poslouchat i zády k pódiu, ne? Však on se soustředěný poslech přeceňuje, kecy zlitých kámošů jsou stejně lepší. Achjo. Zvlášť, když zpěvaččin hlas bůhvíjak nevyniká. „Second Son of R.“ má potenciál atmosféru strhnout – kytary jsou celkem pěkně čitelné a oslnivá Caro svou roli neskutečně prožívá, jenže šumavská legie přede mnou se zmůže na pár minut házení paroháčů a posléze na to, aby se triumfálně vrátila k popíjení piva a halasnému klábosení. Ne, na to nemám, říkám si v duchu, a přesouvám se. Bude to tu lepší? Před obličejem mi někdo začíná třást gumovou atrapou pánského přirození. Na pařba-grindu ok, ale na specifickém melancholickém post-blacku? Až třetí přesun mě dostane na místo, kde nemám chuť vraždit. To se ale už set přehoupl do druhé půlky. Vystoupení vrcholí s „Glimpse of the Unseen“, kdy Caro hypnotizovaně klečí na kolenou.
Cnuk: Z Mantar spěchám zpět dopředu, abych stihl kultovku Demolition Hammer. Říkám si, hlavně ať je to stejnej masakr jako na albech. A byl. Koncert byl vlastně ještě lepší, než jsem čekal. Tu nekompromisnost mají i v pokročilém věku a po dlouholeté pauze. Taková „.44 Caliber Brain Surgery“ stále dokáže bez problémů rozcupovat kdejakej black či death metal. Je to jeden nářez za druhým, jednoduše skvělé, návrat vyrovnávající se hlavním lákadlům festivalu.
Skvrn: Za Zhrine mířím na orientální pódium. Vlastně těžko říct, proč zrovna tam, proč Island a orientálno, snad ty šikmější oči frontmana Steingrímssona, ale z hlediska zvukového nakonec jedině dobře – na zdmi sevřeném plácku to máme i tentokrát bez přeřvání, bez kopanců do ucha, se všemi potřebnými detaily. Hraje se z debutu „Unortheta“ alias podařené death/blackové desky se spoustou disonance i klidu, který není pouze místem k vychladnutí. Bicí jen nesypou, ale taky uvažují. Kytary občas spadnou až příliš do moderní disonantní jistoty, jenže spousta podařených momentů velí jasně: dnes prosím neřešit. Kolik lepších blacků jste letos v Josefově slyšeli?
Onotius:Tiamat nakonec padli za oběť hladu, tudíž o opilé ostudě se dozvídám až zpětně z doslechu a videozáznamů. Nadějné islandské Zhrine si ale ujít nenechám, dokonce jsem u Oriental Stage s dostatečným předstihem, abych ukořistil slušné místo ve třetí řadě. Kapela si nepotrpí na přílišné serepetičky, zkrátka v tmavém civilním odění vkročí na pódium a spustí otvírák své debutové desky „Unortheta“ zvaný „Utopian Warfare“. A již zde je jasné, že set chytne za pačesy a nepustí. Skvělý a nepřehulený (!) zvuk, intimnější prostor krásně padnoucí k atmosféře muziky. A tak zatímco někteří juchají na Architects či Vallenfyre, já jsem za svou volbu rád. Na kolegovu řečnickou otázku totiž s klidem odpovím – věru málo!
Cnuk: Se setměním přichází také útlum v programu, kdy se na hlavních pódiích již nevyskytuje žádné těleso žádající moji pozornost. Pomalu se tak přesouvám dozadu, kde se chystají Britové Vallenfyre. Setlist mají postavený především na novinkovém albu „Fear Those Who Fear Him“, ale zaznívají i mně lépe známé starší kusy. Hlavním negativem je zvuk, který je tak přehulený, až mám problém poznat, co se zrovna hraje. To je pak docela problém. Prezentace samotné kapely je zajímavá, a přitom jednoduchá, jak řekl sám zpěvák Gregor Mackintosh – světla jen zezadu a vpředu hodně mlhy. Takže je nikdo pořádně nevidíme (přestože to osvětlovač k nelibosti kapely občas udělal po svém), ale atmosféru to rozhodně má.
Skvrn: Na KAL Stagi začínají Troum, legendární darkambientní těleso. Trpělivé budování tajemné ambientní plochy, elektronické hrátky s perkusemi, kytarou. A „calm stage“. Ambient jako podkres, sál jako zotavovna, výbavovna, výkuřovna, nedůstojné prostředí. Absence tolerance a elementární slušnosti vůči vystupujícím. Neříká se mi to snadno, ale za takových podmínek tiché kapely nevozit. Smutný obrázek, odcházím. Víc než kdy jindy potřebuju Devina, mimozemšťanskou pleš do nepohody. Dorážím a je to nářez, stejně jako před třemi roky. Parádní popiny, parádní progy, parádní frontmanství. Devin potřebuje velká pódia a ta potřebují zas jeho. Symbióza i letos zafungovala.
Cnuk: Jelikož jsem kvůli bouřce přišel o Incantation v pátek, dávám si je nyní, na malém orientálním pódiu mezi hradbami. Dozvídám se, že mají připravený speciální set (vůbec poprvé v kapelní historii) postavený čistě na doomových věcech. Mám obavy, ale je to v pohodě. Ony i některé doomové skladby občas Incantation ujedou k jejich přirozeným deathmetalovým rubanicím, takže jsem vlastně dostal i ty „klasické“ Incantation.
Onotius: Protože Devina jsem už letos viděl a Incantation prohráli hod mincí, vydávám pod střechu na norské Tsjuder. Ti jsou černočerným satanistickým klystýrem, který sice řádně řeže ale v sobotním provedení mě nějak ne a ne strhnout. Jejich ortodoxní strojenost je po Zhrine jen takovým formálním návratem k tradicionalismu. Nemůžu říct, že bych se zrovna nudil, ale klasicky drtícího zvuku jsem v danou chvíli přesycen.
Onotius: Black metalu jako takového ale ne, zvlášť pak, když má přijít v tak svébytné podobě, jak to dělá jedině polská Furia. Jejich loňské „Księżyc milczy luty“ jsem točil celkem hojně, tudíž je celkem potěšující, že celá druhá půlka setu je věnována právě téhle desce. Začíná se „Opętaniec“ z tři roky staré „Nocel“, dále zazní i například bezejmenný song z „Grudzień za grudniem“. Největší atmosféru v mých očích ale vydoluje právě fanstastický otvírák novinky „Za ćmą, w dym“, jehož postem načichlé elementy dostávají naživo pamětihodný odér. Výtečné vystoupení!
Skvrn: Sobota je království blacku a trůny musí být rovnou dva. Tam, kde měli po festivalu sedět Emperor s Mayhem, teď trůní Zhrine a Furia, ta slezská špína se syrovým, přesto osobitým a neopisujícím stylem. I naživo se hraje bez zápachu trendů, s přesahem, který směřuje jinam než cestou obligátního koketování s post-žánry. Rytmicky občas zvláštně humpoláčtí, ale přitom nezábavoví a neprvoplánoví. Dřevně blackoví, přesto nečistokrevní. Skvěle.
Cnuk: Vracím se k hlavním pódiím a zjišťuji, že bude začínat Amorphis a hned po nich Mayhem. Rozhoduji se počkat na Mayhem a uzavřít s nimi celý letošní Brutal Assault. To tedy znamená přečkat Amorphis. Říkám si, že to třeba nebude špatné, ale po chvíli jsou pro mě nutným zlem. Nepřimělo mě to odejít, avšak má pozornost se s každou další ucajdanou melodií snižovala. Nakonec to tedy probíhalo, jak jsem čekal a v čím dál nepříjemnější zimě jsem vyhlížel Mayhem.
Cnuk: Půl hodiny po půlnoci začínají Norové přehrávat klasiku „De mysteriis dom Sathanas“, hezky komplet od začátku do konce. Všichni jsou zahaleni v kápích, spousta tajemna, žádné promluvy mezi skladbami, Attila Csihar si hledí především svých rekvizit, přičemž nezapomíná jednotlivě spoluhráčům kápě snímat, na pozadí katedrála v Trondheimu, prostě hezké divadlo. Přesto se mi minulý koncert Mayhem na Brutalu, kdy se jednalo o klasický „best of“ setlist, líbil o něco víc. I tak opět zážitek a vydařené zakončení posledního festivalového dne.
Onotius: Slovutní Mayhem a jejich kultovní debutovka z devadesátého čtvrtého mě v dané konstelaci příliš neokouzluje. Jsem ještě odrovnán ze skvělých současných blacků, zatímco klasikům ten návrat v čase nějak nevěřím. Možná je to únavou, možná zahuhlaným zvukem, který by se hodil k „Ordo ad Chao“, ne však k „De mysteriis dom Sathanas“, ale Mayhem mě tentokrát nějak nebavili. Souhlasím s kolegou, před dvěma lety byli lepší. Velkou část setu tedy sleduji ze sedu od vedlejší stage, kde se chystají Monolithe.
Onotius: Z těch by se dalo vyždímat i víc. Namísto naprosté pohltivé doomové tryzny je třeba se spokojit s důstojným, avšak nepříliš vyčnívajícím setem. I tak jsou ale takovou pěknou tečkou za tím naším festivalem.
Skvrn: Na Mayhem po Furii nijak nespěchám, na náměstí je plno a nějak mě to divadýlko ani nepřitahuje, abych hledal solidnější místo. A tak koukám na obrazovku, zjišťuji, kolik promilí dneska Necrobutcher pod maskovacím úborem skrývá, a vyčkávám na poslední koncert velkých stagí. V momentě, kdy Atilla dočaruje, už nezbývá než celý ročník pomalu pohřbít. Funerální doom Monolithe. Na deskách hezky prokomponovaný, naživo v tom zvuku spíš přešlapující a nevyzdvihující vrcholy. Při smyslech mě drží klávesy a myšlenka, že bude konec. Pokoncertní procházka mezi stánky i lidmi v rozkladu mi dává záhy za pravdu. Zvuky nepovinného odpípnutí ze sentimentu ještě víc.
Němci Mantar vydají 31. března nové EP „The Spell“. Počin se třemi třemi dosud neslyšenými písněmi (v té titulní hostuje Okoi Thierry Jones z Bölzer – lyric video na YouTube) bude k mání na černém 10” vinylu. Zájemci by si ovšem měli pospíšit, většina 500kusového nákladu je už rozebrána v rámci předobjednávek. Obal zde, tracklist následuje:
01. Pest Crusade 02. Age of the Vril 03. The Spell
Země: Německo Žánr: sludge metal Datum vydání: 15.4.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Carnal Rising
02. Praise the Plague
03. Era Borealis
04. The Hint
05. Born Reversed
06. Oz
07. I, Omen
08. Cross the Cross
09. Schwanenstein
10. Sundowning
S německým duem Mantar jsem se seznámil dva roky zpátky ve strahovské Sedmičce, kde mě smetlo na sedmičce porcí nespoutaného rokenrolu vyváleném v pořádně hutné vrstvě bahna, čímž si získalo mé sympatie. Svojí koňskou dávkou energie se u mě zapsalo zatraceně vysoko, přičemž pozitivní dojem následně potvrdil i následný poslech debutu „Death by Burning“, ke kterému se tu a tam pro jeho neuhrabanost vracím dodnes. Ostatně, kvality materiálu podpořila i skutečnost, že novinka „Ode to the Flame“ již vychází (trochu překvapivě vzhledem k DIY působení kapely) pod křídly giganta Nuclear Blast… a jakkoliv je tahle značka dnes spojovaná spíš s většími jmény, komercí a konzumem v rámci žánru, Mantar rozhodně nezačali hrát hudbu pro slečinky. Právě naopak.
Už na předešlé placce se s tím dvojice z Hamburku nemazala a šla na to poměrně jednoduše. Kytara, bicí a dvě řvoucí hrdla pohánějící rockovou primordialitu mísenou jedna ku jedné s poctivým sludgovým svinstvem. Melodický oldschool kontra hoblování kostí až na dřeň zůstává coby základ i tentokrát a lakonické prohlášení, že Mantar jen nakydali další vrstvu bláta na fungující celek, je do jisté míry pravda. Zvuková stránka „Ode to the Flame“ je zatraceně hutná a zemitá a směřuje nahrávku mnohem víc do sludgového bahna. Hněvivý, zašpiněný gezicht ve spojení s hutnějšími riffy funguje na výbornou a podtrhuje rockové jádro, které bylo od minula detailně vybroušeno.
Mantar ale nelze křivdit tím, že by hráli to samé co posledně, jen tentokrát trochu víc nařvaně. Všechny původní ingredience zůstávají: punková dravost sice trochu ustupuje metalové mohutnosti, jako koření tu a tam ovšem prokukuje černý kov. Bzukot kytar v závěru „Carnal Rising“ je jen drobným entrée věcem následujícím v druhé půli desky, v níž blackmetalové vložky vytváří silně mrazivou atmosféru, a jmenovitě pak perle „Schwanenstein“, která je jedním ze dvou vrcholů alba. Zato první půle je na sto honů cítit candrbálem pod pódiem. Nakřapaná „Praise the Plague“ ponouká k bujarému dupáku stejně jako „Born Reversed“, hymna „Era Borealis“ pak vzkazuje jasné poselství: „This is Era – Borealis! – This is dead – Über Alles!“, což bych mohl na koncertu vyřvávat asi tak do skonání světa, a jakkoliv to může na první poslech znít trochu lacině a prvoplánově, tak to do kontextu desky sedne jako prdel na hrnec.
Takhle výrazných momentů je totiž na desce pomálu – spolu s blackem prolezlou „Schwanenstein“ jsou všehovšudy dva. Ne, že by zbytek alba nefungoval na první dobrou, nicméně je potřeba se jím trochu prokousat a najít si v něm to své. Většina skladeb působí i po několika týdnech strávených v přítomnosti nahrávky vyrovnaně – naštěstí ale zároveň dost různorodě na to, aby se začaly slévat v jednolitou masu bahna. Plocha necelých 45 minut je, stejně jako posledně, tak akorát, a ačkoliv by „Ode to the Flame“ možná snesla drobnou hubnoucí kůru, pořád to není důvod ke stížnostem, protože jako celek to zkrátka baví a funguje na výbornou.
Mantar dokázali vyladit svůj předcházející rukopis a zároveň si udrželi svojí divokost a neurvalost, s níž jitří sluch i kosti. Stejně tak se jim podařilo zachovat jednoduchost, s níž míchají několik vlivů do pořádně výbušného moloťáku, který stačí hodit do publika, aby se strhlo inferno – je hodně znát, že v posledních dvou letech toho Erinc s Hannem hodně odehráli a nový materiál bude živě fungovat na výbornou. Pomalu se vkrádající black metal je potom jasná cesta, jak se nezpronevěřit vlastnímu ksichtu a zároveň se v rozumných mezích posunout zase o dům dál. Pokud se vám líbil debut, „Ode to the Flame“ na tom nejspíš nebude jinak.
Němci Mantar vydají své druhé album 15. dubna. Jmenovat se bude „Ode to the Flame“ a k mání bude u Nuclear Blast Records. Ukázku v podobě songu „Era Borealis“ poslouchejte na Bandcampu. Obal tady, tracklist následuje:
01. Carnal Rising 02. Praise the Plaque 03. Era Borealis 04. The Hint 05. Born Reversed 06. OZ 07. I, Omen 08. Cross the Cross 09. Schwanenstein 10. Sundowning
